Douglas

Naštěstí jsem se rychle smířil s tím, že Paulův vývoj se bude odvíjet podle očekávatelné trajektorie - zejména když se Villeneuve na rozdíl od Lynche rozhodl následovat didaktické schéma zrodu diktátora. Proč naštěstí? Protože jsem se díky tomu záhy začal soustředit na perspektivu Chani, brzy ustavené coby postava věcná, analytická a empatická. ___ V tomto ohledu se dá DUNA II uchopit trochu jako MATRIX, kde šlo o záměr: Zdánlivě se jedná o příběh mužského hrdiny, ale ve skutečnosti je celý film vystavěn jako analytické pozorování mnohem bystřejší ženské postavy, jež se rozhoduje, zda jí ten chlap stojí za pozornost a důvěru. Chaninou antagonistkou je pak podobně nenápadně rozvíjená hlavní mrcha Jessica. ___ Příběh Chani v paralele k příběhu Jessicy je nakonec jediná soustavně rozvíjená dvoj-linie. Oproti tomu linie traktované jako centrální jsou čím dál eliptičtější, zmatečnější a náhodnější. Imperátor je neatoritativní, původní mladý padouch se stává ponižovanou vedlejší postavou, nový mladý padouch je přepálená karikatura - a čarodějnická špionáž působí v té zkratce jako z bondovské parodie.  ___ Výhoda perspektivního napojení se na Chani je i v tom, že si stejně jako ona můžeme říkat: "Co se s Paulem sakra děje? Proč dělá, co před chvílí říkal, že dělat nebude? Hráblo mu?" Nemluvě o tom, že slib věčné lásky pět minut předtím, než požádá o ruku jinou ženskou, je pohříchu pochybná milostná diplomacie. ___ Jediná dramaticky funkční část filmu je pro mě ta romantická, když se postupně sbližují - a vyvrcholí to cestou na červovi. Napadla mě paralela se STAR WARS III, kde šlapaly naopak ona politická rovina, hrdinova proměna i pocit zmaru z rozkladu světa.  ___ Ano, kompozice, tonalita a práce se zvukem jsou pozoruhodné, leč žádná scéna krom milostných a prvního sedlání červa (což je de facto taky milostná scéna, opět je klíčová Chanina perspektiva) mě nezasáhla: nebyl jsem stržen dramaticky ani esteticky, nezažíval vzrušení z filmařiny, z hry tvarů, světla a zvuků, z výstavby scén či z rytmu, jež třeba u Nolana zažívám běžně. ___ DUNA I odvážně reinterpretovala příběh členitého světa skrze relativně intimní, fázované drama několika postav. DUNA II je naopak překvapivě konvenční "temný" velkofilm o boji rebelů se systémem, jen jsou všichni svině nebo blbci. Krom Chani. A červů.

Mistrovské dílo, které se nebojí vypadat jako selhání. Michael Mann je režisér, jenž napříč desetiletími soustavně natáčel výtvarně provokativní, akcentovanými povrchovými vlastnostmi své textury zneklidňující snímky, které na jedné straně fungovaly jako modernistická dramata o vnitřních dilematech postav na pomezí různých světů a na druhé straně úspěšně budovaly dojem populárních, hollywoodské žánrové konvence následujících bijáků. Tentokrát nicméně druhý rys potlačil na úkor prvního, a tak natočil svůj nejpodvratnější, nejprovokativnější a dost možná nejodvážnější film. Film, k němuž na svém blogu po prvním zhlédnutí předkládám soubor dílem analytických, dílem interpretačních cinefilních postřehů... určených těm, kdo už jej viděli.

