Tady by se slušelo nejhorší a nejlepší možné hodnocení zároveň... Původně jsem byl dost zhrozen... Herci povětšinou otřesní, všechno strašně přepísklý a patetický. Scénář postrádal absolutně jakoukoliv snahu o nějakou funkční dramaturgii, nějakou ucelenou fungující strukturu. A to ani nemluvím o té absurdní žánrové stylizaci. Ozvučení prudkých pohybů kamery při záběrech na centrum expozitury nepůsobí jako stylotvornej prvek, ale spíš jako zcizovák, u kterého se popadáme za břicho. Říkám katastrofa. A pak nuda, kterou mi působily první epizody. Milionkrát opakovaná pohádka o policistovi v přestrojení... Něco se ovšem zlobilo a po několika dílech to dostalo lepší spád. Epizody měly lepší spád a byly pestřejší. Snahy o žánrové figurky (jako třeba sektářský mafián) ve mě vyvolávaly smíšené pocity. Na jednu stranu je to nápaditý a stylový, ale stále pořád nedotažený a směšný. Z Expozitury se pro mě stala výtečná perverzní zábava. řesto expozitura přinesla mnoho zářivých okamžiků... Na druhou stranu je to celý takový naivní... Hlavní postavy jsou naivní, děj je naivní, ideální divák bude asi naivní. Za světlejší místa seriálu považuji postavy služebně nejstarších policistů. Zvlášť Zedníčkova démoničnost pod knírem hodného strejdy... Celý to tak trošičku připomíná bulvární článek. Což odpovídá pánům Kroupa a Klíma. Je z toho příliš cítit povrchní snaha šokovat nás jak je ten svět prohnilej... Tohle téma naprosto perfektně zpracoval seriál The Wire. Při sledování jsem si na něj mnohokrát vzpomněl. Ambice expozitury jsou asi mnohem žánrovější (akční thriller?), ale i k řemeslu se dá přistupovat s nějakým citem.
Tenhle film je jeden velký vtip. Stačí si přečíst zajímavosti. Tomáš Magnusek čerpal ze svého dlouholetého pedagogického působení na základní škole? Proboha vždyť je to ročník 84 a dlouholetou praxi si představuji asi trochu delší než pár let po škole.... Každopádně film je příšerný. Rozpadá se, nedrží po hromadě, dramatická rovina je absurdní a směšná, komická rovina mě uvádělo v pocity studu a emočně mě dost drásala. Je to plochý, hloupý, nedomyšlený. Magnusek vypadá jako někdo, kdo strávil většinu svého života u zpráv televize nova a dost se u toho cpal. Chápu, že asi není nejjednodušší být takhle obézní, ale Magnusek si za to alespoň částečně může sám. Každopádně se nemusí mstít "krutému světu" svými nenávistnými neumětelskými rasistickými plivanci. Člověk si barvu kůže a rodinu nevybírá. Pro Magnuska je ovšem nejjednodušší dělit na ty hodné a na ty, co si zaslouží provaz. Pokud mělo být v hlavní postavě nějaké vnitřní pnutí, duševní boj, emoce, nebo naopak ztráta emocí, pasivita, aktivita - prostě cokoliv, tak se to nepovedlo. Povětšinou byla hlavní postava pouze enormně široká figurína stojící v záběru.
Krásné prolnutí žánrového filmu s neotřelým dramatem. Na filmech Roberta Sedláčka mám rád hlavně postavy, které mi přijdou mnohem rozměrnější než jsme zvyklý, najednou ani problémy nejsou tak plochý. Zároveň se Sedláček umí vyjadřovat filmově, umí nedělat z diváka hlupáka a vše mu polopaticky nevysvětluje. Skvěle funguje zpestření filmu pomocí různých žánrových modelů. Krom té základní struktury road-movie, mluvím hlavně o naprosto perfektně stylově vystavěných postavách vyšetřovatelů.
Odpornost televizní formy ve střetu všeho, co očekávat od žánru. Na LFŠ jsem četl nějakou docela drsnou sebekritiku Sedláčka kvůli tomuhle filmu. Myslím si, že to není tak zlý, že film má v sobě trochu víc než ten jeden plán. Každopádně Třinec je fakt stylově hnusný místo. A hlavně dlouhý závěr s Michalem Davidem na pozadí buduje zručně napětí až do závěrečné akce a ta obscenita toho všeho v sobě má něco mimořádně oceněníhodného.
Docela přeji HBO ve vlastní tvorbě - ano, zde se jedná o přejatý model, ale rád bych to chápal jako příslib další kvalitní tvorby. Placené kanály nabízí zcela odlišný standard a vypadá to, že to bude platit i u nás. Ona má naše Terapie skutečně tady nevídané kvality. Najbrt je talent a Zelenka je nejtalentovanější český plagiátor, takže pro tuhle práci ideální... :) Spáčilovic holky se nad tímhle málem roztekly blahem a všichni známe ty formulky o tom, jak je to neuvěřitelně filmové, mistrovsky napínavé, geniálně minimalistické, že každý záchvěv chlupu v nose u Rodena představuje zcela nový význam a že je to zábava jenom pro inteligentního diváka. Ono to není zas tak božský. Nebo jsem na seriál příliš inteligentní. Navzdory ódám na subtilnost si myslím, že často je to dost polopatický a předvídatelný (zatím hodnotím po šesti dílech), že herecké projevy jsou zbytečně násilné. Taky by mě bavilo, kdyby se na program dostalo trochu více opravdové psychologie, ale to je věc vkusu. Takže já jsem hrozně potěšen, že tu něco takového vzniká, s radostí to dokoukám, doufám, že mě závěr seriálu rozdrtí a přeji HBO, aby pokračovali ve svém snažení a příští rok třeba i zkusili něco svého.
Charlie Day jakožto herec a spoluscenárista jednoho z nejujetějších, politicky nejnekorektnějších, nejpodvratnějších a hlavně nejzábavnějších autorských seriálu It's always sunny in Philadelphia pro mě byl velkým příslibem. Zvrácené oživení Hitchcockova tématu zní taky slibně... Režisér Seth Gordon se ujal párkrát režie v neuvěřitelně zábavných progresivních seriálech současnosti. Mluvím především o meta-seriálu The Community a americké verzi mockumentu The Office a také v (podle mě slabším) oceňovaném seriálu The Modern Family.... Každopádně tohle slibovalo čas strávený fakt v dobré společnosti, tihle lidé prostě nehrají podle pravidel a dokáží z toho vytěžit maximum... Jenže tohle je naprosto obyčejný hollywoodskou impotencí semletej seriál. Komedie, která má mnoho dobrých momentů, řemeslně celkem dobře funguje, ale vlastně se nijak výrazně neodlišuje od mnoha dalších ptákovin, které z podobného žánru lze vidět. Nijak výrazně se to neodlišuje například od Date night (přestože Horrible Bosses není tak ulítlý a trochu lépe funguje).
