Dva velikáni francouzské kinematografie respektive světového filmu společně v rovnocenných rolích na stříbrném plátně. Je vidět jak si na plátně dobře sedli a skvěle fungují jako rivalové i společníci. Dva bezvýznamní podvodníčci se snaží vybojovat svůj boj o místo na slunci, které je zasvěceno zločinu a je zahaleno hustým tabákovým dýmem. Jejich první setkání tváří tvář neskončí jinak než pěstním soubojem o krásnou Lolu a samozřejmě bez vítěze. Soupeření se tak mění v přátelství. Jean-Paul Belmondo jako François Capella hraje roli, která mu sedí přímo na tělo, vždy veselého chlapíka, který se neváhá otočit za každou hezkou tvářičkou. To Alain Delon hrající Rocha Siffrediho je jako rub stejné mince, jeho postava je věčně zadumaná a vážná. Prohnilá Marseille třicátých let minulého století se tak stává kulisou pro příběh mocenského vzestupu. Oba hrdinové společně roztáčejí kolo osudu a musejí se rychle naučit chodit v prostředí hazardu, intrik, šedé zákulisní politiky a nájemných vražd. Výtečné kriminální drama, které zjemňují humorné podtóny a celým filmem se line výrazná linka vtíravého klavíru z vykřičeného domu od Clauda Bollinga.
Tenhle film je ta správná letní filmová zábava. Režisér Louis Leterrier namíchal koktejl s podmanivými a vyváženými ingrediencemi. V tohle thrilleru najdete zábavu, napětí, akci, trochu té iluze a samozřejmě jako koktejlová třešeň patři neodmyslitelně k dobrému míchanému nápoji tak tento film se může pochlubit povedenou zápletkou. Děj měl vysoké tempo a výbušnou dynamiku, která ho hnala neustále vpřed se zastávkami v Las Vegas, v New Orleans s letmou návštěvou Paříže a třeskutým finále v New Yorku. Svižné tempo vyprávění podpořil i povedený soundtrack od Briana Tylera. Vyvážený a trefný casting je další silnou stránkou filmu, podařilo se mu obsadit osobnosti několika hereckých generací. Iluzionistickou skupinu “Čtyři jezdci“ kolem, které se všecko točí tvoří nesnesitelný Daniel Atlas v podání Jesse Eisenberga, hypnotizéra Merritta McKinneyho si povedeně střihl Woody Harrelson, něžné pohlaví zastupuje iluzionistka Henley Reeves, kterou si zahrála Isla Fisher a na černou práci v týmu je mladíček Jack Wilder jehož ztvárnil Dave Franco. Tuhle hereckou omladinu podporuje z druhé vlny dvojice ostřílených veteránu, která dostala překvapivě dost prostoru. Michael Caine jako bohatý mecenáš Arthur Tressler a Morgan Freeman v roli kluzkého kouzelníka Thaddeuse Bradleyho. V roli neúnavného zarputilého ohaře FBI agenta Dylana Rhodes se představil Mark Ruffalo. Jeho nezkušenou pomocnici Almu Dray z Interpolu ztvárnila půvabná Mélanie Laurent. Řemeslně dobře zvládnutý přimočarý počin, který svou lehkostí potěší a neurazí.
Podle vyznění traileru a informací co jsem si o filmu přečetl jsem byl v očekávání, že nový film Dannyho Boyla bude nevšední atmosférický zážitek. Musím říci, že v tomhle filmu není nic tak jak se na první pohled zdá. Pan režisér nám předkládá fantaskní svět plný iluzí a snů, kde divák ztrácí pojem o tom, co je skutečné. Na druhou stranu se nebojí ukázat věci, které by jsme u jiných tvůrců neviděli. Bohužel mi přišlo, že ve scénáři od Joela Ahearnea a Johna Hodge nefungovala hra s emocemi tak jak měla a vyprávění mi přišlo místy chladné a komorně odtažité. Ač jsem měl pocit, že si film ode mě udržuje určitý odstup, tak zápletka je velmi dobrá a tvůrcům se znamenitě povedlo poskládat a proplést všechny nitky tak, aby se prolnuly v jedno velké překvapivé a dramatické finále. Vše se točí kolem ústřední trojice postav. Zdánlivě znuděnou, ale svůdně okouzlující hypnoterapeutku Elizabeth si zahrála Rosario Dawson. Jejími mužskými protějšky jsou charismatický a na první pohled chladnokrevný lump Franck v podání Vincenta Cassela a ten co to vlastně všecko spískal je James McAvoy, který si zahrál usmrkánka Simona jenž propadl hazardu a svoje finanční problémy řeší dost nestandardně. Zážitek z vnímání filmu znásobuje velmi dobře zvládnutý a úderný soundtrack od Ricka Smitha. Můj celkový dojem však zůstal mírně za očekáváním. Velký dík patři kinu Aeru, které před projekcí filmu během předpremiéry 7. června zařadilo humorný hypnotizující klip.
Říká se, že třikrát do stejné řeky nevstoupíš. To platí i pro třetí pokračování Pařby. Posun od více méně temnější dvojky, která vyměnila jen kulisy a lehce mě zklamala je citelný. Teď už se moc nechlastá, ale naopak se vysadili prášky a někam se stále utíká. Musím se přiznat, že jsem měl malé očekávání. Do kina jsem šel s určitou skepsí a byl jsem vcelku pozitivně překvapen. Epické první obrázky v Asijské věznici jasně ukázaly, že hlavním tvůrcem trablů bude postava vykutáleného pana Chow, kterého si zahrál Ken Jeong. Scénář od tvůrčího dua Todd Phillips a Craig Mazin je přímo ušitý pro absurdní postavičku tlouštíka Alana v podání Zacha Galifianakis, který se vyprofiloval jako hlavní tahoun vlčí smečky. Z opilecké taškařice se film změnil v potrhlou roadmovie, kdy se hrdinové vypraví po stopách hromady zlatých cihel a přes zastávku v mexické Tijuaně se hrdinové vrací na místo činu do Las Vegas. Bylo vidět, že díky bohatému rozpočtu přes 100 milionů $ se na tricích nešetřilo a tak se film může pochlubit vcelku povedenými a nápaditými speciálními efekty. Plynulost děje podpořil funkční soundtrack, který věděl, kdy má zvýraznit dramatičnost a tématicky dobře zvolené písničky. V hlavě se mi zavrtaly dvě scény. Nejprve ta s uraženou žirafí hlavou a pak lízátkové svádění v zastavárně. Váhal jsem mezi 3 a 4 hvězdičkami, ale závěrečná košilatá scéna o prsa rozhodla, že dám čtyři a proto neodcházejte hned jak začnou závěrečné kredity o hodně by jste se připravili. Mé rozhodování převážila také velmi příjemná pohodová atmosféra v sále.
Poutavý příběh o osudovém osamoceném boji němých hadrových panáčků číslo 5 a 9 proti stroji “bestii“ v post apokalyptickém světě plném zkázy. Vizuálně nápaditý silný příběh s tragický průběhem a šťastným koncem, který dal vzniknout celovečernímu filmu.
Jejich revírem jsou ulice Londýna, ale zítra můžou být na druhém konci světa, jejich tempo je vražedné, jejich protivníci jsou řidiči nelegálních závodů, policisté a odpadlí členové SAS, muži a ženy okolo Dominica Toretta řídí ve dne v noci a jejich úkolem je chránit jejich velkou početnou rodinu. Neříkám, že se mi tenhle film nelíbil, ale je tu velké ALE a pár výhrad. Sice 6 začala tam, kde 5 skončila a pokračuje ve stejně zběsilém tempu vpřed. Je za ní i stejná tvůrčí dvojice režisér Justin Lin a scénárista Chris Morgan. Prostě to není ono a přitom to má to správné složení - rychlá nablýskaná auta, krásný pružný holky a namakaný nebezpečný kluky. Je jasné, že film tohoto druhu nebude nějaké scénáristické hlubokomyslné veledílo, ale tohle se opravdu podle mě nepovedlo. Je to prosté a ani se to nesnaží tu nahotu zakrývat. Motivy hlavního záporáka Owena Shaw jsou naznačeny jen povrchně a nelze je vůbec brát vážně. Hlavní je, že je tu spousta akce a hlášek, aby divák neměl čas se nad něčím zamyslet. Pokud mi, ale něco opravdu vadilo, tak to byl střih finální akční scény, který byl nepřehledný a zmatený a je za něj odpovědná trojice střihačů Greg D'Auria, Kelly Matsumoto a Christian Wagner. Fyzika pláče ve scénách s tankem a nekonečným letištěm, kde přistává velkokapacitní Antonov, ale nejlepší jsou asi letecké schopnosti Vina Diesela (on opravdu umí létat). Samozřejmě to má i mnoho světlých momentů a jedním z nich je i holčičí bitka v metru mezi Michell Rodriguez a Ginou Carano. Prostě je to klasická hollywoodská pohádka a tak se to musí brát a pak je to velká zábava.
Když jsem poprvé tenhle film viděl, nelíbil se mi, ale to už je dávno. Říkal jsem si, co je to za úchylárnu. S dalšími shlédnutími se můj názor začal měnit do té míry, že v tuhle chvíli patři tohle dílo bratří Joela a Ethana Coena k mým nejoblíbenějším. Další milé překvapení mi tenhle film připravil během premiéry AČFK Projektu 100 v kině OKO ve čtvrtek 23. května 2013, kdy takřka zaplněný sál byl naladěn na stejnou vlnu a užil si projekci na 100% a já společně s nimi. Život je jako supermarket a nikdy nevíš na co a na koho narazíš a takový je i tento film, každý si v něm může najít to svoje. Děj se líně vleče jako fronta u pokladen, ale v pravou chvíli dokáže zrychlit a probudit ukolébaného diváka. Ta vláčnost vyprávění je tak podobná charakteru hlavního hrdiny Jeffreyho Lebowski, kterému nikdo neřekne jinak než Dude. Dude je nezaměstnaný bohémský povaleč, který miluje bowling, s noblesou usrkává koktejl White Russian a rád si vykouří jointa. Vedle Jeffa Bridgese dal skvělý scénář od bratrů Coenu vyniknout i Johnu Goodmanovi, který si zahrál militantního žida Waltera Sobchaka. Příběh je zalidněn více čí méně absurdními postavičkami, které srdnatě bojují o svoje místo na plátně. Nelze nevzpomenout na bowlingového přeborníka a sexuálního delikventa Jesuse Quintanu, kterého si střihl John Turturro a scénu s leštěním koulí a jeho vítězný taneček. Silnou stránkou, kterou se může film pochlubit je skvělá kamera se smyslem pro drobné detaily od Rogera Deakinse. Kultovní film, který se pro mě stal životním motem a tou správnou volbou, když potřebuji zvednout náladu a vše to začalo pochcaným tepichem.
Lovu, lesu, zdar… Musím se přiznat, že se mi dostalo vcelku milého překvapení s ochrannou značkou Vorelfilm, která je příslibem svérázného tvůrčího rukopisu. Na scénáři se podílel Tomáš Vorel a Bára Schlesinger a podařilo se jim naservírovat divákům vcelku jednoduchý melancholický příběh o všedním životě na vesnici, ale tak trochu v rauši po houbičkách. Ale aby vše nebylo tak jednoduché, okořenili vcelku pozvolně plynoucí milostné sbližování dvou hlavních hrdinů lehkou krimi zápletkou. Silnou stránkou filmu je jeho vizuální pojetí, které si vzal na starost sám pan režisér Tomáš Vorel a kamerou se oháněl zručně. Ač kamera není nijak rozmáchlá, je dobře řemeslně zvládnutá a soustředěná na detail a přírodu obklopující nás. Druhou silnou stránkou filmu je jeho obsazení kvalitními herci. Plejádě svérázných postaviček a absurdních figurek dominuje ústřední dvojice hlavních hrdinů. Rusovlasou lesní vílu Anynu Marákovou si zahrála Anna Linhartová a lesního manekýna Ludvu Papoše si střihl syn pana režiséra Tomáš Vorel ml. Nic převratného, ale dobře natočené a v celku i zábavné. Tak to jsem nežral…
Indie Stoker, kterou si vcelku povedeně zahrála Mia Wasikowska je divná holka. Její chladnou matku si střihla Nicole Kidman. Během pohřbu svého tragicky zesnulého otce, který zahynul v den jejich osmnáctých narozenin, pozná svého tajemného strýce Charlese, jenž se vrátil z cest po dalekých krajinách, aby se postaral o osiřelé ženy svého staršího bratra. Do role tajemné postavy byl obsazen Matthew Gooden. Jeho náhlý vpád je pro všechny zúčastněné velkým překvapením. Avšak hospodyně a tetička, obě starostlivé ženy, znají jeho velké tajemství, které ho obestírá. To jsou kulisy v nichž uznávaný korejský režisér Chan-wook Park, může rozehrát rádoby drásavý psychologický příběh uzavřené dívky. Silnou stránkou filmu je podmanivý vizuál, který se může pochlubit fantaskním pojetím reality a výrazným smyslem i pro drobný detail. Během celé délky jsem vnímal snahu tvůrců budovat tísnivou atmosféru a krkolomné navozování pocitu, že vše není tak jak se zdá. Bohužel díky slabému scénáři od Wentwortha Millera je to ale povrchní příběh, který měl být o niternosti dospívání duše mladé ženy a formování její osobnosti, která jí předurčí pro věci budoucí, ale celé je to mělké a předvídatelné. Musím se přiznat, že po zhlédnutí jsem měl svíravý pocit, že tady se hodně něco nepovedlo.
