charlie_ando

„Rudy, Rudy, Rudy…“ Inspirující film o obyčejném člověku „malého vzrůstu s obrovským srdcem na pravém místě“, který měl velký sen a pro jeho splnění byl ochoten udělat vše, co bylo v jeho silách. Milé filmové překvapení, které mě chytlo u srdce.

Utinni! Už dlouho jsem nenapsal komentář na zhlédnutý film, ale poslední díl vesmírné ságy mě nenechal klidným. Rovnou řeknu, že jsem spokojen. Některé scény se JJovi opravdu podařily vybrousit takřka k dokonalosti a mají vše, co mají mít, hloubku, silné emoce i dech beroucí obrazové pojetí, na jiných je znát, že se šilo horkou jehlou, protože účetní pana myšáka tlačili na termín (všichni musíme platit složenky). Rok na víc by určitě práci na scénáři prospěl, ale proč si kazit zážitek z nového výletu do předaleké galaxie? Vždyť jsme na konci cesty, sága rodu Skywalkerů se uzavírá a svět (nejen ten filmový) se od roku 1977, kdy to vše začalo neuvěřitelně změnil, takže i náš příběh je zrcadlem dnešní doby. Mám pocit, že téhle film je takový jaký si člověk přeje, aby byl, jestli jde člověk do kina s předsevzetím, že se mu nebude líbit, tak se to prostě stane. Jestli si, ale najde svoji šťastnou myšlenku na Star Wars, objeví to co hledá, krásnou vesmírnou pohádku o naději, síle a přátelství. Hlavně jde o pohled jaký člověk zvolí, já ho chtěl vidět očima dvanácti letého kluka, který se vždycky těšil až se taťka v sobotu dopoledne vrátí ze sámošky s nákupem a přinese i nějaký neznámý film z video půjčovny. Tu konkrétní sobotu, někdy před čtvrt stoletím přinesl WHSku s Novou nadějí (díky tati) a vše se změnilo, od té doby si nesu vřelou přízeň ke světu v předaleké galaxii a nenechám si ho nikým zkazit. Zpátky, ale k samotnému filmu, z kterého je dobře cítit řemeslný um a rukopis režiséra J.J. Abramse, jak smysl pro drobné detaily tak i pro rozmáchle epické válečné scény. Vizuální pojetí je opravdu ohromující, samozřejmě dění na plátně skvěle doplňuje hudba mistra Johna Williamse. Přes svou délku film ani na chvilku nezvolní, uhání ve zběsilém tempu vpřed, musí nám toho přeci tolik odvyprávět, vždyť jde o záchranu celé galaxie. Pro mě je to důstojné zakončení, které si zaslouží vidět několikrát. PS: na závěr malý spoiler vrátil se Red Two, sice jen v drobném cameu, ale vratil...

Ryan Reynolds to dokázal a společně se svým druhým já DeadPoolem je můj hrdina. Podařilo se mu něco, co není ve filmovém světě až tak pravidlem a to že mě nezklamal. Sice se říká, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale to jsou v jeho případě prostě keci, jen ten proud je ve dvojce o poznání dravější. Nic složitého nevymýšlel a držel se svých osvědčených zbraní z jedničky - černého humoru, trefných hlášek (ve vysoké kadenci), pop-kulturních narážek (a že jich bylo a snad na nikom nenechal nit suchou), politické nekorektnosti, spousty násilí a hlavně toho nejdůležitějšího koření absurdity. Jak hlásí plakát všechno bude větší a je to tak. Tvůrci vzali již osvědčený a úspěšný mustr z jedničky a prostě jen zařadili vyšší rychlost. Voilà a ono to skvěle funguje. Vrátili se stáří známí z předchozího dobrodružství (Karan Soni jako indický taxikář Dopinder je opravdu bizarní figurka) a přidali se dva noví hrdinové, drsný Cable z budoucnosti (skvělí Josh Brolin) a štístko Domino (Zazie Beetz). Povedla se také výměna režiséra a David Leitch tuhle adrenalinovou jízdu zručně kočíruje k velkému finále, které mě opravdu bavilo. Někdo píše o skřípajícím úvodu, ale to si opravdu nemyslím, počátek sice brnká na vážnější strunu, ale dle mého názoru je to to jen ku