Je už takovou mojí perverzí, že jsem ohledně Dana Browna docela sečtělý... Nejprve Šifru, protože byla trendy, potom Andělé a Démoni, protože jsem je dostal a potom Ztracený symbol, protože mě zajímalo, jestli Brown nenarazí opět na nové dno... ;) Dan Brown je možná šikovný ve vytváření historických chatrně fungujících skládaček, přiznejme, že je i docela nadaný na psaní knih, které jsou psané směšně jednoduchým a mimořádně čtivým stylem stylem, ale nesmíme opomenout skutečnost, že je to tak trochu hlupák.. Při čtení jeho knih se mi často stává, že jsem pár kroků před vypravěčem. Kouzelný v tomto ohledu byl Ztracený symbol, kde se mi podařilo uhádnout dvě zásadní odhalení v polovině knihy - u jednoho si stačilo položit otázku: kdybych byl spisovatel, kam bych schoval ve Washingtonu poklad? :) Krom toho samozřejmě z knih řve snaha o trapnou sebestylizaci autora do své hlavní postavy a konstrukce děje a postav na těch nejohranějších klišé. Zatímco šifra mistra Leonarda mnohé mate falešným zdání velkých odhalení, těžké literatury a hlubokých pravd o našem světě, Andělé a démoni jsou sympatičtější ve své totální přehnanosti... Postavy tam chodí v CERNu po stropech, cestuje se superletadlem. Zde ani hlupák nepředpokládá, že čte nějakou velkou literaturu. Film vlastně dopadl tím nejhorším možným způsobem. Ponechává si hloupost, klišé, jednoduchost, banální styl, povrchní hru na emoce... Film se vedle toho, ale zbavuje těch největších nesmyslů - tím se dosahuje jakési větší věrohodnosti. Zároveň je to velkej film, drahý efekty a celkově se to snaží působit dost epicky. Takže máme hloupý film v nablýskaném kabátku, který se zbavil všeho, co by ho mohlo přímo usvědčit z jeho špatnosti... Samozřejmě je to zábava, řemeslně to funguje skvěle... Ale je to dost laciná zábava a dost hloupá zábava - přesně ve stylu toho nejhoršího a nejsterilnějšího, co může Hollywood produkovat. Knihu si už tak moc nepamatuji, ale mám dojem, že se Brown snaží být většinou podvratnej, snaží se napadat církev, dělá to dost hloupě a jeho argumentace není o mnoho lepší než při hádce s vesnickým ožralou po dvanáctém pivu. Vtip je v tom, že film se snaží být tak bezkonfliktní a poplatný, že se zbavil i tohodle lacině kritického vyznění... Na konci na nás mrkne vševědoucně kněz a nás zavalí teplo z toho, že ten bůh nás vlastně všechny miluje a vše je v pořádku. Takové libůstky jako hříchy bývalého papežem, to ve filmu vůbec není. Takže tenhle film se snaží svojí nekonfliktností prodat americkému (nebo řekněme raději konzervativnímu) publiku. Je nebezpečně bezpečný....
U Extase jsem měl problém se zvukem, který občas shazoval určité scény. Tady mi přišlo, že už zvuk funguje. Jinak samozřejmě opět naprosto impozantní práce s obrazem. Ve výsledku je to docela jednoduché melodrama (jako ostatně ostatní věci od Machatého), ale ty filmy od Machatého mě umějí zasáhnout.
Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem.
Nemohu si pomoci, ale myslím si, že Machatému uškodil zvuk. Všechny ty jeho geniální detaily, paralelní montáž a další pro něj typické výrazové prostředky - pro mě jakoby ztratily trochu na síle... Navzdory tomu stále úžasný film.
Překvapivě kvalitní film. Můj obdiv má především za to, že mě vyvedl z omylu očekávání přezdobeného muzikálu, který těží dílem z písní a dílem z tematu nácků. Samozřejmě obojí tam je a funguje to jako atrakce - nejvíc pak přestylizovaný avantgardní kabaret s tváří vševědoucího Joela Greye, ale mimo to mě mile překvapila všudypřítomná podvratnost filmu. Mnohdy moc pěkné záběry, jednotlivé scény často šly radikálně proti očekávání, velmi citlivé práce s náznakem, s nedoslovností a celkově dějová struktura, které se vymykala tradičním šablonkám...
Možná první film od Soderbergha, který se mi opravdu líbil. Jeho komerční filmy mě vlastně vůbec nezajímají a jeho nezávislá tvorba mě nikdy nijak nezasáhla. Girlfriend Experience se nebojí trochu experimentovat - samozřejmě neříkám, že ta zcizenost, vystavění děje, záběry atd. jsou geniálně objevný. Ale dost mi to vyhovovalo. Myslím, že Soderberghovi se podařilo naplno využít možnosti média a nechal ho mluvit svou řečí. Právě v tom, že nemůžu vyplivnout o čem film je v pár jednoduchých větách a klišé, nacházím velký plus...
Má vášeň pro Freuda se v tomto případě střetla s mou nenávistí vůči životopisným filmům. A nedopadlo to vůbec špatně. Děj je zde vystavěn kolem Freudových začátků a jeho střetu s pacientkou Annou O., na které postupně staví své teorie. Příjemným bonusem pak je Hustonova režie a jeho expresivní práce s formou obzvlášť ve snových sekvencí. Přestože film pěkně vypráví příběh Freuda a psychoanalýzy v plenkách a plní tak vše, co by se od podobného filmu dalo čekat, stále zde chybí něco, co by z filmu dělalo zásadní umělecké dílo. A proto je film pouze zajímavým, poučným a kvalitním filmem od režiséra mnoha geniálních žánrovek.
Áááá! Tak nádherně zvrácený... Perverznost je zde tentokrát často i mnohem explicitnější než jsme u Hitchcocka zvyklí. Řekl bych, že film disponuje jakousi britskou přidanou hodnotou a to v podobě humorných absurdností v chování postav. Večeře ve francouzském stylu se snaživou manželkou hlavního vyšetřovatele jsou naprosto geniální a pak i jediný pohyb kamery se stane mistrovským tahem.
