Mahalik
Jakub Ostrovský
okres Plzeň
L’Insoutenable Légèreté de l’être?
email pozpátku: yksvortsO.J (a) seznam.cz
109 bodů
okres Plzeň
L’Insoutenable Légèreté de l’être?
email pozpátku: yksvortsO.J (a) seznam.cz
109 bodů
Moje komentáře
Turínský kůň (2011)
Je to krásný.
Malá mořská víla (1976)
"...takové to bylo smutné milování." A právě ta hořkost příběhu je fantastická! Vyhýbá se klišé, nebalamutí, že život je jedna velká výhra, ba naopak mě tohle zasáhlo mnohem víc, než každoroční louskání Tří oříšků - jejich kvalitě navzdory. Ten omamný lesk mě už začal uspávat, a proto Vílu beru jako odklon od zajetého stereotypu. Navíc ji Kachyňa obohatil o výtvarno, což je super, a se závěrem ji nasměroval k mým oblíbeným filmovým věcem. Jak vidno; i pesimismus může být v určitých aspektech prospěšný!
Melancholia (2011)
Rozhodilo mě to; slova se předbíhaj, nemaj pevnou půdu pro myšlenku, což je nejhorší, a někde v tom blázinci se dere na povrch obdivný zaúpění, protože jen to dokládá, jak moc je film intenzivní. Nutnost obkroužit film pěti, jen protože je to Trier, je už v dnešní době blbost. Jeho jméno se stalo nálepkou, která se někdy až příliš blýská a to nesnáším. Navzdory zmatkům, zůstává stále mým právoplatným Bohem. Bohu(dík)! Ona bujarost mě zmátla, a následně zaujala, neboť se jednalo o radost s hořkostí a ta jak známo mění charaktery. Je divákovým katapultem k rozhodnosti a obezřetnosti. Následně tempo sílilo a stlačovalo moje srdce - fakt bolestivě. Připomnělo mi to sny, z nichž se člověk probouzí rád a bývá nasrán. A paradoxně na ně nikdy nezapomíná!
Alois Nebel (2011)
Zahořel jsem k paní Květě! Tu postavu si lze vyložit mnohočetně; její zemitost obdivuju, duševní zmatek kvituji s povděkem a samotu chápu více, než dobře. Ta její posmutnělá energie trhá na kusy onu tíživou atmosféru filmu a touha po lidském kontaktu mě přiměla obdiv zmnohonásobit. Miluju složitý charaktery a ona jím byla.
Čas opilých koní (2000)
Nebylo místo na citový výlevy; ta perfektní práce s kamerou, která byla v područí hor, svízelná hrdinova situace a odklon od západní civilizace, jež se rozklepe při pomyšlení, že by měla rozdmýchat plamen naděje kdesi uvnitř hlavy, protože jen tak lze přežít, mi zavdala tolik otázek, tolik toho dala, až se mi třásla ruka a hlas! Vzalo mi to dech a rozum - naprosto nenásilným způsobem, což je vzhledem k původu snímku velmi imponující. 95%
Dostaň ho tam (2010)
Excelentně vulgární exhibice ostrovního týpka; páně Branda. Russellova postava je alkádo jako hrom, má přízvuk a zároveň kocovinu, jež ho nutí filozoficky rekapitulovat život. Kritika trapnýho pozlátka showbiznisu a kopanec do úsměvu vykalkulovaným Pařbám etc. Russell to zahrál s přehledem a evidentně s prstem v nose. Bravo!
Strom života (2011)
Podobenství, které ostatní pobuřuje, je pro mě výzvou i lákadlem. Strom je nálož, pravda, ale zároveň automat na poetiku, ladnost a svobodu projevu, byť někdy smrdí Biblí. Je to ručkování na tenké větvi, ale Malick dokáže film zajistit pevnou ideou, obrazovou symfonií a hudbou, která snad byla v prvopočátku stavby filmu, a já mnohdy oněměl, nekecám! Každé filmové políčko má účel a rytmus a ve výsledku se ta událost stane kaleidoskopem Života, čili ne, nelituju té výzvy!
