Blázen jsem ve své vsi,
znají mne smutní psi,
bílí psi ospalí,
plynoucí do dáli,
žádný z nich neštěká:
těší mne zdaleka,
jsou to psi oblaka,
běží a nekvílí.

Smutkem jsou opilí,
kam jdeme, nevíme:
požehnej duši mé.
Pastýři prastarý
s hlubokými dary
měsíci a bdění,
s trny na temeni
těžkém, rozbodaném
jako srdce.
Amen







(Autorem básně je Bohuslav Reynek. Pozoruhodný dokument o něm (subjektivně asi to nejzajímavější,co lze na webu České televize najít) můžete shlédnout zde. Potom nezapomeňte pořad ohodnotit tady na čsfd!)

Kdo jsem?

Student dějin umění na FF UK, křesťan, milovník nejen dobrých filmů, ale umění obecně, především výtvarného, filosofující kunsthistorik, amatérský fotograf, hudebník, básník a příležitostný publicista ;o)

Homepage, Můj deníček, Galerie NET, Literárník, Wikipedie, LibraryThink, Facebook, ABC Linuxu

Na sledování filmů mám celkem málo času, tak si pečlivě vybírám. Spíš než dobře zvládnuté filmařské řemeslo oceňuju nápad, poetičnost, hledačství...
Mám rád poetické, psychologizující a tragikomické filmy.
Nemám rád mnohamilionové velkofilmy, především ty rádobyhistorické, romantické, akční či sci-fi. Neoblibuju bláznivé komedie.

Abych nezapomněl... Na ČSFD mi vskutku vadí: a) lidé, kteří sami sebe považují za střed světa; b), ti, kteří hodnotí kvalitu filmu podle počtu "hlášek"; c) prodavači a nákupčí bodů, loutkoherce nevyjímajíc; d) ti, kteří spíše než film milují vlastní popularitu a za všech okolností se snaží zviditelnit.

Ještě jedna věc. Jestli čekáte jeden až dva nové komentáře denně, tak Vás musím zklamat. Nejen, že za měsíc stihnu zhruba pět až deset filmů, jen málokdy víc, ale ještě k tomu to pravděpodobněji budou filmy staré či starší. Určitě ne žhavé novinky běžící právě v kinech... Prostě, pokud si mě chcete přidat do TOPky, tak Vám moc děkuju, ovšem nesmíte čekat zázraky, rozhodně ne na počkání...

Hudební ochutnávka aneb Nejen filmem živ je člověk

Fellini o filmu a televizi

Jistě, je tady televize, která nás pronásleduje se svým spěchem, se svou pažravou nenasytností, se svým skleněným okem otevřeným do našich dnů, jako paralelní a umělý život, jako noc, v níž se nikdy nezhasíná, nikdy se v ní nesní. Televizi sledujeme při rozsvíceném světle, při jídle, při telefonování, s neustálým přepínáním na jiné programy, abychom zjistili, komu se líbí Dynastie, kdo zas poslouchá koncert. Vůbec nám nepřipadá, ze se tak dopouštíme ustavičného cizoložství: televize patří všem. Záplava obrazů, vodopád obrazů, které lze navzájem zaměňovat, které se na nás vrhají ze všech stran, které jako by se praly, aby se všechny vesly na tu malou obrazovku, mezi reklamy, videoklipy či besedy. Zabloudí sem i filmy, tak trochu zmateně, jako bývalí tenoři, když je sezvou do pořadu Maurizia Costanza, aby zazpívali, a když pak začnou zpívat, všichni se smějí jak v kabaretu. Filmy vysílané na pokračování jednou týdně, dokonce i čtvrthodinové kousky filmů, přerušované estrádami, ohlašováním jiných filmů či jiných programů vysílaných jindy, promíchaných zas jiným vysíláním, reklamami atakdále.

