Čtyři velcí herci, z nichž zejména pro Janu Hlaváčovou mám opravdu velkou slabost, se upřímně snaží, ale s takhle mizernou bulvární rádobydojemnou komedií "jako ze života" těžko něco svedou. Režie zcela bezradná (občasnou projekci na zeď věru nepovažuji za inscenační řešení), hudba se může upodmalovat, až se člověku dělá špatně. Je v pořádku, když jde divadlo diváku vstříc, jenže tato inscenace mu vyloženě běží naproti, velkou rychlostí ho míjí a zůstává daleko za ním. Takové je dnes Vinohradské divadlo, kdysi průkopnická scéna Hilarova. Abonentní záležitost. Škoda jen, že divadla, kde se skutečně dělá něco zajímavého, si o takové finanční podpoře, jakou mají Vinohrady, mohou nechat jen zdát... Ano, na vinohradském repertoáru jsou i zajímavější inscenace než Famílie - jen se obávám, že Stropnický se spíše snaží je vytlačit (viz jarní likvidace oceňovaného Vojcka, který derniéroval krátce poté, co obdržel Cenu Alfréda Radoka). Ach jo.
Posledním televizním snímkem dokonalé Ireny Kačírkové je schematická komunální satirka o tchyni, které se nezamlouvá její snacha. Scénář prvoplánový, herečtí partneři o tři třídy níž, režie neviditelná. Ach jo.
Zdařilý drama o podezíravosti a strachu... Přesný Karel Höger v hlavní roli popudlivého sobce, který se stává ještě popudlivějším, když mu někdo usiluje o život.
Šílená kanadská parodie na telenovely, ve své prvoplánovosti a (snad záměrné) imbecilnosti neskutečně zábavná... K vidění na mezinárodním vysílání francouzské TV5.
Naprosto nemožný dokument, ve kterém se o Stelle Zázvorkové dozvíte toliko, že ráda pila a jedla a jak na tom byla s chlapama - to vše zopakují všichni aktéři s velkým gustem několikrát. Že byla také výtečná herečka, to zůstává zcela mimo režisérčin záběr.
Vtipná televizní inscenace Goldoniho komedie (v češtině známé zejména jako Benátská vdovička). Nepřekonatelný je ovšem záznam z Městských divadel pražských někdy z konce padesátých let, s Irenou Kačírkovou a Václavem Voskou.
Vizuálně nesmírně působivý film, bohužel poněkud otravný svou neustálou snahou o ostentativní rafinovanost. Je sice chvályhodné, že je divák veden k vlastnímu uvažování u letního velkofilmu, ale ve výsledku není Počátek ani zdaleka tak sofistikovaný, jak by chtěl. Zajímavých nápadů je v něm sice skutečně dost, ale poněkud se utopí v přetažené stopáži.
Maryša, bezesporu jeden z vrcholů české dramatiky, skýtá pro inscenátory řadu úskalí - jedním znich je ostatně už její notorická známost. Františákova zlínská inscenace je veskrze moderním, svižným počinem, který staví na silných hereckých výkonech, z nichž vedle titulní Petry Hřebíčkové upoutá zejména Sitkův Lízal, ale zdaleka nejen na nich: souhra všech inscenačních složek je tu naprosto dokonalá, a díky ní je Maryša skutečnou divadelní událostí - nejpatrněji úplný závěr je strhující po herecké, výtvarné i hudební stránce. Je také potěšující, že se inscenace dočkala velice pečlivého záznamu, jednoho z nejlepších, jaké ČT vysílala - kamera tu není pouhým zaznamenavatelem divadelního dění, ale zcela svébytným spolutvůrcem dění na obrazovce.
Málokdo v české dramatice uměl takové dialogy jako Oldřich Daněk. Když si je vyměňují Adamíra s Hlaváčovou, netřeba se obávat nudy - ale ani povrchnosti.
Problém s tímto filmem není v tom, že je naivní: trocha té naivity v dnešní cynické době může být ostatně dokonale osvěžující. Jenže V tom domečku pod Emauzy je především film naprosto nijaký: romantické drama bez romantiky, komedie bez vtipů, opereta takřka bez písní. Provedení zcela prosté, herecké výkony řekněme nezaujaté. A uprostřed toho všeho Adina Mandlová, která tentokrát nemá možnost prodat svou rozkošnou, pobavenou (sebe)ironii... Ve výsledku opravdu nudná podívaná.
Na filmu Andělé na kolejích by se jistě dala najít řada chyb - jeho kouzlo spočívá v tom, že je nebudete chtít hledat. Vyzařuje z něj neobyčejné nadšení všech tvůrců, účinkujících a spolupracovníků, které se setkalo s na ametérské podmínky až omračujícím zvládnutím řemesla a výpravností. Své cynické já nechejte doma a běžte se do kina nechat dojmout příběhem dvou bratrů za protektorátu. Vážně.
