charlie_ando

Poláci prostě umí točit silné filmové příběhy a že jim jejich bohatá někdy i dost pohnutá historie dává mnoho příležitostí. Varšavské povstání propuknu vší v létě 1944 je samozřejmě jednou z nejtragičtějších a přitom heroickou kapitolou, kdy se Zemská armáda pokusila osvobodit z okupačních spárů nacistů hlavní město, ještě než mu přinese pochybnou svobodu Rudá armáda. Nechci se pouštět do polemiky, proč my nesvedeme točit podobné filmy a utrácíme svůj talent v pohádkách a hořko sladkých blábolech. Pět hvězd, co jsem dal je od srdce, protože mě prostě povstalecká Varšava vyždímala, kdybych měl hodnotit rozumem tak bude hodnoceni o jednu hvězdu nižší, ale tento film je o silných dojmech. Největší slabinu filmu režiséra Jana Komase, který si sám napsal i scénář, vidím v použití zpomalovaček, které měli pro mě naprosto rušivý efekt při sledování tak vypjaté podívané. Bál jsem se i milostné linky, ale tu se podařilo vcelku zdařile a citlivě zakomponovat jako pojivo vyhrocených a syrových válečných scén. Místy nejurputnějších bojů, tajnými úkryty i přeplněnými nemocnicemi projdeme díky trojici mladých lidí, kteří jsou vtaženi do surového víru válečných událostí. Po řemeslné stránce nadstandardní počin, za který by se nemusela stydět ani lecjaká Hollywoodská produkce, propracované kulisy, pyrotechnické efekty a speciální efekty dávají filmu punc autentičnosti. Působivé válečné drama, které se nebojí zobrazovat násilí a krutost.

Zlatá makrelo tento pohádkový příběh v sobě překvapivě skrývá velkou sílu a hluboké emoce. Kouzelná animace, která si dokáže zručně hrát se světlem i stíny, souzní s krásnou hudbou od Bruna Coulaise a dávají tak dohromady filmu režiséra Tomma Moorea punc něčeho výjimečného. Námětem jsou staré irské legendy, které jsou šikovně zasazeny do moderní doby a jak jim to sluší. Je Halloween a sovy se snaží ulovit male děvčátko Saoirse, které po své mamince zdědilo vzácný dar. Tichá dívenka je totiž poslední selkie "tulení víla" a může svým zpěvem zachránit ostatní kouzelné bytosti, které zaklela do kusu kamene zlá čarodějnice Macha, má to, ale jeden drobný háček ve svých šesti letech ještě neumí mluvit. Společně s jejím bratrem Benem se tak vypravme na dobrodružnou cestu za nadějí, kde budou muset oba sourozenci prokázat velkou odvahu. Magická píseň moře mě okouzlila.

Jsem opravdu nadšen. Tom Cruise ve svých třiapadesáti letech předvádí, pod taktovkou režiséra a scénáristy Christophera McQuarriera, bezchybný profesionální výkon v adrenalinové jízdě, která se nebojí přidupnout plynový pedál až na podlahu. Páta nemožná mise je napínavá přímočará podívaná s jasným tahem na branku, ale dokáže také dobře pobavit a celým hektickým vyprávěním se line jasná linka, že kamarádí dýchají jeden za druhého. Během intenzivní štvanice, kde není občas jasné kdo je oběť a kdo lovec, na demaskování super tajné ilegální organizace Syndikát s Ethanem Huntem a jeho přáteli z rozpuštěné IMF opět procestujeme půlku zeměkoule a tak film nepostrádá atraktivní kulisy. Ve spletité hře tajných organizací v nebezpečné šedé zóně se náš hrdina potká s rovnocennou protihráčku odpadlou britskou tajnou agentkou Ilsou, kterou si zahrála tajemná švédská kráska Rebecca Ferguson. Mezi jejich postavami to příjemně jiskří a přitom k tak pozitivní chemické reakci jim postačí jen kradmé pohledy. Nesmím zapomenout ani na Simona Pegga a jeho roli Benjiho, protože s ním na plátno vždy zavítá svěží chytrý humor. Mezi nejpůsobivější scény se řadí odstřelovačský souboj ve vídeňské opeře, za který by se nestyděl ani Šakal a motocyklová honička v královské kubatuře na marockých serpentinách. Pro takovéto zážitky se vyplatí chodit do kina a Tom mě opět nezklamal.