Ty, který jsi strávil pul dne regulováním světla, hledáním hloubky, určitého pohybu, výrazu, který jsi tvrdošíjně trval na tom, ze stuha na klobouku musí mít přesně tu a tu barvu, který jsi donutil rekvizitáře, aby ten popelník v záběru posunul o pár centimetrů, dal jsi otřít otisk ruky tam na tom skle vzadu, jak můžeš věřit, že divák, mačkající tlačítka dálkového ovladače si vůbec něco takového uvědomí? Co by asi čekal malíř fresek v kupolích kostelů, kdyby se byl věnoval malování poutačů na dálnicích, anebo malíř miniatur kdyby ilustroval letáček na výprodej obuvi? Máš ustavičně ochromující pocit, že děláš něco, co postrádá smysl. Tvůj vztah k tomu, co děláš, se nemění, pracuješ stejně důkladně, pozorně, se stejnou snahou po dokonalosti, dokonce i publikum, pro než to děláš, je v abstraktním smyslu stále oním ideálním partnerem, s důvěrou očekávajícím a přijímajícím tvé dílo se stejným nadšením, jaké jsi vložil do jeho realizace. Jenomže ve skutečnosti se publikum změnilo, přizpůsobilo se antropologické mutaci, neposuzuje, vymazává. Záplava obrazů útočící na domovy v jakoukoliv denní hodinu zrodila možná nový typ autorského diváka, který je netrpělivý, roztržitý, rozmarný, zlostný a který, vyzbrojen dálkovým ovladačem, sám si vytváří v jakési šílené a náhodné logice program své televizní zábavy a podívané.

To vše má málo společného s magickým zasvěcujícím obřadem sálu. který se noří do tmy, nebo knihy, otevřené na první stránce: očekávání, napětí a také ono minimum disciplíny, jaké vyžaduje onen delikátní mechanismus přenosu, jsou zcela popřeny. Otevřeny zůstávají jen kanály automatické filtrace podobající se střevní peristaltice, funkci žaludečních šťáv, poskytující čistě papilární požitek. A když se cítíme syti, vypneme televizor.

Film a obraz

Na ČSFD se v komentářích u mnoha filmových skvostů, od tvůrců jakými byl Fellini, Antonioni, Kurosawa či Leone, často objevují poznámky typu: "zajímavé, ale hrozně dlouhé (a nudné), sestříhal bych to tak na na polovinu". Je jasné, že se za posledních pár let výrazně zrychlilo průměrné tempo filmového vyprávění. Filmový čas dnes plyne rychleji. Filmy jsou hutnější, klipovitější, dynamičtější. Asi lze najít řadu důvodů, ale nejzákladnějším bude nepochybně zvyšující se životní tempo... Je tu ovšem ještě jedna zajímavá souvislost. Lidé se už dneska neumí dívat na obrazy. Tím myslím takové ty "divné" věci, co v dávných dobách vytvářeli malíři barvami a poté se pro potěchu oka věšely zarámované v interiérech zámků, domů či paláců na jejich stěny. Dávno pryč jsou doby, kdy divadelní představení trvala třeba šest hodin, každá slavnost byla barvitou podívanou a návštěva zámecké obrazárny patřila k akčním, adrenalinovým prožitkům... Dnes je vše jinak. Obraz se nehýbe, neběží děj, je už stovky let stále tentýž. Dojde-li náhodou k tomu, například když v rámci nějakého zájezdu navštíví nějakou tu slavnou galerii, že lidé stanou před obrazem, jsou při jeho prohlížení v koncích... Nevědí si však rady nejen s obrazy visícími na stěnách galerií, ale dokonce ani s dlouhými filmovými záběry, přestože jsou výtvarným, kompozičním, barevným dramatem, zfilmovanou poesií a vizuální hudbou...

Něco málo k hodnocení:

Filmy hodnotím především slovně v komentáři, procenta či hvězdičky jsou pouhá pomůcka. Hodnocení hvězdičkami by mělo odpovídat této stupnici:
0-9% = odpad
10-29% = *
30-49% = **
50-69% = ***
70-89% = ****
90-100% = *****
(u dříve hodnocených filmů může chybět percentuelní hodnocení, případně mu neodpovídají hvězdičky, v tom případě je výhledově upravím)



Poslední pětihvězdičkové:

Adelheid
Vláčil opět nezklamal. Adelheid je zdánlivě "příběh téměř o ničem" a přitom je v něm celý svět... Nenávist a strach, láska i samota, touha po společenství, cit a vášeň, dětské vzpomínky, neuvěřitelná člověčí křehkost i krutost, míjení se, nepochopení, krása i ošklivost. To všechno nesmírně sugestivně, syrově, autenticky a zrale předestřeno, s minimem nadbytečných slov a gest, vizuálně nesmírně krásně a přitom se vší sychravostí onoho nevlídného času... Prostou samozřejmostí jsou zde bezchybné herecké výkony, skvělá kamera, dokonalé řemeslo. To všechno přitom jen jako základní podmínka, nikoli artistní režijní či herecká exhibice. V kontextu českého filmu zjev velmi mimořádný... Malý filmový zázrak, který se dokáže zahryznout do srdce možná i víc než Markéta nebo Údolí včel... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, sportovec, Radek99, Pohrobek