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Dlouho se mnou nic tak nepohnulo; emoční jízda s vědomím konce a pocitem, že jsem pouhým špiclem v tom obřím, letitém spektru, a proto bych měl pokynout k vděku té Věčnosti. Stalo se! Sotva jsem se zmátořil z těch paleb - prásk!, a vše nanovo. Jako kdyby tvůrci věděli kde a co mě bolí a tam bodali, protože to mohlo být to poslední, co pro mě mohli udělat. Abych se definitivně zbláznil. Někde mezi tou překrásnou apokalypsou a bělostným Znovuzrozením, došlo v mojí hlavě k menší retrospektivě, která se propojila s literárními zážitky a vytvořila jedno velké stigma, který mi bylo vypáleno do těla, abych na tu cestu nikdy nezapomněl. IOO%
Modré světlo (2011)
Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :)
Hlad (2008)
Film, který nesnese přirovnání, protože pracuje v extrémním prostředí, s atypickými lidmi - ve spolupráci s výtvarností. Baladická chlouba národní, kterou nevidět, ušetřím tak své tělo od magorský bolesti, ale nepoznám chlápky, jimž byl odepřen Ráj. A od teď mám nového Boha: Fassbendera!
Pokojný bojovník (2006)
Strašně se mi líbila ta myšlenka, že to TAM mámě někde předepsaný; vzlety, pády, věci k politování, k nepřežití a k uctívání. Že vše má důvod a my, pokojní bojovníci, to můžeme zvrátit či ponechat ladem. To se pak člověku líp dýchá, ne? Jenže proč mám i přesto přese všechno pocit, že film zůstal pouze u té teze lidské konverze a svou imaginací mě spíš okleštil, než donutil k rozběhu? Film s velkým tajemstvím a jedním machrem přes poselství. 70%
Fanny a Alexandr (1982)
Strop! Typ filmu, kdy pointa uvízne v hlavě a bezhlavě vyrývá do vědomí celý ten obraz, tu spoušť, lidskost. Nykvistova kamera hypnoticky střídá nálady a barvy, čímž si k divákovi vytvoří mysteriózní most (já vám z toho měl menší pocit anarchie!), který posléze poutá nervy k sobě. Pak se realita protne s fikcí (sakra, blouzním?!) a postavy dojdou k odpuštění, protože když si strháváme své masky - značně připečené ke kůži - musíme prvotně obětovat Něco! Bližního svého! Filozoficky nadupaný film, který křičí! Herci se dotkli dna, Bergman nebe! 100%
Hanna (2011)
Nadzemský Wright! Je to ryzí, čisté a neučesané. Začíná to duševním klidem, končí vřískajícím sprintem - pakliže je divák přizván na elektronickou vlnu a podvolí se jí. Nad tím vším spínají ruce k anarchistické modlitbě Ch. B., s nimiž má vnímavý divák nejedny trvanlivé zkušenosti. Velmi naléhavé tóny! Nedefinovatelný pocit se dostavil v domě bratří Grimmů, v němž se kamera a prostor vpletli do sebe, vytvořili otočku o 360 a divák, vyděšený okamžikem, došel do neblahého extrému. Stačí trailer. Až na pubertální vsuvky/nelogičnosti... skvostně fungující film.
Pasiáns (TV film) (1969)
Sladký sen, takový převtělený Poe, hádal bych! Rozklíčovat podobenství (zvlhlé stěny, skličující mámení kroků), nelze a udělat to, sám sobě si nafackuji. Režisér (!!!) čelil době, neboť marnotratná, politická obec byla náchylná na podobné počiny, tudíž film zmrazila, k smrti ubila. Natáčet filmy, opírám se o Pasiáns - o mysterium tremendum!
Mezi zdmi (2008)
Kantorská řehole je pro mě exemplářem výsostným. François B. učitelem byl, a bylo to cítit. Ze všeho! Film, který expanduje do celého těla a podvědomě tluče do svědomí, již pro mě není filmem, ale realitou. A když dokonale souzní s dobou, pak poutá o to víc. Tady byl učitel hromosvod, bytost čelící posměchu, hrozbám a student vzpurným posluchačem. Čili realita. Generační koncert na pár metrech čtverečních. Vítěz, ani poražený. Zbyl jen respekt, a ten je důležitý!! 85%
Krysař (1985)
Aktuálně pichlavé - a možná proto tak krásné! Řinčení řetězů a expresivně pokřivené kulisy důkladně utahují smyčku sebepoznání, a co potom, když ozubené kolo města Hammeln spolyká ty, jež holdují obžerství? Rozhostí se ticho, které prolomí pláč dítěte. Snivost se prolíná s hororem a láska se smrtí; Bartův umělecký počin trhá rekordy a klamně mate mysl. Tak zvláštní jako sny, co mě v noci svazují...
