Snímek, který rozhodně není pro každého. Je to celkem pochopitelné, neboť se jeví, jakoby ani sám film nevěděl na koho cílí. Ve výsledku to spíše vypadá, že si Malick natočil film pro sebe. A nenatočil ho špatně. Ba naopak, co se týče práce s obrazem, jedná se o skvost. První hodina až na vyjímky šlape výtečně. Neokoukaný styl vyprávění spojený s dokumentárními záběry zobrazujícími vznik života na zemi se divákovi dostanou pod kůži. Jenže pak se začne příběh soustředit na dětství Pittových potomků a tím začíná úpadek, neboť téma přísné výchovy a jejich důsledků na chování dětí není dostatečně rozvedeno. Opakují se stále ty samé situace a ještě k tomu neustále na stejných lokacích, což s sebou přináší nevyhnutelný stereotyp. Strom života paradoxně funguje nejlépe v první hodině, která je dosti mozaikovitou kompozicí záběrů, které na sebe příliš nenavazují. Jakmile se začne "navazovat" a mluvit, není to už ono. Přesto nelze film odstřelit, neboť dokáže vytvořit alespoň nějaké citové pouto k postavám a jak jsem již zmínil, v první hodině snímek exceluje.
Film, který již v ukázkách dokázal vzbudit zájem svým výtvarným pojetím nakonec nenaplnil naděje do něj vkládané takřka v žádném ohledu. Přitom začátek je atmosferický, má i celkem spád a spoustu filmařských nápadů. Jenomže s odjezdem do Prahy jde kvalita sešupem dolů a to bohužel ve všech ohledech. Už tak docela svérázné tempo filmu se ještě zpomalí a příběh začne rapidně přešlapovat na místě. A s téměř nulovým rozvojem příběhu stagnují i vizuální exibice. Ne, že by Nebelův námět potřeboval nějaké přehnané kamerové výkřiky, ale většina filmu je až moc suchá a svá a přitom zvládne diváka naprosto nezasáhnout a nevytvořit pořádnou atmosféru. Což je u filmu, který na atmosféru sází v první řadě docela problém. Film paradoxně nakonec nezachrání ani technická stránka, která má spoustu much. Nevýrazné a nepřesně překreslené obličeje, či někdy vůbec nepřekreslené části scén bijí do očí a vyrušují diváka z plynulého zážitku. Kdyby byl Nebel půlhodinový kraťas složený z úvodu, jednalo by se o úspěch. Jenomže takhle se jedná o zklamání, které sice nakousává pár palčivých témat, ale jakoby se tvůrci na víc nezmohli a nakousnuté myšlenky ve většině případů dál nerozvedli. Ostatně, stačí si přečíst oficiální synopsi, ve které je víceméně celý "příběh" vypsaný, dokonce se po shlédnutí snímku zdá, že je toho tam ještě víc, než ve filmu...
Jedno slovo nedokáže popsat lidský život, ale jedno slovo dokáže popsat tento film. Zklamání. Přitom to začne nadějně. Představení Kaneova života prostřednictvím televizní reportáže velice navnadí, ovšem po dokoukání snímku musím bohužel říci, že se jedná i o jeho vrchol. Když je v úvodu vidět, jak důležitou a kontroverzní osobou Kane byl, jak se mám následně spokojit s poměrně fádním příběhem o dvou manželstvích tohoto velikána, který sice ukazují jeho charakterové rysy, ovšem mnohdy působí zcela prázdně a vedle pár scén, které ukazují opravdový impakt Kaneovy osobnosti na veřejnost se nedokáži zbavit pocitu nenasycení a zahozené šance. Technická stránka filmu, stejně jako vyprávěci metoda, je něčím, co naprosto předběhlo svojí dobu. Pestré úhly kamery jsou dnes samozřejmostí, stejně jako nechronologické vyprávění, ovšem jejich užití před sedmdesáti lety je opravdovou filmovou revolucí. Škoda, že to samé se nedá říci o náplni filmu, který představuje muže, který pouze chce být milován, ovšem mojí náklonnost si nezískal. V úvodu zazní, že Kaneův život je na televizní reportáž příliš obsáhlý. Nakonec mi přijde, že ona reportáž byla dostačující a že naopak osud tohoto filmového velikána je nedostačující pro filmovou stopáž. Rozhodně to platí pro vybrané části jeho života, které byly pro snímek vybrány.
Film, který zahřeje u srdce svojí nebývalou lidskostí, která je důkazem, že i v dnešní době filmů na zakázku pro mainstreamové publikum se může urodit originální nápad, který se povede více než adekvátně realizovat. Film velice snadno přiroste k srdci a po jeho doukoukání cítíte obrovskou satisfakci za jeho tvůrce, kteří s přípravou filmu strávili několik let. Je to dlouhá doba, ale je evidentní, že tvůrci přesně věděli, čeho chtějí dosáhnout. Mary a Max je vizuální lahůdka, která vedle pestrého vzezření nabízí dojemný příběh, který k lidem promlouvá jako málokterý film.
Naprosto pohlcující zážitek, který i přes svojí ohromnou stopáž nedokáže ani na chvíli nudit. Veliký obdiv směrem k Oliveru Stoneovi, který neměl na kompromisy ani pomyšlení a servíruje nám vyšetřování Kennedyho vraždy bez zkratek a nechává nás naplno nahlédnout do vyšetřovacího procesu. Atmosféra snímku je nepopsatelná. Stone mistrně střídá filmové záběry s těmi archivními a díky šikovnému použití kamerových filtrů to není rušivé, ba naopak, skutečné záběry se s těmi pro film natočenými skvěle doplňují. Spolu s hutným scénářem a mistrnou režií film nabízí i špičkové obsazení, kdy každý herec, byť i v sebemenší roli, ze sebe vydává maximum a jen pomáhají zapsat se snímku navždy do vaší paměti. I přes tří a půl hodinovou stopáž v režisérské verzi má film neskutečný drive, který mu leckteré standartně dlouhé snímky mohou závidět. Tady si vše sedlo, jak mělo. Tři a půl hodiny a každá minuta stála za to. Bravo!
Coeni to mají s komediemi velice nahnuté. Jsou totiž tak šílené a přepálené, že mnohdy existuje tenká hranice mezi spokojeností a zklamáním nad právě viděným. Stará Arizona se kloní k pozitivnějším zážítkům. Nabízí odlehčený a velice příjemný průběh okořeněný několika výtečnými momenty, které vás nenechají beze smíchu. Raising Arizona má vedle povedené práce na scénáři a za kamerou výtečné herce, kteří si přehnanost nabízeného evidentně užívají. Navíc se jedná o další důkaz, že Nicolas Cage byl kdysi opravdu výborným hercem. Na druhou stranu je to i smutné zjištění, neboť i ve zdejší přepálené nátuře působí stále méně šíleně, než v posledních rolích.
