Zagros

Generál Patton byl velmi pozoruhodná osobnost, která toho zejména ve druhé světové válce vykonala mnohé. Byl jedním z rozhodujících faktorů porážky Německa a Hitlera. V Africe dokázal porazit Rommela a po tom úspěchu jej spojenci nasadili do Evropy, kde slavil také jedno vítězství za druhým. Jako voják to byl „ideální“ materiál a za svým cílem šel doslova přes mrtvoly. Do válečného konfliktu si nesl vhodnou směs volních vlastností, které mu pomáhaly. Na druhou stranu to byl vlastně „magor“, který jen sloužil svému účelu. Měl nulovou empatii a nesnášel slabost… pokud nejsi smrtelně raněný, mazej zpátky na bojiště, jinak tě odpravím sám za dezerci… Na filmu vysoce hodnotím právě ten komplexní pohled, kdy je Patton zobrazen v obou polohách. Jako vynikající generál, ale také jako tvrdohlavý a omezený člověk, který by válku neukončil a dál by začal válčit s „ruskými parchanty a hnal je až do Moskvy“. Nikdo neví, jak by to dopadlo, kdyby bylo tehdy po jeho. Bavila mě i jeho naprostá upřímnost a nulové vyjednávací schopnosti. :-) Hlavní představitel George C. Scott podal životní výkon a po právu si odnesl Oscara. Když k tomu připočtu výbornou řemeslnou stránku filmu, je na vysoké hodnocení zaděláno. Film mě bavil po celou dobu svých téměř tří hodin.

Stará puška je válečný příběh odehrávající se v době druhé světové války ve Francii. Hlavní postavou je doktor Julien Dandieu (výtečný Philippe Noiret v netradiční roli), který se snaží být navzdory končící válce a stálému nebezpečí ze strany nervózních Němců pozitivní. Celý snímek má zpočátku vcelku příjemné vyznění, doktor vtipkuje, hudba je uklidňující a život celé rodiny zdánlivě klidně plyne. Než se ovšem stane nevyhnutelné a válka tragicky zasáhne. Najednou se vše mění v úplně jiný film. Ta změna je poměrně náhlá a divák ji musí rychle vstřebat, protože najednou se jde do akce a není čas na žádné dlouhé zpracování emocí. Válka je největší zločin z každého úhlu pohledu, kdy se ale pro konkrétního člověka stane nestrašnější? Když zasáhne jeho rodinu a blízké. Hlavní postava se s tím vyrovnává po svém, postaví se německým vojákům a film se stane akčnějším a napínavějším. Bohužel mám i dvě výtky. Tvou první je místy retrospektivní forma vyprávění, kdy se během akční části několikrát doktor zamyslí a vzpomíná na krásný minulý život. Což samozřejmě naruší tu akční část a vytrácí se napětí. Druhým mínusem je jeho milovaná žena (slušně zahraná Romy Schneiderovou). Podobný typ žen moc nemusím. Je přesvědčena o své kráse a ráda ji využívá. Je to koketa, která navíc nemá ráda muže, kterým podlehne?! Přesto jde o silný filmový zážitek v originálním zpracování. Zaslouží si ode mě i tu čtvrtou menší hvězdu.

Judy Garlandová předvedla ve filmu mimořádný výkon, bylo to pro ni jistě náročné po více stránkách a zaslouží si obdiv. Po hříchu je ona tím největším plusem, jinak jsem film doslova protrpěl. Muzikály nejsou rozhodně můj šálek čaje, ale někdy se to povede (All That Jazz, Šumař na střeše, Zpívání v dešti), proto občas zabrousím i do tohohle žánru a se ženou se mrknu. Tady se to hrubě nepovedlo. Režisérsky je to nezvládnuté, film se rozpadá na několik většinou nezábavných kusů (scéna v obýváku pro manžela je ovšem skvělá) a vůbec nedrží pohromadě. Některé pasáže jsou zbytečně dlouhé a nudné (jeden zpívaný výstup měl snad 15 minut), některé rozhodující životní momenty nejsou pro změnu ani zobrazeny a jsou jen v pár sekundách „vyřešeny“ záběrem na novinový titulek. Vtažení do příběhu se vůbec nekonalo, za to pohledy na hodinky byly časté. Ta tříhodinová délka je vražedná, pro nás to byl seriál na několik večerů. Navíc jsme viděli podivnou verzi, kde byly zřejmě původně vystřihané pasáže nahrazeny fotkami, kdy do toho herci mluvili. Celé to velmi rušilo a místy to vypadalo jako nepovedený dokument. Nakonec je to za dvě hvězdy a to především za ten výborný výkon Judy Garlandové.