Krev básníka (1930)
K smrti strhující! Hořká báseň plná dramatických inovací, tklivých melodií a psychotropních asociací (zrcadlo, ach!). Těžce definovatelné, ale velmi rezonující. Cocteau je nesmírně návykový zdroj originalit. Básník nebyl určen masám, bál se nepochopení, a proto se lidí stranil. Nechápu proč. Je neuvěřitelně sebevědomý.
Hanba (1968)
Priority plesnivý, láska uvadá, vůle přežít narůstá. Ta atmosféra ve spojitosti s bezmocí, dotváří jasnozřivou konturu a rozvětvuje Bergmanovo filmové větvoví do jiné roviny. Elektrizující, hádám. Na víc se nezmůžu, ten film by měl zůstat bez jakýchkoli komentářů, může se stát, že by byl okraden o smysl. 90%
Taxikář (1976)
Rozervané srdce osamělého muže. Tvrdá pachuť New Yorku a nepochopení, které se line ze všech ulic, duší a primitivních zákazníků. Film, o němž vím, že jeho masivní kořeny budou prorůstat mým tělem celej život. Film, v němž jsem poprvé viděl De Nira. Film, který si pokaždý vyložím jinak. Film, kterej fakticky zbožňuju!
Srdce je osamělý lovec (1968)
Hukot; těkavá tendence (roz)trhnout se, je po tomhle filmu ještě větší! Singer je takový menší borec, neboť příliš dává, nic nedostává. Je hluchoněmý, u něj však nepodstatná bariéra. Netrpí, jeho duše je ryzí. Jeho kámoš, taky řízek, je oporou, ale naději chová v pišingrech. A motouz je stabilní!? Ano; chvíli je hlava v oblacích, nenáleží tělu, jenže akce vede k reakci a ta vede k ublížení, či trestu. Kolikrát za den se člověk promění, převlékne se do nálad, obelže svět, kolikrát za den je člověk dobrým člověkem?.... mezi všemi těmi současnými pseudomachry je pan Singer zjevení. Beztrestně našel úkryt v sobě samém, osamocen. A je to mžik, než film exploduje. Strhne diváka, svět, vytvoří černou díru a nehmatatelnou jizvu v hlavě, tiché tornádo. A já -bože, fakt, že jo!- řval:" nikdy nepromluvím!" Úžasný film!
Viděl jsem ďábla (2010)
Šok! Bolestná vendeta, kterou Ji-un Kim dotáhl k dokonalosti lyrikou, tolik atypickou pro tenhle žánr. Pomalý přerod v Hydea s mp3 v uších. V nezastavitelnou mašinu. Velmi dojemný, ale zároveň strašně nechutný. Nevěděl jsem, že vraždící andělé létají takhle nízko...už je nikdy nechci vidět!
Kolik je tam hodin? (2001)
Dost možná je to tanec mezi cetkama a nezastavitelným časem. Nebo je to čirá radost obepnutá páskou úcty (aneb miluju film do roztrhání těla)? Tsai Ming-lianga nelze pobrat na stopro, protože pak by zmizela ona meditativní látka, a to není good! Vyvěrá z toho chladná samota, ale zároveň si říkám, že nad tím nemůžu jen ledabyle pokrčit rameny a zdar, neb ta mnohoznačná interpretace mě vyloženě nasírá. Někdy je lepší říct věci na plno a rozstřílet ty obří otazníky, zahledět se z okna, snít, pak by byl film úplně posvátný. Ale byl by to potom Tsai? A jsme zase na počátku...