Sladký život
Sladký život není jednoduchým, přehledně čitelným filmem. Jeho struktura je jakoby těkavá a velmi otevřená, působící dojmem náhodnosti a libovolné zaměnitelnosti scén. Nelze příliš hovořit o nějaké výrazné gradaci nebo budování děje. Vlastně je s podivem, že se právě tento film stal filmem doslova ikonickým, neboť ani délkou, ani způsobem své výstavby, ani ne zcela jednoznačně vyznívajícím poselstvím, rozhodně nenadbíhá běžným diváckým očekáváním. Samozřejmě jej můžeme číst, a jistě nikoli chybně, jako svědectví o bezcílném, ztraceném, promrhaném životě příslušníků vyšší společnosti, ale to je jen nejmarkantnější a rozhodně ne jediné sdělení filmu, minimálně proto, že zde Fellini neukazuje žádnou rozumnou alternativu a pak také proto, že mnohé z postřehů lze chápat univerzálně, jako svědectví o lidském životě obecně... Fellini zde ovšem nepíše pouze nebo především "mravoučný traktát". Sladký život je film nabytý atmosférou, skvělým herectvím a také neuvěřitelnou intimitou. Nenabízí odpovědi, spíše řadu otázek... Je jako mihotavé světlo pronikající do hloubi zrcadlového bludiště, s milionem drobných lesklých fasetek ale bez cesty k východu, jímž není ani náboženství reprezentované na jedné straně kněžnou jdoucí na ranní mši a na druhé straně náboženským blouzněním mariánských zjevení, ani zdánlivě spořádaný život přítele Steinera... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: kinej, Pan Filuta, sportovec, Marigold, Matty, určitě i spousta dalších...

Baraka - Odysea země
Baraka je film, jemuž lze jen těžko cokoli vytknout. Jasná a promyšlená koncepce, neuvěřitelná kamera, jednoznačné poselství. Otázkou zůstává, proč tohle dílo ještě není k mání na BR, neboť formát DVD chtě nechtě neumožní plné vychutnání tohoto filmového opusu... Celkový dojem: 95%

PF77 (TV Film)
Naprosto mimořádná záležitost, skvěle napsaná, zrežírovaná, zahraná i nasnímaná. Vynikající je citlivé použití ruční kamery s různou zrnitostí a prostřihy autentických záběrů, konfrontace tehdejšího slaboduchého popu s hutnou syrovostí undergroundových kapel, neuvěřitelné herecké výkony Vlasty Chramostové, která by si za svůj strhující výkon rozhodně zasloužila nějakého toho lva, i řady dalších... Dusivá atmosféra celého filmu přitom rozhodně není nějakou "uměleckou licencí", ale nesmírně přesně odráží to, co se tehdy dělo. Kdybych věřil, že to něčemu pomůže, skoro bych si troufal nechat tenhle film povinně vysílat v hodinách dějepisu... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Radek99, golfista, Tosim, Gemini

