MickeyStuma

Horký letní den v jihočeském prostředí třeboňského rybníka a nedalekého městečka, a v něm běžný život. Režisér Otakar Vávra mistrovsky podchytil danou atmosféru dle fantazie autora Františka Hrubína. Povedlo se mu vytvořit dojem, jakoby diváci byli přímo na místě a jen sledovali veškeré dění. František Hrubín neudělal nic jiného, než sepsal dohromady  nejrůznější běžné charaktery, z nichž každý má své vnitřní trápení, pohled na věc a charakterovou bouřlivost, což se sebou samým i se setkáním s ostatními vždy vede k určitému morálnímu konfliktu. Byť si každý horký letní den užívá dle svého, k vnitřní radosti je i tak poměrně daleko. Každá projevená věta má stále co do sebe a je hojně používána i dnes. Ne že by z tohoto příběhu zlidověla, ale že je skutečně ze života. Z opravdového života. Nejedná se tedy o komedii, drama či romanci. Jedná se jen o ukázku životního realismu bez jediné přetvářky. A tak se může i stát, že se v nějaké postavě leckdo může i poznat. Dobře napsané, filmově provedené, lidské, uhrančivé a v rámci daných skutků v oblasti mezilidských vztahů až morálně tragické. Hodně k zamyšlení.

Další snímek s takzvanou uniformovanou rolí Vlasty Buriana, ve které se opět vyřádil dosytosti. A také další film, na kterém se bohužel vyřádil zub času. Kvalita filmové kopie je prostě opět strašná. Diskutabilní je také i technická stránka natáčení, ale na první polovinu třicátých let, ohledně daných možností, dejme tomu. Jako obvykle byl scénář zpracován na základě divadelní hry, takže kromě dialogů je hlavně přemíra různého skotačení a komediálně pojatého přehrávání. Ne nadarmo se o filmu mluví jako o situační frašce. Příběh sází na dodnes používanou záměnu a situací z toho vzniklých. Vlasta Burian plný energie po herecké stránce řádí, jak utržený z řetězu a tak očekávaně kulometnou salvou tradičně vypouští ze svých úst jednu hlášku za druhou. Na dnešní dobu místy ztřeštěné až moc, ale i tak celý koncept pobaví, a to právě oním humorem Vlastu Burianovi sobě vlastní. Bez něj by film neobstál vůbec.

Příběh začíná kohoutím zápasem, na kterém jsou dva přátelé s manželkou jednoho z nich. A oba nemají ani tušení, že je čeká obdobný kohoutí zápas. A důvodem bude právě ta manželka, která se záhadným úmrtím lidstva stane jedinou ženou na zemi. Co se na Zemi vlastně stalo, není vysvětleno. V jednoduchém příběhu to ani není nijak zvlášť důležité. Dozvíme se jen to, že se všichni tři apokalypsy náhodně vyhnou na společné dovolené, kdy se zrovna všichni tři potápějí v moři s dýchacím přístrojem. Následně jsou tedy v městečku sami a jejich přátelství a manželství následně projdou hodně zajímavou zkouškou. Stejně jako neobjasněná apokalypsa zůstává neobjasněna také charakterizace postav. Dobro a zlo přítomno je, ale nedozvíme se u koho. Vznikající konflikt s následným vývojem je podaný tak, že se nelze přiklonit k nikomu. Je to dáno především dobře promyšlenými dialogy, které jsou dějově důležitější, neboť nějaké dramatické momenty použity nejsou. Snímek si tak nehraje na lecjaký velkolepě důležitý film, ale naopak přirozeně vypadá jako spíchnutý horkou jehlou. Nakonec, i rychlost natáčení tomu odpovídá, včetně výsledné hodinové stopáže. Námět se však stal inspirací a později, v nejrůznějších dějových alternativách, vzniklo dalších snímků více. I u tohoto platí, že v jednoduchosti je síla, což nasvědčuje vkusná režie Rogera Cormana, věrně dle scénáře Roberta Towna, který si i střihl jednu z rolí.

Karel Havlíček Borovský. Český novinář, spisovatel a politik. A mimo jiné také jeden z několika osobností tzv. revolučního roku 1848. Zahrál si ho s vervou sobě vlastní František Smolík, a jak je vidět, už v době prvních českých zvukových filmů po herecké stránce úžasně. Ohledně zvukového filmu je i tvůrčí jádro věci. Námět byl natočen už v době filmu němého pod názvem „1848 - Dvě lásky Karla Havlíčka Borovského“ (1925), kde si Havlíčka zahrál Jan Wenceslaus Speerger. Takže se jedná o nové zpracování v rámci nových technických možností. Příběh poukazuje na Havlíčkovo vlastenectví bojujícího za svobodnou českou zem. Režimem Rakouska-Uherska byl pronásledován, souzen, a samozřejmě zakazován. Jedná se tedy o vlastenecký film mající svou sílu i v dnešních dobách. Zub času samozřejmě zahlodal, co se týče technického zpracování, a filmová kopie také není zrovna ukázková. Avšak stále se jedná o film poukazující na skutečnosti ještě bez vnucované politické ideologie, jak bylo zvykem později. A právě o to víc by měl být snímek synonymem českého národa. Ono totiž po zhlédnutí si mnohý může uvědomit, že ani po tolika letech se nic nezměnilo, a že za českou zem je potřeba bojovat neustále.