Iron Man 3 je určitě lepší než utahaná a upocená 2, ale určitě mu špetka té lehkosti z jedničky chybí. Může se zdát, že jsem až příliš kritický, ale to je díky mému velkému očekávání. Výměna režiséra Jon Favreau za Shane Blacka, který se spolupodílel i na scénáři, přinesla čerstvý vítr do série a divákovi tu správnou porci komiksové podívané. Film je plný vtipu a nápadité ač někdy nepřehledné akce. Prostě se mi dostalo to co jsem chtěl, spoustu poctivé kvalitní zábavy a z kina jsem odcházel správně uvolněný a to se počítá. Tony Stark alias Iron Man je zpět, ale nevede boj jen se záporáky světového renomé, ale i s vlastními běsy, které ho trápí od minulého roku, kdy společně s ostatními Avangers vybojoval v ulicích New Yorku bitvu o osud lidstva s mimozemskou invazí. Záchvaty úzkosti ho tak provázejí velkou část filmu. Robert Downey Jr. je opravdu pan herec, a když mu je scénář ušitý přímo na tělo respektive ukovaný, tak dokáže utáhnout celý film sám. Ale aby z toho nebyl psychothriller, kde rozpolcená mysl bojuje svůj dramatický souboj o jedno tělo, tak mu scénář připletl pod nohy dva tuhé soupeře. Jedním z nich je pomstychtivý vědec Aldrich Killian, manipulující nebezpečně s DNA v podání jako vždy slizkého Guy Pearce. Druhým neméně nebezpečným sokem je mu démonický a tajemný terorista Mandarin, který sám sebe nazývá učitelem, jehož si s velkou chutí zahrál Ben Kingsley. Celým filmem se vine nitka, kdy hlavní hrdina řeší potíže se svým nejnovějším plechovým oblekem Mk.42. Tohle mi hodně připomnělo potíže Hana Sola s hyperpohonem na Milenium Falconovy během času, kdy Imperium vracelo úder a tak se z něho musí stát zdařilý klon MacGyvera. Takže Tony Stark je ve velkém počtu scén bez svého červeného brnění a tedy je v podstatě nahý a musí se ze spousty šlamastik vykecat. Velmi rétoricky vymazlené scény jsou ty, kde je na plátně společně s malým chlapcem Harleym. Jistotou v obsazení je sexy Gwyneth Paltrow jako nazrzlá odvážná Pepper Potts a bodyguard Happy, kterého si zahrál režisér předchozích dvou dílů Jon Favreau. Jeho pedantství, s kterým prosazuje nošení visaček je opravdu úsměvné a scéna, kdy sleduje Panství Downton mi na tváři opravdu vykouzlila úsměv na tváři. Film má pro mě dva vrcholy. První je epické zničení Starkovy rezidence v Malibu při útoku trojice Mandarinových bitevních vrtulníků a samozřejmě druhá špička přichází se závěrečnou demoliční bitvou, kde se ohnivým mužíčkům postaví dokonce celá eskadra železných mužů. Děj přináší i jedno zajímavé a překvapivé odhalení, což je velmi dobře. Prostě trojka se povedla a to je důležité.
Námět filmu je jak z šestákového románu Nezkrotné tajemství lásky, ale teď vážně. Jako inspiraci si tvůrci scénáře Jon a Erich Hoeberovi vzali grafický román od Warrena Ellise a Cullyho Hamnera. Nosná myšlenka je vcelku prostá, za bývalé hříchy se musí platit. Zvlášť za ten, kdy během tajné operace CIA v Guatemale přijdou o život obyvatelé jedné vesnice a tak si likvidační oddíl přijde i pro penzistu, bývalého analytika CIA Franka Mosese, které ho si s chutí a s velkým nadhledem zahrál Bruce Willis. Úvodní přestřelka v Bruceově domě má opravdu grády a ukáže se, že postarší pán, který si užívá podzim života, mate tělem a vykásne celé komando takřka bez mrknutí oka. Pro záchranu svého života musí Frank navázat staré kontakty, aby se mohl postavit systému. Zážitek ze sledování znásobuje nápaditá kamera s videoklipovými prvky od Floriana Ballhause a zajímavé grafické přechody mezi různými lokacemi. Vše podkresluje velmi funkční soundtrack, který podporuje celkovou dynamiku filmu. Co je ale opravdu největší zbraní tohoto filmu je jeho skvělé obsazení skupinou hereckých matadorů, kteří však odmítli stárnout. Půvabnou Bruceovu společnici telefonistku Sarah Ross si zahrála sexy vyklepaná slunečnice Mary-Louise Parker, která je asi nejvíc okouzlující s lepicí páskou přes ústa. Za něžné pohlaví na plátně ještě jasnou hvězdou zazáří Helen Mirren. Scénář jí přihrál roli agentky MI6 Victorie, která se ani na odpočinku nemůže zbavit závislosti na mokré práci. Ve scéně, kde pálí z půlpalcového kulometu M2 Browning je opravdu kouzelná. Další velkou osobností je John Malkovich, který si střihl postavu lehce vyšinutého a paranoidního poustevníka Marvina Boggse zručně se ohánějícího velkou bouchačkou a v růžovém plyšovém prasátku skrývající granátomet. Prostě skvělá odlehčená zábava, která u mě díky povedenému obsazení boduje.
Šest věcí, které ovládají svět: P-E-N-Í-Z-E. Hlavní postava filmu kolem které se vše točí je Robert Miller, jehož si z chutí zahrál Richard Gere. Úspěšný byznysmen má takřka všechno. Může se pochlubit úspěšnou firmou, velkou rodinou, milující manželkou Ellen v podání Susan Sarandon a samozřejmě má i milenku. Nepříliš talentovanou francouzskou umělkyni Julie Côte, pro kterou své herecké vlohy vcelku povedeně propůjčila Laetitia Casta. Ale vše není zalité sluncem, jak by se zdálo. Díky neúspěšným spekulacím na trhu s mědí má jeho firma velké potíže a tak se jí snaží co nejdříve prodat. Hraje nebezpečnou hru, kde sázky jsou vysoké a musí se balancovat na ostří nože. Ztráty v hospodaření musí zakrýt pomocí falšování účetnictví a manipulací s auditorem. Jeho manželka, ale začne tušit, že není něco v pořádku a se stejným podezřením přijde i jeho dcera Brooke, která pro něj pracuje v rodinné firmě. Vše se pro Roberta Millera dramaticky změní jedné noci, kdy díky mikrospánku dojde k tragické automobilové nehodě, při které zahyne Julie a on sám utíká z místa nehody, aby přílišnou publicitou neohrozil probíhající prodej firmy. Po horké stopě se pustí policejní ohaři v čele se svérázným detektivem Michaelem Bryerem, kterého si střihl Tim Roth. To pravé drama plné nebezpečných lží právě začíná. Richard Gere je charizmatickým antihrdinou a strhává na sebe díky svému profesionálnímu hereckému výkonu většinu pozornosti. Scénář, který napsal sám pan režisér Nicholas Jarecki, je mu napsaný přímo na tělo. Mladý režisér tak natočil nápaditý komorní krimi thriller, který nastavuje zrcadlo dnešní společnosti.
Průkopník nápaditého temperamentního vizuálu Joseph Kosinski, tvůrce TRON: Legacy, vtrhl společně s Tomem Cruisem do kin s novou sci-fi podívanou. Námětem se stal komiksový román, na kterém režisér spolupracoval s Arvidem Nelsonem. Nalijme si čistého vína, tvůrci posbírali inspiraci kde mohli a připravili divákům zajímavý koktejl. Pokud člověk přistoupí na tuto jejich hru, dostane se mu obrazově bohaté podívané s lehce předvídatelným dějem a úderným nosným soundtrackem od M.8.3. Nejsilnější stránkou má film ve svém obrazovém zpracování, kde se může pochlubit fantaskní postapokalyptickou matičkou Zemí, z které zůstala jen nehostinná pustina s roztroušenými troskami jako pomníky padlé civilizace. Druhou nosnou devizou je herecký výkon hlavního hrdiny opraváře dronů číslo 49 Jacka Harpera, kterého si obstojně zahrál Tom Cruise a svým poctivým profesionálním výkonem táhne film dál. Pro mě, dlouho očekávaná, milá jarní podívaná s muzikou, která má přesah.
Nový film režiséra Antoina Fuqua je plný patosu, spousty klišé a dokonce se v něm najde občas i nějaká nelogická moucha. Pokud si člověk tenhle akční nářez chce užít, nesmí ho brát vážně, ač samotný film dělá pravý opak. Hlavně je to zábava, u které se nemusí (nesmí) přemýšlet. Zárukou dobré podívané je pravý americký hrdina bez bázně a hany agent tajné služby Mike Banning v podání Gerarda Butlera a nekompromisní prezident Benjamin Asher, který však zároveň vystupuje jako starostlivý otec. Roli hlavy americké exekutivy se zhostil Aaron Eckhart. Film nepostrádá třeskutou dynamiku. Může se chlubit svižným tempem vyprávění a občas mi to připomínalo spíš záběry jak z nadupané videohry. Výrazně se mi do pamětí zapsala scéna, kde Lockheed AC-130 gunship ovládaný teroristy rozstřílí střed Washingtonu a také ta kde zlí hoši uštědří pěknou nakládačku ministryni obrany. Nepamatuji si film, ve kterém by takhle surově zmlátili ženu. R-ková nepřístupnost tomuhle filmu opravdu sluší. V našich krajích to asi moc lidí neocení, ale krátká scéna, ve které potrhaná a kulkami proděravěná vlajka hvězd a pruhů padá z Bíleho domu je opravdu působivá. Film má vizáž jak z počátku 90. let a chvilku jsem přemýšlel jestli ho nevytáhli někde z trezoru, protože takto patriotismem prodchnuté díla se poslední dobou moc nenosí a netočí. Řemeslně dobře zvládnutá akční jednohubka, která místo řečí vsadila na poctivou akci a vykouzlila mi nostalgický úsměv na tváři.
Malý, vcelku zajímavý film od finského režiséra Renny Harlina, který si hraje po dlouhou dobu jen s náznaky a vyznačuje se syrovou až mrazivou atmosférou. Kamera Denise Alarkon-Ramirese těží z cesty prošlápnuté Záhadou Blair Witch. Silnou stránkou tohoto počinu je opravdu poutavý nosný námět a vcelku solidní scénář od Vikram Weeta. Naopak co film stahuje dolů jsou velmi laciné speciální efekty, které mi přišli, že je snad dělal někdo doma na koleni, ale o nich to není. Co za tajemství skrývá pohoří Ural? Skupina mladých Američanů se vypraví po stopách tragické ruské expedice, za účelem natočit studentský dokument a poodhrnout roušku tajemství. První půlka nám přináší seznámení s postavami hlavních protagonistů a se samotnými událostmi tragické expedice z roku 1959, která je do dnes zahalena záhadou. Příchod mladých dokumentaristů do města Ivdel ukáže, že vše není jak se zdá. V druhé půli začneme rozplétat klubko tajemství a i tempo vyprávění zintenzivní a mílovými kroky kráčíme k vyřešení záhady hory Kholat Syakhl, která je pro místní původní obyvatele opředena mnoha legendami. Zajímavý malý film, který mě donutil pátrat po informacích a to se počítá.