Příjemný a svižný snímek, který zaujme sympatickou partou zlodějíčků, kteří se nebojácně zhostili role ochránců svého věžáku před chlupatými nestvůrami z vesmíru. Ve filmu se těžce hledá nějaká slabina. Kde je třeba humor, je veselo a kde je potřeba cool akce a napětí, tam se také dostaví. Jenže Attack the Block vedle naplnění diváckých očekávání o příjemně odsýpající oddychovce nenabízí nic moc navíc. Zkrátka ideální snímek na jedno shlédnutí, při kterém se nebudete nudit.
Gilliam je hodně svůj tvůrce, to je známá věc. Ovšem u tohoto feťáckého tripu cílí Gilliam možná až příliš na sebe a opomíná běžného diváka. Nelze neobdivovat povedený vizuál, zajímavý námět a skvělé herce. Obzvláště Benicio Del Toro si svojí vyfetlou roli neskutečně užívá. Deppova postava je až tak mimo, že si někdy nejste jistí, zda ji hraje tak dokonale, nebo si s charakterem neví rady a tápe. Jako krátkometrážní film by to bylo úžasné, ovšem jako dvouhodinová "komedie" je to téměř nezvládnutelný zážitek. Začátek je neotřelý a navnadí, ovšem zbytek filmu se už příliš nemění a tak se v podstatě koukáte dvě hodiny na to samé, jen čím dál tím šílenější. Kdo dokouká na jeden zátah, má můj obdiv.
Chudší napodobenina Bournea, která proti svému vzoru ztrácí téměř ve všech ohledech. Ani tradiční Neesonovo drsňácké charisma nedokáže zakrýt horší scénář, který je poměrně rozplzlý a po celkem povedeném úvodu se s přibývajícím časem a rozlušťováním zápletky film tvůrcům rozpadá pod rukama. Nezachrání ho ani solidní režie. Nejedná se o žádnou katastrofu, jen se z užitého tématu mohlo vytřískat něco víc neotřelého. Přecijen podobných snímků už za sebou máme dost.
Klasický případ filmu, který "udělali" herci. Scénář je jen hřištěm, na kterém se herci naplno vyřádí jako děti za klidného dozoru režiséra. Častou může být divadelní předloha vadou na kráse filmu, ovšem tentokrát je to přesně to, co je potřeba. FIlm se drží divadelní struktury, což vyúsťuje v dlouhé scény, které ač ne vždy jsou pro příběh důležité, mají díky famózním hercům pokaždé nádech osudovosti. Zkrátka radost pohledět na dost možná nejlepší herecký koncert, co jsem zatím měl možnost vidět.
Spíš než komedií roku jsou Bridesmaids tzv. feel good filmem. Vtipů nabízí dost, ovšem nemusí sednout každému. Tvůrci si rozhodně nebrali servítky a nebojí se ničeho. To je jednoznačně sympatické, neboť to není pro dnešní komedie stále ještě tradiční a už vůbec ne pro komedie s převážně ženským osazenstvem. Nicméně to, že dost z nich nefunguje naplno je věc druhá. Nakonec se nemohu ztotožnit s nadšenými zámořskými reakcemi a řádím se do skupiny diváků, které film neurazil a je jim po shlédnutí celkem šumák. Dost možná za to mohou očekávání, takže pokud k filmu přistoupíte střízlivěji, třeba se pobavíte více.
Po tragických recenzích je to nakonec přecijen docela příjemné překvapení. Ovšem přesto se Green Lantern nezbaví nálepky propadáku. V době seriózních a v rámci možností realistických komiksových adaptací se studio z nepochopitelného důvodu rozhodlo jít naprosto opačnou cestou. Takto cheesy film jen tak neuvidíte. Ohromný rozpočet je na filmu vidět stejným způsobem, jako je vidět neschopnost scénáristů přijit s něčím smysluplným a jako naprostá beznaděj Martina Campbella, který evidentě netušil, co si s látkou počít. K dobru lze přičíst herce a docela slušný spád. Přehnaná šílenost použitých nápadů je zárověň největším problémem i plusem filmu. Na jednu stranu jsou některé scény velice podivné, ovšem na druhou stranu se takto šílené nápady na plátně nevidí každý den, tudíž pokud přistoupíte na pravidla hry, můžete si tyto netradičnosti i celkem užít.
Film, který je ve výsledku něčim víc, než slibují synopse a ukázky. A to je jedině dobře. Co ovšem ukázky slibují a co je v "plné" verzi obsaženo, je herecký koncert Davida Hyde Pierce, který dokonale potvrzuje, že po roli psychiatra ze skvělého sitcomu Frasier zvládá bez problémů herecky přejít na druhou stranu barikády a zahrát naprostého šílence. Ačkoliv měl snímek nepochybně minimální rozpočet, zajímavým a a spletitým příběhem podpořeným hereckými výkony a odpovídající režií nakonec může směle konkurovat i dražším a mnohem opečovávanějším snímkům.
Velice podivná záležitost, která z původně neznámé minulosti Mortensenovy postavy neždímá vůbec potenciál a prvních 20 minut je příšerně nudných. Příběh nenaplňuje své ambice, naopak je zahazuje do popelnice. Postavy se chovají naprosto nepochopitelně a zejména Mortensenova syna jsem nemohl vystát. Takto dlouhých 90 minut jsem již dlouho nezažil a přežít většinu nudné stopáže kvůli závěrečné desetiminutové scéně, která ve své podstatě také není ničím zajímavá, jen v ní skvěle hraje William Hurt, se prostě nevyplatí. Jediným přínosem tohoto snímku je potvrzení známé pravdy, že Maria Bello je sexy.
Největším kladem filmu je bezpochyby režie Roberta Schwentkeho, který udržuje tento podivný thriller nad vodou. Ačkoliv je zvrat filmu s největší pravděpodobností odlišný od vašich představ, nic to nemění na tom, že po jeho odhalení jde film do kopru, což vzhledem k tomu, že ani do té doby nebyl nikterak vyjímečný, je problém. Jodie Foster hraje hysterickou a zmatenou matku přesvědčivě, možná až příliš. Člověk chápe její rozpoložení, ale přesto nelze nepřemýšlet, zda je takto uřvanou a nesympatickou postavu vhodné napsat do hlavní role filmu, kde by s ní měl divák soucítit. Bohužel to moc nejde a po celkem vizuálně zajímavém začátku s každou přibývající minutou můj zájem o film klesal.
