J.e.r.e.c

Paradoxem Motýlka je, že působí rozvlekle a místy snad až nudně, přestože se v něm pořád něco děje. Jednoznačně nejpůsobivější jsou pasáže na samotce, kde k nepoznání zbídačený McQueen po cele honí šváby a do břečkovité polévky si mačká housenky. Ve druhé polovině příběh dostane trochu větší grády a vězeňské drama se překlopí do dobrodružného filmu skoro ve stylu nějaké méně odlehčené belmondovky. Jenomže ta délka je fakt ubíjející, a i když Motýlek prakticky nevyletí z obrazu, stejně jsem se toho o něm ani o Degovi (Hoffman mi asi kvůli těm brejlím připomínal Jeana Rena z Magické hlubiny) nedozvěděl dost na to, aby mě jejich postavy začaly doopravdy zajímat. Po cvičném zhlédnutí trailerů na novou verzi musím říct, že vypadá o dost zábavnější a energičtější. 70 %

Váhání mezi třemi a čtyřmi hvězdami nakonec zaokrouhluji nahoru, protože vymáčknout celovečerní film z plastové panenky bez jakékoliv skutečné backstory je fakt... umění. Stejně jako to, že v celé (pop)kultuře našli asi jediný významný případ, kdy mužská postava slouží pouze jako příslušenství k té ženské, a dokázali to docela rafinovaně a hlavně vtipně využít. Že tahle blbůstka vydělala miliardu a půl a stala se nejúspěšnějším filmem roku 2023 je už jen lichi na růžovém dortu. Plus jsem se na mnoha místech smál a bavila mě ta přepálená barvičková stylizace a přehnaně infantilní chování prakticky všech postav, včetně sboru uniformních kravaťáků Willa Ferrella, o kterých jsem si původně myslel, že budou záporáci, jenže ono je to ve své pozitivitě tak inkluzivní, že tu vlastně žádní zlí lidé nejsou. Má to i svoje ekvivalenty celulitidy a plochých nohou - měli se vyvarovat některých až příliš na sílu tlačených mouder, přičemž poslední zhruba čtvrthodina je fakt k nepřežití, postava puberťačky je úplně zbytečná (její vztah s mámou má asi pětiminutový vývoj a pak už nic), stejně jako ta bába, co Barbie vymyslela a pár dalších věcí. Kdyby tohle vyhodili, zkrátili stopáž na hodinku a půl a vymysleli hitovější písničky, měli by komediální klasiku. Takhle je výsledkem ucházející spotřební zábava, jejíž top momenty si přehraju na youtube, ale podruhé si ji nepustím. P.S. Někde jsem tu zahlédl komentář, že různí lidé vidí v Barbie velmi různé věci. Já tam vidím Ztracený ráj od Johna Miltona. Gosling a ostatní Kenové mi připomínají Satana a padlé anděly, které Milton také všelijak očerňuje a zostouzí, ale vy si přesto nemůžete pomoci a fandíte jim... protože ten Barbie world je ve své dokonalosti tak nesnesitelný, že si o pořádnou revoltu hlasitě koleduje! 71 %

Může být polofiktivní seriál o natáčení jednoho z nejslavnějších filmů všech dob lepší než samotný film? To se vsaďte! A i když si toho Kmotra budu muset konečně dát na pořádné televizi a v originálním znění, pochybuji, že se to změní! Produkce The Offer zcela jistě probíhala daleko klidněji než ta kmotrovská a ve výsledku si všechno sedlo takřka dokonale; scénářem s hromadou silných motivů a chytlavých zápletek počínaje, přes výtečné herce (Matthew Goode!) pokračuje a pohlcující retro atmosférou konče. Celým seriálem prostupuje podobně nakažlivá energie, jakou mezi sebou mají Puzzo s Coppolou, a když na konci přijde velké emocionální zúčtování, naplno jsem pocítil, jak moc si přeju, aby to všechno dobře dopadlo, a jak moc mi záleží na všech těch postavách a jejich osudech. A to včetně Giovanniho Ribisiho, který zpočátku vypadá jako přehrávající klaun, ale jehož postava (respektive divákův vztah k ní) projde jedním z nejlepších seriálových přerodů vůbec. Tohle je nabídka, které nemůže konkurovat ani Dušek se svým kvalitním sexem! 90 %

S blížícím se koncem mě to čím dál víc ztrácelo, jako kdyby příběhu chyběla gradace a dostavovala se spíš vězeňská únava. Vedlejší linky často vyšumí do ztracena (gangsterský kápo, bachař, vlastně i dvojka vyšetřovatelů) a úplně chybí nějaká emocionální katarze, tohle chtělo lepší dramaturgii (nejlepší epizody jsou uprostřed). Hodně jsem se těšil na Egertona, ale pod tou horou svalů je fakt prkennej, jako kdyby měl divně nažehlenej ksicht a nepůsobí moc přesvědčivě. Ray Liotta hraje týpka v posledním tažení extrémně autenticky (taky přežil natáčení jen o pár měsíců) a Hauser se svým teplým hláskem konipáskem samozřejmě steals the show, ale žánrové milníky jsou sakra daleko. Mírné zklamání, byť stále kvalitka. 75 %