Velice pěknou knihu Agathy Christie Nultá hodina francouzští filmaři bez větších změn přenesli do současné Bretaně a já mám - na rozdíl od většiny kolegů hodnotících - dojem, že výsledek je více než příjemný, dokonce i napodruhé (neboť poprvé jsem film shodou okolností viděl ve Francii).
Formálně i obsahově nesmírně zajímavý polothriller o literatuře, v němž není jisté vůbec nic, zpočátku ani kdo je vlastně kdo, a v němž se prolíná fikce a skutečnost - tedy možná... Jisté je, že je naprosto nepochopitelné, proč tento film Clauda Lelouche naprosto minul českou distribuci, že je skvěle obsazený (v ústřední roli známý Jeunetův herec malých rolí Dominique Pinon, který si velkou úlohu skutečně zasloužil, a vedle něj jako vždy skvostná Fanny Ardantová a talentovaná Audrey Dana) a že byste jej, pokud budete mít příležitost, měli vidět.
Zatímco Macháčkovi Furianti byli takoví člověčí, Pitínský se vydal o poznání stylizovanější cestou - a zatímco v divadle, s odstupem několika řad a orchestřiště nadsazené herecké výkony fungovat mohou (a vcelku fungují), televizní záznam se spoustou detailů jim vůbec nesvědčí. Ale i s oním odstupem v divadle bylo tak nějak zřejmé, že méně uřvanosti by inscenaci jen a jen slušelo ... Rozhodně to ale není žádná ostuda - jde o zcela kompetentně provedenou klasiku, s řadou velice schopných herců. Jenže na legendární Macháčkovu inscenaci, po všech stránkách vyrovnanou a kompaktní, zkrátka nedosahuje ani zdaleka.
Dobře udělaná žánrovka. Plná klišé, jímavých obrázků a překombinovaných zvratů - ale také napínavá, svižná a chytlavá. V rámci francouzské kinematografie v tomto žánru to není vůbec málo.
Zajímavý film: je zručně napsaný (Tom Stoppard!), velice dobře obsazený a dobře natočený - a přesto je skutečně dost nudný. Především, dle mého názoru, proto, že v něm vlastně až tak o moc nejde.
Rozkošná komedie, v jejíchž hlavních rolích vedle tradičně famózního, "člověčího" Jindřicha Plachty zazářily dvě velikánky českého jeviště: Míla Pačová (dlouholetá opora vinohradského souboru) a Růžena Nasková (členka činohry ND).
Jedna z nejmizerněji napsaných veseloher z třicátých let, které jsem viděl, ale stejně má určité specifické kouzlo... A legendu českého divadla Leopoldu Dostalovou ve vzácné komediální roli.
V režii Lukáše Hlavici plejáda velice schopných herců v čele s Miluší Šplechtovou přehrává jako o život, zatímco satirické ostří Gogolovo se kamsi ztratilo. Uznání patří zejména Barboře Hrzánové, která uprostřed toho všeho běsnění dokázala vytvořit ve své Agátě alespoň trochu lidskou postavu. Jinak je to pustá řachanda - pokud ale pobaví, tak proč ne.
Tak nízké hodnocení je mi záhadou. Fantastický herecký ensemble v detektivním příběhu na anglickém venkovském sídle - to snad ani nemohlo dopadnout špatně.
Rozkošná detektivní komedie zcela na úrovni soudobých hollywoodských klenotů téhož žánru (na mysli mám především sérii Thin Man aj.), typově velice dobře obsazená (Wanka - hrdina, Mandlová - kráska, Rogoz - ničema). Překvapuje mě, že se o ní tak málo ví.
Moje komentáře
Nepije, nekouří, nedroguje, ale ... povídá! (1970)
Vtipná černá komedie o služebné, která způsobí, že se tři její zaměstnavatelé začnou navzájem vydírat.
Maškaráda (TV film) (1981)
Pěkná televizní inscenace Lermontovovy klasiky.
Famílie (divadlo) (2010)
Čtyři velcí herci, z nichž zejména pro Janu Hlaváčovou mám opravdu velkou slabost, se upřímně snaží, ale s takhle mizernou bulvární rádobydojemnou komedií "jako ze života" těžko něco svedou. Režie zcela bezradná (občasnou projekci na zeď věru nepovažuji za inscenační řešení), hudba se může upodmalovat, až se člověku dělá špatně. Je v pořádku, když jde divadlo diváku vstříc, jenže tato inscenace mu vyloženě běží naproti, velkou rychlostí ho míjí a zůstává daleko za ním. Takové je dnes Vinohradské divadlo, kdysi průkopnická scéna Hilarova. Abonentní záležitost. Škoda jen, že divadla, kde se skutečně dělá něco zajímavého, si o takové finanční podpoře, jakou mají Vinohrady, mohou nechat jen zdát... Ano, na vinohradském repertoáru jsou i zajímavější inscenace než Famílie - jen se obávám, že Stropnický se spíše snaží je vytlačit (viz jarní likvidace oceňovaného Vojcka, který derniéroval krátce poté, co obdržel Cenu Alfréda Radoka). Ach jo.