Druzí X-Meni rozpracovávají nejen dějové motivy předchůdce, ale také navazují na filmařské atributy jedničky a posouvají je o kus vpřed. Singer je ještě pevnější v kramflecích a ke stále vynikajícím dialogovým scénám přidává více akce a hlavně Nightcrawlera, jehož útok na Bílý dům je božský. X2 přes delší stopáž paradoxně odsýpá rychleji než úvodní díl a také více baví. Některé momenty přímo nabádají k plnému hodnocení, ovšem najde se i pár chvilek, které úplné nadšení mírně zchlazují. Přesto X2 provází punc výborného filmu s potenciálem plného hodnocení po opakovaném shlédnutí. Kvality druhých a vlastně i prvních X-Menů člověk docení ještě více po shlédnutí závěru trilogie.
Bryan Singer potvrzuje svůj režisérský um, když zvládnul nelehký úkol. Natočit film s mutanty zasazený do reálného světa tak, aby to nepůsobilo rušivě. Podařilo se a ačkoliv jsou X-Meni v rámci konkurence komornějším komixovým snímkem, není to na škodu, ba dokonce naopak. Ačkoliv je akce zdatně natočena, vzhledem k zajímavým charakterům a dovednostem Singera je ve výsledku mnohem zajímavější sledovat jednotlivé dialogové scény. Rozhovory totiž narozdíl od finále trilogie jsou o něčem, dávají smysl a posouvají děj vpřed. Najde se samozřejmě pár chyb a přehnaných momentů, ale nejde o nic závažného a vzhledem k převažujícím kladným vlastnostem rádi nedostatky prominete.
První dva díly trilogie v mých očích shodně sahaly po absolutním hodnocení, zatímco Poslední vzdor nakonec nedosáhl ani na tu čtvrtou hvězdu. Čím to je? Především přístupem více cíleným na rodinu, příšerným scénářem a přebytkem mutantů. Je to už klišé, ale Ratner není Singer a tak se v jeho filmu těžce hledá nějaký záchytný bod, za který by se dalo vyloženě chválit. Nápadů do filmu přináší minimum a narozdíl od předchůdců se těžko hledají zajímavě natočené, zapamatovatelné scény. Navíc i přes vyšší rozpočet vypadá závěr trilogie daleko uměleji a laciněji. K tomu si připočtěte hloupý scénář, který žene příběh do absurdna a výrazně opouští jakž takž uvěřitelné zasazení mutantů do reality z předchůdců a který snad za celou stopáž nenabízí smysluplnou konverzaci. Třetí X-Meni to nakonec doklepali na tři hvězdy díky starým známým postavám a celkem povedené závěrečné akci. Nicméně po tom, jak to měla série rozehrané to dopadlo velice špatně.
Velice zručně natočený film, který zejména v první polovině výtečně baví, ale kterému, paradoxně ke konci se zvyšujícím se tempem dochází dech. Čím komornější byly v tomto snímku scény, tim více jsem se bavil, bál a užíval si minimalistickou práci režiséra. Po filmařské stránce jsou Ti druzí na vysoké úrovni, ovšem trošku to vázne s příběhem, resp. s jeho rozuzlením. Především se zde nabízený "twist" již objevil v jiném známém snímku a navíc mi přišlo, že scénář se mohl více snažit zamaskovat konec, neboť není těžké si ho domyslet. Tento fakt u mě snímek sráží dolů, ale věřím, že kdo závěr neodhalí předčasně, bude odzbrojen.
Skvěle obsazený a zajímavě natočený snímek, který už toho bohužel více nenabízí. Základní premisa zfilmování "nezfilmovatelného" je určitě výzvou, se kterou se podařilo po formální stránce vypořádat na jedničku. Pseudodokumentární styl je tradičně zajímavý, ovšem díky několika liniím se zde divák může občas ztrácet, v jaké že to roli se zrovna Steve Coogan objevuje. Bohužel mi přišlo, že se film vyčerpal základním filmařským nápadem a nezbylo už příliš síly na vtipný scénář. Díky známým tvářím se na film dobře kouká, ale schází větší zábava. Osobně jsem se příliš nebavil a až na pár světlejších momentů jsem pořád čekal, kdy film překvapí. Bohužel jsem se nedočkal.
Peter Serafinowicz je velice talentovaný britský komik, jehož skečová show se dočkala jen jedné série. Upřímně, ani se příliš nedivím. Ačkoliv Serafinowicz skvěle imituje celebrity a scénky žene na vrchol absurdna, nelze se zbavit dojmu, že jeho humor je cílený spíše na americké publikum. Což je vzhledem k faktu, že se show vysílala na BBC trošku problém. Serafinowicz nabízí pět vyrovnaných epizod a jednu slabší. Právě závěrečná šestá epizoda je příkladem překročení hranice absurdnosti, za kterou už humor příliš nefunguje. Ale i ve slabších chvílích táhne show Serafinowiczova silná osobnost. Snad se mu brzy dostane další příležitosti k tvůrčí realizaci, neboť by byla škoda, kdyby se komik tohoto formátu omezoval pouze na hraní v cizích scénářích, když má i jeho hlava co nabídnout.
Hloupý a naivní film plný klišé, s nevyrovnanými triky, který přesto dokáže pobavit. Jak je to možné? Film na vás sype akci nevídanou kadencí, že si mnohdy nestíháte všímat horších trikových záběrů, či naprosto dementních dialogů. Jonathan Liebesman se rozhodl vzít nás do první bojové linie a to plní bezezbytku a s maximálním nasazením. Extrémně klepavá kamera ruší jen vyjímečně a jen umocňuje strhující tempo bitvy o Los Angeles. Světová invaze je čistým příkladem snímku, u kterého je nejlepší vypnout mozek a nepřemýšlet co se proč a jak děje. Vedle tempa potěší i Aaron Eckhart, který jako jeden z mála herců vyšel z tohoto filmu dobře. Film se snaží zaujmout a i přes podivné emzáky a dementní scénář se mu to daří. S několika úpravami by se mohlo jednat o špičkovou podívanou, ale ani takto si nemáme nač stěžovat.
Neškodná komedie, která v některých momentech dobře pobaví, ale ve zbytku jede na volnoběh. Ze scén je patrná snaha o co největší kadenci humoru, ovšem ne vždy se střílí přímo do černého. Ovšem díky hercům a celkově příjemně potřhlejší povaze filmu se nikdy nestřílí mimo. Přesto se nelze zbavit dojmu, že šlo z tématu vytřískat mnohem víc. Ale když už nic, zůstane vám v hlavě Bradley Cooper v netradiční úloze, či výborně podivný Christopher Meloni.
