Tamirki

Není to určitě špatný seriál, ale na mnohá ta teenagerská "dramata" už jsem buď trochu stará nebo bych se v nich neviděla ani ve věku hlavních hrdinů. Na seriál jsem se dívala kvůli třetí sérii, která mi přijde jednoznačně nejlepší. První série 55-60 %, druhá tak 70 %, třetí 95 %, čtvrtá 40-50% za Sanu, na 60 % ji vytáhne pár Evak momentů. Celkově tak mezi 3-4 hvězdami, ale za Isakovu (a Evenovu) třetí řadu musím dát vyšší hodnocení.

Celé poselství filmu se v té osobní rovině dá shrnout: On by byl tak šťastný, kdyby byl heterosexuální a mohl zůstat se svou úžasnou Mary. Se zobrazením homosexuality, respektive sexuality FM (osobně jsem přesvědčená, že byl gay, ale to je celkem vedlejší) má Bohemian Rhapsody podle mého názoru značný problém. Jeho vztahy (nebo spíš sex) s muži jsou vylíčeny jako nějaké vnější ohrožení, jako něco, co hodného a v podstatě nevinného Freddieho korumpuje a ničí. Zlý a úlisný gay darebák Paul ho nejdřív svede (příznačné je i vizuální zpracování, je to scéna, v níž se nad ním Paul tyčí a Freddie působí poněkud bezmocně a ohroženě), pak mu dohazuje sexuální partnery (víte, on by Freddie třeba až takový zájem o ošklivý promiskuitní sex s mnoha partnery neměl, kdyby mu je zlý Paul nedovedl až do postele). Nakonec se – samozřejmě díky Paulovi – propadne do úplného bahna gay promiskuity a večírků, z níž ho vysvobodí až věrná přítelkyně Mary, toho času mimochodem těhotná. Je to symbol rodinného štěstí, které ubohý Freddie mít nemůže, ale laskavá Mary a jeho spoluhráči (hodní věrní taťkové od rodin, i když tedy Roger občas… no nic, to je jen takový lehoučký náznak, aby nevypadali úplně dokonale) mu alespoň vytváří náhradní rodinu, aby se necítil tak sám – a Freddie nakonec prozře, uvědomí si to, padouch a hlavní viník (Paul) je dramaticky demaskován a odhozen. A Freddie s promiskuitním gay sexem končí, protože ho stejně měl jen proto, že se (mylně) cítil tak sám – a že byl pod vlivem zlého Paula. Záchrana ovšem přijde pozdě, být gay se totiž rovná nejen promiskuita, ale i nemoc a zmar, nehezkého umírání a smrti nás ovšem tvůrci raději ušetří, diagnóza HIV/AIDS jim jen poslouží jako vděčná dramaturgická berlička. A v závěru přichází i domnělé vykoupení, vidina vztahu s hodným slušným homosexuálem, s onou příslovečnou výjimkou z pravidla. Je pravdou, že leccos z toho odráží realitu, v 70. a 80. letech toho gayům až na kluby a záchody opravdu moc nezbývalo, AIDS byla skutečná hrozba a aktivní zapojení do gay scény/vztahů mělo v určité době s velkou pravděpodobností tragické vyústění. Nicméně film vůbec nereflektuje (minimálně do určité míry) společenskou podmíněnost určitého chování, z Freddieho dělá do značné míry bezmocnou Paulovu oběť, vztahy s muži jsou zredukovány na pár pochybných promiskuitních epizod (ovšem jen velmi cudně naznačených) a pár asexuálních minut s hodným Jimem (aby se neřeklo). Oproti tomu má velký prostor milostný vztah s Mary, který byl realitou zhruba třetinu sledovaného období. A film si navíc věci nehorázně upravuje. Já rozumím tomu, že životopisný film (i když tvůrci ho alibisticky raději označí například jako „oslavu Freddieho a hudby Queen“) není dokument, chápu, že do filmu se leccos nemusí vejít, že některé věci mohou být drobně upraveny atd. V tomhle případě jde ale o věci, které úplně mění vyznění některých situací – nejde o drobný posun významu, ale o úplný přepis, například Freddieho sólová kariéra a následný údajný skoro rozpad kapely, diagnóza AIDS atd. Některé věci působí nejen jako klišé, ale i dost nesmyslně a neuvěřitelně, třeba „vztah“ s Jimem Huttonem – jestli jsem to dobře pochopila, tak ho Freddie zvládl během pár hodin (před koncertem Live Aid!) najít, dát se s ním dohromady i představit ho rodičům, působí to spíš jako umělý a povinný přívažek, aby film nevyzněl úplně homofobně. To už vůbec nemluvím o tom, že Jim nebyl číšník a že jejich vztah začal úplně jinak. A ano, všechno to do určité míry zachraňuje hudba, osobně mám kapelu Queen a jejich písničky ráda, takže hudební části jsem si celkem užívala a naprosto rozumím tomu, proč má ten film takový úspěch. Spíš mi tedy přijde škoda promarněné příležitosti, stačilo relativně málo a mohl to být mnohem lepší film.

