Othello

Všechno se tady tváří, jakoby šlo o něco většího než klasické klišé o silné ženě, která musí přetrhat vazby na toxické vztahy v minulosti, aby se pak mohla stát příkladnou matkou a manželkou. Je to strašně nudně napsané, protagonistka má vlastně jenom texturu a žádný obsah, protože jedná podle tisíckrát viděných kódů a hraje jí Daisy Ridley, která se naučila dělat emancipovanou hrdinku u Hvězdných válek, takže to odehrává celé s jedním nevěrohodně zarputilým výrazem. Průměr tomu dávám kvůli tomu, že občas prosvitne, jak je Burger nápaditý a důkladný režisér, který má v sobě všechno potřebné na to, aby natočil skvělou devadesátiminutou žánrovku. No a pak taky za to, že v amerických bažinách se mohou odehrávat i daleko příšernější příběhy.

McNaughton s groteskní efektností vykresluje špínu ulice 80s velkoměsta (viz policejní velitel se unaveně dívá z okna, jak mu strážníky mlátí nasraná prostitutka) a nejen tím film často připomene prvního Terminátora nebo Highlandera, což já hodně můžu. Hlavně je to ale ukázkový zástupce mé oblíbené škatulky ožralé narace, kterou jsem popisoval u filmu Nestyda a jejíž parametry beze zbytku platí i zde, tak sem její popis překopíruju: Završující myšlenka Ožralé narace je, aby sledování filmu vybudovalo dojem dlouhé propité noci, během které se toho sice mnoho zažije, ale není možné si zpětně vybavit či racionalizovat, co se vlastně dělo, ani jaký to mělo celkový charakter. Ožralá narace má několik pravidel, které zde byly beze zbytku naplněny: 1) Není možné většinou rozeznat náladu scény, například zdali je smutná či komická 2) Není možné často odhalit jakou roli mají různě se objevivší postavy, obvykle nelze poznat které jsou postavy hlavní či vedlejší, jaká je jejich úloha v různých situacích apod. 3) Nedá se často určit tempo filmu, ani třeba to zdali vyprávění zrovna zpomaluje nebo akceleruje. Pokud se to podaří, tak si lze všimnout toho, že jak se blíží k závěru, vyloženě zatuhává až do téměř úplného zastavení 4) Film se snaží neustále tvářit, že má nosnou myšlenku, ale neustále od ní těká, zakecává se a zjevně získává čas na to si vzpomenout, jaká a jestli vůbec nějaká byla. 5) S problémy, postavami a lokacemi se seznamujeme a loučíme v naprosto neočekávaných momentech. Často se pak ještě znovu objevují, ačkoli máme pocit, že už se za nimi zavřela voda. Často se také postavám mění povaha, což jen utužuje divákovu paranoiu. 6) Povědomá prostředí působí nereálně. Vylidněné ulice velkoměsta, byty, které nevypadají jako byty normálních lidí, zvláštní ticho v zalidněných exteriérech. 7) Nikdy není možné získat nad scénou či dějem kontrolu, protože se vymyká dosavadním zkušenostem s viděným i žitým a neodpovídá žádným vzorcům.

[otrlec] Tentokrát si to nesedlo s otrleckým živým dabingem, který dle mě trochu válčil s faktem, že příběh, ve kterém se motají odekoltované doktorky s rozpuštěnou trvalou na hlavě po nemocnici, která má ve sklepě laser, který má ehm zpětný ráz, nějakou doprovodnou piškuli vlastně nepotřebuje. Co se týče samotného filmu, tak ten doplácí zejména na to, že nejhorší věc, která se monster hororu může stát je když jsou líný trikaři a svojí práci řeší tak, že mávají na provázku špatným modelem do blikajícího světla. PS: jedna scéna ve filmu je imo satira na Bechdelový test, ale je možný, že to jen tak vyšlo

[otrlec] I skrze živý otrlý dabing (stále běžící na mně vyhovující mantře "kvantita vtipů předchází jejich kvalitu") nemohlo neprosvítat, že Bugged je samo o sobě hrozně sympatickej kamarátšoft, kde za většinou filmařských rozhodnutí stojí princip "fuck it, we roll". A vtip s tím, jak přerostlej brouk vrátí deratizérům zpátky hozený dynamit nevymyslí hloupá hlava! PS: kritika festivalové editace filmu je relevantní, berete-li film jako monolitické, neměnné dílo. Ve skutečnosti je však vždycky zážitek z filmu spojený s podmínkami, ve kterých ho vidíte a je naprosto v pohodě o něm uvažovat i ho hodnotit v kontextu toho, že jste jej viděli v plném kině uvřískaných fanynek Channinga Tatuma, na kilometrovém IMAX plátně, na perfektním domácím kině, na křivě pověšeném prostěradle u kámoše na zahradě, s holkou v klíně, s klukem v klíně či přes sedačku v letadle na cizím mobilu aniž by on o tom věděl.

Speciální péči posílám závěru filmu, který lze shrnout takto: Zkusíme po tom střílet. Hm, nic se neděje. Tak co zkusit dynamit? Piča, zase nic. Tak napalm? Jo, napalm dobrý. The end.