Příjemné postavy, skvělá hudba, ale tím to bohužel končí. Ačkoliv se snímek soustředí na postavy a jednu chlastačku, i přes sympatické charaktery mi chyběl nějaký příběh, či zásadnější motivace postav. Dokonce i tyto atributy bych byl schopen oželet, kdyby snímek byl vtipnější. Takhle se jen nese v pohodovém a nevýrazném tempu, které zachraňují herci. Ale i oni mají problémy utáhnout prvních cca 40 minut, ve kterých se už tuplem nic neděje a divák čeká na party jako na spásu, která sice přijde, ale ne v takové míře, jak byste čekali.
Prvních 30-45 minut je super a dávají naději na příjemnou, nenáročnou a hlavně hravou akční jízdu v počítačovém světě. Jenže po počátečním skvostu se přesuneme do virtuálního světa, který zpočátku působí zajímavě, ovšem tím jeho trumfy končí. Svět Trona skýtá spoustu možných cest, bohužel se tvůrci Legacy vydali tou špatnou. Prezentovaný svět je prázdný a premisa o nalezení otce a cestě domů nemá šanci udržet plně divákovu pozornost. Kromě šíleného Michaela Sheena hrají všichni podivně a Hedlund je nevýrazný. Kosinski nepřekvapil a dokazuje, že má sice v rukávu pár vizuálních vychytávek, ale tím jeho režisérské schopnosti naprosto končí. Pusťte si počáteční akční nářez a pak můžete s klidem vypnout.
Velice příjemná jednohubka, která je sice tradičně v rámci žánru předvídatelná, ale i přesto dokáže pobavit a zahřát u srdce. Herci hrají, jak je potřeba a obzvláště s Harrisonem Fordem se člověk pobaví.
Dalo by se říci, že jde o předchůdce Inception a zároveň jeho opak. Pohybujeme se střídavě ve snech a realitě, akorát se vzpomínky nezasazují, ale mažou. Prvních 20 minut je dosti nezajímavých a teprve po pozdním nástupu titulků se film rozjede a už nezabrzdí. Svit funguje výborně jako celek. Kaufman napsal celistvý, chytrý scénář, který velice svědomitě převedl Gondry na plátno. Je vidět, že od začátku je film koncipován jako soudržný celek, nikoliv jako přehlídka zajímavých, na sebe nějak navazujících scén. Nejlepším důkazem pro to je fakt, že když na film vzpomínám, nevybavují se mi jednotlivé scény, nýbrž celý průběh v kostce. Nádhera. Tento filmový skvost měl obdržet Oscara i v jiných kategoriích, než jen za scénář, ale bohužel ve stejném roce vyšlo několik Oscarových jistot, na které akademie slyší. Po prvním z, nepochybně několika, shlédnutí jsem nadšen.
Škoda, že seriál skončil tak brzo, z důvodu malé divácké přízně. Na jednu stranu je to ale pochopitelné, neboť Running Wilde se zpočátku tváří podivně a teprve až po pár epizodách nabírá to správné tempo. Jakožto obrovský fanoušek Arrested Development oceňuji jisté podobné rysy s tímto klenotem. Ačkoliv se nejedná o třeskutě vtipný kousek, celková pohodová aura ze seriálu čiší na každém rohu. Nejlepší scény jsou bezpochyby ty, ve kterých se objevuje Peter Serafinowicz, který dokáže rozesmát jen svým pohledem. Myslím, že kdyby dostalo Running Wilde druhou šanci, ať už od Foxů, či po převzetí od jiné TV stanice, pokračoval by seriál v narůstající kvalitě a my bychom měli o jeden kvalitní sitcom více.
Upřímně, nic moc. Vyplnily se obavy, které měl zřejmě každý, kdo o příběhu Arona Rolstona slyšel. Je to nuda. Franco se snaží, seč může, stejně tak i Boyle a kameramané, ovšem letmé pohledy na krajinu a krátké a nevýznamné flashbacky a vize nedokáží udržet divákovu pozornost dostatečným způsobem. Je potřeba ocenit odvahu filmařů, že se do takovéto výzvy pustili, ovšem všem muselo být již od začátku jasné, že tento příběh je dobrý maximálně na seriálovou epizodu, nikoliv na plnou celovečerní stopáž. Ocenit lze tedy v plné míře jen opravdu nabitých a svěžích prvních dvacet minut a Francův výkon, který je řekl bych, tak akorát. Zbytečně neždíme emoce, nepřehrává. Naopak za největší chybu považuji závěrečný záběr na pravého Arona Rolstona s manželkou, který nepůsobí tak, jak by si tvůrci představovali, ale naopak vytrhává z filmového přepisu reality. Skromnější a klaustrofobičtější Buried je ve výsledku lepší. Dávám těsné tři hvězdy. P.S.: Klíčovou scénu uříznutí části ruky jsem nedokázal shlédnout kompletně a hlava neustále cukala od filmu někam do bezpečí...
Námět velice nadějný, provedení má bohužel k naplnění potenciálu daleko. Největší chybou je ovšem casting, který je příšerný. Jeden herec horší než druhý, až si člověk připadá, že místo výběrového řízení mezi profesionáli se náhodně vybírali lidi na ulici. Scénář nedává režisérovi příliš prostoru k vyblbnutí, ale když si vezmu, že se celý film odehrává převážně ve výtahu, popřípadě ještě v jedné, další lokaci, nemohlo to z režisérského hlediska dopadnout o moc lépe. To je jediná vyložená pochvala tomuto snímku. Vyústění zápletky je všelijaké, jen ne takové, jaké byste chtěli. Posledním hřebíkem do rakve je úplně závěrečná scéna, která svojí směšností a neuvěřitelností připomíná obdobný rozhovor z konce třetího Spider-Mana. Průběh filmu má své momenty, ale nikdy se nedočkáte úplného napětí, vždy je to jen lehká zvědavost, co se stane dál. Ovšem ukojení zvědavosti se příliš nedočkáte.