Cokoli psát o tomto skvostu světové kinematografie, od italského režiséra Sergia Leoneho, by bylo jako nošení dříví do lesa. Těmito pár řádky bych chtěl poděkovat AČFK za to, že toto mistrovské dílo znovu uvedla na plátna českých kin v cyklu “Projekt 100“ a kinu Světozor za úžasnou projekci 24. března 2013 ve svém velkém sále. V pohodlných sedačkách se sešla ta správná skladba diváků a hluboce prožívala film jako jednolitý organismus, když měl přijít smích tak se ozvalo decentní zasmání a během dojemných hlubokých scén se ozývalo skrývané vzlykání. Po konci filmu jsem odcházel naprosto emočně uspokojený. Můj výsledný zážitek umocnilo to, že film byl dokonale obrazově zrestaurován a i přes to si materiál zachoval svoji původní zrnitost. V tomhle uměleckém díle funguje vše. Kamera, za kterou se postavil Tonino Delli Colli se vyznačuje dlouhými táhlými záběry, které však nenudí a naopak mají svojí tajemnou dynamiku. Celkovou hutnou atmosféru k vrcholu posouvá nezapomenutelná hudba od Enniona Morriconeho. Příběh o niternosti lidského bytí a pomstě se odehrává v období, kdy si železný oř podmaňoval divoký západ a nezadržitelně se prokousával k pobřeží Pacifiku a měnil osudy lidí. Ovlivnil i život třech umouněných mužů v pravém sova smyslu. Tajemného Harmoniky, nebezpečného Franka a desperáda Cheyenna, který se všichni točí kolem padlé světice nádherné Jill.
Musím se hned na začátku přiznat, že můj komentář nebude objektivní, protože neznám původní látku a za to se všem znalcům omlouvám. Původ nového filmu režiséra Sama Raimiho je spjat s ikonickým kinematografickým počinem z roku 1939 The Wizard of Oz, který vznikl podle literární předlohy The Wonderful Wizard Of Oz od spisovatele Lymana Franka Baumana už v roce 1900 a je ve Spojených Státech klasickým pohádkovým příběhem. Největší devizou celého snímku je jeho nápadité vizuální zpracování, které se odvolává na svou vousatou předlohu, respektive děj filmu je vsazen o mnoho let před příběh filmu z konce třicátých let minulého století. Velmi mile mě překvapil černobílý úvod ve formátu 4:3, který výrazně kontrastuje s duhově barevným zbytkem vyprávění. Za scénář je zodpovědná dvojice autorů Mitchell Kapner a David Lindsay-Abaire a podle mého mínění je to Achillova pata celého filmu. Velmi jednoduchý a přímočarý děj se dá shrnout do pár vět. Vše se točí kolem nenapravitelného sukničkáře a nepříliš dobrého kouzelníka jménem Oz, kterého si zahrál s radostí James Franco. Díky povětrnostní anomálii se jeho postava dostane z Kansasu do fantasy země Oz, která čistě náhodou hledá nového krále. Tak se náš (ne)hrdina vypraví na putování za královskou korunou, pohádkovým pokladem a srdcem krásné čarodějky. Prostě obrazově bohatý a dějově prázdný pohádkový koláč pro celou rodinu. [Děkuji ČSFD za projekci 6. března 2013]
To co jsem viděl se mi nehodnotí snadno, protože postava Johna McClana je pro mě klasickým, nebál bych se říct ikonickým hrdinou stříbrného plátna. Už obsazení scénáristy Skipa Woodse a zvlášť jméno režiséra Johna Moorea ve mně vzbuzovalo ty nejhorší obavy. Přišlo mi, jako by producentům na této značce vůbec nezáleželo a za každou cenu se snažili na všem ušetřit. I přesto jsem doufal v menší zázrak. Ten se bohužel nekonal. Do kina jsem šel bez jakýchkoli očekávání, varován špatnými recenzemi a stejně se mi dostalo hořkých pocitů. Nejenže scénář je neuvěřitelně slabý a hloupý, bohužel se k tomu přidala špatná kamera Jonathana Sela, kterou nezachrání ani pár dobrých klipových záběrů. Rovněž střih od Dana Zimmermana je hodně špatný a v některých pasážích je neuvěřitelně chaotický. Nejvíc nedotažená a zpackaná mi přišla střihačská práce během přestřelky v konspiračním bytě, jak se Johnovi dostal do ruky ten lehký kulomet opravdu nevím. Prostě vznikl internacionální guláš, kde Budapešť si zahrála Moskvu, Němec Sebastian Koch si střihl roli Rusa Komarova a postprodukci dělala česká firma UPP. Světlými momenty byly pro mě vcelku povedený úvod, honička s obrněným kolovým transportérem v ulicích rádoby Moskvy a letová ukázka bitevního vrtulníku Mil Mi-24 Hind. Prostě se nepovedlo takřka nic a pro mě to není Past. Jedna hvězda je za Bruce, který si zajel do Východní Evropy na dovolenou a druhá je z nostalgie k téhle pro mě tak srdcové sérii.
Klasika nestárne a Jurský park to potvrzuje a ač nejsem žádný velký příznivec 3D projekcí musím přiznat, že mu třetí rozměr opravdu sluší a ty dvě hodiny jsem si opravdu užil. Zdařilá konverze dokazuje jak před 20 roky Steven Spielberg dokázal natočit maximálně řemeslně zvládnuté a po technické stránce propracované dílo, které má co říct i po dvou dekádách. Po stránce příběhu je to jednoduché až prosté, ale o to víc dostal prostor velmi povedený vizuál a dobře dávkované napětí. Hluboký zážitek ve mně zanechalo první setkání s tyranosaurem a finální scéna v kuchyni, kde děti bojují nerovný souboj s párem vražedně nebezpečných velociraptorů. Zážitek ze sledování umocňuje povedená hudba od Johna Williamse, která je funkční, přitom působivá a její hlavní téma je doslova okouzlující. Jako by to bylo včera, pamatuji si projekci před 20 lety v potemnělém sále Hradeckého kina Centrál, kde byla namačkaná hlava na hlavě. Tyhle vzpomínky jsou hodně nostalgické. Byl to totiž můj první velký film, který jsem viděl na stříbrném plátně. Všecko funguje jako tehdy a nebojím se říct, že možná dokonce lépe a film jsem si opravdu vychutnal plnými doušky a byl to pro mě velký filmový zážitek.
Za sedmero horami a za sedmero řekami leží království... ne, není to království, ale je to prosluněné městečko St. Pete Beach na Floridě, kde je plno holých pozadí, obnažených prsou a alkohol tu teče proudem... Člověk by si myslel, že tu i pečení holubi létají do pusy, ale to zas ne, spíš tu najdete spoustu travky nebo koxu a občas tu zasviští vzduchem i trocha olova z pořádných bouchaček. Myslel jsem si, že na prosluněnou Floridu, když tam zrovna neřádí nějaký hurikán, jezdí trávit podzim svého života američtí senioři. Režisér Harmony Korine jenž si napsal i scénář mě však vyvedl z omylu. Během jarních prázdnin to tu roztáčí vysokoškolská mládež a pěkně divoce. Zápletka je ve své podstatě jednoduchá. Čtveřice vysokoškolaček znuděných studiem v jakém si prachem zavátém vidlákově se rozhodne vyhodit si z kopýtka a vyrazí na nekonečný mejdan na Floridu. Člověk by si řekl, tolikrát zpracované téma nemůže ničím překvapit, ale to je mýlka. Děvčata jsou však charakterově nesourodou skupinkou a hlavně, aby měli dost peněz na svůj vysněný výlet tak udělají místní bistro (kladivem a stříkací pistolkou). Překvapivě jim to vyjde a cesta za povznesením může začít. Vše se, ale zkomplikuje. Během jednoho vydařeného divokého mejdanu jim přistanou na rukou policejní železa a soudce jim napaří velkou pokutu. Z obecní šatlavy a od vysoké pokuty je vysvobodí a vyplatí místní figurka podsvětí ‘Alien’, kterého si zahrál James Franco a ta pravá jízda může teprve teď začít. Od tohoto okamžiku děj pádí rychle pryč i od těch nejdivočejších dívčích představ o tom jak si užijí svoje vysněné prázdniny. Originální halucinogenní zpracování dává filmu snový až absurdní nádech a to zvlášť díky dobré kameře Benoîta Debie a zajímavému střihu Douglase Crise. Film, který není asi pro každého, ale když si člověk k němu najde tu správnou cestu tak se mu dostane nevšedního zážitku.
Než se mi podařilo na tenhle film zajít do kina, tak posbíral spoustu pozitivních recenzí a Jennifer Lawrence stihla být oceněna Oskarem za výkon v hlavní ženské roli. No prostě enormní kladná vlna, které mě posadila do sedačky v potemnělém kinosále s velkým očekáváním. Musím přiznat a bez mučení, že jsem dostal všechno co jsem očekával a ještě mi tvůrci vrchovatě přidali navíc. První pocit, který jsem dokázal identifikovat po konci závěrečných titulků byl, že to celé bylo neuvěřitelně hlučné, živelné a plné silných emocí. Pod scénář se podepsal a na režisérské křesílko si sedl jeden člověk, David O. Russell a odvedl poctivou práci. V hlavních rolích se blýskli Bradley Cooper jako Pat, kterého zlomil dramatický rozpad manželství a dostal ho až na psychiatrii a světlem nejzářivějším oslnila Jennifer Lawrence, která si zahrála Tiffany, jejíž srdce zlomila tragická smrt manžela. Mezi oběma hlavními představiteli fungovala neuvěřitelně chemie. Celý film se podařilo zalidnit svéráznými postavičkami, které dolaďovali příjemně vyhrocenou atmosféru. Zvláště vyčníval Robert De Niro hrající Patova otce a fanatického fanouška Philadelphských Eagles. Celý film je postaven na skvělých maximálně upřímných dialozích a interakci mezi hlavními hrdiny. Konec byl sice trochu ala Hříšný tanec a na řadu přišla i obligátní zvedačka. Ale to nevadí, protože bylo potřeba trochu obrousit ostré hrany upřímnosti a naladit se trochu na romantickou vlnu a snad neprozradím moc, když napíši, že ve filmu padl jen jediný polibek. Příběh o obyčejném šílenství se pro mě stal velkou filmovou událostí.
Tým dvou specialistů na paranormální jevy a skeptiků z katedry psychologie si dal za cíl odhalovat falešná média a všelijaké podvodníčky, kteří parazitují na lidské důvěřivosti. Obsazení a spolupráce ústřední herecké dvojice na plátně je opravdu vydařené. Sigourney Weaver jako doktorka psychologie Margaret Matheson je vůdčí postavou a důrazně se ohání svou analytickou chladnou myslí. Tahle role jí opravdu sedla. Čerstvou krev a mladickou nerozvážnost dodává doktor fyziky Tom Buckley v podání Cilliana Murphyho. Oba zarputilé vyšetřovatele tíží tragické události z jejich minulosti. Hybnou silou příběhu je návrat slavného slepého média Simona Silvera z dobrovolného ústraní znovu k vystupování na veřejnosti, kterého si s chutí a působivě zahrál Robert De Niro. Během první půle buduje španělský režisér a scénárista v jedné osobě Rodrigo Cortés hutnou atmosféru. Během druhé půle, kdy jsem očekával vyhrocení situace, mi přišlo, že film začal trochu váznout. Velký úsměv mi na tváři vyloudil plakát Akta X se sloganem „I want to believe“. Celkový dojem hodně vylepšilo dramatické finále a hodně originální pointa, která se rozuzlí až v samém závěru. Zajímavý film, který trochu mate tělem.
Věděl jsem, že jdu na pořádnou taškařici a nečekal jsem, že se mi dostane nové dramatické pojednání ala Vávrova Kladiva na čarodějnice, ale že to bude až takhle hloupoučké a ploché to bych opravdu neřekl. Na druhou stranu jsem se vcelku dobře bavil a díky rozumné stopáži slabé hodině a půl jsem se nenudil, zvlášť díky velkému množství nadupaných akčních scén. Norský režisér Tommy Wirkola totiž věděl, že kdyby zvolnil rychlé tempo vyprávění, tak by ztratil moji pozornost. Tenhle mladý snaživý Seveřan je podepsaný i pod scénářem, který je ale Achilovou patou celého filmu, bohužel. Co taky, ale vytlouct z tisíckrát odříkané krátké pohádky pro děti na dobrou noc. Jinak musím přiznat, že po řemeslné stránce je film dobrý a je z něho cítit poctivá filmařina a hlavně se nebere vážně. Už úvodní titulky ukážou, že si tvůrci dali záležet s celkovou vizuální stylizací a co mě opravdu nadchlo byly čarodějnice. Každá je jiná a originální v čele s démonickou Muriel v podání Famke Janssen. Cukrovkou stiženého Jeníčka, který se ještě v dospělosti schovává pod postel si střihl Jeremy Renner a Mařenku v přiléhavém koženém oblečku skrývající velké tajemství si zahrála Gemma Arterton a jako titulní dvojici jim to na plátně slušně funguje. Jestli mě opravdu něco pobavilo tak to byl trol z hlubokého hvozdu napůl zkřížený se zlobrem Šrekem a upírem Edwardem z Twilightu. Samotné finále, které se odehrávalo kolem a v perníkové chaloupce (spíš jedová chýši, z které bych si perníček opravdu neodloupl) mi, ale přišlo nedomyšlené a pokazilo mi celkový dojem, ale jinak se mi dostalo poctivé zábavné Béčkové podívané.