Odcházel jsem z kina v slzách. Ne metaforických z klišé o kritickém utrpení, nýbrž skutečných. A ne tolik kvůli poslední scéně, ale především kvůli té předposlední, jedné z pro mě nejdojemnějších scén v kině za spoustu let. Jedné ze scén, které když filmové dílo má, bude pro mě důležité. __ Těžko se o ní píše bez prozrazování, ale pro vědce jde o scénu dvojnásob působivou. Z hlediska vědce hledícího do minulosti i z hlediska vědce s úžasnou příležitostí nahlédnout do budoucnosti. Oběma se dostane odpovědi na palčivé otázky naší profese, na které na rozdíl od postav tohoto fikčního světa nikdy nedostaneme odpověď. Je zajímavé, že zatímco předchozí jonesovky byly hlavně o dobrodružství a méně o hrdinově akademické vášni v pozadí, v případě nejnovější je tomu obráceně. __  První a poslední půlhodina pro mě byly strhující, přičemž i Mangold vychází z historických tradic, jen jinak. To je zjevné hlavně v úvodní sekvenci, vytěžující slapstickový rytmus, paralelní práci s liniemi a dynamickou, leč přehlednou montáž namísto snah o spielbergovské inscenování v dlouhých záběrech. Podobně silný je ostatně i v tangerské honičce – a nakonec i v poslední půlhodině, kde se navíc nebojí vyřešit hlavní zápletku výrazně dřív než tu postupně rozvíjenou vedlejší, jež se dostane do popředí. __  Ford je vynikající, uhrává vše v souladu s věkem i statusem postavy, po letech nepůsobí znuděně a jeho upřímný monolog uprostřed filmu je těžištěm díla, klíčem k postavě a motivem iniciujícím transformaci mnohem problematičtější Heleny. Ta je žel dlouho spíše sobecká mrcha bez zjevného zdůvodnění – a ač je její oblouk nakonec smysluplný, vyvolávala ve mně pochybnosti, zda chci film vidět znovu. Chci. Chci, jakkoli se příliš spoléhá na schéma cik-cak naháněčky s padouchy, digitální filtr je ohyzdný a těch odkazů je občas až moc. __  Upřímně, šel jsem do kina skeptický a moc nevěřil, že to na mě bude opět fungovat. Fungovalo. Není to Spielberg a naštěstí ani jeho špatná kopie. Ale je to Indy. Navíc první Indy, který mě dojal, protože byl méně hrdina, více člověk a opravdu uchopitelný jako vědec milující svou disciplínu.

Z JOHNA WICKA: KAPITOLY 4 jsem vycházel okouzlen - po celých 159 minut narativní akce nejenže přicházel s novými nápady, ale hlavně v plné míře rozvinul pro mě doposud spíše opomíjený či podpovrchový aspekt série: emocionální rovinu nezávislou na pouhé síti intrik, komplimentů a postupně rozšiřovaných pravidel. Nejenže je totiž navzdory své velkoleposti čtvrtý WICK podle mého co do vztahů mezi postavami neobvykle komorní film, ale především lze v jeho případě mluvit o svého druhu dovedně rozvíjené eseji o přátelství - strukturované do příběhu čtyř paralelních protagonistů, a sice Wicka, Caina, Nikoho - a Winstona. Detailněji se o tom, stejně jako o konstrukci akčních scén analytičtěji rozepisuji po čase zase na Poznámkách.

