Novému Souboji titánů chybí pohádková nadnesenost originální verze. Místo ní remake nabízí temné pojetí a přímočarost počítačové hry. Perseus dějem vysloveně proplouvá, vždy ho nějaká náhoda, nebo postava, která vidí daleko dál, postrčí směrem kupředu, aniž by k tomu měla řádnou motivací. Dá se říci, že je to právě statečný rek, který je jedinou postavou, jež je opředena slušným příběhem. I když se Perseus většinu děje pohybuje ve vojenské jednotce, tak jediný způsob, jak se scénáristé snaží přiblížit ostatní bojovníky divákům je prostřednictvím vtipných hlášek. Celý příběh je tak zabalen do hloupých dialogů, které mají jediný klad a to, že se s nimi šetří. Místo toho přicházejí na scénu souboje s digitálními příšerami. Jenže i zde film naráží. Je sice hezké, že digitální kouzelníci dokázali vytvořit obří škorpióny, nebezpečnou medúzu a spoustu dalších, ale k čemu to, když jsou akční scény zmateně natočená a jen velmi ztěžka se v nich orientuje. S triviálním příběhem a vyumělkovanými dialogy se zároveň pojí fakt, že herci v čele s hvězdnými Liamem Neesonem a Ralphem Fiennesem nemají co hrát. Jedinou filmovou složkou, která je na vysoké úrovni, tak zůstává audiovizuální ztvárnění. Digitální triky nabízejí oku lahodící záběry, které jsou podpořeny dobře zvolenou a říznou hudbou, ale to je tak zhruba vše.
Rozhodujícím faktorem, tak asi zůstává to, jaký vztah máte k původnímu filmu. Pokud patříte ke skupině lidí, která si myslí, že už tehdy vousaté, ale přesto kouzelné triky Raye Harryhausena si zasloužily počítačovou předělávku a smíříte se s obsahovou prázdnotou filmu, tak si tuto akční jízdu pravděpodobně užijete. Ale jestli se k původnímu Souboji titánů rádi vracíte a už jen fakt, že v novém zpracování létá po obloze černý (!) Pegas, vám zvyšuje krevní tlak, tak se této předělávce, které schází úcta k originálu, raději vyhněte.
Indiánským teritoriem putuje zdecimovaná jednotka, která více než s idiány zápasí sama se sebou a právě tento námět o skupině vojáků, kteří se musí prodrat přes nepřátelské území a při tom všechny svírá nejistota, podezíravost a nenávist vůči svým druhům, patří mezi jedny z jedny největších kladů filmu. Těmi dalšími jsou krásné exteriéry a povedená kamera, ale hlavní problém filmu tkví v tom, že se jedná o jednoduchou jednohubku, která okamžitě vyšumí. Je to příjemné na jedno podívání, ale druhý den si už z filmu stěží vybavíte nějaký moment.
Navrh huj, uvnitř fuj... chtělo by se říci, ale vyčítejte Coppolovi, že se příliš netrápil s vyprávěním příběhu, když je jeho Dracula absolutní vizuální blaho. Všechny ty match-cuty, překrývačky, práce s kulisami, se světlem a stínem tvoří vizuální žranici, která je poctou filmu jako takovému. To vše je propojené s velice zajímavou hudbou, jež pomáhá vytvořit podivnou, živočišnou, jako by opiem provoněnou a absinthem nasáklou atmosféru. K tomu připočtěte velice povedené obsazení a člověk hned zapomene, že to v podstatě není horor, ale jen líně odvyprávěný příběh o veliké lásce, která staletí i smrt přenáší.
"Měl jsem raději zůstat doma a hrát na Xboxu Fifu." I pouliční gauneři mohou být užiteční. Nikdy nevíte, kdy na vaše předměstí dorazí mimozemská invaze a pak se vám banda sígrů, která vám přede dveřmi nechává zapálené pytlíky, může hodit. Útok na věžák je podobně jako mnou nedávno viděný Harry Brown odpověď na rostoucí kriminalitu britské mládeže, jež vyústila vloni v létě sérií násilností, které zasáhly skoro celou zemi. Jenže útok na věžák na to jde jinak. V první řadě to je řízné béčko od geeků pro geeky, které je podle potřeb ve správný moment špatné, vtipné i drsné. A až v té druhé film ukazující poměry na špinavém londýnském sídlišti. Hledáte-li drsné a akční béčko, tak je pro vás Útok na věžák dobrou volbou, hledáte-li sociální kritiku, tak si v Útoku na věžák také něco najdete.
Del Toro, mladá dívka zachycená na pomezí pohádkového světa a reality, občasná brutalita? Kde jsem to jen viděl? Kde to jen bylo? Ano, dámy a pánové, mexický hororový matador se nám začíná opakovat. To by snad nevadilo, kdyby to bylo alespoň zábavné. Jenže Nebojte se tmy je na rozdíl od Fauna mdlé a bez atmosféry. Největší problém je ve vraždících příšer(k)ách, protože ti malí, celkem i roztomilí rarášci by snad nevystrašili ani člověka, který žádný jiný horor nikdy neviděl. Film tak musí spoléhat na prosté lekačky, z nichž je ve filmu dobrá pouze jedna (!), která byla ke vší smůle v traileru. Malá dívenka nehraje zle, hollywoodské dvojče Karla Rodena také ne, hůře už je na Katie Holmes. Ve finále film dosáhl na upocené tři hvězdičky.
Hned na úvod dvě otázky, které mi celý film vrtaly hlavou. 1) Kdo se vlastně mstí komu? 2) Čím ten film vlastně chtěl být? Chudák žralok si od Brodyova klanu neodpočine, ani když si vybere dovolenou na Bahamách. Tak to skutečně vypadá, protože to, co Velký bílý předvádí v posledním pokračování Spielbergovy klasiky je opravdu ostudné, o jeho bodycountu nemluvě. Takže o nějaké extra veliké pomstě nemůže být moc řeč. S tím se pojí i odpověď na druhou otázku. Jelikož se žralok v Pomstě příliš nečiní, tak se film snad ani nedá označit za horor. Čtvrté Čelisti tak oscilují mezi dramatem o vyrovnání se s traumatickou ztrátou milované osoby a hororem, kdy ve výjimečných případech vykoukne zpod hladiny obrovský žralok, gumovější než kdy dřív. Jenže drtivou většinu času se toho příliš mnoho neděje. V podstatě bavili jen herci v čele s Michaelem Cainem, kterému role stárnoucího seladona vysloveně sedla.