Scénář byl zajímavě zpracován na základě románu literárního autora Stephena Kinga, což znamená, že bude mnohý od toho očekávat další hororově laděný příběh. Dojde však ke zklamání. V tomto je snímek tentokrát dosti nevýrazný. Ono to bude tím, že se spíše jedná o charakterovou dramatizaci přátelského vztahu mezi starším cizincem a chlapcem. Mnohé dovysvětlující skutky v pozadí vyobrazuje hojně, v tomto smyslu, používaná retrospektiva a hodně se také ve vytváření iluzí a záhad ponechává na fantazii diváka. A tak není od věci účelové použití různých životních mouder. „Když jsme mladí, zažíváme chvíle takového štěstí, že si až myslíme, že žijeme na nějakém magickém místě, jakým musela být Atlantida. Potom vyrosteme a naše srdce se rozlomí na dvě části.“ Někdo v tom vidí banální hlubinu, někdo něco tajemně skrytého. Snímek hodně doufá v diváckou představivost, a to nejvíce na samém konci. Podání cizince Anthonym Hopkinsem je nakonec v jistém smyslu strašidelné a ambivalentní na to, aby bylo možné vyvodit něco, co se vyvíjí nebo je ve skutečnosti nepoznané. Opravdu se nepoznáváme jako skuteční lidé nebo jsme pouze vedeni k tomu, čím bychom mohli být? Tady je ve sledu událostí potřeba pozorně poslouchat každé vyřčené slovo a popřemýšlet nad tím. Snímek ale své nedostatky samozřejmě má. Hodně to inklinuje v nerozhodnosti, má-li se to přiklánět k dramatizaci nebo k poetice. Obojí jakoby zůstalo někde na půli cesty. Každopádně to alespoň náznak nějaké celistvosti v jádru věci má. Jen si to nepozorností nenechat uniknout.

Paco je řidič kamionu, který cestuje po španělských silnicích a potkává nejrůznější prostředí, postavy a příběhy, díky nimž zažívá nečekaná dobrodružství. Je mu třicet let, je rozmazlován matkou a přítelkyní a má pověst "golfisty". Nákladní auta jsou jeho vášní, náhodnost tras jeho motivací. A je na co se dívat. Španělský seriálový fenomén své doby, který na své dobrodružné efektivitě nic neztratil ani na dobu dnešní. Je to dáno především čirým realismem bez sebemenší přetvářky. V každém části prezentující svůj vlastní příběh má Paco jiného závozníka, což jakoby vytvářelo svou vlastní značku daného příběhu. Seriál je ale bohužel pozapomenutý a není divu. Dnes už všechny přitahuje pouze přehnaný vizuál CGI.

Snímek natočený na základě povídky autora George Saunderse „Escape from Spiderhead“, zpracovaný však do typického netflixovského světa se vším všudy. Vězeňský příběh vedený v oblasti vědy v době blízké budoucnosti. Na vězních se zkouší nějaká látka vyvolávající pocit lásky, ale jak už to bývá, neprobíhá to dle představ. Takže tu máme sci-fi film mající být v daném tématu dramatický, ale, stejně jako ten výzkum vědcům, poněkud ujel i filmovým tvůrcům. V jádru věci je v příběhu skryta kritika farmaceutických firem pumpovat do lidí jakoukoliv drogu za účelem generování zisku, ale nastane zázrak, pokud si toho nějaký divák vůbec všimne. Výzkum dává najevo perspektivu drog s lidskou přirozeností, jen aby z toho někomu něco káplo, čímž je dějová perspektiva zajímavá ve svém poselství, ale použitá dějová šablona je už spoustu let tak divácky provařená, že se dějový vývoj stal plně předvídatelný, čímž se ze snímku stává jedna ohromná nuda. Závěrečný moralizační aspekt o tom, že žádný lék nemůže porazit přirozené lidské instinkty, tak bohužel padá vniveč. I to prostředí je poněkud neokázalé. Opravdu se jedná o věznici? Zajímavé.  Zkrátka a dobře, nejedná se o nic jiného než o nudný vězeňský film, přinášející sice několik kreativních sci-fi myšlenek o užívání drog měnící emoce, hlavně za účelem modifikace chování kriminálníka, ale zpracované jak pro televizi v nízkorozpočtové tvůrčí oblasti. To je tak, když Netflix kulometnou rychlostí chrlí jeden snímek za druhým, čímž dává přednost kvantitě před kvalitou. Hlavně že je filmovna nacpaná a je z čeho vybírat.

