Taky jste vždycky chtěli vědět, jak by to vypadalo, kdyby v Mazací hlavě hrál Brad Pitt? :) Tahle série videí je strašně povedená, hlavně tím, jak dokáže v rámci jediného záběru měnit významy a krásně zprvu navádět ke zcela odlišné interpretaci, než jaká z toho nakonec vyplyne :)
Z hlediska letošních seriálových novinek jde asi o nejzajímavější počin, ale to je tak vše. Jeho autoři si samozřejmě dávají pozor na to, aby ožehavé téma nebylo líčeno příliš jednostranně, nabízelo i jinou než dominantní rétoriku amerických médií referujících o terorismu, ale přesto v tom jsou dle mého názoru dost stále ještě dost konzervativní. Nejvíc mě na tom ale štve, že to nevyužívá svého seriálového formátu a třeba nejzásadnější přeměna postavy Damiena Lewise, která představuje to nejpodstatnější z celého seriálu, proběhne během jednoho dílu a to díky jedné hodně levně konstruované motivaci. (Hodnocení po zhlédnutí 1. série)
Jeden z nejsilnějších zážitků poslední doby. Film žádné z postav nestraní a umožňuje divákovi identifikovat se s kýmkoli. Není to však "chladný analytický film", který jde na věc skrze odtažitý styl a enormní důraz na vytváření distance, ale naopak jde o snímek postavený na precizním scénáři, který nabízí hluboký ponor do psychologie postav, jež na plátně doslova ožívají a divák s nimi soucítí. Není to "pěkný" film. Svou intenzitou a realistickým vyobrazením životních problémů na mě naopak působil velmi rozkladně, protože se nesnaží diváka balamutit idealizovanými závěry, nebo jasně návodnými konci.
Když já za tim dost sentimentálnim filmem nevidim žádný další přesah... Navíc mě trochu mrzí fakt, že zatímco si Like Crazy utrhlo hlavní cenu na Sundance 2011, o rok dřív daleko preciznější studie vztahů Blue Valentine tamtéž úplně ostrouhala. (Ale ta poslední scéna je bezesporu výtečná!)
Jedna ze scén: Přijde žena ke vzdělancovi a navrhuje mu, aby jí udělal "poševní prohlídku". Ten se jí ochotně ujme, a zatímco svými špinavými prsty vniká do ženy, dáma leží na zádech a vzrušeně si do toho zpívá. Muž jí vzápětí z vagíny vyndá vejce a podá jej ležící ženě. Ta ho začne jíst. - No a jde snad filmu, kde je taková scéna, dát jiné hodnocení než plný počet hvězdiček? :) - - - Ne, teď vážně. Sokurov překvapil. Téměř žádné mlčení. Téměř žádný oddech. Za neustálými dialogy, které tvoří jakousi kulisu filmu, se postavy bezcílně toulají po uličkách středověkého města a pustém lese. Pochopit však na první zhlédnutí jsem Fausta nedokázal. Domnívám se, že jde o režijní záměr - nehledat racionální vysvětlení, vykašlat se na narativní slepé uličky a zmatené charaktery (což mnoho lidí nepřekousne). Naopak z filmu vytvářet něco ryze pocitového, jehož struktura není dána narativními vztahy jednotlivých prvků, ale vše se podřizuje zcela jiným zpočátku nevědomým pravidlům, které však dílo pevně svírají a dávají mu tvar (a ten tvar se tak musí nutně liší od námi navyklých zkušeností). Už samotný první záběr naznačuje mnohé. Uvědomujeme si za ním shluk pixelů, které generoval počítač, přesto se však v určitém momentu najednou obraz podivně pohne, kamera mírně uhne ze své původní trajektorie a v tomto neživém obraze se najednou začne probouzet zvláštní pnutí... A takový je celý Faust. Umělé věci ožívají, chvílemi jsme zcela uhranuti a pohlceni, hned v další sekundě ale zase suše distancováni - přitom genialita je právě v této dialektice.
Zatímco Lawrence z Arábie a Most přes řeku Kwai ve mě vyvolaly hluboké emoce, u Doktora Živaga jsem obdivoval "pouze" jeho produkční kvality. Navzdory své výpravnosti a rozsáhlosti (přes tři hodiny) je příběh filmu podle mého názoru příliš přímočarý a strašně jednoduchý. Doktor Živago je tak pro mě filmem, kterému sice přiznávám určité kvality a výlučnost v kinematografickém kontextu, ale v rámci Leanovy tvorby jde podle mě o značný poklesek (a přechod k rutině) od jeho předchozích snímků.
Způsoby samotného vnímání a prožívání uměleckých děl se v průběhu dějin lišily. Ještě v osmnáctém století třeba nebylo výjimkou, že nástěnné obrazy vzbuzovaly tak silné emoce, že před nimi lidé plakali. Dnes by podobné prožívání díla vzbudilo spíše posměch. Jsme bohužel už daleko více necitliví a vyžadujeme intenzivnější podněty - třeba právě ve formě filmu. A jak je vidět, tak mnoho lidí zůstává bezradných, když se film poměrně novátorským způsobem snaží aktualizovat historický způsob prožívání děl. V tomto případě i samotný název díla poukazuje na to, že Sam Taylor-Wood vychází z klasických malířských námětů a v podstatě zachytává živý obraz. Nenechte se zmást - živé obrazy mají svou tradici a ještě na začátku minulého století se s nimi šlo velmi ojediněle setkat. Je to úplně jiný způsob vnímání obrazu, ale to neznamená, že by kvůli tomu byl nějakým způsobem horší, než to, co nám současný filmový průmysl nabízí. - - - FateKEEPER: Najdi si definici kýče - pak uvidíš, že tohle opravdu kýč není.
Naprostá změna v tom, jak se v novém tisíciletí dají natáčet seriály. Jde to až na dřeň - jednotlivé narativní postupy jsou vytaženy k dokonalosti - stejně tak jako jsou všechna seriálová klišé umocněna až do absurdní podoby.