Moje komentáře
Strom života (2011)
Snímek, který rozhodně není pro každého. Je to celkem pochopitelné, neboť se jeví, jakoby ani sám film nevěděl na koho cílí. Ve výsledku to spíše vypadá, že si Malick natočil film pro sebe. A nenatočil ho špatně. Ba naopak, co se týče práce s obrazem, jedná se o skvost. První hodina až na vyjímky šlape výtečně. Neokoukaný styl vyprávění spojený s dokumentárními záběry zobrazujícími vznik života na zemi se divákovi dostanou pod kůži. Jenže pak se začne příběh soustředit na dětství Pittových potomků a tím začíná úpadek, neboť téma přísné výchovy a jejich důsledků na chování dětí není dostatečně rozvedeno. Opakují se stále ty samé situace a ještě k tomu neustále na stejných lokacích, což s sebou přináší nevyhnutelný stereotyp. Strom života paradoxně funguje nejlépe v první hodině, která je dosti mozaikovitou kompozicí záběrů, které na sebe příliš nenavazují. Jakmile se začne "navazovat" a mluvit, není to už ono. Přesto nelze film odstřelit, neboť dokáže vytvořit alespoň nějaké citové pouto k postavám a jak jsem již zmínil, v první hodině snímek exceluje.
Alois Nebel (2011)
Film, který již v ukázkách dokázal vzbudit zájem svým výtvarným pojetím nakonec nenaplnil naděje do něj vkládané takřka v žádném ohledu. Přitom začátek je atmosferický, má i celkem spád a spoustu filmařských nápadů. Jenomže s odjezdem do Prahy jde kvalita sešupem dolů a to bohužel ve všech ohledech. Už tak docela svérázné tempo filmu se ještě zpomalí a příběh začne rapidně přešlapovat na místě. A s téměř nulovým rozvojem příběhu stagnují i vizuální exibice. Ne, že by Nebelův námět potřeboval nějaké přehnané kamerové výkřiky, ale většina filmu je až moc suchá a svá a přitom zvládne diváka naprosto nezasáhnout a nevytvořit pořádnou atmosféru. Což je u filmu, který na atmosféru sází v první řadě docela problém. Film paradoxně nakonec nezachrání ani technická stránka, která má spoustu much. Nevýrazné a nepřesně překreslené obličeje, či někdy vůbec nepřekreslené části scén bijí do očí a vyrušují diváka z plynulého zážitku. Kdyby byl Nebel půlhodinový kraťas složený z úvodu, jednalo by se o úspěch. Jenomže takhle se jedná o zklamání, které sice nakousává pár palčivých témat, ale jakoby se tvůrci na víc nezmohli a nakousnuté myšlenky ve většině případů dál nerozvedli. Ostatně, stačí si přečíst oficiální synopsi, ve které je víceméně celý "příběh" vypsaný, dokonce se po shlédnutí snímku zdá, že je toho tam ještě víc, než ve filmu...
Občan Kane (1941)
Jedno slovo nedokáže popsat lidský život, ale jedno slovo dokáže popsat tento film. Zklamání. Přitom to začne nadějně. Představení Kaneova života prostřednictvím televizní reportáže velice navnadí, ovšem po dokoukání snímku musím bohužel říci, že se jedná i o jeho vrchol. Když je v úvodu vidět, jak důležitou a kontroverzní osobou Kane byl, jak se mám následně spokojit s poměrně fádním příběhem o dvou manželstvích tohoto velikána, který sice ukazují jeho charakterové rysy, ovšem mnohdy působí zcela prázdně a vedle pár scén, které ukazují opravdový impakt Kaneovy osobnosti na veřejnost se nedokáži zbavit pocitu nenasycení a zahozené šance. Technická stránka filmu, stejně jako vyprávěci metoda, je něčím, co naprosto předběhlo svojí dobu. Pestré úhly kamery jsou dnes samozřejmostí, stejně jako nechronologické vyprávění, ovšem jejich užití před sedmdesáti lety je opravdovou filmovou revolucí. Škoda, že to samé se nedá říci o náplni filmu, který představuje muže, který pouze chce být milován, ovšem mojí náklonnost si nezískal. V úvodu zazní, že Kaneův život je na televizní reportáž příliš obsáhlý. Nakonec mi přijde, že ona reportáž byla dostačující a že naopak osud tohoto filmového velikána je nedostačující pro filmovou stopáž. Rozhodně to platí pro vybrané části jeho života, které byly pro snímek vybrány.
Mary a Max (2009)
Film, který zahřeje u srdce svojí nebývalou lidskostí, která je důkazem, že i v dnešní době filmů na zakázku pro mainstreamové publikum se může urodit originální nápad, který se povede více než adekvátně realizovat. Film velice snadno přiroste k srdci a po jeho doukoukání cítíte obrovskou satisfakci za jeho tvůrce, kteří s přípravou filmu strávili několik let. Je to dlouhá doba, ale je evidentní, že tvůrci přesně věděli, čeho chtějí dosáhnout. Mary a Max je vizuální lahůdka, která vedle pestrého vzezření nabízí dojemný příběh, který k lidem promlouvá jako málokterý film.
JFK (1991)
Naprosto pohlcující zážitek, který i přes svojí ohromnou stopáž nedokáže ani na chvíli nudit. Veliký obdiv směrem k Oliveru Stoneovi, který neměl na kompromisy ani pomyšlení a servíruje nám vyšetřování Kennedyho vraždy bez zkratek a nechává nás naplno nahlédnout do vyšetřovacího procesu. Atmosféra snímku je nepopsatelná. Stone mistrně střídá filmové záběry s těmi archivními a díky šikovnému použití kamerových filtrů to není rušivé, ba naopak, skutečné záběry se s těmi pro film natočenými skvěle doplňují. Spolu s hutným scénářem a mistrnou režií film nabízí i špičkové obsazení, kdy každý herec, byť i v sebemenší roli, ze sebe vydává maximum a jen pomáhají zapsat se snímku navždy do vaší paměti. I přes tří a půl hodinovou stopáž v režisérské verzi má film neskutečný drive, který mu leckteré standartně dlouhé snímky mohou závidět. Tady si vše sedlo, jak mělo. Tři a půl hodiny a každá minuta stála za to. Bravo!
Potíže s Arizonou (1987)
Coeni to mají s komediemi velice nahnuté. Jsou totiž tak šílené a přepálené, že mnohdy existuje tenká hranice mezi spokojeností a zklamáním nad právě viděným. Stará Arizona se kloní k pozitivnějším zážítkům. Nabízí odlehčený a velice příjemný průběh okořeněný několika výtečnými momenty, které vás nenechají beze smíchu. Raising Arizona má vedle povedené práce na scénáři a za kamerou výtečné herce, kteří si přehnanost nabízeného evidentně užívají. Navíc se jedná o další důkaz, že Nicolas Cage byl kdysi opravdu výborným hercem. Na druhou stranu je to i smutné zjištění, neboť i ve zdejší přepálené nátuře působí stále méně šíleně, než v posledních rolích.
