Omnibus

„Zálesačka v lese, těžké trauma nese.“ Filozof nevstoupí dvakrát do stejné řeky, zkušený zálesák dvakrát do stejného medvědího lejna. Zasmušilá Lennon není ani jedno. Hned za druhým pařezem na mýtině zabloudí tak kvalitně, že už se do konce filmu nezorientuje ani ve vlastním stanu, natož v terénu či v divočině své traumatizované mysli. Rangerka ztracená v lese je ovšem pěkné faux pas. Ta bobříka odvahy za ocas nečapne, ani nevystopuje bájného drevokocůra, který kdysi odvlekl její sestřičku do špajzu v bažině. RANGERSKÉ OKÉNKO: [][] Kdo se bojí, nesmí do lesa. Ϫ̊  Kdo se sám ztrácí, nemá hledat ztracené. Ϫ̊  Kdo je kráva zapomnětlivá, má si všechno psát! Ϫ̊  Vzít náhradní tužkovky. Přibalit do báglu trauma. Ϫ̊  Roli toaleťáku a dva klacky (o jeden se dřepící ranger opírá, druhým odhání vlky). Zobnout prášky na hlavu. A nezapomenout... se bát. [][] Bohužel, o Lennon se bát nešlo, byla mi sympatická asi jako před týdnem přejetá ondatra a její bloudění bez buzoly mimo realitu mě sralo. Dtto kamera imrvére otáčená vzhůru nohama a samoúčelné „artové“ vifikundace, viz mršina laně v rakvi. Škoda, přitom prérijnímu hororovému větru jsem hvízdnul silné tři.

„Mládež vlčí zuby cení, vlídné slovo neocení. Kudy tudy na ně? Rozdáme jim zbraně!“ Aneb škola hrou. Vidět Kitanovu výuku Jan Amos Komenský, zešikmily by se mu z toho oči. Ostatně i pohled do dnešních škamen je tristní. Napravo zmetek, nalevo neřád, akorát támhle vzadu vidím výjimku, tam sedí dva zmetci vedle sebe. Učitelka Součková se nepřítomně usmívá, stírá inkoust z tváře a odchází směr ústav. Igor Hnízdo půjčuje Kitanovi svou rákosku a vrhací nůž. OKÉNKO KABINETU: [][] Co znamená BR, vyryté do školních lavic? ≈ Metodu inkluzivní výuky ombudsmanky Šabatové. ≈ Budižkničemy respektovat. Bigendery rozmazlovat. Bosorky rozčesávat. Blázny rozhoupávat. Balíky rozesadit. ≈ A co na to učitel Kitano? Blbce rozstřílet. Burany rozdupat. Blbouny rozkuchat! [][] Ze zachyceného taháku: Ideální zbraň pro pacifistu? Megafon. Co rozhodně nedělat s pistolí v ruce? Nevykecávat se! Co nedělat v křoví? Nelomozit a nešustit. Ani větvemi ani s pannou. A na co nezapomínat? Na Obojek na krku a na to, že snaha o spolupráci nedává smysl, protože vyhrát může jen jeden. Fukasaku.

„Řež  žiletkou do hrudi, ať tě stáří nenudí.“ Španělští hijo de puta viejos jsou ještě svraštělejší a olezlejší než němečtí Starci nebo já, a to už je co říct. Navíc jsou i zpocení jak dveře od chlíva, neb umírající nemocná příroda vypnula klimatizaci a v tropických vedrech se geronti pečou jak kuřata v troubě a už pouští šťávu. V parcích opadává na troud uschlé listí a po chodnících poskakují zubní protézy, jak z balkonů opadávají sebevrazi 80+, kteří za sebou ani nezavřou okno, takže výheň z ulice proudí do bytů na už tak přehřáté pozůstalé. Hodně dusný film. Je čas otevřít RODINNÉ OKÉNKO: [][] V pokojíčku si vnučka užívá sluchové halucinace, výhružný šepot starců a stařen. [] V kuchyni její táta dle návodu dlabe svému Otci koryto a netuší, že vedle v cimře dědek taky něco dlabe... díru do své hrudi. [] V koupelně macecha štítivě vyklepává stařečkovy slipy, tzv trusničky a jako Hamlet si mumlá: „Bít či nebít? Dědka po hřbetu.“ [] Všeobecnou pohodu ruší jen divné zvuky z předsíně, jak sousedi kopou do dveří a buší na ně kostnatými pěstmi, jak hluchý do vrat. [] Rodinka nedbá, sesednou se k večeři, dědeček dřevěnou lžící bryndá šlichtu z korýtka a všem radostně oznamuje: „Zítra vás všechny zabiju!“ A dodává: „Nemyslete si, vy pazdráti, že kvůli Alzheimerovi na to zapomenu, udělal jsem si na kapesníku uzel, hele!“ [][] Scéna se žiletkou zaujala. Už nikdy nebudu sousedovi říkat: „Ty jsi důchodce na baterky.“ Vizionářský film a chmurné vyhlídky, jak se i nad naší přestárlou společností budou stahovat mračna apokalyptické bouře. Čím zaplašit depresi? Vyrazím s Raúlem Cerezo na výlet, naložíme tři ženský... Hm, nějak mi ujelo pero. Faustka mi kouká přes rameno a povídá „Dneska to máš dlouhý, jak čekání na důchod.“ A já na to: „Kuš, babo, nebo ti zase schovám zuby!“