A je to tu zase. Tuhá zima, uzavřené prostory, svíravá nejistota. Nové Věci rozhodně nechybí úcta ke Carpenterově klasice, to ne. Ale taková atmosféra nebo logika děje, včetně návaznosti na původní film, ty už se někam vypařily. Problém je v tom, že Věc: Počátek prakticky nepřináší nic nového a příběh tak hodně kopíruje originální verzi, takže je jasné, že ani atmosféra nemůže tolik fungovat, když už jednou víte, o co jde. Na verzi od mistra Carpentera bylo právě úžasné, že člověk pořád přemýšlel nad tím, kdo že se vydává za někoho, kým není. A strach z neznámého, ty pulzující obavy, že vetřelec s tváří vašeho nejlepšího přítele může kdykoliv zaútočit, ten z filmu doslova dýchal. Nic takového se u Počátku neděje, protože jakmile dojde na jakoukoliv konfrontaci, jakmile se objeví byť jen stín podezření, tak mimozemšťan okamžitě zaútočí. A místo podezřívání každé druhé postavy jsem pořád musel přemýšlet pouze nad tím, jak se brácha E.T.eho stihl tak rychle přeměnit, pořád jsem se snažil dopočítat, kolik že těch Věcí vlastně na základně je atd., což pro film rozhodně není dobrou vizitkou. A tomuto dojmu rozhodně nepomáhá ani herecké obsazení. Ne, že bych měl něco proti statným blondýnům ze Skandinávie, ale ti Svenové mi přišli hrozně stejní a orientace v ději bylo právě o to horší. Bezpečně jsem poznal jen Mary Elizabeth Winstead, na kterou se sice krásně kouká, ale do tohoto čistě chlapáckého filmu se příliš nehodila. Pochválit bych rozhodně měl triky, které jsou správně nechutné a špatné a svou kvalitou tak odkazují na Carpenterovu verzi, jenže jejich problém tkví v tom, že se s nimi příliš nešetří. U Carpentera jste museli přemýšlet, jestli jste během těch pár vteřin opravdu viděli to, co jste viděli. To tady nehrozí, tady si všechny ty nohy, ruce, hlavy vychutnáte do sytosti, jenže tím odpadá pocit hrůzy a přichází pouhé znechucení. Ve finále bych film shrnul do dvou otázek. Jedná se o ostudný remake/prequel? To rozhodně ne. Jedná se o zbytečný remake/prequel? Ano.
Je to pohádka, nebo dospělejší fantasy? Tak to nevím, ale vím, že je to hlavně obrovská nuda. Jasně, masky a efekty jsou parádní. Hudba také není zlá, ale to je tak vše, protože Drakobijce má neskutečně utahaný příběh, který pořád přešlapuje na místě. "Zabil jsem draka, huráá. On není mrtvý, tak ho jdeme zabít znova," tahle sekvence se opakuje asi třikrát, při čemž je to ohrané již napodruhé. Navíc MacNicol, ač hraje dobře, není zrovna vhodný herec na pohádkového hrdinu a to i přesto, že jeho postava má být trochu trumpeta. Možná kdybych to viděl v dětství, ale takhle mě to vůbec nezaujalo. Tři hvězdy za technickou stránku věci.
Kladní hrdinové jsou čestní až za hrob, zlí jsou zase úlisní a jen čekají ve stínu, aby se vám mohli podívat na záda skrze hledí nabité brokovnice. Náboje jsou rozdány. Přestřelka může začít. Jenže Hodina pušek je vcelku průměrný western, což je při pohledu na jméno režiséra, jakým je klasik žánru John Sturges, docela zarážející. Největší problém vidím v samotné postavě Wyatta Earpa, jež je zde vyobrazen jako hrozný suchar, kterého musí pořádně tlačit sedlo. James Garner tady střídá dvě polohy: nezájem a znuděnost. U člověka, který chce pomstít své bratry bych čekal více agrese, emocí i proměn psychologického rozpoložení. On se místo toho tváří pořád stejně a za celý film pronese tak zhruba 20 vět (80% z nich je o tom, že zákony se musí dodržovat) a jakýkoliv psychologický rozměr filmu tak musí nést výborný Jason Robards. Je to škoda a to i vzhledem k tomu, že Earp likviduje záporáky jak na běžícím pásu. Jenže to vše se stoickým klidem. Když se k tomu přidá i průměrné provedení filmu, tak mi z toho vycházejí pouhé tři hvězdičky.
Lék na všechny nepokoje a problémová sousedství? Naštvaný důchodce s vojenským výcvikem a slušným arzenálem... samozřejmě. Být Takový Harry Brown na každém sídlišti v Anglii, tak by si banda nezletilých chuligánů mohla jen nechat zdát o násilnostech, které se letos v září rozhořely v londýnském Tottenhamu a rozšířily se do dalších koutů země tří lvů. Jenže mesydž, kterou Harry Brown vysílá není moc hezká. Proti násilí se tady jde ještě brutálnějším násilím a v podstatě se tu vraždí děti, ač jsou vykresleny tak, že si to vlastně zaslouží. Ale když pominu tento fakt, tak se jedná o atmosferickou, syrovou a brutální jízdu, která je technicky skvěle zvládnuta a skvěla zahrána Sirem Michaelem Cainem. Moralistům se to zřejmě líbit nebude, ale co... P.S. Silná konkurence pro "Bronsonovky".
Znásilnění Dumasovy klasiky, vzducholodě, D'Artagnan vypadající jako hezká holčička... to jsou všechno důvody, které by mohly Andersonovu vizi klasického příběhu o slavných šermířích poslat do filmového pekla. Jenže proč to dělat, když jsou Tři mušketýři tak hraví, příjemně pubertální a odlehčení? Navíc je zde spousta přehledné(!) dobře vypadající akce, krásná Milla Jovovich a Orlando Bloom, jehož Buckinghama jsem miloval od první vteřiny, kdy se objevil na plátně. A tak ve finále ani nevadí fakt, že to není tak velkolepé, jak se to mohlo z trailerů tvářit a že většina děje se odehraje tak ve třech lokacích. Rozhodně se jedná o nejpříjemnější béčko letošního roku. Vyznavačům klasiky, kteří se neumí oprostit od předlohy, v zájmu jejich zdraví přísně zakázáno. P.S. Již teď netrpělivě vyhlížím pokračování.
Kdepak, Walter Hill prostě umí. Ohnivé ulice jsou poctivé a hlavně zábavné béčko, které má několik zbraní, kterými může zaujmout. Tou první je do posledního detailu vychytaná vizuální stránka, jež má kryta záda stylovým střihem. Druhou zbraní je parádní, řízná hudba. Další součást arzenálu tvoří solidní obsazení. Ať už se jedná o do kožených pumpek oděného Dafoa, o krásnou Diane Lane, nebo o sympatického Michaela Parého, kdo by se tehdy nadál, že skončí jako dvorní šašek Uweho Bolla. Na Warriors to sice nemá, ale je to svižné, zábavné. A to je co říct, protože ruku na srdce té akce tu zase tolik není.
Nejsem žádný fanatický vyznavač děl mistra Hitchcocka. Čti: nemám Hitche v TOPce, ani se po večerech nemodlím k bustě buclatého pána, ale za Okno do dvora prosím, aby byla tomuto režisérovi vytesána socha z mramoru. Hitchcock tady na ploše jediného bytu rozehrává s divákem hru na kočku a myš, kdy si bude hrát s vaším očekáváním do poslední minuty a jen tak vás nenechá vydechnout. Kde by jiný nudil už během půlhodiny, tam Sir Alfred baví skoro dvě hodiny.Pokud vás zrovna nenutí trnout hrůzou, nebo spekulovat o tom, jestli k vraždě skutečně došlo, či ne, tak vás baví vedlejšími příběhy lidí žijících v protilehlém domě, které do sebe skládá jako střípky z veliké mozaiky a to vše aniž by (mimochodem výtečná) kamera opustila byt, ve kterém ve svém kolečkovém křesle sedí přesvědčivý James Stewart. Po právu je tento kousek řazen mezi absolutní klasiku.