Velmi vtipný a ironický komentář ke společenskému a kulturnímu směřování naší země po revoluci. Souhlasím se Subjektivem - vnímat tento film jen jako laciný útok na přehnaný intelektualismus, je tak povrchní a hloupé, že se toho mohou dopustit snad jen ty dvě hlavní postavy (schválně - pokud se nad mým komentářem rozčilujete - zkuste si zavázat tkaničku). Myslím, že orámování filmu Vladimírem Brabcem a Michalem Davidem poskytuje dost srozumitelný klíč, aby film nebyl vnímán tak jednoznačně. Pravděpodobně se nejedná o naprostý odsudek - dvojznačný vztah k populárním a pokleslým žánrům není nepodobný Tarantinovi. Ovšem zde chápu mnohem intenzivněji kritický rozměr, film (podobně jako i budoucí Choking Hazard) napadá a komentuje sám sebe zevnitř. Tomu tak činí pomocí kritických intelektuálních promluv (které se při sledování naivním divákem stanou jenom prázdnou atrakcí), ale i skrze záměrné trhliny v konzistenci vyprávění. Byl jsem mladistvým intelektuálem je jistě k nelibosti mnohých JoJo-žroutů velmi inteligentní film.
Choking Hazard se mi velmi líbil už kdysi dávno, když jsem ho viděl poprvé. Ale až teď (s poněkud zkušenějším okem) jsem si uvědomil celou genialitu téhle věci. Netuším jestli jsou některé "chyby" skutečně lajdáctvím, intuicí, nebo jsou výsledkem promyšlené práce a poučenosti, ale ve výsledku to funguje geniálně. Některé hlášky by se měly tesat, některé by zas měly být raději zapomenuty. Řekl bych, že Choking Hazard je film, který tak trochu filozoficky komentuje sám sebe. Komentáře o tom jak se někdo u filmu baví, ale dá málo, protože to působí amatérsky - to je vrchol docela ošklivého pozérství, který nemá smysl. Marek Dobeš dokazuje, že i z žurnalistiky mohou (či alespoň jednou mohli) vylézt lidi, kteří nejsou úplně blbý ;)
Hrozně zvláštní sedmdesátkový noir. Nejedná se o jeden z těch přímočaře "cool" neonoirů, které si občas pohrají s hranicemi žánru, ale zároveň totálně vtáhnou. Bezpochyby je to velmi inteligentní film. Zároveň je to nepříjemně Altmanovsky odtažitý a neuvěřitelně sedmdesátkově sedmdesátkový (takže velmi nesympatický). Obojí byl zřejmě záměr, ale já jsem se do filmu nemohl dostat, soustředit se. Po shlédnutí mi došlo, že problém byl spíš na mojí straně a jsem přesvědčen, že kdybych měl šanci film vidět na velkém plátně, tak budu naprosto nadšený.
Už vím, kde se vzala inspirace pro loupež v Melvillově Osudovém kruhu. Velmi stylová loupež a v protikladu k tomu uplně jinak (ale stále dost) stylový závěr.
Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda...
Začátku pro mě bylo trochu náročnější se do toho dostat... Trochu mě zaskočila ta vážnost, temnost, ponurost a snad i melodramatičnost. Hitchcock si pohrával s trochu jiným stylem než obvykle. Každopádně z toho je cítit opět jeho mistrovství. Film geniálně pracuje s detaily. Záběry na předměty a obličeje jsou díky famózní kameře a střihu dovedeny k naprosto nesnesitelnému napětí. Vrcholem pak je naprosto úchvatný závěr.
Člověk si zákonitě musí říkat, že ten Scott je fakt loser. Tak má talentovanějšího bratra, no a? - to není přece důvod, aby točil blbosti, které budou zajímavé jen otravným a neobjevným ozvláštňováním kamery a střihu. Tady nemluvíme o žádné godardovské subverzi (naposledy jsem viděl dobře pracovat s podobně trhanými záběry v dystopické Dívce z planety Pondělí od velkého obdivovatele Godarda Hala Hartleyho) a ani se nedá hovořit o tom, že Tony Scott je pionýrem nějakých nových výrazových prostředků v žánrovém filmu. Tyhle prasárny říkají jediné: "Byl jsem zde, Tony Scottt" A nemá smysl mluvit o postmoderním nasávání estetiky videoklipu. Když už tak estetika špatného videoklipu - což se krásně doplňuje se špatností celého filmu. Je to klasická variace na střet dvou mužů na opačných stranách, kteří mají mnoho společného. Nicméně ani jedna postava není dost rozvinutá, nebo zajímavá. Pozérskej Travolta představuje vrchol trapnosti v dnes již klišé šablonce postav, které se snaží kombinovat chytrost, sadismus, excentrismus, padoušství a kamarádskost. Žádný z rozvíjených motivů nepřekročí nějakou hranici, aby se mohl stát zajímavým. Zločinecký plán není nijak geniální, střet dvou hlavních postav nenabídne skoro nic... Logicky nefungujou ani věci jako napětí. Film nás vede krásně za ručičku, ale nikdy nevystoupí ze stínu klišé. To umocňuje zbytečně pohyblivá kamera, která musí obkroužit úplně každej barák, helikoptéru, nebo ksicht. Ve výsledku to působí stejně lacině jako použití vyděračské hudby (taky se nešetří). Film tedy se snaží ždímat emoce na všech frontách, bohužel kromě téhle dojemné omítky nic nenabízí - nedá se mluvit o nějaké konzistentní struktuře, nějaké šikovné scénáristické práci a... Jediná záhada toho filmu tkví v tom, že jsem ztrácel čas se psaním delšího komentáře a nenapsal jsem rovnou: Je to blbej film!
Jedna z nejlepších resuscitací filmu noir. Na jedné straně se důsledně dodržuje pro žánr tak typická práce s formou, tradiční postavy, zápletky, vývoj a na stranu druhou si film dovolí se žánru naprosto zpronevěřit a s divákem, který se cítí v bezpečí žánrem stanovených mantinelů a klišé, tedy slušně otřást. Ale i bez toho... Tohle je naprosto výborný film, který třeba zrovna i stylem dost vyniká. Zajímavé prostředí, zajímavá doba, zajímavá témata. Doporučuji! ........ jo a ještě doporučuji opatrně s komentáři tady. Většina z nich prozrazuje mnohem víc než by chtěla a to není dobré pro divácký zážitek....