prospěchu, protože tak ještě víc zvýrazní ten uragán, co po něm následuje. Kapitolu samu pro sebe je výběr písniček, protože ten někdo, kdo je za to zodpovědný (asi to bude Tyler Bates), musí ujíždět na hodně slušném matroši (Philip K. Dick by mu záviděl) nebo naopak si zobl něco, co už má dávno prošlou dobu spotřeby a jeho noční můry bych nikomu nepřál, ale písně, u kterých bych si myslel, že nikdy nemůžou dávat smysl ve spojení s akčními scénami, fungují náramně a posouvají celkový zážitek o řád výš. Příběh má slušnou zápletku a druhý Deadpool tak jako celek dává nový (rozuměj ujetý) rozměr rodinné zábavě. Tahle infantilní vulgární jednohubka není pro každého, ale Ti co zůstali mládí v srdci a líbila se jim jednička, si ji proste nemůžou než pořádně užít.

Režisér Aku Louhimies natočil dle vlastního scénáře, na kterém spolupracoval se scénáristou Jari Rantalou dech beroucí válečnou podívanou plnou hlubokých emocí. Předlohou mu byla kniha Tuntematon sotilas z roku 1954 od Väinö Linna, který v ní použil své vlastní zážitky z války. Už samotný úvod je působivý, kdy během projevu Winstona Churchilla vidíme útržky z bojů během Zimní války. V závěru června 1941 zahajuje Finsko Pokračovací válku a do stavu třetí kulometné roty je povolán veterán Zimní války desátník v záloze a otec o rodiny Rokka (Eero Aho). Farmář, který díky Sovětskému záboru Karelie přišel o hospodářství je svéráznou postavou, která si nedělá vrásky na čele s disciplínou, ale na druhou stranu je zatraceně nebezpečný voják a nepřítel to častokrát citelně pozná na vlastní kůži. Film je epos o víc jak tří letem zápasu malého finské národa vtaženého do víru gigantické totální války dvou titánu na východní frontě. Válku sledujeme pohledem řadových vojáků, kteří na svých zádech táhnou své těžké kulomety většinou liduprázdnou krajinou a jsou vystaveni všem možným i nemožným rozmarům drsného počasí a divoké přírody. Vyprávění je rozděleno do tří kapitol, které kopírují tři fáze války. První rok je nasycen dobrou náladou a vysokou morálku. Ofenzíva se daří a je tak osvobozeno ztracené území. Nakrátko se z kulometníků dokonce stane strážní jednotka v dobitém Petrozavodsku. Můžou si tak užívat pohodlí místních kasáren a rozptýlení s místními ženami, ale nenasytná fronta je brzy povolá zpět do víru nebezpečného dění. Druhý rok války přináší opotřebovací zákopový boj někde na ztracené vartě hluboko na nepřátelském území, ale Sovětská materiální převaha začíná dramaticky sílit. Třetí kapitola ta nejpůsobivější, se odehrává v parném létě roku 1944, kdy sovětská ofenzíva začíná tlačit unavené finské vojáky zpět k předválečným hranicím, urputné boje si vybírají krutou daň a postupně řídne kroužek nerozlučných kamarádů. Morálka vojáku je těžce otřesena tankovými útoky, které špatně vyzbrojena pěchota prakticky nemá jak zastavit a zuřivě boje ženou všechny na hranici sebeobětování. Hudba Lasse Enersenona velmi zdařile znásobuje tísnivou atmosféru frontové ho života, ale dokáže umocnit i vzácné okamžiky klidu na dovolené doma za frontou. Skvělá kamera Mika Orasmaa, která se nebojí jak táhlých záběru skrze nekonečné lesy, kde se válčilo, tak i akčních pasáží, kdy až dokumentární minimalistickou formou sleduje zápolení jednotlivých vojáků. Finská kinematografie mě znovu nezklamala a předkládá mi působivé válečné drama bez příkras, s jasnou protiválečnou linkou o statečnosti, kamarádství a touze přežít, propracované do nejmenšího detailu. PS: viděn international cut, který je o 45 minut kratší než ve Finsku uváděná verze, což je velká škoda...