Geniální - ale rozhodně úplně jiným způsobem, než jsem to od Tarra očekával. Je to úplně někde jinde, než jeho předchozí snímky. A Miroslav Krobot tam nakonec vůbec nehraje. - - - Jediný Tarrův komentář k Turínskému koni, který před plátnem řekl, byla věta: "It´s done". Načež se usmál a odešel :) A lepší tečku za svým dílem mohl asi těžko udělat. - - - To se to teď bude krásně psát, když máme jeho dílo tak pěkně uzavřené :) - - - P.S. Nevím, jak tomu bylo jinde, ale na druhé terase Berlinale Palast odešla během filmu minimálně polovina lidí. (delší komentář bude později)
Zbytečný film - provařenější téma si snad nešlo vybrat a film přitom nepřináší ani v rovině zpracování nic zajímavého. Využití dvou paralelních linií je naprosto zybtečné. Oba příběhy se totiž navzájem nestřetnou ani navzájem neobohatí a ve výsledku vlastně říkají to samé. Proč musí být rozkopírována jedna triviální myšlenka do dvou příběhů tudíž naprosto nechápu...
Je to vystavěné na strašných stereotypech, ale nakonec mě všechny ty filmové odkazy (kterých je koncem první sezóny a v průběhu druhé sezóny plno) docela okouzlily :)
Chci se na to podívat ještě jednou, protože mám takový dojem, že je zde zaděláno možná i na plný počet, ale nerad bych se unáhlil :) - - - Oproti jiným "indie snímkům" (tenhle vágní pojem nemám moc rád - důležité však je, že mluvím o vymezení na základě stylu filmu) se film Dereka Cianfranceho liší hlavně svou celkovou náladou a vyzněním (vizuálně třeba vůbec nevybočuje z trendu). Namísto odlehčené a příjemné atmosféry je svět Blue Valentine hodně pesimistický a depresivní. Nejde však o jednoznačnou negaci, ze které by vznikal převrácený princip kýče. Naopak, postavy jsou prokreslené a zároveň i do jisté míry nejednoznačné - přitom na příběhu samotném je strašně vidět, že Cianfrance opravdu pro řadu scén vycházel ze svých životních skušeností - jsou tak výstižné a přitom interpretačně bohaté (oproti doslové popisnosti většiny filmů). Jinak lineární příběh je navíc chytře rozsekán a na přeskáčku poskládán - ve filmu tedy neustále přecházíme z přítomnosti do minulosti. Tím se Dereku Cianfrancovi podařilo jednak vybudovat patřičnou fatalitu celého vztahu (radostné chvíle seznámení jsou vzápětí konfrontovány s vyčpělým vztahem v manželství), ale také obě pomyslné poloviny filmu vzájemně propojit drobnými detaily (z filmařského hlediska opravdové lahůdky), přičemž obě časové linie končí naprosto zásadním zvratem pro vztah hlavních hrdinů - což závěr snímku tedy ještě umocňuje. Ale samozřejmě nejde o pouhé laciné (omlouvám se za toto slovo-floskuli) dolování emocí! To je až vedlejší produkt filmu, který je až příliš reálný a ve svých postřezích velmi pravdivý... - - - Nakonec jsem si řekl (nemůžu si jinak pomoct), že musím napsat i jedno z největších komentářových klišé na CSFD: Ryan Gosling a Michelle Williams hrají naprosto perfektně :-) EDIT: Tak po třetím zhlédnutí jsem si jist, že jde téměř o dokonalý film!
Welcome to the Rileys je velmi precizně natočený film s výbornými hereckými výkony. Jeho síla je především v detailech, které způsobují, že jinak poměrně triviální příběh s tuctovým morálním přesahem dostává nečekanou hloubku. Mám s tím vlastně jediný problém a to ten, že nedokážu akceptovat finální vyznění celého snímku, které uhýbá veškerým konfliktům a přináší bezbolestný optimismus, jenž protiřečí předchozímu ději a realitě samotné.
Gondryho přechod do mainstreamu se nepodařil. Můžeme jen spekulovat, zda ho semlelo producentské zázemí, či prostě vůbec neměl možnost do scénáře filmu zasahovat a ztratil tak nad snímkem autorskou kontrolu (podle IMDb sa na něm podílel pouze Seth Rogen a Evan Goldberg). U jeho nejznámnějších předchozích snímků (Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech, Prosíme přetočte) byl režisérem a zároveň scénáristou. Všechny tři jsou pak především poctou samotnému tvůrčímu procesu a vytváření umělých světů. I proto asi překvapí, že se v Zeleném sršni nedaří fungující fikční svět vytvořit. - - - Film jednak nenaplňuje tradiční schémata mainstreamových filmů a nevytváří typického kladného hrdinu, výraznou zápornou postavu či nenabízí alespoň vedlejší romantickou linku završenou vytvořením fungujícího heterosexuálního vztahu. Film však rezignuje i na to, co mi přijde na superhrdinských filmech asi nejvíce opojné - seznamování se se světem, speciálními schopnostmi a nejrůznějšími superhrdinskými udělátky. Výroba zbraní a upgradování superautomobilu není na plátně vůbec vidět a jsme seznámeni až s hotovým produktem. Přitom tenhle proces budování superhrdinské identity mi přijde jako jeden z těch nejdůležitějších momentů takovýchto příběhů - dělá ze samotných hrdinů reálnější a uvěřitelné postavy, které se museli do své ikony těžce dopracovat (nejsou to ploché geniální postavy, které působí jak deus ex machina). V Zeleném sršni je hlavní hrdina vlastně naprosto neschopný a všechny věci pro něj vlastně dělá vedlejší postava Kato. - - - S tím souvisí i to, že film nedokáže vytvářet žádnou mytologii, přestože na ní většinou všechny comicsy stojí a je jednou z jejich velkých kvalit. Schválně jsem si přečetl pár sešitů Green Horneta od Helnit comics, Dynmite a Now Comics a všechny mě utvrdily v tom, že Zelený sršeň a Kato svou mytologii v comicsu mají a pouze filmu se jí nepodařilo nijak "zhmotnit." Například postava Kata je ve snímku naprosto nepropracovaná a o jeho minulosti nevíme zhola nic. Přitom je tak důležitá (například jeho původ ze samurajského rodu ad.) a z filmu se třeba nedozvíme, proč má v bitkách "šestý smysl." Comicsy navíc daleko zajímavěji pracují se samotnou distribucí narativních informací, dovolují si nejrůznější odbočky, chronologické skoky v čase a třeba i konkrétnější dobové zasazení. Nehledě na to, že třeba od vydavatelství Helnit Comics je Green Hornet daleko nekompromisnější v zobrazování agrese a násilí. V tomhle se nedá film srovnávat, protože je i v rámci současné mainstreamové kinematografie podstatně zpátečnický a neinovativní - přitom to jsou v posledních letech právě vysokorozpočtové filmy (často podle comicsu), které posunují kinematografii kupředu. - - - Pominu zcela fakt, že 3D efekt je úplně zbytečný, a akční scény díky chaotickému rozzáběrování strašně nepřehledné. Michel Gondry z mého pohledu nedokázal vytvořit bytelný svět (film je vlastně jen řadou hlášek a "vtipných" scén a vlastně se nijak nevyvíjí - ani jednotliví hrdinové neprojdou žádnou proměnou) a tudíž je pro mě Zelený sršeň jako comicsový film neschopný fungovat, natož přinášet do diskurzu něco nového. Zároveň je z mých letmých poznámek výše zřejmé, že to nelze považovat ani za autorský film, u kterého by bylo možné nedodržení některých tradičních postupů konstrukce filmů brát naopak kladně - jako režijní záměr.