Vynikající travestie různých padesátkových hollywoodských filmů. Důsledné přehnání každého záběru, sřihu a pohybu kamery. Do toho šíleně podaný Shakespear, se zcizenými postavy a naprosto absurdní humor. Neuvěřitelně zábavný film.
Na tuhle písničku jsem v rámci Akiho retrospektivy narážel tak často, že se pro mě stala takovou hymnou jeho tvorby... Spíš než Leningradští kovbojové. Zároveň je klip krásně typický pro režiséra. Hudební vystoupení v hnusném pajzlu, hrdina zničený na baru, přichází dvě postavy... Moc pěkné
"Je možné, že jste se při točení tohoto filmu inspiroval gangsterky?" ...asi nemůžeme všichni pokládat tvůrcům inteligentní dotazy. Tenhle film trochu vybočuje ze stylu tvůrce. Jedná se o mnohem zběsilou a praštěnou komedii, která si diváka drží od těla skrze nepřehlednou záplavu postav se stejným jménem a cílem. Tím se děj redukuje na sérii praštěných skečů s kritickým rozměrem. Stylově se zde kříží roknroll a noir - zde jako kabát pro oslavu chudoby, přitroublosti, odměřenosti, hladu, chlastu a tak. Nevím jestli je to skutečně takový průser (jak říkal režisér), nebo jenom jestli mi ten druh komedie není blízký, ale já se příliš nebavil. Což neplatí o jiných filmech tohoto režiséra.
Aki velmi rád opakuje, jak kdysi četl rozhovry Truffauta s Hitchcockem a Hitchcock řekl, že by se nikdy neodvážil se pustit do takové látky. Kaurismaki přesně na tom narazil. Aktualizace není dost zajímavá. Film původní geniálné dílo kacířsky oklešťuje, ale nepřináší nějakou přidanou hodnotu. Samozřejmě se zde rýsují základy Akiho poetiky, jeho sociokritické postoje, ale sledování tohoto filmu mi přineslo asi nejmíň z celé autorovy tvorby.
Moc krásný film. Na jedné straně tu je tradiční motiv ze 70. a 80. let: zvíře - bestie. Pes však funguje i jako metafora rasismu a nutno podotknout, že s tématem se nepracuje nijak banálně či zploštěle. To dokazuje i závěrečná scéna v kleci se psem, která ve své jednoduchosti vystihuje tolik rozměrů, motivů a pocitů, které se pojí s tématem rasismu, že mi to až sebralo dech. Prostě geniální. Fuller se opět se nijak neštítí násilí, krve a hrůzných scén. Rychlé pohyby kamery, násilné střihy a fascinující podoba toho hrůzného zvířete vše jenom podtrhují. Psí útoky samozřejmě jsou brány dost do důsledku - to jak Fuller nechá psa vraždit asi leckoho překvapí. Vedle toho je film i dost sentimentální. Tato stránka filmu je zas zesilovaná různými dlouhými jízdy kamery a hudbou Ennia Morriconeho. Navzdory tomu, že celý film je nechutně postižený osmdesátými léty, tak vyniká především svojí filmovostí.
Psát komentáře na filmy Sama Fullera je vždycky stejný... Opět prokazuje geniální cit pro styl, opět záliba v obskurnostech, opět poměrně agresivní forma, opět geniální vizuální stránka, opět v popředí silná žena (a samozřejmě opět silný erotický podtext: fetiš na vlasy, bývalá prostitutka). Fuller je zde snad ještě nápadnější svým humanismem a odporem k rasismu. Snad trochu víc útočí na emoce a jako nástroj používá trpící děti a jimi zpívaná písnička snad až příliš lacině chce dojit slzné kanálky. Po hudební stránce dostane trochu prostoru Beethoven, kterého samozřejmě Fuller v jeho síle skvěle zakomponoval do svého stylu. Nebál bych se tohle označit společně s 40 guns, Shock Corridor a Big red one za to nejlepší, co jsem od něj viděl. Když už mluvím o těchto filmech, tak Fuller odkazuje na svojí jednotku Big red one (o které později natočí geniální stejnojmenný film) i na Shock Corridor.
Díky bohu, že jsou osmdesátky pryč! Tron je problémovej film. Není děsivé jenom to, že estetika je brutálně kýčovitá a kabát virtuálního světa dnes již nesnesitelně zestárlý. Hrozivá je i kýčovitost, se kterou se tehdy vyprávěly příběhy. Prostě jsem alergický na tuhle podbízivou dojímavost, laciný úžas a postavy, co se při každém úspěchu protočí, zvednou ruku a nadšeně zakřičí "Whooohoo!" Zajímavý rozměr nabízí i samotná poslední scéna (s vrtulníkem). Myslím, že v sobě nese podivnou ideologii plnou rozporů a nesmyslů a tudíž jejím jediným účelem je ještě víc prohloubit divákovo dojmutí bez žádné hodnoty navíc. Asi jeden z těch filmů, ke kterému není nijak nutné se vracet, přestože technologicky může představovat mezník. Hodlám shlédnout nový remake, jsem zvědavý jak snesitelné bude převedení látky do současnosti.
Četl jsem všechny knižní předlohy. A přesto musím říct, že ačkoliv celkově vizuální stránka a filmovost byla mnohdy celkem překvapivě vydařená (snad jen těch temných filtrů bylo trochu moc), tak sledování první relikvie smrti je neuvěřitelné utrpení. Ubíjející nuda. Knihu si pamatuji matně, z první půlky prakticky jenom, že jsou postavy pořád v lese. Očividně to vystačilo tvůrcům na celý jeden díl.
