Otřesná záležitost, snažící se primárně pozměnit historii, aby k ní seděl závěr předchozího dílu. Takže diváka čekají dlouhé minuty plné nudného vysvětlování a přetváření kontinuity, občas proložené mučením a další variací na téma "pár lidí zavřených v jedné mega-pasti"… Víte, v Saw III šlo také o upravování historie, ale alespoň o zajímavé upravování historie. Tedy, alespoň v porovnání se zbytkem filmu, ze kterého scény začleňující Amandu do události před jedničkou vycházely vítězně. Tady je snaha v podstatě o to samé, jen s Hoffmanem… a výsledky opravdu nejsou hezké. Je sice pravda, že oproti dvěma předchozím dílům výrazně ubylo nechutností (jsou zde, ale David Hackl se trochu víc krotí - pětka je co do "krvavosti" srovnatelná s dvojkou a možná i jedničkou), překvapivé dějové zvraty se zde objeví zrovna tak (byť některé zoufale průhledné) a konkrétně "řešení" výše zmíněné skupiny nepodarek mi vůbec nepřišlo špatné, jenže to vážně nestačí. Kde nic není ani Jigsaw nebere a s výměnou režiséra série dosáhla svého dna… alespoň prozatím (nevím ještě jaká je obecně nenáviděná sedmička). Na odpad to sice není, ale pohybuje se to setsakramentsky blízko…
Newyorská novinářka a spisovatelka Joan Swirsky (no, spisovatelka… zkrátka něco jako Nesvadbová) v roce 2003 prohlásila, že feminismus je mrtvý, což dokazuje popularita Sexu ve městě, kde se skupinka emancipovaných žen kolem 30-40 let skutečně zajímá víc o vztahy s chlapy než o svou kariéru, vzhled či peníze. Ne, vážně. Takže předpokládám, že když chce chlap ženskou víc než pivo, fotbal nebo úspěšnou kariéru ombudsmana, tak je to… smrt maskulinismu? Nejspíš díky podobným existencím má slovo "feminismus" tak pejorativní nádech, jaký má.
Ale vraťme se k naší milé Karolíně Hřebohouští/Hřebonaťové (záleží jestli při překladu budeme vycházet z jazyka středu USA nebo Skotů) - po zhlédnutí v originálním znění musím ještě jednu hvězdu přidat, především pro mnohem přirozenější hlasy postav (které se v české verzi místy blížily nesnesitelnosti, viz Samantha nebo Stanford), mnohem lepší dialogy a velké množství jazykových hříček a popkulturních narážek, kterými nás (nejen) hlavní hrdinka oblažuje v míře vskutku velké. Seriál tak dostává mnohem větší komický rozměr, než jaký měl v rámci vyčpělé české verze v našich televizích (á propos - když už jsme u té vyčpělosti, chcete-li si skutečně udělat obrázek o tomto dílku, zkuste přetrpět pilotní díl, který je poněkud jalový a kde se neskutečně žvaní o "ovně" (aneb můj pokus o rádobyintelektuální rádobyfrancouzský přízvuk)). Sex ve městě je v mnoha ohledech okázalý kýč, ať se vám nikdo nepokouší namluvit opak. Primární tu jsou fešné oblečky a kostýmky (včetně několika nepovedených ústřelků, viz Carriein "úbor psychedelické dojičky" v jednom z pozdějších dílů), nablýskaný a méně nablýskaný sex, sexuální hračky, sexuální praktiky, spousta klubů… Samotná hlavní hrdinka žije neudržitelným stylem života (sloupkařka má byt na Manhattanu a haldu bot od Blahnika), má v určitých ohledech nulové svědomí a nulovou sebereflexi. Okolí, ať už jde o parky, kluby či noční uličky je rovněž navýsost stylizované - hned v titulní epizodě pohrává laciný smooth jazz, mající vyjádřit onu elegantní dekadentnost Uelkého Džeblka a neony žmurkají tmou. Jde o kýč, ze kterého vám buď bude blivno, nebo si jej oblíbíte. A já, přiznávám se otevřeně, patřím do té druhé skupiny. Protože je to hezký kýč, kýč, který má i podstatu v podobě hlavních postav, které byť se v průběhu času více a více přibližují žánrovým škatulkám, místy až karikaturám (aneb pro seriály naprosto typická "Flanderization", viz TV Tropes), stejně prožijete jejich život s nimi…a to vykupuje leccos. V tom také tkví ona jistá "nebezpečnost" tohoto seriálu - namísto vadných telenovel je ženská divácká obec konfrontována s relativně uvěřitelnou a reálnou psychologií, smíšenou ovšem s místy vyloženě záměrně zvráceným obalem - chápu, že chce někdo "žít jako Carrie", ovšem rovnítko mezi "žít jako Carrie" a "mít víc bot než průměrný foot-fetišista" zkrátka nepatří. Ty hranice se ale místy těžko rozeznávají a to i vinou tvůrců. Onou dekadentností, nablýskaností a povrchností máme tak trochu opovrhovat, koneckonců samotná autorka předlohy Bushnell to tak zamýšlela, ale tento seriál vás k tomu moc nenabádá, spíš právě naopak. Ale odpusťme mu to, je to přece zábava. A je pravda, že u všech šesti sérií jsem se nudil skutečně minimálně. Scénář je totiž, i přes občasnou vykonstruovanost, většinou docela dobře odvedená práce, stejně jako výprava a soundtrack. A pak - i kdyby šlo o stylizovanou harlekýnku z New Yorku přelomu tisíciletí - vadí to někomu? Mně ne. P. S.: Když už jsem zmiňoval ten "humor a tak", co mě mrzí asi nejvíc je fakt, že v pozdějších dílech (vlastně většině) tvůrci upustili od principu "zpovídání náhodných lidí na ulici" (většinou nejzábavnější chvíle v celém dílu) a zároveň onoho lámání čtvrté zdi v rámci komentářů přímo do kamery - až při znovuzhlédnutí jsem zjistil, jak moc mi tahle - přiznávám - banalita v pozdějších sériích chybí.
O zákulisních čachrech ohledně 11. září nic nevím, takže soudím podle částí o křesťanství a mocných bankéřích. Ty tak zoufale nedokáží uvést byť jediný pravdivý fakt, který by kauzu Petera Josepha podpořil, že mi padá čelist nad bezostyšnou drzostí tvůrců. Jedna věc je vymýšlet konspirační teorie a pokoušet se do nich zlanařit ostatní; druhá věc je, dát jim alespoň trochu kredibility. Zeitgeist je snůškou kravin, kterou "diváci určitě sežerou, protože sami nic neví a nám budou věřit" a má tedy ryze manipulativní charakter (v podstatě jde o podobný případ jako u Dana Browna; i Josephovi i Brownovi navíc věří skutečně znepokojivé procento lidí). Za "dokumentární kvality" skutečně nemíním přidat jakékoliv plusové body - narozdíl od takového Zrození národa totiž tento výkvět nemá jakkoliv novou a originální formu, a proto je prohnilý obsah vystaven na odiv o to víc. A to je ještě slabě řečeno - moc pěkné pokoukání to vážně není. Peter Joseph je možná nadšený mystifikátor, ovšem režii ovládá prachmizerně. Odečtěte si od Zeitgeistu onen faktor šoku a zbyde vám zoufale neestetická nuda. Nezrazuji od zhlédnutí, ale prosím: udělejte si rešerše, něco, čeho tvůrci (očividně) nejsou příliš schopní...
Posledních pět minut mě skoro přinutilo dát tři hvězdy, posledních dvacet vteřin mě ale přesvědčilo, že by to byla blbost (zbytečný cliffhanger, zbytečný ještě jeden sestřih událostí minulých plus ten poslední záběr… ale k tomu se ještě vrátím). Po příjemném překvapení v podobě dvojky jsem si chtěl trojku oblíbit, vážně ano. Nebo jí alespoň dát šanci. Bohužel - zpočátku se vůbec nic neděje, máme tady sice pár pastí, ty ale s dějem vlastně nijak nesouvisí a pouze se střídají situace únos->mučení, bez jakékoliv omáčky okolo. Některé (noha, opět úvodní - proč si od minulého dílu tvůrci zvykají tu největší nechutnost dát hned do cold opening?) jsou poměrně nechutné, kamera se jim tentokrát věnuje daleko více a místy to vyloženě vypadá, jakoby se v tom režisér vyžíval. To samé se týká pozdější operace - naprosto zbytečná scéna, která je ve filmu jen proto, aby mohl být divák šokován vrtáním do lebky. Já se ptám proč. Člověk, odkojený skutečnými japonskými nebo italskými torture porn pochoutkami si nad těmito RELATIVNĚ ("relativně" deset stop vysokými písmeny) mírnými pokusy jen odfrkne a běžného diváka to vypudí z kina rychleji než vyžene ven obsah vašeho žaludku slovo "feltching". Něco jako děj se objevuje až po téměř třiceti minutách a nejvíc stejně fungují scény, které se dívají do zákulisí jedničky/dvojky. Zbytek se velmi vleče (druhý problém tohoto snímku, docela podstatný - o půl hodiny delší stopáž na daleko menší množství děje). Závěrečný zvrat sice není špatný, ale ten úplně "nejfinálnější" (ono jich totiž zkrátka musí být v každém dílu několik) je zbytečný, uměle našroubovaný a nebýt jej, dal bych o hvězdu více. A ještě jedna poznámka - přestože jsou i Jigsaw i Amanda záporáci a duševně narušení lidé, nemyslím že je dobře, když mě oba extrémně vytáčí neustálým opakováním slabomyslných manter a pokusy o pseudofilozofování, zvlášť když jim je věnováno tolik času. Na druhou stranu hlavní "hrdina" mě svým patetickým tragédstvím štval ještě daleko víc, takže to je asi vyrovnané. (Bláhově) doufám, že se příští díl bude méně nimrat v nechutnostech, přidá na ději a (z pochopitelných důvodů) bude méně času věnovat těm dvěma. Uvidíme.
Po vynikající jedničce jsem měl skutečně strach se na dvojku (potažmo další díly) podívat a čekal jsem opravdu dlouho (přes šest let, abych byl přesný). A víte vy co? Tomuto sequelu jsem se vyhýbal úplně zbytečně. Jde o úplně jinak pojatý příběh, který sice pracuje se starými známými ingrediencemi, ale obohacuje je úplně jiným přístupem k věci. Některé pasti (sice se mi příčí jednání některých internetových komentátorů - totiž hodnotit film podle pastí … ale na druhou stranu zmínit je zkrátka musím) poukazují na pěkně zvrhlou vynalézavost tvůrců, ještě daleko zvrhlejší než v předchozím dílu (i ony věčně omílané jehly i úvodní oftalmologická vsuvka se mi skutečně zaryly pod kůži). Příběh mnohem více pracuje s kolektivem (což nemusí být nutně plus, ale není to špatné zpestření) a závěrečný zvrat, byť jsem ho (nebo alespoň určité jeho části) tušil deset minut od začátku filmu, je prostě skvělý (svou vypointovaností a propojením s předchozím dějem i svou černohumorností mě teď skoro přiměl napsat kacířskou myšlenku "Dahlovský konec", ale tu jsem nakonec nenapsal! Co je v závorce, to se nepočítá! Roalde, prosím, nerotuj v hrobě, moc prosím!). A to, že se tento díl trochu podobá Kostce mě moc netrápí a rozhodně kvůli tomu nebudu snižovat hodnocení, protože tento počin jsem si užil daleko víc. Saw dvojka pro mě byla neskutečným překvapením, protože jsem čekal velký průser a ždímání diváka (to nastalo, ale až později) a dostal jsem důstojného pokračovatele série, který se svými kvalitami skoro vyrovná původní "Hře o přežití".
Předloha je neskutečně zdlouhavá průměrná záležitost, jejíž hlavní dějová linka vypadá jako levná variace na Se7en a jejíž naprosto nezáživné a otravné vedlejší dějové linie zabírají skoro víc než polovinu celé knihy. Dobře, budiž. Pro byznysmena v letadle je to určitě "revoluční počtení". Jak je ale na tom film?
Překvapivě dobře. Na jednu stranu jen sotva nabídné víc než televizní kriminálka (sterilní, rozvážná režie zrovna moc nepomáhá), ovšem herecké osazení je silné a zároveň se tvůrcům podařilo vyhodit většinu toho balastu, který knihu tak stahoval ke dnu (nač to vměstnat do 250 stran, když to můžeme roztáhnout na 600 a vnutit tak čtenáři pocit, že čte něco velkého?). Nic revolučního skutečně nelze očekávat, přesto ovšem dokáží Muži zaujmout a nenudit, přičemž minimálně v tom druhém prohrávala kniha na celé čáře.
Svůj (trochu delší) komentář k Titanicu uvedu cizími slovy - slovy George Starostina, hudebního kritika, který při poslechu jisté skladby z alba skupiny Flaming Lips seznal, že jde očividně o narážku na Johna Lennona - přesněji na dema jeho balad, s ležérní intonací a mizerným, praskajícím a šumícím zvukem nahrávky. Tedy emocionální, jemnocitná skladba, provedená ovšem s dostatečným ruchem a amatérským přístupem, aby působila dostatečně postmodernisticky, s odstupem, žádné bohaté instrumentální aranže, orchestr, proboha ne! A Starostin poznamenal, že právě to je jeden z důvodů, proč John Lennon je génius, kdežto Wayne Coyne pouze velice talentovaný písničkář - John se ve skutečnosti nebál instrumentace, orchestru, patosu, "kýče", nazvěme si to jakkoliv - v jeho podání šlo vždy o prvotřídní materiál, který nezněl kýčovitě ani trochu a jeho praskající dema jsou právě pouze dema - nikoliv dokončené skladby. A přesně totéž bych mohl vztáhnout na Titanic. Dnes žijeme v době, která příliš nefandí pocitům a pokud chce být někdo dojemný a zároveň uznávaný i v "širších akademických kruzích", musí se setsakramentsky otáčet a všemi možnými způsoby dávat najevo, že to ve skutečnosti zas tak vážně nemyslí a v nejlepším případě že "to je popkulturní odkaz na klasické telenovely a šestákové romance", mrk mrk. Vzhledem k tomu, že James Cameron skutečně je génius, žádné takovéto berličky nepotřebuje. Titanic je romantický film, romantický film se vším všudy a právě v tom vidím jeho celosvětový úspěch. Cynici a pozéři si pochopitelně rýpnou, ale na na kost oholené romanci, která není přeslazená ani přeslzená a není zbytečně plná klišé (archetypů! Těch ano! Archetypů a tropů, ale nikoliv klišé) není v zásadě nic špatného. Koneckonců, Danielle Steel je mizerná spisovatelka nikoliv proto, že píše romance, ale protože… je mizerná spisovatelka. Ovšem Cameron předvádí skutečně vzor perfektní filmařiny, skvěle vystavěnou naraci, která nám umožní prohlédnout si onu pýchu lidstva, prohlédnout si všechna její patra, všechny vrstvy společnosti. Umístil skoro celé vyprávění na jednu loď a získal tím (podobně jako King v jiném mém oblíbeném dílku, tentokrát knižním - The Shining) uzavřený mikrokosmos, kastovně rozdělený, který vás pohltí a zaujme. Přestože titulní loď plula pouze čtyři dny a snímek trvá pouze něco přes tři hodiny, už po dvaceti minutách máte pocit, že jste strávili na palubě týden a teď už jen tak zvědavě koukáte, jestli za tímhle rohem nebude náhodou ještě něco jiného.