Co by člověk v době dnešních sterilních digiomalovánek dal za podobně temný a syrový komiks plný praktických triků? Vrána je devadesátková nekroromance jak vyšitá, a i když se Proyas teprve rozehříval na Dark City, jeho typická výtvarná stylizace dává Vráně jasně identifikovatelný ksicht. K tomu přihodil sympatické vedlejší postavy, ať už holčičku-skejťačku nebo správňáckého poldu, a bandu zapamatovatelných záporáků (u Wincotta jsem na vážkách, jestli mi sem jeho draculovská kreace sedí, nebo mě spíš sere). Nemrtvý Erik Draven vizuálně dost připomíná Jokera, ale povahou je to vlastně hodný hoch, kterého holt jenom nelze zabít. Na rozdíl od Brandona Lee, jemuž se natáčení stalo osudným. To má bohužel s Ledgerem společné. Navzdory všem pozitivům dávám jen tři hvězdy, protože výsledný dojem strašně rychle vyprchá. 70 %

Závěrečný díl je z celé trilogie asi nejlepší, byť rozhodně ne bez výhrad. Poprvé tu však fungují ty malé osobní příběhy a dramata a dynamiku přidávají i první rozepře a částečný rozkol v řadách samotných husitů. Postavy zemana z Hvozdna, jeho dcery a kněze Bydlinského jsou snad první nečernobílé charaktery celé ságy, a přestože o nějaké hlubší psychologii mluvit nelze, konečně působí jako lidé z masa a kostí. Naproti tomu Bydlinského kámoši z řad fanatických adamitů se podobají spíš feťákům z Majora Zemana. Objevují se tu i scény, kdy si člověk říká, jestli to bratři husité s tím násilím už krapet nepřehánějí - Převošt je sice samolibý kokot, ale fakt si zasloužil i se svým sluhou upálit? Těch náznaků problematizujících „revoluční hnutí“ je tu víc (možná i v důsledku uvolnění společenských poměrů) a člověk si nevyhnutelně povzdechne, o kolik lepší celá trilogie mohla být, kdyby Vávra nemusel točit podle ideologických příruček a se stalinistickými vykladači historie za zadkem. Výrazně se zlepšila také bitevní choreografie, byť střetnutí u Tábora je opět spíš pestrobarevným chaosem, ale finální bitva na Vítkově konečně poskytne ten velkolepý válečný spektákl, na který jsem celou dobu čekal. K syrovosti Statečného srdce to má pochopitelně na míle daleko, postavy umírají v patetických pózách a všechno to mlácení cepy a sudlicemi je očividně jenom jako, ale v rámci naší tehdejší kinematografie to bylo asi maximum možného. Na druhou stranu, završit trilogii zrovna ve chvíli, kdy husiti začínají diktovat nejen na domácí, ale i na evropské scéně, zanechává pocit nedořečenosti. Chtělo to minimálně pentalogii, která by končila bitvou u Lipan, historického materiálu bylo přehršel. Z dnešního pohledu se tohle skoro sedmdesát let staré drama zachycující jedno z nejhektičtějších období našich dějin hodnotí celkem složitě. Přestože záporů (přepjaté herectví, černobílé charaktery, komunistická propaganda) je zde „objektivně“ daleko víc než kladů (výprava a kostýmy), podobných (velko)filmů z našich končin je tak málo, že alespoň ze zajímavosti stojí husitská trilogie pořád za vidění. Otázkou je, koho kromě nenapravitelných nostalgiků a posluchačů Orlíku může neironicky bavit či dokonce strhnout.

Očekávaný nářez se nedostavil – drtivou část stopáže tvoří politikaření, Žižkovo mručení pod nalepenou jitrnicí a Želivského kázání. O jediné větší vzrůšo se tak postará defenestrace, i ta ale mohla být o mnoho působivější. Herecké výkony jsou divadelně strnulé a přehrávané a Höger jako Václav IV. je ve svém sebelítostivém patosu skoro směšný. To vše zastřešuje budovatelské nadšení soudruhů husitů, přičemž podivný (pseudo)milostný trojúhelník jako srdce příběhu tepe tak unyle, že než se film dokodrcá k Sudoměři, člověk už pomalu usíná. Přípravy na legendární bitvu konečně přinesou nějaké napětí, jenže když dojde na samotnou řež, tak je to jen nepřehledný antiklimatický bordel. Nepochybuji, že se Vávra snažil držet historických pramenů (bitva se odehrává přesně tam, kde ve skutečnosti, snad i ve stejný den, vypustili kvůli tomu část rybníka atd.), výprava a kostýmy rytířů na válečných koních jsou úžasné, ale to nestačí. Udělat funkční choreografii středověké bitvy o desítkách jezdců a stovkách komparsistů není žádná prdel a u nás očividně s něčím podobným nebyly žádné zkušenosti, takže to podle toho taky dopadlo. Tak snad do třetice...