První co na plátně uvidíte je nahé prso Nadine Velazquez, která si ve filmu zahrála svůdnou alkoholu propadlou letušku Katerinu Marquez, to jen tak na začátek... Jinak jsem měl vtíravý pocit, že hlavním sponzorem natáčení se stala Americká asociace výrobců a prodejců tvrdého alkoholu. Samotný film je hereckým koncertem Denzela Washingtona, role kapitána letadla Whipa Whitakera, který propadl démonu alkoholu, mu scenárista John Gatins psal přímo na tělo. Role padlého hrdiny mu dala možnost rozvinout celý svůj herecký talent do plné šíře a rovněž předvedl skvělou obličejovou mimiku. Druhým velkým pozitivem je režie Roberta Zemeckise, který se vrátil po dlouhých letech k poctivé filmařině a dokazuje, že ze svého řemesla nic nezapomněl. První kratší část děje se točí kolem dramatické havárie letu SouthJet 227 a musím říct, že je opravdu skvěle řemeslně zpracovaná a triky jsou působivé. Ve druhé části je to už nadstandardní konverzační drama, kde většinu pozornosti na sebe strhává svým bezchybným výkonem Denzel Washington. V malé roli výstředního drogového dealera Harlinga Mayse, kterého je všude moc, se blýskl John Goodman. V alkoholu a koksu utopený skromný poctivý film s koncem, který byl trochu víc omámený moralitou.
Legendární parta je spíš taková zajímavá nesourodá skupinka pohádkových nadpřirozených hrdinů, kteří však nejsou v našich končinách příliš známi. Film vznikl podle knihy Williama Joyce "The Guardians of Childhood", scénář napsal David Lindsay-Abaire a režii si vzal na triko Peter Ramsey, jako svojí kino prvotinu. Hlavními hrdiny jsou Jack Frost, který je volnomyšlenkářský mladík co ovládá mráz a má citelné výpadky paměti ohledně své minulosti a za lidské pokolení je to kluk s velkým srdcem Jamie Bennett. Dalšími do party jsou Santa Klauz spíš kozácký bohatýr, okouzlující víla Zuběnka, zlatým prachem září pán snů Sandman a australský výstřední Velikonoční zajíc. Mě samého nejvíc pobavili Vánoční skřítci. Úhlavním záporákem, proti kterému se musejí všichni spojit je démonický Stín, který se výrazně podobá lordu Voldemortovi a chce připravit všechny malé caparty o jejich šťastné dětství. Velkým kladem celého filmu je kvalitní grafické zpracování a dynamické akční scény, kterých je opravdu mnoho a dávají ději, který je ve své podstatě vcelku jednoduchý, ten správný spád takže jako celek tahle pohádka nenudí a rychle odsýpá. Příběh se může pochlubit klasickými pozitivními hodnotami jako je přátelství, vírou v dobro a spravedlnost a kouzelným happy endem.
Otázka: „Co je horší než návštěva zubaře?“. Odpověď: „No přeci návštěva cenzora…“. Musím říct, že shlédnutí filmu Hitchcock není tak traumatizující jako návštěva zubaře nebo tak otupující jako setkání s cenzorem, ale bohužel tvůrci promarnili jeho velký potencionál. Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale mám stejné pocity jako potom, co jsem v minulém roce viděl Železnou lady. Sice se autoři zaměřili na úzce časově ohraničenou část života mistra napětí, ale stejně se nevyvarovali určité povrchnosti. Točilo se podle knižní předlohy "Alfred Hitchcock and the Making of Psycho" od autora Stephena Rebelloa. Jak název napovídá, vše se mělo odehrávat kolem vzniku legendárního Psycha, ale není tomu tak. O natáčení samotného filmu se toho moc nedozvíme. Chápu, že to neměl být film o filmu, ale zůstala mi určitá pachuť, že toho mohlo být řečeno mnohem víc. Velkou část děje zabere vztah Hitche ke své kreativní manželce Almě Reville a jeho boj s vlastními vnitřními démony. Trefné je určitě obsazení ústřední dvojice Anthony Hopkins a Helen Mirren, které je povedené a oba ukazují, že jsou hereckými špičkami. Dobrou práci odvedla i armáda maskérů a kadeřníků, ale jako celek je to nevýrazné, velká škoda.
Profesionálně zpracované, ale prázdné, takřka bez emocí. Ty najdeme ve filmu jen v samém jeho začátku, díky použití audio nahrávek z tragického 11. září 2001. V tuto chvíli mě zamrazilo, ale jinak mnou těch 157 minut doslova prošumělo. Tvůrčí duo režisérka Kathryn Bigelow a scénárista Mark Boal natočili film o honu na Usámu bin Ládina respektive spíš o pátrání po něm. Snaha o autentičnost vyšla tak napůl. Divák dostane film, který uvízl v zemi nikoho mezi dramatem a dokumentem. Mrazivá atmosféra se tříští o stěnu z bezradnosti. Samotný děj se dá rozdělit do tří částí. V té první se seznámíme s hlavní postavou, analytičkou CIA Mayou v podání Jessica Chastain, pro mě představovala rusovlasou ledovou královnu, která se zakousla do svého úkolu se zuřivou zarputilostí. Průvodcem v jejich začátcích je agent Dan, specialista přes výslechy, kterého si zahrál čím dál tím lepší Jason Clarke. V téhle části jde hlavně o mučení, spíš psychologické než fyzické, jsme taky v 21. století, takže trhání nehtů se nedočkáme. Dobře to vykresluje výrok: „Nejsem Tvůj kamarád, zlomím Tě a bude Tě to bolet…“. Ve druhém dějství jde o mravenčí práci, hledání jehly v kupce sena. Maya rozplétá jednotlivé nitky a třídí střípky, které ji nakonec po opravdu dlouhé době dovedou k vysněnému cíli a může říct: „Já jsem ta zmrdka co našla ten barák…“. V závěrečné části sledujeme zákulisní tahanice a samotný zásah, kdy si ostrý kluci z U.S. Navy SEALs jdou pro strejdu Ládina. Film není špatný, má velké plus v hereckých výkonech, ale tak nějak neví čím chce být.
Nedělní líné dopoledne přechází pomalu do odpoledne v jednom paneláku na předměstí Mexického velkoměsta. Výpadek proudu svede dohromady malou skupinku lidí, kteří by se asi normálně spolu ani nebavili. Dva čtrnáctileté chlapce Flama a Moka, dospívající slečnu Ritu ze sousedství a zkrachovalou existenci poslíčka pizzy Ulisese. Tahle rozdílná čtveřice tráví společný čas sice v jednom bytě, ale přitom jejich myšlenky jsou tak rozdílné. Každá postava má v sobě skryto totiž své malé tajemství, které ji tíží na duši a chce ho nějak vyřešit. První půlka filmu nás seznámí se všemi čtyřmi postavami, sice tempo vyprávění není nijak závratné, ale nenudí a připravuje nás na druhou půlku, která už je v úplně jiném rytmu a díky “inspirujícímu“ obrazu s kachnami a dortu brownies s “magickou“ přísadou hodně posouvá film v mém hodnocení nahoru. Černobílý film režiséra Fernanda Eimbcka se vyznačuje velmi nápaditou kamerou, za kterou stál Alexise Zabeho a jemným absurdním humorem, který díky zvolenému materiálu má i dvě zajímavé a výrazné pointy. Malý film, který potěší svým humorem a přitom donutí diváka i trochu přemýšlet.
Budu asi za rouhače, film byl dobrý, ale můj výsledný pocit z něho je neuchopitelný. Mísí se v něm spousta protikladných pocitů, ale bohužel mé vysoké očekávání nenaplnil. Musím ale přiznat, že film má několik výrazných kladů. V čele stojí ústřední herecká dvojice, která rozehrála na plátně doslova bezchybný koncert. Bill Murray si zahrál stárnoucího herce Boba Harrise, který přijíždí do Japonska natočit reklamu na místní whisky Santori. Scarlett Johansson ztvárnila čerstvou absolventku filozofie Charlotte, která doprovází svého muže, fotografa, za prací. Obě dvě tak rozdílné postavy spojilo to, že bydleli ve stejném hotelu, protože by jinak neměli souzeno se potkat. Sofia Coppola v pozici režisérky podle vlastního scénáře tak rozehrála příběh jednoho zajímavého setkání a obou rolí se zhostila opravdu dobře. Dva rozdílní lidé, muž a žena, co neví co si počít se svým životem jsou ztracení a bezradní v cizím městě (rozuměj Tokiu), obklopení naprosto jinou a odlišnou kulturou (rozuměj Japonskou). Přes generační rozdíl mezi nimi skvěle funguje chemie a pomalu k sobě nacházejí cestu. Připomnělo mi to takovou letní lásku tvrdě ohraničenou neúprosně pádícím časem. Pomalé tempo vyprávění nenudí, naopak podtrhuje niternost a ty nejhlubší pocity. Závěrečné loučení bylo opravdu odzbrojující.
Před tisíci lety zachvátila Zemi katastrofa zvaná “Sedm dní ohně“, kdy Boží válečníci spálili skoro celou planetu na prach. V postapokalyptickém světě o tisíce let později se všude šíří pohlcující Pustina plná toxických hub, které svými jedovatými sporami ničí zbytky přežívající civilizace a společně s nimi postupuje i obří hmyz, včetně gigantických tvrdým krunýřem chráněných Ohmů. Pro mě nejdospělejší a velmi silný příběh od mistra fantazie Hayao Miyazakiho zasazený do vzdálené budoucnosti. Nikdy nebyl protiválečný a ekologický podtext jeho vyprávění tak silný a hmatatelný. Přes varovný smysl celého příběhu se poutavě odvíjí vlastní kouzelná mytologie Větrného údolí a jeho obyvatel, ne nepodobných kozákům. Vládcem údolí je kníže Jurij, kterého však pomalu zabíjí zákeřná lesní nemoc. Neschopen ovládat vítr nemůže létat a tak hlavní hrdinkou příběhu je jeho dcera princezna Naušika, která musí předčasně dospět a postarat se o záchranu jejího lidu z údolí. Je před ní nelehký úkol. Na její stranu se ale postaví starý přítel Yupa Mirada, šermířský mistr a cestovatel z Pustiny. Jako vždy díky autorově lásce k létání je obloha plná létajících strojů rozličných tvarů a velikosti. V čele jezdců nebes je Naušika, která bravurně ovládá svůj kluzák Mehve. Klid pro údolí skončí jedné noci, když v něm havaruje létající vzdušný obr Tolmékijské říše, na jeho palubě zahyne princezna Lastelle z knížectví Pejité. Z trosek se do okolí rozšíří toxické spory, ale hlavně v nich je skryto tajemství, pro které si přijde tolmekská princezna Kirschta, která se neštítí použít hrubé síly svých válečníků zakutých do železa, aby násilím obsadili údolí a získala pro sebe tajemný náklad. Vše spěje k dramatickému a napínavému konci, který rozhodne o osudech všech postav. Obdivuhodně funkční je soundtrack, který ví, kdy má být dynamický a zvýraznit vážnost situace a kdy má zase svou jemností podpořit klidné tempo vyprávění. Podmanivý je jeho titulní motiv. Pro mě nejlepší příběh z dílny kouzel pana Miyazakiho, protože tak zručně dokázal skloubit vážnost s dětskou hravostí a vše zabalit do nápaditého vizuálu.
