RedAK

Tempo technologického a internetového vývoje vnímám odjakživa jako fascinující jev. Ve většině důležitých odvětví stojíme jako lidstvo za hovno, všechno nám strašně trvá, nemáme ambice, ve třináctým století začneme používat prasečí střeva jako provizorní kondom a za čtyři sta let ho hrdě zdokonalíme tím, že nejdřív vyndáme střevo z prasete. Prostě na klídeček, dopohůdki, proč to hrotit. Jenomže teď jsme překvapili, tuto novodobou digitální epochu už nemusím přepočítávat na morové epidemie ani rozpadlé kontinenty, bohatě si vystačím se svými narozeninovými dorty, které si každý rok společně s rodinou, mnoha přáteli a milující partnerkou jenom představuju, protože neexistujou. Skutečně tomu není tak dávno, co jsem v dětském domově tahal za provázek mentála Vítka, v té době sice už mobilní telefony pomalu startovaly, ale tenkrát se ještě přenášely v cestovních kufrech a v pohodě se s nimi dal umlátit jeden dospělý, průměrně ochrnutý vozíčkář. Technologickou evoluci lze zmapovat i vydatnější formou, než je informačně suchopárná dokumentaristika, která mi sice v tomto případě nevadila, ale do nejdrobnějších záhybů si dovedu představit neméně poučný výklad zachycující dosavadní rozvoj digitálního pornoprůmyslu. Lidé jako já, kteří permanentně vypadají jako po automobilové nehodě, protože zrovna stáli ve frontě na hovna, když se rozdával vzhled, by měli této době žehnat. Díky neomezenému přísunu nejzvrácenějšího multiotvorového péčka a vzduchu, ve kterém už je víc wifi signálu než kyslíku, máme stále svěží klidná péra a nemohoucí stařenky v parku pod barákem se konečně nemusí bát, že zítra skončí jako hlavní reportáž Krimi zpráv. Dny, kdy jsme si leštili buráky nad rozpixelovanou 14kb/h se načítající fotkou Xeny a Gabriely, kterou nám e-mailem poslal retardovaný kolega z práce, jsou dávno pryč! Oculus, virtuální realita a incestní gruppen pissing v UHD kvalitě – zasloužili jsme to, kluci!

Bohužel jsem už navždy poznamenán půvabným kouzlem esteticky odporného pomatence Megvájra, který společně se svoji nazzipatkou spider-manovi dodal tu správnou úroveň pojašenosti. Ale tady ten Gárfíld? Pche! Precizně vymodelovaný plájbój, co vypadá za všech okolností stejně perfektně; když prší, když fouká, když sněží, když sere. Zločince chytá s ukazováčkem v nose, malíčkem v uchu, prostředníčkem v prdeli a u toho stíhá sázet hlášky, za které by se nemusel stydět ani Chuck Norris. Trapný příběh prošpikován ještě trapnější milostnou linií film také věru nezachrání. Marc měl určitě zůstat u těch přesládlých romanťáren a nesrat do filmu tunu digitálních fíčurinek. Vizuální háv to má nepochybně na obstojné úrovni, ale obdobné efekty se na nás dnes valí doslova ze všech stran a já se bojím, když si jdu do špajzky pro šišku lovečáku, že na mě vyskočí hobití transformer s invazí mumifikovaných avengerů. Dokud nevopíchám Tobeyho, můj duševní blok mi zřejmě nikdy nedovolí napálit této sérii více jak dvě hvězdy.

