Othello

Mám z vás velkou radost koukat jak se tlačíte zase v plném kině, dvě a půl hodiny vzdycháte, necháte se unášet a boříte prsty do opěradel sedaček když Chani konečně trefí ornitoptéru u harvesteru. Moje malé potíže s druhou Dunou jsou jen čistě subjektivní a vychází primárně z toho, že jsem mezi prvotřídním prvním a tímto druhým dílem, přečetl předlohu, která mi přišla těžkopádná a klopotná, přičemž zde vidím, nakolik s ní Villeneuve válčí, aby se mu z toho nestala ta nabízející se nudná kolekce osudových dialogů pronášených ve velkých místnostech. První díl pro mě byl tak pohlcující z toho důvodu, že se snažil efektně popsat příšernou hromadu věcí vztahujících se k dalšímu vývoje děje, čímž vytvořil obrovské neuchopitelné univerzum, v němž jsem si připadal jako niterný pozorovatel ohromného cizího světa, který jakoby fungoval v naprosté nezávislosti na mně jako divákovi. Druhý díl se již snaží vést celkem konvenční děj, jehož prostředí mu předchozí Duna rozestlala. Není to vůbec špatné a díky prvotřídní souhře všech audiovizálních aspektů to má diváka v těch důležitých momentech přesně tam, kde ho chce mít (když ne nejlepší, tak film možná obsahuje největší scény, co jsem kdy viděl), přesto já osobně jsem radši když film ovládá mě než když já ovládám film, což je největší rozdíl ve způsobu vyprávění mezi oběma díly.

Pěkný kozačky. By byly dobrý na mý mámě. Ben Affleck zkušeně využil malého slotu, který tady vznikl po úspěšném dokumentu The Last Dance, aby si mohl zase natočit pro chuť nějakou tu anachronickou žánrovku, které jsou ostatně jeho specialitou. Tentokrát je to takové to korporátní drama s vulgárními kravaťáky, co ve správný čas vsadili všechno na jednu kartu. Často si lidi myslí, že o kvalitách takových filmů rozhodují herci a scénář, přičemž se trochu zapomíná, jak důležitý je mít tyhle ukecaný dialogovky s hromadou postav, dobře nastříhaný, jak pracovat s pomlkami, časovými předěly a změnami nálad. A vzhledem k tomu, že tady to hlídal za kamerou Robert Richardson a stříhal to oskarový William Goldenberg, tak je z toho filmu ve výsledku větší podívaná, než by asi kdokoli čekal. Samozřejmě koho zajímá především to, o čem ten film je, ten by se měl jít léčit.

Jsem ochotný připustit, že nudní lidé holt musí mít své komedie, ačkoli si myslím, že by bohatě stačilo každý rok prostě přehodit plot do jejich rezervace nějakou další iterací Perfetti sconosciuti, ale když už, tak proč tenhle devadesátiminutovej mindset videoklipů Richarda Krajča musí vypadat, fujtajxl, jak reklama na margarín? Ptám se! Původně jsem se chtěl zmínit o tom, že Němci získali titul nejnevtipnějšího národa od Francouzů v rámci válečných reparací, nicméně jsem si záhy uvědomil, že ony ty současné německé komedie jsou vlastně úplně stejné. Nuda je globalizovaná a má podobu rodinné zahradní párty na sateltiních předměstích.

Potřebuji víc než jen dobře hrající herce v adekvátním scénáři. Ten každopádně také není nikterak zázračný, protože celý je vlastně obtočený kolem nedůvěryhodně napsané postavy zázračného slepého (ach jo) cca desetiletého mladíka, který je ve zvyku obvyklých klišé nepozornější, nejvnímavější a nejartikulovanější z celé zdejší menažerie. Pokud se mi prokáže teorie o tom, že film je vlastně metafikcí na Shining, která se věnuje tomu, co by dnes následovalo poté, kdyby se Wendy s Dannym rozhodli zbavit Jacka dříve než to úplně rozpoutá, budu smířlivější, nyní se mi nechce. Mimo jiné i proto, že dle současného francouzského trendu substance over style, je film poměrně ošklivě natočený. Kamera působí roboticky, místy se zvláštně trhá, jindy je zase nepřirozeně plynulá. Ve filmu jsou dohromady tři strašně agesivní "jakoby omylem" švenky, ale působí, že se tam ocitly z ničeho nic, protože film jinak nějakou ostrou paradokumentární formu nenásleduje. Scénář a herce můžete obdivovat v divadle. Tohle je film a já chcu víc.