Moje komentáře
Borsalino (1970)
Dva velikáni francouzské kinematografie respektive světového filmu společně v rovnocenných rolích na stříbrném plátně. Je vidět jak si na plátně dobře sedli a skvěle fungují jako rivalové i společníci. Dva bezvýznamní podvodníčci se snaží vybojovat svůj boj o místo na slunci, které je zasvěceno zločinu a je zahaleno hustým tabákovým dýmem. Jejich první setkání tváří tvář neskončí jinak než pěstním soubojem o krásnou Lolu a samozřejmě bez vítěze. Soupeření se tak mění v přátelství. Jean-Paul Belmondo jako François Capella hraje roli, která mu sedí přímo na tělo, vždy veselého chlapíka, který se neváhá otočit za každou hezkou tvářičkou. To Alain Delon hrající Rocha Siffrediho je jako rub stejné mince, jeho postava je věčně zadumaná a vážná. Prohnilá Marseille třicátých let minulého století se tak stává kulisou pro příběh mocenského vzestupu. Oba hrdinové společně roztáčejí kolo osudu a musejí se rychle naučit chodit v prostředí hazardu, intrik, šedé zákulisní politiky a nájemných vražd. Výtečné kriminální drama, které zjemňují humorné podtóny a celým filmem se line výrazná linka vtíravého klavíru z vykřičeného domu od Clauda Bollinga.
Podfukáři (2013)
Tenhle film je ta správná letní filmová zábava. Režisér Louis Leterrier namíchal koktejl s podmanivými a vyváženými ingrediencemi. V tohle thrilleru najdete zábavu, napětí, akci, trochu té iluze a samozřejmě jako koktejlová třešeň patři neodmyslitelně k dobrému míchanému nápoji tak tento film se může pochlubit povedenou zápletkou. Děj měl vysoké tempo a výbušnou dynamiku, která ho hnala neustále vpřed se zastávkami v Las Vegas, v New Orleans s letmou návštěvou Paříže a třeskutým finále v New Yorku. Svižné tempo vyprávění podpořil i povedený soundtrack od Briana Tylera. Vyvážený a trefný casting je další silnou stránkou filmu, podařilo se mu obsadit osobnosti několika hereckých generací. Iluzionistickou skupinu “Čtyři jezdci“ kolem, které se všecko točí tvoří nesnesitelný Daniel Atlas v podání Jesse Eisenberga, hypnotizéra Merritta McKinneyho si povedeně střihl Woody Harrelson, něžné pohlaví zastupuje iluzionistka Henley Reeves, kterou si zahrála Isla Fisher a na černou práci v týmu je mladíček Jack Wilder jehož ztvárnil Dave Franco. Tuhle hereckou omladinu podporuje z druhé vlny dvojice ostřílených veteránu, která dostala překvapivě dost prostoru. Michael Caine jako bohatý mecenáš Arthur Tressler a Morgan Freeman v roli kluzkého kouzelníka Thaddeuse Bradleyho. V roli neúnavného zarputilého ohaře FBI agenta Dylana Rhodes se představil Mark Ruffalo. Jeho nezkušenou pomocnici Almu Dray z Interpolu ztvárnila půvabná Mélanie Laurent. Řemeslně dobře zvládnutý přimočarý počin, který svou lehkostí potěší a neurazí.
Trans (2013)
Podle vyznění traileru a informací co jsem si o filmu přečetl jsem byl v očekávání, že nový film Dannyho Boyla bude nevšední atmosférický zážitek. Musím říci, že v tomhle filmu není nic tak jak se na první pohled zdá. Pan režisér nám předkládá fantaskní svět plný iluzí a snů, kde divák ztrácí pojem o tom, co je skutečné. Na druhou stranu se nebojí ukázat věci, které by jsme u jiných tvůrců neviděli. Bohužel mi přišlo, že ve scénáři od Joela Ahearnea a Johna Hodge nefungovala hra s emocemi tak jak měla a vyprávění mi přišlo místy chladné a komorně odtažité. Ač jsem měl pocit, že si film ode mě udržuje určitý odstup, tak zápletka je velmi dobrá a tvůrcům se znamenitě povedlo poskládat a proplést všechny nitky tak, aby se prolnuly v jedno velké překvapivé a dramatické finále. Vše se točí kolem ústřední trojice postav. Zdánlivě znuděnou, ale svůdně okouzlující hypnoterapeutku Elizabeth si zahrála Rosario Dawson. Jejími mužskými protějšky jsou charismatický a na první pohled chladnokrevný lump Franck v podání Vincenta Cassela a ten co to vlastně všecko spískal je James McAvoy, který si zahrál usmrkánka Simona jenž propadl hazardu a svoje finanční problémy řeší dost nestandardně. Zážitek z vnímání filmu znásobuje velmi dobře zvládnutý a úderný soundtrack od Ricka Smitha. Můj celkový dojem však zůstal mírně za očekáváním. Velký dík patři kinu Aeru, které před projekcí filmu během předpremiéry 7. června zařadilo humorný hypnotizující klip.
Pařba na třetí (2013)
Říká se, že třikrát do stejné řeky nevstoupíš. To platí i pro třetí pokračování Pařby. Posun od více méně temnější dvojky, která vyměnila jen kulisy a lehce mě zklamala je citelný. Teď už se moc nechlastá, ale naopak se vysadili prášky a někam se stále utíká. Musím se přiznat, že jsem měl malé očekávání. Do kina jsem šel s určitou skepsí a byl jsem vcelku pozitivně překvapen. Epické první obrázky v Asijské věznici jasně ukázaly, že hlavním tvůrcem trablů bude postava vykutáleného pana Chow, kterého si zahrál Ken Jeong. Scénář od tvůrčího dua Todd Phillips a Craig Mazin je přímo ušitý pro absurdní postavičku tlouštíka Alana v podání Zacha Galifianakis, který se vyprofiloval jako hlavní tahoun vlčí smečky. Z opilecké taškařice se film změnil v potrhlou roadmovie, kdy se hrdinové vypraví po stopách hromady zlatých cihel a přes zastávku v mexické Tijuaně se hrdinové vrací na místo činu do Las Vegas. Bylo vidět, že díky bohatému rozpočtu přes 100 milionů $ se na tricích nešetřilo a tak se film může pochlubit vcelku povedenými a nápaditými speciálními efekty. Plynulost děje podpořil funkční soundtrack, který věděl, kdy má zvýraznit dramatičnost a tématicky dobře zvolené písničky. V hlavě se mi zavrtaly dvě scény. Nejprve ta s uraženou žirafí hlavou a pak lízátkové svádění v zastavárně. Váhal jsem mezi 3 a 4 hvězdičkami, ale závěrečná košilatá scéna o prsa rozhodla, že dám čtyři a proto neodcházejte hned jak začnou závěrečné kredity o hodně by jste se připravili. Mé rozhodování převážila také velmi příjemná pohodová atmosféra v sále.
9 (2005)
Poutavý příběh o osudovém osamoceném boji němých hadrových panáčků číslo 5 a 9 proti stroji “bestii“ v post apokalyptickém světě plném zkázy. Vizuálně nápaditý silný příběh s tragický průběhem a šťastným koncem, který dal vzniknout celovečernímu filmu.
Rychle a zběsile 6 (2013)
Jejich revírem jsou ulice Londýna, ale zítra můžou být na druhém konci světa, jejich tempo je vražedné, jejich protivníci jsou řidiči nelegálních závodů, policisté a odpadlí členové SAS, muži a ženy okolo Dominica Toretta řídí ve dne v noci a jejich úkolem je chránit jejich velkou početnou rodinu. Neříkám, že se mi tenhle film nelíbil, ale je tu velké ALE a pár výhrad. Sice 6 začala tam, kde 5 skončila a pokračuje ve stejně zběsilém tempu vpřed. Je za ní i stejná tvůrčí dvojice režisér Justin Lin a scénárista Chris Morgan. Prostě to není ono a přitom to má to správné složení - rychlá nablýskaná auta, krásný pružný holky a namakaný nebezpečný kluky. Je jasné, že film tohoto druhu nebude nějaké scénáristické hlubokomyslné veledílo, ale tohle se opravdu podle mě nepovedlo. Je to prosté a ani se to nesnaží tu nahotu zakrývat. Motivy hlavního záporáka Owena Shaw jsou naznačeny jen povrchně a nelze je vůbec brát vážně. Hlavní je, že je tu spousta akce a hlášek, aby divák neměl čas se nad něčím zamyslet. Pokud mi, ale něco opravdu vadilo, tak to byl střih finální akční scény, který byl nepřehledný a zmatený a je za něj odpovědná trojice střihačů Greg D'Auria, Kelly Matsumoto a Christian Wagner. Fyzika pláče ve scénách s tankem a nekonečným letištěm, kde přistává velkokapacitní Antonov, ale nejlepší jsou asi letecké schopnosti Vina Diesela (on opravdu umí létat). Samozřejmě to má i mnoho světlých momentů a jedním z nich je i holčičí bitka v metru mezi Michell Rodriguez a Ginou Carano. Prostě je to klasická hollywoodská pohádka a tak se to musí brát a pak je to velká zábava.
Big Lebowski (1998)
Když jsem poprvé tenhle film viděl, nelíbil se mi, ale to už je dávno. Říkal jsem si, co je to za úchylárnu. S dalšími shlédnutími se můj názor začal měnit do té míry, že v tuhle chvíli patři tohle dílo bratří Joela a Ethana Coena k mým nejoblíbenějším. Další milé překvapení mi tenhle film připravil během premiéry AČFK Projektu 100 v kině OKO ve čtvrtek 23. května 2013, kdy takřka zaplněný sál byl naladěn na stejnou vlnu a užil si projekci na 100% a já společně s nimi. Život je jako supermarket a nikdy nevíš na co a na koho narazíš a takový je i tento film, každý si v něm může najít to svoje. Děj se líně vleče jako fronta u pokladen, ale v pravou chvíli dokáže zrychlit a probudit ukolébaného diváka. Ta vláčnost vyprávění je tak podobná charakteru hlavního hrdiny Jeffreyho Lebowski, kterému nikdo neřekne jinak než Dude. Dude je nezaměstnaný bohémský povaleč, který miluje bowling, s noblesou usrkává koktejl White Russian a rád si vykouří jointa. Vedle Jeffa Bridgese dal skvělý scénář od bratrů Coenu vyniknout i Johnu Goodmanovi, který si zahrál militantního žida Waltera Sobchaka. Příběh je zalidněn více čí méně absurdními postavičkami, které srdnatě bojují o svoje místo na plátně. Nelze nevzpomenout na bowlingového přeborníka a sexuálního delikventa Jesuse Quintanu, kterého si střihl John Turturro a scénu s leštěním koulí a jeho vítězný taneček. Silnou stránkou, kterou se může film pochlubit je skvělá kamera se smyslem pro drobné detaily od Rogera Deakinse. Kultovní film, který se pro mě stal životním motem a tou správnou volbou, když potřebuji zvednout náladu a vše to začalo pochcaným tepichem.
Cesta do lesa (2012)
Lovu, lesu, zdar… Musím se přiznat, že se mi dostalo vcelku milého překvapení s ochrannou značkou Vorelfilm, která je příslibem svérázného tvůrčího rukopisu. Na scénáři se podílel Tomáš Vorel a Bára Schlesinger a podařilo se jim naservírovat divákům vcelku jednoduchý melancholický příběh o všedním životě na vesnici, ale tak trochu v rauši po houbičkách. Ale aby vše nebylo tak jednoduché, okořenili vcelku pozvolně plynoucí milostné sbližování dvou hlavních hrdinů lehkou krimi zápletkou. Silnou stránkou filmu je jeho vizuální pojetí, které si vzal na starost sám pan režisér Tomáš Vorel a kamerou se oháněl zručně. Ač kamera není nijak rozmáchlá, je dobře řemeslně zvládnutá a soustředěná na detail a přírodu obklopující nás. Druhou silnou stránkou filmu je jeho obsazení kvalitními herci. Plejádě svérázných postaviček a absurdních figurek dominuje ústřední dvojice hlavních hrdinů. Rusovlasou lesní vílu Anynu Marákovou si zahrála Anna Linhartová a lesního manekýna Ludvu Papoše si střihl syn pana režiséra Tomáš Vorel ml. Nic převratného, ale dobře natočené a v celku i zábavné. Tak to jsem nežral…
Stokerovi (2013)
Indie Stoker, kterou si vcelku povedeně zahrála Mia Wasikowska je divná holka. Její chladnou matku si střihla Nicole Kidman. Během pohřbu svého tragicky zesnulého otce, který zahynul v den jejich osmnáctých narozenin, pozná svého tajemného strýce Charlese, jenž se vrátil z cest po dalekých krajinách, aby se postaral o osiřelé ženy svého staršího bratra. Do role tajemné postavy byl obsazen Matthew Gooden. Jeho náhlý vpád je pro všechny zúčastněné velkým překvapením. Avšak hospodyně a tetička, obě starostlivé ženy, znají jeho velké tajemství, které ho obestírá. To jsou kulisy v nichž uznávaný korejský režisér Chan-wook Park, může rozehrát rádoby drásavý psychologický příběh uzavřené dívky. Silnou stránkou filmu je podmanivý vizuál, který se může pochlubit fantaskním pojetím reality a výrazným smyslem i pro drobný detail. Během celé délky jsem vnímal snahu tvůrců budovat tísnivou atmosféru a krkolomné navozování pocitu, že vše není tak jak se zdá. Bohužel díky slabému scénáři od Wentwortha Millera je to ale povrchní příběh, který měl být o niternosti dospívání duše mladé ženy a formování její osobnosti, která jí předurčí pro věci budoucí, ale celé je to mělké a předvídatelné. Musím se přiznat, že po zhlédnutí jsem měl svíravý pocit, že tady se hodně něco nepovedlo.