Kapesníček (TV film) (1984)
Posledním televizním snímkem dokonalé Ireny Kačírkové je schematická komunální satirka o tchyni, které se nezamlouvá její snacha. Scénář prvoplánový, herečtí partneři o tři třídy níž, režie neviditelná. Ach jo.
Agathe Cléryová (2008)
Komedie s dobrým úmyslem, ale zoufale průměrným provedením.
Disturbia (2007)
Talentovanými herci obsazený thriller, který by si zaloužil o moc lepší scénář.
Elaine Stritch: At Liberty (TV film) (2002)
Slavná americká herečka a zpěvačka s naprosto smrtící sebeironií reflektuje svůj život v této stand-up komediálně-hudební revui.
Pokus o vraždu (1973)
Zdařilý drama o podezíravosti a strachu... Přesný Karel Höger v hlavní roli popudlivého sobce, který se stává ještě popudlivějším, když mu někdo usiluje o život.
Coeur a ses raisons, Le (TV seriál) (2005)
Šílená kanadská parodie na telenovely, ve své prvoplánovosti a (snad záměrné) imbecilnosti neskutečně zábavná... K vidění na mezinárodním vysílání francouzské TV5.
Neřízená střela Stella (TV film) (2006)
Naprosto nemožný dokument, ve kterém se o Stelle Zázvorkové dozvíte toliko, že ráda pila a jedla a jak na tom byla s chlapama - to vše zopakují všichni aktéři s velkým gustem několikrát. Že byla také výtečná herečka, to zůstává zcela mimo režisérčin záběr.
Prefíkaná vdova (TV film) (1981)
Vtipná televizní inscenace Goldoniho komedie (v češtině známé zejména jako Benátská vdovička). Nepřekonatelný je ovšem záznam z Městských divadel pražských někdy z konce padesátých let, s Irenou Kačírkovou a Václavem Voskou.
Počátek (2010)
Vizuálně nesmírně působivý film, bohužel poněkud otravný svou neustálou snahou o ostentativní rafinovanost. Je sice chvályhodné, že je divák veden k vlastnímu uvažování u letního velkofilmu, ale ve výsledku není Počátek ani zdaleka tak sofistikovaný, jak by chtěl. Zajímavých nápadů je v něm sice skutečně dost, ale poněkud se utopí v přetažené stopáži.
Maryša (divadlo) (2010)
Maryša, bezesporu jeden z vrcholů české dramatiky, skýtá pro inscenátory řadu úskalí - jedním znich je ostatně už její notorická známost. Františákova zlínská inscenace je veskrze moderním, svižným počinem, který staví na silných hereckých výkonech, z nichž vedle titulní Petry Hřebíčkové upoutá zejména Sitkův Lízal, ale zdaleka nejen na nich: souhra všech inscenačních složek je tu naprosto dokonalá, a díky ní je Maryša skutečnou divadelní událostí - nejpatrněji úplný závěr je strhující po herecké, výtvarné i hudební stránce. Je také potěšující, že se inscenace dočkala velice pečlivého záznamu, jednoho z nejlepších, jaké ČT vysílala - kamera tu není pouhým zaznamenavatelem divadelního dění, ale zcela svébytným spolutvůrcem dění na obrazovce.
Byli jsme to my? (1990)
Fascinující výpověď o životě v umění a umění v životě... Škoda, že silně zapomenutá.
Žena z Korinta (TV film) (1986)
Málokdo v české dramatice uměl takové dialogy jako Oldřich Daněk. Když si je vyměňují Adamíra s Hlaváčovou, netřeba se obávat nudy - ale ani povrchnosti.
V tom domečku pod Emauzy (1933)
Problém s tímto filmem není v tom, že je naivní: trocha té naivity v dnešní cynické době může být ostatně dokonale osvěžující. Jenže V tom domečku pod Emauzy je především film naprosto nijaký: romantické drama bez romantiky, komedie bez vtipů, opereta takřka bez písní. Provedení zcela prosté, herecké výkony řekněme nezaujaté. A uprostřed toho všeho Adina Mandlová, která tentokrát nemá možnost prodat svou rozkošnou, pobavenou (sebe)ironii... Ve výsledku opravdu nudná podívaná.
