Cuzan

Emotivní, intimní a silné. Výborný střih. Marcello a Catherine... Co k nim říct? Dlouho jsem neviděla na plátně tak přirozený pár s takovou vzájemností, vášnivou i něžnou, která všechno unese, snad i celou tragédii, kterou spolu prožívají.

Dlouho jsem neviděla nic tak tupého a odtrženého od reality. Karikaturní postavy naprosto všech, dialogy stupidní. A smutné tedy je, že toto by měl být preventivní materiál ve spolupráci s pojišťovnami a policií. Jedna hvězdička za milé pražské lokace jako je Apolinářská porodnice a Švehlova kolej. Ty mají konec konců k celé adiktologii blíž než celý tento počin.

Po deseti letech od vzniku ještě aktuálnější a mrazivý film o vztazích (s AI).

Na jednu stranu si cením toho, že v Čechách vznikl film, který si klade spirituální otázky. Bavily mě i pestré lokace a šarmantní Pierre Richard. Ale to je bohužel tak všechno.  Příběh se na začátku odvíjí poněkud zmateně, následuje mnoho sekvencí, které se snaží vyždímat nejake emoce, ale je to akorát patetické a na sílu. (A stejný problém jsem měla i s Úsměvy smutných můžu.) A celkové vyznění... Přijde mi smutné, že postava spisovatele hledá onen otcovský princip, jeho pochopení a přijetí kdekoliv, jen ne ve své vlastní rodině, která mu tvoří v jeho osamělém narcismu jakousi kulisu. A stejně tak ta sekvence kde se zfetuje, jde se projít a potká kámoše z léčebny. A třeba to může být naprosto přelomový okamžik pro jeho další života běh, ale nemám pocit, že by se to podařilo převést a přenést na diváka.

Vizuálně působivé a hudebně skvělé, jedním slovem podívaná. Ale příběh byl pro mě dost zmatený a jaksi šel kolem mně, asi i kvůli tomu, že s žádnou z postav nebylo pro mě možné se identifikovat a nebo ji aspoň fandit. Jsou anime, která se mě dotkla víc.

Zajímavý dokument o tom, jak v oblasti exekucí přetrvávájí divoké devadesátky. Velmi edukační. Jediné, co mě tahalo za oči i uši byly ty předpřipravené rozhovory  Radka a Martiny, obsahově v pořádku, ale forma mi silně připomněla slavné náborové video McDonald's "nezapomeň na okurku".

Dlouhé a divné jako svět s hot dog prsty. Mám ráda takové rodinné filmy.

Zaprášená roadmovie směřující k novému netušenému dobrodružství v podobě sebeobjevování. Líbila se mi kamera ve závěrech vzpomínek z dětství, bavil mě Ewan, ten mě baví vždycky, ale tím, že příběh v podobných variacích slýchávám v práci denně se mě to příliš netklo. Byť to ten film chvílemi dost ždímal. (A jen taková poznámka na okraj: Ewan tam byl v roli velmi milého respektující táty, až mě to překvapilo, jak málo dceru kontroluje, a dává jí příležitosti si něco lupnout.)

V téhle fantasy teenage roadmovie bylo všechno - láska, napětí, dobrodružství, kočky, hora Fuji, příroda, město, humor a nadpřirozeno. V závěru v sálu všichni šustili kapesníčky a popotahovali nosy. Strhující!

Silný příběh, který mě odnesl do zcela jiné reality pro mě nepředstavitelně krutého a nelehkého života ve společnosti, kde jsou jiná pravidla a jiné hodnoty. Poněkud to dodá jiný rozměr informace ze zpravodajství o utečencích. Velmi přeji íránským filmařům sílu, svobodu a neztracim naději, že přijde doba, kdy budou tyto kritické filmy moci vznikat v Íranu celé a nikdo nebude persekuován.