To se pochopitelně odvíjí i od prostředí, které megaloman James vypiplával do posledního detailu a které svým zpracováním bere dech. Od jednotlivých kajut a hal až po celkové záběry plujícího kolosu, vše je tak precizně propracováno, rozpohybováno a ztvárněno, že skutečně jde poznat, že to točil Cameron.
Jdou tu (stejně jako u pozdějšího Avatara) ruku v ruce technický pokrok a tedy i akcent na vizuálno s vyprávěním - jedno by bez druhého působilo daleko slaběji, stejně jako třeba u Vzpomínek na Afriku nebo Tenkrát na Západě. Titanic je tak trochu návratem do dob klasických hollywoodských velkofilmů, ale zároveň se (narozdíl od mnohých z nich, např. Ben Hur, Gone With the Wind, Cleopatra) snaží svůj děj prožívat za vás. A s tím právě souvisí i výběr herců - ti dva hlavní mají dostatečně civilní projev, aby na sebe příliš nestrhávali pozornost a nedělali z toho "svůj" film. Zase jsou ale dost výrazní, abyste si je dokázali zamilovat. A přestože dění na lodi může být (a je!) přikrášlené vnímáním adolescentní dívky a faktem, že na něj vzpomíná po mnoha desetiletích (stejně jako vzpomíná na zkazky, které se doslechla - vždyť spoustu scén na vlastní oči vidět nemohla), Cameronovi se ohromujícím způsobem daří divákovi vnutit, že tím vzpomínajícím nespolehlivým vypravěčem, který to všechno zažil, je divák sám.
O samotném potápění lodi se ale není potřeba moc rozepisovat - to je skutečně tak dynamicky a excelentně natočené, sestříhané a trikově dokonalé, že jsem byl u vytržení poprvé i podvacáté. Třešničkou (ale houby třešničkou! Pořádnou tykví!) na příslovečném dortu je pak Hornerova hudba - dost pochybuji, že ji kdy překoná, ale i kdyby po celý zbytek života už jen vykrádal sám sebe a ostatní kolegy (a Bůh a určitě i on sám ví že k tomu má nakročeno), tak za tento výsledek si zaslouží ovace vestoje, ať už jde o překvapivě "nechrámové" chóry nebo o My Heart Will Go On, která tvoří velkou a dramatickou tečku za celou touto kapitolou filmových dějin.
Samozřejmě že celý tento kolos z diváků ždíme slzy, ale tím "správným", nenápadným způsobem. Ti, kdo tvrdí, že nechápou jak mohl tento film dostat tolik Oscarů a vydělat tolik peněz buď lžou nebo zkrátka nechtějí chápat - skutečně výborně provedená romance, dokonale natočená, uhodí na strunu velké části populace a Titanic je toho jasným důkazem - mě oslovil jako sedmiletého, jako dvanáctiletého, jako dvacetiletého…a muselo by se se mnou stát něco sakra špatného, aby mě neoslovil i jako třiceti-/čtyřicetiletého. Normálně moc nebrečím, u filmu většinou už vůbec ne, ale tady mi to šlo tak nějak samo. Je to skutečně geniální film, natočený geniálním filmařem, s každým zhlédnutím zraje jako víno a označení všech jeho fanoušků za milovníky slaďáků, Lea či Kate…pouze rozděluje diváky na dospělé a nedospělé.
Je to zvláštní, že mezi všemi těmi Edwardy, Nevěstami, Bítldžusy a dalšími se Tim Burton snad nejvíce projevil a vyřádil na adaptaci Batmanova komiksu, natož na jejím druhém pokračování. Jakoby se Burton minule až příliš krotil - pokračování je temnější, depresivnější, morbidnější, perverznější… a méně o Batmanovi samém. Jakoby nám Tim chtěl ukázat, že o Bruce/Batmana/Wayna se dostatečně zajímal už minule a že jeho charakter sám o sobě dva filmy neutáhne - což může a nemusí být pravda; Nolan se v psýše hlavního hrdiny babral dostatečně, ovšem zrovna tak v druhém filmu dal prostor Jokerovi (a Two Face).
Batman je "hrdinou na pokračování" - jakmile o něm všechno víme a máme odvyprávěnou "origin story", stávají se zajímavějšími padouši a i tehdy, kdy se dočkáváme pozměněného statutu quo, nedočkáváme se jej jen tak, ale většinou v závislosti na nekalých plánech jeho protivníků. Batman není Spider-Man, není příliš zmítán okolnostmi ve chvílích, kdy je na scéně jeho civilní já (a je tedy také daleko menší soap opera). Samozřejmě stejně jako u takového Indiana Jonese je každá jeho inkarnace trochu jiná, pozměněná - nejinak je tomu i tady, Batman více stojí v pozadí a nefunguje už jako takový nezničitelný mýtus jako v jedničce (v jejímž závěru koneckonců dobrovolně vystoupil ze stínu a "zoficiálněl"), dokonce zde bude uvržen do stavu osoby nechtěné; film to ovšem divákovi vynahrazuje štědrým rozdělováním stopáže mezi všechny ostatní - a je opravdu o co stát. Všechna čest Timovi - přestože byl Batman Returns ve své době brán jako film "pro děti", moc dobře z vlastní zkušenosti vím, jak s dítětem dokáže zamávat.
Batman 2 totiž ani není tak okatě dětsko-nedětský jako například South Park, naopak jde o film, na který své dítko rádi vezmete a až v průběhu si začnete uvědomovat, o jak dokonalou úchylnost jde. Primárně za to samozřejmě můžou DeVito a Pfeiffer - jejich Penguin a Catwoman se tu více, tu méně liší od svých komiksových předloh (primárně aby uspokojili Timovu ujetost - konkrétně Penguin se svému protějšku v jiných adaptacích/původním materiálu podobá opravdu minimálně a z elegantního gangstera byl přeměněn v nelidskou zrůdu, která je zdeformovaná, chodí po ulicích Gothamu v pyžamu - což se rýmuje - žere syrové ryby a lidské obličeje a kdykoliv se objeví ve městě, začnou mizet děti) a roztáčejí různě očividný kolotoč zvráceností, které budete rozdýchavat ještě dlouho. Už jen ryzí fetišismus zdejší Catwoman zůstává dodneška v mainstreamovém filmu nepřekonán. Christopher Walken coby Max Shreck (coby Mozart) jim zdatně sekunduje a Michael Keaton se v tom všem tak trochu ztrácí, protože byť je Wayne/Batman prakticky stejně narušený jako jeho protivníci (a komiks toto dává najevo dost často), být takhle narušený už by si skutečně nemohl dovolit, tím spíš pokud by chtěl zůstat alespoň trochu hrdinou (záměrně neříkám protagonistou, tím totiž stejně možná dost dobře není, alespoň zde). Celá ta komiksovo-Burtonovská morbidní směsice ale drží pohromadě - primárně kvůli Timově jisté režii, která mi zde z jeho filmů přijde dost možná nejlepší. Co víc - celý film je prošpikován skvěle vypointovanými dialogy (to Faidřino přirovnání k Oscaru Wildeovi má něco do sebe) a doplněn perfektním hudebním doprovodem Dannyho Elfmana, který vzal hudbu z jedničky a na ní vybudoval nový, osobitý a perfektně doplňující soundtrack. Architektura je ještě trochu pokřivenější, ještě trochu klaustrofobičtější, ještě trochu goticko-expresioničtější. A do toho všeho vánoční stromečky a žárovičky, jakoby právě tohle měla být ta pravá noční můra před Vánoci. Zkrátka - fanděme Burtonovi, který si přetvořil komiks zcela k obrazu svému a našel přitom ryzí esenci sebe samého - bez animace, bez vlastních postaviček á-la Jack, Betelgeuse či Emily, jenom s obrovskou dávkou invence.
Předlohu zbožňuju jako máloco - právě proto mě velmi týrá fakt, že můžu dát nanejvýš jednu hvězdu, a to ještě se zavřenýma očima, protože jsem se zkrátka nedokázal dodívat do konce (počet filmů, kde se mi toto stalo, bych sečetl na prstech jedné ruky Homera Simpsona). Ve scénáři problém není - nevím do jaké míry se do něho otiskl sám Adams, ovšem o to nejde - spousta dialogů z předlohy zůstala zachována (byť v okleštěné podobě, která vede k "cimrmanizaci" - vezměme ze skupiny deseti vět jednu, kterou díky popkulturní osmóze zná každý a která "nese humor". Přátelé, takhle britský humor nefunguje! V devadesáti devíti případech ze sta je onen britský "suchý humor", kterým se všichni ohání, založen na gradaci, která vede k pointě, nikoliv v pointě samotné; díky tomu taky tento snímek působí jako americká adaptace). Největší problém stejně trůní na sesli režisérské: Garth Jennings je možná zručným režisérem videoklipů, filmy ovšem zvládá prachmizerně. Filmové ztvárnění Stopaře je bordel nad bordel, dialogy se nesmyslně překrývají, herci odrecitují co mají a najednou máme skok někam jinam - co hůř, on to není ani vtipný bordel. Jediný záblesk invence jsem viděl ve chvíli, kdy se loď postavená na nepravděpodobnostní pohon (který také není ve filmu nijak vysvětlen, jakož i miliarda jiných věcí - snímek očividně počítá se znalostí předlohy, ovšem znalost předlohy činí tento cirkus redundantním) na chvíli promění ve svět barevných nitek (včetně pasažérů!) A v roztomilé úvodní písničce delfínů. Zkrátka a dobře jde o průser - průser, který nezachrání ani Sam Rockwell coby proto-Russel Brand, ani Zooey Deschanel (snad až na podobnost těch dvou s dvojcí Brand-Katy Perry, kteří jsou teď o pár let později taky pár…ale to už je o něčem jiném…)
Tak tohle vážně ne. Priest je pokračováním stejnojmenné korejské manhwy, kterou jsem dosud nepoznamenán, ovšem silně pochybuji, že s ní má kromě názvu mnoho společného, protože takto dementní komiks z Koreje by se jen stěží celosvětově proslavil, dokonce i když vezmeme v potaz dnešní orientaci na "východno". Děj neexistuje (když už, jde nejspíš o nějaké klišé), prostředí se pokouší vypadat postapokalyptičně "cool", jenže pokud jste viděli Mad Maxe nebo alespoň Tatooine ve Star Wars, nic vás nepřekvapí. Hluboké myšlenky typu "církev je zlá, poněvadž učí 'jít proti církvi znamená jít proti Bohu'", střídmá a nudná akce, monstra, která vypadají jako Pinky Demon z Dooma 3...Prkenný Bettany, rádobyhezký Gigandet a nehezká (a divná) Maggie Q. Neubránil jsem se a už od asi páté minuty jsem si z filmu nepokrytě dělal srandu - perly jako "Vzduch se třese!", třicetiletý chodící se sedmnáctiletou či vyřezávání křížů nožem do nábojů k tomu vyloženě vybízejí. Stejně tak křížové fleky na držkách "knězů" - "Sakra, na kterej ventilátor jsi upad'?" Kazatel je špatný - ne, příšerný film, který je nejzábavnější ve chvílích, kdy je nechtěně směšný. V těch ostatních jde pouze o utrpení.
Nevím jestli je víc dementní fakt, že hláskování je tady bráno jako disciplína hodná olympiády ("training" sestřih jako z Rockyho už opravdu ani nebalancuje na hranici parodie - je za ní tak daleko, že se skoro ztrácí v dáli) nebo to, že Doug Atchinson využívá snad všechna sladkobolná klišé, která ho napadla a výsledek je tupý americký nablýskaný slepenec, který se polyká hůř než deset kilo cukrové vaty. "A navíc je tak hrozně uvědomělý" (dodávají paničky v domácnosti se slzami v očích). Malá černoška, bojující, aby se mohla naučit hláskovat - to je téma tak leda pro film ze šedesátých let (nejspíš se Sidney Poitierem v jedné z vedlejších rolí), ale ne z roku 2006. A pokud si náhodou vlivem názvu myslíte, že jde o spin-off Mauglího chlupaté náhradní mámy v novém filmu mimo džungli, prosím, ujišťuji vás že není; neplýtvejte na tento ulepený cumel časem či penězi.
Na mém soukromém žebříčku povolání je model/ka velice nízko, dokonce níž než děvka (u té člověk za své peníze dostane alespoň nějakou protihodnotu). Pokud tyto pocity vůči tomuto dnes tak zbožňovanému fenoménu sdílíte (a snesete jistou míru ulítlosti), je Zoolander jasnou volbou ("když jsem se pak v pěti rozhodoval koho dál dělat…", jasně, jasně, známe to všichni). Pokud ne, tak si ho pusťte stejně, třeba vás vyléčí (nebo alespoň urazí). Ben Stiller je zkrátka neuvěřitelné pako (v tom dobrém slova smyslu, pochopitelně) a vrství jeden gag za druhým; některé jsou, pravda, na úrovni základní školy, ovšem ty ostatní si mě naprosto získaly (a pak - důvod, proč Woody Allen ve svých nejlepších dílech žádné gagy na úrovni základní školy nemá je stejně ten, že dobrou polovinu z celkového počtu vtipů dobré tři čtvrtiny populace nechápou, he he he).
Raději už ale končím - ještě bych mohl porušit pravidla proti nadužívání závorek v rámci jednoho komentáře na ČSFD.