Pixar je zpět a vrátil se opravdu ve velkém stylu, žádná recyklace, jako v letech minulých se nekoná. Dvojice režisérů Peta Doctera a Ronalda Del Carmen vyprávějí všem těm, co chtějí poslouchat originální dospělý příběh. Přiznám se, že jsem nadšen. Pod slupkou rodinné zábavy se skrývá neuvěřitelně silný film plný emocí, který mě nenechal na pochybách, že jsem viděl jeden z nejlepších filmů tohoto roku. Vizuální stránka jak je u studia Pixar zvykem je nadstandardní, jednoduše řečeno je na co koukat. Hlavní síla se však skrývá v chytrém scénáři, který si vzal za předlohu ten nejsložitější a zároveň nejtajemnější lidský orgán, mozek. Průvodci po složitých zákoutích lidské mysli, ač je to zatím nevinná dětská osobnost jedenáctileté holčičky Riley, jsou nám její emoce Radost, Smutek, Strach, Nechuť a Vztek. Vše to hektické dění kolem ní sledujeme zevnitř prostřednictvím jejich myšlenkových pochodů a emocí, možná se to zdá komplikované, ale tak to vůbec není, naopak je to zábava a poučení, kterého se nám nakonec dostane je předkládáno nenuceně. Silná scéna v šedém údolí zapomnění mě opravdu dostala do kolen, pro tohle se vyplatí sledovat filmy a chodit do kina. Tento kouzelný příběh mi dlouho zůstane v hlavě.

Prostě jsem neodolal a chtěl jsem si udělat vlastní názor na nového Terminátor. Dostal jsem, co si zasloužím, nenechal jsem se odradit rozpačitými a špatnými recenzemi. Musel jsem nejnovější počin režiséra Alana Taylora vidět na vlastní oči na velkém plátně a jsem hořce zklamán. Tento terminátoří film postrádá totiž duši, je naprosto sterilní a bohužel místy i dost hloupý. Jasně se ukázalo, že neplatí přímá úměra mezi proinvestovaným balíkem zelených bankovek a výslednou kvalitou. Za hlavní kámen úrazu se nebojím označit přeplácaný scénář od dvojice pisálků Laeta Kalogridis a Patrick Lussier, který bez špetky fantazie recykluje kultovní scény z prvního a druhého dílu, dokonale se zamotává do nebezpečné pavučiny paradoxů cestování v čase a nudnou prázdnotu se snaží vyplnit množstvím akčních scén bez atmosféry. Nechci jen kritizovat a pokud bych měl vypíchnout jedno pozitivum tak je to Arnie, který je sice starý, ale ne zastaralý a návrat k jeho ikonické roli mu opravdu sluší, o ostatních hercích se toho vlastně už moc dobrého říct nedá, jsou tu spíš za toporné panáky a panenky v čele s Jasonem Clarkem jemuž jsem Johna Connora vůdce lidského povstání proti strojům vůbec nevěřil. Terminator Genisys mi přešel, jako jedna velká nezábavná křeč.

Citlivé komorní drama dvojice režisérů Richarda Glatzera a Washe Westmorelanda, kteří společně sepsali scénář podle úspěšné knihy Lisy Genova o zákeřné nevyléčitelné nemoci, která člověka připraví o jeho důstojnost, vzpomínky a osobnost za plného vědomí. Skvělá Julianne Moore přesvědčivě ztvárnila uznávanou lingvistku Alicy Howland a svým poctivým herectvím na sebe strhává všechnu pozornost na plátně. Po zásluze tak za svou roli dostala Oscara i Zlatý Glób. Kradmý nástup nemoci byl strašidelný a mrazivá atmosféra dávala jasně najevo, že už nic v životě hlavní hrdinky nebude stejné. Kdo něco ví o Alzheimerově chorobě tak je mu jasné, jak tento smutný příběh skončí, ale to mu neubírá ani kapku působivosti a naopak film ani na chvilku nenudí a drží si slušné tempo vyprávění až do samotného hořkého konce. Kdo nezažil na vlastní kůži nepochopí, ač některé momenty nebyly dotaženy až do samotného konce, film mě silně oslovil.

Velmi pozitivní šepot, který se několik dní před uvedením do kin po celém světě roztočil dal naději, že na stříbrné plátno dorazilo opravdu nevšední dílo a musím to na sto procent potvrdit. Tenhle film není pro každého, je prostě pro magory jako je málomluvný Max (Tom Hardy), ale kdo mu dá šanci tak se mu otevře geniální svět režiséra George Millera. V sedmdesáti letech se mu podařilo stvořit nadupanou adrenalinovou jízdu, které tankuje jen ten nejkvalitnější vysokooktanový penzí a do konce nesundá nohu z plynu. Tenhle australský senior tak nenechá diváka ani na minutu vydechnout, nedá se než smeknout. Propracovaný vesmír postapokalyptické země zítřka je vystavěn do nejmenšího drobného šroubku a boláku zhoubné mutace. Dunivý depresivní soundtrack je nedílnou součástí velkého zážitku a je pod ním podepsaný Junkie XL. Stejný superlativ platí i pro kameru Johna Sealea, která si dokáže pohrát jak s drobným detailem tak i s monumentálními akčními celky. Špína zalézající pod nehty a všeobjímající lidský zmar je ideální prostředím, pro dramatický příběh v němž se dva nesourodí hlavní hrdinové ženou za nadějí a v patách mají tři klany nebezpečných zabijáků. Překvapivě hodně prostoru dostává Charlize Theron a její jednoruká Furiosa, je tak Maxovi rovnocennou partnerkou a svým poctivým herectvím jasně ukazuje svůj talent. Nevšední drsná roadmovie, která ve mě zanechala hluboký dojem.