Útok na věžák (2011)
Příjemný a svižný snímek, který zaujme sympatickou partou zlodějíčků, kteří se nebojácně zhostili role ochránců svého věžáku před chlupatými nestvůrami z vesmíru. Ve filmu se těžce hledá nějaká slabina. Kde je třeba humor, je veselo a kde je potřeba cool akce a napětí, tam se také dostaví. Jenže Attack the Block vedle naplnění diváckých očekávání o příjemně odsýpající oddychovce nenabízí nic moc navíc. Zkrátka ideální snímek na jedno shlédnutí, při kterém se nebudete nudit.
Strach a hnus v Las Vegas (1998)
Gilliam je hodně svůj tvůrce, to je známá věc. Ovšem u tohoto feťáckého tripu cílí Gilliam možná až příliš na sebe a opomíná běžného diváka. Nelze neobdivovat povedený vizuál, zajímavý námět a skvělé herce. Obzvláště Benicio Del Toro si svojí vyfetlou roli neskutečně užívá. Deppova postava je až tak mimo, že si někdy nejste jistí, zda ji hraje tak dokonale, nebo si s charakterem neví rady a tápe. Jako krátkometrážní film by to bylo úžasné, ovšem jako dvouhodinová "komedie" je to téměř nezvládnutelný zážitek. Začátek je neotřelý a navnadí, ovšem zbytek filmu se už příliš nemění a tak se v podstatě koukáte dvě hodiny na to samé, jen čím dál tím šílenější. Kdo dokouká na jeden zátah, má můj obdiv.
Neznámý (2011)
Chudší napodobenina Bournea, která proti svému vzoru ztrácí téměř ve všech ohledech. Ani tradiční Neesonovo drsňácké charisma nedokáže zakrýt horší scénář, který je poměrně rozplzlý a po celkem povedeném úvodu se s přibývajícím časem a rozlušťováním zápletky film tvůrcům rozpadá pod rukama. Nezachrání ho ani solidní režie. Nejedná se o žádnou katastrofu, jen se z užitého tématu mohlo vytřískat něco víc neotřelého. Přecijen podobných snímků už za sebou máme dost.
Konkurenti (1992)
Klasický případ filmu, který "udělali" herci. Scénář je jen hřištěm, na kterém se herci naplno vyřádí jako děti za klidného dozoru režiséra. Častou může být divadelní předloha vadou na kráse filmu, ovšem tentokrát je to přesně to, co je potřeba. FIlm se drží divadelní struktury, což vyúsťuje v dlouhé scény, které ač ne vždy jsou pro příběh důležité, mají díky famózním hercům pokaždé nádech osudovosti. Zkrátka radost pohledět na dost možná nejlepší herecký koncert, co jsem zatím měl možnost vidět.
Ženy sobě (2011)
Spíš než komedií roku jsou Bridesmaids tzv. feel good filmem. Vtipů nabízí dost, ovšem nemusí sednout každému. Tvůrci si rozhodně nebrali servítky a nebojí se ničeho. To je jednoznačně sympatické, neboť to není pro dnešní komedie stále ještě tradiční a už vůbec ne pro komedie s převážně ženským osazenstvem. Nicméně to, že dost z nich nefunguje naplno je věc druhá. Nakonec se nemohu ztotožnit s nadšenými zámořskými reakcemi a řádím se do skupiny diváků, které film neurazil a je jim po shlédnutí celkem šumák. Dost možná za to mohou očekávání, takže pokud k filmu přistoupíte střízlivěji, třeba se pobavíte více.
Green Lantern (2011)
Po tragických recenzích je to nakonec přecijen docela příjemné překvapení. Ovšem přesto se Green Lantern nezbaví nálepky propadáku. V době seriózních a v rámci možností realistických komiksových adaptací se studio z nepochopitelného důvodu rozhodlo jít naprosto opačnou cestou. Takto cheesy film jen tak neuvidíte. Ohromný rozpočet je na filmu vidět stejným způsobem, jako je vidět neschopnost scénáristů přijit s něčím smysluplným a jako naprostá beznaděj Martina Campbella, který evidentě netušil, co si s látkou počít. K dobru lze přičíst herce a docela slušný spád. Přehnaná šílenost použitých nápadů je zárověň největším problémem i plusem filmu. Na jednu stranu jsou některé scény velice podivné, ovšem na druhou stranu se takto šílené nápady na plátně nevidí každý den, tudíž pokud přistoupíte na pravidla hry, můžete si tyto netradičnosti i celkem užít.
Perfect Host, The (2010)
Film, který je ve výsledku něčim víc, než slibují synopse a ukázky. A to je jedině dobře. Co ovšem ukázky slibují a co je v "plné" verzi obsaženo, je herecký koncert Davida Hyde Pierce, který dokonale potvrzuje, že po roli psychiatra ze skvělého sitcomu Frasier zvládá bez problémů herecky přejít na druhou stranu barikády a zahrát naprostého šílence. Ačkoliv měl snímek nepochybně minimální rozpočet, zajímavým a a spletitým příběhem podpořeným hereckými výkony a odpovídající režií nakonec může směle konkurovat i dražším a mnohem opečovávanějším snímkům.
Dějiny násilí (2005)
Velice podivná záležitost, která z původně neznámé minulosti Mortensenovy postavy neždímá vůbec potenciál a prvních 20 minut je příšerně nudných. Příběh nenaplňuje své ambice, naopak je zahazuje do popelnice. Postavy se chovají naprosto nepochopitelně a zejména Mortensenova syna jsem nemohl vystát. Takto dlouhých 90 minut jsem již dlouho nezažil a přežít většinu nudné stopáže kvůli závěrečné desetiminutové scéně, která ve své podstatě také není ničím zajímavá, jen v ní skvěle hraje William Hurt, se prostě nevyplatí. Jediným přínosem tohoto snímku je potvrzení známé pravdy, že Maria Bello je sexy.
Tajemný let (2005)
Největším kladem filmu je bezpochyby režie Roberta Schwentkeho, který udržuje tento podivný thriller nad vodou. Ačkoliv je zvrat filmu s největší pravděpodobností odlišný od vašich představ, nic to nemění na tom, že po jeho odhalení jde film do kopru, což vzhledem k tomu, že ani do té doby nebyl nikterak vyjímečný, je problém. Jodie Foster hraje hysterickou a zmatenou matku přesvědčivě, možná až příliš. Člověk chápe její rozpoložení, ale přesto nelze nepřemýšlet, zda je takto uřvanou a nesympatickou postavu vhodné napsat do hlavní role filmu, kde by s ní měl divák soucítit. Bohužel to moc nejde a po celkem vizuálně zajímavém začátku s každou přibývající minutou můj zájem o film klesal.