A teď mě na chvíli omluvte - před chvílí jsem měl müsli tyčinku, tak musím jít zvracet...
Předpokládám, že takhle nějak vypadá peklo. Všichni se culí jako v nějaké hodně špatné parodii na self-help programy, semtam přijde někdo, kdo zazpívá jako Whitney Houston a zboří sál… a porota se může přetrhnout, aby ochránila křehký jemnocit soutěžících. Simona Cowella tady vyloženě nepoznávám.
Neustále se žvaní o "upřímném projevu", " procítěnosti" a podobně - v show, která o těchto aspektech není ani trochu. Samozřejmě že všichni zpívají hezky americky - i když přijde někdo očividně zaostalý, jde přeci o "toho ducha", musíme přikyvovat a tleskat, protože to je americký občan a je tedy nádherný a čerstvý. Byť je X Factor zrůdnost sama o sobě, britská verze byla alespoň o poznání míň sterilní a rozhodně ne tak nechutná. Někteří možná mají hlas, ale nápaditost a originalita by se dala spočítat na prstech ruky vlasteneckého dřevorubce z Oregonu. Ale očekávám, že nějaký Justin Bieber 2 nebo New Kids On The Block 6 se tady najdou.
Ach ne. Truman Capote není z mých nejmilejších spisovatelů, ovšem Snídaně u Tiffanyho je rozhodně jedinečným počinem, který zaujme; bezesporu Capoteho nejlepší dílko, které nevyniká svou délkou, ale svým obsahem. Blakea Edwardse bych namouduši popravil - už jen fakt, že předlohu přetvořil v romantickou komedii (hergot, to že hlavním hrdinou v novele byl HOMOSEXUÁL rozhodně MÁ své opodstatnění - Edwards v podstatě říká "Sorry, Trumane, homouši nikoho nezajímají a pak - společnost potřebuje happyend! Když ten hlavní hrdina s tou rozhoďnožkou nebude na konci chodit, proč tam vůbec je? To pak pro našeho diváka prostě nemá smysl.") - Capoteho tvorba je primárně provokativní, "edgy", a to jak jazykem, tak tématy. Tento film je tak zoufale konformní a uslintaně láskyplně mátožný, že se divím, že z něj Capoteho netrefil šlak.
Neříkám, že je dobré být za každou cenu negativní a kontroverzní, jen bych chtěl, aby film, který si vezme název a postavy z nějaké předlohy tuto předlohu neurážel a nepokřivoval. Sakra, to už rovnou můžete vzít Nahý oběd a natočit ho jako rodinnou komedii ("Mamííííí... Bude na mě můj zadek taky mluvit? A proč si tam ti pánové tak moc píchají injekce do ruky? To jsou tak nemocní? Jééé, on se nehýbe! Šššš, on spinká!"). Proto ubírám ještě hvězdičku navíc; film Snídaně u Tiffanyho má vypadat jinak a rozverný, všemi obdivovaný diblík Hepburn s tím nic nezmůže. Proč jsem chtěl i původně dát pouze tři hvězdy, i přes "božskou Audrey" a Manciniho hudbu? Protože předloha měla bratru 100 stránek - několik podstatných scén navíc ve filmu chybí - takže celá tahle veselohra působí (slovy Bilba) jako "máslo namazané na moc velký krajíc" (dvě hodiny? Vážně?) Vím, že jsou všichni zamilovaní do prostitutky Golightlyové s dlouhým držákem na žváro ("Jen abyste vždy měli co kouřit", hlásá reklamní slogan někde uvnitř mě) - já ne.
"Hele, tak podívejte, první co musíte udělat, když někde ztroskotáte, je najít mrtvého hrocha a vycucnout mu oko. Pak doporučuji vydlabat potkana a nachcat do něj. Teoreticky by posloužil ještě i žirafí penis. Nic jiného vodu neudrží, to si pamatujte. Potřebujete přejít přes zmrzlé jezero? Super, tak uprostřed vysekejte díru a vykoupejte se - není nad osvěžení, když je venku mínus čtyřicet." Vezměte Survivormana, ale pozor - přidejte k tomu nechutnosti a co nejvetší snahu o "senzaci" ("jinak by to přece nikoho nebavilo", brumlá si pod doutník vypasený programový ředitel Discovery Channel) a vypusťte to s podtitulem "jak přežít v divočině". Narozdíl od Lese Strouda se Bear Grylls nezajímá příliš o skutečné přežití, ale o to, jak co nejvíc šokovat a překvapit. Neříkám že to nemá své využití, ale slintat nad Man vs. Wild nehodlám.
Vezměme to nejlepší ze Stephena Kinga, okořeňme to trochou Lovecrafta (což ovšem patří do množiny "to nejlepší ze Stephena Kinga" - jakmile totiž Stephen skládá poctu HPL, většinou se mu podaří pětihvězdičková povídka/kniha) a nechme to natočit nízkorozpočtovým nadšencem Carpenterem. Výsledek dost připomíná právě rané Kingovy povídky: aťsi to je třeba béčko, jde o jeden z nejúžasnějších horrorů co jsem kdy viděl (a je mi putna, jaké tu má na ČSFD hodnocení), ze kterého sálá nadšení, energie a zběsilost a který daleko předčí "perfektnější", ale mnohem sterilnější bratříčky. Už jenom motivů tu najdeme spoustu - Kde končí realita a začíná fikce? A je mezi nimi vůbec rozdíl? Můžeme snad někdy zaměnit příčetnost a nepříčetnost? Co bylo v minulosti a co postavu teprve čeká? Co je vyprávění knihy, co je vyprávění filmu, co je vyprávění člověka v blázinci a co jsou představy choré mysli? Stvořila skutečnost víru nebo naopak víra skutečnost? Rozhoduje o své budoucnosti i postava sama nebo vždy pouze její tvůrce? A jak dlouho si budeme či můžeme namlouvat vlastní příčetnost? Jak dlouho musíme být obklopeni tropy a klišé, abychom si uvědomili, že takto by reálný život neměl vypadat? A kdybychom nad tím opravdu dlouho přemýšleli, nemohli bychom si myslet, že skutečně všechno je vytvořeno jenom pro nás? Jak lze tak neodbytnou a zrůdnou myšlenku vyvrátit, zapudit, než se nám v hlavě rozroste a zcela zboří chatrnou strukturu naší příčetnosti? A pak - na koho se vlastně díváme ve filmu? Na herce? Postavu? Člověka? A kdo se dívá na nás? A dost otázek nebo si ještě nedejbože začnu připadat jako filozof. Nejvíc exceluje In the Mouth of Madness stejně díky své atmosféře. Carpenter neprezentuje prakticky nic nového - všechny triky a nápady už jsme viděli někde jinde - ovšem pokládá je za sebe tak umně, že divák skutečně neví co bude dál a atmosféra s přibývajícími minutami jen houstne a houstne. Výsledkem je nervydrásající hodina a půl, u které jsem se po velmi dlouhé době docela slušně zapotil (mimo jiné i díky tak trochu znepokojivému hlavnímu motivu filmu, který jsem z mysli vyháněl ještě o pár hodin později).
Přičtěte si skvělý soundtrack (ten hard rock na začátku jsem vážně nečekal) a skvělého Sama Neilla, který se své role chopil skutečně s bravurou (mimochodem, jak by to asi vypadalo, kdyby se zde v hlavní roli objevil Jeff Goldblum? Jen takový nápad…) a máte neskutečný "nářez", který vás přibije do sedačky a nepustí až do závěrečných titulků…a možná i po nich ještě chvíli ne.
Byť je Russell Brand úžasný mešuge, nemůžu téhle nekoherentní slátanině dát víc než tři hvězdy. Sledování GHttG v podstatě vypadalo tak, že jsem se čtvrt hodiny nudil a následně mě jeden nebo dva gagy rozesmály tak neskutečně, že jsem spadl ze židle ("It's Kubrickian!" nebo to o Ozzym a Miley Cyrus jsou dobrými příklady). Bohužel na něco jako děj snímek v podstatě rezignuje hned od začátku a sentimentální nota ke konci taky spíš ubližuje. Prakticky dostanete vše, co lze čekat od spinoffu - dvourozměrný charakter, který (právě svou dvourozměrností) skvěle doplňoval Forgetting Sarah Marshall dostal vlastní prostor... a hloubku, kterou ovšem nikdy dostávat neměl. Nic to ale nemění na tom, že je Brand neskutečně úžasný magor a že se rozhodně alespoň několikrát pořádně zasmějete. Tedy za předpokladu, že vaše prdel není staženější než ilegální kopie tohoto filmu na vašem harddisku. Á propos - zmínil jsem už, že Get Him... trpí tím, čím snad všechny Apatowky: mírně přetaženou stopáží?
Tak zoufale průměrná "komedie", že jsem si dokonce ani nevzpomněl, že jsem na ní byl v kině. Diaz je zde sterilní a vyčpělá, beze špetky charismatu, ale Kutcher… Kutcher se pohybuje na samé hranici snesitelnosti a docela jasně mi potvrzuje asociaci mého mozku, kterému jeho jméno připadá jako něco mezi slovy "kuchat" a "butcher", poněvadž jako správný řezník kuchá tento už tak handicapovaný film vskutku prvotřídně. Ničím originální děj (nápad ano! Děj ne), který se tak nějak zdechle plazí po těch téměř sto minutách a laciné "gagy", které vám vyšumí z hlavy dřív než odejdete z kina. What Happens in Vegas mě ničím neuráží, ale lepší příklad naprosto DOKONALE průměrného filmu bych asi jen těžko hledal.
Pro slovenskou verzi pořadu platí víceméně totéž, co jsem psal u jejího českého bratříčka. Jediným důvodem dát o hvězdu víc jsou moderátoři - jak Banášová, tak Pyco jsou zábavní a sympatičtí, což se ani zdaleka nedalo říct o těch českých tragédech. Co víc - mám pocit jakoby snad i výběr zpěváků nebyl tak nechutný, sterilní a R'N'B poznamenaný - jmenujme za všechny například Prednou, která ani trochu nepřehrává (rozuměj - dramaticky nevzdychá a nezalyká se svým hlasem jak barevná gospelmamá) a přesto se dostala až mezi prvních pět "nejlepších". Že by měli Slováci větší cit pro hudbu? Možné to je, koneckonců si vždycky raději pustím Hammela, Žbirku či Lehotského oproti Michalu Davidovi nebo Lucii Bílé. A to už vůbec nemluvím o Mariánu Vargovi.
Teda, hošku, tendle seriál vymejšlel nějakej krutopřísnej megaborec. No jako fakt. Ty voé, máš tam hustý lidi, upe megašukézní hudbu, akorát tam teda neni dEppIk jOhNnyK, to by bylo ještě mrtě makabróznější. No ne, hošku, nemysli si - ta hudba je fuckt, ale jako úplně fuckt hustá. Nic starýho. Šak to znáš ne - většinou to je jeden tón, ale singujou tam tak brutálně, že to je jak… jak.. no, Avril. A hele, teďkonc sem se dočetla v Bravo Girl! že ta Majly má svoji vlastní kariéru. Já ji úpně mocinky lowinkuju, on a je simply boží! Moc bych se s ní chtěla muckat, jak to zpívala ta Katka Peryjů! Tý a ten Earless! Teďkonc sem si na trenslejt-gůglu zjistila, že to znamená bezuchej, he he. Ale ne, on je upně mocinky nejhustější, a repuje jakby bezuchej vůbec nebyl. To bylo ftipný, no ne? Ale ov kórz to nebylo tak ftipný jak MoNtÁnKa, hele, já bysem ji mocinky wantovala na baťůžek. To by mi fšecky holky od nás z třídy upně nejvíc záviděli. A viš ty co? Budu spívat. Fšude řeknu, že hAnNaH je můj vzořík, aby o ní všichni věděli. Ale budu to dělat zadarno, jako vona. Šak z ní to úplně feeluješ, že to dělá, protože prostě mocinky lowinkuje zpívání. No, tak já se přihlásím do superstár. Akorát teda ten porotce sayoval, že se budu muset svlíknout u něho doma, abych postoupila do ňákýho z těch high levlů. Myslíš že to bude vadit? Myslíš že Srámer Krysa to dělal taky? Jéééé, už to zas běží, já se du lookovat. Je to prostě upně mocinky krutopřísně nej...