Po Milionářovi z chatrče je to další Boylův film o výjimečném člověku, který se navzdory všem negativním okolnostem dokáže svému neblahému osudu postavit a zvítězit. Naivní humanistické poselství ční z filmu o to víc, když si uvědomíme, jak Danny Boyle pracuje s flashbacky. Namísto toho, aby děj filmu rozšiřovaly a nabídly více informací o hrdinovi samotném a vytvořili z něj psychologicky uvěřitelnou postavu, tak jde čistě jen o záblesky plné patosu, jejichž jediná funkce je vyvolat kýženou emotivní odezvu. - - - Můžeme se dojímat nad skutečným příběhem Arona Ralstona a nad velikostí jeho odvahy, ale to z nás lepší lidi neudělá. Dokonce si myslím, že takovýhle přístup k (filmovému) umění dělá z lidí blbce.
Life Cycles posouvá úroveň MTB (=mountain bike) videí na úplně novou úroveň, technicky srovnatelnou s měřítky celovečerních filmů pro kina. Nelze opominout fakt, že jsou to právě MTB videa (a dost možná i sportovní videa obecně), které například vedle experimentálních filmů nacházejí ve své radikální stylizaci zcela nové vyjadřovací prostředky, jež jsou určující i pro kinematografický vývoj (například využívání cablecamu se od sportovních filmů dostalo pomalu i do hollywoodské produkce). Life Cycles byl natočen na dvě kamery RED disponující 4K rozlišením a tudíž v kontextu MTB filmů nabízejí ojedinělý vizuální zážitek. Zajímavé je však, kam posouvá samotný subžánr MTB filmů. Už to není "pouhá" kinematografie atrakcí, která za sebou vrství vysoce stylizované koláže sjezdů bez děje, ale naopak je snaha celý film uchopit jako příběh. Ač už je "život kola" napádem jakkoli primitivním, ve výsledku tak posouvá celý koncept MTB videí, protože zde seskupení jednotlivých scén MUSÍ nutně dávat chronologický smysl. Stále je to však jakýsi polotovar na rozmezí obou kategorií. Není to prostě takové to klasické MTB video :)
Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest.
Unikátní zážitek, v mém případě ještě umocněný kontextem, který nemá s filmem nic společného. Jinými slovy: simultánní překlad Davida Čeňka by měl vyjít jako speciální bonus na DVD :)
Popravdě řečeno mi přijdou tyhle "rozpohybované comicsy" naprosto zbytečné. Přebírá to zobrazování z comicsu, ale přitom zapomíná na to nejdůležitější - členění obrazu do jednotlivých panelů. Ve výsledku tak jde o velmi podivný hybrid, který nenaplňuje pravidla (nejen) animovaných filmů a zároveň nemůže dodržovat ani ty comicsová. Z hlediska uměleckého jde navíc o čistý odpad, protože jde o otrocký převod comicsu (ten si lze přečíst například zde) nepřinášející nic nového.
V podstatě je to tisíckát viděné klišé o drogové závislosti a nesnadnému procesu odvykání. Pachuť po šablonovitých charakterech nezažene ani výborný konec či skvělý herecký výkon Very Farmigy.