Moje komentáře
Expozitura (TV seriál) (2008)
Tady by se slušelo nejhorší a nejlepší možné hodnocení zároveň... Původně jsem byl dost zhrozen... Herci povětšinou otřesní, všechno strašně přepísklý a patetický. Scénář postrádal absolutně jakoukoliv snahu o nějakou funkční dramaturgii, nějakou ucelenou fungující strukturu. A to ani nemluvím o té absurdní žánrové stylizaci. Ozvučení prudkých pohybů kamery při záběrech na centrum expozitury nepůsobí jako stylotvornej prvek, ale spíš jako zcizovák, u kterého se popadáme za břicho. Říkám katastrofa. A pak nuda, kterou mi působily první epizody. Milionkrát opakovaná pohádka o policistovi v přestrojení... Něco se ovšem zlobilo a po několika dílech to dostalo lepší spád. Epizody měly lepší spád a byly pestřejší. Snahy o žánrové figurky (jako třeba sektářský mafián) ve mě vyvolávaly smíšené pocity. Na jednu stranu je to nápaditý a stylový, ale stále pořád nedotažený a směšný. Z Expozitury se pro mě stala výtečná perverzní zábava. řesto expozitura přinesla mnoho zářivých okamžiků... Na druhou stranu je to celý takový naivní... Hlavní postavy jsou naivní, děj je naivní, ideální divák bude asi naivní. Za světlejší místa seriálu považuji postavy služebně nejstarších policistů. Zvlášť Zedníčkova démoničnost pod knírem hodného strejdy... Celý to tak trošičku připomíná bulvární článek. Což odpovídá pánům Kroupa a Klíma. Je z toho příliš cítit povrchní snaha šokovat nás jak je ten svět prohnilej... Tohle téma naprosto perfektně zpracoval seriál The Wire. Při sledování jsem si na něj mnohokrát vzpomněl. Ambice expozitury jsou asi mnohem žánrovější (akční thriller?), ale i k řemeslu se dá přistupovat s nějakým citem.
Bastardi (2010)
Tenhle film je jeden velký vtip. Stačí si přečíst zajímavosti. Tomáš Magnusek čerpal ze svého dlouholetého pedagogického působení na základní škole? Proboha vždyť je to ročník 84 a dlouholetou praxi si představuji asi trochu delší než pár let po škole.... Každopádně film je příšerný. Rozpadá se, nedrží po hromadě, dramatická rovina je absurdní a směšná, komická rovina mě uvádělo v pocity studu a emočně mě dost drásala. Je to plochý, hloupý, nedomyšlený. Magnusek vypadá jako někdo, kdo strávil většinu svého života u zpráv televize nova a dost se u toho cpal. Chápu, že asi není nejjednodušší být takhle obézní, ale Magnusek si za to alespoň částečně může sám. Každopádně se nemusí mstít "krutému světu" svými nenávistnými neumětelskými rasistickými plivanci. Člověk si barvu kůže a rodinu nevybírá. Pro Magnuska je ovšem nejjednodušší dělit na ty hodné a na ty, co si zaslouží provaz. Pokud mělo být v hlavní postavě nějaké vnitřní pnutí, duševní boj, emoce, nebo naopak ztráta emocí, pasivita, aktivita - prostě cokoliv, tak se to nepovedlo. Povětšinou byla hlavní postava pouze enormně široká figurína stojící v záběru.
Rodina je základ státu (2011)
Krásné prolnutí žánrového filmu s neotřelým dramatem. Na filmech Roberta Sedláčka mám rád hlavně postavy, které mi přijdou mnohem rozměrnější než jsme zvyklý, najednou ani problémy nejsou tak plochý. Zároveň se Sedláček umí vyjadřovat filmově, umí nedělat z diváka hlupáka a vše mu polopaticky nevysvětluje. Skvěle funguje zpestření filmu pomocí různých žánrových modelů. Krom té základní struktury road-movie, mluvím hlavně o naprosto perfektně stylově vystavěných postavách vyšetřovatelů.
Sráči (TV film) (2011)
Odpornost televizní formy ve střetu všeho, co očekávat od žánru. Na LFŠ jsem četl nějakou docela drsnou sebekritiku Sedláčka kvůli tomuhle filmu. Myslím si, že to není tak zlý, že film má v sobě trochu víc než ten jeden plán. Každopádně Třinec je fakt stylově hnusný místo. A hlavně dlouhý závěr s Michalem Davidem na pozadí buduje zručně napětí až do závěrečné akce a ta obscenita toho všeho v sobě má něco mimořádně oceněníhodného.
Terapie (TV seriál) (2011)
Docela přeji HBO ve vlastní tvorbě - ano, zde se jedná o přejatý model, ale rád bych to chápal jako příslib další kvalitní tvorby. Placené kanály nabízí zcela odlišný standard a vypadá to, že to bude platit i u nás. Ona má naše Terapie skutečně tady nevídané kvality. Najbrt je talent a Zelenka je nejtalentovanější český plagiátor, takže pro tuhle práci ideální... :) Spáčilovic holky se nad tímhle málem roztekly blahem a všichni známe ty formulky o tom, jak je to neuvěřitelně filmové, mistrovsky napínavé, geniálně minimalistické, že každý záchvěv chlupu v nose u Rodena představuje zcela nový význam a že je to zábava jenom pro inteligentního diváka. Ono to není zas tak božský. Nebo jsem na seriál příliš inteligentní. Navzdory ódám na subtilnost si myslím, že často je to dost polopatický a předvídatelný (zatím hodnotím po šesti dílech), že herecké projevy jsou zbytečně násilné. Taky by mě bavilo, kdyby se na program dostalo trochu více opravdové psychologie, ale to je věc vkusu. Takže já jsem hrozně potěšen, že tu něco takového vzniká, s radostí to dokoukám, doufám, že mě závěr seriálu rozdrtí a přeji HBO, aby pokračovali ve svém snažení a příští rok třeba i zkusili něco svého.
Šéfové na zabití (2011)
Charlie Day jakožto herec a spoluscenárista jednoho z nejujetějších, politicky nejnekorektnějších, nejpodvratnějších a hlavně nejzábavnějších autorských seriálu It's always sunny in Philadelphia pro mě byl velkým příslibem. Zvrácené oživení Hitchcockova tématu zní taky slibně... Režisér Seth Gordon se ujal párkrát režie v neuvěřitelně zábavných progresivních seriálech současnosti. Mluvím především o meta-seriálu The Community a americké verzi mockumentu The Office a také v (podle mě slabším) oceňovaném seriálu The Modern Family.... Každopádně tohle slibovalo čas strávený fakt v dobré společnosti, tihle lidé prostě nehrají podle pravidel a dokáží z toho vytěžit maximum... Jenže tohle je naprosto obyčejný hollywoodskou impotencí semletej seriál. Komedie, která má mnoho dobrých momentů, řemeslně celkem dobře funguje, ale vlastně se nijak výrazně neodlišuje od mnoha dalších ptákovin, které z podobného žánru lze vidět. Nijak výrazně se to neodlišuje například od Date night (přestože Horrible Bosses není tak ulítlý a trochu lépe funguje).
