gudaulin

Sex v Paříži představuje spotřební zboží ideálně vhodné ke konzumaci oddanými čtenářkami lifestylových časopisů a divaček mýdlových oper. Na předpremiéře filmu bylo odhadem 95 % žen, které odcházely z kina vesměs v povznesené náladě a s úsměvem na tváři. Já byl, přiznávám, po celou dobu projekce rozpačitý. Na vině, že jsem se s filmem minul, ale není nějaký genderový rozdíl ve vnímání. Čekal jsem v lepším případě chytrou a vtipnou vztahovou skládačku, v horším případě napodobeninu Sexu ve městě. Místo toho jsem obdržel typický letní výplach mozku s laciným a doslovným humorem v rozjuchaném filmu, který má schopnost i provokativní "seriózní" a zajímavá témata obratem měnit na banality a v honbě za diváckou odezvou klesá místy nepříjemně hluboko. Např. dívka na rande ve chvíli, kdy chce udělat nejlepším dojmem, začne trpět nadýmáním, prdí a zvrací. Pokud se v tento moment smějete, vyražte bez váhání do kina. Realita a všednost běžného života je v tomhle únikovém filmu, kde jsou muži bez výjimky redukováni na figurky a trapné existence, vytěsněna ve prospěch hlášek a pokleslé hravosti. Ten film přitom nastoluje témata, která přímo volají po občasném zvážnění, tragikomických tónech nebo zamyšlení, ale režisérka jde cestou povrchního happeningu. Abych jen nehaněl, i typicky odpočinkový únikový film se dá natočit profesionálně nebo amatérsky a v rámci toho, oč režisérka usilovala, film funguje a početné a spokojené publikum si beze sporu najde. Že jsem původně šel na jiný film, je konec konců můj problém. Samostatnou stránku představuje koncentrace šaramantních a kvalitních francouzských hereček, která je k vidění vážně jen výjimečně a v takovém počtu naposledy snad jen v Bonellově Nevěstinci. S výjimkou Laetitie Casty by si kterákoli z přítomných dam zasloužila hlavní roli ve svém vlastním filmu. Celkový dojem: 40 %.

Člověku se jen párkrát za život poštěstí potkat protějšek, se kterým jsme schopni vytvořit harmonický pár, kdy zkrátka cítíte, že vztahová chemie funguje na jedničku. O to řidší bývají případy, kdy takové poznání funguje obousměrně. A právě to se přihodí páru ve snímku. Kontakt rychle přeroste do hry na milostný vztah a manželský život. Oba jsou setkáním okouzleni, mají ale důvody k rezervovanosti. Ať už za ní stojí neochota zklamat stávajícího partnera, obava z pracného budování partnerského vztahu s nejistým výsledkem nebo strach z vlastního selhání. S přibývajícími minutami je divák stále víc napjatý, jestli se ti dva odhodlají přejít od neškodné hry k činu. Žena z Ria je zábavná sympatická romance, kde by nejeden chlap chtěl být v kůži Gabriela. Celkový dojem: 90 %.

Je mi líto, Mathieu, ale Tvůj pokus se bohužel vůbec nevejde do poměrně široké definice, co ještě můžu považovat za film. Chápu, že pro návštěvníka galerie může pětiminutový pohled na malbu široce rozechvět jeho představivost a estetické cítění, ale pro mě je to především statická nuda. Celkový dojem: 5 %.

Odjakživa tvrdím, že základem filmu je scénář, Mlčenlivý je ovšem vzácný případ, kdy režijní a herecké nasazení dokáže divy a z typicky béčkového námětu je schopné vykřesat velký příběh a silné drama. Lino Ventura se dostává do soukolí střetu tajných služeb východní a západní Evropy a stává se záhy štvancem ve vlastní zemi. Jeho paranoia dosahuje maxima, kdo ale počítá s nejhorším, bývá připraven na ledascos. A štěstí, jak známo, přeje připraveným. Mlčenlivý je temný napínavý film, u kterého rád zamhouřím oči nad zjevnými nedostatky scénáře. Ten mj. počítá s celou armádou špionů schopných zorganizovat atentát na počkání. Realita byla i v dobách nejhoršího vzepětí studené války naštěstí poněkud jiná. Zamhouřím oči i nad bezmála operetním odhalením padouchů a nakonec udělím hodnocení nejvyšší. Celkový dojem: 90 %.

