pavelg

Kdysi před dlouhou dobou za mých euforických filmových let ještě za zenitu normalizace jsem si sestavil žebříček top filmů. Hirošima byla na druhém místě, předcházena i následována Tarkovským (Stalker, Andrej Rublev). Pak mne nějak nepotkala možnost (a ani jsem ji sám aktivně nevyvolal) tento film znovu vidět. Až včera (po nalezení správných titulků ke staženému filmu). Dojmy? francoužtina je krásná Hirošima v nás může propuknout kdykoliv, vyplenit nás do základů, aniž kdy poznáme příčinu je to film na rozhraní doby (řečeno s panem Patočkou) moderní a postmoderní, ztěžklá chuť řvát kritiku na tenhle svět, ale příčiny ještě neplavou na povrch, jen je tušíme a cítíme ta něvyřknutelnost a nevyřčenost nám zřejmě byla bližší před těmi 20+x lety než teď byly tam momenty vpravdě geniální, např. pár facek v restauraci Nevérs a Hirošima, probrala se ze šoku nad ztrátou své životní lásky, rodina ji skryla před lynčováním a první nadechnutí po odchodu z domova bylo plné zpráv o Hirošimě a konci války, ona také vlastně prožívala konec své války bloudění temnou noční Hirošimou setkávání vlastní samoty s nadějí personifikovanou do japonského přítele prázdnými bulváry japonského města Resumé? těžce jsem hledal to, čím jsem byl kdysi osloven a nenašel nic než pár výše zmíněných pseudointelektuálských postřehů ...

Dokonalost sama! Viděl jsem po několikáté a zcela jistě ještě uvidím. Černobílá klasika. Herecký koncert Henryho Fondy. Jak snadno lze uvěřit nepodloženostem a jak těžko se jich vzdáváme. Jak je interpretace faktů je ovlivněna a manipulována vlastními zážitky. Jak je třeba silnou individualitu, aby odbourala tyhle dojmy ... Davis for President !