Tron Legacy je asi tak stejně "podivný" (tzn. těžko zařaditelný) film jako původní Tron z roku 1982. Podobně jako on se totiž vymyká dobové produkci a to jak v ohledech estetických, tak i technologických (v obou filmech jsou pak obě složky naprosto neoddělitelné). Původní Tron má však tu výhodu, že už od jeho premiéry uplynula značná doba a my na něj můžeme nahlížet z historické perspektivy - tudíž si uvědomovat jednotlivé přesahy a chápat celé dílo v daleko širších kontextech. V tom především spočívá celá problematika Trona Legacy. - - - V uměleckém díle můžeme rozlišovat hodnotu estetickou a hodnotu uměleckou. Obě jsou pro jeho "zhodnocení" podstatné, nicméně platí, že jedna z nich může být upřednostňována před tou druhou. Například Vesmírná odyssea v době své preméry propadla, protože se očekával ryze mainstreamový film s klasickou narativní strukturou a estetikou poplatnou dobovým konvencím. Mělo jít o blockbuster, ale vzešel z toho naopak velmi experimentální film, jenž byl doceňován až postupem času. Nechci přirovnávat Trona Legacy k Vesmírné odyssee, ale pouze poukázat na momentální neschopnost si uvědomit kvalitu Trona Legacy v nějaké komplexnější podobě. Tron Legacy i přes své parametry blockbusteru prostě nenaplňuje současné představy "ideálního" spektáklu, který je vystavěn na srozumitelném ději, zesílené kontinuitě a celkové koherentnosti. - - - V Avataru byla dominantní narativní struktura filmu a té se vše podřizovalo (i to 3D bylo vždy komponované tak, aby bylo přehledné a divák se "nemusel hledat"), tudíž ho šlo celkem snadno uchopit. Tron Legacy však žádnou dominantní složku nemá (výborný postřeh Kamila Fily) a běžným pravidlům narativního filmu se vzpouzí. Například velmi inovativně využívá formát obrazu (kombinuje klasický filmový formát s daleko větším Imaxovým) a poměrně troufale ničí i samotný 3D efekt tím, že velmi často pracuje s malou hloubkou ostrosti (pozadí je rozmazané, což obraz zplošťuje) a opravdu v Imaxu dosud neviděnými kompozicemi (u 3D je nutná hlavně centrální kompozice se zdůrazněním perspektivy, jinak 3D efekt nevyniká). Kombinace obou jmenovaných postupů pak způsobuje to, že divák se v obrazu často ztrácí, není intuitivně veden běžnými postupy. Tron Legacy tedy vlastně poměrně úspěšně sabotuje 3D (ale ne, že by ho také v některých scénách nedokázal využít). Celé mi je to spíše oporou pro tvrzení, že Trona Legacy nelze chápat jako klasický narativní film, ale ani jako "estetiku atrakcí." Důvod je opět v tom, že jednotlivé formální prvky se prostě nepodřizují jedné dominantní složce či systému. - - - Tron Legacy je prostě film, který lze vidět, lze si ho v jistém smyslu užít, ale v dohledné perspektivě ho nelze zhodnotit. Alibistické tři hvězdy dávat nebudu. Radši tedy nehodnotím a počkám si na dobu, kdy to bude mít nějaký smysl. Tady se prostě ukazuje, jak je jakékoliv hvězdičkování a procentování naprosto imbecilní :) - - - P.S. Všimli jste si, jak je celý film strašně antierotický? Za celou dobu snímku není ani náznak jakéhokoliv intimního sblížení obou hlavních hrdinů. Postavy ani pocit erotična nevyvolávají, přestože jsou neustále navlečeny v přiléhavých kostýmech, které neschovají žádnou ženskou křivku (pravda, je tu ale jeden záběr na zadek). Celý počítačový svět je ale ovládán především muži a žen je tu opravdu poskrovnu. Vztahy mezi postavami jsou tvořeny jen za tím cílem, aby ony osoby dosáhly nějakého předem vymezeného cíle - koneckonců jsme uvnitř počítače. - - - Viděno v Imaxu, tedy v tom provedení, které by mělo být totožné s režijní záměrem.
Podle mého názoru by dokumentární film měl rozvíjet diskuzi a pochopení mezi různými společenskými vrstvami. Pokud je takový film o člověku, který vybočuje z "normy", pak je strašně důležité, aby téma nebylo zjednodušováno a jeho zpracování příliš nerozdělovalo společnost na dvě skupiny: ti, co se na výsledný dokument dívají a vsugerovávají si, že vedou hodnotnější životy než lidé zobrazovaní, a pak ti, kteří jsou natáčeni a často slouží jako jakési loutky pro pobavení publika, které si tímto potvrzuje svou vlastní důležitost. Mám takový dojem, že přesně tímhle směrem Babička jde. Hrdinové zde jsou opravdu jen jakési postavičky, které slouží k našemu pobavení. S tímhle dokumentárním přístupem prostě nelze souhlasit, protože namísto služby společnosti a jejímu stmelování jí naopak rozděluje na "lepší" a "horší" vrstvy - což je největší zlo. Podobně omezeným filmem je taktéž opěvovaný studentský film 59-184-84.
Armadillo se často pohybuje na hraně "dokumentárnosti" a připomíná svými postupy spíše narativní filmy, kde se veškerý natočený materiál uzpůsobuje režisérově vizi (která nutně nemusí korespondovat s realitou). Upozorňuje na to prolog, epilog i zvolená vizuální stránka a doprovodná hudba. U některých scén je jasné, že musely prostě být inscenované či zpětně vykonstruované až ve střižně (například časté střihy záběr-protizáběr nemohl v reálu jediný kameraman natočit). To samozřejmě nemusí nutně vadit při natáčení subjektivního uměleckého dokumentu, ale v tomto případě to působí příliš nepatřičně a zbytečně manipulovativně - přičemž to vlastně rozmělňuje samotné téma filmu. Obzvlášť v kontextu perfektního letošního dokumentu Restrepo, vynikne jeho omezenost. Restrepo nabízí přesah a mimo vykreslení vojenského života na bitevním poli navíc dokáže zachytit situaci v Afghánistánu obecně, věnovat se např. i jeho obyvatelstvu a problému komunikace mezi zdejšími obyvateli a armádními příslušníky. Armadillo sází spíše na emocionální efekt, než na rozšíření divákova obzoru o novou perspektivu či zajímavé informace.
