Joedas

V kinosestřihu jsou všechny scény, byť velkoryse pojatý, vršený jedna za druhou bez pojítka a návaznosti, který by vedly k dramatickýmu vývoji. Napoleon tak působí útržkovitě a jakoby bez tváře, duše a nějakýho hlubšího cíle. Ridley je samozřejmě pořád frajer nejhrubšího zrna. Ve svym úctyhodnym věku se nezdráhá inscenovat davový scény, který v moderní době digi bordelu nemaj co do velkoleposti a poctivosti obdoby. Ale v daný konstelaci všechen tenhle um a nepochybně obrovský množství práce přišlo vniveč, jelikož jsme místo koheretního filmu dostali dvě a půl hodiny dlouhej příslib, že až ta uberverze o něčem bude. Tak snad.

Záměrně těžko stravitelná podívaná, která definitivně završuje Martyho odklon od podvratnejch, ale divácky přívětivejch jízd typu Casina a Goodfellas, tím spíš Vlka z Wall Street a Departed. Tři a půl hodiny bez dramatickejch zvratů a cool momentů bolí. Chybí typicky filmový prizma, co by divákovi usnadnilo cestu k emocionální účasti, orientaci v postavách, oddělní jejich charakterů na jasně daný škále dobra a zla, a co by všechny ty zvěrstva zabarvilo do esteticky stravitelnýho imperativu, jak má divák reagovat a vyhodnocovat. Odhalení vrahů není podtržený tymbánovym úderem, vyšetřování nedoprovází uspokojivá ukázka detektivní řehole a nezavršuje euforický zadostiučinění. Tahle na první pohled skoro "antifilmová" řeč šokuje, má ale svoje opodstatnění. Scorsese nestojí o splachovací content, ani plochou filmařinu, ani varovnou a sebezpytující lekci dějepisu. A tak obětoval spektákl, ukáznil svoje mnou tak oblíbený režijní finesy a natočil hutnou elegii, jejíž ozvěny divák uslyší ještě dlouho po projekci.

Sado maso romance pro nadšený stomatology s krásnym katargickym závěrem.

Sympatickej hold i výsměch. Tvůrčí tým očividně čerpá ze zkušeností a viditelně se baví, střelba do vlastních je proto v týhle malý a příjemný komedii o to trefnější. Navíc díky poctivýmu a upřímnýmu provedení fungujou i věci otřepanější, třeba postava neschopnýho syna indisponovaný ředitelky campu, kterej to má celý udržet nad vodou, je v podání JImmyho Tatra okouzlující ozdobou filmu a spolehlivym zdrojem zábavy. Zatím co jinde by tahle skoro až karikatura mohla působit otravně, tady mě tenhle trouba se srdcem na správnym místě bavil moc a i díky němu jsem se párkrát smál i nahlas. Takže spokojenost.

To, jak se tvůrci v čele s Cruisem už pár let neustále překonávají a jak plní a překračují vysoká očekávání je mission impossible sama o sobě. Sedmý pokračování je pro mě dokonale vydřená špionážně akční podívaná, která je ve všech ohledech poctívá, a která našla perfektní balanc mezi osudovostí a odlehčeností. Určitě je to materiál pro studii (už ta práce s tempem, s motivy, s akcí versus dialogem, s postavou Ethana Hunta atd.). Uvidíme jak naváže druhá část a jak se bude série vyvíjet dál, já mám ale dojem, že tohle by mohl být Cruisův masterpiece. Plnohodnotnej kinozážitek! V porovnání s tímhle působí pátej Indy ještě smutněji.

Velmi kvalitní ve svý nenápadnosti a silný v tom, že Ritchie nekřičí moudra, ale šeptá pravdu. Podobně jako u Wrath of Man tu jde především o naplnění zvolenýho konceptu a to o moc líp asi nešlo. Ritchieho výraznej styl se daří držet při zemi a když uzda párkrát povolí, vylezou z toho momenty, který se vryjou do paměti a který příbuzným filmům chybí. PS: Výborná hudba

Sametově něžnej film o uřízlym uchu, znásilnění, únosu, vydírání a vůbec tak nějak o životě na předměstí. Krásně snovej film.

Famózně vybudovanej pomník showmanství. Opulentní jízda, z níž sálá nepřekonatelný množství energie, který chvílema až vyčerpává. V době, kdy jsou kinofilmy čím dál tím prázdnější, je Elvis podobným zjevením, jakým musel být jeho protagonista. Můj film roku.

McDonagh se pro mě stal vyhledávanym tvůrcem hned po svý prvotině. Ve všech prvních třech celovečerňácích jsem si našel scény, pasáže nebo jen útržky, který mě divácky nevýslovně těšily a kterých se mi jinde nedostává. Z Banshees of Inisherin na mě zatím nic takovýho nevykouklo, protože je to ale dílo sevřenější, co do dramaturgie vyrovnaný a soustředěný. Bezprostředně po projekci jsem byl malinko zklamanej z toho, že McDonagh tu roztomile bezelstnou premisu nepřekroutil svym typickym způsobem v třaskavý zamotaný drama a že finále neopatřil zlomovym okamžikem typu Gleesonova šplhu na radniční věž v Bruggách nebo Rockwellova procitnutí v Ebbingu. Postupně to ve mně ale vyrostlo a já si až s odstupem uvědomil, jak podmanivý a krásně natočený tohle komorní drama vlastně je. A jak cool je ten název.

Bál jsem se bezkrevnýho klasickýho pojetí, na který jsem u podobných témat zvyklej, ale dostal jsem kupodivu citlivý vyprávění o nadaný dívce, která na pozadí svýho boje s asketickýma konvencema doby řeší v jádru dost běžný, ale věčný problémy dospívání. Nakonec je mi teda velmi sympatický, že je z toho místo nezáživnýho jednostrannýho pomníku ideálu Emily Bronte spíš příběh o nadaný holce, co se prostě hledá. Chvílema se to sice trochu vleče a hlavně konec už je dost zdlouhavej, nahoru to ale táhne Emma Mackey, ze který se jen těžko spouští oči.