Andělé na kolejích (amatérský film) (2010)
Na filmu Andělé na kolejích by se jistě dala najít řada chyb - jeho kouzlo spočívá v tom, že je nebudete chtít hledat. Vyzařuje z něj neobyčejné nadšení všech tvůrců, účinkujících a spolupracovníků, které se setkalo s na ametérské podmínky až omračujícím zvládnutím řemesla a výpravností. Své cynické já nechejte doma a běžte se do kina nechat dojmout příběhem dvou bratrů za protektorátu. Vážně.
Napiš si svou smrt (video film) (1999)
Slibná zápletka rozmělněná v sice sledovatelném, ale místy nechtěně komickém filmu, který zabíjí neustále moralizující a filozofující vypravěč.
Nultá hodina (2007)
Velice pěknou knihu Agathy Christie Nultá hodina francouzští filmaři bez větších změn přenesli do současné Bretaně a já mám - na rozdíl od většiny kolegů hodnotících - dojem, že výsledek je více než příjemný, dokonce i napodruhé (neboť poprvé jsem film shodou okolností viděl ve Francii).
Roman de Gare (2007)
Formálně i obsahově nesmírně zajímavý polothriller o literatuře, v němž není jisté vůbec nic, zpočátku ani kdo je vlastně kdo, a v němž se prolíná fikce a skutečnost - tedy možná... Jisté je, že je naprosto nepochopitelné, proč tento film Clauda Lelouche naprosto minul českou distribuci, že je skvěle obsazený (v ústřední roli známý Jeunetův herec malých rolí Dominique Pinon, který si velkou úlohu skutečně zasloužil, a vedle něj jako vždy skvostná Fanny Ardantová a talentovaná Audrey Dana) a že byste jej, pokud budete mít příležitost, měli vidět.
Naši furianti (divadlo) (2006)
Zatímco Macháčkovi Furianti byli takoví člověčí, Pitínský se vydal o poznání stylizovanější cestou - a zatímco v divadle, s odstupem několika řad a orchestřiště nadsazené herecké výkony fungovat mohou (a vcelku fungují), televizní záznam se spoustou detailů jim vůbec nesvědčí. Ale i s oním odstupem v divadle bylo tak nějak zřejmé, že méně uřvanosti by inscenaci jen a jen slušelo ... Rozhodně to ale není žádná ostuda - jde o zcela kompetentně provedenou klasiku, s řadou velice schopných herců. Jenže na legendární Macháčkovu inscenaci, po všech stránkách vyrovnanou a kompaktní, zkrátka nedosahuje ani zdaleka.
Largo Winch (2008)
Dobře udělaná žánrovka. Plná klišé, jímavých obrázků a překombinovaných zvratů - ale také napínavá, svižná a chytlavá. V rámci francouzské kinematografie v tomto žánru to není vůbec málo.
Ruský dům (1990)
Zajímavý film: je zručně napsaný (Tom Stoppard!), velice dobře obsazený a dobře natočený - a přesto je skutečně dost nudný. Především, dle mého názoru, proto, že v něm vlastně až tak o moc nejde.
Detektiv Varg Veum - Padlí andělé (2008)
Detektivka tak tupá, že nemohu uvěřit, že jsem se skutečně díval až do jejího neuvěřitelného konce.
U pěti veverek (1944)
Rozkošná komedie, v jejíchž hlavních rolích vedle tradičně famózního, "člověčího" Jindřicha Plachty zazářily dvě velikánky českého jeviště: Míla Pačová (dlouholetá opora vinohradského souboru) a Růžena Nasková (členka činohry ND).
Bílá jachta ve Splitu (1939)
Jedna z nejmizerněji napsaných veseloher z třicátých let, které jsem viděl, ale stejně má určité specifické kouzlo... A legendu českého divadla Leopoldu Dostalovou ve vzácné komediální roli.
Ženitba (divadlo) (2009)
V režii Lukáše Hlavici plejáda velice schopných herců v čele s Miluší Šplechtovou přehrává jako o život, zatímco satirické ostří Gogolovo se kamsi ztratilo. Uznání patří zejména Barboře Hrzánové, která uprostřed toho všeho běsnění dokázala vytvořit ve své Agátě alespoň trochu lidskou postavu. Jinak je to pustá řachanda - pokud ale pobaví, tak proč ne.
Někoho jsem zastřelil (TV film) (1966)
Tak nízké hodnocení je mi záhadou. Fantastický herecký ensemble v detektivním příběhu na anglickém venkovském sídle - to snad ani nemohlo dopadnout špatně.
Národní umělkyně Leopolda Dostalová (1958)
Krátký dokumentární film o legendární velikánce českého jeviště, paní Leopoldě Dostalové.
Krok do tmy (1938)
Rozkošná detektivní komedie zcela na úrovni soudobých hollywoodských klenotů téhož žánru (na mysli mám především sérii Thin Man aj.), typově velice dobře obsazená (Wanka - hrdina, Mandlová - kráska, Rogoz - ničema). Překvapuje mě, že se o ní tak málo ví.