Moje komentáře
Touch of Evil (2011)
Taky jste vždycky chtěli vědět, jak by to vypadalo, kdyby v Mazací hlavě hrál Brad Pitt? :) Tahle série videí je strašně povedená, hlavně tím, jak dokáže v rámci jediného záběru měnit významy a krásně zprvu navádět ke zcela odlišné interpretaci, než jaká z toho nakonec vyplyne :)
Homeland (TV seriál) (2011)
Z hlediska letošních seriálových novinek jde asi o nejzajímavější počin, ale to je tak vše. Jeho autoři si samozřejmě dávají pozor na to, aby ožehavé téma nebylo líčeno příliš jednostranně, nabízelo i jinou než dominantní rétoriku amerických médií referujících o terorismu, ale přesto v tom jsou dle mého názoru dost stále ještě dost konzervativní. Nejvíc mě na tom ale štve, že to nevyužívá svého seriálového formátu a třeba nejzásadnější přeměna postavy Damiena Lewise, která představuje to nejpodstatnější z celého seriálu, proběhne během jednoho dílu a to díky jedné hodně levně konstruované motivaci. (Hodnocení po zhlédnutí 1. série)
Rozchod Nadera a Simin (2011)
Jeden z nejsilnějších zážitků poslední doby. Film žádné z postav nestraní a umožňuje divákovi identifikovat se s kýmkoli. Není to však "chladný analytický film", který jde na věc skrze odtažitý styl a enormní důraz na vytváření distance, ale naopak jde o snímek postavený na precizním scénáři, který nabízí hluboký ponor do psychologie postav, jež na plátně doslova ožívají a divák s nimi soucítí. Není to "pěkný" film. Svou intenzitou a realistickým vyobrazením životních problémů na mě naopak působil velmi rozkladně, protože se nesnaží diváka balamutit idealizovanými závěry, nebo jasně návodnými konci.
Like Crazy (2011)
Když já za tim dost sentimentálnim filmem nevidim žádný další přesah... Navíc mě trochu mrzí fakt, že zatímco si Like Crazy utrhlo hlavní cenu na Sundance 2011, o rok dřív daleko preciznější studie vztahů Blue Valentine tamtéž úplně ostrouhala. (Ale ta poslední scéna je bezesporu výtečná!)
Faust (2011)
Jedna ze scén: Přijde žena ke vzdělancovi a navrhuje mu, aby jí udělal "poševní prohlídku". Ten se jí ochotně ujme, a zatímco svými špinavými prsty vniká do ženy, dáma leží na zádech a vzrušeně si do toho zpívá. Muž jí vzápětí z vagíny vyndá vejce a podá jej ležící ženě. Ta ho začne jíst. - No a jde snad filmu, kde je taková scéna, dát jiné hodnocení než plný počet hvězdiček? :) - - - Ne, teď vážně. Sokurov překvapil. Téměř žádné mlčení. Téměř žádný oddech. Za neustálými dialogy, které tvoří jakousi kulisu filmu, se postavy bezcílně toulají po uličkách středověkého města a pustém lese. Pochopit však na první zhlédnutí jsem Fausta nedokázal. Domnívám se, že jde o režijní záměr - nehledat racionální vysvětlení, vykašlat se na narativní slepé uličky a zmatené charaktery (což mnoho lidí nepřekousne). Naopak z filmu vytvářet něco ryze pocitového, jehož struktura není dána narativními vztahy jednotlivých prvků, ale vše se podřizuje zcela jiným zpočátku nevědomým pravidlům, které však dílo pevně svírají a dávají mu tvar (a ten tvar se tak musí nutně liší od námi navyklých zkušeností). Už samotný první záběr naznačuje mnohé. Uvědomujeme si za ním shluk pixelů, které generoval počítač, přesto se však v určitém momentu najednou obraz podivně pohne, kamera mírně uhne ze své původní trajektorie a v tomto neživém obraze se najednou začne probouzet zvláštní pnutí... A takový je celý Faust. Umělé věci ožívají, chvílemi jsme zcela uhranuti a pohlceni, hned v další sekundě ale zase suše distancováni - přitom genialita je právě v této dialektice.
Suits (TV seriál) (2011)
Aneb do jaké zvrácenosti může až zajít polidšťování kapitalistických korporací :)
Doktor Živago (1965)
Zatímco Lawrence z Arábie a Most přes řeku Kwai ve mě vyvolaly hluboké emoce, u Doktora Živaga jsem obdivoval "pouze" jeho produkční kvality. Navzdory své výpravnosti a rozsáhlosti (přes tři hodiny) je příběh filmu podle mého názoru příliš přímočarý a strašně jednoduchý. Doktor Živago je tak pro mě filmem, kterému sice přiznávám určité kvality a výlučnost v kinematografickém kontextu, ale v rámci Leanovy tvorby jde podle mě o značný poklesek (a přechod k rutině) od jeho předchozích snímků.
Pieta (2001)
Způsoby samotného vnímání a prožívání uměleckých děl se v průběhu dějin lišily. Ještě v osmnáctém století třeba nebylo výjimkou, že nástěnné obrazy vzbuzovaly tak silné emoce, že před nimi lidé plakali. Dnes by podobné prožívání díla vzbudilo spíše posměch. Jsme bohužel už daleko více necitliví a vyžadujeme intenzivnější podněty - třeba právě ve formě filmu. A jak je vidět, tak mnoho lidí zůstává bezradných, když se film poměrně novátorským způsobem snaží aktualizovat historický způsob prožívání děl. V tomto případě i samotný název díla poukazuje na to, že Sam Taylor-Wood vychází z klasických malířských námětů a v podstatě zachytává živý obraz. Nenechte se zmást - živé obrazy mají svou tradici a ještě na začátku minulého století se s nimi šlo velmi ojediněle setkat. Je to úplně jiný způsob vnímání obrazu, ale to neznamená, že by kvůli tomu byl nějakým způsobem horší, než to, co nám současný filmový průmysl nabízí. - - - FateKEEPER: Najdi si definici kýče - pak uvidíš, že tohle opravdu kýč není.
Breach (2001)
Mám pocit, že spousta lidí pořád nechápe kategorii experimentální film.
Ztraceni (TV seriál) (2004)
Naprostá změna v tom, jak se v novém tisíciletí dají natáčet seriály. Jde to až na dřeň - jednotlivé narativní postupy jsou vytaženy k dokonalosti - stejně tak jako jsou všechna seriálová klišé umocněna až do absurdní podoby.
Dějiny násilí (2005)
Zlo jako genetické dědictví a naše neoddělitelná součást - nehledě na to, jak idylický život člověk vede... Geniální.
