Othello

Film od lidí, co nikdy nebyli zamilovaní pro lidi, kteří již nikdy zamilovaní nebudou. Chápání filmu dle Curtise je, že pokud tam mám čtyřista třicet postav hraných slavnými herci, celý dvě a čtvrt hodiny může nasnímat ve dvou typech záběrů. Bolí to o to více, když prakticky všichni zúčastnění tady bydlí v Ikee, nejsou vtipný a jejich příběhy nikam nevedou. Ještě štěstí, že mu do toho filmu někdo propašoval tu kouzelně kreténskou zápletku s nesnesitelným kriplem, co jede balit ty holky do Améru na britský přízvuk, jejíž vyústění působí fakt jak z ruky daleko sympatičtějšího idiota než všechny ostatní. Ty totiž prostě trpí na to, že za nimi stojí člověk, který má pocit, že taková bohyně jako je Laura Linney by kdy mohla projevit odlesk zájmu o nudného slizáka mazlavého Rodriga Santora.

Už nekonečný výčet produkčních společností, partnerů a sponzorů v úvodu napovídal, že s touhle zapomenutou adaptací druhého Assassin's Creeda (ve které papežský zmocněnec zpomaleně kráčí obrazárnou a do toho hraje něco jak od Massive Attack) bylo hodně práce, než ji nakonec přešili na Caravaggiův životopis. Výsledek částěčně upomíná deklamativní dokudramata a jindy zas ambiciozní historické horory ze 70. let, ve kterých vidíte, jak schopnosti jedné části filmařského týmu (obvykle maskérů) vyvažují naprosto neadekvátní výsledky práce týmu jiného (obvykle herců). Tady sice vypadá dost věrohodně, kdež někdo praští někoho kládou přes ksicht, ale když se má vyjádřit vzpomínka hraběnky Colonnské na inpulzivního malíře, tak se to holt musí udělat skrze scénu, ve které se sedmdesátiletá (příšerně předabovaná btw) Isabelle Huppert orgasmicky kroutí v posteli, přejíždí si rukama po těle a vrací se jí flashbacky, jak byla prcána před krbem. Jo, je to docela zábava, nebudu lhát, ale jinak, ačkoli jsem ten film neviděl, tak takhle přesně si myslím, že vypadá Jakubiskova Bathory.

Nějakou dobu mi trvalo obhájit ten barevný kýčovitý look filmu, který upomíná někam k reklamám na Milku, než mi došlo, že film vlastně celou dobu sledujeme prostoduchou optikou dobráckého vesnického blba, pro kterého věci takto prostě jsou, protože je zvyklý nezabývat se problémy, které se ho bezprostředně netýkají. Nakolik je to inspirativní nebo nebezpečné se vlastně ještě sám nemůžu rozhodnout, ale mám, že vzniká určitý trend pozitivních filmů o dobrovolně se izolujících mužích (viz loňský Le otto montagne), kteří nacházejí usebrání sami u sebe. Samozřejmě, že mají i svou životní lásku, ale ta musí být pro účely zápletky ideálně mrtvá.

Svaly, bouchačky, auta, lejzr, éroplán, kozy, co nevypadaj jako kozy, sex, co nevypadá jako sex, nesmyslné převlíkání do jiných skinů, krytí před střelbou za kusem kaktusu či pouhým pootočením hlavy, modýlky, skůtry, výbuchy... tohle je zfilmovaná ukázka toho, jak to vypadá, když osmiletý dítě hraje GTA, kde úplně ignoruje dějovou linku, ale prostě si tam dělá náhodně co chce, vybírá ty nejidiotštější side-questy a naschvál se tam věnuje hlavně tomu, co si myslí, že by jeho maminku nejvíc naštvalo. Kdyby se všichni muži mohli realizovat tak jako skrze svý filmy Sidaris, jsme nejšťastnější planeta ve vesmíru, nebyly by války a všechno by bylo skvělý.

Pocitově mrtvý film, který působí jakoby krom herců byl na place jen jeden další člověk s kamerou. Těm kozám v bazénu nerozumim.