Mám slabost pro Rutgera Hauera, pro post-apokalyptické filmy i pro brutální futuristické sporty (i když filmy o nich by spočítal na jedné ruce i opravdu nešikovný dřevorubec) přesto mi Pozdrav od Juggerů nesedl. Důvod je prostý: absolutní nepropracovanost světa zničeného katastrofou. Ve filmu se tak třeba nedozvíte pravidla sportu, o který ve snímku jde, nebo co zničilo civilizaci a jaká jsou pravidla toho, co z ní zbylo. Proč je důležitá psí lebka? Co jsou psí města? Kdo jsou vládci? To vše si musíte sami domyslet, protože tvůrci vám nenabídnou absolutně žádnou odpověď. A prakticky jediné, co se dá bez jejich výkladu pochopit, jsou pravidla brutální verze famfrpálu. To vše by se snad ještě dalo odpustit, kdyby se tvůrci zaměřili na sport samotný a přinesli zajímavé zápasy. Jenže v rámci šetření jsou zápasy, stejně jako zbytek filmu, natočeny ve velice úzkých záběrech, čímž dochází k tomu, že jsou měření sil juggerů pomalá a nudná. Hvězdičku za Hauera a hvězdičku za slušnou atmosféru.
Nevtíravost, slušný scénář, výborný Krobot, skvělá Medvecká, krásná hlavní hrdinka, občasný jemný humor, přesvědčivá romantická linka: to jsou všechno cihly, ze kterých byl postaven tento dům a to na pevných základech.
Clint jede autem, Clint jede sanitkou, Clint jede policejním autem, Clint jede na motorce, Clint jede vlakem, Clint jede obrněným autobusem... uf. Jak sami vidíte, tak nic převratného se v Železném stisku neodehrává. Jedná se totiž o průměrné béčko, kterému sice nechybí akce, ale zato nápady. Vše je takové unylé a i to závěrečné cedníkování autobusu není žádná sláva. A když se k tomu přidá i to, že samotný Eastwood zde není příliš výrazný a film místo něj musí táhnout Sondra Locke v roli drsné prostitutky, při čemž vypadá jako něžný andílek, tak z toho vychází čistý šedý průměr, který neurazí, ale ani nenadchne.
Teda, ještě že každý z těch padouchů měl tak výrazné a neopakovatelné poznávací znamení (náušnice, tetování atd.) a ještě ho tak ochotně během úvodního přepadení ukázal. To bylo opravdové štěstí :-) Pak by se nebylo komu mstít a to by byla veliká škoda, protože Muž proti muži je velice zdařilý western, nad kterým se tyčí dvě veliké osobnosti, dvě slavná jména spaghetti westernů: Lee Van Cleef a Ennio Morricone. Jeden předvedl přesvědčivý výkon a druhý podpořil snímek podmanivou hudbou. Ale nejsou to jen tito dva ostřílení westernoví borci, protože Muž proti muži dále nabízí sebejistou režii a především velice zajímavý a napínavý scénář plný zvratů. A když se k tomu všemu ještě přidá John Phillip Law se slušným hereckým výkonem, tak snímku není skoro co vytknout. Tedy až na hodně teatrální pády zastřelených padouchů, které mi docela výrazně kazily jinak skvělý zážitek.
Ono opravdu není těžké poznat, od koho Eastwood opisoval. Pomalé tempo, stupňované napětí, časté detaily tváří, podmanivá hudba, děsivé vzpomínky. Tulák z širých plání je Leonovka jak vyšitá. Navíc taková že by se za ni ani sám mistr nemusel stydět. Jako režisér je zde Eastwood sebejistý, což je vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z jeho prvních režijních počinů, velice příznivá zpráva, a jako herec skvělý. Celý film je pak velice drsný a protkaný cynickým humorem a i přesto, že tu není skoro žádná akce a celé se to odehrává na pětníku, se jedná o nadmíru zábavný kousek. Hlavně pokud jde o Eastwoodovu přeměnu města Lago v peklo a poštvání obyvatel proti sobě. Závěrečná pointa, kdy do sebe zapadne několik narážek, je pak už jen třešničkou na dortu.
Dejte Eastwoodovi do ruky nabitý revolver, na hlavu klobouk a do cesty mu postavte bandu špinavců na postřílení a o zábavu je postaráno. Přidejte Eastwoodově postavě jméno a nebude to úplně ono :-) Teď vážně, Psanec Josey Wales je podmanivý western, který v pomalém tempu dokáže elegantně střídat uvolněné momenty s těmi drsnými. Příběh je velice zajímavý a plný pestrobarevných postav, které doprovází Joseyho Walese jeho jízdou krajinou zbrázděnou válkou. To vše je prostoupeno zvláštní atmosférou a pevnou režií. A Eastwood? Pokud někoho zrovna nestřílí, tak na někoho určitě plive :-) Tihle mlčenliví drsňáci mu prostě jdou.
Pozvánka pro pistolníka je opravdu zvláštní western. No, on to western vlastně ani není. Je to spíše takové psychologické a sociální drama o zkorumpovaném městečku, které se musí vypořádat samo se sebou i s právě ukončenou válkou. A mezi všemi těmi pokřivenými vztahy a zlou krví stojí Yul Brynner, čestnější a plešatější než kdy dřív. A i přesto, že zde nejsou žádné přestřelky ani souboje, celé je to opravdu hodně civilně natočené a film se odehrává pouze v jediném malém městečku, tak jsem se docela dobře bavil a proto tasím solidní čtyřhvězdičkové hodnocení.
Příjemná atmosféra, prostředí dětských filmařů, svižné tempo, kouzelná Elle Fanning, to všechno jsou veliké klady, které filmu nikdo neodpáře. Jenže s postupem času Super 8 ztrácí lehkost vyprávění a do konce se dokodrcá už hodně udýchaně a to je hrozná škoda. Je to takový příjemný film na deštivé odpoledne, nic víc, nic míň.
Tak už to víme! Nicholas Cage před lety vyměnil duši za Oscara, pod podmínkou, že už bude hrát jen v samých bracích. Drive Angry je řízný příspěvek do šuplíku Grindhouse, který před čtyřmi lety oprášili a se skřípotem otevřeli pánové Tarantino a Rodriguez, se vším co k tomu patří. Takže je tu nesmlouvavá brutalita, nemluví se zde zrovna slušně a ani ty herečky nejsou zrovna oblečené. A i přes evidentně malý rozpočet, to vypadá docela slušně. O scénáři nemá cenu mluvit, je odpovídající svému žánru a tématu. Ale o čem má cenu mluvit, je výkon Williama Fichtnera, který si svojí roli vysloveně užívá a povedeným výkonem vytahuje Drive Angry ještě o něco výš. P.S. Amber Heard je opravdu kočka.