Život na ovčí farmě plyne nudnou nezáživnou rutinou a tak ovce včele s beránkem Shaun dostanou nápad, jak si vzít den volna od svých povinností a užit si ho v ovčákově domě. Samozřejmě, že se jejich vychytralý plán zvrtne a jediný kdo na tom profituje je gang vykutálených vepřů zatím co ovčácký pes Bitzer i ovce postrádají svého svérázného vůdce, který po ztratě paměti neví kdo je. Naši chlupatí hrdinové se tak vydávají do Velkého města, kde na ně čeká úplně jiný svět než, který znali z jejich ospalé farmy u nich v Mechově. Velké dobrodružství tak může začít. Jejich protivníkem je zarputilý a odpudivý zaměstnanec městských služeb, takový záporáka se nevidí ani v lecjakém filmu pro odrostlejší diváctvo. Chytrý humor jde ruku v ruce s půvabnými a do posledního detailu provedenými hrdiny a kulisami. Pohodový zábavný film pro malé i velké.

Dokument Evy Tomanové je postaven na určitě zajímavém a nosném tématu, jak jinak nazvat samozvaného profesionálního otce, který se uprostřed šumavských hvozdů v maringotce stará o početnou rodinu, která každou zimu migruje za teplem do jižních krajin. Zhlédnutí dokumentu vyvolává samozřejmě spoustu otázek, ale na velkou většinu z nich tvůrci nedokáží nebo spíš ani nechtějí odpovědět, otázka je jestli to byl od nich záměr nebo se někde něco v průběhu vzniku nepovedlo. Za dokumentem stojí zajisté spousta poctivé práce a je to i vidět. Zvlášť, když se na začátku uvažovalo jen o televizní produkci. Je zde cítit i určitá ambice být alespoň částečně časosběrnou sondou, ale chybí mi tu jakékoli časové ukotvení a divák během sledování vnímá jen změnu ročního období a místa, ale aby přesně věděl, kdy a kde se nachází na to tvůrci asi pozapomněli. Svou hlavní výtku bych, ale směřoval k tomu, že tady režírovala hlava rodiny silná osobnost Petra Mlčocha a paní režisérka měla těžce svázané ruce, protože svérázný inženýr kybernetiky je prostě středobodem tohoto malého universa. Moje celkové hodnocení je rozpačité, protože dokument klouže po povrchu a tváří se, že je něčím víc.

Jurský park je moje srdeční záležitost a tak jsem se velmi těšil na Jurský svět, vcelku slabé trailery moje natěšení sice trochu zchladili, ale režisérský greenhorn Colin Trevorrow mě překvapivě nadělil skvělý filmový zážitek. První část jede jasně na nostalgické vlně a buduje hravou atmosféru na odkazech směřující k dvaadvacet let staré Spielbergově klasice. Ve druhé části už vlastně jen lidské osazenstvo utíká, protože ten kdo vezme nohy na ramena tak vyhraje a za hlavní hvězdy tu jsou dinosauři. Příběh solidně odsýpá a udržuje hektické tempo vyprávění, které nenechá diváka ani na chvilku vydechnout. Scénář občas vysype z rukávu i podařený vtípek, který dokáže ve správný moment odlehčit děj. Hvězdný krotitel velociraptorů Owen (Chris Pratt) a zrzavá ledová správcová parku Claire Dearing (Bryce Dallas Howard) jsou hlavními lidskými hrdiny, ale jak jsem napsal prim tu hrají ještěři rozličných druhů. Lehce asociální Idominus Rex, je vlastně hlavním padouchem, protože ač se kontraktor Vic Hoskins (Vincent D'Onofrio) snaží sebe víc tak prostě nemá na tuhle geneticky vyšlechtěnou příšeru. Za zvuku legendárního motivu od Johna Williamse jsem se vrátil na tajuplný mlžný ostrov mého dětství a tuhle návštěvu jsem si opravdu užil.