Kiisaki

S castingem jsem byla nespokojená od prvního okamžiku - ne že bych byla xenofobní jako většina místního osazenstva, ale animovaná bledá rusovláska Ariel má tak ikonický design, že mi obsazení dívky jiné rasy přišlo jako rouhání. V kombinaci se znalostí zdejšího hodnocení jsem zkrátka neměla nijak zvláštní chuť dát filmu šanci. Jenže jak už to tak bývá, jsem zvědavý člověk a nikdo by neměl mít vyhraněné názory na něco, co ani neviděl. Jaké bylo moje překvapení, když jsem navzdory počáteční předpojatosti nebyla schopná film nenávidět. Po dvaceti minutách jsem musela uznat sama sobě, že se bavím. A po další hodině už jsem věděla, že tohle je pro mě nejlepší film z Disney remake éry.  Když opomineme změněnou rasu ústřední hrdinky (get over it), tak se příběh drží původního filmu s úctou. Jako dobře odvedený remake ale vnáší do příběhu nové aspekty, které mu dodávají na hloubce a sympatičnosti, takže se divák znalý předlohy nenudí. Jako zásadní je samozřejmě vztah mezi hlavní dvojicí. Eric už není jen prázdný modrooký hezounek, ale má totožný světonázor a je zvídavý hoarder stejně jako Ariel, se kterou mají dobrou vzájemnou chemii. Bylo příjemné sledovat jejich interakce a nové pasáže ve studovně, na tržišti nebo pod hvězdnou oblohou, které přidaly jejich vzájemné romanci autentičnost. Líbily se mi drobné scény jako když Ariel při osudném ztroskotání pod vodou pomohla plavajícímu psovi Maxovi, nebo když ji z vody vytáhl překvapený rybář. Halle má překrásný hlas a její pojetí písně Part of your world bylo fenomenální. Moc spokojená jsem byla také s její novou písní For the first time, i když princova Wild uncharted waters nebo Awkafinino The scuttlebutt za moc nestojí... Efekty pod vodou mi přišly podařené, i když člověk samozřejmě musí počítat s tím, že se bude podvodní humanoid v rámci fyzikálních zákonů pohybovat pod hladinou chvílemi trošku neelegantně ("šlapat" vodu). Spokojená jsem byla také s hereckými výkony - a to říkám jako člověk s bezbřehou averzí vůči Melisse McCarthy, která byla v roli ve výsledku dobrá... Když si čerstvě po zhlédnutí čtu místní negativní komentáře, úderně okořeněné buzzword slovy a frázemi jako "woke", "skutečný rasismus", "ideologicky pojaté" nebo "šílená propaganda", neubráním se pocitu, že jsou někteří z vás prostě banda kokotů. A rovněž bych si byla ochotná vsadit na to, že drtivá většina negativních hodnotitelů viděla film jenom z plakátu. Vzhledem k převládající absenci validní, konstruktivní a věcné kritiky mi je líto, že takovým dětinským způsobem šlapete po dobře odvedené kolektivní práci stovek lidí a odrazujete další diváky jenom proto, že hlavní hrdinka není bílá.

Už několik dní přemýšlím nad slovy, kterými bych mohla film popsat, abych alespoň částečně zachytila pocity, které ve mě vyvolal. Portrét dívky v plamenech je snímek silně intimní, který zachycuje křehkost i nezničitelnost, prchavost i věčnost, poetiku i syrovost, klid i vášeň vztahu dvou mladých žen, jejichž osudy se střetly, ale kterým nebylo dopřáno kráčet životem spolu. Z komentářů některých lidí je patrné, že očekávali lesbický LGBT film v korzetech, který by z rukávu tahal esa v podobě erotických scén a "živočišnosti", aby se měli pánové na co koukat. O tom Portrét ale není a pro mě osobně bylo neuvěřitelně osvěžující vidět film, který byl natočený ženou, o ženách a pro ženy s naprostou absencí male gaze. Film, který je v jednotlivých tématech i ve způsobu jejich vyobrazení tak silně feministický, ale zároveň je přirozený a nenucený, takže z něj nesrší žádná (případně rušivá) agenda. Při sledování je znát, že za scénářem i režií stojí žena, pro kterou má tato tématika silný osobní význam, což Portrétu dodává duši i autenticitu. Nechci urážet schopné mužské tvůrce, ale nemyslím si, že by dokázali stejným způsobem zachytit pouto ústřední dvojice, nesexualizovanou ženskou nahotu, domácí harmonii a soudržnost zahrnující mladou služebnou nebo scénu domácího potratu. Ve filmu je hned několik scén, které jsem si musela pustit opakovaně a které považuji z technického i emocionálního hlediska za některé z nejlepších scén, které jsem kdy na obrazovce viděla. A ohromný podíl na tom samozřejmě mají obě ústřední herečky, které jediným pohledem nebo záchvěvem dokázaly říct více, než by to kdokoli dokázal slovy. Abych to zkrátka shrnula (jestli to nebylo už zjevné), jde pro mě osobně o jeden z nejsilnějších filmových zážitků, který se mi vryl hluboko pod kůži a ke kterému se budu znovu ráda vracet.

Přežít vypráví příběh o lidské houževnatosti a síle půdu sebezáchovy, který je tak intenzivní, že ho mohl napsat jenom život. Nedokážu si představit, že bych se dostala situace, ve které bych musela odolávat tak krutým podmínkám jako 34 lidí, kteří přežili prvotní letecké neštěstí. Krutá zima, zranění, umírající členové rodiny a přátelé, nevyzpytatelné počasí, beznaděj... a hlad tak silný, že nezbývá nic než kanibalismus. To vše dlouhých 72 dní, na jejichž konci se pouze 16 z nich dočká záchrany. Co si budeme povídat, technicky možná nejde o dokonalý film. Má ale všechno, co z mého pohledu dokonalý film mít má - silný příběh, sympatické herce, skvěle vykreslené mezilidské vztahy, napětí, drama i příležitostný humor... lidskost. Jsem ráda, že jsem se o tomto "Zázraku v Andách" dozvěděla. Film ve mně zanechal tak hluboký dojem, že si o událostech ráda ještě přečtu.