Velmi autenticky působící drama založené na tom, co se skutečně stalo - autor knižní předlohy Jonas Gardell vycházel zčásti z vlastních zážitků a vzpomínek a dílo je tak i poctou několika jeho zemřelým přátelům. Prolínání časových rovin funguje na výbornou, skvělé a přesvědčivé jsou herecké výkony. Kromě ústřední milostné dvojice zaujme především osobitý a poněkud výstřední Paul. A přestože se tvůrcům podařilo vyhnout zbytečnému sentimentu a patosu, hlavně závěrečná část je působivým a dojemným ztvárněním tragédie několika lidských osudů.

O zombie tady vlastně vůbec nejde :-) Mnohem spíše se jedná o komorní drama, které je alegorickým zpodobněním problému jinakosti a přijímání odlišnosti ve společnosti i v malé komunitě. Zároveň zobrazuje vztahy a postavy poznamenané tragédiemi a vinou, lidi, kteří se musí vyrovnat s tím, že spáchali nepředstavitelné, nebo ty, kteří ztratili své blízké a teď musí přijmout jejich návrat ve zcela jiné a poněkud děsivé podobě. Všechny reakce a postoje přitom působí velmi uvěřitelně a realisticky - ano, přesně takhle nějak by se Británie a její vesnické komunity mohly vyrovnávat s "obětmi částečného skonu".

Nehodnotím, netroufám si (celé) zhlédnout, abych ještě nezvýšila své trauma z vlastního porodu, kdy mi personál svým konáním poškodil fyzické i psychické zdraví - a to šlo o absolutně nekomplikovaný porod. Nicméně jsem za tento dokument velmi vděčná, nebot i z toho, co jsem viděla, je zřejmé, že poukazuje na někdy až zrůdnost našeho porodnictví, které mimo jiné často proměňuje příchod dítěte na svět ve zbytečnou řezničinu a trauma. A také absolutně ignoruje současné studie a doporučení (třeba ohledně separace dětí nebo mrzačení žen zbytečnými nástřihy), o nebezpečných zákrocích typu Kristellerova exprese ani nemluvě (zde též zdokumentováno)... A rozhodně nejde jen o jednu porodnici, znám desítky žen, které rodily v různých porodnicích a které mají otřesné zkušenosti...

Hvězdičku dávám za to, že to je - objektivně vzato - celkem koukatelné. Ale mě ten seriál nikdy nebavil a neoslovoval a když jsem nedávno znovu kousek viděla, nějak mě spíš iritoval než bavil. Přijde mi svým způsobem umělý, velmi nenáročný a zoufale nevtipný. Původně jsem uvažovala, jestli jednu nebo dvě hvězdy, ale když vidím zdejší podle mého nadsazené hodnocení, dávám jednu.

Film, od kterého jsem čekala něco trochu jiného, ale který mě přesto zaujal. Je poměrně krátký, ale i tak se v jeho průběhu odehraje vše podstatné a někdy jen v náznacích dobře ukazuje vztah obou hrdinů. Některé věci ale mohly být trochu rozvinuty, také je zvlášť ve druhé části docela předvídatelný.... Moje hodnocení se pohybovalo mezi 3 a 4 hvězdičkami, vzhledem k silnému závěru jsem se ale nakonec přiklonila ke čtyřem.

Příjemná a milá romantická komedie s několika opravdu vtipnými momenty a sympatickou hlavní dvojicí, dokonce i Tori Spellingová je tady většinou docela zábavná (až na tu skoro závěrečnou scénu v restauraci, kterou jsem tak nějak nepochopila a která mi přišla spíš trapná). Celý film vlastně působí tak trochu nenápadně a obyčejně, ale v tom dobrém slova smyslu - je realistický a uvěřitelný. P.S. Oprava výše uvedeného obsahu - Mark není prostitut a nejde o placený sex (mělo jít jen o sex na jednu noc, ne o prostituci)!

Z hlediska Evropanky z ateistického Česka poměrně šokující dokument, jak lze zneužít náboženství k doslova hysterické homofobii a návrhům absurdních zákonů. A samozřejmě také snímek o sympatické skupině v daném kontextu velmi odvážných gayů a leseb, kteří se stávají aktivisty i za cenu nesmírného rizika - a jeden z nich za to zaplatí nejvyšší cenu. Scéna z pohřbu Davida Kata, kde si jeden z kněží neodpustí jeho odsouzení, patří k nejsilnějším a nejnepochopitelnějším částem filmu, pověst církve v Ugandě naštěstí zachraňuje alespoň jeden odvážný duchovní... Film také ukazuje pozitivní stránku globalizace - ani jeden nepříliš důležitý africký stát si dnes nemůže dovolit snažit se zavádět naprosto šílené zákony a vyhnout se přitom kritické mezinárodní reakci... Velmi se mi líbila scéna s písní Babylon nebo Davidovo úvodní vyprávění o tom, jak objevoval svou homosexualitu.

11 zajímavých protagonistů staršího věku nás na základě vlastních osudů vlastně tak trochu provádí historií LGBT komunity ve Francii (a potažmo v západní Evropě). Všichni protagonisté mají přesto rozdílné příběhy a různé přístupy k životu, které mohou být mnohdy inspirující i dnes - a to nejen pro gaye a lesby. A přestože jejich životy často rámovala nutnost společenské neviditelnosti nebo diskriminace, nacházeli lásku, vztahy, sex i životní štěstí. Snímek je poměrně dlouhý, ale rozhodně nenudí a přináší i mnohé vtipné momenty.