TŘI MUŠKETÝŘI: D'ARTAGNAN jsou parádní! Oceňuji už to, jak náladou stále jestě především dobrodružnou první část úvodního dílu Dumasova monumentálního d'artagnanovského cyklu odvážně posouvají směrem k jeho pozdějším dílům, kde je mnohem víc historického pozadí, temných intrik a nejednoznačnosti hlavních postav. Takže nečekejte dobrodružný biják s věčně rozzářeným Barrayem ci Fairbanksem, je to mnohem spíš poctivé dumasovské historické drama. ___  Ve filmu jsou vynikající inscenační nápady, a to nejen hra s hloubkou prostoru či přesuny perspektiv, ale i samo pojetí (v předchozích interpretacích dominantnich) akčních scén. Skvělá je třeba v hodině filmu soubojová scéna z pohledu vyděšené královny, kdy většinu trvání potenciálně atraktivní akce vidíme jen střipkovitě skrze otevřené dveře kaple. Podobně i velká akční scéna s gardisty odpírá klasické potěšení z elegantních šermířských soubojů, když v komplexním dlouhém záběru přesouvá pozornost mezi jedinci, takže nikdy nezískáme představu o celku dění. ___ Románová osnova je navic ozvláštňována řadou nových motivů či narativních schémat, zejména když se do vyprávění vnáší detektivní motiv, klade důraz na politické spiknutí nebo se filmová osnova  neukončuje bezprostředně po odvyprávění příběhu o přívěscích. Baví mě, jak někteří (symptomaticky) nevzdělaní filmoví kritici oceňují vyprávění příběhu na dvě části, jako by šlo o inovativní krok. Příběh o přívěscích je samozřejmě celý, dvě části mělo už několik předchozích adaptací - a jako diptych už TŘI MUŠKETÝRY koncipoval i Dumas. Tak či onak,  MILADY se nemůžu dočkat. Doufám, že opět s titulky! ___  PS: Jen škoda, že ani tentokrát se Rochefort nedočkal svého očištění. :) ___ PPS: Film si zatím nejlépe hraje s tím počtem mušketýrů, hned několikrát!

á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude již za pár dní k vidění na filmovém festivalu v Jihlavě. (A pak asi jen v odvážnějších kinech.) Viz trailer zde. ___ Jde o nejlepší film, co jsem letos viděl. Experiment, koncept... mimořádně působivý jako fikce nejsouc zcela fikcí, jako pohlcení prostřednictvím zcizení, jako rekonstrukce reality skrze rozbíjení reprezentace, jako vyprávění formy spíše než vyprávění příběhu. ___ Nejslavnější hromadná sebevražda v moderních dějinách je Janem Buštou interpretovaná dětmi v tělocvičně a komplexními vzorci inscenování, snímání, střihu i zvuku. Dalo by se to vyjádit ecovským 'vidíme svět jako v pokřiveném zrcadle, jako v hádance'. ___ Podle mého nejodvážnější český film za desítky let, který se přitom svou experimentálností, zapouzdřováním do série sebeuvědomělých úvodů i závěrů či suverénním dohledem nad každým jedním detailem stylu zdaleka nepodobá jiným českým experimentům. ___ Není přitom možné rozpoznat, zda členitá parametrická forma filmu využívá ke svému vývoji námětu jonestownské sebevraždy, anebo snaha adaptovat jonestownskou sebevraždu motivuje využití právě této formy. I to je součástí hry. ___ Film á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN bude jistě mnohé své diváky - s prominutím - srát, protože na ně klade jako dílo extrémní nároky. A to je podle mě moc dobře. Oboje.

Původně jsem o druhém AVATAROVI nechtěl nic psát, protože o něm píše úplně každý. Jenže v návaznosti na vzrušující několikahodinovou debatu s mým kamarádem Colinem Burnettem (jeho poznámky najdete zde) i v návaznosti na sílící pocit, že to pro mě nejzajímavější se o druhém AVATAROVI spíše nezmiňuje, jsem se rozhodl několika svými podněty přispět. Obecně mám totiž dojem, že se málo řeší, v kolika aspektech jde vlastně o odvážný koncept, který jde překvapivě proti mnohým předpokladům (o správném) vyprávění podobných (velko)filmů. Jak se totiž pokouším vysvětlit ve svých analytických poznámkách, podle mě se Cameron v AVATAROVI: CESTĚ VODY inovativně obrátil k trojici poměrně nečekaných konstrukčních schémat, vycházejících z dlouhodobějších tradic: etnografický western, dětská perspektiva, variace na BÍLOU VELRYBU.

