molotov

Jedna z klasik korejského filmu, The Housemaid, se pohybuje na pomezí psychologického dramatu a téměř až hororu. Nevěra manžela vyústí v řadu tragických událostí a atmosféra je tu hustší než u rákosníčka. Źánrově se to celkem vymyká dobové produkci, i když taková Flower in hell je podobně dominantní ženskou hrdinku a napínavý příběh. Kim Ki-jong tu rozhodně nešetří tehdejší společnost a to, co jsou postavy ochotné udělat pro to, aby dosáhli svých cílů či si udrželi své postavení, je za hranicemi zdravého rozumu. Přestože poslední dvě minuty trochu pozmění vyznění celkové vyznění snímku, je to právě ten psycho teror, která ve vás po filmu zůstane.

Místy komedie, místy melodrama a také rodiné drama na téma sňatky domluvené versus z lásky. Doktor má tři dospělé dcery, nejstarší se vdá z lásky, ale manžel ji opustí hned první den po svatbě. Prostřední dcera si rovněž prosadí svou navzdory matce a chce si vzít chlapce, co k nim chodí doučovat. Ten je ale srab a odmítne o ni usilovat proti vůli matky, načež se dcera pokusí o sebevraždu. A nejmladší, která o žádný sňatek nestojí, se s otcem domluví, že vyzkouší obě varianty seznamování, nebo spíše novou střední cestu "domluvené lásky". Rozhoduje se mezi liberálním boháčem vystudovaným v Americe a arogantním korejským mačem. Hádejte, u koho skončí? Zajímavé je, že nositelem liberálních hodnot je tu v rodině otec, většinou je tomu opačně. Všechno to samozřejmě dobře skončí a i matka prohlédne, že svatba z lásky je to pravé ořechové.

Polodokumentární putování dvou dětí, kteří zůstali v zemi nikoho a hledají své rodiče krátce po podpisu příměří v létě 1953. Prochází zničenou krajinou a tu narazí na lebku, tank, vlak, na džíp v řece, rozdělají si oheň vedle nastražené miny a na podpal vezmou dřevěné kříže z hrobů. (Filmaři obdrželi povolení od americké armády a natáčeli opravdu v DMZ). Když dojdou k demarkační linii, začnou si hrát na rozdělení země, přestanou spolu mluvit a za porušení pravidel je zastřelení. Vše je samozřejmě hra, ale také velmi zřejmá kritika rozdělení země a politiky KLDR. Když to holčičku přestane bavit, začne břečet a chlapec (který je na jižní straně) přetrhne dělící pásku a oba skončí v zájemném objetí. - --- SPOILERY! --- V jedné rozbořené budově naráží na zraněného severokorejského špiona, který je chce odvléct s sebou do KLDR. Chlapec ho neúmyslně postřelí a v zápětí ho muž bodne nožem do břicha. Dívka pokračuje v hledání maminky sama, chvílí ji doprovází srnka, kterou nakonec zabije nášlapná mina. Poslední scéna s dívkou ji ukazuje jak kráčí z krví v obličeji mezi minami. Film končí krátkou žádostí k bohu, kdy vyslíší pláč korejského lidu a odstraní dmz. Této žádosti předchází několik dokumentárních záběrů na jednání z DMZ a záběry na ostnaté dráty. Film byl nalezen až v roce 2005 a poté vydán na dvd. To, že jde o silně protiválečné a protikomunistické dílo je evidentní z výše zmíněného.

Na Lotranda to nemá ani náhodou, ale potom uz mě nenapadá jina porevoluční pohádka, která by byla lepší.

Ideální popkorn. Zábavný a ne hloupý. Brad Bird rozhodně nezklamal a Cruise to taky dává v pohodě.

V mnoha ohledech je cenný film Jaro na korejském poloostrově (Pandoŭi pom, r. I Pjŏng-il, 1941). Děj se točí kolem natáčení filmu Vyprávění o Čchun Hjang z roku 1935 a přibližuje nám tehdejší filmové prostředí. Je řemeslně velmi dobře natočen a civilně odehrán. Pozoruhodná je dvojjazyčnost filmu, když dokonce postavy v rámci jednoho dialogu přecházejí z korejštiny do japonštiny a zpět. Korejsky mluvené scény jsou všechny japonsky otitulkovány, což bylo standardem doby. Po většinu času je film zcela apolotický, ale ve dvou třetinách přijde silně projaponský proslov o nutnosti propagace japonských ideálů skrze filmové umění. Po této scéně opět pokračuje hlavní dějová linie. Lze z toho soudit, že tvůrci vkládali takovéto scény do filmů, aby neměli problémy s cenzory, ale po tomto nutném zlu pokračovali ve vyprávění svých příběhů.

První polovina čtyřicátýchlet byl pro kokorejce jedním z nejtěžších období dějin. Japonci je už měli jen jako pracovní sílu na podporu svého válečného úsilí a korejský film byl proměněn v nástroj vládní propagandy. Jako politice se vyhýbajícím filmem se po většinu doby zdá být Anděl bez domova (Čibŏmnŭn čchŏnsa, r. Čchö In-gju, 1941), ve kterém pastor s bratrem lékařem postaví sirotčinec pro opuštěné děti. Když se zdá být hlavní dějová linie vyřešena, je vztyčena japonská vlajka, všechny postavy se okolo ní shromáždí a přísahají věrnost Japonsku. Poté postava doktora pronáší proslov o budování silného národa (samozřejmě pod japonským vedením). Z diváckého hlediska je těžké tento film hodnotit, pokud by neobsahoval výše zmíněný konec, šlo by o celkem ucházející sociální drama, takhle je to divný paskvil, který je zajímavější ke studiu než ke koukání.

Holiday in seoul – asi komedie, popisuje den v životě doktorky a reportéra, ona pomáhá lidem a odrodí dítě, on se podílí na chycení hledaného vraha. Vrah je otcem toho dítěte. Má to být údajně komedie / melodrama, ale je to spíše detektivka a sociální drama. Největší problém je, že ten film neví, čím chce být a ničím pořádně není. Motivace postav jsou nevěrohodné a zmatené, spousta postav a podzápletek je úplně zbytečná. Není to ani vtipný, ani napínavý, ani zábavný.

Hyperbola of youth – romantická komedie s řadou hudebních vložek založena na výměně rolí. Bývalí spolužáci z univerzity, jeden trpící podvýživou a druhý se přejídá, si na radu doktora na dva týdny prohodí domovy a oba se zamilují do sestry svého kamaráda. Ve filmu je řada úsměvných scén a nekoná se žádné melodrama, nikdo nezemře a má to šťastný konec. Celkem příjemně se na to kouká, v záplavě drásavých melodramat a protikomunistických či protijaponských filmů je to velmi osvěžující.

The wedding day, natočený podle úspěšné divadelní hry, je jedna z prvních (první?) komedií v korejské historii. Na půdorysu moralitky ne nepodobné příběhu Popelky vypráví příběh o záměně nevěst, kterou zorganizuje otec nevěsty, když se k němu dostanou zvěsti o zmrzačeném ženichovi. The wedding day je důležitý hned ze dvou důvodů. Zaprvé jde o první korejský film, který byl oceněn na filmovém festivalu v cizině a tím dodal trochu sebedůvěry nastupující generaci filmařů, která se chtěla měřit se zahraničními vzory. Zadruhé Svatební den svým diváckým a kritickým ohlasem ohlásil příchod nového žánru, komedie.