Turínský kůň (2011)
Geniální - ale rozhodně úplně jiným způsobem, než jsem to od Tarra očekával. Je to úplně někde jinde, než jeho předchozí snímky. A Miroslav Krobot tam nakonec vůbec nehraje. - - - Jediný Tarrův komentář k Turínskému koni, který před plátnem řekl, byla věta: "It´s done". Načež se usmál a odešel :) A lepší tečku za svým dílem mohl asi těžko udělat. - - - To se to teď bude krásně psát, když máme jeho dílo tak pěkně uzavřené :) - - - P.S. Nevím, jak tomu bylo jinde, ale na druhé terase Berlinale Palast odešla během filmu minimálně polovina lidí. (delší komentář bude později)
Nejistota (2009)
Zbytečný film - provařenější téma si snad nešlo vybrat a film přitom nepřináší ani v rovině zpracování nic zajímavého. Využití dvou paralelních linií je naprosto zybtečné. Oba příběhy se totiž navzájem nestřetnou ani navzájem neobohatí a ve výsledku vlastně říkají to samé. Proč musí být rozkopírována jedna triviální myšlenka do dvou příběhů tudíž naprosto nechápu...
Community (TV seriál) (2009)
Je to vystavěné na strašných stereotypech, ale nakonec mě všechny ty filmové odkazy (kterých je koncem první sezóny a v průběhu druhé sezóny plno) docela okouzlily :)
Blue Valentine (2010)
Chci se na to podívat ještě jednou, protože mám takový dojem, že je zde zaděláno možná i na plný počet, ale nerad bych se unáhlil :) - - - Oproti jiným "indie snímkům" (tenhle vágní pojem nemám moc rád - důležité však je, že mluvím o vymezení na základě stylu filmu) se film Dereka Cianfranceho liší hlavně svou celkovou náladou a vyzněním (vizuálně třeba vůbec nevybočuje z trendu). Namísto odlehčené a příjemné atmosféry je svět Blue Valentine hodně pesimistický a depresivní. Nejde však o jednoznačnou negaci, ze které by vznikal převrácený princip kýče. Naopak, postavy jsou prokreslené a zároveň i do jisté míry nejednoznačné - přitom na příběhu samotném je strašně vidět, že Cianfrance opravdu pro řadu scén vycházel ze svých životních skušeností - jsou tak výstižné a přitom interpretačně bohaté (oproti doslové popisnosti většiny filmů). Jinak lineární příběh je navíc chytře rozsekán a na přeskáčku poskládán - ve filmu tedy neustále přecházíme z přítomnosti do minulosti. Tím se Dereku Cianfrancovi podařilo jednak vybudovat patřičnou fatalitu celého vztahu (radostné chvíle seznámení jsou vzápětí konfrontovány s vyčpělým vztahem v manželství), ale také obě pomyslné poloviny filmu vzájemně propojit drobnými detaily (z filmařského hlediska opravdové lahůdky), přičemž obě časové linie končí naprosto zásadním zvratem pro vztah hlavních hrdinů - což závěr snímku tedy ještě umocňuje. Ale samozřejmě nejde o pouhé laciné (omlouvám se za toto slovo-floskuli) dolování emocí! To je až vedlejší produkt filmu, který je až příliš reálný a ve svých postřezích velmi pravdivý... - - - Nakonec jsem si řekl (nemůžu si jinak pomoct), že musím napsat i jedno z největších komentářových klišé na CSFD: Ryan Gosling a Michelle Williams hrají naprosto perfektně :-) EDIT: Tak po třetím zhlédnutí jsem si jist, že jde téměř o dokonalý film!
Zlatý Glóbus 2011 (TV pořad) (2011)
Protože Ricky Gervais!
Svět podle Mallory (2010)
Welcome to the Rileys je velmi precizně natočený film s výbornými hereckými výkony. Jeho síla je především v detailech, které způsobují, že jinak poměrně triviální příběh s tuctovým morálním přesahem dostává nečekanou hloubku. Mám s tím vlastně jediný problém a to ten, že nedokážu akceptovat finální vyznění celého snímku, které uhýbá veškerým konfliktům a přináší bezbolestný optimismus, jenž protiřečí předchozímu ději a realitě samotné.
Zelený sršeň (2011)
Gondryho přechod do mainstreamu se nepodařil. Můžeme jen spekulovat, zda ho semlelo producentské zázemí, či prostě vůbec neměl možnost do scénáře filmu zasahovat a ztratil tak nad snímkem autorskou kontrolu (podle IMDb sa na něm podílel pouze Seth Rogen a Evan Goldberg). U jeho nejznámnějších předchozích snímků (Věčný svit neposkvrněné mysli, Nauka o snech, Prosíme přetočte) byl režisérem a zároveň scénáristou. Všechny tři jsou pak především poctou samotnému tvůrčímu procesu a vytváření umělých světů. I proto asi překvapí, že se v Zeleném sršni nedaří fungující fikční svět vytvořit. - - - Film jednak nenaplňuje tradiční schémata mainstreamových filmů a nevytváří typického kladného hrdinu, výraznou zápornou postavu či nenabízí alespoň vedlejší romantickou linku završenou vytvořením fungujícího heterosexuálního vztahu. Film však rezignuje i na to, co mi přijde na superhrdinských filmech asi nejvíce opojné - seznamování se se světem, speciálními schopnostmi a nejrůznějšími superhrdinskými udělátky. Výroba zbraní a upgradování superautomobilu není na plátně vůbec vidět a jsme seznámeni až s hotovým produktem. Přitom tenhle proces budování superhrdinské identity mi přijde jako jeden z těch nejdůležitějších momentů takovýchto příběhů - dělá ze samotných hrdinů reálnější a uvěřitelné postavy, které se museli do své ikony těžce dopracovat (nejsou to ploché geniální postavy, které působí jak deus ex machina). V Zeleném sršni je hlavní hrdina vlastně naprosto neschopný a všechny věci pro něj vlastně dělá vedlejší postava Kato. - - - S tím souvisí i to, že film nedokáže vytvářet žádnou mytologii, přestože na ní většinou všechny comicsy stojí a je jednou z jejich velkých kvalit. Schválně jsem si přečetl pár sešitů Green Horneta od Helnit comics, Dynmite a Now Comics a všechny mě utvrdily v tom, že Zelený sršeň a Kato svou mytologii v comicsu mají a pouze filmu se jí nepodařilo nijak "zhmotnit." Například postava Kata je ve snímku naprosto nepropracovaná a o jeho minulosti nevíme zhola nic. Přitom je tak důležitá (například jeho původ ze samurajského rodu ad.) a z filmu se třeba nedozvíme, proč má v bitkách "šestý smysl." Comicsy navíc daleko zajímavěji pracují se samotnou distribucí narativních informací, dovolují si nejrůznější odbočky, chronologické skoky v čase a třeba i konkrétnější dobové zasazení. Nehledě na to, že třeba od vydavatelství Helnit Comics je Green Hornet daleko nekompromisnější v zobrazování agrese a násilí. V tomhle se nedá film srovnávat, protože je i v rámci současné mainstreamové kinematografie podstatně zpátečnický a neinovativní - přitom to jsou v posledních letech právě vysokorozpočtové filmy (často podle comicsu), které posunují kinematografii kupředu. - - - Pominu zcela fakt, že 3D efekt je úplně zbytečný, a akční scény díky chaotickému rozzáběrování strašně nepřehledné. Michel Gondry z mého pohledu nedokázal vytvořit bytelný svět (film je vlastně jen řadou hlášek a "vtipných" scén a vlastně se nijak nevyvíjí - ani jednotliví hrdinové neprojdou žádnou proměnou) a tudíž je pro mě Zelený sršeň jako comicsový film neschopný fungovat, natož přinášet do diskurzu něco nového. Zároveň je z mých letmých poznámek výše zřejmé, že to nelze považovat ani za autorský film, u kterého by bylo možné nedodržení některých tradičních postupů konstrukce filmů brát naopak kladně - jako režijní záměr.