Svět tajných služeb, složitých konspirací, zednářských lóží a organizací podnikajících ve sféře, která nemá ráda pohled nežádoucích očí. Svět tajných kurýrů, agentů, špiclů, katů a jejich obětí. Jeden omyl, jedna nešťastná záměna osob a svědek, který byl ve špatnou chvíli na špatném místě, má o zábavu postaráno. Místo strachu z týrání či smrti ale čelí strachu z neznáma a zaplétá se do podivného labyrintu nepochopitelných intrik, prazvláštních vztahů a spiknutí. Výrazově skoupý Lino Ventura je i v téhle poněkud netypické roli přesvědčivý. Problém mám ale se scénářem, který na můj vkus až příliš podléhá samoúčelné záhadologii. Navíc pro absurdní temnou kafkovskou atmosféru nepředstavuje Deray jako režisér tu nejlepší volbu. Celkový dojem: 65 %.

Výslech svědka, který vládne darem výtvarného nadání, se postupně mění v komiksový výlet do francouzské minulosti. Pod kreslířovými tahy se oživuje nejen duch revolty roku 1968, ale i vzpomínky na dávné zločiny, přepadení, adrenalinové honičky s policií, vzpomínky na ztracenou lásku a zpackaný život muže, který kdysi špatně zvolil a zaplatil vysokou cenu. Každopádně jde o zajímavé spojení hraného filmu s komiksovým médiem. Celkový dojem: 75 %. Film, který počítá s vnímavým divákem.

Na to, abych si Lucasův film vychutnal, muselo by mi být o pár let míň anebo, jak o tom svědčí příklad mého oblíbeného uživatele nascendiho, o pár let víc. Je to film o amerických teenagerech pro americké teenagery. Žádná citlivá sonda do jejich života se nekoná, realisticky zhodnoceno, má Americké graffiti v tamní kinematografii stejnou pozici jako série filmů se Sagvanem Tofim a Lukášem Vaculíkem pro česko(slovenskou) mládež. Bouráky, bezcílné poflakování, první milostné zkušenosti, klukovské soupeření, zkrátka obvyklá nabídka pro danou věkovou kategorii. Větší hloubku než náš, řekněme, Vítr v kapse tenhle kousek ze zámoří opravdu nemá. Pokud dávám 3*, je to jen díky příjemnému soundtracku, který stojí na docela slavných flácích, z nichž některé se dají považovat za součást zlatého fondu pop-music. Celkový dojem: 60 %.

Nedávno jsem navštívil významné knihkupectví a po rozpačitém bloudění mezi regály jsem obsluhu překvapil dotazem na sekci knih se sci-fi tématikou. Odkázali mě k regálům, kde se to zjevně hemžilo tituly a obrázky plnými magie, draků, čarodějnic a upírů. Je to logický důsledek dlouhodobého vývoje, kdy zájem čtenářů i diváků převážil ve prospěch fantasy, které nezatěžuje tolik mozkové závity a obvykle bývá zábavnější. Pohádky vždycky táhly. Sci-fi titulů se natáčí jako šafránu a žánr sci-fi je obvykle jen zástěrkou pro horor, western nebo komedii ve sci fi kulisách. Díky Interstellar jsem měl pocit žánrové renesance, protože jde po dlouhé době o čistokrevnou sci-fi podívanou bez kouzel, mystiky a mytologie. Prostě vědecká fantastika tak, jak se tradičně chápe. Věda, boj s přírodou i se sebou samým a člověk opírající se o techniku a technologie. Navíc, v případě Interstellaru se jedná o typický blockbuster, kde velký rozpočet umožňuje zažít velkorysou podívanou se špičkovými triky a hvězdným obsazením. Fanoušek sci-fi, ale nejen ten, může zažívat velké dávky emocí při průletu černou dírou, přistávání na cizích planetách a putováním mezihvězdným prostorem. Film se dá považovat za jakési pokračování odkazu Stanleye Kubricka, lehce šmrclého Spielbergem. Osobně mi sice vadila určitá dávka nadbytečného patosu a emočních manipulací s divákem, stejně jako pro mě příliš nastavovaný pozitivní konec, protože pro mě mohl příběh skončit o 20 minut dřív, ale při všech výhradách jaksi nemám s čím srovnávat, resp. který film dát Nolanovi za příklad. Tohle prostě za poslední dekádu vyčnívá hodně okatým způsobem. Jeden z mála případů, kdy se blockbuster vyprodukovaný velkým studiem vymkne z tradičního schématu pohádkových vyprávěnek pro rodinné publikum a vznikne dospělý film. Celkový dojem: 90 %.