Vážení, vytýkat válečnému filmu, že obsahuje komplexní rodinnou zápletku hlavního hrdiny, je teda pěkná píčovina. Nebýt tam ty trampoty depresivní hospodyňky v krizi středně intenzivní menstruace, tak by se z filmu stal suchopárný videomanuál na to, jak lze dvaatřiceti způsoby správně nahodit fasádu šedou kůrou mozkovou. A vůbec, Clint je starý kýčař, ten by tu špetku dojemného dramatu naprcal naprosto kamkoliv. I do receptu na gulášovou bábovku podle Ládi Hrušky by zvládl napasovat tragický osud piškotu, který ve Vršovické pekárně sjel omylem z výrobního pásu a byl tak po dobu tří nekonečných týdnů odtržen od své rodiny, až jej nakonec našel místní bezdomovec a s láskou ho jako vlastního namočil do vaječného likéru. A už vidím tu Kauflanďáckou reklamu: "Každý chleba je tragickým příběhem obilí, které se mohlo stát pivem, ale nevyšlo to. Happy endy prodáváme u nás za dvacet čtyři devadesát včetně zálohy. I Clintovi chutnalo!". A ač mi hezky sedl i Bradley, protože je to zkrátka chlap jak mešita, a Allah mi buď svědkem, že kdybych měl v oblibě zvedání stožárů v tunelech, tak bych se mu nezdráhal přeleštit kvér, ale jinak to byl film průměrný a táhnoucí se jak nazelenalý vaginální výtok od koulí až ke kundě. A závěr mě potěšil. Vytrvale odolávat syfilisu, aby vás nakonec zabily zkažený lasagně, to dokáže pokurvit reputaci.

Tak a dost kurva! Cituji matičku všech pseudointelektuálů, kteří by bez její existence byli vylízaní jak dóza od paštiky v průměrné somálské vesnici, a to sice madam Wikipedii: "Horor (z angl. horror - hrůza, zděšení) je umělecký žánr, jehož cílem je u čtenáře nebo diváka vyvolat pocit strachu a děsu.". Nikde na Novinkách jsem v posledních dnech nečetl, že by se nějaký kretén vrátil v čase, análně znásilnil tehdejšího krále římské říše, kompletně tak změnil interpretaci latinského písma a tudíž se tam ve skutečnosti píše "Horor (z nazi. höven - sračka, průjem) je strašná kokotina, jejíž cílem je člověka nasrat a nudou ho donutit myslet na sex s vlastní sestrou.". Tak proč se mi to sakra zase dělo? Jasně, protože na to myslím bez přestání denně, ale přesto! Strašidelná panenka, bububu! Místním kritikům, jak tak koukám, stačí k pořádně propocenému vyděšení s náběhem na infarkt i jedno extra tiché "baf" od čtyřleté neteře, která se v kavárně, kam jste si spolu zašli na dýňové latté, vynořila zpoza rohu. Kdybyste ji alespoň den předtím znásilnili a zakopali na zahradě, tak už by se to pochopit dalo, ale takhle? Avšak zpět k filmu. Nejen, že to nebylo děsivé, ale taky to nebylo zábavné, takže bych pro příště raději třídil sůl od pepře v boxerských rukavicích, se zavázanýma očima hádal jména štětek podle pohlavních nemocí, nebo prostě dělal cokoliv zábavnějšího, tedy naprosto cokoliv. Hvězdu dávám za jednu solidní lekačku. Když jsem z nudy během projekce v náprsní kapse napoprvé nenahmatal svůj sáček kokainu, lekl jsem se k posrání.

Vzhledem ke zde tolik proklamované syrovosti a brutalitě bych nečekal, že si u toho všeho vyřezávání srdcí, drcení lebek a modelování zvířátek z vnitřností rozmasakrovaných degenů, budu vesele papkat Pribináček a jediný moment, u kterého se zatvářím mírně znechuceně bude ten, kdy s podivem vytáhnu z tlamy plný tvarohovýho krému kus něčího nehtu. Je sice pravdou, že se mému šestiletému synovci, se kterým jsem si udělal hezkou filmovou neděli, při vytrhávání masa z těla zvedal kufr, přesto jsem čekal něco víc. Oceňuji interesantní výpravu a Melův smysl i pro ten nejmenší detail zahrnující 315 kilogramů piercingu, stejně jako pečlivý výběr neznámých (ne)herců, (i když jsem měl pocit, že jsem tam zahlédl Honzu Krause), ale ten závěr á la terminátor skříženej s Chuckem Norrisem a řízlej Simírem Gerchánem to celý poslal do hluboký nemytý prdele.