Andělé a démoni (2009)
Je už takovou mojí perverzí, že jsem ohledně Dana Browna docela sečtělý... Nejprve Šifru, protože byla trendy, potom Andělé a Démoni, protože jsem je dostal a potom Ztracený symbol, protože mě zajímalo, jestli Brown nenarazí opět na nové dno... ;) Dan Brown je možná šikovný ve vytváření historických chatrně fungujících skládaček, přiznejme, že je i docela nadaný na psaní knih, které jsou psané směšně jednoduchým a mimořádně čtivým stylem stylem, ale nesmíme opomenout skutečnost, že je to tak trochu hlupák.. Při čtení jeho knih se mi často stává, že jsem pár kroků před vypravěčem. Kouzelný v tomto ohledu byl Ztracený symbol, kde se mi podařilo uhádnout dvě zásadní odhalení v polovině knihy - u jednoho si stačilo položit otázku: kdybych byl spisovatel, kam bych schoval ve Washingtonu poklad? :) Krom toho samozřejmě z knih řve snaha o trapnou sebestylizaci autora do své hlavní postavy a konstrukce děje a postav na těch nejohranějších klišé. Zatímco šifra mistra Leonarda mnohé mate falešným zdání velkých odhalení, těžké literatury a hlubokých pravd o našem světě, Andělé a démoni jsou sympatičtější ve své totální přehnanosti... Postavy tam chodí v CERNu po stropech, cestuje se superletadlem. Zde ani hlupák nepředpokládá, že čte nějakou velkou literaturu. Film vlastně dopadl tím nejhorším možným způsobem. Ponechává si hloupost, klišé, jednoduchost, banální styl, povrchní hru na emoce... Film se vedle toho, ale zbavuje těch největších nesmyslů - tím se dosahuje jakési větší věrohodnosti. Zároveň je to velkej film, drahý efekty a celkově se to snaží působit dost epicky. Takže máme hloupý film v nablýskaném kabátku, který se zbavil všeho, co by ho mohlo přímo usvědčit z jeho špatnosti... Samozřejmě je to zábava, řemeslně to funguje skvěle... Ale je to dost laciná zábava a dost hloupá zábava - přesně ve stylu toho nejhoršího a nejsterilnějšího, co může Hollywood produkovat. Knihu si už tak moc nepamatuji, ale mám dojem, že se Brown snaží být většinou podvratnej, snaží se napadat církev, dělá to dost hloupě a jeho argumentace není o mnoho lepší než při hádce s vesnickým ožralou po dvanáctém pivu. Vtip je v tom, že film se snaží být tak bezkonfliktní a poplatný, že se zbavil i tohodle lacině kritického vyznění... Na konci na nás mrkne vševědoucně kněz a nás zavalí teplo z toho, že ten bůh nás vlastně všechny miluje a vše je v pořádku. Takové libůstky jako hříchy bývalého papežem, to ve filmu vůbec není. Takže tenhle film se snaží svojí nekonfliktností prodat americkému (nebo řekněme raději konzervativnímu) publiku. Je nebezpečně bezpečný....
Nocturno (1934)
U Extase jsem měl problém se zvukem, který občas shazoval určité scény. Tady mi přišlo, že už zvuk funguje. Jinak samozřejmě opět naprosto impozantní práce s obrazem. Ve výsledku je to docela jednoduché melodrama (jako ostatně ostatní věci od Machatého), ale ty filmy od Machatého mě umějí zasáhnout.
Oběť (1986)
Tohle bylo neuvěřitelné překvapení. Netuším, proč jsem se právě tomuto filmu ve filmografii Tarkovského vyhýbal, ale byl to ohromný omyl. Nevím, jestli je to tím, že jsem zrovna Oběť mohl vidět na plátně z filmového pásu, ale jednoznačně nejsilnější zážitek z tvorby Tarkovského a samozřejmě jeden z největších filmových zážitků vůbec. Dlouho by se dalo mluvit o geniální kameře, mizanscéně atd. Ale já vlastně nedokáži napsat víc, tohle je nezbytné vidět a ne špinit slovem.
Extase (1933)
Nemohu si pomoci, ale myslím si, že Machatému uškodil zvuk. Všechny ty jeho geniální detaily, paralelní montáž a další pro něj typické výrazové prostředky - pro mě jakoby ztratily trochu na síle... Navzdory tomu stále úžasný film.
Kabaret (1972)
Překvapivě kvalitní film. Můj obdiv má především za to, že mě vyvedl z omylu očekávání přezdobeného muzikálu, který těží dílem z písní a dílem z tematu nácků. Samozřejmě obojí tam je a funguje to jako atrakce - nejvíc pak přestylizovaný avantgardní kabaret s tváří vševědoucího Joela Greye, ale mimo to mě mile překvapila všudypřítomná podvratnost filmu. Mnohdy moc pěkné záběry, jednotlivé scény často šly radikálně proti očekávání, velmi citlivé práce s náznakem, s nedoslovností a celkově dějová struktura, které se vymykala tradičním šablonkám...
Dívka na přání (2009)
Možná první film od Soderbergha, který se mi opravdu líbil. Jeho komerční filmy mě vlastně vůbec nezajímají a jeho nezávislá tvorba mě nikdy nijak nezasáhla. Girlfriend Experience se nebojí trochu experimentovat - samozřejmě neříkám, že ta zcizenost, vystavění děje, záběry atd. jsou geniálně objevný. Ale dost mi to vyhovovalo. Myslím, že Soderberghovi se podařilo naplno využít možnosti média a nechal ho mluvit svou řečí. Právě v tom, že nemůžu vyplivnout o čem film je v pár jednoduchých větách a klišé, nacházím velký plus...
Freud - Tajná vášeň (1962)
Má vášeň pro Freuda se v tomto případě střetla s mou nenávistí vůči životopisným filmům. A nedopadlo to vůbec špatně. Děj je zde vystavěn kolem Freudových začátků a jeho střetu s pacientkou Annou O., na které postupně staví své teorie. Příjemným bonusem pak je Hustonova režie a jeho expresivní práce s formou obzvlášť ve snových sekvencí. Přestože film pěkně vypráví příběh Freuda a psychoanalýzy v plenkách a plní tak vše, co by se od podobného filmu dalo čekat, stále zde chybí něco, co by z filmu dělalo zásadní umělecké dílo. A proto je film pouze zajímavým, poučným a kvalitním filmem od režiséra mnoha geniálních žánrovek.
