BruceW

Příběh největší vůle mstít se, jakou lze v seriálu, filmu či kdekoliv jinde vidět nebo si spíše jen domýšlet. Frank Underwood v podání Kevina Spaceyho je dalším záporným hrdinou vzbuzujícím strach, obdiv i podporu zároveň. Původní dramatická linka z britské předlohy je ve své široké seriálové formě převedena k dokonalosti při zobrazení postupného rozkladu veškerých hodnot i lidských a mravních zásad. Zůstává vždy jedno a jediné, a sice Francis a jeho odhodlání. House of Cards mistrným způsobem představuje svět politiky v její až děsivě reálné podobě od umění vyjednávání až po hru s médii. Ne nadarmo řada skutečných znalců nejenom washingtonských vysokých pater tvrdí, že House of Cards je až na to zabíjení zcela přesné. Je férové říct, že vystavění seriálu na rychlých diskuzích a jemných náznacích není pro každého, ale pokud oceníte kvalitní scénář a potřebu do sledování zapojit celou vlastní mozkovou kapacitu, seriál oceníte. Příběh pak ideálně podkreslují jemné klavírové melodie. Z hlediska formy je navíc zcela famózně využita technika pohledů do kamery a monologu k divákům - od House of Cards už budou všechny seriály pouze napodobovat a ještě k tomu dosti uboze.

Dechberoucí příběh skupiny amerických výsadkářů od výcviku v Americe až po konec války. Seriál vystihuje snad všechny lidsky mrazivé momenty 2. světové války a dílčí pasáže jsou podány naprosto zdrcujícím způsobem, který umožňuje alespoň částečně pochopit veškeré válečné hrůzy. Zároveň je však život vojáků vyjeven v jejich naprosté komplexnosti včetně čekání, prostých radostí i hlubšího přemýšlení nad smyslem vlastního konání. Celková stopáž dává možnost detailně rozebrat charaktery jednotlivých postav při zachování celkového dějového spádu, čímž se Bratrstvo nehrožených stává v podstatě průkopníkem tohoto dnes tak oblíbeného miniseriálového formátu. Propojení zdánlivě fiktivních osudů se zcela reálnými výpověďmi pamětníků působí v každém díle velice jemně, ale zároveň se stejnou tíží jako celá série. Pro mě osobně nejlepší zpracování 2. světové války na plátně.

Dílna HBO opět potvrdila svůj současný primát v televizních minisériích. Temný případ je dle klasického modelu postaven kolem neokoukaných herců s několika jistotami, kterou se už definitivně stal Matthew McConaughey. U něj je fenomenální především proměna z mladého dravce v posedlou trosku. Zcela jedinečný scénář dává vyniknout neotřelým dialogům a hlavně Rustovy výpovědi bez konce jsou stále až příliš krátké. Osobitým vkladem konkrétně této minisérie je pak hravé prolínání časových os, které nutí diváka neustále spojovat kousky příběhu do celkového obrazu. Zcela pak potvrzuji tvrzení tvůrců, že louisianské lokace jsou v seriálu třetí hlavní postavou. Temný případ je příběhem o vztahu člověka ke světu a zlu v něm přítomném, s čímž se každý vyrovnává způsobem sobě vlastním.

V záplavě britských sitcomů, z nichž je skutečně jeden lepší než-li druhý, je Black Books pro mě osobně bezpochyby tím nejlepším. Malému knihkupectví nechybí vůbec nic, humorné situace, hra se slovy i skvělé herecké výkony. Cenný je především scénáristický vklad Dylana Morana, díky čemuž není jediný díl výrazně slabým, naopak si celý seriál udržuje spád a přitažlivost až do konce. Přesto jsou nejlepší právě první dvě série, třetí již malinko zaostává. Na Black Books se lze dívat stále a stále dokola a pokaždé se přitom zasmát Mannyho vlasům a Bernardově vaření. Osobně mě mrzí pouze jediná věc, a sice že když jsem byl v létě roku 2014 v Londýně, knihkupectví jsem poznal jen stěží - nejmenovalo se Black Books a knihy tam byly úhledně vyskládané do polic. No skandální.