Kdybych se někdy ponořil do filmů a knih natolik, že bych zapomněl proč vlastně čtu a miluju komiksy, jsem si více než jistý, že by mi to Christopher Nolan rychle připomněl. U něj totiž - bavíme-li se o režisérských kvalitách - nejde o filmařské vychytávky, symboliku kterou používá, jeho propracovanou psychologii postav a konečně ani o herce které si vybírá, byť všechno výše zmíněné je na prvotřídní úrovni. Ne, jde o to, že Nolan je (stejně jako Danny Boyle či Hitchcock, byť jiným způsobem) naprosto excelentním vypravěčem a především dokáže vytvořit Atmosféru s velkým A; atmosféru, která mě u Dark Knighta dokázala pohltit stejně jako ty nejlepší komiksy, které jsem kdy v životě četl; atmosféru, která mě poprvé v životě přiměla dívat se v kině na hodinky, abych se ujistil, že ze stopáže skutečně zbývá ještě dost minut a že to všechno bude ještě chvíli pokračovat. Sám si nejsem zcela jist jak se mu to podařilo, ovšem upřít mu to nemůžu a musím smeknout onen příslovečný klobouk, který už pár let ani v zimě nenosím. Samozřejmě na tom mají zásluhu i další faktory - rozhodně třeba výkon Heatha Ledgera. Chápu kohokoliv, kdo bude k tomuto snímku přistupovat skepticky (sám jsem to tak taky měl), protože "Ledger je mrtvá ikona a i kdyby hrál před smrtí stejně jako po ní, musí ho všichni bezmezně obdivovat"… jenže oni ho obdivují právem. Jeho výkon je špičkový a dechberoucí a vnucuje divákovi dojem, že má co do činění s někým, kdo si dal tu práci s rešeršemi a do postavy kterou má hrát zcela proniknul. I kdybych to neslyšel ze zákulisních informací, bylo by mi jasné, že minimálně Mooreův Killing Joke si Heath párkrát pročetl. Zkrátka a dobře - za jeho ztvárnění nekonečného, nepředvídatelného, černohumorného chaosu mu musím zatleskat. Co je ještě zajímavější - v době kdy se už několik desetiletí komiks a jeho postavy prohlubují a každý správný scénárista se snaží svým postavám vtisknout charakter, "konfliktní rozpolcenost" a třetí rozměr, je fascinující, nakolik dokáže Joker diváka ohromit (a nakolik tedy funguje), byť je to vlastně jednorozměrný záporák z komiksové staré školy. Nevíme o něm nic (svůj vlastní příběh podá hned v několika verzích z nichž žádná nejspíš není pravdivá - ale to nebyla ani ta Mooreova), náhle se objeví a stejně tak náhle zmizí a kromě své neústupné anarchie (tedy přesněji spíš ilegalismu) vlastně ani nemá žádnou agendu. Stejně si užijete každou scénu s ním. Jenže Jokerem to nekončí. Christian Bale i Gary Oldman předvádějí svůj standard (přeložit jako "charisma a herecká přirozenost, za kterou by 85 % herců vraždilo") a Maggie Gyllenhaal… je lepší než Katie Holmes, byť nedostává zas tolik prostoru. Aaron Eckhart ovšem také exceluje - vytvořil skutečně upřímného "klaďase" a působí tak sympaticky, že to co nakonec musí přijít (koneckonců se jmenuje Harvey Dent, ne?) působí skutečně bolestně. A to už vůbec nemluvím o vizuálních detailech, se kterými si filmaři vskutku pohráli - jako příklad vezměme třeba Bat-sonar, který vypadá přesně tak, jak bych si podobnou vymoženost představoval, pokud ne ještě lépe. Ale stejně se musím vrátit na začátek a ještě jednou říct, že prim hraje atmosféra, hutnější než u většiny ostatních filmů, které jsem kdy viděl a pro kterou stojí za to vidět tento počin alespoň jednou. Zápory? Hmm… jediné co mě napadá je nový Batmanův hlas. Chápu, že modulovat své zvukové projevy v rámci delší a úspěšnější inkognito kariéry je šikovný nápad, ale zní to zvláštně a chvíli bude trvat než si na to zvyknete. A ano, to je asi jediný zápor, který na tomto filmu vidím. Takže kdybych měl celé to své předlouhé blouznění shrnout: Vezměte ten nejlepší neo-noir film od dob Chinatownu, okořeňte jej komiksovým šarmem a Zimmerovou velkolepou a zároveň minimalistickou hudbou (nevíte co si pod tím představit? Pusťte si hned první skladbu na soundtracku), přidejte strhující herecké výkony a dva (tři?) záporáky namísto standardního jednoho… a dostanete Temného rytíře.
Watchmeni můžou být nejlepším, nejkomplexnějším a nejhlubším komiksem, ale Dark Knight je nejlepším komiksovým filmem. Co víc - je to film, kterému se podařilo přitáhnout mě do kina nejvíckrát - celkem pětkrát. Omluvte blázna. Film roku 2008!
Sledovat tento pořad sice není tak nechutné jako cucat koule titulní postavě, ovšem jen o fous. (Nehledě na to - zkuste si jen tak pro sebe teď hned nahlas říct "Babicovy dobroty" a nepřipadat si jako perverzní úchyl. Ne, nejde to, vážně). Pan Babica totiž působí tak neskutečně oslizlým a úlisným dojmem, že mě přejde chuť jenom na obrazovce spatřím tento počin. Výsledek je ojedinělý - skutečně PRVNÍ kuchařská show, u které jsem si ani jednou neřekl "tohle bych doma i zkusil". Co vše dokáže charisma. Jinak bych snad i věřil, že pan "moderátor/kuchař" svému řemeslu skutečně rozumí, ovšem sympatie si nezíská. Alespoň ty mé.
Nápad dobrý. Ať už z hlediska kuchařského, či z hlediska "sonda do hlubin českého národa", kteréžto často odhalí lecjaké zrůdnosti. Zároveň dávám Prostřeno plusové body za soundtrack (ať už melodie z Neverhoodu, Tales of the Unexpected či Wonderwall zahraná na trombón či kýho šlaka), ovšem vše sráží neuvěřitelně dementní komentáře Vydry a Bouškové, které jsou skutečně sterilní, bezduché a hlavně "bezpečné". A téměř zaručeně nevtipné, byť neúmyslně. Škoda, protože jinak by to byly hvězdy tři. Oproti Babicovi totiž působí tahle vymoženost jakoby ji točil Orson Welles.
"Rambo dvojka" může být leda tak rád že nedostane odpad. Zatímco knižní předloha jedničky je syrový a cynický protiválečný traktát s antihrdinou, kterému NEMÁTE fandit a film - přestože poněkud konvenčnější - toto vyznění víceméně drží (i když jak chcete Slymu nefandit, že?), dvojka je vyložená glorifikace války i násilí (pravda, ne takové válečné porno jako čtyřka, ale stejně...). David Morrell se musí otáčet v hrobě, ve kterém ještě ani není. Jakákoliv hloubka, myšlenka či děj se vytratily, zbývá čistokrevná akce - a samozřejmě vznik fenoménu "Rambo", který od tohoto filmu dále upaluje zcela jiným směrem než měl. Škoda, přeškoda, protože první film opravdu sliboval hodně. V konečném důsledku právě proto hodnotím "Rambo: First Blood Part II" (mimochodem opravdu šikovný název) hůř než Komando. Protože dvojka ve vztahu k jedničce a knížce působí asi jako kdyby David Irving natočil Schindlerův seznam 2 jako oslavu nacistického impéria. Ani uchu lahodící Goldsmithova hudba nepomůže. Ty dvě hvězdy jsou možná až příliš benevolentní.
"Na světě je dost žvástů i bez mé pomoci"… Jak velká a smutná pravda. Od (500) Days of Summer jsem čekal bezmála zjevení, "nový svěží závan ve zpuchřelé a mrtvé oblasti romantických komedií". Co jsem dostal? Annie Hall bez Woodyho Allena i Diane Keaton, s lepším soundtrackem a protože už pár desítek let uplynulo, s rádoby větším odstupem (ovšem v reálu je Summer ještě konzervativnější, protože Marc Webb zkrátka nechce natolik experimentovat s médiem a paradoxně ani s tématy jako "starý a pořád stejný" Woody Allen). Zasmál jsem se asi pětkrát, profackovat alespoň jednu ze dvou hlavních postav jsem chtěl asi stokrát a i přes "překvapivou závěrečnou pointu?" (měla být?) jsem si z filmu nic neodnesl. Gordon-Levitt hraje obstojně, Deschanel taky (tak odporné postavy se zhostila vskutku dobře), ale k čemu to? Vypadá to hezky a vedle těch dnešních kvaziromantických ptákovin tahle fraška obstojí, ovšem pokud váš filmový záběr sahá dále než deset let zpátky, zjistíte, že se pod (Letním) sluncem neděje nic nového. Zklamání roku 2009. P.S. - To, že "si pamatuje jen to dobré" neznamená, že Summer není egoistická, sobecká, namyšlená, rádobyalternativní a politováníhodná poběhlice.
Burákový krém, Šeredoheretizániny noci a Onurovy holé lány, aneb nestačí jihoamerická "klasika", musíme si zvyknout na tureckou "novou vlnu". Nebudu za každou cenu alternativní a dávat pět hvězd jenom abych se nepřipojoval k davu - můj mozek, moje srdce i moje koule zkrátka říkají "odpad! odpad! odpad!". Ano, vím že spousta lidí takto hodnotila ještě před samotným shlédnutím, ovšem u mě toto rozhodně nehrozí - můžete mi věřit, že jsem viděl dostatečné množství tohoto východního skvostu, abych mohl hodnotit zcela upřímně, od srdce a férově. Je mi jasné, že si 1000 a jedna noc najde své diváky, je mi zrovna tak jasné, že ji řadový český divák nejen skousne, ale dokonce si ji i užije a že existuje spousta telenovel horších. Ale na hodnocení to nic nemění. Sice bych měl "hvězdičkování" brát v rámci žánru, ale v případě telenovel bych pak musel dát Esmeraldě či Tak jde čas pět hvězd. A to mi svědomí opravdu nedovolí. Přesto - nejde o agresivní, útočný "odpad", pouze o upřímné ohodnocení kvalit, které tato sága nabízí. V podstatě takové mírné "ne, děkuji". Rozhodně nebudu podepisovat petice za stažení z televize - Bůh ví, že televizi (vzhledem k její obecné současné kvalitě) stejně sleduji tak sporadicky, že mě vysílání turecké telenovely skutečně existenčně ani jakkoliv jinak neohrožuje.
S druhým filmem již začínají problémy. Zatímco knižní předloha přechází z naivní a roztomilé atmosféry prvního dílu do téměř regulérního hororu (ke kterému se pak už žádné z pokračování tak docela nevrátí - nejblíže asi pětka, ovšem ta pracuje spíš v psychologické než nadpřirozené rovině), filmu se to moc nedaří. Ne že by tu nebyla snaha, ovšem Columbus zkrátka nedokáže točit ponuré a temné scény. Sice se knihy snaží držet jako klíště (za což má plus), ale v tom nesprávném směru - víc než atmosféru, vyznění a detaily důležité pro vývoj celé ságy se snaží kopírovat jednotlivé dialogy a scény, ovšem naprosto suše a nevýrazně. Ono mrazení v zádech, které bylo přítomno skoro během celé knihy se u filmového zpracování neobjevilo ani jednou. Co víc, protože celé prostředí Bradavic bylo důkladně představeno už v minulém díle, těžko může dvojka překvapit (jako se to dařilo "uvádějící" jedničce). Kenneth Branagh coby Gilderoy Lockhart potěší (popravdě jsem si od samého začátku pro tuto roli nikoho lepšího představit nedovedl) a Rickman, Smith a naposledy i Harris stále září, ovšem režisérova suchost všechnu jejich snahu pohřbívá. A to už vůbec nemluvím o délce snímku, která diváka ke konci dost utahá. Na druhou stranu ovšem Tajemná komnata nevytváří dějové mezery a boty, kterých se dopustí některé pozdější filmy. Za to všechna čest.
Jednička Harryho Pottera se od své předlohy (se kterou bude koneckonců vždy srovnávána, co si budeme nalhávat) odlišuje minimálně, stejně jako následující Komnata. To je na jednu stranu dobře, protože se nejedná o zprasenou adaptaci (jako v případě pětky, na plátno vskutku otřesně převedené), ovšem na druhou stranu kromě "ilustrace knihy" vlastně nic nevytváří. Columbusova režie je zoufale sterilní a přestože má k dispozici spoustu vynikajících herců, očividně si s nimi neumí moc poradit. Samozřejmě ne vždy je to jenom v něm (otřesný Radcliffe, kterému trvalo bezmála deset let, než se naučil hrát), nicméně jako celek je Kámen mudrců velice suchý a nicneříkající. Nakonec ale stejně dám hvězdy čtyři, protože jde přeci jen o první a tedy úvodní díl… a jako takový celkem funguje, určitě lépe než díl následující. Alespoň přináší hlavní hudební motiv a velice trefné a podmanivé zpracování Bradavic.
Milan Kundera ve své knize Nesnesitelná lehkost bytí potlačil téměř vše co patří k dobré beletrii, tedy příběh či psychologii postav, aby mohl do jejích stránek propašovat svůj filozoficko-politický traktát. Posuneme se o pár let dopředu a Philip Kaufman natáčí filmové zpracování, které drtivou většinu z tohoto filozoficko-politického traktátu neobsahuje. Co nám zbyde? Téměř tříhodinový snímek o tom, jak jeden mladík šuká. A jelikož jde o (víceméně) mainstreamovou produkci, samozřejmě nehrozí, že by to TULOB utáhl jako erotická podívaná (mimochodem, pokud by se tak stalo, šlo by pravděpodobně o jednu z nejdivnějších adaptací knihy, jakou kdy stříbrné plátno vidělo). Neříkám, že s Kunderovou rádobyfilozofií souhlasím, ovšem tohle si opravdu ani on nezasloužil. Dokonce i tak vyloženě nezkazitelná scéna vjezdu tanků do naší vlasti je tak nějak nemastná-neslaná, jako všechno okolo, takže i ten konec Rebelů oproti tomu vypadá jako srdceryvný doják. Ano, těch Rebelů. Vzhledem k výše popsanému je taky vlastně úplně jedno, kdo nás oblažuje hereckými výkony, protože prostě není co hrát. Snad jen ten Landovský trochu vyčnívá. Stručně řečeno - zapomeňte, že tento omyl vůbec vzniknul a potřebujete-li mermomocí zjistít, co to ta nesnesitelná lehkost bytí skutečně je, přečtěte si raději Kunderovu knížku.
I přes poněkud hloupě znějící premisu (která je ovšem nakonec vysvětlená v dodatkových materiálech - viz webpage filmu) se ze Sunshine vyklubala překvapivě hard science fiction, na kterou by byl Asimov hrdý. Působí totiž až překvapivě realisticky a nabízí to nejlepší, co můžeme v rámci žánru vidět. Co víc, i z technického hlediska je očividně pečlivě propracovaná a podložená rešeršemi (i když kvůli některým sporným otázkám je třeba se podívat na ony výše zmíněné dodatkové materiály). Ať už se jedná o psychologii postav, filosofickou rovinu či o nervydrásající napětí, lepší film jsem už dlouho neviděl. Přičtěme si k tomu naprosto fantastickou vizuální stránku, kterou se budete opájet celou dobu a perfektní práci kamery (Boyle se nezapře), úžasné herecké výkony (přestože jsem většinu herců neznal) a fakt, že vás film dojme a fascinuje a těžko se vám bude dostávat z onoho vytržení, do kterého vás dostane… Moc dobře nechápu, proč zde má Sunshine 75% - ode mě má pět hvězd a označení Film roku 2007.