Proč, když si to ve filmu rozdává E.T. s partou ostrostřelců divokého zápasu, proč, když film točil režisér Iron mana, proč, když zde Harridon Ford hraje "záporáka", proč se to bere tak vážně? Jistě, má to super triky, zvučné obsazení, ale to je tak vše. Celé je to takové unylé a utopené ve slabém scénáři, ze kterého nejhůře vychází Ford, jehož rychlou proměnu z nesmlouvavého rančera na hodného strýčka, který se o všechny postará, jsem prostě scénaristovi nežral. Ve finále to na tři hvězdy stačí. Jako odpočinková jednorázovka se to však použít dá.
Slabší než Piraňa 3D, ale stále ucházející. Noc žraloka je klasická letní zvířecí vyvražďovačka, která neurazí. Tedy pokud máte rádi laciná béčka se vším, co k nim patří. Včetně špatných triků, které jen umocňují ten příjemný béčkový pocit, a občasných logických lapsů. Na druhou stranu má Noc žraloka rychlý rozjezd (příjezd do domu, není tu signál, show může začít), sympatické a slušně zahrané postavy, úlisné záporáky a vyjadřovací prostředky jak z nějakého pořadu MTV, což se sem přesně hodí. Škoda jen, že se celý film nenese v duchu závěru, kdy tvůrci konečně ukazují, že to nemyslí zas tak vážně a začnou si ze snímku utahovat (fakování pod vodou atd.), kdyby byl takto s nadhledem natočen celý film, bylo by to mnohem lepší. Přesto pokud na film nejdete jen proto, aby jste poté mohli rozebírat všechny jeho chyby v šachovém kroužku, ale místo toho se chcete jen pobavit u tupého a laciného béčka, tak se vám to s největší pravděpodobností podaří, tedy pokud vedle vás nebudou sedět dva mudrcové, kteří se po každé scéně musí podělit s celým sálem o svoji ultravtipnou poznámku. P.S. vyplatí se vydržet až na závěr titulků.
Před odvahou tvůrců Ranga smekám svůj kulkami prostřílený westernový klobouk. Myslím si totiž, že tento příběh o zbloudilém chameleonkovi se dětem nemůže moc líbit a tím přichází o největší část potencionálního publika. Navíc všechny animáky z poslední doby se řídí frází: "Když se to nebude líbit, tak ať je to alespoň roztomilé. Co nenahrabeme v kině, nahrabeme na merchendinsingu." Rango na tohle všechno kašle. Kašle na dětského diváka, na roztomilá zvířátka, která by se dobře prodávala jako plyšové hračky. Skoro všechna zvířátka, která v Rangovi účinkují jsou... a nebojím se to slovo použít, odporná. Rango je prostě svůj. Zatraceně svůj. Přináší ulítlý příběh plný odkazů a nebojí se dělat si srandu z Leoneho klasiky, z Coppolovy Apokalypsy či Pána prstenů (vrcholným odkazem je ten na Strach a hnus v Las Vegas, kdy do auta, které řídí Johnny Depp, narazí ještěrka, kterou mluví Johnny Depp). Navíc je celý film okořeněný skvělým, občas černým, humorem, parádní hudbou a dokonalou animací. Smekám a tleskám.
Prostořeký zlodějíček, šikmooký Clint Eastwood, tajemný zabiják, povstalci a japonská armáda. Ti všichni touží po jediném. Po mapě k pokladu, jež by mohl změnit rozpoložení sil v Číně, aneb když se Korejci vydali rozstřílet Mandžusko. Hodný, zlý a divný je solidní pocta spaghetti westernům a zejména jejich králi Sergiovi Leonemu (střílení do klobouku, samotný příběh filmu nebo třeba detaily tváří při závěrečné přestřelce), ale vypravěčské postupy si tento Korejský western od svého vzoru nebere. To velice pomalé tempo vyprávění, které se postupně stupňuje, zde chybí. Místo toho nabízí Hodný, zlý a divný třeskuté tempo akce i střihu. Je to jakýsi zvrhlý mix westernu, který by měl být pomalý, s nejnovějším hollywoodským akčním filmem. Ale věřte, nevěřte. Funguje to! A to zejména díky vynalézavé kameře, skvělé choreografii akčních scén, zajímavé hudbě a kvalitním hercům. Jistě, není to dokonalé. Film by si zasloužil lepší scénář, nebo větší prokreslení postav (často jsem pochyboval, jestli ten hodný je opravdu ten hodný a naopak. A jak se v závěru ukázalo, bylo to oprávněné). Jenže ani to mi nezabrání vytasit velice solidní čtyřhvězdičkové hodnocení.
Objevování nových sexuálních území jako součást vypořádávání se s traumatickou událostí? Tak to neberu, pane Cronenbergu! Tenhle svět zmačkaných plechů a tříštícího se skla, kde každý souloží s každým mi opravdu nesedl. Sice Crashi nemohu upřít zajímavé herce, ponurou hudbu a tísnivou atmosféru, která chytne a nepustí a i když na mě film působil přesně, jak má a způsoboval mi psychické stavy, které by měl působit, tak musím hodnotit nízko, i když je to docela nefér, protože Crash svůj účel, tedy znechutit a poté vzít na temný výlet do myslí podivných postav, splnil. Jenže celé je to hrozně prázdné a o ničem, to i většina pornofilmů se snaží alespoň o nějakou vatu mezi jednotlivými čísly. A kde nic není, tam to ani dobře natočené sexuální scény nezachrání. Několik poznatků na závěr: 1) Nikdy bych nečekal, že mi u filmu plného sexu bude fyzicky špatně a to už ve chvíli, kdy to ještě dělali muži se ženami. 2) Tenhle film zničil mé dětství a zadupal do země všechny krásné vzpomínky. Za to, co tady vyvádí můj dětský hrdina Elias Koteas, by ho April O'Neilová nepochválila.
Třetí nejpohlednější a druhý nejoblíbenější komiksový hrdina Blízkého východu podle časopisu Terorismus ve světě, aneb vaříme s Usámou se konečně dočkal nového filmového zpracování. A jaký tedy Kapitán Amerika je? No, v první řadě neuvěřitelně naivní, jenže to je vlastně správně. Film je přesně tak naivní jako jeho hlavní hrdina, no dobře, možná ještě trochu naivnější. Jinak se jedná o dobře obsazenou a řemeslně zručně natočenou akci s pěknými efekty, která v dialozích často šustí papírem a občas zpoza rohu vykoukne nuda. P.S. 1) Závěrečné titulky v podobě historie plakátů válečné propagandy docela potěšily. 2) Hodnocení může být ovlivněno špatným dabingem. Titulkovaná verze do kina jaksi nedorazila. "Dejte tomu klukovi najíst."