Nedávno jsem se u české televizní minisérie Herec smál tomu, jak herci dávají nesmyslné důrazy ve svých projevech na slova patřící do dobového žargonu, kdy působí, že termíny jako "překročit ČÁRU!!!" nebo "sbalili ho ČERTI!!§!" působí jakoby byly ve scénáři napsány kapitálkami a herci s režisérem z toho pochopili, že by je postavy i kapitálkami měly vyslovovat. Pochopitelně to naprosto huntovalo jakoukoli snahu o vykreslení iluzě doby. #annaismissing z horké současnosti přitom trpí na úplně to samý. Mladí herci zde pronášejí věty jako "...ty  tvoje cringe videa pro boomerský mámy..." a "tohle je real shit stalkerství" přičemž při tom působí, jakoby je film nutil říkat nějaké komplikované science fiction termíny vlastní jen jeho světu. Pochopitelně to naprosto huntuje jakoukoli snahu o vykreslení... iluze... současnosti...? Chtělo by se to hodit na obvyklé inscenační limity českých tvůrců, ale ti mají u mě smůlu v tom, že jsem nedávno viděl Banger., ve kterém ten slang padá z postav naprosto přirozeně. Problém bude, obávám se, v tom, že Kryzová se Soukupem jsou 30+ mileniálové z veganskýho bistra, který sice na twitteru čtou příspěvky teen influencerů, ale v reálném světě se neobtěžovali tyhle lidi nijak nastudovat, takže jejich projev ve filmu zní jako přepsané příspěvky ze sociálních kanálů, které ale nejdou ve skutečném světě vůbec přirozeně z huby. Namluvě o tristních limitech zdejších mladých herců (Magdalena Čečo je ve své roli neumim hrát/hláškuju snad vědomá reference na Radka Kuchaře v Perníkově věži). Není divu, že pak mladá protagonistka v tomto světě působí každou scénu jako právě zrozená Venuše, konsternovaně ve své nevinnosti sledující pohnutý svět internetového falešnictví, když její jediná expozice je, že si v rámci nějaké iniciativy přestane holit podpaží. #annaismissing se ambiciozně snaží o aktualizaci Flynnové Gone Girl, poukázat na pokrytectví a manipulovatelnost každého článku společnosti. Chce nás nechat neustále pochybovat, měnit hlediska, vzbuzovat diskuzi, být aktuální a nestranná. Nikdo ze zúčastněných ale nemá kapacity na to, se na takhle náročném příběhu podílet, takže ve výsledku film jen fotrovsky mudruje o tom, že "na všem je tak trochu pravdy", čímž z toho filmu dělá vlastně esenciální boomeřinu, padnoucí spotřebitelům produktů vyjmenovaných ve sponzorech na začátku filmu.