Moje komentáře
Saw 5 (2008)
Otřesná záležitost, snažící se primárně pozměnit historii, aby k ní seděl závěr předchozího dílu. Takže diváka čekají dlouhé minuty plné nudného vysvětlování a přetváření kontinuity, občas proložené mučením a další variací na téma "pár lidí zavřených v jedné mega-pasti"… Víte, v Saw III šlo také o upravování historie, ale alespoň o zajímavé upravování historie. Tedy, alespoň v porovnání se zbytkem filmu, ze kterého scény začleňující Amandu do události před jedničkou vycházely vítězně. Tady je snaha v podstatě o to samé, jen s Hoffmanem… a výsledky opravdu nejsou hezké. Je sice pravda, že oproti dvěma předchozím dílům výrazně ubylo nechutností (jsou zde, ale David Hackl se trochu víc krotí - pětka je co do "krvavosti" srovnatelná s dvojkou a možná i jedničkou), překvapivé dějové zvraty se zde objeví zrovna tak (byť některé zoufale průhledné) a konkrétně "řešení" výše zmíněné skupiny nepodarek mi vůbec nepřišlo špatné, jenže to vážně nestačí. Kde nic není ani Jigsaw nebere a s výměnou režiséra série dosáhla svého dna… alespoň prozatím (nevím ještě jaká je obecně nenáviděná sedmička). Na odpad to sice není, ale pohybuje se to setsakramentsky blízko…
Sex ve městě (TV seriál) (1998)
Newyorská novinářka a spisovatelka Joan Swirsky (no, spisovatelka… zkrátka něco jako Nesvadbová) v roce 2003 prohlásila, že feminismus je mrtvý, což dokazuje popularita Sexu ve městě, kde se skupinka emancipovaných žen kolem 30-40 let skutečně zajímá víc o vztahy s chlapy než o svou kariéru, vzhled či peníze. Ne, vážně. Takže předpokládám, že když chce chlap ženskou víc než pivo, fotbal nebo úspěšnou kariéru ombudsmana, tak je to… smrt maskulinismu? Nejspíš díky podobným existencím má slovo "feminismus" tak pejorativní nádech, jaký má. Ale vraťme se k naší milé Karolíně Hřebohouští/Hřebonaťové (záleží jestli při překladu budeme vycházet z jazyka středu USA nebo Skotů) - po zhlédnutí v originálním znění musím ještě jednu hvězdu přidat, především pro mnohem přirozenější hlasy postav (které se v české verzi místy blížily nesnesitelnosti, viz Samantha nebo Stanford), mnohem lepší dialogy a velké množství jazykových hříček a popkulturních narážek, kterými nás (nejen) hlavní hrdinka oblažuje v míře vskutku velké. Seriál tak dostává mnohem větší komický rozměr, než jaký měl v rámci vyčpělé české verze v našich televizích (á propos - když už jsme u té vyčpělosti, chcete-li si skutečně udělat obrázek o tomto dílku, zkuste přetrpět pilotní díl, který je poněkud jalový a kde se neskutečně žvaní o "ovně" (aneb můj pokus o rádobyintelektuální rádobyfrancouzský přízvuk)). Sex ve městě je v mnoha ohledech okázalý kýč, ať se vám nikdo nepokouší namluvit opak. Primární tu jsou fešné oblečky a kostýmky (včetně několika nepovedených ústřelků, viz Carriein "úbor psychedelické dojičky" v jednom z pozdějších dílů), nablýskaný a méně nablýskaný sex, sexuální hračky, sexuální praktiky, spousta klubů… Samotná hlavní hrdinka žije neudržitelným stylem života (sloupkařka má byt na Manhattanu a haldu bot od Blahnika), má v určitých ohledech nulové svědomí a nulovou sebereflexi. Okolí, ať už jde o parky, kluby či noční uličky je rovněž navýsost stylizované - hned v titulní epizodě pohrává laciný smooth jazz, mající vyjádřit onu elegantní dekadentnost Uelkého Džeblka a neony žmurkají tmou. Jde o kýč, ze kterého vám buď bude blivno, nebo si jej oblíbíte. A já, přiznávám se otevřeně, patřím do té druhé skupiny. Protože je to hezký kýč, kýč, který má i podstatu v podobě hlavních postav, které byť se v průběhu času více a více přibližují žánrovým škatulkám, místy až karikaturám (aneb pro seriály naprosto typická "Flanderization", viz TV Tropes), stejně prožijete jejich život s nimi…a to vykupuje leccos. V tom také tkví ona jistá "nebezpečnost" tohoto seriálu - namísto vadných telenovel je ženská divácká obec konfrontována s relativně uvěřitelnou a reálnou psychologií, smíšenou ovšem s místy vyloženě záměrně zvráceným obalem - chápu, že chce někdo "žít jako Carrie", ovšem rovnítko mezi "žít jako Carrie" a "mít víc bot než průměrný foot-fetišista" zkrátka nepatří. Ty hranice se ale místy těžko rozeznávají a to i vinou tvůrců. Onou dekadentností, nablýskaností a povrchností máme tak trochu opovrhovat, koneckonců samotná autorka předlohy Bushnell to tak zamýšlela, ale tento seriál vás k tomu moc nenabádá, spíš právě naopak. Ale odpusťme mu to, je to přece zábava. A je pravda, že u všech šesti sérií jsem se nudil skutečně minimálně. Scénář je totiž, i přes občasnou vykonstruovanost, většinou docela dobře odvedená práce, stejně jako výprava a soundtrack. A pak - i kdyby šlo o stylizovanou harlekýnku z New Yorku přelomu tisíciletí - vadí to někomu? Mně ne. P. S.: Když už jsem zmiňoval ten "humor a tak", co mě mrzí asi nejvíc je fakt, že v pozdějších dílech (vlastně většině) tvůrci upustili od principu "zpovídání náhodných lidí na ulici" (většinou nejzábavnější chvíle v celém dílu) a zároveň onoho lámání čtvrté zdi v rámci komentářů přímo do kamery - až při znovuzhlédnutí jsem zjistil, jak moc mi tahle - přiznávám - banalita v pozdějších sériích chybí.
Zeitgeist: The Movie (video film) (2007)
odpad!O zákulisních čachrech ohledně 11. září nic nevím, takže soudím podle částí o křesťanství a mocných bankéřích. Ty tak zoufale nedokáží uvést byť jediný pravdivý fakt, který by kauzu Petera Josepha podpořil, že mi padá čelist nad bezostyšnou drzostí tvůrců. Jedna věc je vymýšlet konspirační teorie a pokoušet se do nich zlanařit ostatní; druhá věc je, dát jim alespoň trochu kredibility. Zeitgeist je snůškou kravin, kterou "diváci určitě sežerou, protože sami nic neví a nám budou věřit" a má tedy ryze manipulativní charakter (v podstatě jde o podobný případ jako u Dana Browna; i Josephovi i Brownovi navíc věří skutečně znepokojivé procento lidí). Za "dokumentární kvality" skutečně nemíním přidat jakékoliv plusové body - narozdíl od takového Zrození národa totiž tento výkvět nemá jakkoliv novou a originální formu, a proto je prohnilý obsah vystaven na odiv o to víc. A to je ještě slabě řečeno - moc pěkné pokoukání to vážně není. Peter Joseph je možná nadšený mystifikátor, ovšem režii ovládá prachmizerně. Odečtěte si od Zeitgeistu onen faktor šoku a zbyde vám zoufale neestetická nuda. Nezrazuji od zhlédnutí, ale prosím: udělejte si rešerše, něco, čeho tvůrci (očividně) nejsou příliš schopní...
Saw 3 (2006)
Posledních pět minut mě skoro přinutilo dát tři hvězdy, posledních dvacet vteřin mě ale přesvědčilo, že by to byla blbost (zbytečný cliffhanger, zbytečný ještě jeden sestřih událostí minulých plus ten poslední záběr… ale k tomu se ještě vrátím). Po příjemném překvapení v podobě dvojky jsem si chtěl trojku oblíbit, vážně ano. Nebo jí alespoň dát šanci. Bohužel - zpočátku se vůbec nic neděje, máme tady sice pár pastí, ty ale s dějem vlastně nijak nesouvisí a pouze se střídají situace únos->mučení, bez jakékoliv omáčky okolo. Některé (noha, opět úvodní - proč si od minulého dílu tvůrci zvykají tu největší nechutnost dát hned do cold opening?) jsou poměrně nechutné, kamera se jim tentokrát věnuje daleko více a místy to vyloženě vypadá, jakoby se v tom režisér vyžíval. To samé se týká pozdější operace - naprosto zbytečná scéna, která je ve filmu jen proto, aby mohl být divák šokován vrtáním do lebky. Já se ptám proč. Člověk, odkojený skutečnými japonskými nebo italskými torture porn pochoutkami si nad těmito RELATIVNĚ ("relativně" deset stop vysokými písmeny) mírnými pokusy jen odfrkne a běžného diváka to vypudí z kina rychleji než vyžene ven obsah vašeho žaludku slovo "feltching". Něco jako děj se objevuje až po téměř třiceti minutách a nejvíc stejně fungují scény, které se dívají do zákulisí jedničky/dvojky. Zbytek se velmi vleče (druhý problém tohoto snímku, docela podstatný - o půl hodiny delší stopáž na daleko menší množství děje). Závěrečný zvrat sice není špatný, ale ten úplně "nejfinálnější" (ono jich totiž zkrátka musí být v každém dílu několik) je zbytečný, uměle našroubovaný a nebýt jej, dal bych o hvězdu více. A ještě jedna poznámka - přestože jsou i Jigsaw i Amanda záporáci a duševně narušení lidé, nemyslím že je dobře, když mě oba extrémně vytáčí neustálým opakováním slabomyslných manter a pokusy o pseudofilozofování, zvlášť když jim je věnováno tolik času. Na druhou stranu hlavní "hrdina" mě svým patetickým tragédstvím štval ještě daleko víc, takže to je asi vyrovnané. (Bláhově) doufám, že se příští díl bude méně nimrat v nechutnostech, přidá na ději a (z pochopitelných důvodů) bude méně času věnovat těm dvěma. Uvidíme.
Saw 2 (2005)
Po vynikající jedničce jsem měl skutečně strach se na dvojku (potažmo další díly) podívat a čekal jsem opravdu dlouho (přes šest let, abych byl přesný). A víte vy co? Tomuto sequelu jsem se vyhýbal úplně zbytečně. Jde o úplně jinak pojatý příběh, který sice pracuje se starými známými ingrediencemi, ale obohacuje je úplně jiným přístupem k věci. Některé pasti (sice se mi příčí jednání některých internetových komentátorů - totiž hodnotit film podle pastí … ale na druhou stranu zmínit je zkrátka musím) poukazují na pěkně zvrhlou vynalézavost tvůrců, ještě daleko zvrhlejší než v předchozím dílu (i ony věčně omílané jehly i úvodní oftalmologická vsuvka se mi skutečně zaryly pod kůži). Příběh mnohem více pracuje s kolektivem (což nemusí být nutně plus, ale není to špatné zpestření) a závěrečný zvrat, byť jsem ho (nebo alespoň určité jeho části) tušil deset minut od začátku filmu, je prostě skvělý (svou vypointovaností a propojením s předchozím dějem i svou černohumorností mě teď skoro přiměl napsat kacířskou myšlenku "Dahlovský konec", ale tu jsem nakonec nenapsal! Co je v závorce, to se nepočítá! Roalde, prosím, nerotuj v hrobě, moc prosím!). A to, že se tento díl trochu podobá Kostce mě moc netrápí a rozhodně kvůli tomu nebudu snižovat hodnocení, protože tento počin jsem si užil daleko víc. Saw dvojka pro mě byla neskutečným překvapením, protože jsem čekal velký průser a ždímání diváka (to nastalo, ale až později) a dostal jsem důstojného pokračovatele série, který se svými kvalitami skoro vyrovná původní "Hře o přežití".
Muži, kteří nenávidí ženy (2009)
Předloha je neskutečně zdlouhavá průměrná záležitost, jejíž hlavní dějová linka vypadá jako levná variace na Se7en a jejíž naprosto nezáživné a otravné vedlejší dějové linie zabírají skoro víc než polovinu celé knihy. Dobře, budiž. Pro byznysmena v letadle je to určitě "revoluční počtení". Jak je ale na tom film? Překvapivě dobře. Na jednu stranu jen sotva nabídné víc než televizní kriminálka (sterilní, rozvážná režie zrovna moc nepomáhá), ovšem herecké osazení je silné a zároveň se tvůrcům podařilo vyhodit většinu toho balastu, který knihu tak stahoval ke dnu (nač to vměstnat do 250 stran, když to můžeme roztáhnout na 600 a vnutit tak čtenáři pocit, že čte něco velkého?). Nic revolučního skutečně nelze očekávat, přesto ovšem dokáží Muži zaujmout a nenudit, přičemž minimálně v tom druhém prohrávala kniha na celé čáře.