Corpse Bride je Burtonův hodnotově nejkonzervativnější film. Po smrti se rozkládáme všichni stejně, jen za života máme možnost odchýlení a sebeurčení. Ne tak zde, kdy zašedlý svět živých stojí v kontrastu k pestrému zásvětí mrtvol, kde má každá svébytné atributy, je tam pivo zadarmo a fotbal každej den. Tím, že jedna strana barikády se od druhé liší hlavně tím, že je nesmyslně barevná, zatímco ta strana špatná se nachází jen v ozvěnách šedi, je film nejen otravně návodný, ale hlavně ve skutečnosti anti-gotický. A to i příběhem, ve kterém se řeší celou dobu něco tak konvenčního jako je svatba, jejímž vyústěním je pak stejně uvědomění, že kdyby spolu byl ten a ten, tak by to vlastně bylo nepřirozené, takže dáme k sobě ty, kteří k sobě opravdu patří. Tvůj táta approved.

Low cost effort o aktualizaci oblíbeného konceptu pornografického Dekameronu skrzeva toasty s burákovým máslem, jehož nejvýraznější aspekt je, že narozdíl od současných trendů, tady nahatý lidi vypadají prostě jako normální nahatý lidi, díky čemuž ale dvě třetiny filmu máte pocit jako když se vožralí díváte do výlohy řeznictví.

V dáli mizí autobus, který vás zapomenul někde v horách. Zvedá se studený vítr, krajina je rozkvetlá a idylická, ve svazích jsou roztroušené alpské chaty, na lukách zelená osení ale přesto je něco nepopsatelného špatně. Když pak hlava zavražděné studentky prorazí sklo u skalní propasti, čas se skoro zastaví. Následně kamera chvíli putuje proti proudu vodopádu a několkrát se zvláštní rychlostí pootočí než nalezne utrženou hlavu mizící v potoce. Na Argentových filmech vždycky najdu nějaký aspekt, který mi úplně nesedne (tady rozhodně snaha o aktualizaci pomocí zakomponování aktuálních hudebních hitů, které ale jenom dokazují, jak je Argento odtržený od všední reality), ale zároveň si vždycky uvědomím, že já toho chlapa mám nějak lidsky rád, protože se nám zdají podobné sny. A v těch třeba, stejně jako zde, se nedá nikdy moc rozklíčovat proč v jedněch scénách jednají postavy zvláštně stoicky a proč jindy zase s přehnanou hysterií. Ježiš mě baví na ten film vzpomínat. Gore Verbinski to imo měl v jednu dobu stejně.

Amatérská bujarost přesně zapadající do období, kdy YouTube ještě patřil převážně kreativním lidem a šířily se skrze něj obdobný nadšenecký blbiny, který si kámoši točili na dvorku a my to pak pouštěli na večírkách. Jakkoli jsem trpěl u toho pro tuto dobu typicky ohavného digitálního looku. Panman je perfektní camp, kde úplně vidíte radost každého zúčastněného, když na něj zrovna zamíří kamera, má to místy perfektní timing a místy je to zase vtipný, jak se to s načasováním úplně míjí. Running joke s neustále posilujícím černochem našel nějakej můj soft spot, protože jsem při něm poslušně vyprskl pokaždý. Ale hlavně, thankfuckingchrist, jsem si v období, kdy na čtyři filmové komedie dostaneme 0,75 vtipu připomněl, že ještě existujou lidi, co sou vtipný. A rozumí krásám i problémům lásky. PS: v rámci doprovodného programu u filmu na Festivalu otrlého diváka by se dala dobře demonstrovat obecně neutěšená ekonomická situace, protože byste nevěřili, co za zvěř udělá z lidí možnost dostat mističku přesnídávky a kolečko rohlíku s goudou zadarmo

Není nic horšího než sledovat standardní komerční film, jehož všechny limity nevycházejí z nedostatku prostředků či nějakého tření během procesu natáčení, nýbrž proto, že je tady všechno všem úplně jedno. Kamera je hnusná, herci jedou na první dobrou, scénář jenom variuje zažitá klišé v úporné snaze stát se vánoční klasikou, není tu žádný nápad, nenavazuje střih, chybí úvody k některým sekvencím a trikové scény jsou vyloženě k poblití (a ještě by tam ani nemusely být). V neposlední řadě jsou všechny pokusy o humor nepopsatelně trapný, až se kroutíte studem za všechny zúčastněné. Hodně to upomíná současné německé pokusy o rodinné komedie s Elyasem M'Barekem, čímž se dokazuje, že na určité úrovni finsko-německá osa zla ještě má své ostří. Napsat, že "film je řemeslně bezchybný, sympaticky obsazený" prakticky není možné pokud nejste již úplně rezignovaní.