Iron Man 3 (2013)
Iron Man 3 je určitě lepší než utahaná a upocená 2, ale určitě mu špetka té lehkosti z jedničky chybí. Může se zdát, že jsem až příliš kritický, ale to je díky mému velkému očekávání. Výměna režiséra Jon Favreau za Shane Blacka, který se spolupodílel i na scénáři, přinesla čerstvý vítr do série a divákovi tu správnou porci komiksové podívané. Film je plný vtipu a nápadité ač někdy nepřehledné akce. Prostě se mi dostalo to co jsem chtěl, spoustu poctivé kvalitní zábavy a z kina jsem odcházel správně uvolněný a to se počítá. Tony Stark alias Iron Man je zpět, ale nevede boj jen se záporáky světového renomé, ale i s vlastními běsy, které ho trápí od minulého roku, kdy společně s ostatními Avangers vybojoval v ulicích New Yorku bitvu o osud lidstva s mimozemskou invazí. Záchvaty úzkosti ho tak provázejí velkou část filmu. Robert Downey Jr. je opravdu pan herec, a když mu je scénář ušitý přímo na tělo respektive ukovaný, tak dokáže utáhnout celý film sám. Ale aby z toho nebyl psychothriller, kde rozpolcená mysl bojuje svůj dramatický souboj o jedno tělo, tak mu scénář připletl pod nohy dva tuhé soupeře. Jedním z nich je pomstychtivý vědec Aldrich Killian, manipulující nebezpečně s DNA v podání jako vždy slizkého Guy Pearce. Druhým neméně nebezpečným sokem je mu démonický a tajemný terorista Mandarin, který sám sebe nazývá učitelem, jehož si s velkou chutí zahrál Ben Kingsley. Celým filmem se vine nitka, kdy hlavní hrdina řeší potíže se svým nejnovějším plechovým oblekem Mk.42. Tohle mi hodně připomnělo potíže Hana Sola s hyperpohonem na Milenium Falconovy během času, kdy Imperium vracelo úder a tak se z něho musí stát zdařilý klon MacGyvera. Takže Tony Stark je ve velkém počtu scén bez svého červeného brnění a tedy je v podstatě nahý a musí se ze spousty šlamastik vykecat. Velmi rétoricky vymazlené scény jsou ty, kde je na plátně společně s malým chlapcem Harleym. Jistotou v obsazení je sexy Gwyneth Paltrow jako nazrzlá odvážná Pepper Potts a bodyguard Happy, kterého si zahrál režisér předchozích dvou dílů Jon Favreau. Jeho pedantství, s kterým prosazuje nošení visaček je opravdu úsměvné a scéna, kdy sleduje Panství Downton mi na tváři opravdu vykouzlila úsměv na tváři. Film má pro mě dva vrcholy. První je epické zničení Starkovy rezidence v Malibu při útoku trojice Mandarinových bitevních vrtulníků a samozřejmě druhá špička přichází se závěrečnou demoliční bitvou, kde se ohnivým mužíčkům postaví dokonce celá eskadra železných mužů. Děj přináší i jedno zajímavé a překvapivé odhalení, což je velmi dobře. Prostě trojka se povedla a to je důležité.
Red (2010)
Námět filmu je jak z šestákového románu Nezkrotné tajemství lásky, ale teď vážně. Jako inspiraci si tvůrci scénáře Jon a Erich Hoeberovi vzali grafický román od Warrena Ellise a Cullyho Hamnera. Nosná myšlenka je vcelku prostá, za bývalé hříchy se musí platit. Zvlášť za ten, kdy během tajné operace CIA v Guatemale přijdou o život obyvatelé jedné vesnice a tak si likvidační oddíl přijde i pro penzistu, bývalého analytika CIA Franka Mosese, které ho si s chutí a s velkým nadhledem zahrál Bruce Willis. Úvodní přestřelka v Bruceově domě má opravdu grády a ukáže se, že postarší pán, který si užívá podzim života, mate tělem a vykásne celé komando takřka bez mrknutí oka. Pro záchranu svého života musí Frank navázat staré kontakty, aby se mohl postavit systému. Zážitek ze sledování znásobuje nápaditá kamera s videoklipovými prvky od Floriana Ballhause a zajímavé grafické přechody mezi různými lokacemi. Vše podkresluje velmi funkční soundtrack, který podporuje celkovou dynamiku filmu. Co je ale opravdu největší zbraní tohoto filmu je jeho skvělé obsazení skupinou hereckých matadorů, kteří však odmítli stárnout. Půvabnou Bruceovu společnici telefonistku Sarah Ross si zahrála sexy vyklepaná slunečnice Mary-Louise Parker, která je asi nejvíc okouzlující s lepicí páskou přes ústa. Za něžné pohlaví na plátně ještě jasnou hvězdou zazáří Helen Mirren. Scénář jí přihrál roli agentky MI6 Victorie, která se ani na odpočinku nemůže zbavit závislosti na mokré práci. Ve scéně, kde pálí z půlpalcového kulometu M2 Browning je opravdu kouzelná. Další velkou osobností je John Malkovich, který si střihl postavu lehce vyšinutého a paranoidního poustevníka Marvina Boggse zručně se ohánějícího velkou bouchačkou a v růžovém plyšovém prasátku skrývající granátomet. Prostě skvělá odlehčená zábava, která u mě díky povedenému obsazení boduje.
Smrtelné lži (2012)
Šest věcí, které ovládají svět: P-E-N-Í-Z-E. Hlavní postava filmu kolem které se vše točí je Robert Miller, jehož si z chutí zahrál Richard Gere. Úspěšný byznysmen má takřka všechno. Může se pochlubit úspěšnou firmou, velkou rodinou, milující manželkou Ellen v podání Susan Sarandon a samozřejmě má i milenku. Nepříliš talentovanou francouzskou umělkyni Julie Côte, pro kterou své herecké vlohy vcelku povedeně propůjčila Laetitia Casta. Ale vše není zalité sluncem, jak by se zdálo. Díky neúspěšným spekulacím na trhu s mědí má jeho firma velké potíže a tak se jí snaží co nejdříve prodat. Hraje nebezpečnou hru, kde sázky jsou vysoké a musí se balancovat na ostří nože. Ztráty v hospodaření musí zakrýt pomocí falšování účetnictví a manipulací s auditorem. Jeho manželka, ale začne tušit, že není něco v pořádku a se stejným podezřením přijde i jeho dcera Brooke, která pro něj pracuje v rodinné firmě. Vše se pro Roberta Millera dramaticky změní jedné noci, kdy díky mikrospánku dojde k tragické automobilové nehodě, při které zahyne Julie a on sám utíká z místa nehody, aby přílišnou publicitou neohrozil probíhající prodej firmy. Po horké stopě se pustí policejní ohaři v čele se svérázným detektivem Michaelem Bryerem, kterého si střihl Tim Roth. To pravé drama plné nebezpečných lží právě začíná. Richard Gere je charizmatickým antihrdinou a strhává na sebe díky svému profesionálnímu hereckému výkonu většinu pozornosti. Scénář, který napsal sám pan režisér Nicholas Jarecki, je mu napsaný přímo na tělo. Mladý režisér tak natočil nápaditý komorní krimi thriller, který nastavuje zrcadlo dnešní společnosti.
Nevědomí (2013)
Průkopník nápaditého temperamentního vizuálu Joseph Kosinski, tvůrce TRON: Legacy, vtrhl společně s Tomem Cruisem do kin s novou sci-fi podívanou. Námětem se stal komiksový román, na kterém režisér spolupracoval s Arvidem Nelsonem. Nalijme si čistého vína, tvůrci posbírali inspiraci kde mohli a připravili divákům zajímavý koktejl. Pokud člověk přistoupí na tuto jejich hru, dostane se mu obrazově bohaté podívané s lehce předvídatelným dějem a úderným nosným soundtrackem od M.8.3. Nejsilnější stránkou má film ve svém obrazovém zpracování, kde se může pochlubit fantaskní postapokalyptickou matičkou Zemí, z které zůstala jen nehostinná pustina s roztroušenými troskami jako pomníky padlé civilizace. Druhou nosnou devizou je herecký výkon hlavního hrdiny opraváře dronů číslo 49 Jacka Harpera, kterého si obstojně zahrál Tom Cruise a svým poctivým profesionálním výkonem táhne film dál. Pro mě, dlouho očekávaná, milá jarní podívaná s muzikou, která má přesah.
Pád Bílého domu (2013)
Nový film režiséra Antoina Fuqua je plný patosu, spousty klišé a dokonce se v něm najde občas i nějaká nelogická moucha. Pokud si člověk tenhle akční nářez chce užít, nesmí ho brát vážně, ač samotný film dělá pravý opak. Hlavně je to zábava, u které se nemusí (nesmí) přemýšlet. Zárukou dobré podívané je pravý americký hrdina bez bázně a hany agent tajné služby Mike Banning v podání Gerarda Butlera a nekompromisní prezident Benjamin Asher, který však zároveň vystupuje jako starostlivý otec. Roli hlavy americké exekutivy se zhostil Aaron Eckhart. Film nepostrádá třeskutou dynamiku. Může se chlubit svižným tempem vyprávění a občas mi to připomínalo spíš záběry jak z nadupané videohry. Výrazně se mi do pamětí zapsala scéna, kde Lockheed AC-130 gunship ovládaný teroristy rozstřílí střed Washingtonu a také ta kde zlí hoši uštědří pěknou nakládačku ministryni obrany. Nepamatuji si film, ve kterém by takhle surově zmlátili ženu. R-ková nepřístupnost tomuhle filmu opravdu sluší. V našich krajích to asi moc lidí neocení, ale krátká scéna, ve které potrhaná a kulkami proděravěná vlajka hvězd a pruhů padá z Bíleho domu je opravdu působivá. Film má vizáž jak z počátku 90. let a chvilku jsem přemýšlel jestli ho nevytáhli někde z trezoru, protože takto patriotismem prodchnuté díla se poslední dobou moc nenosí a netočí. Řemeslně dobře zvládnutá akční jednohubka, která místo řečí vsadila na poctivou akci a vykouzlila mi nostalgický úsměv na tváři.
Záhada Hory mrtvých (2013)
Malý, vcelku zajímavý film od finského režiséra Renny Harlina, který si hraje po dlouhou dobu jen s náznaky a vyznačuje se syrovou až mrazivou atmosférou. Kamera Denise Alarkon-Ramirese těží z cesty prošlápnuté Záhadou Blair Witch. Silnou stránkou tohoto počinu je opravdu poutavý nosný námět a vcelku solidní scénář od Vikram Weeta. Naopak co film stahuje dolů jsou velmi laciné speciální efekty, které mi přišli, že je snad dělal někdo doma na koleni, ale o nich to není. Co za tajemství skrývá pohoří Ural? Skupina mladých Američanů se vypraví po stopách tragické ruské expedice, za účelem natočit studentský dokument a poodhrnout roušku tajemství. První půlka nám přináší seznámení s postavami hlavních protagonistů a se samotnými událostmi tragické expedice z roku 1959, která je do dnes zahalena záhadou. Příchod mladých dokumentaristů do města Ivdel ukáže, že vše není jak se zdá. V druhé půli začneme rozplétat klubko tajemství a i tempo vyprávění zintenzivní a mílovými kroky kráčíme k vyřešení záhady hory Kholat Syakhl, která je pro místní původní obyvatele opředena mnoha legendami. Zajímavý malý film, který mě donutil pátrat po informacích a to se počítá.
