Poslední recenze (257)
Frontline - 20 dnů v Mariupolu (2023) (epizoda)
Je to naprosto skvělý, ale už nikdy to vidět nechci :-( Asi tak bych to stručně shrnula. Autorům se skutečně podařilo nás přenést do války. Hlavně to, jak se smyčka pomalu utahuje.... Musela jsem si pak tisíckrát opakovat, že tam nejsem, NAŠTĚSTÍ!, ale ta blízkost toho všeho je silně znepokojující. Sice jsem měla své blízké doma, ale najednou o ně měla strach, protože - co když tady nějakýmu psychopatovi rupne v bedně a začne válčit?!? A taky si začínám myslet, že se těch hrůz jen tak nezbavíme, protože ať už to na Ukrajině dopadne jakkoliv, tak jednou Putin natáhne brka a ty jeho zvířata se prostě zřežou o moc. Kéž bych se mýlila, ale mám dojem, že to v Rusku bez občanský války nepůjde. Ach jo :( Kéž by se ty prasata aspoň vyvraždili mezi sebou a obyčejný prostý lidi do toho nezatahovali, naopak by jim tím prokázali službu, že by pak konečně v Rusku začala moderní doba. Moc pěkný komentář TheDarKnig.
Kdyby byly ryby (2014) (TV film)
Tahle pohádka je ze stejného těsta jako Čertí brko, ale obávám se, že je natolik ztřeštěná, že už to i jako pohádka přestává fungovat. Asi by se to dalo chápat jako politická satira v absurdním hávu, ale pro tu by to muselo být přece jen přesněji mířené. Dospělí tohle zkrátka nevezmou pro obecnost a děti pro složitý syžet. Prušinovský zde spíš připravil půdu pro Najbrta. Jako legrace pro tvůrce dobrá, ale pro děti je třeba jednoduchý, pochopitelný příběh, který lze dospělým okořenit přijatelným humorem. To se podle mého povedlo v již zmíněném Čertím brku. Jinak originální to je. Ostatně jako ostatní Prušinovského počiny.
Naděje (2019)
Na první pohled to nevypadá, ale vlastně to není ani tak moc drama, jako asi nejromantičtější film, jaký jsem kdy viděla. Vůbec nejde o nemoc nebo práci, děti atd., ale o to, že člověk pochopí, co má, až když to ztrácí. Ty dva sblížilo prosté rčení, že v nouzi poznáš přítele. Prostě ty společné roky a děti atd., to není jen tak. Něco tam pořád ještě je..... Hezký vzkaz pro všechny, co už mají pocit, že toho moc nezbývá. Nikomu ale nepřeju, aby to pochopil až kvůli rakovině, takže příště zase raději mrknu na nějakou běžnou bezduchou romanťárnu s přehnaně krásnými, mladými a sladkými hrdiny. Ten otevřený konec tam není proto, aby se dostálo názvu filmu, ale protože už jen to, že máte oporu, znamená lepší pozici v boji s nemocí. Jakou cenu má život, když ho nemáte pro koho žít?! Já jsem si jistá, že to dobře dopadlo, protože jednou umřeme všichni, ale budeme mít při tom možnost jako Anja a Tomas držet lásku svého života za ruku?
Poslední deníček (28)
Joyce DiDonato - Songplay, F.X.Šaldy Liberec 9.3.2024
Coronavirus mi přetrhl nit, ale Joyce prostě nemůžu nechat jen tak. Navíc tenhle týden jsem začala peklem v Mariupolu, tak to nebe na konci je ještě zářivější.
Jo, je to neuvěřitelné, ale vážně tu byla! Mezi Linz a Amsterdam se vešel i Liberec! Jezdili jsme s manželem na přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku a ta bytost s andělským hlasem se najednou zhmotnila přímo tady. Ne na plátně jako obraz, ale jako ženská z masa a kostí pár metrů před námi. Člověk by řekl, že na živo bude jiná. Ale není. Zpívá božsky - dělala jsem si legraci před vystoupením, ale nakonec jsem opravdu plakala - ty tóny byly tak krásné - zní to jako klišé, ale to byste museli být u toho - a kromě suverénního vystupování, sebejistoty dámy velkého světa i samotného mezzo hlasu, byla naprosto lidská, na začátku se ptala, zda někdo v sále bral někdy hodiny zpěvu, protože se to týkalo celého konceptu Songplay, a na konci na 3 mladé zpěváky nezapomněla a gestem jim dala vědět, jak jim drží palce! A nadto měla s sebou naprosto úžasný ansámbl famózních hudebníků, kteří nás hladili po duši. A všichni hýřili výbornou náladou :-) (Sice si myslím, že jsou to všichni velcí profíci, ale taková skvělá nálada se prostě s tíží na duši dělat nedá.) Sešli se takhle zase po pěti letech od chvíle, kdy za desku Songplay dostali Grammy. A kromě povídání a především zpívání o lásce snad ve všech velkých západních jazycích (jen kromě němčiny a ruštiny) mluvili o boření hranic především v muzice. No řekli byste, že se dá bez přerušení prostě přejít z opery do jazzu? Nebo je normální preludovat Vivaldiho na bandoneon?
Žijeme ve světě neuvěřitelných hrůz, kdy jsou lidé schopní dělat neuvěřitelná zvěrstva. Ale také ve světě, kdy na sebe umíme být hodní a laskaví a dokážeme nádherné věci, pro které je radost zaplakat! Díky Craigu Terry (klavír), Greggu Auguste (kontrabas), Jimmy Madisone (perkuse), Charlie Portre (trubka) a Lautaro Greco (bandoneon)! Díky Lípo Musico! A především díky Joyce!
