MatyTM

Druhá Duna navázala na tu první na můj vkus v trochu moc zrychleném tempu. Krásně trpělivá a táhlá jednička, u které jsem se mohl a chtěl vžívat do atmosféry Arrakisu znovu a znovu, by se dala přirovnat k ladně příjemnému plachtění větroněm a výjimečně zapůsobila jako dohromady opravdu po všech stránkách na úrovni zpracované přivítání do univerza knih Franka Herberta. Dvojka oproti tomu po prvním zhlédnutí působila spíše jako přelet tryskáčem k třetímu dílu. Dějově byl film po uplynutí první třetiny dost svižný a vyžadoval až příliš pečlivé soustředění pro zachycení všech příběhových souvislostí. Rozvoj postav i způsob vyprávění se navíc mírně překlopil do trochu humornější, banálnější i akčnější roviny. Hůl jsem však nad pokračováním nezlomil a napodruhé se naladil na trochu zádumčivější sledování s odstupem od nedostatků, jež jsem vnímal napoprvé. A vyplatilo se. Vynikající A Time of Quiet Between the Storms Hanse Zimmera je vlastně už z názvu vodítkem k tomu, jak si užít i druhou část trochu poklidněji, zase se alespoň tu a tam nechat nést pomalým proudem krásně zabraných scén a ctnostným vyobrazením postav. Duna: Druhá část mi nakonec dala prostor si v myšlenkách dokreslit pocity, do nichž jsem se zababuchával dva roky zpátky u dílu prvního. Epičnost Arrakisu i na něm se odehrávajících událostí tam pořád je. Doufám v brzké pokračování, které nechť zase dorazí s trpělivějším tempem a zakončí sérii s grácií, jakou Villeneuve Duně umí dát.

Poslední dobou se mi dostávají pod ruce i do hledáčku nejrůznější alternativně pojaté dramatické filmy od studia A24 a Aftersun byl opravdu jedním z těch skutečně vyčnívajících nad ostatní. Charlotte Wells dokázala zpracovat velmi příjemně abstraktní a nepřímě načrtnutý příběh, ve kterém si asi každý najde něco – nostalgické vzpomínky na dětství a staré doby, nebo dokonce může nastat ztotožnění s postavou Caluma a jeho bezradností, kterou většinou překrývá laskavým úsměvem a povzbuzujícím přístupem, který má alespoň trochu odvést pozornost od jeho náladovosti a rozpolcenosti.. Aby ochránil tu svou nevinnou mladou parťačku Sophie a zapsal se do její paměti jako střípek pevného bodu, na který v budoucnu bude moci vzpomínat a sama přemítat nad tím, jaké myšlenky se tehda asi honily otcovou hlavou. Zpracování vzpomínkových částí a setkání v paralelní problikávající temnotě nemají chybu a příběhu dodávají ještě intenzivnější tuhost. S opakovanými zhlédnutími jsem se jako divák ponořil do emocí Aftersunu o něco hlouběji a objevil i ty, jež mi při prvním nahodilém sledování unikly.

Koyaanisqatsi a veškeré jeho součásti všichni prožíváme každým dnem, dobrovolně a s radostí, nebo nedobrovolně a v útrapách. A i kdybychom našli na Zemi tvora, který se zatím nenechal dohnat jediným záběrem dokumentu, nevyhnutelně se společně s námi ostatními bude vézt vstříc neveselému vyústění příběhu civilizace, jež už dávno se smutným úsměvem a pokryteckou nadějí přijala svou dystopickou realitu. Závěr snímku nese jasné poselství, jehož podstata by měla být uchována v každé časové schránce. Ti po nás příchozí pak dokáží snáze pochopit, jak nám nebylo pomoci a že mnozí jsme tu průzračnou hořkou pravdu většinu života nesli v sobě a stejně se nemohli vymanit ze spárů kolektivního osudu.