Letem světem biografie Schwarzeneggera v pojetí hájení principů amerického snu. Ono vlastně taky jak jinak. Dneska už bezpečně přežitý motiv neustálého pronásledování vlastní ambic je v jeho případě takovou kouzelně nablblou storkou o tom, jak Arnold kamkoli přišel, tam zjistil technické aspekty úspěchu a za nimi se hnal, aby jich dosáhl. Tenhle forrest-gumpovský příběh o tom, jak chlapci na začátku někdo řekl "Běž!" a on prostě běžel, vlastně krásně zobrazuje ustřelenost (post)Reaganovské Ameriky, ve které začal showbyznys překonávat veškerá dosavadní průmyslová odvětví a jeho největším zástupcům pak nabízel prakticky nekonečně možnosti jak se realizovat nebo naopak jak selhat a padnout. Fór je, že dokument tohle vlastně vůbec nereflektuje, naopak předkládá ten ukázkově americký příběh člověka, co z vířivky, s doutníkem v držce, kouká do dálky a vzpomíná na to, jak si stačilo jít pevně za svým, aby dosáhl všeho co chtěl. V současné době je to vlastně osvěžujícím způsobem anachronický přístup, který mohou vážně brát jen nešťastníci závislí na motivačních videích. Pro všechno ostatní by to alespoň mohlo sloužit jako vyplnění některých bílých míst ve Schwarzeneggerově životě, případně jim udělat nějaký pořádek v chronologii jeho života. Btw pokud si první díl, vzpomínající na jeho body buildingová léta, jen tak dějově ostrouháte o veškeré pozlátko, zjistíte, že celá tato éra má dost jednoznačné příběhové oblouky: "Chtěl jsem být nejlepší, tak jsem hodně cvičil. Pak přišla ta soutěž. Ale tam jsem byl druhý! Tak jsem celý rok cvičil ještě víc. A pak jsem byl první!" Wow, great story, Mark.

Wes Anderson kdysi skrze svoji svojí svébytnou dollhouse formu přilákal diváky k příběhům o různě polámaných lidech snažící si zachovat svoji hrdost a sebeúctu navzdory tomu, že něco se mění. Poslední dobou se více uzavírá do svého světa projekcí, vzpomínek a představ, kde si vše filtruje tou svojí specifickou krajinotvorbou, ale diváci ho teď pomalu opouštějí, stěžujíce si právě na tu formu, která je k němu prve přitáhla. Příznačně se tak stává typickým protagonistou svých filmů. Tedy postavou, která kdysi na tvůrčím vrcholu si kolem sebe vytvořila bizarní mikrosvět, který se čím dál více uzavírá do sebe, on samotný ztrácí přízeň diváků i kritiků, ale přesto se všemi silami snaží udržet si tu vlastní vybudovanou platformu k vyprávění osobních příběhů, ačkoli mu možná již přináší více strastí než slastí. Asteroid City dokáže iritiovat tím, kolik je tam nevyřčeného navzdory tomu, jak jsou jeho postavy přímočaré ve svém jednání i vyjadřování a všudypřítomná robotičnost působí, jakoby v dalším filmu měli mít už všichni herci přímo zaražený v zadku natahovací klíček. Zároveň je to však v rámci Andersonovi tvorby vzácný snímek tím, že má přímý vztah k současné realitě - vypráví o tom, že v 50. letech přistane před očima několika lidí mimozemšťan, ukradne meteorit a odejde, přičemž pro všechny ty lidi se vlastně nic nemění a oni se horko těžko snaží v sobě probudit to očekávané nadšení a zaujetí, které by z dané situace mělo vzejít. Svým vlastním způsobem tak popisuje pocit mnohých v posledních letech, kdy po několika world-changing událostech od pandemie, přes počínající třetí světovou válku až po první viditelné projevy klimatických změn, je mnoho lidí překvapeno s tím, jak bojuje spíše s pocity vlastní apatie, nenaplněnosti a osobním selháním. Hledání pojítek mezi padesátými lety, jako nejzkurvenějším obdobím v zásadě everywhere, a současností bude teď chvíli asi hip. "It's been a great ten years Schubert and I don't regret a second of it. Clark still loves you. I still love you." "But not like before?" "But not like before."