Moje komentáře
Souboj Titánů (2010)
Novému Souboji titánů chybí pohádková nadnesenost originální verze. Místo ní remake nabízí temné pojetí a přímočarost počítačové hry. Perseus dějem vysloveně proplouvá, vždy ho nějaká náhoda, nebo postava, která vidí daleko dál, postrčí směrem kupředu, aniž by k tomu měla řádnou motivací. Dá se říci, že je to právě statečný rek, který je jedinou postavou, jež je opředena slušným příběhem. I když se Perseus většinu děje pohybuje ve vojenské jednotce, tak jediný způsob, jak se scénáristé snaží přiblížit ostatní bojovníky divákům je prostřednictvím vtipných hlášek. Celý příběh je tak zabalen do hloupých dialogů, které mají jediný klad a to, že se s nimi šetří. Místo toho přicházejí na scénu souboje s digitálními příšerami. Jenže i zde film naráží. Je sice hezké, že digitální kouzelníci dokázali vytvořit obří škorpióny, nebezpečnou medúzu a spoustu dalších, ale k čemu to, když jsou akční scény zmateně natočená a jen velmi ztěžka se v nich orientuje. S triviálním příběhem a vyumělkovanými dialogy se zároveň pojí fakt, že herci v čele s hvězdnými Liamem Neesonem a Ralphem Fiennesem nemají co hrát. Jedinou filmovou složkou, která je na vysoké úrovni, tak zůstává audiovizuální ztvárnění. Digitální triky nabízejí oku lahodící záběry, které jsou podpořeny dobře zvolenou a říznou hudbou, ale to je tak zhruba vše. Rozhodujícím faktorem, tak asi zůstává to, jaký vztah máte k původnímu filmu. Pokud patříte ke skupině lidí, která si myslí, že už tehdy vousaté, ale přesto kouzelné triky Raye Harryhausena si zasloužily počítačovou předělávku a smíříte se s obsahovou prázdnotou filmu, tak si tuto akční jízdu pravděpodobně užijete. Ale jestli se k původnímu Souboji titánů rádi vracíte a už jen fakt, že v novém zpracování létá po obloze černý (!) Pegas, vám zvyšuje krevní tlak, tak se této předělávce, které schází úcta k originálu, raději vyhněte.
Fort Massacre (1958)
Indiánským teritoriem putuje zdecimovaná jednotka, která více než s idiány zápasí sama se sebou a právě tento námět o skupině vojáků, kteří se musí prodrat přes nepřátelské území a při tom všechny svírá nejistota, podezíravost a nenávist vůči svým druhům, patří mezi jedny z jedny největších kladů filmu. Těmi dalšími jsou krásné exteriéry a povedená kamera, ale hlavní problém filmu tkví v tom, že se jedná o jednoduchou jednohubku, která okamžitě vyšumí. Je to příjemné na jedno podívání, ale druhý den si už z filmu stěží vybavíte nějaký moment.
Drákula (1992)
Navrh huj, uvnitř fuj... chtělo by se říci, ale vyčítejte Coppolovi, že se příliš netrápil s vyprávěním příběhu, když je jeho Dracula absolutní vizuální blaho. Všechny ty match-cuty, překrývačky, práce s kulisami, se světlem a stínem tvoří vizuální žranici, která je poctou filmu jako takovému. To vše je propojené s velice zajímavou hudbou, jež pomáhá vytvořit podivnou, živočišnou, jako by opiem provoněnou a absinthem nasáklou atmosféru. K tomu připočtěte velice povedené obsazení a člověk hned zapomene, že to v podstatě není horor, ale jen líně odvyprávěný příběh o veliké lásce, která staletí i smrt přenáší.
Útok na věžák (2011)
"Měl jsem raději zůstat doma a hrát na Xboxu Fifu." I pouliční gauneři mohou být užiteční. Nikdy nevíte, kdy na vaše předměstí dorazí mimozemská invaze a pak se vám banda sígrů, která vám přede dveřmi nechává zapálené pytlíky, může hodit. Útok na věžák je podobně jako mnou nedávno viděný Harry Brown odpověď na rostoucí kriminalitu britské mládeže, jež vyústila vloni v létě sérií násilností, které zasáhly skoro celou zemi. Jenže útok na věžák na to jde jinak. V první řadě to je řízné béčko od geeků pro geeky, které je podle potřeb ve správný moment špatné, vtipné i drsné. A až v té druhé film ukazující poměry na špinavém londýnském sídlišti. Hledáte-li drsné a akční béčko, tak je pro vás Útok na věžák dobrou volbou, hledáte-li sociální kritiku, tak si v Útoku na věžák také něco najdete.
Nebojte se tmy (2010)
Del Toro, mladá dívka zachycená na pomezí pohádkového světa a reality, občasná brutalita? Kde jsem to jen viděl? Kde to jen bylo? Ano, dámy a pánové, mexický hororový matador se nám začíná opakovat. To by snad nevadilo, kdyby to bylo alespoň zábavné. Jenže Nebojte se tmy je na rozdíl od Fauna mdlé a bez atmosféry. Největší problém je ve vraždících příšer(k)ách, protože ti malí, celkem i roztomilí rarášci by snad nevystrašili ani člověka, který žádný jiný horor nikdy neviděl. Film tak musí spoléhat na prosté lekačky, z nichž je ve filmu dobrá pouze jedna (!), která byla ke vší smůle v traileru. Malá dívenka nehraje zle, hollywoodské dvojče Karla Rodena také ne, hůře už je na Katie Holmes. Ve finále film dosáhl na upocené tři hvězdičky.
Čelisti IV : Pomsta (1987)
Hned na úvod dvě otázky, které mi celý film vrtaly hlavou. 1) Kdo se vlastně mstí komu? 2) Čím ten film vlastně chtěl být? Chudák žralok si od Brodyova klanu neodpočine, ani když si vybere dovolenou na Bahamách. Tak to skutečně vypadá, protože to, co Velký bílý předvádí v posledním pokračování Spielbergovy klasiky je opravdu ostudné, o jeho bodycountu nemluvě. Takže o nějaké extra veliké pomstě nemůže být moc řeč. S tím se pojí i odpověď na druhou otázku. Jelikož se žralok v Pomstě příliš nečiní, tak se film snad ani nedá označit za horor. Čtvrté Čelisti tak oscilují mezi dramatem o vyrovnání se s traumatickou ztrátou milované osoby a hororem, kdy ve výjimečných případech vykoukne zpod hladiny obrovský žralok, gumovější než kdy dřív. Jenže drtivou většinu času se toho příliš mnoho neděje. V podstatě bavili jen herci v čele s Michaelem Cainem, kterému role stárnoucího seladona vysloveně sedla.