Kabinetní příklad špatné knižní adaptace se šíleně kolísavým tempem, spoustou naznačených motivů bez vyústění a neustálým žonglováním mezi způsoby vyprávění. Zároveň, i z tohoto důvodu, je na svojí dobu dost nepředvídatelný a například uzavření linie s protagonistovou manželkou či existencionálně tíživý závěr z nějak ponechají v hlavě i jinou vzpomínku než jak jsam se snažil neklimbnout, když sklepní Robinson Crusoe potřetí začal lézt na šuplík.

Sakra, La Haine s pavouky už někdo napsal. Z tématu "činžák plný lidí a pavouků" se toho dalo vytřískat jen o málo více a tak ještě večer doma v posteli mě sem tam občas nepříjemně zasvědilo, ačkoli mám tyhle osminohý mrchy jinak docela rád (protože pavouk > komár). Vermines těží primárně z kontrastu zmatených, impulzivních lidských postav oproti tiché efektivitě spiderhoodu, jehož samozřejmé převzetí kontroly nad budovou nastane jen v rámci toho, že si prostě tak nějak dělají to svoje. Dramaturgicky tam mám problémy například s tím, když v 92. minutě, kdy všude kolem lezou babouci velikosti tříkolek, začnou postavy řešit, koho v dětství kousnul leguán do nohy, ale nějaké nelogické rozhodování bych jim nevyčítal. Já bych od scény v koupelně zmizel z děje i se svým idiotským rogalem z peřiny, takže asi tak. PS: Až se Vaniček dostane do velké hry, tak ať si sebou pls veme Finnegana Oldfielda, do kterého jsem zamilovaný, děkuji.

Mám z vás velkou radost koukat jak se tlačíte zase v plném kině, dvě a půl hodiny vzdycháte, necháte se unášet a boříte prsty do opěradel sedaček když Chani konečně trefí ornitoptéru u harvesteru. Moje malé potíže s druhou Dunou jsou jen čistě subjektivní a vychází primárně z toho, že jsem mezi prvotřídním prvním a tímto druhým dílem, přečetl předlohu, která mi přišla těžkopádná a klopotná, přičemž zde vidím, nakolik s ní Villeneuve válčí, aby se mu z toho nestala ta nabízející se nudná kolekce osudových dialogů pronášených ve velkých místnostech. První díl pro mě byl tak pohlcující z toho důvodu, že se snažil efektně popsat příšernou hromadu věcí vztahujících se k dalšímu vývoje děje, čímž vytvořil obrovské neuchopitelné univerzum, v němž jsem si připadal jako niterný pozorovatel ohromného cizího světa, který jakoby fungoval v naprosté nezávislosti na mně jako divákovi. Druhý díl se již snaží vést celkem konvenční děj, jehož prostředí mu předchozí Duna rozestlala. Není to vůbec špatné a díky prvotřídní souhře všech audiovizálních aspektů to má diváka v těch důležitých momentech přesně tam, kde ho chce mít (když ne nejlepší, tak film možná obsahuje největší scény, co jsem kdy viděl), přesto já osobně jsem radši když film ovládá mě než když já ovládám film, což je největší rozdíl ve způsobu vyprávění mezi oběma díly.

S Burtonovou kinoprvotinou Pee-Wee's Big Adventure sdílí tenhle film prvenství na poli nejvíce unsettling filmů tohoto režiséra. Zároveň se v obou případech jedná o jedny z jeho nejkřiklavějších. To samozřejmě vychází z jejich ústředních postav, v tomto případě kombinace late Michaela Jacksona a Michaela Fieldinga z Mighty Boosh, které jsou ale zasazeny do jinak šíleně starohodnotového, konzervativního příběhu. Willy Wonka nakonec najde své místo u rodinné tabule, pokorně se usmíří s despotickým otcem a já tu na celý ten nevyřešený podtext o ztrátě jistot z důvodu příchodu levné pracovní síly ze zahraničí, ke kterému se nabízí jen přežitý mýtus o rekvalifikaci, zůstávám sám.

Vlivem netypické tvůrčí svobody, které se Luc Besson těší z důvodu toho, že si filmy produkuje sám, umožňuje vzniknout dost výjimečnému úkazu, totiž autorskému scénáři, který působí jako špatně adaptovaná kniha. To se projevuje tím, jak někde naznačuje témata, se kterými již nadále nepracuje (bývalý manžel psycholožky), uvádí do příběhu výrazné postavy, ke kterým se už nikdy nevrátí (okradená aristokratka) či pracuje s až komickými zkratkami, které jakoby měly shrnovat původně vývojově delší charakterizaci (redneck rodina upomínající až někam sem). Zároveň neustále vychyluje rytmus a dává váhat, na jaký film se vlastně díváme. Výsledkem je něco, co se nedá obecně doporučit, ale pokud se díváte na deset filmů tejdně, tak si fakt imo můžete užít, jak je tohle odchýlený od všech tabulek. A třeba vám to po posledních zkušenostech může vrátit naději, že dokážou být pořád filmy s čoklama, který neupeklo CGI. Pro ty ostatní tu je pak Caleb Landry Jones, jemuž predikuju wicked hereckou kariéru po vzoru Phillipa Seymoura Hoffmana či Joaquina Phoenixe.