Feminisploitation. Antifeministická klišé, jak si je představují feministky a feministé versus feministická klišé, jak si je představují nefeministky a nefeministé. Ve výsledku překvapivě velká legrace, kde vítězem není ani jedna ze stran (už jen proto, že se tu s muži a ženami pracuje jako se "stranami"), nýbrž Mattel, který pochopil, že hrozbou pro něj není Prezidentka Barbie, Divná Barbie nebo Nobelova laureátka Barbie, nýbrž Vyvlastňovací Barbie, takže se stačí snést na aktuálních progresivních trendech, udělat si srandu ze svého korporátního pokrytectví a na konci fiskálního roku máte účetní uzávěrku jako nikdy předtím i zajištěnou existenci ve stále se proměňujícím světě entertainmentu. Barbie je film, který chce komentovat, revidovat, reformovat, usmiřovat, terapeutizovat, pochopit, nesoudit a bavit, takže ve výsledku šíleně rozmělní všechna svoje témata a já jsem nakonec vlastně vůbec nepochopil o čem vypráví, pričemž jsem se ale většinu času výborně bavil. Což je pocit, který je mi povědomý přes sledování filmů od Tromy. Každopádně vzhledem k tomu, že Oscary jsou dneska už úplně jedno, tak bych ho Goslingovi za tohle regulérně dal. On obecně ten casting tady působí, jakobych ho dělal já (Rob Brydon? Michael Cera?!).

Celý to zase pohřbívá pod zem ta nablblá potřeba vlastního vkladu, která je tady zjevně již deset let podmínkou realizace autorského dokumentu. Opět sledujeme jak velmi zajímavého, protřelého hosta, který by mohl několik hodin mluvit o svých životních zkušenostech a já bych ani nedutal, přerušuje dokumentaristka s otázkama proč jsou některá jablíčka zelená a jiná zas červená. A přitom zprvu to osobní rámování zde nevypadalo zas tak špatně - mladá filmařka ztrácí v turbulentní době všudypřítomných konfliktů a eskalací naději, že existují nějaké zákulisní procesy o které je stále možné se opřít a tak se rozhodne vyzpovídat jednoho z mnoha mezinárodních "úředníků", který by jí snad mohl vrátit naději, že v pozadí věcí stále pracuje mnoho přesvědčených profesionálů, kteří drží hráz pádu do naprostého chaosu. Zároveň doufá, že k současné celosvětové situaci nalezne paralely z nedávné historie. Nicméně tady nastává ten obvyklý generační rozpor, kdy starý pán už je unavený vysvětlovat znovu a znovu jak fungují diplomatické procesy, zatímco Greta Stocklassa naplňuje stereotyp delulu své generace (klid, patřim do ní taky), že všechno by se mělo dát vyřešit přes noc, protože jsme přece všichni lidi. Tenhle komunikační blok se tu zhmotní ve frustrujícím "každý si mele svoje" dialogu, ve kterých není režisérka schopna pochopit, že pokud by se Blix před zahájením války v Iráku rozhodl postavit na aktivistický odpor, tak tím zdiskredituje svoji pozici vyjednavače, ovšem samotný Blix jí to zase není schopný takto vysvětlit. Není pak divu, že Stocklassa opouští dokument prakticky ve stejném stavu jako se do něj pouštěla a pro ostatní tady alespoň zanechala opravdu velmi zajímavé povídání o pozadí jednoho ze zásadních historických fakapů 21. století, které je tím lepší, čím méně do něj vstupuje s otázkami, ke kterému ptáčkovi by Hans Blix přirovnal George Bushe.

Nějakou dobu mi trvalo obhájit ten barevný kýčovitý look filmu, který upomíná někam k reklamám na Milku, než mi došlo, že film vlastně celou dobu sledujeme prostoduchou optikou dobráckého vesnického blba, pro kterého věci takto prostě jsou, protože je zvyklý nezabývat se problémy, které se ho bezprostředně netýkají. Nakolik je to inspirativní nebo nebezpečné se vlastně ještě sám nemůžu rozhodnout, ale mám, že vzniká určitý trend pozitivních filmů o dobrovolně se izolujících mužích (viz loňský Le otto montagne), kteří nacházejí usebrání sami u sebe. Samozřejmě, že mají i svou životní lásku, ale ta musí být pro účely zápletky ideálně mrtvá.