Neznaje zdrojový materiál (a do větší hloubky ani dějiny husitství), nedokážu posoudit, co pochází z Jiráska, co z učebnic historie a co z propagandistických příruček KSČ. Katolickou církev mám rád asi jako osinu v prdeli, takže mistru Honzovi brojícímu proti rozežraným prelátům bych měl fandit, potíž tkví v tom, že nikdo z jeho oponentů nepřekročí hranici pohádkově zlé nebo zkažené karikatury. Alespoň že František Smolík si se svojí rolí vyhrál natolik, že od něj zcela nepokrytě opisoval Ian McDiarmid při ztvárnění Palpatina v prequelech Star Wars. Skvělé jsou dobové kostýmy hrající všemi barvami a vlastně se mi líbily i malované kulisy středověké Prahy, které filmu dodávají specifickou atmosféru. Doufám, že další díly už budou větší nářez.

Dvojka je daleko dějově pustší a emocionálně nepřístupnější než jednička. Chybí tu wow efekt z dechberoucího a přitom minimalistického designu, chybí tu úžas a radost z poznávání nového světa a asi nejvíc tu chybí jednoznačně sympatické postavy jako Halleck nebo Idaho a koneckonců i vévoda Leto. Zůstal jenom Paul. A když i ten naplnil svůj osud a proměnil se z pouštní myšky v proroka náboženských fanatiků, přetnul se mnou film i to poslední pouto a já zůstal uprostřed války ve vyprahlých pouštích Arrakisu úplně sám. Je fascinující, jak nepřívětivě a nedivácky může blockbuster za 200 mega působit. Audiovizuálně je Duna moderní filmová symfonie, ale svým vyzněním nemá nic společného s hrdinskými eposy o boji hrdinů proti zlu jako Hvězdné války, Pán prstenů nebo Avatar, motivace zdejších postav jsou morálně tak nejasné a pochybné, že jakákoliv idea dobra se ztrácí jako zrnko písku poletující mezi dunami. Nakonec jsem tak paradoxně nejvíc přilnul k představiteli nezpochybnitelného zla, Feydu-Rauthovi (Butler si připisuje po Elvisovi další monstrózní zářez!), který si pro sebe krade každou scénu a já jsem se vždy nemohl dočkat, až se objeví znovu. Villeneuve Herbertovu knihu na několika místech dost zásadně významově posunul a představil nám svou vizi nepřátelského vesmíru plného bezohledných lidí řídících se jen chladnou logikou vlastních zájmů a z ní plynoucích intrik, a opět stvořil něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Jenom mě to tentokrát nechytlo za srdce. IMAX. 85 %

Ten Jákl je fakt koumák - natočil biják o Žižkovi, který nemá se skutečným Žižkou lautr nic společného. To už mu klidně mohl dát do výbavy i ten lahký gulomet, udělat z filmu husitpunkovou variaci ve stylu Mad Maxe a mohl doručit alespoň zábavný spektákl. Takhle si jen zbůhdarma zaparazitoval na jednom z nejslavnějších jmen naší historie, nejspíš v naději, že zase zbourá pokladny kin, jak se mu to podařilo s thrillerem o dalším národním hrdinovi Jiřím Kajínkovi. Tentokrát ale šlápnul vedle a z doma utržených grošů se mu vrátila sotva desetina toho, co vrazil do rozpočtu (o tragických tržbách v USA ani nemluvě). Řezník, kupec a sedlák v jedné osobě díky kontaktům v Hollyřáholci dotáhl celkem slušnou smečku zahraničních hvězd, jejichž charisma „Medieval“ táhne, a když už dojde na bitky, nechybí na naše poměry nevídaná dávka brutality, ale to je bohužel všechno, co se dá na megafilmu za půl miliardy pochválit. Zbytek tvoří zamračené komorní (nechápu, proč za ty pytle peněz absentuje alespoň trochu velkolepé měřítko!) jakože drama o únosu a následném vyjednávání, které je proloženo pobíháním po lesích a jeskyních a obaleno nepřehledným pletichařením mocných. A ta uslzená, na sílu vmontovaná romance je vyloženě na ránu palcátem. V Kajínkovi Jákl kopíroval Baye a moc mu to nešlo. U Ghoula to zkoušel s Blair Witch (neviděl jsem) a teď přišlo na řadu Statečné srdce. A když vlastenecký patos ve jménu boje za svobodu působí lehce směšně i u Gibsona, jak to asi mohlo dopadnout v jeho béčkové kopírce z ČR? Jan Žižka není vyloženě průser, ale k vymodlenému hitu má dál než Daniel Landa k Palackému a z paměti mizí rychleji než křižáci prchající před vyjícím husitským vojskem. 65 %