Super drbna (TV seriál) (2007)
Jako parodie na sebe sama to obstojí výborně! :)
Glee (TV seriál) (2009)
Několik dílů první série vypadalo fakt slušně, pak to ale zaběhne do tradičních schémat školních muzikálů bez nápadu a inovace.
127 hodin (2010)
Po Milionářovi z chatrče je to další Boylův film o výjimečném člověku, který se navzdory všem negativním okolnostem dokáže svému neblahému osudu postavit a zvítězit. Naivní humanistické poselství ční z filmu o to víc, když si uvědomíme, jak Danny Boyle pracuje s flashbacky. Namísto toho, aby děj filmu rozšiřovaly a nabídly více informací o hrdinovi samotném a vytvořili z něj psychologicky uvěřitelnou postavu, tak jde čistě jen o záblesky plné patosu, jejichž jediná funkce je vyvolat kýženou emotivní odezvu. - - - Můžeme se dojímat nad skutečným příběhem Arona Ralstona a nad velikostí jeho odvahy, ale to z nás lepší lidi neudělá. Dokonce si myslím, že takovýhle přístup k (filmovému) umění dělá z lidí blbce.
Life Cycles (2010)
Life Cycles posouvá úroveň MTB (=mountain bike) videí na úplně novou úroveň, technicky srovnatelnou s měřítky celovečerních filmů pro kina. Nelze opominout fakt, že jsou to právě MTB videa (a dost možná i sportovní videa obecně), které například vedle experimentálních filmů nacházejí ve své radikální stylizaci zcela nové vyjadřovací prostředky, jež jsou určující i pro kinematografický vývoj (například využívání cablecamu se od sportovních filmů dostalo pomalu i do hollywoodské produkce). Life Cycles byl natočen na dvě kamery RED disponující 4K rozlišením a tudíž v kontextu MTB filmů nabízejí ojedinělý vizuální zážitek. Zajímavé je však, kam posouvá samotný subžánr MTB filmů. Už to není "pouhá" kinematografie atrakcí, která za sebou vrství vysoce stylizované koláže sjezdů bez děje, ale naopak je snaha celý film uchopit jako příběh. Ač už je "život kola" napádem jakkoli primitivním, ve výsledku tak posouvá celý koncept MTB videí, protože zde seskupení jednotlivých scén MUSÍ nutně dávat chronologický smysl. Stále je to však jakýsi polotovar na rozmezí obou kategorií. Není to prostě takové to klasické MTB video :)
Hadewijch - mezi Kristem a Alláhem (2009)
Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest.
VW-Voyou (1973)
Unikátní zážitek, v mém případě ještě umocněný kontextem, který nemá s filmem nic společného. Jinými slovy: simultánní překlad Davida Čeňka by měl vyjít jako speciální bonus na DVD :)
Inception: The Cobol Job (2010)
Popravdě řečeno mi přijdou tyhle "rozpohybované comicsy" naprosto zbytečné. Přebírá to zobrazování z comicsu, ale přitom zapomíná na to nejdůležitější - členění obrazu do jednotlivých panelů. Ve výsledku tak jde o velmi podivný hybrid, který nenaplňuje pravidla (nejen) animovaných filmů a zároveň nemůže dodržovat ani ty comicsová. Z hlediska uměleckého jde navíc o čistý odpad, protože jde o otrocký převod comicsu (ten si lze přečíst například zde) nepřinášející nic nového.
Zrcadlo (1975)
Škoda, že se nemůžu zbavit pocitu, že Tarkovský zradil svou vlastní koncepci režie...
Down to the Bone (2004)
V podstatě je to tisíckát viděné klišé o drogové závislosti a nesnadnému procesu odvykání. Pachuť po šablonovitých charakterech nezažene ani výborný konec či skvělý herecký výkon Very Farmigy.