Lásky jedné plavovlásky (1965)
A Forman zase jede pecky! Blonďatý pískle, notně omšelý životem, brnká na introvertní notu a je jedním velkým otazníkem. Bylo však patrné, že se v ní něco odehrálo, že se v ní cosi vzbudilo a rozčeřilo chladný vody. A to se mi strašně líbilo; podezírám ji, že vyhandlovala křídla za řeč. Plavovláska není o trapnosti, fakt ne! Tedy za předpokladu, že pro vás život neznamená povrchní divadýlko. O tom ten film totiž je: o životě. 85%
Zabil jsem svou matku (2009)
Přihlížím apokalypse, a pak náhle oněmím. Zamkl jsem se, opil, spolkl žiletku a koukal na hvězdy. Xavier svádí k pláči, ale pak neočekávaně vytáhne drastický verše o nenávisti nebo pomyslném smíru a rozpoutá kostelní klid. V tu chvíli vzplanu! Naprostá bomba!
Blue Valentine (2010)
Tesknota nepachtítcí se po obdivu, ba si dokonce myslím, že se krčí v srdci, aby tklivě doznívala. Příběh o páru plujícím vlastním Vesmírem, o pláči, který ustál v soubojích s časem, o vyprchání prvotního "wow" a snubáku, který prvoplánově doletěl do příkopu. Jsem přítel a milenec, ale jak dlouho to vydržím? Film nervově labilní, skvostně napsaný a pro mě absolutně zahraný. Vztah není domovem, je pouze přechodným bydlištěm, které projde časovou devastací, a pak, když se staneme dospělými, utvoříme si charakter, hodnoty. A ty tvoří člověka samotného. Film tisíce a jedné otázky. Film s jedinou odpovědí: nic není forever! Tělo se mi při sledování křivilo v útrobách a škytavě plakalo. Snad aby se nezamilovalo, nebo co. I přesto podlehlo; Gosling&Williams zvolili přetěžkou cestu a stvořili mimořádný pár ("You and Me, baby"). A herecky dosáhli to heaven. Budu je mít vmemorovaný do smrti!
127 hodin (2010)
Děsí to; decibely ticha, bezčasí, bez pití, v objetí monstrózních skal. Přátelé? Mravenci! Čas? Neexistuje! Ralston je ohromný borec, neboť zadržel dech, zaťal pěst... švihnul, a tím vkročil do světa světel fotoaparátů, jako absolutní rek. Přeju mu to. I Francovi. Pro mě to znamenalo netušenou bolest, která se mísila s bojovným pokříkem: "za všechny sádraře a amputáře!!!". A pak to neskutečné ticho.........
Králičí nora (2010)
A opět stesk. Soužení, hledání se - a hluboký ponor do mozku, protože jen tam lze hledat odpověďi. Rodiče se zářezem na ruce. Symbolem smrti a totálním vyčerpáním. Chtělo by se vyřvat z podoby, neboť tahle situace je nestravitelná, pulzující, smrtelná. A jestliže Kidmanová vytvořila chladnou sochu (která neopečovává zážitky, nýbrž je bortila) a dostalo se jí chvalozpěvu, co potom Aaron?, ptám se. Muž jako hora, hulič, táta? Pro mě hrdina. Nebál se brečet. Člověk na svém místě. 65%
(K)lamač srdcí (2010)
Láska vole!
Zamrzlá země (2005)
Prý Elita národa; uchlastaný literát, nadržený lupič, zasněná policistka a Manžílek toužící po pomstě. Nad nimi stojí blonďatý Ježíš v čepici a hýbe jejich životy. Realita nikdy nebyla tak drsná, jako nyní. Je to narušení divákovy integrity a mamutí krok do nějaké Vyšší filmové sféry. Puzzle se dají do kupy v okamžiku, kdy si řeknete, že není větší bolesti, než té psychické. V té chvíli dojde k odpalu a ten smete pochybnosti. Je jasný, že se to nelíbí všem, neboť existují jedinci, kteří nevěří na náhody a nedokáží souznit (proto žijí v betonových klecích), ale když si uvědomím, že se to může stát mě, Tobě, pak se zaseknu a kříčím, proč je život někdy tak zkurvený místo!? A hlodá to pořád! Amen.
Neopouštěj mě (2010)
Aby se tenhle příběh pro mě stal slastným opiátem, musela by se na konci zavřít opona, která by rozťala hluchotu. Nestalo se. Trojlístek ovšem hraje životní party, ne, že ne!