Talentovaný tvůrce skvělých scénářů Taylor Sheridan se pustil také do režie a vypráví nám smutný a mraziví thriller o utrpení zkoušené lidské duše. Wind River je indiánská rezervace ztracená kdesi ve státě Wyoming a jejími obyvateli jsou příslušníci indiánských kmenů severních Arapahů a východních Šošonů. V zasněžené divočině, kde štěstí nežije, je na pokraji lesa nalezena umrzlá indiánská dívka a po stopách jejího vraha se vydává nesourodá trojice vyšetřovatelů. Skvělí Jeremy Renner hrající v životní formě, jako stopař a lovec Cory Lambert nesoucí si svoje vlastní hluboké trauma. Nezkušená speciální agentka FBI Jane Banner (Elizabeth Chase "Lizzie" Olsen) nepřipravená na to, co jí čeká a tápající v odtažitém světě, o kterém neví zhola nic. Zpovzdálí jim sekunduje životem unavený obtloustlí náčelník indiánské policie Ben (Graham Greene), který má v osudu napsáno, že nic nevyšetří. Sheridan působivě buduje tísnivou atmosféru plnou napětí, kde není místo pro rozmáchlé dialogy, kterou skvěle doplňuje náladová hudba od dvojice skladatelů Nicka Cava a Warrena Ellise. Nápaditá kamera Bena Richardsona si pohrává s táhlými záběry zmrzlé drsné krajiny, kde možná ani zítra nevyjde Slunce. Před zraky diváka se odvíjí nelítostná štvanice, která má v krajině beznaděje najít špetku spravedlnosti, protože lidská bezohlednost a krutost si nic jiného nezaslouží. Mezi řádky je cítit tiché truchlivé poselství o nelehkém životě původních obyvatel Ameriky a jejich mizejících zvycích. Působivý film, který po sobě zanechává pochmurné myšlenky.

Od chvíle, kdy jsem si před dvěma měsíci koupil lístek v předprodeji jsem se snažil od střihnout od všech informaci a věřil, ze to Rian Johnson zvládne, bylo těžké nevnímat stupňující se zdařilou reklamní kampaň pana Myšáka. Mé napětí s blížícím se datem projekce velmi rychle stoupalo. Nebudu napínat Rian Johnson to zvládl na jedničku s hvězdičkou, jako zapřísáhlý fanoušek, nerozlišují slabší a lepší díly (samozřejmě čtyřka má svoji neotřesitelnou pozici počátku mé cesty síly). Star Wars ságu beru tedy jako jeden rozpínající se vesmír. Osmý díl je opravdu výborný a splnil mé vysoké očekávání. Byl jsem trochu zklamán, že se nevrátil Wedge Antilles, ale klackovitý Poe Dameron (Oscar Isaac) ho důstojně nahradil v kokpitu X-Wingu. Posledního z Jediů jsem bral jako rozloučení s Carrie Fisher a je opravu velká škoda, že nás opustila, ale princezna tu zůstává navždy s námi. Dějem se proplétá tajemná hra Rey (Daisy Ridley) s Benem Solo (Adam Driver) a pod povrchem probublává tragédie antických rozměrů rodiny Skywalkerů. V propracovaných kulisách se odehrávají epické bitevní scény, ale i niterné souboje rozervaných osobností. Doslova je cítit všudypřítomná všeobjímající síla se svou světlou a temnou stranou, což je rub a líc jedné magické mince, která balancuje na hraně a hledá si svou rovnováhu. Z filmu čiší řemeslná zručnost a poctivá práce i s těmi nejdrobnějšími