Zběsilost (1972)
Áááá! Tak nádherně zvrácený... Perverznost je zde tentokrát často i mnohem explicitnější než jsme u Hitchcocka zvyklí. Řekl bych, že film disponuje jakousi britskou přidanou hodnotou a to v podobě humorných absurdností v chování postav. Večeře ve francouzském stylu se snaživou manželkou hlavního vyšetřovatele jsou naprosto geniální a pak i jediný pohyb kamery se stane mistrovským tahem.
Byl jsem mladistvým intelektuálem (TV film) (1998)
Velmi vtipný a ironický komentář ke společenskému a kulturnímu směřování naší země po revoluci. Souhlasím se Subjektivem - vnímat tento film jen jako laciný útok na přehnaný intelektualismus, je tak povrchní a hloupé, že se toho mohou dopustit snad jen ty dvě hlavní postavy (schválně - pokud se nad mým komentářem rozčilujete - zkuste si zavázat tkaničku). Myslím, že orámování filmu Vladimírem Brabcem a Michalem Davidem poskytuje dost srozumitelný klíč, aby film nebyl vnímán tak jednoznačně. Pravděpodobně se nejedná o naprostý odsudek - dvojznačný vztah k populárním a pokleslým žánrům není nepodobný Tarantinovi. Ovšem zde chápu mnohem intenzivněji kritický rozměr, film (podobně jako i budoucí Choking Hazard) napadá a komentuje sám sebe zevnitř. Tomu tak činí pomocí kritických intelektuálních promluv (které se při sledování naivním divákem stanou jenom prázdnou atrakcí), ale i skrze záměrné trhliny v konzistenci vyprávění. Byl jsem mladistvým intelektuálem je jistě k nelibosti mnohých JoJo-žroutů velmi inteligentní film.
Choking Hazard (2004)
Choking Hazard se mi velmi líbil už kdysi dávno, když jsem ho viděl poprvé. Ale až teď (s poněkud zkušenějším okem) jsem si uvědomil celou genialitu téhle věci. Netuším jestli jsou některé "chyby" skutečně lajdáctvím, intuicí, nebo jsou výsledkem promyšlené práce a poučenosti, ale ve výsledku to funguje geniálně. Některé hlášky by se měly tesat, některé by zas měly být raději zapomenuty. Řekl bych, že Choking Hazard je film, který tak trochu filozoficky komentuje sám sebe. Komentáře o tom jak se někdo u filmu baví, ale dá málo, protože to působí amatérsky - to je vrchol docela ošklivého pozérství, který nemá smysl. Marek Dobeš dokazuje, že i z žurnalistiky mohou (či alespoň jednou mohli) vylézt lidi, kteří nejsou úplně blbý ;)
Dlouhé loučení (1973)
Hrozně zvláštní sedmdesátkový noir. Nejedná se o jeden z těch přímočaře "cool" neonoirů, které si občas pohrají s hranicemi žánru, ale zároveň totálně vtáhnou. Bezpochyby je to velmi inteligentní film. Zároveň je to nepříjemně Altmanovsky odtažitý a neuvěřitelně sedmdesátkově sedmdesátkový (takže velmi nesympatický). Obojí byl zřejmě záměr, ale já jsem se do filmu nemohl dostat, soustředit se. Po shlédnutí mi došlo, že problém byl spíš na mojí straně a jsem přesvědčen, že kdybych měl šanci film vidět na velkém plátně, tak budu naprosto nadšený.
Rvačka mezi muži (1955)
Už vím, kde se vzala inspirace pro loupež v Melvillově Osudovém kruhu. Velmi stylová loupež a v protikladu k tomu uplně jinak (ale stále dost) stylový závěr.
Win Win (2011)
Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda...
Pověstný muž (1946)
Začátku pro mě bylo trochu náročnější se do toho dostat... Trochu mě zaskočila ta vážnost, temnost, ponurost a snad i melodramatičnost. Hitchcock si pohrával s trochu jiným stylem než obvykle. Každopádně z toho je cítit opět jeho mistrovství. Film geniálně pracuje s detaily. Záběry na předměty a obličeje jsou díky famózní kameře a střihu dovedeny k naprosto nesnesitelnému napětí. Vrcholem pak je naprosto úchvatný závěr.
Únos vlaku 1 2 3 (2009)
Člověk si zákonitě musí říkat, že ten Scott je fakt loser. Tak má talentovanějšího bratra, no a? - to není přece důvod, aby točil blbosti, které budou zajímavé jen otravným a neobjevným ozvláštňováním kamery a střihu. Tady nemluvíme o žádné godardovské subverzi (naposledy jsem viděl dobře pracovat s podobně trhanými záběry v dystopické Dívce z planety Pondělí od velkého obdivovatele Godarda Hala Hartleyho) a ani se nedá hovořit o tom, že Tony Scott je pionýrem nějakých nových výrazových prostředků v žánrovém filmu. Tyhle prasárny říkají jediné: "Byl jsem zde, Tony Scottt" A nemá smysl mluvit o postmoderním nasávání estetiky videoklipu. Když už tak estetika špatného videoklipu - což se krásně doplňuje se špatností celého filmu. Je to klasická variace na střet dvou mužů na opačných stranách, kteří mají mnoho společného. Nicméně ani jedna postava není dost rozvinutá, nebo zajímavá. Pozérskej Travolta představuje vrchol trapnosti v dnes již klišé šablonce postav, které se snaží kombinovat chytrost, sadismus, excentrismus, padoušství a kamarádskost. Žádný z rozvíjených motivů nepřekročí nějakou hranici, aby se mohl stát zajímavým. Zločinecký plán není nijak geniální, střet dvou hlavních postav nenabídne skoro nic... Logicky nefungujou ani věci jako napětí. Film nás vede krásně za ručičku, ale nikdy nevystoupí ze stínu klišé. To umocňuje zbytečně pohyblivá kamera, která musí obkroužit úplně každej barák, helikoptéru, nebo ksicht. Ve výsledku to působí stejně lacině jako použití vyděračské hudby (taky se nešetří). Film tedy se snaží ždímat emoce na všech frontách, bohužel kromě téhle dojemné omítky nic nenabízí - nedá se mluvit o nějaké konzistentní struktuře, nějaké šikovné scénáristické práci a... Jediná záhada toho filmu tkví v tom, že jsem ztrácel čas se psaním delšího komentáře a nenapsal jsem rovnou: Je to blbej film!