Titanic (1997)
Svůj (trochu delší) komentář k Titanicu uvedu cizími slovy - slovy George Starostina, hudebního kritika, který při poslechu jisté skladby z alba skupiny Flaming Lips seznal, že jde očividně o narážku na Johna Lennona - přesněji na dema jeho balad, s ležérní intonací a mizerným, praskajícím a šumícím zvukem nahrávky. Tedy emocionální, jemnocitná skladba, provedená ovšem s dostatečným ruchem a amatérským přístupem, aby působila dostatečně postmodernisticky, s odstupem, žádné bohaté instrumentální aranže, orchestr, proboha ne! A Starostin poznamenal, že právě to je jeden z důvodů, proč John Lennon je génius, kdežto Wayne Coyne pouze velice talentovaný písničkář - John se ve skutečnosti nebál instrumentace, orchestru, patosu, "kýče", nazvěme si to jakkoliv - v jeho podání šlo vždy o prvotřídní materiál, který nezněl kýčovitě ani trochu a jeho praskající dema jsou právě pouze dema - nikoliv dokončené skladby. A přesně totéž bych mohl vztáhnout na Titanic. Dnes žijeme v době, která příliš nefandí pocitům a pokud chce být někdo dojemný a zároveň uznávaný i v "širších akademických kruzích", musí se setsakramentsky otáčet a všemi možnými způsoby dávat najevo, že to ve skutečnosti zas tak vážně nemyslí a v nejlepším případě že "to je popkulturní odkaz na klasické telenovely a šestákové romance", mrk mrk. Vzhledem k tomu, že James Cameron skutečně je génius, žádné takovéto berličky nepotřebuje. Titanic je romantický film, romantický film se vším všudy a právě v tom vidím jeho celosvětový úspěch. Cynici a pozéři si pochopitelně rýpnou, ale na na kost oholené romanci, která není přeslazená ani přeslzená a není zbytečně plná klišé (archetypů! Těch ano! Archetypů a tropů, ale nikoliv klišé) není v zásadě nic špatného. Koneckonců, Danielle Steel je mizerná spisovatelka nikoliv proto, že píše romance, ale protože… je mizerná spisovatelka. Ovšem Cameron předvádí skutečně vzor perfektní filmařiny, skvěle vystavěnou naraci, která nám umožní prohlédnout si onu pýchu lidstva, prohlédnout si všechna její patra, všechny vrstvy společnosti. Umístil skoro celé vyprávění na jednu loď a získal tím (podobně jako King v jiném mém oblíbeném dílku, tentokrát knižním - The Shining) uzavřený mikrokosmos, kastovně rozdělený, který vás pohltí a zaujme. Přestože titulní loď plula pouze čtyři dny a snímek trvá pouze něco přes tři hodiny, už po dvaceti minutách máte pocit, že jste strávili na palubě týden a teď už jen tak zvědavě koukáte, jestli za tímhle rohem nebude náhodou ještě něco jiného. To se pochopitelně odvíjí i od prostředí, které megaloman James vypiplával do posledního detailu a které svým zpracováním bere dech. Od jednotlivých kajut a hal až po celkové záběry plujícího kolosu, vše je tak precizně propracováno, rozpohybováno a ztvárněno, že skutečně jde poznat, že to točil Cameron. Jdou tu (stejně jako u pozdějšího Avatara) ruku v ruce technický pokrok a tedy i akcent na vizuálno s vyprávěním - jedno by bez druhého působilo daleko slaběji, stejně jako třeba u Vzpomínek na Afriku nebo Tenkrát na Západě. Titanic je tak trochu návratem do dob klasických hollywoodských velkofilmů, ale zároveň se (narozdíl od mnohých z nich, např. Ben Hur, Gone With the Wind, Cleopatra) snaží svůj děj prožívat za vás. A s tím právě souvisí i výběr herců - ti dva hlavní mají dostatečně civilní projev, aby na sebe příliš nestrhávali pozornost a nedělali z toho "svůj" film. Zase jsou ale dost výrazní, abyste si je dokázali zamilovat. A přestože dění na lodi může být (a je!) přikrášlené vnímáním adolescentní dívky a faktem, že na něj vzpomíná po mnoha desetiletích (stejně jako vzpomíná na zkazky, které se doslechla - vždyť spoustu scén na vlastní oči vidět nemohla), Cameronovi se ohromujícím způsobem daří divákovi vnutit, že tím vzpomínajícím nespolehlivým vypravěčem, který to všechno zažil, je divák sám. O samotném potápění lodi se ale není potřeba moc rozepisovat - to je skutečně tak dynamicky a excelentně natočené, sestříhané a trikově dokonalé, že jsem byl u vytržení poprvé i podvacáté. Třešničkou (ale houby třešničkou! Pořádnou tykví!) na příslovečném dortu je pak Hornerova hudba - dost pochybuji, že ji kdy překoná, ale i kdyby po celý zbytek života už jen vykrádal sám sebe a ostatní kolegy (a Bůh a určitě i on sám ví že k tomu má nakročeno), tak za tento výsledek si zaslouží ovace vestoje, ať už jde o překvapivě "nechrámové" chóry nebo o My Heart Will Go On, která tvoří velkou a dramatickou tečku za celou touto kapitolou filmových dějin. Samozřejmě že celý tento kolos z diváků ždíme slzy, ale tím "správným", nenápadným způsobem. Ti, kdo tvrdí, že nechápou jak mohl tento film dostat tolik Oscarů a vydělat tolik peněz buď lžou nebo zkrátka nechtějí chápat - skutečně výborně provedená romance, dokonale natočená, uhodí na strunu velké části populace a Titanic je toho jasným důkazem - mě oslovil jako sedmiletého, jako dvanáctiletého, jako dvacetiletého…a muselo by se se mnou stát něco sakra špatného, aby mě neoslovil i jako třiceti-/čtyřicetiletého. Normálně moc nebrečím, u filmu většinou už vůbec ne, ale tady mi to šlo tak nějak samo. Je to skutečně geniální film, natočený geniálním filmařem, s každým zhlédnutím zraje jako víno a označení všech jeho fanoušků za milovníky slaďáků, Lea či Kate…pouze rozděluje diváky na dospělé a nedospělé.
Batman se vrací (1992)
Je to zvláštní, že mezi všemi těmi Edwardy, Nevěstami, Bítldžusy a dalšími se Tim Burton snad nejvíce projevil a vyřádil na adaptaci Batmanova komiksu, natož na jejím druhém pokračování. Jakoby se Burton minule až příliš krotil - pokračování je temnější, depresivnější, morbidnější, perverznější… a méně o Batmanovi samém. Jakoby nám Tim chtěl ukázat, že o Bruce/Batmana/Wayna se dostatečně zajímal už minule a že jeho charakter sám o sobě dva filmy neutáhne - což může a nemusí být pravda; Nolan se v psýše hlavního hrdiny babral dostatečně, ovšem zrovna tak v druhém filmu dal prostor Jokerovi (a Two Face). Batman je "hrdinou na pokračování" - jakmile o něm všechno víme a máme odvyprávěnou "origin story", stávají se zajímavějšími padouši a i tehdy, kdy se dočkáváme pozměněného statutu quo, nedočkáváme se jej jen tak, ale většinou v závislosti na nekalých plánech jeho protivníků. Batman není Spider-Man, není příliš zmítán okolnostmi ve chvílích, kdy je na scéně jeho civilní já (a je tedy také daleko menší soap opera). Samozřejmě stejně jako u takového Indiana Jonese je každá jeho inkarnace trochu jiná, pozměněná - nejinak je tomu i tady, Batman více stojí v pozadí a nefunguje už jako takový nezničitelný mýtus jako v jedničce (v jejímž závěru koneckonců dobrovolně vystoupil ze stínu a "zoficiálněl"), dokonce zde bude uvržen do stavu osoby nechtěné; film to ovšem divákovi vynahrazuje štědrým rozdělováním stopáže mezi všechny ostatní - a je opravdu o co stát. Všechna čest Timovi - přestože byl Batman Returns ve své době brán jako film "pro děti", moc dobře z vlastní zkušenosti vím, jak s dítětem dokáže zamávat. Batman 2 totiž ani není tak okatě dětsko-nedětský jako například South Park, naopak jde o film, na který své dítko rádi vezmete a až v průběhu si začnete uvědomovat, o jak dokonalou úchylnost jde. Primárně za to samozřejmě můžou DeVito a Pfeiffer - jejich Penguin a Catwoman se tu více, tu méně liší od svých komiksových předloh (primárně aby uspokojili Timovu ujetost - konkrétně Penguin se svému protějšku v jiných adaptacích/původním materiálu podobá opravdu minimálně a z elegantního gangstera byl přeměněn v nelidskou zrůdu, která je zdeformovaná, chodí po ulicích Gothamu v pyžamu - což se rýmuje - žere syrové ryby a lidské obličeje a kdykoliv se objeví ve městě, začnou mizet děti) a roztáčejí různě očividný kolotoč zvráceností, které budete rozdýchavat ještě dlouho. Už jen ryzí fetišismus zdejší Catwoman zůstává dodneška v mainstreamovém filmu nepřekonán. Christopher Walken coby Max Shreck (coby Mozart) jim zdatně sekunduje a Michael Keaton se v tom všem tak trochu ztrácí, protože byť je Wayne/Batman prakticky stejně narušený jako jeho protivníci (a komiks toto dává najevo dost často), být takhle narušený už by si skutečně nemohl dovolit, tím spíš pokud by chtěl zůstat alespoň trochu hrdinou (záměrně neříkám protagonistou, tím totiž stejně možná dost dobře není, alespoň zde). Celá ta komiksovo-Burtonovská morbidní směsice ale drží pohromadě - primárně kvůli Timově jisté režii, která mi zde z jeho filmů přijde dost možná nejlepší. Co víc - celý film je prošpikován skvěle vypointovanými dialogy (to Faidřino přirovnání k Oscaru Wildeovi má něco do sebe) a doplněn perfektním hudebním doprovodem Dannyho Elfmana, který vzal hudbu z jedničky a na ní vybudoval nový, osobitý a perfektně doplňující soundtrack. Architektura je ještě trochu pokřivenější, ještě trochu klaustrofobičtější, ještě trochu goticko-expresioničtější. A do toho všeho vánoční stromečky a žárovičky, jakoby právě tohle měla být ta pravá noční můra před Vánoci. Zkrátka - fanděme Burtonovi, který si přetvořil komiks zcela k obrazu svému a našel přitom ryzí esenci sebe samého - bez animace, bez vlastních postaviček á-la Jack, Betelgeuse či Emily, jenom s obrovskou dávkou invence.
Stopařův průvodce po Galaxii (2005)
Předlohu zbožňuju jako máloco - právě proto mě velmi týrá fakt, že můžu dát nanejvýš jednu hvězdu, a to ještě se zavřenýma očima, protože jsem se zkrátka nedokázal dodívat do konce (počet filmů, kde se mi toto stalo, bych sečetl na prstech jedné ruky Homera Simpsona). Ve scénáři problém není - nevím do jaké míry se do něho otiskl sám Adams, ovšem o to nejde - spousta dialogů z předlohy zůstala zachována (byť v okleštěné podobě, která vede k "cimrmanizaci" - vezměme ze skupiny deseti vět jednu, kterou díky popkulturní osmóze zná každý a která "nese humor". Přátelé, takhle britský humor nefunguje! V devadesáti devíti případech ze sta je onen britský "suchý humor", kterým se všichni ohání, založen na gradaci, která vede k pointě, nikoliv v pointě samotné; díky tomu taky tento snímek působí jako americká adaptace). Největší problém stejně trůní na sesli režisérské: Garth Jennings je možná zručným režisérem videoklipů, filmy ovšem zvládá prachmizerně. Filmové ztvárnění Stopaře je bordel nad bordel, dialogy se nesmyslně překrývají, herci odrecitují co mají a najednou máme skok někam jinam - co hůř, on to není ani vtipný bordel. Jediný záblesk invence jsem viděl ve chvíli, kdy se loď postavená na nepravděpodobnostní pohon (který také není ve filmu nijak vysvětlen, jakož i miliarda jiných věcí - snímek očividně počítá se znalostí předlohy, ovšem znalost předlohy činí tento cirkus redundantním) na chvíli promění ve svět barevných nitek (včetně pasažérů!) A v roztomilé úvodní písničce delfínů. Zkrátka a dobře jde o průser - průser, který nezachrání ani Sam Rockwell coby proto-Russel Brand, ani Zooey Deschanel (snad až na podobnost těch dvou s dvojcí Brand-Katy Perry, kteří jsou teď o pár let později taky pár…ale to už je o něčem jiném…)
Kazatel (2011)
odpad!Tak tohle vážně ne. Priest je pokračováním stejnojmenné korejské manhwy, kterou jsem dosud nepoznamenán, ovšem silně pochybuji, že s ní má kromě názvu mnoho společného, protože takto dementní komiks z Koreje by se jen stěží celosvětově proslavil, dokonce i když vezmeme v potaz dnešní orientaci na "východno". Děj neexistuje (když už, jde nejspíš o nějaké klišé), prostředí se pokouší vypadat postapokalyptičně "cool", jenže pokud jste viděli Mad Maxe nebo alespoň Tatooine ve Star Wars, nic vás nepřekvapí. Hluboké myšlenky typu "církev je zlá, poněvadž učí 'jít proti církvi znamená jít proti Bohu'", střídmá a nudná akce, monstra, která vypadají jako Pinky Demon z Dooma 3...Prkenný Bettany, rádobyhezký Gigandet a nehezká (a divná) Maggie Q. Neubránil jsem se a už od asi páté minuty jsem si z filmu nepokrytě dělal srandu - perly jako "Vzduch se třese!", třicetiletý chodící se sedmnáctiletou či vyřezávání křížů nožem do nábojů k tomu vyloženě vybízejí. Stejně tak křížové fleky na držkách "knězů" - "Sakra, na kterej ventilátor jsi upad'?" Kazatel je špatný - ne, příšerný film, který je nejzábavnější ve chvílích, kdy je nechtěně směšný. V těch ostatních jde pouze o utrpení.
Akeelah (2006)
Nevím jestli je víc dementní fakt, že hláskování je tady bráno jako disciplína hodná olympiády ("training" sestřih jako z Rockyho už opravdu ani nebalancuje na hranici parodie - je za ní tak daleko, že se skoro ztrácí v dáli) nebo to, že Doug Atchinson využívá snad všechna sladkobolná klišé, která ho napadla a výsledek je tupý americký nablýskaný slepenec, který se polyká hůř než deset kilo cukrové vaty. "A navíc je tak hrozně uvědomělý" (dodávají paničky v domácnosti se slzami v očích). Malá černoška, bojující, aby se mohla naučit hláskovat - to je téma tak leda pro film ze šedesátých let (nejspíš se Sidney Poitierem v jedné z vedlejších rolí), ale ne z roku 2006. A pokud si náhodou vlivem názvu myslíte, že jde o spin-off Mauglího chlupaté náhradní mámy v novém filmu mimo džungli, prosím, ujišťuji vás že není; neplýtvejte na tento ulepený cumel časem či penězi.
Zoolander (2001)
Na mém soukromém žebříčku povolání je model/ka velice nízko, dokonce níž než děvka (u té člověk za své peníze dostane alespoň nějakou protihodnotu). Pokud tyto pocity vůči tomuto dnes tak zbožňovanému fenoménu sdílíte (a snesete jistou míru ulítlosti), je Zoolander jasnou volbou ("když jsem se pak v pěti rozhodoval koho dál dělat…", jasně, jasně, známe to všichni). Pokud ne, tak si ho pusťte stejně, třeba vás vyléčí (nebo alespoň urazí). Ben Stiller je zkrátka neuvěřitelné pako (v tom dobrém slova smyslu, pochopitelně) a vrství jeden gag za druhým; některé jsou, pravda, na úrovni základní školy, ovšem ty ostatní si mě naprosto získaly (a pak - důvod, proč Woody Allen ve svých nejlepších dílech žádné gagy na úrovni základní školy nemá je stejně ten, že dobrou polovinu z celkového počtu vtipů dobré tři čtvrtiny populace nechápou, he he he). Raději už ale končím - ještě bych mohl porušit pravidla proti nadužívání závorek v rámci jednoho komentáře na ČSFD. A teď mě na chvíli omluvte - před chvílí jsem měl müsli tyčinku, tak musím jít zvracet...