Otesánek
Otesánkovi lze vyčítat mainstreamovost, ale nemyslím si, že je to oprávněné. Tenhle film rozhodně není pro běžné diváky o mnoho stravitelnější než jiná Švankmajerova díla, jak dokládají mj. i mnohá zdejší nelichotivá hodnocení. Po pravdě řečeno netuším, jak může někdo takhle výbornému filmu udělit pouze hvězdičku a ještě k tomu připsat jakousi "duchaplnou" pitomost, svědčící především o jeho vlastní inteligenci... Otesánek byl pro mnoho lidí zjevně naprostý a nestravitelný šok. Svým způsobem je to i zajímavý test, dokáže-li ten či onen skutečně vnímat film jako mnohovrstevnaté médium, ne jen jako konvenční "nabuzovač silných prožitků"... Hodnotit Otesánka lze z mnoha stran. Především se opět ukazuje, jak výborným režisérem Švankmajer je. Herecké výkony jsou totiž naprosto bezchybné, výrazné a mile karikující. Taky se dá říct, že v tomhle filmu nejsou malé role. Doslova neuvěřitelný je způsob, jakým film hledá paralely, především v jeho první části. Samozřejmě by se dalo tvrdit, že tu forma poněkud vítězí nad obsahem, ale osobně si to nemyslím. Švankmajer se prostě rozhodl novým způsobem vyprávět starou známou pohádku, což mu ovšem není záminkou k jakési společenské kritice, k vytváření psychologického dramatu či "hluboké studii lidských vztahů", ale zkrátka prostě jen k radostné a nespoutané hře s materiálem. Doslova v každém záběru rezonují nejrůznější významy, probublává mile podvratný humor (zastřihávání kořínků, třetí ručička na zádech, mytí před jídlem), bují doslova barokně nespoutaná vizualita... Mnozí zde poukazují na "přílišnou délku" a chtěli by film "prostříhat" o "nudné pasáže". To mi prosím přátelé milí povězte, které to jsou? Já jsem v Otesánkovi nenalezl ani jedinou... Celkový dojem: 90% Zajímavé komentáře: Adam Bernau, gouryella, Oskar, k212, Dr.film

Leonardův deník
Asi bych mohl být nařčen z toho, že Poirotovi se svými pěti hvězdičkami nadržuji ;o) Přiznávám se ovšem, že mi právě tenhle konkrétní díl připadá ze všech "krátkých" Poirotů nejlepší. Přitom tu nění nic, co bychom neznali z jiných dílů, jen to celé do sebe výborně zapadá. Doslova od prvního záběru na deštěm skrápěné okno, má celý příběh nádherně sychravou a vlastně i docela temnou atmosféru. Přitom je ovšem doslova prošpikován úžasným suchým anglickým humorem. A ačkoli to může znít jako protimluv, tyhle dvě složky se vůbec nepotírají. K tomu přičtěme tradičně výborné herecké výkony a chytře vymyšlenou zápletku, která po svém rozuzlení vůbec nepůsobí (jak je žel v detektivkách ACH jinak dost časté) nepřirozeně nebo nepravděpodobně. Prostě to do sebe výborně zacvakne a výsledkem je malý filmový skvost... Pravá a nefalšovaná anglická detektivka se vším, co k ní patří. Celkový dojem: 90%

Alois Nebel
Alois Nebel je minimalistický filmový skvost, jemuž nelze vytknout téměř nic. Zvolená forma černobílého animovaného filmu neuvěřitelně přesně odpovídá syrově podanému a úsporně odvyprávěnému příběhu, který ovšem právě díky té úspornosti a sevřenosti vyznívá téměř archetypicky. Každá zachycená událost zapadá do skládačky osobních dějin a prožitků každého z nás, ale patří i do skládačky "velkých" dějin dvacátého století. Německá okupace a protektorát, vyhnání německého obyvatelstva, komunistický převrat a Pražské jaro, udupané ocelovými pásy ruských tanků, reálný socialismus se vším svým obvyklým šlendriánem, kšeftařením a šedou ekonomikou, listopadová (až příliš) něžná revoluce, první měsíce svobodné společnosti a odsun sovětských vojsk, staré rány a křivdy, potlačované lidské prožitky, pomsta a rozbouřené přírodní živly... To všechno podáno s minimem gest a slov, nesmírně přesně podané, zrežírované a sestříhané. Samozřejmě by bylo možné namítat, že člověk neobeznámený z příslušnými historickými událostmi může být zmaten a ztracen. Možná ano, ale na druhou stranu mě těší, že tvůrci neměli ani nejmenší potřebu uzavírat s diváky jakékoli kompromisy. Už za to si zaslouží obrovskou poklonu, protože snaha vysvětlovat a ukecaně školit je žel českým filmům vlastní. Alois Nebel je dospělý film pro informovaného a citlivého diváka... Nesmírně přesné je charakterové prokreslení všech postav. Stačí, aby animovaný železničář nalil mléko kocourovi do otlučeného talíře, dotáhl kapající kohoutek a telefonicky podal služební hlášení, abychom o něm věděli téměř vše... Rozhodně mimořádný filmový počin, jakých se v posledních dvaceti letech v našich luzích a hájích urodilo ne víc než pět, ale spíše ještě méně... Celkový dojem: 95% Zajímavé komentáře: kinej, gr8 escape, Gimp