Dva bratři soupeří o trůn království Mahishmati. Viditelně velkorozpočtový snímek zahrnující dvě generace, který má být tvůrčím vrcholem režiséra S. S. Rajamouliho. Jeho počin se nejen chlubí hodnotami, ale hlavně přitahuje i potřebné divácké davy, takže se sal komerčně nejúspěšnější jihoindickou produkcí. Před i za kamerou byli talentovaní umělci vědící co dělat a gigantický rozpočet už jen zajistil výstavní hodnoty hodné eposu s historickým nádechem. Ano, kus skutečné historie byl použit, ale samozřejmě s patřičnými úpravami, takže jako obvykle si nad tím historikové škubou vlasy. Zobrazený svět má tak převážně povahu žánru fantasy, a to nejen ve jménech, ale i krajinách a města, vytvořené nepřekvapivě z velké části pomocí CGI. Stejně jako čínská produkce používá své mýty pro tento žánr, používají i tady, v tomto případě indické, ve kterých se v legendě a náboženství dává výrazně najevo. Kamera Senthila Kumara k tomu zvýrazňuje magickou auru všeho, kde i prvky přírody zaujímají místo jak symbolické, tak i telurické, čímž každého umísťuje do prostoru poklidného i válečného. Komu se tajil dech u velkolepé bitvy ve snímku „Pán prstenů: Dvě věže“ (2002), nyní bude přímo lapat po dechu. V tomto se pokročilo zase o nějaký ten kus dál. Bollywoodská tvůrčí tradice také zajišťuje tradiční muzikální a hlavně romantizující scénografie, která jsou však v jádru věci nedovyprávěna a co si budeme povídat, pro nás jsou hlavně naprosto zbytečné. Snímek uchvacuje svou tvůrčí představivostí v dokonalé atmosféře indického orientu, hodně korespondující až s komiksem. Některé CGI animace jsou bohužel i nadále svou nepřirozeností dosti viditelné, ale ještě pořád se to dá odpustit.

Nejlepší snímek všech dob? Když se to tvrdí, tak zřejmě ano, neboť v rámci Noir a skvěle propracovaného jednoduchého příběhu se jedná skutečně o filmovou pecku. Onen námět byl později v nejrůznějších formách použit ještě několikrát. Jako například „Get Carter“ (1971). Reálné prostředí poválečné Vídně už jen dokonalo své. Diváckou zajímavostí je, že po každém dalším shlédnutí si lze všimnout momentů, které předtím pozornosti unikly. Určitá postava v jiném světle, nuance ve scéně, linie dialogu. Pokaždé vyznívají jinak. Mistrovská kamera využívá každičkého detailu zdůrazňující nepříjemnou schopnost světla a stínu v nejrůznějších úhlech kamery, aby se dosáhlo pocitu, že i ten nejnevinnější člověk vypadá zlověstně a nebezpečně. Jednoduše řečeno se jedná o vizuální podobu přesvědčení, že se nikde a nikdy nedá věřit nikomu. K tomuto přesvědčení navíc dopomáhá německý jazyk místních lidí, u kterých pro diváky úmyslně nejsou titulky. Hlavní postava příběhu Holly Martins němčině nerozumí, a tak je odkázán, stejně jako diváci, na překlad někoho, kdo umí anglicky. Diváci se tak lépe dokážou vcítit do jeho pozice, kdy je vlivem jazykové bariéry daleko těžší se něčeho dopátrat. Vlivem toho je třeba hodně silná scéna s malým chlapcem na ulici po setmění, který na Martinse pokřikuje právě něco v němčině v době, kdy je z domu odnášen zavražděný domovník, se kterým se měl Martins setkat. Ani Martins, ani diváci mu nerozumí, ale netrvá dlouho a pochopí. Chování chlapce v Noir obrazotvornosti vyznívá až ďábelsky. A takových scén, kdy se ponechává scéna na fantazii diváků, je více. Skutečně se jedná o výborný snímek a to nejen svým zpracováním. Pro fanoušky Noir filmů naprostá povinnost.

Další thriller o únosu manželky, plně zapadající do námětově stejných. A že jich už je.Takže nijak nepřekvapí, že se v ničem nejedná o nic originálního. Nepomůže tomu ani retrospektiva doplňující dění z minulosti. I to se stalo poněkud únavným, neboť se to poslední dobou používá nějak poměrně často. Takže co tu máme. Rozvádějící se manželé jedou autem k rodičům manželky, načež během zastávky na benzínové pumpě zmizí. No, a thrillerový nával všeho možného i nemožného může začít. Ta benzínová pumpa a mnohé další okolnosti skutečně nejvíce připomenou snímek Jonathana Mostowa „Únos“ (1997). Ano, Gerard Butler svou rolí plně zapadá do charakteru Kurta Russela. Buttler je taktéž matadorem akčních filmů a povětšinou i zajímavých, ale tento počin už prostě nemá šanci akční fanoušky oslovit. Snaha o akční švih a stále se vyvíjecího příběhu sice viditelná je, ale když je to všech až bolestně předvídatelné, čímž se i bohapusté napětí rozpadá už v základech, filmový zážitek se prostě chtě nechtě ubírá vniveč. Ale jo, akční scény jsou natočeny vcelku dobře a poměrně i v brutální ražení, ale když divák ví, co bude následovat, spíše z toho vyznívá akční vynucený tvůrčí marast nechtěného.