Celosvětový fenomén, který už pár let nabírá na stále větších obrátkách. Lidé šílí z překvapivých zvratů a krutých vražd oblíbených postav, vzdáleně si pak každý sám pro sebe nutně redefinuje role těch dobrých a špatných. Celý příběh od Zdi až po Quarth ale začíná u knižní série z dílny G. R. R. Martina. A je to právě úzký soulad s knihou, který dává seriálu Game of Thrones tu pravou šťávu, neboť pouze v knihách Písně ledu a ohně se zrcadlí skutečný mnohovrstevnatý svět s bezpočtem zápletek, inteligentními dialogy, promyšleným dějovým vývojem a úžasnou vedlejší bohatostí. A díky tomu, že právě sám velký spisovatel úzce spolupracuje na přípravě seriálu, ten je a vždy bude nejvěrnějším rytířem chránícím obsah literárních stránek. Ano, někde je toho o dost méně, jinde zase o něco více, ale jednoduše to vždy klape dohromady, a pouze proto je Game of Thrones takovým šílenstvím.

Pokud někoho nudí politika, jako že určitě ano, podívejte se na práci Malcolma Tuckera a světu sáhodlouhých nicneříkajících projevů a tupých výrazů se už navždy budete jenom smát. Vyjevení politiky v podání britských klasiků sitcomového žánru je vodopádem směšných situací ještě směšnějších postav, které se modlí jen za jedno - aby se dožili ještě jednoho dalšího dne ve funkci. A možná ani to ne, protože dřív nebo později přijde Malcolm a ten se přeci vždycky zlobí, řve a nadává. The Thick of It je důkazem, že i inteligentní sitcom může být přeplněn (mírně řečeno) nevhodnými výrazy, a přeci je to celé stále vtipné, nikoliv prvořadově trapné. A když už ani to věčné nadávání nezabírá, strčte do záběru jednoho či dva nadávající Skoty, kteří říkají to samé (a přitom něco úplně jiného) a je znovu vyhráno. Bránice bolí.

Zával nejrůznějších lékařských seriálů počatý již hluboko v 90. letech jako by stále nebral konce, ale Dr. House pro mě z této dlouhé řady vystupuje nejvíce. Originalita samotářského a věčně vzteklého doktora řešícího ty nejzajímavější hádanky z celého lékařského prostředí samozřejmě postupem času upadla, ale Gregory House se stal v podání skvělého Hugh Laurieho ikonou. Po počátečních kotrmelcích našel seriál i delší dějovou linku, která umožnila unikátní lékařské praxi přežít celých 8 sérií, což je bezpochyby skvělý výkon, zvláště když vzpomeneme, co všechno se za tu dobu odehrálo ať už v seriálu či během stávek scénáristů. Podobný seriál však nakonec může vykrvácet především na jediné věci - paradoxně právě na tom, že nenalezne svůj konec. Tým kolem Dr. House nakonec toto nebezpečí pochopil, a tak došlo k sice nijak velkolepému, ale přeci jen cennému zakončení jedné velké televizní éry.

Simpsonovi jsou dnes už zcela neodmyslitelnou součástí televizní zábavy. Žádný jiný seriál nemá takový status a troufám si říci, že žádný jiný seriál se něčím byť jen z části podobným už nikdy nestane. Simpsonovi se mohou nelíbit, nemusíme s nimi souhlasit, ale to je asi tak vše, protože dříve nebo později tam každý najde něco, co v životě už zažil, jen ve Spriengfieldu je to pokaždé větší zábava. Práce s celým simpsonovským vesmírem je naprosto dokonalá a pouze ti z nás, kteří zvládli zkouknout každý jeden díl ocení jednotlivé narážky z minulosti a odkazy na různé série či další díly. Aktuální politické či společenské komentáře pak z tohoto seriálu vytvářejí unikátní zrcadlo celé naší doby. A tak když někdy budemě chtít mimozemšťanům vysvětlit, co že je to vlastně ta naše lidská rasa, nejjednodušší asi bude pustit jim Simpsonovi a nechat je v klidu se koukat.

Přesně tomuto se říká černá komedie. Jedna scéna vážnější než druhá, všude jen mrtvoly, krev a napětí, ale vy se přesto nedokážete přestat smát či alespoň usmívat přesně v těch momentech, kdy by nic k smíchu být nemělo. Seriál velmi lehce navazuje na film bratrů Coenových, ale celý příběh posouvá na zcela novou rovinu, která je (pro mě překvapivě) ještě lepší než původní předloha. Líbili se mi ale jednotlivé umné narážky na film od hudby až po oblečení. Všechny postavy mají svůj čas dorůst do skutečných kvalit, i když u každé to znamená něco zdaleka jiného. Je sice pravda, že v prostřední části seriál trochu klesá na svém důrazu, ale konečná gradace, kde se u celou dobu se řehtajícího publika daří vytvořit konečně i ten kýžený pocit strachu, stojí určitě za to vydržet. Martin Freeman je ve své roli naprosto skvělý a Billy Bob Thornton je zabijákem, kterého jste ještě určitě neviděli.