detaily, opravdový kumšt, který navazuje svým vizuálním pojetím na původní trilogii. Samozřejmě je tu i fanouškovské pomrkávání, ryzí koření, odkazující na historii, protože jsme přeci odsouzeni ji opakovat. Hrstka povstalců hraje vysokou a nebezpečnou hru o poslední jiskřičku nové naděje, která má sílu zažehnout mocný plamen rebelie v předaleké galaxii, jenž může v budoucnu pohltí zlovolný První řád. Náhlé zvraty a všudypřítomné napětí, které zdařile odlehčuje jemný humor, dokáže držet diváka hluboko vmáčknutého do sedačky v potemnělém kino sále po celou délku filmu. Od Riana Johnsona je cítit opravdová úcta k tomuhle snu, který se zrodil v roce 1977, ale i radost a odvaha jak dokázal s tímto tématem naložit. Člověk by mohl hledat chybičky a slabiny, ale proboha proč, vždyť tento příběh je tu, aby jsme si ho užili plnými doušky a přeci o tom to je. Tohle je cesta pro ty, kteří zůstali mladí v srdci a já jsem si jí užil a nebude to určitě naposledy. Čekání na rozuzlení bude opravdu dlouhé a J.J. Abrams má před sebou ohromný kus práce, aby tuhle laťku, které je opravdu usazena proklatě vysoko překonal a zakončil to co si sám nadrobil vlastně začal.

Sní stále androidi o elektrických ovečkách, to je ta zapeklitá otázka...? Jak už název napovídá děj se přenesl o třicet let od událostí původního filmu. Ryan Gosling je důstojník "K" z L.A.P.D. a je replikant. Jeho práce je pátrat po starých nebezpečných modelech replikantů ještě vyrobených Eldonem Tyrellem a pak je prostě vyřadit. Dalo by se říct, že je to sci-fi napínavá detektivka z ne příliš vzdálené lidské budoucnosti, která je hodně špinavá a temná, ale to je jen zdání a klam. Příběh je přemýšlivá a hloubavá hra na záludnou otázku, co by kdyby, se silnou filozofickou linkou, která nutí diváka si klást otázky. Vyprávění se vyznačuje pomalým tempem, které nikam nespěchá a chladnou, možná až trochu odtažitou atmosférou, což je jasný a zřetelný rukopis pro režiséra Denise Villeneuvea, který z diváka dělá jen pouhého pozorovatele. Vše je zasazeno do propracovaných futuristických kulis, které jsou vyvedeny do posledního detailu. Vlastně snaha pohrát si a pracovat se sebemenším detailem a dotáhnout tak celkově vyznění skoro až k dokonalosti je cítit z každého jednotlivého filmového políčka. Kamera Rogera Deakinse je podmaňující a jednotlivé záběry jsou spíš jak snové velkoformátové obrazy vymalované štětcem starých mistrů. Dunivý zvuk (tohle slovo jsem zvolil záměrně) od Hanse Zimmera a Benjamina Wallfische je poctou původnímu soundtracku od Vangelise. Jestli má Blade Runner nějaké slabiny tak je to přehnaná délka, ale film mě ani na chvilku nenudil a mě samotnému spíš chybělo trochu víc halucinogenního přesahu, který je tak typický pro dílo Philip K. Dick mého milovaného/nenáviděného autora. Přes tyto mé dvě relativní výtky jsem byl náramně spokojen, protože Blade Runner 2049 je víc jak důstojné pokračovaní původního filmu z roku 1982.