Hříšní andělé jsou černobílou gangsterkou z meziválečné Ameriky. Takových vzniklo mnoho, ale Hříšní andělé z nich vynikají originálním příběhem. Dva kluci (rošťáci) utíkají po krádeži před policií. Toho pomalejšího chytnou, jde do pasťáku a stane se z něj kriminálník a gangster. Ten rychlejší zdrhne a i díky tomu se stane knězem! :-) První z mnoha skvělých zamyšlení vycházejících z filmu. Příběh se odehrává pak o několik let později. Kdy gangstera (skvěle pekelný James Cagney) pustí z vězení a znovu se setká s kámošem z mládí a současným knězem. Ten se nyní snaží starat o podobné rošťáky, jako byl o sám v mládí („jo, to bylo tam, kde jsme spolu kradli“) a ukazuje jim tu dobrou cestu. Mladým klukům ovšem imponuje postava gangstera… skvělá zápletka. Film navíc nemoralizuje, neukazuje jedinou cestu a vyznění nechává na divákovi, což je obrovské plus. Je lepší cesta kněze, nebo gangstera? Ani idealizovaný hrdina není bez chyb a na obou hlavních postavách jsou výtečně ztvárněny jejich pochyby o správnosti své cesty. Silné čtyři hvězdy…

Lidský rozměr je výborným dokumentem o tom, jak se jako společnost musíme popasovat s tím, že stále roste počet lidí na planetě. Většina z nich žije (a nebo brzy bude žít) ve městech. Ta na to nejsou připravena a musí se nějakým způsobem změnit. Těžko se dá ale připravit například na to, že do města přibude milion obyvatel ročně. Dokument většinou nastíní problém a pak se snaží vždy navrhnout řešení, což je super. Přes spousty výzev, které nás čekají, působí pozitivně. Dobré příklady z velkých měst jsou fajn a jejich snahy vrátit do ulic život jsou dobrým nápadem. Například snaha motivovat lidi ke komunitnímu životu, k trávení společného volného času venku a k přetváření veřejného prostoru na příjemná místa setkání. Nejvíce se mi líbila možnost dávat lidem přednost před auty! To vše jsou skvělé myšlenky a hlavně také konkrétní akce, kterým moc fandím.

Krajinku jsem viděl kdysi v televizní verzi. Šlo o soubor povídek, z nichž mě některé zaujaly velmi a pamatuji si je dodnes. Naopak některé byly rychle zapomenuté. Příběh byl svým vyzněním spíš smutný, byl o jednom zapomenutém místě kdesi na Slovensku, kterým se prohnala válka a všechny obyvatele poznamenala. Občas ale problesk milý úsměv v podobě povedeného mini příběhu jednotlivce. Například o vojákovi, který dostal za milostné dobrodružství se starší vdovou hodinky. :-) Martin Šulík je vcelku plodný režisér, od kterého jsem zatím překvapivě viděl jen jeden film. To v budoucnu určitě napravím a na něco mrknu. Krajinka měla své dobré momenty a jsem zvědavý, jak se režisérovi vedlo v dalších jeho filmech.

Joel Schumacher umí točit napínavé a originální kriminálky z neotřelého prostředí s výtečnou atmosférou. To se povedlo i nyní. Hlavním plusem filmu je opravdu dobře vystavěná, ale mimořádně hnusná atmosféra. To prostředí je tentokrát samo o sobě odporné. Jde o vyšetřování vraždy v prostředí tvrdého porna. To chce silný žaludek. Zážitek to nebyl vůbec pěkný a film znovu vidět nepotřebuji. Nicméně Nicholas Cage zahrál v roli detektiva svůj standard a Joaquin Phoenix už jako mladý herec, před více než dvaceti lety, ukázal pestrost svého hereckého rejstříku. Tři hvězdy a zlé pryč. :-)

Logorama je originální kraťas, ve kterém nejde ani tak o děj, ten je jednoduchý a nepodstatný. Jde spíš o fajn nápad, který je místy dobře vypointovaný a slušně se trefuje do naší konzumní společnosti prosycené reklamou. Více co je na tom nejděsivější? Že se tam během pár minut objeví doslova stovky různých log a drtivou většinu každý z nás zná, aniž by ty produkty v životě vůbec využíval… síla reklamy je obrovská.

Kresby Josefa Lady se mi vždy líbily a jako dítěti ještě mnohem více. Není to žádné velké umění, jsou ovšem jednoduché, hravé, barevné a pozitivní. Stejně tak jako jeho příběhy a pohádky. Kocourka Mikeše jsem měl moc rád. Sice stojí o kousek níž než třeba pohádky O chytré kmotře lišce, ale stále jde o výtečnou zábavu pro menší diváky s krásným přednesem Karla Högra. Už se těším, až si někdy Mikeše zopakuji s dětmi.

Maxipes Fík patří k našim nejlepším československým večerníčkům. Jednoduchá kresba vůbec nevadí a k příběhu sedí. Samotné příběhy jsou pro děti ideální a vždy obsahují špetku humoru i pro dospělé. A především hlavním hrdinou je pes! Když k tomu připočtu perfektně padnoucí hlas Josefa Dvořáka, musím dát minimálně čtyři hvězdy za krásnou vzpomínku na dětství. Taky jsem si uvědomil, že jsem Maxipsa Fíka svým dětem ještě nepouštěl, musím to co nejdříve napravit.