X-Men 2 (2003)
Druzí X-Meni rozpracovávají nejen dějové motivy předchůdce, ale také navazují na filmařské atributy jedničky a posouvají je o kus vpřed. Singer je ještě pevnější v kramflecích a ke stále vynikajícím dialogovým scénám přidává více akce a hlavně Nightcrawlera, jehož útok na Bílý dům je božský. X2 přes delší stopáž paradoxně odsýpá rychleji než úvodní díl a také více baví. Některé momenty přímo nabádají k plnému hodnocení, ovšem najde se i pár chvilek, které úplné nadšení mírně zchlazují. Přesto X2 provází punc výborného filmu s potenciálem plného hodnocení po opakovaném shlédnutí. Kvality druhých a vlastně i prvních X-Menů člověk docení ještě více po shlédnutí závěru trilogie.
X-Men (2000)
Bryan Singer potvrzuje svůj režisérský um, když zvládnul nelehký úkol. Natočit film s mutanty zasazený do reálného světa tak, aby to nepůsobilo rušivě. Podařilo se a ačkoliv jsou X-Meni v rámci konkurence komornějším komixovým snímkem, není to na škodu, ba dokonce naopak. Ačkoliv je akce zdatně natočena, vzhledem k zajímavým charakterům a dovednostem Singera je ve výsledku mnohem zajímavější sledovat jednotlivé dialogové scény. Rozhovory totiž narozdíl od finále trilogie jsou o něčem, dávají smysl a posouvají děj vpřed. Najde se samozřejmě pár chyb a přehnaných momentů, ale nejde o nic závažného a vzhledem k převažujícím kladným vlastnostem rádi nedostatky prominete.
X-Men: Poslední vzdor (2006)
První dva díly trilogie v mých očích shodně sahaly po absolutním hodnocení, zatímco Poslední vzdor nakonec nedosáhl ani na tu čtvrtou hvězdu. Čím to je? Především přístupem více cíleným na rodinu, příšerným scénářem a přebytkem mutantů. Je to už klišé, ale Ratner není Singer a tak se v jeho filmu těžce hledá nějaký záchytný bod, za který by se dalo vyloženě chválit. Nápadů do filmu přináší minimum a narozdíl od předchůdců se těžko hledají zajímavě natočené, zapamatovatelné scény. Navíc i přes vyšší rozpočet vypadá závěr trilogie daleko uměleji a laciněji. K tomu si připočtěte hloupý scénář, který žene příběh do absurdna a výrazně opouští jakž takž uvěřitelné zasazení mutantů do reality z předchůdců a který snad za celou stopáž nenabízí smysluplnou konverzaci. Třetí X-Meni to nakonec doklepali na tři hvězdy díky starým známým postavám a celkem povedené závěrečné akci. Nicméně po tom, jak to měla série rozehrané to dopadlo velice špatně.
Ti druzí (2001)
Velice zručně natočený film, který zejména v první polovině výtečně baví, ale kterému, paradoxně ke konci se zvyšujícím se tempem dochází dech. Čím komornější byly v tomto snímku scény, tim více jsem se bavil, bál a užíval si minimalistickou práci režiséra. Po filmařské stránce jsou Ti druzí na vysoké úrovni, ovšem trošku to vázne s příběhem, resp. s jeho rozuzlením. Především se zde nabízený "twist" již objevil v jiném známém snímku a navíc mi přišlo, že scénář se mohl více snažit zamaskovat konec, neboť není těžké si ho domyslet. Tento fakt u mě snímek sráží dolů, ale věřím, že kdo závěr neodhalí předčasně, bude odzbrojen.
Tristram Shandy (2006)
Skvěle obsazený a zajímavě natočený snímek, který už toho bohužel více nenabízí. Základní premisa zfilmování "nezfilmovatelného" je určitě výzvou, se kterou se podařilo po formální stránce vypořádat na jedničku. Pseudodokumentární styl je tradičně zajímavý, ovšem díky několika liniím se zde divák může občas ztrácet, v jaké že to roli se zrovna Steve Coogan objevuje. Bohužel mi přišlo, že se film vyčerpal základním filmařským nápadem a nezbylo už příliš síly na vtipný scénář. Díky známým tvářím se na film dobře kouká, ale schází větší zábava. Osobně jsem se příliš nebavil a až na pár světlejších momentů jsem pořád čekal, kdy film překvapí. Bohužel jsem se nedočkal.
Peter Serafinowicz Show, The (TV seriál) (2007)
Peter Serafinowicz je velice talentovaný britský komik, jehož skečová show se dočkala jen jedné série. Upřímně, ani se příliš nedivím. Ačkoliv Serafinowicz skvěle imituje celebrity a scénky žene na vrchol absurdna, nelze se zbavit dojmu, že jeho humor je cílený spíše na americké publikum. Což je vzhledem k faktu, že se show vysílala na BBC trošku problém. Serafinowicz nabízí pět vyrovnaných epizod a jednu slabší. Právě závěrečná šestá epizoda je příkladem překročení hranice absurdnosti, za kterou už humor příliš nefunguje. Ale i ve slabších chvílích táhne show Serafinowiczova silná osobnost. Snad se mu brzy dostane další příležitosti k tvůrčí realizaci, neboť by byla škoda, kdyby se komik tohoto formátu omezoval pouze na hraní v cizích scénářích, když má i jeho hlava co nabídnout.
Světová invaze (2011)
Hloupý a naivní film plný klišé, s nevyrovnanými triky, který přesto dokáže pobavit. Jak je to možné? Film na vás sype akci nevídanou kadencí, že si mnohdy nestíháte všímat horších trikových záběrů, či naprosto dementních dialogů. Jonathan Liebesman se rozhodl vzít nás do první bojové linie a to plní bezezbytku a s maximálním nasazením. Extrémně klepavá kamera ruší jen vyjímečně a jen umocňuje strhující tempo bitvy o Los Angeles. Světová invaze je čistým příkladem snímku, u kterého je nejlepší vypnout mozek a nepřemýšlet co se proč a jak děje. Vedle tempa potěší i Aaron Eckhart, který jako jeden z mála herců vyšel z tohoto filmu dobře. Film se snaží zaujmout a i přes podivné emzáky a dementní scénář se mu to daří. S několika úpravami by se mohlo jednat o špičkovou podívanou, ale ani takto si nemáme nač stěžovat.