Režisér podprůměrného Wolverina James Mangold natočil podle své předlohy víc jak důstojné rozloučení Hugha Jackmana a Patricka Stewarta se svými ikonickými rolemi z vesmíru X-Menů. Dle mého skromného názoru je Logan nejlepší film ze světa mutantů, který se nebojí byt drsný a v akčních scénách doslova brutální, protože tady nikdo s nikým nejedná v rukavičkách. Píše se rok 2029 a na zaprášeném pomezí Spojených Států a Mexika, potkáváme staré známé. Pokročilí věk je k nim neúprosný a nijak je nešetří, o profesora Charlese Xaviera se pokouší stařecká demence a Wolverina sžírá vnitřní zhoubná nemoc, která ho pomalu připravuje o jeho schopnosti. Jejich pomalý a bolestivý odchod z našeho světa, obrátí naruby mala holčička Laura, která má doslova dech beroucí schopnosti a když si dá k snídani zásahovku Policía Federal a jednotku žoldáků je jasné, že už nic nebude jako doposud a krev poteče proudem. Začíná napínavá a strastiplná cesta na sever za nadějí. Opravdová roadmovie okořeněná o westernové prvky, která dala dohromady tak rozdílnou trojici, která si musí probojovat cestu nejen skrz davy nepřátel, ale i cestu k sobě samým. Roli hlavních záporáků si střihli, Boyd Holbrook jako slizký žoldák se železnou pěstí Donald Pierce a Richard E. Grant propůjčil svůj podmanivý hlas doktoru Zanderu Riceovi, možná to je ta nejslabší část filmu, protože ač se oba snaží nemají šanci vyniknout proti skvěle hrajícímu Jackmanovi a hlavně té neskutečné dívence Dafne Keen. Strhující jízdu skvěle doplňuje nevtíravý soundtrack od Marca Beltramiho. Omračující finální boj plný emocí končí, nebojím se říct, silným upřímným rozloučením, které chytí u srdce. Velká filmová událost, která je tak trochu netradiční komiksovou podívanou, mě doslova pohltila svou intenzitou a hloubkou.

"Goonies never say die." Pro mě vrcholný představitel zlatých 80. let, kde z povedeného scénáře Chrise Columbuse dokázal Richard Donner (zpovzdálí je cítit dozorující Steven Spielberg z pozice producenta) vytáhnout povedený mix nevinnosti, milého humoru a lehkého napětí, který mi vždy dokáže zvednout náladu. Ještě teď si pamatuji, že když jsem jako malý kluk poprvé film viděl na VHS zapůjčené taťkou z videopůjčovny, chtěl jsem hned po jeho dokoukání vyrazit na výpravu za pirátským pokladem. Vřelá náklonnost k tomuto filmu mi zůstala až do současnosti a ani neúprosný zub času na tom nic nezměnil. Není to jen nostalgická vzpomínka na období dětských her a malin nezralých, ale hlavně díky té spoustě fantazie a opravdového přátelství, která tenhle dětský příběh obklopuje, je to hlavně nevšední zážitek. Určitě na tom má velký podíl skvěle vybrané a napsané postavy astmatický Mikey (Sean Astin), který je, ale srdcem party, prostořeký "Kecka" Clark (Corey Feldman), vynálezce Data (Jonathan Ke Quan), nešikovný a přehánějící Cvalda (Jeff Cohen) a starší brácha, co neudělal řidičák Brand (Josh Brolin). Nemůžu a nesmím zapomenout na dívčí osazenstvo milou roztleskávačku Andy (Kerri Green) a ječící Stef (Martha Plimpton). Náhoda tomu chce, že kluci na zaprášené půdě najdou mapu k ukrytému pokladu piráta Jednookého Williho. Cesta za dobrodružstvím tak může začít, chodby a jeskyně vyražené piráty roku 1632 jsou plné nástrah a čekají jen na odvážlivce, kteří je chtějí pokořit. Před divákem je rozehrán boj za společnou budoucnost, který zjemní neopakovatelné kouzlo první pusy. Vše je zasazeno do malebných kulis městečka Astoria a idylické pláže Cannon Beach, které propůjčují filmu snový nádech. Nechybí ani zavilí záporáci gangsterská rodinka Fratelliových a jejich nejmladší člen Nemotora se srdcem na pravém místě. Dave Grusin složil skvělý funkční soundtrack, který zvládá povznést celkový zážitek ještě o level výš, ale přitom se nijak nevnucuje. Tento film je pro mě prostě těžká srdeční záležitost.