Angel Heart (1987)
Jedna z nejlepších resuscitací filmu noir. Na jedné straně se důsledně dodržuje pro žánr tak typická práce s formou, tradiční postavy, zápletky, vývoj a na stranu druhou si film dovolí se žánru naprosto zpronevěřit a s divákem, který se cítí v bezpečí žánrem stanovených mantinelů a klišé, tedy slušně otřást. Ale i bez toho... Tohle je naprosto výborný film, který třeba zrovna i stylem dost vyniká. Zajímavé prostředí, zajímavá doba, zajímavá témata. Doporučuji! ........ jo a ještě doporučuji opatrně s komentáři tady. Většina z nich prozrazuje mnohem víc než by chtěla a to není dobré pro divácký zážitek....
Hamlet podniká (1987)
Vynikající travestie různých padesátkových hollywoodských filmů. Důsledné přehnání každého záběru, sřihu a pohybu kamery. Do toho šíleně podaný Shakespear, se zcizenými postavy a naprosto absurdní humor. Neuvěřitelně zábavný film.
Rich Little Bitch (1987)
Na tuhle písničku jsem v rámci Akiho retrospektivy narážel tak často, že se pro mě stala takovou hymnou jeho tvorby... Spíš než Leningradští kovbojové. Zároveň je klip krásně typický pro režiséra. Hudební vystoupení v hnusném pajzlu, hrdina zničený na baru, přichází dvě postavy... Moc pěkné
Calamari Union (1985)
"Je možné, že jste se při točení tohoto filmu inspiroval gangsterky?" ...asi nemůžeme všichni pokládat tvůrcům inteligentní dotazy. Tenhle film trochu vybočuje ze stylu tvůrce. Jedná se o mnohem zběsilou a praštěnou komedii, která si diváka drží od těla skrze nepřehlednou záplavu postav se stejným jménem a cílem. Tím se děj redukuje na sérii praštěných skečů s kritickým rozměrem. Stylově se zde kříží roknroll a noir - zde jako kabát pro oslavu chudoby, přitroublosti, odměřenosti, hladu, chlastu a tak. Nevím jestli je to skutečně takový průser (jak říkal režisér), nebo jenom jestli mi ten druh komedie není blízký, ale já se příliš nebavil. Což neplatí o jiných filmech tohoto režiséra.
Zločin a trest (1983)
Aki velmi rád opakuje, jak kdysi četl rozhovry Truffauta s Hitchcockem a Hitchcock řekl, že by se nikdy neodvážil se pustit do takové látky. Kaurismaki přesně na tom narazil. Aktualizace není dost zajímavá. Film původní geniálné dílo kacířsky oklešťuje, ale nepřináší nějakou přidanou hodnotu. Samozřejmě se zde rýsují základy Akiho poetiky, jeho sociokritické postoje, ale sledování tohoto filmu mi přineslo asi nejmíň z celé autorovy tvorby.
Bílý pes (1982)
Moc krásný film. Na jedné straně tu je tradiční motiv ze 70. a 80. let: zvíře - bestie. Pes však funguje i jako metafora rasismu a nutno podotknout, že s tématem se nepracuje nijak banálně či zploštěle. To dokazuje i závěrečná scéna v kleci se psem, která ve své jednoduchosti vystihuje tolik rozměrů, motivů a pocitů, které se pojí s tématem rasismu, že mi to až sebralo dech. Prostě geniální. Fuller se opět se nijak neštítí násilí, krve a hrůzných scén. Rychlé pohyby kamery, násilné střihy a fascinující podoba toho hrůzného zvířete vše jenom podtrhují. Psí útoky samozřejmě jsou brány dost do důsledku - to jak Fuller nechá psa vraždit asi leckoho překvapí. Vedle toho je film i dost sentimentální. Tato stránka filmu je zas zesilovaná různými dlouhými jízdy kamery a hudbou Ennia Morriconeho. Navzdory tomu, že celý film je nechutně postižený osmdesátými léty, tak vyniká především svojí filmovostí.
Nahý polibek (1964)
Psát komentáře na filmy Sama Fullera je vždycky stejný... Opět prokazuje geniální cit pro styl, opět záliba v obskurnostech, opět poměrně agresivní forma, opět geniální vizuální stránka, opět v popředí silná žena (a samozřejmě opět silný erotický podtext: fetiš na vlasy, bývalá prostitutka). Fuller je zde snad ještě nápadnější svým humanismem a odporem k rasismu. Snad trochu víc útočí na emoce a jako nástroj používá trpící děti a jimi zpívaná písnička snad až příliš lacině chce dojit slzné kanálky. Po hudební stránce dostane trochu prostoru Beethoven, kterého samozřejmě Fuller v jeho síle skvěle zakomponoval do svého stylu. Nebál bych se tohle označit společně s 40 guns, Shock Corridor a Big red one za to nejlepší, co jsem od něj viděl. Když už mluvím o těchto filmech, tak Fuller odkazuje na svojí jednotku Big red one (o které později natočí geniální stejnojmenný film) i na Shock Corridor.
Tron (1982)
Díky bohu, že jsou osmdesátky pryč! Tron je problémovej film. Není děsivé jenom to, že estetika je brutálně kýčovitá a kabát virtuálního světa dnes již nesnesitelně zestárlý. Hrozivá je i kýčovitost, se kterou se tehdy vyprávěly příběhy. Prostě jsem alergický na tuhle podbízivou dojímavost, laciný úžas a postavy, co se při každém úspěchu protočí, zvednou ruku a nadšeně zakřičí "Whooohoo!" Zajímavý rozměr nabízí i samotná poslední scéna (s vrtulníkem). Myslím, že v sobě nese podivnou ideologii plnou rozporů a nesmyslů a tudíž jejím jediným účelem je ještě víc prohloubit divákovo dojmutí bez žádné hodnoty navíc. Asi jeden z těch filmů, ke kterému není nijak nutné se vracet, přestože technologicky může představovat mezník. Hodlám shlédnout nový remake, jsem zvědavý jak snesitelné bude převedení látky do současnosti.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 1 (2010)
Četl jsem všechny knižní předlohy. A přesto musím říct, že ačkoliv celkově vizuální stránka a filmovost byla mnohdy celkem překvapivě vydařená (snad jen těch temných filtrů bylo trochu moc), tak sledování první relikvie smrti je neuvěřitelné utrpení. Ubíjející nuda. Knihu si pamatuji matně, z první půlky prakticky jenom, že jsou postavy pořád v lese. Očividně to vystačilo tvůrcům na celý jeden díl.