Léto k nepřežití (2001)
Neškodná komedie, která v některých momentech dobře pobaví, ale ve zbytku jede na volnoběh. Ze scén je patrná snaha o co největší kadenci humoru, ovšem ne vždy se střílí přímo do černého. Ovšem díky hercům a celkově příjemně potřhlejší povaze filmu se nikdy nestřílí mimo. Přesto se nelze zbavit dojmu, že šlo z tématu vytřískat mnohem víc. Ale když už nic, zůstane vám v hlavě Bradley Cooper v netradiční úloze, či výborně podivný Christopher Meloni.
Omámení a zmatení (1993)
Příjemné postavy, skvělá hudba, ale tím to bohužel končí. Ačkoliv se snímek soustředí na postavy a jednu chlastačku, i přes sympatické charaktery mi chyběl nějaký příběh, či zásadnější motivace postav. Dokonce i tyto atributy bych byl schopen oželet, kdyby snímek byl vtipnější. Takhle se jen nese v pohodovém a nevýrazném tempu, které zachraňují herci. Ale i oni mají problémy utáhnout prvních cca 40 minut, ve kterých se už tuplem nic neděje a divák čeká na party jako na spásu, která sice přijde, ale ne v takové míře, jak byste čekali.
TRON: Legacy 3D (2010)
Prvních 30-45 minut je super a dávají naději na příjemnou, nenáročnou a hlavně hravou akční jízdu v počítačovém světě. Jenže po počátečním skvostu se přesuneme do virtuálního světa, který zpočátku působí zajímavě, ovšem tím jeho trumfy končí. Svět Trona skýtá spoustu možných cest, bohužel se tvůrci Legacy vydali tou špatnou. Prezentovaný svět je prázdný a premisa o nalezení otce a cestě domů nemá šanci udržet plně divákovu pozornost. Kromě šíleného Michaela Sheena hrají všichni podivně a Hedlund je nevýrazný. Kosinski nepřekvapil a dokazuje, že má sice v rukávu pár vizuálních vychytávek, ale tím jeho režisérské schopnosti naprosto končí. Pusťte si počáteční akční nářez a pak můžete s klidem vypnout.
Hezké vstávání (2010)
Velice příjemná jednohubka, která je sice tradičně v rámci žánru předvídatelná, ale i přesto dokáže pobavit a zahřát u srdce. Herci hrají, jak je potřeba a obzvláště s Harrisonem Fordem se člověk pobaví.
Věčný svit neposkvrněné mysli (2004)
Dalo by se říci, že jde o předchůdce Inception a zároveň jeho opak. Pohybujeme se střídavě ve snech a realitě, akorát se vzpomínky nezasazují, ale mažou. Prvních 20 minut je dosti nezajímavých a teprve po pozdním nástupu titulků se film rozjede a už nezabrzdí. Svit funguje výborně jako celek. Kaufman napsal celistvý, chytrý scénář, který velice svědomitě převedl Gondry na plátno. Je vidět, že od začátku je film koncipován jako soudržný celek, nikoliv jako přehlídka zajímavých, na sebe nějak navazujících scén. Nejlepším důkazem pro to je fakt, že když na film vzpomínám, nevybavují se mi jednotlivé scény, nýbrž celý průběh v kostce. Nádhera. Tento filmový skvost měl obdržet Oscara i v jiných kategoriích, než jen za scénář, ale bohužel ve stejném roce vyšlo několik Oscarových jistot, na které akademie slyší. Po prvním z, nepochybně několika, shlédnutí jsem nadšen.
Running Wilde (TV seriál) (2010)
Škoda, že seriál skončil tak brzo, z důvodu malé divácké přízně. Na jednu stranu je to ale pochopitelné, neboť Running Wilde se zpočátku tváří podivně a teprve až po pár epizodách nabírá to správné tempo. Jakožto obrovský fanoušek Arrested Development oceňuji jisté podobné rysy s tímto klenotem. Ačkoliv se nejedná o třeskutě vtipný kousek, celková pohodová aura ze seriálu čiší na každém rohu. Nejlepší scény jsou bezpochyby ty, ve kterých se objevuje Peter Serafinowicz, který dokáže rozesmát jen svým pohledem. Myslím, že kdyby dostalo Running Wilde druhou šanci, ať už od Foxů, či po převzetí od jiné TV stanice, pokračoval by seriál v narůstající kvalitě a my bychom měli o jeden kvalitní sitcom více.
127 hodin (2010)
Upřímně, nic moc. Vyplnily se obavy, které měl zřejmě každý, kdo o příběhu Arona Rolstona slyšel. Je to nuda. Franco se snaží, seč může, stejně tak i Boyle a kameramané, ovšem letmé pohledy na krajinu a krátké a nevýznamné flashbacky a vize nedokáží udržet divákovu pozornost dostatečným způsobem. Je potřeba ocenit odvahu filmařů, že se do takovéto výzvy pustili, ovšem všem muselo být již od začátku jasné, že tento příběh je dobrý maximálně na seriálovou epizodu, nikoliv na plnou celovečerní stopáž. Ocenit lze tedy v plné míře jen opravdu nabitých a svěžích prvních dvacet minut a Francův výkon, který je řekl bych, tak akorát. Zbytečně neždíme emoce, nepřehrává. Naopak za největší chybu považuji závěrečný záběr na pravého Arona Rolstona s manželkou, který nepůsobí tak, jak by si tvůrci představovali, ale naopak vytrhává z filmového přepisu reality. Skromnější a klaustrofobičtější Buried je ve výsledku lepší. Dávám těsné tři hvězdy. P.S.: Klíčovou scénu uříznutí části ruky jsem nedokázal shlédnout kompletně a hlava neustále cukala od filmu někam do bezpečí...
Ďábel (2010)
Námět velice nadějný, provedení má bohužel k naplnění potenciálu daleko. Největší chybou je ovšem casting, který je příšerný. Jeden herec horší než druhý, až si člověk připadá, že místo výběrového řízení mezi profesionáli se náhodně vybírali lidi na ulici. Scénář nedává režisérovi příliš prostoru k vyblbnutí, ale když si vezmu, že se celý film odehrává převážně ve výtahu, popřípadě ještě v jedné, další lokaci, nemohlo to z režisérského hlediska dopadnout o moc lépe. To je jediná vyložená pochvala tomuto snímku. Vyústění zápletky je všelijaké, jen ne takové, jaké byste chtěli. Posledním hřebíkem do rakve je úplně závěrečná scéna, která svojí směšností a neuvěřitelností připomíná obdobný rozhovor z konce třetího Spider-Mana. Průběh filmu má své momenty, ale nikdy se nedočkáte úplného napětí, vždy je to jen lehká zvědavost, co se stane dál. Ovšem ukojení zvědavosti se příliš nedočkáte.