Věc: Počátek (2011)
A je to tu zase. Tuhá zima, uzavřené prostory, svíravá nejistota. Nové Věci rozhodně nechybí úcta ke Carpenterově klasice, to ne. Ale taková atmosféra nebo logika děje, včetně návaznosti na původní film, ty už se někam vypařily. Problém je v tom, že Věc: Počátek prakticky nepřináší nic nového a příběh tak hodně kopíruje originální verzi, takže je jasné, že ani atmosféra nemůže tolik fungovat, když už jednou víte, o co jde. Na verzi od mistra Carpentera bylo právě úžasné, že člověk pořád přemýšlel nad tím, kdo že se vydává za někoho, kým není. A strach z neznámého, ty pulzující obavy, že vetřelec s tváří vašeho nejlepšího přítele může kdykoliv zaútočit, ten z filmu doslova dýchal. Nic takového se u Počátku neděje, protože jakmile dojde na jakoukoliv konfrontaci, jakmile se objeví byť jen stín podezření, tak mimozemšťan okamžitě zaútočí. A místo podezřívání každé druhé postavy jsem pořád musel přemýšlet pouze nad tím, jak se brácha E.T.eho stihl tak rychle přeměnit, pořád jsem se snažil dopočítat, kolik že těch Věcí vlastně na základně je atd., což pro film rozhodně není dobrou vizitkou. A tomuto dojmu rozhodně nepomáhá ani herecké obsazení. Ne, že bych měl něco proti statným blondýnům ze Skandinávie, ale ti Svenové mi přišli hrozně stejní a orientace v ději bylo právě o to horší. Bezpečně jsem poznal jen Mary Elizabeth Winstead, na kterou se sice krásně kouká, ale do tohoto čistě chlapáckého filmu se příliš nehodila. Pochválit bych rozhodně měl triky, které jsou správně nechutné a špatné a svou kvalitou tak odkazují na Carpenterovu verzi, jenže jejich problém tkví v tom, že se s nimi příliš nešetří. U Carpentera jste museli přemýšlet, jestli jste během těch pár vteřin opravdu viděli to, co jste viděli. To tady nehrozí, tady si všechny ty nohy, ruce, hlavy vychutnáte do sytosti, jenže tím odpadá pocit hrůzy a přichází pouhé znechucení. Ve finále bych film shrnul do dvou otázek. Jedná se o ostudný remake/prequel? To rozhodně ne. Jedná se o zbytečný remake/prequel? Ano.
Drakobijce (1981)
Je to pohádka, nebo dospělejší fantasy? Tak to nevím, ale vím, že je to hlavně obrovská nuda. Jasně, masky a efekty jsou parádní. Hudba také není zlá, ale to je tak vše, protože Drakobijce má neskutečně utahaný příběh, který pořád přešlapuje na místě. "Zabil jsem draka, huráá. On není mrtvý, tak ho jdeme zabít znova," tahle sekvence se opakuje asi třikrát, při čemž je to ohrané již napodruhé. Navíc MacNicol, ač hraje dobře, není zrovna vhodný herec na pohádkového hrdinu a to i přesto, že jeho postava má být trochu trumpeta. Možná kdybych to viděl v dětství, ale takhle mě to vůbec nezaujalo. Tři hvězdy za technickou stránku věci.
Šest pohřbů a jedna svatba (1998)
Recept, jak nemá vypadat rozlučka se svobodou, tedy pokud nepotřebujete seškrtat seznam hostů.
Hodina pušek (1967)
Kladní hrdinové jsou čestní až za hrob, zlí jsou zase úlisní a jen čekají ve stínu, aby se vám mohli podívat na záda skrze hledí nabité brokovnice. Náboje jsou rozdány. Přestřelka může začít. Jenže Hodina pušek je vcelku průměrný western, což je při pohledu na jméno režiséra, jakým je klasik žánru John Sturges, docela zarážející. Největší problém vidím v samotné postavě Wyatta Earpa, jež je zde vyobrazen jako hrozný suchar, kterého musí pořádně tlačit sedlo. James Garner tady střídá dvě polohy: nezájem a znuděnost. U člověka, který chce pomstít své bratry bych čekal více agrese, emocí i proměn psychologického rozpoložení. On se místo toho tváří pořád stejně a za celý film pronese tak zhruba 20 vět (80% z nich je o tom, že zákony se musí dodržovat) a jakýkoliv psychologický rozměr filmu tak musí nést výborný Jason Robards. Je to škoda a to i vzhledem k tomu, že Earp likviduje záporáky jak na běžícím pásu. Jenže to vše se stoickým klidem. Když se k tomu přidá i průměrné provedení filmu, tak mi z toho vycházejí pouhé tři hvězdičky.
Harry Brown (2009)
Lék na všechny nepokoje a problémová sousedství? Naštvaný důchodce s vojenským výcvikem a slušným arzenálem... samozřejmě. Být Takový Harry Brown na každém sídlišti v Anglii, tak by si banda nezletilých chuligánů mohla jen nechat zdát o násilnostech, které se letos v září rozhořely v londýnském Tottenhamu a rozšířily se do dalších koutů země tří lvů. Jenže mesydž, kterou Harry Brown vysílá není moc hezká. Proti násilí se tady jde ještě brutálnějším násilím a v podstatě se tu vraždí děti, ač jsou vykresleny tak, že si to vlastně zaslouží. Ale když pominu tento fakt, tak se jedná o atmosferickou, syrovou a brutální jízdu, která je technicky skvěle zvládnuta a skvěla zahrána Sirem Michaelem Cainem. Moralistům se to zřejmě líbit nebude, ale co... P.S. Silná konkurence pro "Bronsonovky".
Tři mušketýři (2011)
Znásilnění Dumasovy klasiky, vzducholodě, D'Artagnan vypadající jako hezká holčička... to jsou všechno důvody, které by mohly Andersonovu vizi klasického příběhu o slavných šermířích poslat do filmového pekla. Jenže proč to dělat, když jsou Tři mušketýři tak hraví, příjemně pubertální a odlehčení? Navíc je zde spousta přehledné(!) dobře vypadající akce, krásná Milla Jovovich a Orlando Bloom, jehož Buckinghama jsem miloval od první vteřiny, kdy se objevil na plátně. A tak ve finále ani nevadí fakt, že to není tak velkolepé, jak se to mohlo z trailerů tvářit a že většina děje se odehraje tak ve třech lokacích. Rozhodně se jedná o nejpříjemnější béčko letošního roku. Vyznavačům klasiky, kteří se neumí oprostit od předlohy, v zájmu jejich zdraví přísně zakázáno. P.S. Již teď netrpělivě vyhlížím pokračování.
Ohnivé ulice (1984)
Kdepak, Walter Hill prostě umí. Ohnivé ulice jsou poctivé a hlavně zábavné béčko, které má několik zbraní, kterými může zaujmout. Tou první je do posledního detailu vychytaná vizuální stránka, jež má kryta záda stylovým střihem. Druhou zbraní je parádní, řízná hudba. Další součást arzenálu tvoří solidní obsazení. Ať už se jedná o do kožených pumpek oděného Dafoa, o krásnou Diane Lane, nebo o sympatického Michaela Parého, kdo by se tehdy nadál, že skončí jako dvorní šašek Uweho Bolla. Na Warriors to sice nemá, ale je to svižné, zábavné. A to je co říct, protože ruku na srdce té akce tu zase tolik není.
Okno do dvora (1954)
Nejsem žádný fanatický vyznavač děl mistra Hitchcocka. Čti: nemám Hitche v TOPce, ani se po večerech nemodlím k bustě buclatého pána, ale za Okno do dvora prosím, aby byla tomuto režisérovi vytesána socha z mramoru. Hitchcock tady na ploše jediného bytu rozehrává s divákem hru na kočku a myš, kdy si bude hrát s vaším očekáváním do poslední minuty a jen tak vás nenechá vydechnout. Kde by jiný nudil už během půlhodiny, tam Sir Alfred baví skoro dvě hodiny.Pokud vás zrovna nenutí trnout hrůzou, nebo spekulovat o tom, jestli k vraždě skutečně došlo, či ne, tak vás baví vedlejšími příběhy lidí žijících v protilehlém domě, které do sebe skládá jako střípky z veliké mozaiky a to vše aniž by (mimochodem výtečná) kamera opustila byt, ve kterém ve svém kolečkovém křesle sedí přesvědčivý James Stewart. Po právu je tento kousek řazen mezi absolutní klasiku.
