Adam_Musil

Christopher Nolan je čím dál "drzejší" a v podstatě i neohleduplnější ke svým divákům. Na rozdíl od Inception nebo Interstellar, kde jednotlivé postavy poskytují v dialozích divákovi i jakýsi výkladový komentář, zde je něco takového spíše výjimkou (což ale rozhodně nelze vytýkat, ba naopak vyzdvihnout jako specifickou výrazovou formu). Námět není vůbec špatný, nicméně přesto se domnívám, že tentokrát se autor pustil do něčeho, co není úplně domyšlené se všemi důsledky, tedy pokud by měl vzniknout 2 TENET 2, poukazoval by na jistou nedotaženost svého předchůdce. Film je určitě třeba vidět několikrát, možná že i inverzně, protože napoprvé nemá divák v podstatě žádnou šanci pochytit všechno tak, aby dokázal snímek racionálně uchopit jako smysluplný celek.

Darren Aronofsky pro mě vždy představoval vysoce kontroverzního tvůrce – buď mě jeho filmy vcelku oslovily (Black Swan), anebo úplně minuly (The Fountain), a to věřím platí i v měřítku "obecně diváckém". Ovšem v tuto chvíli už si žádné jeho filmové dílo jen tak ujít nenechám. Snímek mother! totiž nejenže odteď považuji za režisérův vrcholný kousek, hodný nikdy nekončící diskuse, ale jde dost možná i o nejpropracovanější psychologický thriller, jaký jsem kdy v životě viděl, alespoň co se týče jeho první pomyslné části. Druhá, možná i daleko zajímavější polovina už je záležitostí výslovně alegorickou o mnoha možných interpretacích, třebaže do popředí se už od začátku zjevně "dere" parabola široce biblická (až jaksi "fundamentálně archetypologická"), značně expresionistickou, vizuálně atraktivní, emocionálně nanejvýš strhující a jednoduše dech a slova beroucí. To vše navíc umocňuje špičkový herecký výkon Jennifer Lawrence – s postavou či obecně archetypem země, kterou ve filmu ztvárňuje, má divák v průběhu jeho sledování nutkání sdílet veškeré její emoce (zde se symbolika přesouvá z dimenze psychologicko-teologické skoro až do rozměrů ekologických). Pochopitelně že snímku lze vytknout jeho místy až explicitní ráz či uměle konstruovanou kolosálnost a mohutnou velkolepost, ale to vše je třeba vnímat jako autentický tvůrčí záměr. Ten navíc naprosto koresponduje s ideou příběhu, tímto prezentovanou na rovině mimetické (rozhovor mužského a ženského, resp. tvůrčího intelektu, ideje či rozumu a oddaného citu čili stvořené materie, nebo na vyšší rovině zobecnění jednoduše božského a stvořeného), diegetické (Bůh jako hlavní mužská postava příběhu, tj. básník, umělec), exegetické, metanarativní (Bůh jako tvůrce filmu, tedy režisér a scenárista Darren Aronofsky) a pochopitelně i metaexegetické (Bůh jakožto Bůh). Kdyby se mě někdo zeptal, o čem vlastně film je, jednoduše odpovím, že o všem – celkovým archetypálním pokrytím totiž dokonce silně konkuruje i The Lord of the Rings, a to už je opravdu co říci.

Samotný film je vcelku trefnou manifestací své ústřední myšlenky a lze spekulovat o tom, zda to snad nebyl odvážný tvůrčí záměr. Abyste tedy dokázali ocenit Mika Cahilla jako režiséra, musíte zhlédnout i jeho ne příliš povedené snímky, kam bohužel spadá i Bliss (podobně zakusit dvojí svět, abyste vybrali ten lepší). Jeho rukopis je patrný, podobně jako například v Another Earth je rozvíjena myšlenka Platónova podobenství o jeskyni (nyní implicitně), ale tentokrát "vězeň" dobrovolně přijímá jeskyni jako krásnou skutečnost, třebaže měl možnost nahlédnout tu "blaženější" – například v Matrixu se tato idea ozývá také, ovšem povětšinou z úst či stanovisek záporných postav – i v tomto aspektu se tvůrce filmu zatím neoddaluje své neoexistencialistické poetice, kde jeho hlavní hrdina dochází klidu a porozumění poznáním nutnosti.