Tenkrát na Západě (1968)
Cokoli psát o tomto skvostu světové kinematografie, od italského režiséra Sergia Leoneho, by bylo jako nošení dříví do lesa. Těmito pár řádky bych chtěl poděkovat AČFK za to, že toto mistrovské dílo znovu uvedla na plátna českých kin v cyklu “Projekt 100“ a kinu Světozor za úžasnou projekci 24. března 2013 ve svém velkém sále. V pohodlných sedačkách se sešla ta správná skladba diváků a hluboce prožívala film jako jednolitý organismus, když měl přijít smích tak se ozvalo decentní zasmání a během dojemných hlubokých scén se ozývalo skrývané vzlykání. Po konci filmu jsem odcházel naprosto emočně uspokojený. Můj výsledný zážitek umocnilo to, že film byl dokonale obrazově zrestaurován a i přes to si materiál zachoval svoji původní zrnitost. V tomhle uměleckém díle funguje vše. Kamera, za kterou se postavil Tonino Delli Colli se vyznačuje dlouhými táhlými záběry, které však nenudí a naopak mají svojí tajemnou dynamiku. Celkovou hutnou atmosféru k vrcholu posouvá nezapomenutelná hudba od Enniona Morriconeho. Příběh o niternosti lidského bytí a pomstě se odehrává v období, kdy si železný oř podmaňoval divoký západ a nezadržitelně se prokousával k pobřeží Pacifiku a měnil osudy lidí. Ovlivnil i život třech umouněných mužů v pravém sova smyslu. Tajemného Harmoniky, nebezpečného Franka a desperáda Cheyenna, který se všichni točí kolem padlé světice nádherné Jill.
Mocný vládce Oz (2013)
Musím se hned na začátku přiznat, že můj komentář nebude objektivní, protože neznám původní látku a za to se všem znalcům omlouvám. Původ nového filmu režiséra Sama Raimiho je spjat s ikonickým kinematografickým počinem z roku 1939 The Wizard of Oz, který vznikl podle literární předlohy The Wonderful Wizard Of Oz od spisovatele Lymana Franka Baumana už v roce 1900 a je ve Spojených Státech klasickým pohádkovým příběhem. Největší devizou celého snímku je jeho nápadité vizuální zpracování, které se odvolává na svou vousatou předlohu, respektive děj filmu je vsazen o mnoho let před příběh filmu z konce třicátých let minulého století. Velmi mile mě překvapil černobílý úvod ve formátu 4:3, který výrazně kontrastuje s duhově barevným zbytkem vyprávění. Za scénář je zodpovědná dvojice autorů Mitchell Kapner a David Lindsay-Abaire a podle mého mínění je to Achillova pata celého filmu. Velmi jednoduchý a přímočarý děj se dá shrnout do pár vět. Vše se točí kolem nenapravitelného sukničkáře a nepříliš dobrého kouzelníka jménem Oz, kterého si zahrál s radostí James Franco. Díky povětrnostní anomálii se jeho postava dostane z Kansasu do fantasy země Oz, která čistě náhodou hledá nového krále. Tak se náš (ne)hrdina vypraví na putování za královskou korunou, pohádkovým pokladem a srdcem krásné čarodějky. Prostě obrazově bohatý a dějově prázdný pohádkový koláč pro celou rodinu. [Děkuji ČSFD za projekci 6. března 2013]
Smrtonosná past: Opět v akci (2013)
To co jsem viděl se mi nehodnotí snadno, protože postava Johna McClana je pro mě klasickým, nebál bych se říct ikonickým hrdinou stříbrného plátna. Už obsazení scénáristy Skipa Woodse a zvlášť jméno režiséra Johna Moorea ve mně vzbuzovalo ty nejhorší obavy. Přišlo mi, jako by producentům na této značce vůbec nezáleželo a za každou cenu se snažili na všem ušetřit. I přesto jsem doufal v menší zázrak. Ten se bohužel nekonal. Do kina jsem šel bez jakýchkoli očekávání, varován špatnými recenzemi a stejně se mi dostalo hořkých pocitů. Nejenže scénář je neuvěřitelně slabý a hloupý, bohužel se k tomu přidala špatná kamera Jonathana Sela, kterou nezachrání ani pár dobrých klipových záběrů. Rovněž střih od Dana Zimmermana je hodně špatný a v některých pasážích je neuvěřitelně chaotický. Nejvíc nedotažená a zpackaná mi přišla střihačská práce během přestřelky v konspiračním bytě, jak se Johnovi dostal do ruky ten lehký kulomet opravdu nevím. Prostě vznikl internacionální guláš, kde Budapešť si zahrála Moskvu, Němec Sebastian Koch si střihl roli Rusa Komarova a postprodukci dělala česká firma UPP. Světlými momenty byly pro mě vcelku povedený úvod, honička s obrněným kolovým transportérem v ulicích rádoby Moskvy a letová ukázka bitevního vrtulníku Mil Mi-24 Hind. Prostě se nepovedlo takřka nic a pro mě to není Past. Jedna hvězda je za Bruce, který si zajel do Východní Evropy na dovolenou a druhá je z nostalgie k téhle pro mě tak srdcové sérii.
Jurský park (1993)
Klasika nestárne a Jurský park to potvrzuje a ač nejsem žádný velký příznivec 3D projekcí musím přiznat, že mu třetí rozměr opravdu sluší a ty dvě hodiny jsem si opravdu užil. Zdařilá konverze dokazuje jak před 20 roky Steven Spielberg dokázal natočit maximálně řemeslně zvládnuté a po technické stránce propracované dílo, které má co říct i po dvou dekádách. Po stránce příběhu je to jednoduché až prosté, ale o to víc dostal prostor velmi povedený vizuál a dobře dávkované napětí. Hluboký zážitek ve mně zanechalo první setkání s tyranosaurem a finální scéna v kuchyni, kde děti bojují nerovný souboj s párem vražedně nebezpečných velociraptorů. Zážitek ze sledování umocňuje povedená hudba od Johna Williamse, která je funkční, přitom působivá a její hlavní téma je doslova okouzlující. Jako by to bylo včera, pamatuji si projekci před 20 lety v potemnělém sále Hradeckého kina Centrál, kde byla namačkaná hlava na hlavě. Tyhle vzpomínky jsou hodně nostalgické. Byl to totiž můj první velký film, který jsem viděl na stříbrném plátně. Všecko funguje jako tehdy a nebojím se říct, že možná dokonce lépe a film jsem si opravdu vychutnal plnými doušky a byl to pro mě velký filmový zážitek.
Spring Breakers (2012)
Za sedmero horami a za sedmero řekami leží království... ne, není to království, ale je to prosluněné městečko St. Pete Beach na Floridě, kde je plno holých pozadí, obnažených prsou a alkohol tu teče proudem... Člověk by si myslel, že tu i pečení holubi létají do pusy, ale to zas ne, spíš tu najdete spoustu travky nebo koxu a občas tu zasviští vzduchem i trocha olova z pořádných bouchaček. Myslel jsem si, že na prosluněnou Floridu, když tam zrovna neřádí nějaký hurikán, jezdí trávit podzim svého života američtí senioři. Režisér Harmony Korine jenž si napsal i scénář mě však vyvedl z omylu. Během jarních prázdnin to tu roztáčí vysokoškolská mládež a pěkně divoce. Zápletka je ve své podstatě jednoduchá. Čtveřice vysokoškolaček znuděných studiem v jakém si prachem zavátém vidlákově se rozhodne vyhodit si z kopýtka a vyrazí na nekonečný mejdan na Floridu. Člověk by si řekl, tolikrát zpracované téma nemůže ničím překvapit, ale to je mýlka. Děvčata jsou však charakterově nesourodou skupinkou a hlavně, aby měli dost peněz na svůj vysněný výlet tak udělají místní bistro (kladivem a stříkací pistolkou). Překvapivě jim to vyjde a cesta za povznesením může začít. Vše se, ale zkomplikuje. Během jednoho vydařeného divokého mejdanu jim přistanou na rukou policejní železa a soudce jim napaří velkou pokutu. Z obecní šatlavy a od vysoké pokuty je vysvobodí a vyplatí místní figurka podsvětí ‘Alien’, kterého si zahrál James Franco a ta pravá jízda může teprve teď začít. Od tohoto okamžiku děj pádí rychle pryč i od těch nejdivočejších dívčích představ o tom jak si užijí svoje vysněné prázdniny. Originální halucinogenní zpracování dává filmu snový až absurdní nádech a to zvlášť díky dobré kameře Benoîta Debie a zajímavému střihu Douglase Crise. Film, který není asi pro každého, ale když si člověk k němu najde tu správnou cestu tak se mu dostane nevšedního zážitku.
Terapie láskou (2012)
Než se mi podařilo na tenhle film zajít do kina, tak posbíral spoustu pozitivních recenzí a Jennifer Lawrence stihla být oceněna Oskarem za výkon v hlavní ženské roli. No prostě enormní kladná vlna, které mě posadila do sedačky v potemnělém kinosále s velkým očekáváním. Musím přiznat a bez mučení, že jsem dostal všechno co jsem očekával a ještě mi tvůrci vrchovatě přidali navíc. První pocit, který jsem dokázal identifikovat po konci závěrečných titulků byl, že to celé bylo neuvěřitelně hlučné, živelné a plné silných emocí. Pod scénář se podepsal a na režisérské křesílko si sedl jeden člověk, David O. Russell a odvedl poctivou práci. V hlavních rolích se blýskli Bradley Cooper jako Pat, kterého zlomil dramatický rozpad manželství a dostal ho až na psychiatrii a světlem nejzářivějším oslnila Jennifer Lawrence, která si zahrála Tiffany, jejíž srdce zlomila tragická smrt manžela. Mezi oběma hlavními představiteli fungovala neuvěřitelně chemie. Celý film se podařilo zalidnit svéráznými postavičkami, které dolaďovali příjemně vyhrocenou atmosféru. Zvláště vyčníval Robert De Niro hrající Patova otce a fanatického fanouška Philadelphských Eagles. Celý film je postaven na skvělých maximálně upřímných dialozích a interakci mezi hlavními hrdiny. Konec byl sice trochu ala Hříšný tanec a na řadu přišla i obligátní zvedačka. Ale to nevadí, protože bylo potřeba trochu obrousit ostré hrany upřímnosti a naladit se trochu na romantickou vlnu a snad neprozradím moc, když napíši, že ve filmu padl jen jediný polibek. Příběh o obyčejném šílenství se pro mě stal velkou filmovou událostí.
Červená světla (2012)
Tým dvou specialistů na paranormální jevy a skeptiků z katedry psychologie si dal za cíl odhalovat falešná média a všelijaké podvodníčky, kteří parazitují na lidské důvěřivosti. Obsazení a spolupráce ústřední herecké dvojice na plátně je opravdu vydařené. Sigourney Weaver jako doktorka psychologie Margaret Matheson je vůdčí postavou a důrazně se ohání svou analytickou chladnou myslí. Tahle role jí opravdu sedla. Čerstvou krev a mladickou nerozvážnost dodává doktor fyziky Tom Buckley v podání Cilliana Murphyho. Oba zarputilé vyšetřovatele tíží tragické události z jejich minulosti. Hybnou silou příběhu je návrat slavného slepého média Simona Silvera z dobrovolného ústraní znovu k vystupování na veřejnosti, kterého si s chutí a působivě zahrál Robert De Niro. Během první půle buduje španělský režisér a scénárista v jedné osobě Rodrigo Cortés hutnou atmosféru. Během druhé půle, kdy jsem očekával vyhrocení situace, mi přišlo, že film začal trochu váznout. Velký úsměv mi na tváři vyloudil plakát Akta X se sloganem „I want to believe“. Celkový dojem hodně vylepšilo dramatické finále a hodně originální pointa, která se rozuzlí až v samém závěru. Zajímavý film, který trochu mate tělem.
Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic (2013)
Věděl jsem, že jdu na pořádnou taškařici a nečekal jsem, že se mi dostane nové dramatické pojednání ala Vávrova Kladiva na čarodějnice, ale že to bude až takhle hloupoučké a ploché to bych opravdu neřekl. Na druhou stranu jsem se vcelku dobře bavil a díky rozumné stopáži slabé hodině a půl jsem se nenudil, zvlášť díky velkému množství nadupaných akčních scén. Norský režisér Tommy Wirkola totiž věděl, že kdyby zvolnil rychlé tempo vyprávění, tak by ztratil moji pozornost. Tenhle mladý snaživý Seveřan je podepsaný i pod scénářem, který je ale Achilovou patou celého filmu, bohužel. Co taky, ale vytlouct z tisíckrát odříkané krátké pohádky pro děti na dobrou noc. Jinak musím přiznat, že po řemeslné stránce je film dobrý a je z něho cítit poctivá filmařina a hlavně se nebere vážně. Už úvodní titulky ukážou, že si tvůrci dali záležet s celkovou vizuální stylizací a co mě opravdu nadchlo byly čarodějnice. Každá je jiná a originální v čele s démonickou Muriel v podání Famke Janssen. Cukrovkou stiženého Jeníčka, který se ještě v dospělosti schovává pod postel si střihl Jeremy Renner a Mařenku v přiléhavém koženém oblečku skrývající velké tajemství si zahrála Gemma Arterton a jako titulní dvojici jim to na plátně slušně funguje. Jestli mě opravdu něco pobavilo tak to byl trol z hlubokého hvozdu napůl zkřížený se zlobrem Šrekem a upírem Edwardem z Twilightu. Samotné finále, které se odehrávalo kolem a v perníkové chaloupce (spíš jedová chýši, z které bych si perníček opravdu neodloupl) mi, ale přišlo nedomyšlené a pokazilo mi celkový dojem, ale jinak se mi dostalo poctivé zábavné Béčkové podívané.
Let (2012)
První co na plátně uvidíte je nahé prso Nadine Velazquez, která si ve filmu zahrála svůdnou alkoholu propadlou letušku Katerinu Marquez, to jen tak na začátek... Jinak jsem měl vtíravý pocit, že hlavním sponzorem natáčení se stala Americká asociace výrobců a prodejců tvrdého alkoholu. Samotný film je hereckým koncertem Denzela Washingtona, role kapitána letadla Whipa Whitakera, který propadl démonu alkoholu, mu scenárista John Gatins psal přímo na tělo. Role padlého hrdiny mu dala možnost rozvinout celý svůj herecký talent do plné šíře a rovněž předvedl skvělou obličejovou mimiku. Druhým velkým pozitivem je režie Roberta Zemeckise, který se vrátil po dlouhých letech k poctivé filmařině a dokazuje, že ze svého řemesla nic nezapomněl. První kratší část děje se točí kolem dramatické havárie letu SouthJet 227 a musím říct, že je opravdu skvěle řemeslně zpracovaná a triky jsou působivé. Ve druhé části je to už nadstandardní konverzační drama, kde většinu pozornosti na sebe strhává svým bezchybným výkonem Denzel Washington. V malé roli výstředního drogového dealera Harlinga Mayse, kterého je všude moc, se blýskl John Goodman. V alkoholu a koksu utopený skromný poctivý film s koncem, který byl trochu víc omámený moralitou.
Legendární parta (2012)
Legendární parta je spíš taková zajímavá nesourodá skupinka pohádkových nadpřirozených hrdinů, kteří však nejsou v našich končinách příliš známi. Film vznikl podle knihy Williama Joyce "The Guardians of Childhood", scénář napsal David Lindsay-Abaire a režii si vzal na triko Peter Ramsey, jako svojí kino prvotinu. Hlavními hrdiny jsou Jack Frost, který je volnomyšlenkářský mladík co ovládá mráz a má citelné výpadky paměti ohledně své minulosti a za lidské pokolení je to kluk s velkým srdcem Jamie Bennett. Dalšími do party jsou Santa Klauz spíš kozácký bohatýr, okouzlující víla Zuběnka, zlatým prachem září pán snů Sandman a australský výstřední Velikonoční zajíc. Mě samého nejvíc pobavili Vánoční skřítci. Úhlavním záporákem, proti kterému se musejí všichni spojit je démonický Stín, který se výrazně podobá lordu Voldemortovi a chce připravit všechny malé caparty o jejich šťastné dětství. Velkým kladem celého filmu je kvalitní grafické zpracování a dynamické akční scény, kterých je opravdu mnoho a dávají ději, který je ve své podstatě vcelku jednoduchý, ten správný spád takže jako celek tahle pohádka nenudí a rychle odsýpá. Příběh se může pochlubit klasickými pozitivními hodnotami jako je přátelství, vírou v dobro a spravedlnost a kouzelným happy endem.
Hitchcock (2012)
Otázka: „Co je horší než návštěva zubaře?“. Odpověď: „No přeci návštěva cenzora…“. Musím říct, že shlédnutí filmu Hitchcock není tak traumatizující jako návštěva zubaře nebo tak otupující jako setkání s cenzorem, ale bohužel tvůrci promarnili jeho velký potencionál. Říká se, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale mám stejné pocity jako potom, co jsem v minulém roce viděl Železnou lady. Sice se autoři zaměřili na úzce časově ohraničenou část života mistra napětí, ale stejně se nevyvarovali určité povrchnosti. Točilo se podle knižní předlohy "Alfred Hitchcock and the Making of Psycho" od autora Stephena Rebelloa. Jak název napovídá, vše se mělo odehrávat kolem vzniku legendárního Psycha, ale není tomu tak. O natáčení samotného filmu se toho moc nedozvíme. Chápu, že to neměl být film o filmu, ale zůstala mi určitá pachuť, že toho mohlo být řečeno mnohem víc. Velkou část děje zabere vztah Hitche ke své kreativní manželce Almě Reville a jeho boj s vlastními vnitřními démony. Trefné je určitě obsazení ústřední dvojice Anthony Hopkins a Helen Mirren, které je povedené a oba ukazují, že jsou hereckými špičkami. Dobrou práci odvedla i armáda maskérů a kadeřníků, ale jako celek je to nevýrazné, velká škoda.
30 minut po půlnoci (2012)
Profesionálně zpracované, ale prázdné, takřka bez emocí. Ty najdeme ve filmu jen v samém jeho začátku, díky použití audio nahrávek z tragického 11. září 2001. V tuto chvíli mě zamrazilo, ale jinak mnou těch 157 minut doslova prošumělo. Tvůrčí duo režisérka Kathryn Bigelow a scénárista Mark Boal natočili film o honu na Usámu bin Ládina respektive spíš o pátrání po něm. Snaha o autentičnost vyšla tak napůl. Divák dostane film, který uvízl v zemi nikoho mezi dramatem a dokumentem. Mrazivá atmosféra se tříští o stěnu z bezradnosti. Samotný děj se dá rozdělit do tří částí. V té první se seznámíme s hlavní postavou, analytičkou CIA Mayou v podání Jessica Chastain, pro mě představovala rusovlasou ledovou královnu, která se zakousla do svého úkolu se zuřivou zarputilostí. Průvodcem v jejich začátcích je agent Dan, specialista přes výslechy, kterého si zahrál čím dál tím lepší Jason Clarke. V téhle části jde hlavně o mučení, spíš psychologické než fyzické, jsme taky v 21. století, takže trhání nehtů se nedočkáme. Dobře to vykresluje výrok: „Nejsem Tvůj kamarád, zlomím Tě a bude Tě to bolet…“. Ve druhém dějství jde o mravenčí práci, hledání jehly v kupce sena. Maya rozplétá jednotlivé nitky a třídí střípky, které ji nakonec po opravdu dlouhé době dovedou k vysněnému cíli a může říct: „Já jsem ta zmrdka co našla ten barák…“. V závěrečné části sledujeme zákulisní tahanice a samotný zásah, kdy si ostrý kluci z U.S. Navy SEALs jdou pro strejdu Ládina. Film není špatný, má velké plus v hereckých výkonech, ale tak nějak neví čím chce být.
Kachní sezóna (2004)
Nedělní líné dopoledne přechází pomalu do odpoledne v jednom paneláku na předměstí Mexického velkoměsta. Výpadek proudu svede dohromady malou skupinku lidí, kteří by se asi normálně spolu ani nebavili. Dva čtrnáctileté chlapce Flama a Moka, dospívající slečnu Ritu ze sousedství a zkrachovalou existenci poslíčka pizzy Ulisese. Tahle rozdílná čtveřice tráví společný čas sice v jednom bytě, ale přitom jejich myšlenky jsou tak rozdílné. Každá postava má v sobě skryto totiž své malé tajemství, které ji tíží na duši a chce ho nějak vyřešit. První půlka filmu nás seznámí se všemi čtyřmi postavami, sice tempo vyprávění není nijak závratné, ale nenudí a připravuje nás na druhou půlku, která už je v úplně jiném rytmu a díky “inspirujícímu“ obrazu s kachnami a dortu brownies s “magickou“ přísadou hodně posouvá film v mém hodnocení nahoru. Černobílý film režiséra Fernanda Eimbcka se vyznačuje velmi nápaditou kamerou, za kterou stál Alexise Zabeho a jemným absurdním humorem, který díky zvolenému materiálu má i dvě zajímavé a výrazné pointy. Malý film, který potěší svým humorem a přitom donutí diváka i trochu přemýšlet.
Ztraceno v překladu (2003)
Budu asi za rouhače, film byl dobrý, ale můj výsledný pocit z něho je neuchopitelný. Mísí se v něm spousta protikladných pocitů, ale bohužel mé vysoké očekávání nenaplnil. Musím ale přiznat, že film má několik výrazných kladů. V čele stojí ústřední herecká dvojice, která rozehrála na plátně doslova bezchybný koncert. Bill Murray si zahrál stárnoucího herce Boba Harrise, který přijíždí do Japonska natočit reklamu na místní whisky Santori. Scarlett Johansson ztvárnila čerstvou absolventku filozofie Charlotte, která doprovází svého muže, fotografa, za prací. Obě dvě tak rozdílné postavy spojilo to, že bydleli ve stejném hotelu, protože by jinak neměli souzeno se potkat. Sofia Coppola v pozici režisérky podle vlastního scénáře tak rozehrála příběh jednoho zajímavého setkání a obou rolí se zhostila opravdu dobře. Dva rozdílní lidé, muž a žena, co neví co si počít se svým životem jsou ztracení a bezradní v cizím městě (rozuměj Tokiu), obklopení naprosto jinou a odlišnou kulturou (rozuměj Japonskou). Přes generační rozdíl mezi nimi skvěle funguje chemie a pomalu k sobě nacházejí cestu. Připomnělo mi to takovou letní lásku tvrdě ohraničenou neúprosně pádícím časem. Pomalé tempo vyprávění nenudí, naopak podtrhuje niternost a ty nejhlubší pocity. Závěrečné loučení bylo opravdu odzbrojující.
Naušika z Větrného údolí (1984)
Před tisíci lety zachvátila Zemi katastrofa zvaná “Sedm dní ohně“, kdy Boží válečníci spálili skoro celou planetu na prach. V postapokalyptickém světě o tisíce let později se všude šíří pohlcující Pustina plná toxických hub, které svými jedovatými sporami ničí zbytky přežívající civilizace a společně s nimi postupuje i obří hmyz, včetně gigantických tvrdým krunýřem chráněných Ohmů. Pro mě nejdospělejší a velmi silný příběh od mistra fantazie Hayao Miyazakiho zasazený do vzdálené budoucnosti. Nikdy nebyl protiválečný a ekologický podtext jeho vyprávění tak silný a hmatatelný. Přes varovný smysl celého příběhu se poutavě odvíjí vlastní kouzelná mytologie Větrného údolí a jeho obyvatel, ne nepodobných kozákům. Vládcem údolí je kníže Jurij, kterého však pomalu zabíjí zákeřná lesní nemoc. Neschopen ovládat vítr nemůže létat a tak hlavní hrdinkou příběhu je jeho dcera princezna Naušika, která musí předčasně dospět a postarat se o záchranu jejího lidu z údolí. Je před ní nelehký úkol. Na její stranu se ale postaví starý přítel Yupa Mirada, šermířský mistr a cestovatel z Pustiny. Jako vždy díky autorově lásce k létání je obloha plná létajících strojů rozličných tvarů a velikosti. V čele jezdců nebes je Naušika, která bravurně ovládá svůj kluzák Mehve. Klid pro údolí skončí jedné noci, když v něm havaruje létající vzdušný obr Tolmékijské říše, na jeho palubě zahyne princezna Lastelle z knížectví Pejité. Z trosek se do okolí rozšíří toxické spory, ale hlavně v nich je skryto tajemství, pro které si přijde tolmekská princezna Kirschta, která se neštítí použít hrubé síly svých válečníků zakutých do železa, aby násilím obsadili údolí a získala pro sebe tajemný náklad. Vše spěje k dramatickému a napínavému konci, který rozhodne o osudech všech postav. Obdivuhodně funkční je soundtrack, který ví, kdy má být dynamický a zvýraznit vážnost situace a kdy má zase svou jemností podpořit klidné tempo vyprávění. Podmanivý je jeho titulní motiv. Pro mě nejlepší příběh z dílny kouzel pana Miyazakiho, protože tak zručně dokázal skloubit vážnost s dětskou hravostí a vše zabalit do nápaditého vizuálu.