Pozdrav od juggerů (1989)
Mám slabost pro Rutgera Hauera, pro post-apokalyptické filmy i pro brutální futuristické sporty (i když filmy o nich by spočítal na jedné ruce i opravdu nešikovný dřevorubec) přesto mi Pozdrav od Juggerů nesedl. Důvod je prostý: absolutní nepropracovanost světa zničeného katastrofou. Ve filmu se tak třeba nedozvíte pravidla sportu, o který ve snímku jde, nebo co zničilo civilizaci a jaká jsou pravidla toho, co z ní zbylo. Proč je důležitá psí lebka? Co jsou psí města? Kdo jsou vládci? To vše si musíte sami domyslet, protože tvůrci vám nenabídnou absolutně žádnou odpověď. A prakticky jediné, co se dá bez jejich výkladu pochopit, jsou pravidla brutální verze famfrpálu. To vše by se snad ještě dalo odpustit, kdyby se tvůrci zaměřili na sport samotný a přinesli zajímavé zápasy. Jenže v rámci šetření jsou zápasy, stejně jako zbytek filmu, natočeny ve velice úzkých záběrech, čímž dochází k tomu, že jsou měření sil juggerů pomalá a nudná. Hvězdičku za Hauera a hvězdičku za slušnou atmosféru.
Dům (2011)
Nevtíravost, slušný scénář, výborný Krobot, skvělá Medvecká, krásná hlavní hrdinka, občasný jemný humor, přesvědčivá romantická linka: to jsou všechno cihly, ze kterých byl postaven tento dům a to na pevných základech.
Železný stisk (1977)
Clint jede autem, Clint jede sanitkou, Clint jede policejním autem, Clint jede na motorce, Clint jede vlakem, Clint jede obrněným autobusem... uf. Jak sami vidíte, tak nic převratného se v Železném stisku neodehrává. Jedná se totiž o průměrné béčko, kterému sice nechybí akce, ale zato nápady. Vše je takové unylé a i to závěrečné cedníkování autobusu není žádná sláva. A když se k tomu přidá i to, že samotný Eastwood zde není příliš výrazný a film místo něj musí táhnout Sondra Locke v roli drsné prostitutky, při čemž vypadá jako něžný andílek, tak z toho vychází čistý šedý průměr, který neurazí, ale ani nenadchne.
Muž proti muži (1967)
Teda, ještě že každý z těch padouchů měl tak výrazné a neopakovatelné poznávací znamení (náušnice, tetování atd.) a ještě ho tak ochotně během úvodního přepadení ukázal. To bylo opravdové štěstí :-) Pak by se nebylo komu mstít a to by byla veliká škoda, protože Muž proti muži je velice zdařilý western, nad kterým se tyčí dvě veliké osobnosti, dvě slavná jména spaghetti westernů: Lee Van Cleef a Ennio Morricone. Jeden předvedl přesvědčivý výkon a druhý podpořil snímek podmanivou hudbou. Ale nejsou to jen tito dva ostřílení westernoví borci, protože Muž proti muži dále nabízí sebejistou režii a především velice zajímavý a napínavý scénář plný zvratů. A když se k tomu všemu ještě přidá John Phillip Law se slušným hereckým výkonem, tak snímku není skoro co vytknout. Tedy až na hodně teatrální pády zastřelených padouchů, které mi docela výrazně kazily jinak skvělý zážitek.
Tulák z širých plání (1973)
Ono opravdu není těžké poznat, od koho Eastwood opisoval. Pomalé tempo, stupňované napětí, časté detaily tváří, podmanivá hudba, děsivé vzpomínky. Tulák z širých plání je Leonovka jak vyšitá. Navíc taková že by se za ni ani sám mistr nemusel stydět. Jako režisér je zde Eastwood sebejistý, což je vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z jeho prvních režijních počinů, velice příznivá zpráva, a jako herec skvělý. Celý film je pak velice drsný a protkaný cynickým humorem a i přesto, že tu není skoro žádná akce a celé se to odehrává na pětníku, se jedná o nadmíru zábavný kousek. Hlavně pokud jde o Eastwoodovu přeměnu města Lago v peklo a poštvání obyvatel proti sobě. Závěrečná pointa, kdy do sebe zapadne několik narážek, je pak už jen třešničkou na dortu.
Psanec Josey Wales (1976)
Dejte Eastwoodovi do ruky nabitý revolver, na hlavu klobouk a do cesty mu postavte bandu špinavců na postřílení a o zábavu je postaráno. Přidejte Eastwoodově postavě jméno a nebude to úplně ono :-) Teď vážně, Psanec Josey Wales je podmanivý western, který v pomalém tempu dokáže elegantně střídat uvolněné momenty s těmi drsnými. Příběh je velice zajímavý a plný pestrobarevných postav, které doprovází Joseyho Walese jeho jízdou krajinou zbrázděnou válkou. To vše je prostoupeno zvláštní atmosférou a pevnou režií. A Eastwood? Pokud někoho zrovna nestřílí, tak na někoho určitě plive :-) Tihle mlčenliví drsňáci mu prostě jdou.
Pozvánka pro pistolníka (1964)
Pozvánka pro pistolníka je opravdu zvláštní western. No, on to western vlastně ani není. Je to spíše takové psychologické a sociální drama o zkorumpovaném městečku, které se musí vypořádat samo se sebou i s právě ukončenou válkou. A mezi všemi těmi pokřivenými vztahy a zlou krví stojí Yul Brynner, čestnější a plešatější než kdy dřív. A i přesto, že zde nejsou žádné přestřelky ani souboje, celé je to opravdu hodně civilně natočené a film se odehrává pouze v jediném malém městečku, tak jsem se docela dobře bavil a proto tasím solidní čtyřhvězdičkové hodnocení.
Super 8 (2011)
Příjemná atmosféra, prostředí dětských filmařů, svižné tempo, kouzelná Elle Fanning, to všechno jsou veliké klady, které filmu nikdo neodpáře. Jenže s postupem času Super 8 ztrácí lehkost vyprávění a do konce se dokodrcá už hodně udýchaně a to je hrozná škoda. Je to takový příjemný film na deštivé odpoledne, nic víc, nic míň.
Drive Angry (2011)
Tak už to víme! Nicholas Cage před lety vyměnil duši za Oscara, pod podmínkou, že už bude hrát jen v samých bracích. Drive Angry je řízný příspěvek do šuplíku Grindhouse, který před čtyřmi lety oprášili a se skřípotem otevřeli pánové Tarantino a Rodriguez, se vším co k tomu patří. Takže je tu nesmlouvavá brutalita, nemluví se zde zrovna slušně a ani ty herečky nejsou zrovna oblečené. A i přes evidentně malý rozpočet, to vypadá docela slušně. O scénáři nemá cenu mluvit, je odpovídající svému žánru a tématu. Ale o čem má cenu mluvit, je výkon Williama Fichtnera, který si svojí roli vysloveně užívá a povedeným výkonem vytahuje Drive Angry ještě o něco výš. P.S. Amber Heard je opravdu kočka.