TRON: Legacy 3D (2010)
Tron Legacy je asi tak stejně "podivný" (tzn. těžko zařaditelný) film jako původní Tron z roku 1982. Podobně jako on se totiž vymyká dobové produkci a to jak v ohledech estetických, tak i technologických (v obou filmech jsou pak obě složky naprosto neoddělitelné). Původní Tron má však tu výhodu, že už od jeho premiéry uplynula značná doba a my na něj můžeme nahlížet z historické perspektivy - tudíž si uvědomovat jednotlivé přesahy a chápat celé dílo v daleko širších kontextech. V tom především spočívá celá problematika Trona Legacy. - - - V uměleckém díle můžeme rozlišovat hodnotu estetickou a hodnotu uměleckou. Obě jsou pro jeho "zhodnocení" podstatné, nicméně platí, že jedna z nich může být upřednostňována před tou druhou. Například Vesmírná odyssea v době své preméry propadla, protože se očekával ryze mainstreamový film s klasickou narativní strukturou a estetikou poplatnou dobovým konvencím. Mělo jít o blockbuster, ale vzešel z toho naopak velmi experimentální film, jenž byl doceňován až postupem času. Nechci přirovnávat Trona Legacy k Vesmírné odyssee, ale pouze poukázat na momentální neschopnost si uvědomit kvalitu Trona Legacy v nějaké komplexnější podobě. Tron Legacy i přes své parametry blockbusteru prostě nenaplňuje současné představy "ideálního" spektáklu, který je vystavěn na srozumitelném ději, zesílené kontinuitě a celkové koherentnosti. - - - V Avataru byla dominantní narativní struktura filmu a té se vše podřizovalo (i to 3D bylo vždy komponované tak, aby bylo přehledné a divák se "nemusel hledat"), tudíž ho šlo celkem snadno uchopit. Tron Legacy však žádnou dominantní složku nemá (výborný postřeh Kamila Fily) a běžným pravidlům narativního filmu se vzpouzí. Například velmi inovativně využívá formát obrazu (kombinuje klasický filmový formát s daleko větším Imaxovým) a poměrně troufale ničí i samotný 3D efekt tím, že velmi často pracuje s malou hloubkou ostrosti (pozadí je rozmazané, což obraz zplošťuje) a opravdu v Imaxu dosud neviděnými kompozicemi (u 3D je nutná hlavně centrální kompozice se zdůrazněním perspektivy, jinak 3D efekt nevyniká). Kombinace obou jmenovaných postupů pak způsobuje to, že divák se v obrazu často ztrácí, není intuitivně veden běžnými postupy. Tron Legacy tedy vlastně poměrně úspěšně sabotuje 3D (ale ne, že by ho také v některých scénách nedokázal využít). Celé mi je to spíše oporou pro tvrzení, že Trona Legacy nelze chápat jako klasický narativní film, ale ani jako "estetiku atrakcí." Důvod je opět v tom, že jednotlivé formální prvky se prostě nepodřizují jedné dominantní složce či systému. - - - Tron Legacy je prostě film, který lze vidět, lze si ho v jistém smyslu užít, ale v dohledné perspektivě ho nelze zhodnotit. Alibistické tři hvězdy dávat nebudu. Radši tedy nehodnotím a počkám si na dobu, kdy to bude mít nějaký smysl. Tady se prostě ukazuje, jak je jakékoliv hvězdičkování a procentování naprosto imbecilní :) - - - P.S. Všimli jste si, jak je celý film strašně antierotický? Za celou dobu snímku není ani náznak jakéhokoliv intimního sblížení obou hlavních hrdinů. Postavy ani pocit erotična nevyvolávají, přestože jsou neustále navlečeny v přiléhavých kostýmech, které neschovají žádnou ženskou křivku (pravda, je tu ale jeden záběr na zadek). Celý počítačový svět je ale ovládán především muži a žen je tu opravdu poskrovnu. Vztahy mezi postavami jsou tvořeny jen za tím cílem, aby ony osoby dosáhly nějakého předem vymezeného cíle - koneckonců jsme uvnitř počítače. - - - Viděno v Imaxu, tedy v tom provedení, které by mělo být totožné s režijní záměrem.
Babička (2008)
Podle mého názoru by dokumentární film měl rozvíjet diskuzi a pochopení mezi různými společenskými vrstvami. Pokud je takový film o člověku, který vybočuje z "normy", pak je strašně důležité, aby téma nebylo zjednodušováno a jeho zpracování příliš nerozdělovalo společnost na dvě skupiny: ti, co se na výsledný dokument dívají a vsugerovávají si, že vedou hodnotnější životy než lidé zobrazovaní, a pak ti, kteří jsou natáčeni a často slouží jako jakési loutky pro pobavení publika, které si tímto potvrzuje svou vlastní důležitost. Mám takový dojem, že přesně tímhle směrem Babička jde. Hrdinové zde jsou opravdu jen jakési postavičky, které slouží k našemu pobavení. S tímhle dokumentárním přístupem prostě nelze souhlasit, protože namísto služby společnosti a jejímu stmelování jí naopak rozděluje na "lepší" a "horší" vrstvy - což je největší zlo. Podobně omezeným filmem je taktéž opěvovaný studentský film 59-184-84.
Armadillo (2010)
Armadillo se často pohybuje na hraně "dokumentárnosti" a připomíná svými postupy spíše narativní filmy, kde se veškerý natočený materiál uzpůsobuje režisérově vizi (která nutně nemusí korespondovat s realitou). Upozorňuje na to prolog, epilog i zvolená vizuální stránka a doprovodná hudba. U některých scén je jasné, že musely prostě být inscenované či zpětně vykonstruované až ve střižně (například časté střihy záběr-protizáběr nemohl v reálu jediný kameraman natočit). To samozřejmě nemusí nutně vadit při natáčení subjektivního uměleckého dokumentu, ale v tomto případě to působí příliš nepatřičně a zbytečně manipulovativně - přičemž to vlastně rozmělňuje samotné téma filmu. Obzvlášť v kontextu perfektního letošního dokumentu Restrepo, vynikne jeho omezenost. Restrepo nabízí přesah a mimo vykreslení vojenského života na bitevním poli navíc dokáže zachytit situaci v Afghánistánu obecně, věnovat se např. i jeho obyvatelstvu a problému komunikace mezi zdejšími obyvateli a armádními příslušníky. Armadillo sází spíše na emocionální efekt, než na rozšíření divákova obzoru o novou perspektivu či zajímavé informace.