The X Factor (TV pořad) (2011)
Předpokládám, že takhle nějak vypadá peklo. Všichni se culí jako v nějaké hodně špatné parodii na self-help programy, semtam přijde někdo, kdo zazpívá jako Whitney Houston a zboří sál… a porota se může přetrhnout, aby ochránila křehký jemnocit soutěžících. Simona Cowella tady vyloženě nepoznávám. Neustále se žvaní o "upřímném projevu", " procítěnosti" a podobně - v show, která o těchto aspektech není ani trochu. Samozřejmě že všichni zpívají hezky americky - i když přijde někdo očividně zaostalý, jde přeci o "toho ducha", musíme přikyvovat a tleskat, protože to je americký občan a je tedy nádherný a čerstvý. Byť je X Factor zrůdnost sama o sobě, britská verze byla alespoň o poznání míň sterilní a rozhodně ne tak nechutná. Někteří možná mají hlas, ale nápaditost a originalita by se dala spočítat na prstech ruky vlasteneckého dřevorubce z Oregonu. Ale očekávám, že nějaký Justin Bieber 2 nebo New Kids On The Block 6 se tady najdou.
Snídaně u Tiffanyho (1961)
Ach ne. Truman Capote není z mých nejmilejších spisovatelů, ovšem Snídaně u Tiffanyho je rozhodně jedinečným počinem, který zaujme; bezesporu Capoteho nejlepší dílko, které nevyniká svou délkou, ale svým obsahem. Blakea Edwardse bych namouduši popravil - už jen fakt, že předlohu přetvořil v romantickou komedii (hergot, to že hlavním hrdinou v novele byl HOMOSEXUÁL rozhodně MÁ své opodstatnění - Edwards v podstatě říká "Sorry, Trumane, homouši nikoho nezajímají a pak - společnost potřebuje happyend! Když ten hlavní hrdina s tou rozhoďnožkou nebude na konci chodit, proč tam vůbec je? To pak pro našeho diváka prostě nemá smysl.") - Capoteho tvorba je primárně provokativní, "edgy", a to jak jazykem, tak tématy. Tento film je tak zoufale konformní a uslintaně láskyplně mátožný, že se divím, že z něj Capoteho netrefil šlak. Neříkám, že je dobré být za každou cenu negativní a kontroverzní, jen bych chtěl, aby film, který si vezme název a postavy z nějaké předlohy tuto předlohu neurážel a nepokřivoval. Sakra, to už rovnou můžete vzít Nahý oběd a natočit ho jako rodinnou komedii ("Mamííííí... Bude na mě můj zadek taky mluvit? A proč si tam ti pánové tak moc píchají injekce do ruky? To jsou tak nemocní? Jééé, on se nehýbe! Šššš, on spinká!"). Proto ubírám ještě hvězdičku navíc; film Snídaně u Tiffanyho má vypadat jinak a rozverný, všemi obdivovaný diblík Hepburn s tím nic nezmůže. Proč jsem chtěl i původně dát pouze tři hvězdy, i přes "božskou Audrey" a Manciniho hudbu? Protože předloha měla bratru 100 stránek - několik podstatných scén navíc ve filmu chybí - takže celá tahle veselohra působí (slovy Bilba) jako "máslo namazané na moc velký krajíc" (dvě hodiny? Vážně?) Vím, že jsou všichni zamilovaní do prostitutky Golightlyové s dlouhým držákem na žváro ("Jen abyste vždy měli co kouřit", hlásá reklamní slogan někde uvnitř mě) - já ne.
Nutné k přežití (TV pořad) (2006)
"Hele, tak podívejte, první co musíte udělat, když někde ztroskotáte, je najít mrtvého hrocha a vycucnout mu oko. Pak doporučuji vydlabat potkana a nachcat do něj. Teoreticky by posloužil ještě i žirafí penis. Nic jiného vodu neudrží, to si pamatujte. Potřebujete přejít přes zmrzlé jezero? Super, tak uprostřed vysekejte díru a vykoupejte se - není nad osvěžení, když je venku mínus čtyřicet." Vezměte Survivormana, ale pozor - přidejte k tomu nechutnosti a co nejvetší snahu o "senzaci" ("jinak by to přece nikoho nebavilo", brumlá si pod doutník vypasený programový ředitel Discovery Channel) a vypusťte to s podtitulem "jak přežít v divočině". Narozdíl od Lese Strouda se Bear Grylls nezajímá příliš o skutečné přežití, ale o to, jak co nejvíc šokovat a překvapit. Neříkám že to nemá své využití, ale slintat nad Man vs. Wild nehodlám.
Šílenství (1995)
Vezměme to nejlepší ze Stephena Kinga, okořeňme to trochou Lovecrafta (což ovšem patří do množiny "to nejlepší ze Stephena Kinga" - jakmile totiž Stephen skládá poctu HPL, většinou se mu podaří pětihvězdičková povídka/kniha) a nechme to natočit nízkorozpočtovým nadšencem Carpenterem. Výsledek dost připomíná právě rané Kingovy povídky: aťsi to je třeba béčko, jde o jeden z nejúžasnějších horrorů co jsem kdy viděl (a je mi putna, jaké tu má na ČSFD hodnocení), ze kterého sálá nadšení, energie a zběsilost a který daleko předčí "perfektnější", ale mnohem sterilnější bratříčky. Už jenom motivů tu najdeme spoustu - Kde končí realita a začíná fikce? A je mezi nimi vůbec rozdíl? Můžeme snad někdy zaměnit příčetnost a nepříčetnost? Co bylo v minulosti a co postavu teprve čeká? Co je vyprávění knihy, co je vyprávění filmu, co je vyprávění člověka v blázinci a co jsou představy choré mysli? Stvořila skutečnost víru nebo naopak víra skutečnost? Rozhoduje o své budoucnosti i postava sama nebo vždy pouze její tvůrce? A jak dlouho si budeme či můžeme namlouvat vlastní příčetnost? Jak dlouho musíme být obklopeni tropy a klišé, abychom si uvědomili, že takto by reálný život neměl vypadat? A kdybychom nad tím opravdu dlouho přemýšleli, nemohli bychom si myslet, že skutečně všechno je vytvořeno jenom pro nás? Jak lze tak neodbytnou a zrůdnou myšlenku vyvrátit, zapudit, než se nám v hlavě rozroste a zcela zboří chatrnou strukturu naší příčetnosti? A pak - na koho se vlastně díváme ve filmu? Na herce? Postavu? Člověka? A kdo se dívá na nás? A dost otázek nebo si ještě nedejbože začnu připadat jako filozof. Nejvíc exceluje In the Mouth of Madness stejně díky své atmosféře. Carpenter neprezentuje prakticky nic nového - všechny triky a nápady už jsme viděli někde jinde - ovšem pokládá je za sebe tak umně, že divák skutečně neví co bude dál a atmosféra s přibývajícími minutami jen houstne a houstne. Výsledkem je nervydrásající hodina a půl, u které jsem se po velmi dlouhé době docela slušně zapotil (mimo jiné i díky tak trochu znepokojivému hlavnímu motivu filmu, který jsem z mysli vyháněl ještě o pár hodin později). Přičtěte si skvělý soundtrack (ten hard rock na začátku jsem vážně nečekal) a skvělého Sama Neilla, který se své role chopil skutečně s bravurou (mimochodem, jak by to asi vypadalo, kdyby se zde v hlavní roli objevil Jeff Goldblum? Jen takový nápad…) a máte neskutečný "nářez", který vás přibije do sedačky a nepustí až do závěrečných titulků…a možná i po nich ještě chvíli ne.
Dostaň ho tam (2010)
Byť je Russell Brand úžasný mešuge, nemůžu téhle nekoherentní slátanině dát víc než tři hvězdy. Sledování GHttG v podstatě vypadalo tak, že jsem se čtvrt hodiny nudil a následně mě jeden nebo dva gagy rozesmály tak neskutečně, že jsem spadl ze židle ("It's Kubrickian!" nebo to o Ozzym a Miley Cyrus jsou dobrými příklady). Bohužel na něco jako děj snímek v podstatě rezignuje hned od začátku a sentimentální nota ke konci taky spíš ubližuje. Prakticky dostanete vše, co lze čekat od spinoffu - dvourozměrný charakter, který (právě svou dvourozměrností) skvěle doplňoval Forgetting Sarah Marshall dostal vlastní prostor... a hloubku, kterou ovšem nikdy dostávat neměl. Nic to ale nemění na tom, že je Brand neskutečně úžasný magor a že se rozhodně alespoň několikrát pořádně zasmějete. Tedy za předpokladu, že vaše prdel není staženější než ilegální kopie tohoto filmu na vašem harddisku. Á propos - zmínil jsem už, že Get Him... trpí tím, čím snad všechny Apatowky: mírně přetaženou stopáží?
Mejdan v Las Vegas (2008)
Tak zoufale průměrná "komedie", že jsem si dokonce ani nevzpomněl, že jsem na ní byl v kině. Diaz je zde sterilní a vyčpělá, beze špetky charismatu, ale Kutcher… Kutcher se pohybuje na samé hranici snesitelnosti a docela jasně mi potvrzuje asociaci mého mozku, kterému jeho jméno připadá jako něco mezi slovy "kuchat" a "butcher", poněvadž jako správný řezník kuchá tento už tak handicapovaný film vskutku prvotřídně. Ničím originální děj (nápad ano! Děj ne), který se tak nějak zdechle plazí po těch téměř sto minutách a laciné "gagy", které vám vyšumí z hlavy dřív než odejdete z kina. What Happens in Vegas mě ničím neuráží, ale lepší příklad naprosto DOKONALE průměrného filmu bych asi jen těžko hledal.
Slovensko hľadá SuperStar (TV pořad) (2004)
Pro slovenskou verzi pořadu platí víceméně totéž, co jsem psal u jejího českého bratříčka. Jediným důvodem dát o hvězdu víc jsou moderátoři - jak Banášová, tak Pyco jsou zábavní a sympatičtí, což se ani zdaleka nedalo říct o těch českých tragédech. Co víc - mám pocit jakoby snad i výběr zpěváků nebyl tak nechutný, sterilní a R'N'B poznamenaný - jmenujme za všechny například Prednou, která ani trochu nepřehrává (rozuměj - dramaticky nevzdychá a nezalyká se svým hlasem jak barevná gospelmamá) a přesto se dostala až mezi prvních pět "nejlepších". Že by měli Slováci větší cit pro hudbu? Možné to je, koneckonců si vždycky raději pustím Hammela, Žbirku či Lehotského oproti Michalu Davidovi nebo Lucii Bílé. A to už vůbec nemluvím o Mariánu Vargovi.
Hannah Montana (TV seriál) (2006)
odpad!Teda, hošku, tendle seriál vymejšlel nějakej krutopřísnej megaborec. No jako fakt. Ty voé, máš tam hustý lidi, upe megašukézní hudbu, akorát tam teda neni dEppIk jOhNnyK, to by bylo ještě mrtě makabróznější. No ne, hošku, nemysli si - ta hudba je fuckt, ale jako úplně fuckt hustá. Nic starýho. Šak to znáš ne - většinou to je jeden tón, ale singujou tam tak brutálně, že to je jak… jak.. no, Avril. A hele, teďkonc sem se dočetla v Bravo Girl! že ta Majly má svoji vlastní kariéru. Já ji úpně mocinky lowinkuju, on a je simply boží! Moc bych se s ní chtěla muckat, jak to zpívala ta Katka Peryjů! Tý a ten Earless! Teďkonc sem si na trenslejt-gůglu zjistila, že to znamená bezuchej, he he. Ale ne, on je upně mocinky nejhustější, a repuje jakby bezuchej vůbec nebyl. To bylo ftipný, no ne? Ale ov kórz to nebylo tak ftipný jak MoNtÁnKa, hele, já bysem ji mocinky wantovala na baťůžek. To by mi fšecky holky od nás z třídy upně nejvíc záviděli. A viš ty co? Budu spívat. Fšude řeknu, že hAnNaH je můj vzořík, aby o ní všichni věděli. Ale budu to dělat zadarno, jako vona. Šak z ní to úplně feeluješ, že to dělá, protože prostě mocinky lowinkuje zpívání. No, tak já se přihlásím do superstár. Akorát teda ten porotce sayoval, že se budu muset svlíknout u něho doma, abych postoupila do ňákýho z těch high levlů. Myslíš že to bude vadit? Myslíš že Srámer Krysa to dělal taky? Jéééé, už to zas běží, já se du lookovat. Je to prostě upně mocinky krutopřísně nej...