Kovbojové a vetřelci (2011)
Proč, když si to ve filmu rozdává E.T. s partou ostrostřelců divokého zápasu, proč, když film točil režisér Iron mana, proč, když zde Harridon Ford hraje "záporáka", proč se to bere tak vážně? Jistě, má to super triky, zvučné obsazení, ale to je tak vše. Celé je to takové unylé a utopené ve slabém scénáři, ze kterého nejhůře vychází Ford, jehož rychlou proměnu z nesmlouvavého rančera na hodného strýčka, který se o všechny postará, jsem prostě scénaristovi nežral. Ve finále to na tři hvězdy stačí. Jako odpočinková jednorázovka se to však použít dá.
Noc žraloka 3D (2011)
Slabší než Piraňa 3D, ale stále ucházející. Noc žraloka je klasická letní zvířecí vyvražďovačka, která neurazí. Tedy pokud máte rádi laciná béčka se vším, co k nim patří. Včetně špatných triků, které jen umocňují ten příjemný béčkový pocit, a občasných logických lapsů. Na druhou stranu má Noc žraloka rychlý rozjezd (příjezd do domu, není tu signál, show může začít), sympatické a slušně zahrané postavy, úlisné záporáky a vyjadřovací prostředky jak z nějakého pořadu MTV, což se sem přesně hodí. Škoda jen, že se celý film nenese v duchu závěru, kdy tvůrci konečně ukazují, že to nemyslí zas tak vážně a začnou si ze snímku utahovat (fakování pod vodou atd.), kdyby byl takto s nadhledem natočen celý film, bylo by to mnohem lepší. Přesto pokud na film nejdete jen proto, aby jste poté mohli rozebírat všechny jeho chyby v šachovém kroužku, ale místo toho se chcete jen pobavit u tupého a laciného béčka, tak se vám to s největší pravděpodobností podaří, tedy pokud vedle vás nebudou sedět dva mudrcové, kteří se po každé scéně musí podělit s celým sálem o svoji ultravtipnou poznámku. P.S. vyplatí se vydržet až na závěr titulků.
Rango (2011)
Před odvahou tvůrců Ranga smekám svůj kulkami prostřílený westernový klobouk. Myslím si totiž, že tento příběh o zbloudilém chameleonkovi se dětem nemůže moc líbit a tím přichází o největší část potencionálního publika. Navíc všechny animáky z poslední doby se řídí frází: "Když se to nebude líbit, tak ať je to alespoň roztomilé. Co nenahrabeme v kině, nahrabeme na merchendinsingu." Rango na tohle všechno kašle. Kašle na dětského diváka, na roztomilá zvířátka, která by se dobře prodávala jako plyšové hračky. Skoro všechna zvířátka, která v Rangovi účinkují jsou... a nebojím se to slovo použít, odporná. Rango je prostě svůj. Zatraceně svůj. Přináší ulítlý příběh plný odkazů a nebojí se dělat si srandu z Leoneho klasiky, z Coppolovy Apokalypsy či Pána prstenů (vrcholným odkazem je ten na Strach a hnus v Las Vegas, kdy do auta, které řídí Johnny Depp, narazí ještěrka, kterou mluví Johnny Depp). Navíc je celý film okořeněný skvělým, občas černým, humorem, parádní hudbou a dokonalou animací. Smekám a tleskám.
Hodný, zlý a divný (2008)
Prostořeký zlodějíček, šikmooký Clint Eastwood, tajemný zabiják, povstalci a japonská armáda. Ti všichni touží po jediném. Po mapě k pokladu, jež by mohl změnit rozpoložení sil v Číně, aneb když se Korejci vydali rozstřílet Mandžusko. Hodný, zlý a divný je solidní pocta spaghetti westernům a zejména jejich králi Sergiovi Leonemu (střílení do klobouku, samotný příběh filmu nebo třeba detaily tváří při závěrečné přestřelce), ale vypravěčské postupy si tento Korejský western od svého vzoru nebere. To velice pomalé tempo vyprávění, které se postupně stupňuje, zde chybí. Místo toho nabízí Hodný, zlý a divný třeskuté tempo akce i střihu. Je to jakýsi zvrhlý mix westernu, který by měl být pomalý, s nejnovějším hollywoodským akčním filmem. Ale věřte, nevěřte. Funguje to! A to zejména díky vynalézavé kameře, skvělé choreografii akčních scén, zajímavé hudbě a kvalitním hercům. Jistě, není to dokonalé. Film by si zasloužil lepší scénář, nebo větší prokreslení postav (často jsem pochyboval, jestli ten hodný je opravdu ten hodný a naopak. A jak se v závěru ukázalo, bylo to oprávněné). Jenže ani to mi nezabrání vytasit velice solidní čtyřhvězdičkové hodnocení.
Crash (1996)
Objevování nových sexuálních území jako součást vypořádávání se s traumatickou událostí? Tak to neberu, pane Cronenbergu! Tenhle svět zmačkaných plechů a tříštícího se skla, kde každý souloží s každým mi opravdu nesedl. Sice Crashi nemohu upřít zajímavé herce, ponurou hudbu a tísnivou atmosféru, která chytne a nepustí a i když na mě film působil přesně, jak má a způsoboval mi psychické stavy, které by měl působit, tak musím hodnotit nízko, i když je to docela nefér, protože Crash svůj účel, tedy znechutit a poté vzít na temný výlet do myslí podivných postav, splnil. Jenže celé je to hrozně prázdné a o ničem, to i většina pornofilmů se snaží alespoň o nějakou vatu mezi jednotlivými čísly. A kde nic není, tam to ani dobře natočené sexuální scény nezachrání. Několik poznatků na závěr: 1) Nikdy bych nečekal, že mi u filmu plného sexu bude fyzicky špatně a to už ve chvíli, kdy to ještě dělali muži se ženami. 2) Tenhle film zničil mé dětství a zadupal do země všechny krásné vzpomínky. Za to, co tady vyvádí můj dětský hrdina Elias Koteas, by ho April O'Neilová nepochválila.
Captain America: První Avenger (2011)
Třetí nejpohlednější a druhý nejoblíbenější komiksový hrdina Blízkého východu podle časopisu Terorismus ve světě, aneb vaříme s Usámou se konečně dočkal nového filmového zpracování. A jaký tedy Kapitán Amerika je? No, v první řadě neuvěřitelně naivní, jenže to je vlastně správně. Film je přesně tak naivní jako jeho hlavní hrdina, no dobře, možná ještě trochu naivnější. Jinak se jedná o dobře obsazenou a řemeslně zručně natočenou akci s pěknými efekty, která v dialozích často šustí papírem a občas zpoza rohu vykoukne nuda. P.S. 1) Závěrečné titulky v podobě historie plakátů válečné propagandy docela potěšily. 2) Hodnocení může být ovlivněno špatným dabingem. Titulkovaná verze do kina jaksi nedorazila. "Dejte tomu klukovi najíst."
Sucker Punch (2011)
Prosím svěrací kazajku a klystýr pro Zacka Snydera. Nebo ne, to jsem přehnal. Dva klystýry.