U BATMANA jsem se zase jednou musel celý film bránit otázce, co hrdinové dělají, když zrovna nedělají, co vidíme, že dělají, protože ten svět ve své fatálnosti postrádá každodennost. Je to působivá kriminálka, ale docela rád bych ji viděl... inu... bez Batmana a hlavně bez Bruce Wayna. To je samozřejmě nesmysl, ale právě obě identity hlavního hrdiny představují vedle sebe i společně nejslabší článek filmu, který jinak shledávám v řadě ohledů pozoruhodným; byť budu vždycky preferovat prvního Burtonova i především prvního Nolanova Batmana. Podrobněji o tom píši v poznámkách k filmu.

Typická regionální netflixovka. Byl to první celovečerní hraný film pro produkční společnost, režiséra a scenáristu - a budí dojem, že vznikl podle první verze scénáře vystavěné kolem nápadu "co kdyby parta ztroskotanců musela bruslit sto mil napříč nepřátelským územím, aby doručila nejvíc nejdůležitější... MacGuffin," a napsané během víkendové pařby na základě vzpomínek na jiné filmy, navíc dost různé a ne nutně dobré. Natáčení nemohlo trvat o moc déle. Je úplně jedno, jak dobří jsou a nejsou herci, protože nemají co hrát, každá postava je notně omšelým schématem z úplně jiného válečného filmu a inscenování střídá dlouhé velké celky bruslících v protisvětlu s mechanickými záběry/protizáběry. Kdykoli je třeba posunout se v čase, přijde flashback, který stále dokola odhaluje, co bylo zjevné už z první minuty. Že já se občas nechám napálit a s těmi jejich direct-to-video béčky zabiji čas, kdy jsem se mohl podívat na skutečný film. (Hvězdičku navíc dávám za ten bruslící nápad, škoda všeho kolem něj.) Zabít Netflix.

Už dlouho mě nějaký film svou vizuální i motivickou kýčovitostí, lacinou efektností zobrazovaného utrpení, hysterickou tezovitostí postav jako věšáku na instantní moudra a mizernou dramatickou výstavbou neiritoval jako NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID (2022). Slasher bez hravosti a napětí, melodrama bez emocí, alegorie bez nápadu. ______ De facto jde o dvouapůlhodinovou verzi slasheru, v níž sériově umírají psychologicky se nevyvíjející typové postavy s jedním akcentovaným rysem. Scény malých dějin se střídají se scénami dějin velkých... se zlým Němcem, hodným Němcem a poživačnými Francouzi, kteří tu svou bezcitností zapříčiní druhou světovou válku. ______  Co se zprvu v případě "druhého života uniforem" jeví jako slušný nápad, se přitom brzy stane ubíjejícím koncepčním vzorcem cyklického filmu: každý jeden motiv se několikrát osudově zopakuje, aby akcentoval nesmyslnost války - a došlo to i blbcům (plakát, šátek, statek, cvrček, psí známky etc.). ______  Fatálností, načasováním a rozložením úmrtí, patosem proslovů před následnou smrtí (jakmile se začne postava chovat úplně bizarně, pokud možno v rozporu s dosavadním temperamentem, brzy umře) a hlavně pak finální scénou jde de facto o melodrama, ovšem bez emocí... takže nepřináší žádné potěšení. ______ Tato mechaničnost, tupost a melodramatičnost se pak promítá i do celkového vizuálního uchopení, nekonečných panorám na krásu krajiny a každodennosti zjizvenou vzápětí nesmyslnou válkou, do dlouhých steadicamových jízd utrpením při útoku na zákopy, do zpomalovaček a do vyšisované barevné koncepce. ______ Roztomilé lištičky v úvodních záběrech zpětně chápu jako varování, jaké banalitě proboha hodlám věnovat následující hodiny života. Podívejte se raději na JDI A DÍVEJ SE - případně na verzi NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID z roku 1930, která ani po osmaosmdesáti letech nezestárla, zatímco ta netflixovská je stará už teď. ______ Ano, já vím, měl jsem to vědět, vždyť je to Netflix. Ano, já vím, opakovaně se nechávám napálit.