Temný rytíř (2008)
Kdybych se někdy ponořil do filmů a knih natolik, že bych zapomněl proč vlastně čtu a miluju komiksy, jsem si více než jistý, že by mi to Christopher Nolan rychle připomněl. U něj totiž - bavíme-li se o režisérských kvalitách - nejde o filmařské vychytávky, symboliku kterou používá, jeho propracovanou psychologii postav a konečně ani o herce které si vybírá, byť všechno výše zmíněné je na prvotřídní úrovni. Ne, jde o to, že Nolan je (stejně jako Danny Boyle či Hitchcock, byť jiným způsobem) naprosto excelentním vypravěčem a především dokáže vytvořit Atmosféru s velkým A; atmosféru, která mě u Dark Knighta dokázala pohltit stejně jako ty nejlepší komiksy, které jsem kdy v životě četl; atmosféru, která mě poprvé v životě přiměla dívat se v kině na hodinky, abych se ujistil, že ze stopáže skutečně zbývá ještě dost minut a že to všechno bude ještě chvíli pokračovat. Sám si nejsem zcela jist jak se mu to podařilo, ovšem upřít mu to nemůžu a musím smeknout onen příslovečný klobouk, který už pár let ani v zimě nenosím. Samozřejmě na tom mají zásluhu i další faktory - rozhodně třeba výkon Heatha Ledgera. Chápu kohokoliv, kdo bude k tomuto snímku přistupovat skepticky (sám jsem to tak taky měl), protože "Ledger je mrtvá ikona a i kdyby hrál před smrtí stejně jako po ní, musí ho všichni bezmezně obdivovat"… jenže oni ho obdivují právem. Jeho výkon je špičkový a dechberoucí a vnucuje divákovi dojem, že má co do činění s někým, kdo si dal tu práci s rešeršemi a do postavy kterou má hrát zcela proniknul. I kdybych to neslyšel ze zákulisních informací, bylo by mi jasné, že minimálně Mooreův Killing Joke si Heath párkrát pročetl. Zkrátka a dobře - za jeho ztvárnění nekonečného, nepředvídatelného, černohumorného chaosu mu musím zatleskat. Co je ještě zajímavější - v době kdy se už několik desetiletí komiks a jeho postavy prohlubují a každý správný scénárista se snaží svým postavám vtisknout charakter, "konfliktní rozpolcenost" a třetí rozměr, je fascinující, nakolik dokáže Joker diváka ohromit (a nakolik tedy funguje), byť je to vlastně jednorozměrný záporák z komiksové staré školy. Nevíme o něm nic (svůj vlastní příběh podá hned v několika verzích z nichž žádná nejspíš není pravdivá - ale to nebyla ani ta Mooreova), náhle se objeví a stejně tak náhle zmizí a kromě své neústupné anarchie (tedy přesněji spíš ilegalismu) vlastně ani nemá žádnou agendu. Stejně si užijete každou scénu s ním. Jenže Jokerem to nekončí. Christian Bale i Gary Oldman předvádějí svůj standard (přeložit jako "charisma a herecká přirozenost, za kterou by 85 % herců vraždilo") a Maggie Gyllenhaal… je lepší než Katie Holmes, byť nedostává zas tolik prostoru. Aaron Eckhart ovšem také exceluje - vytvořil skutečně upřímného "klaďase" a působí tak sympaticky, že to co nakonec musí přijít (koneckonců se jmenuje Harvey Dent, ne?) působí skutečně bolestně. A to už vůbec nemluvím o vizuálních detailech, se kterými si filmaři vskutku pohráli - jako příklad vezměme třeba Bat-sonar, který vypadá přesně tak, jak bych si podobnou vymoženost představoval, pokud ne ještě lépe. Ale stejně se musím vrátit na začátek a ještě jednou říct, že prim hraje atmosféra, hutnější než u většiny ostatních filmů, které jsem kdy viděl a pro kterou stojí za to vidět tento počin alespoň jednou. Zápory? Hmm… jediné co mě napadá je nový Batmanův hlas. Chápu, že modulovat své zvukové projevy v rámci delší a úspěšnější inkognito kariéry je šikovný nápad, ale zní to zvláštně a chvíli bude trvat než si na to zvyknete. A ano, to je asi jediný zápor, který na tomto filmu vidím. Takže kdybych měl celé to své předlouhé blouznění shrnout: Vezměte ten nejlepší neo-noir film od dob Chinatownu, okořeňte jej komiksovým šarmem a Zimmerovou velkolepou a zároveň minimalistickou hudbou (nevíte co si pod tím představit? Pusťte si hned první skladbu na soundtracku), přidejte strhující herecké výkony a dva (tři?) záporáky namísto standardního jednoho… a dostanete Temného rytíře. Watchmeni můžou být nejlepším, nejkomplexnějším a nejhlubším komiksem, ale Dark Knight je nejlepším komiksovým filmem. Co víc - je to film, kterému se podařilo přitáhnout mě do kina nejvíckrát - celkem pětkrát. Omluvte blázna. Film roku 2008!
Babicovy dobroty (TV pořad) (2008)
odpad!Sledovat tento pořad sice není tak nechutné jako cucat koule titulní postavě, ovšem jen o fous. (Nehledě na to - zkuste si jen tak pro sebe teď hned nahlas říct "Babicovy dobroty" a nepřipadat si jako perverzní úchyl. Ne, nejde to, vážně). Pan Babica totiž působí tak neskutečně oslizlým a úlisným dojmem, že mě přejde chuť jenom na obrazovce spatřím tento počin. Výsledek je ojedinělý - skutečně PRVNÍ kuchařská show, u které jsem si ani jednou neřekl "tohle bych doma i zkusil". Co vše dokáže charisma. Jinak bych snad i věřil, že pan "moderátor/kuchař" svému řemeslu skutečně rozumí, ovšem sympatie si nezíská. Alespoň ty mé.
Prostřeno! (TV pořad) (2010)
Nápad dobrý. Ať už z hlediska kuchařského, či z hlediska "sonda do hlubin českého národa", kteréžto často odhalí lecjaké zrůdnosti. Zároveň dávám Prostřeno plusové body za soundtrack (ať už melodie z Neverhoodu, Tales of the Unexpected či Wonderwall zahraná na trombón či kýho šlaka), ovšem vše sráží neuvěřitelně dementní komentáře Vydry a Bouškové, které jsou skutečně sterilní, bezduché a hlavně "bezpečné". A téměř zaručeně nevtipné, byť neúmyslně. Škoda, protože jinak by to byly hvězdy tři. Oproti Babicovi totiž působí tahle vymoženost jakoby ji točil Orson Welles.
Rambo II (1985)
"Rambo dvojka" může být leda tak rád že nedostane odpad. Zatímco knižní předloha jedničky je syrový a cynický protiválečný traktát s antihrdinou, kterému NEMÁTE fandit a film - přestože poněkud konvenčnější - toto vyznění víceméně drží (i když jak chcete Slymu nefandit, že?), dvojka je vyložená glorifikace války i násilí (pravda, ne takové válečné porno jako čtyřka, ale stejně...). David Morrell se musí otáčet v hrobě, ve kterém ještě ani není. Jakákoliv hloubka, myšlenka či děj se vytratily, zbývá čistokrevná akce - a samozřejmě vznik fenoménu "Rambo", který od tohoto filmu dále upaluje zcela jiným směrem než měl. Škoda, přeškoda, protože první film opravdu sliboval hodně. V konečném důsledku právě proto hodnotím "Rambo: First Blood Part II" (mimochodem opravdu šikovný název) hůř než Komando. Protože dvojka ve vztahu k jedničce a knížce působí asi jako kdyby David Irving natočil Schindlerův seznam 2 jako oslavu nacistického impéria. Ani uchu lahodící Goldsmithova hudba nepomůže. Ty dvě hvězdy jsou možná až příliš benevolentní.
500 dní se Summer (2009)
"Na světě je dost žvástů i bez mé pomoci"… Jak velká a smutná pravda. Od (500) Days of Summer jsem čekal bezmála zjevení, "nový svěží závan ve zpuchřelé a mrtvé oblasti romantických komedií". Co jsem dostal? Annie Hall bez Woodyho Allena i Diane Keaton, s lepším soundtrackem a protože už pár desítek let uplynulo, s rádoby větším odstupem (ovšem v reálu je Summer ještě konzervativnější, protože Marc Webb zkrátka nechce natolik experimentovat s médiem a paradoxně ani s tématy jako "starý a pořád stejný" Woody Allen). Zasmál jsem se asi pětkrát, profackovat alespoň jednu ze dvou hlavních postav jsem chtěl asi stokrát a i přes "překvapivou závěrečnou pointu?" (měla být?) jsem si z filmu nic neodnesl. Gordon-Levitt hraje obstojně, Deschanel taky (tak odporné postavy se zhostila vskutku dobře), ale k čemu to? Vypadá to hezky a vedle těch dnešních kvaziromantických ptákovin tahle fraška obstojí, ovšem pokud váš filmový záběr sahá dále než deset let zpátky, zjistíte, že se pod (Letním) sluncem neděje nic nového. Zklamání roku 2009. P.S. - To, že "si pamatuje jen to dobré" neznamená, že Summer není egoistická, sobecká, namyšlená, rádobyalternativní a politováníhodná poběhlice.
Tisíc a jedna noc (TV seriál) (2006)
odpad!Burákový krém, Šeredoheretizániny noci a Onurovy holé lány, aneb nestačí jihoamerická "klasika", musíme si zvyknout na tureckou "novou vlnu". Nebudu za každou cenu alternativní a dávat pět hvězd jenom abych se nepřipojoval k davu - můj mozek, moje srdce i moje koule zkrátka říkají "odpad! odpad! odpad!". Ano, vím že spousta lidí takto hodnotila ještě před samotným shlédnutím, ovšem u mě toto rozhodně nehrozí - můžete mi věřit, že jsem viděl dostatečné množství tohoto východního skvostu, abych mohl hodnotit zcela upřímně, od srdce a férově. Je mi jasné, že si 1000 a jedna noc najde své diváky, je mi zrovna tak jasné, že ji řadový český divák nejen skousne, ale dokonce si ji i užije a že existuje spousta telenovel horších. Ale na hodnocení to nic nemění. Sice bych měl "hvězdičkování" brát v rámci žánru, ale v případě telenovel bych pak musel dát Esmeraldě či Tak jde čas pět hvězd. A to mi svědomí opravdu nedovolí. Přesto - nejde o agresivní, útočný "odpad", pouze o upřímné ohodnocení kvalit, které tato sága nabízí. V podstatě takové mírné "ne, děkuji". Rozhodně nebudu podepisovat petice za stažení z televize - Bůh ví, že televizi (vzhledem k její obecné současné kvalitě) stejně sleduji tak sporadicky, že mě vysílání turecké telenovely skutečně existenčně ani jakkoliv jinak neohrožuje.
Harry Potter a Tajemná komnata (2002)
S druhým filmem již začínají problémy. Zatímco knižní předloha přechází z naivní a roztomilé atmosféry prvního dílu do téměř regulérního hororu (ke kterému se pak už žádné z pokračování tak docela nevrátí - nejblíže asi pětka, ovšem ta pracuje spíš v psychologické než nadpřirozené rovině), filmu se to moc nedaří. Ne že by tu nebyla snaha, ovšem Columbus zkrátka nedokáže točit ponuré a temné scény. Sice se knihy snaží držet jako klíště (za což má plus), ale v tom nesprávném směru - víc než atmosféru, vyznění a detaily důležité pro vývoj celé ságy se snaží kopírovat jednotlivé dialogy a scény, ovšem naprosto suše a nevýrazně. Ono mrazení v zádech, které bylo přítomno skoro během celé knihy se u filmového zpracování neobjevilo ani jednou. Co víc, protože celé prostředí Bradavic bylo důkladně představeno už v minulém díle, těžko může dvojka překvapit (jako se to dařilo "uvádějící" jedničce). Kenneth Branagh coby Gilderoy Lockhart potěší (popravdě jsem si od samého začátku pro tuto roli nikoho lepšího představit nedovedl) a Rickman, Smith a naposledy i Harris stále září, ovšem režisérova suchost všechnu jejich snahu pohřbívá. A to už vůbec nemluvím o délce snímku, která diváka ke konci dost utahá. Na druhou stranu ovšem Tajemná komnata nevytváří dějové mezery a boty, kterých se dopustí některé pozdější filmy. Za to všechna čest.
Harry Potter a Kámen mudrců (2001)
Jednička Harryho Pottera se od své předlohy (se kterou bude koneckonců vždy srovnávána, co si budeme nalhávat) odlišuje minimálně, stejně jako následující Komnata. To je na jednu stranu dobře, protože se nejedná o zprasenou adaptaci (jako v případě pětky, na plátno vskutku otřesně převedené), ovšem na druhou stranu kromě "ilustrace knihy" vlastně nic nevytváří. Columbusova režie je zoufale sterilní a přestože má k dispozici spoustu vynikajících herců, očividně si s nimi neumí moc poradit. Samozřejmě ne vždy je to jenom v něm (otřesný Radcliffe, kterému trvalo bezmála deset let, než se naučil hrát), nicméně jako celek je Kámen mudrců velice suchý a nicneříkající. Nakonec ale stejně dám hvězdy čtyři, protože jde přeci jen o první a tedy úvodní díl… a jako takový celkem funguje, určitě lépe než díl následující. Alespoň přináší hlavní hudební motiv a velice trefné a podmanivé zpracování Bradavic.
Nesnesitelná lehkost bytí (1988)
Milan Kundera ve své knize Nesnesitelná lehkost bytí potlačil téměř vše co patří k dobré beletrii, tedy příběh či psychologii postav, aby mohl do jejích stránek propašovat svůj filozoficko-politický traktát. Posuneme se o pár let dopředu a Philip Kaufman natáčí filmové zpracování, které drtivou většinu z tohoto filozoficko-politického traktátu neobsahuje. Co nám zbyde? Téměř tříhodinový snímek o tom, jak jeden mladík šuká. A jelikož jde o (víceméně) mainstreamovou produkci, samozřejmě nehrozí, že by to TULOB utáhl jako erotická podívaná (mimochodem, pokud by se tak stalo, šlo by pravděpodobně o jednu z nejdivnějších adaptací knihy, jakou kdy stříbrné plátno vidělo). Neříkám, že s Kunderovou rádobyfilozofií souhlasím, ovšem tohle si opravdu ani on nezasloužil. Dokonce i tak vyloženě nezkazitelná scéna vjezdu tanků do naší vlasti je tak nějak nemastná-neslaná, jako všechno okolo, takže i ten konec Rebelů oproti tomu vypadá jako srdceryvný doják. Ano, těch Rebelů. Vzhledem k výše popsanému je taky vlastně úplně jedno, kdo nás oblažuje hereckými výkony, protože prostě není co hrát. Snad jen ten Landovský trochu vyčnívá. Stručně řečeno - zapomeňte, že tento omyl vůbec vzniknul a potřebujete-li mermomocí zjistít, co to ta nesnesitelná lehkost bytí skutečně je, přečtěte si raději Kunderovu knížku.
Sunshine (2007)
I přes poněkud hloupě znějící premisu (která je ovšem nakonec vysvětlená v dodatkových materiálech - viz webpage filmu) se ze Sunshine vyklubala překvapivě hard science fiction, na kterou by byl Asimov hrdý. Působí totiž až překvapivě realisticky a nabízí to nejlepší, co můžeme v rámci žánru vidět. Co víc, i z technického hlediska je očividně pečlivě propracovaná a podložená rešeršemi (i když kvůli některým sporným otázkám je třeba se podívat na ony výše zmíněné dodatkové materiály). Ať už se jedná o psychologii postav, filosofickou rovinu či o nervydrásající napětí, lepší film jsem už dlouho neviděl. Přičtěme si k tomu naprosto fantastickou vizuální stránku, kterou se budete opájet celou dobu a perfektní práci kamery (Boyle se nezapře), úžasné herecké výkony (přestože jsem většinu herců neznal) a fakt, že vás film dojme a fascinuje a těžko se vám bude dostávat z onoho vytržení, do kterého vás dostane… Moc dobře nechápu, proč zde má Sunshine 75% - ode mě má pět hvězd a označení Film roku 2007.