Jozka7

Představte si peklo skutečné občanské války, například z Balkánu, v amerických reáliích, a vyjde vám zhruba toto. Připomnělo mi to legendární britský film Válečníci, kde se také hlavní postavy účastní několika hrůzných epizod občanské války spíše jako svědkové (tam vojáci OSN, chránění bílými vozidly se zkratkou UN, tady novináři, cestující bílým vozidlem s nápisem PRESS). Ale zatímco ve skutečných bojích se můžete opřít o znalosti historie, zde jste odkázáni na umění tvůrců vytvořit věrohodnou zápletku vnitřního konfliktu, což se jim ale moc nepovedlo, tudíž výsledkem je chaos. Například aliance států Kalifornie a Texas, z tvůrčího hlediska jistě politicky korektní, je vojensky poměrně nesmyslná a tvůrci také zcela pustili ze zřetele americké zbraně hromadného ničení, kterými tamní vláda disponuje a jejichž existence odkazuje závěr filmu do sféry nereálných pohádek. Washington je při těžkých pouličních bojích nasvícen jak vánoční stromeček, povstalci při probíjení se k Bílému domu nasadí mj. tanky Abrams a vrtulníky Apache a přitom by stejnou práci (tedy zabití POTUSe idiotsky stále sedícího v Oválné pracovně) odvedly podstatně rychleji a efektivněji stíhací bombardéry, které se před zahájením útoku prohánějí nad povstaleckou základnou. Ale to už by nebylo o čem točit film, že. Zdravotník také zalomí rukama, když postřelený řidič je odklizen na zadní sedadlo a tam se prostě nechá vykrvácet, jelikož se jeho kolegové (váleční reportéři!) nepokusí ani o tamponádu. Jakési kvality filmu nicméně spočívají v ději před příjezdem do DC a nejcennějším sdělením je fakt, že při kolapsu mírových autorit jste odkázáni na milost jakémukoliv kriplovi s kvérem. Nejlibovějšího z nich nezapomenutelně ztvárnil Jesse Plemons a byť mluví anglicky, v reálném světě teď u těchhle jedinců znějí jiné jazyky (stačí si pustit zprávy).

Po všech stránkách výjimečný film s jednou zásadní (a zjevně záměrnou) chybou. Ani jediná ze 180 minut neukazuje klíčový moment příběhu a výsledek celého válečného snažení nejlepších (nejen) amerických mozků: bezpodmínečnou kapitulaci Japonska a konec 2. světové války. Čímž dochází ke zkreslení vyprávěného příběhu dle libosti pana režiséra. S touto jedinou výtkou jde o mimořádný divácký zážitek, který jsem si rád zopakoval.

Ti v zajateckém táboře už dobojovali (..?), ti v Anglii stále válčí. Ztráty i nadále děsivé, o to větší respekt před Rosenthalem a jeho rozhodnutím. Mimochodem, dnes jsem si Austina Butlera užil i v Dune 2.