Pro mě je Hank Moody druhá tvář Foxe Muldera, prostě dvě osobnosti Davida Duchovnyho. Hlavní hrdina je "rozervaný" spisovatel-člověk, který je ztracen ve světě svých žen, osudové lásky Karen (Natascha McElhone), matky jeho milované dcery Beccy (Madeleine Martin) a protože strká svého ptáka do všeho, co se pohne, aby se pomstil své femme fatale za to, že ho opustila, má o zábavu postaráno a s ním i my všichni. Hank balancuje mezi naprostým sebestředným idiotem, zhýralým moralistou a těžkým undergroundem, který ví o čem je život a přitom se snaží vyjít se svými démony a psát, protože jeho poslední úspěšná kniha "Bůh nás nenávidí" je už pěkně vousatá. Popularita této knihy ho vlastně odloudila z jeho milovaného New Yorku, když se upsal ďáblu a přestěhoval se do Kalifornie a napsal scénář pro paskvil jménem "Malá bláznivost jménem láska". Na druhou stranu v sobě Hank občas objeví odvracenou stranu síly a stává se šlechetným rytířem na bílem koni, ale jen občas. Hank je vášnivým pijákem svého vlastnoručního koktejlu jménem, kdo čím zachází tím také schází a návykovými ingrediencemi jsou krásný ženský, láska a chlast v různých podobách a hlavně velkém množství, je to prostě destruktivní mix, který je občas dozdoben nějakou "lehčí fajn" drogou. Intenzivní zážitek dotváří skvělé vedlejší postavy, lehce psychopatická "bouchnutě pěstí" Mia Lewis (Madeline Zima), trpaslice se slabostí pro fet Marcy Runkle (Pamela Adlon) a Hankův plešatý manager "honič" Charlie Runkle (Pamela Adlon). První série je tak trochu romanticky naivní, jestli se to tak vůbec dá říct, ale druhá už frčí ve stylu sex, drogy a rokenrol a to především díky povedené postavě charismatického hudebního producenta Lew Ashbyho (Callum Keith Rennie) s nedospělou duší, protože přeci kamarádi až za hrob. Třetí řada nesundá nohu z plynu, co jiného si myslet o Hankovi, jako vysokoškolském učiteli tvůrčího psaní, obklopeném třemi okouzlujícími ženami, které o něj svádějí lítý boj. Čtvrtou sérii prožijeme v soudní síni a zakončíme stylovou "poslední večeří", ale třešničkou na dortu je postava herečky Sashy Bingham (Addison Timlin). V páté sérii si Hank zase hledá své místo v divokém světě showbusinessu, tentokrát píše scénář pro rappera Samuraie Apocalypsu a samozřejmě se vše notně zkomplikuje díky jeho přitažlivé nadané přítelkyni, příběh tak balancuje na ostří nože mezi vážnou linkou a divokým nikdy nekončícím večírkem. V šesté řadě se vracíme do starých dobrých osvědčených kolejí, které už vyjela druhá sezona a svědčí jí to. Divoký sex, spousta drog a rokenrol na plný pecky to jsou ty správné ingredience. Rozjezd v léčebně Happy Endings je trochu pozvolnější, ale notorikova rána nejsou přeci ty nejlehčí. Na druhou stranu se zde Hank seznámí s múzou Faith (Maggie Grace), která podněcuje ducha, okouzluje smysly a je nápadně podobná mladé Karen. Takže život našeho hrdiny se znovu už pokolikáté řádně zkomplikuje. Z poslední sezony je cítit jasný cíl, všechno se musí teď a tady vyřešit, ale nejdříve se musí vše ještě jednou pořádně zašmodrchat. Těžké bylo pro mě loučení s Hankem odjíždějícím do západu slunce v autu, co má charakter. Tom Kapinos stvořil zábavný a návykový seriál plný inteligentního humoru, který si však nedělá hlavu s politickou korektností a sazí na rázné dialogy plné ironie a sarkasmu.