Četu jsem viděl poprvé na premiéře ještě v době totáče koncem 80. let. Oliver Stone jako známý levičák a protiválečný aktivista byl považován za garanta ideové nezávislosti filmu, takže jinak bdělá cenzura tentokrát zaspala a možná šlo i o naschvál překladatele, který zkoušel meze možného v dobách perestrojky. Uprostřed promítání jinak vážného válečného dramatu se sálem začal ozývat ohlušující smích diváků. Zazněla totiž památná věta po obsazení opuštěného vietnamského bunkru, kdy americký mariňák hlásí: "Nic tu není, jen čtyři československé kulomety." Dnes to zní jak banalita, tehdy byl fakt, že v přepočtu na počet obyvatel a HDP patříme dlouhodobě k největším výrobcům a vývozcům zbraní, přísné společenské tabu. Stone měl s vietnamským konfliktem sice jen krátkodobou nicméně přece jen osobní zkušenost a narozdíl od svých kolegů se umělecky krotil a šlo mu o to podat co nejautentičtější zprávu o vietnamském konfliktu. Svůj herecký tým nechal běhat 3 týdny s plnou polní v tropické džungli na tichomořském ostrově pod vedením veterána z vietnamské války, který si ostatně ve filmu také střihl menší roli. Stoneovi šlo o maximálně plastické zobrazení konfliktu a v rámci téhle snahy potlačil hlavní význam téhle postavy. Idealistický nováček sice prochází bojovým křestem a během času stráveného s jednotkou lidsky dozrává, ale skutečným kolektivním hrdinou se stává jeho četa. Její temnější rozměr představuje seržant Barnes, řemeslný válečník, a jeho vlastenecký humanistický protipól seržant Elias. Snímek nemá lineárně prožívaný příběh, je rozdělen na několik válečných epizod s bojovými střety a pochody. Stone střídá tempo, pomalé namáhavé přesuny a stresující hlídkování uprostřed noční džungle se v mžiku mění v krvavou noční bitvu. Stone ukazuje, jak tenká může být hranice mezi hrdinstvím a válečnými zločiny, jak ve vyhrocené atmosféře berou za své ideály a jak snadno se šíří drogová epidemie. Pro mě jeden z nejlepších válečných filmů, ke kterému se kdykoli rád vracím. Celkový dojem: 95 %.

Felliniho alter ego ve filmu hořce přemítá: "Měl jsem dojem, že mám co říci. Cosi velmi prostého. Chtěl jsem natočit film, který by byl užitečný všem." Potíž je v tom, že na konci projekce diváka možná napadne jiná replika, která rovněž zazní: "Vůbec nemám co říct, ale stejně to povím." S odstupem let je zřejmé, že podstatnou část tvorby Fellini točil vlastně o sobě, svém životě, svých představách a problémech. Fascinace sebou samým je jasně cítit z každého záběru 8 1/2. Fellini tehdy procházel tvůrčí krizí, bezradně tápal nad tím, jak realizovat látku, kterou zamýšlel natočit. Udělal tedy úkrok stranou a z nouze vznikl film o režisérovi, který - no schválně jestli uhodnete. Psát a točit sám o sobě je jednoduché, člověk má informace z první ruky, nemusí dělat kompromisy a hádat se se scénáristou. Fellini se na sebe sice dívá s ironií, ale už ne s odstupem. Ve snímku jde o tvůrce, který je obdivován, umělce, co je středem pozornosti, a na toto afrodiziakum slávy si už zvykl a dělá mu dobře. Slavný italský režisér nikdy neměl příliš v lásce nůžky a nutno uznat, že stříhat sám do sebe by mohl jen blázen. Výsledek je pro mě vyčerpávající, panoptikum postav kolem génia mě záhy začalo otravovat a nebyl jsem schopný, přes nejlepší snahu, dát 8 1/2 v tahu - vyšel mi na dva večery. Na konci nepřišla nějaká katarze, spíš úlevný pocit, že už to mám konečně za sebou. Klasik nechť promine, ale více než dvěma hvězdičkami ho neodměním. Ostatně - sám se sebou si užil víc než dost. Celkový dojem: 40 %.