V Česku se zrodil další Jára světového formátu, vedle Járy Guru a Cimrmana je tu nově i Jára Soukup; věhlasný novinář, advokát, boxer, rétor s dikcí Parkinsona a moderující mozková příhoda v jedné osobě. V neposlední řadě také generální ředitel tévé Barrandov, stanice populární mezi českými důchodci a Milošem, kde se svojí milovanou nabíječkou Kateřinou Brožovou osídlil prakticky všechny svoje obskurní pořady i relace. Tuzemské televizní kanály jsou takovým hezkým ekvivalentem Ripleyova muzea kuriozit a přestože v nich bují nespočet rakovin co minutu, vedle Járy se i gastroterorista Láďa Hruška jeví jako celkem sympatický vřed v kšiltovce. On to nejspíš i ten Jára nemyslí úplně špatně, vždyť si jenom koupil televizi, obsadil do ní sebe, starou, Okamuru, pár imigrantů do štábu a na moderátorské úrovni autistického jůťubera s poruchou soustředění a rekordní kadencí pěti přeřeknutí za slovo vpaluje do obrazovek jednu neopakovatelnou změť pixelů za druhou. Za pozornost stojí určitě i výčet názvů pořadů, které si Jára sám moderuje: po seriózní diskuzi v Duelu Jaromíra Soukupa se můžeme intelektuálně obohatit v Aréně Jaromíra Soukupa, pak se zdravě rozhořčit v Kauzách Jaromíra Soukupa, abychom v závěru uznale pokyvovali nad Instinkty Jaromíra Soukupa. Jára si názvy svých pořadů zřejmě losuje v generátoru náhodných slov, za která vždy naprcá svoje jméno a další hodinová výplň v bizarním televizním programu je na světě. Není proto vyloučeno, že se v budoucnu dočkáme Úchylek Jaromíra Soukupa, Nádorů Jaromíra Soukupa či Seznamu náhodných podstatných jmen Jaromíra Soukupa. A pak se nezapomeňme divit, že nám tu vládne SPD, HIV a AIDS, když svojí sledovaností dáváme tomuto přežít.

Ke svému jubilejnímu 1000. hodnocení jsem si vybral jinou jubilejní událost – historicky první a doposud unikátní odpad! mé nejoblíbenější souložnice slečny Smilly. To milé děvče je totiž schopno bez zardění opětkovat i televizní reklamu na tělové mléko a já proto musel vědět, jaká antická dramata se v tomto pekelném dokumentaristickém zvěrstvu odehrávají. Zejména pak s přihlédnutím k faktu, že pojednávají o nejhřejivějším domově filmových fanoušků v naší galaxii ;-), jak neskromně tvrdí sám ó velký automaticky vygenerovaný ČSFD Poser, kterého ani za 15 let nedokázal náš HOMOtáta naučit, že emotikon v žádném případě nenahrazuje interpunkci. Avšak, jak už je patrné z mého hodnocení, já se u toho vůbec nepoblil a únik moči by se dal přepočítávat opravdu jen na mililitry. Vlastně jsem ty chcánky souměrně prokládal hlasitým smíchem, protože takový ansámbl zmutovaných individuí byste nenašli ani v Pokémonech. Na straně jedné přiteplený Slovák se svojí Addamsovou rodinou, až do krve hájící tento výkvět populárně kulturní publicistiky, na straně druhé senilní grupa arogantních pseudoznalců, kteří každé ráno snídají Šalamounovo hovno s posypem Ježíšovy kožní plísně, a někde mezi balancuje neschopný lempl Procházka, který stojí jako režisér za úplné hovno. Dokument asi ČTéčko stříhalo v Malování, jinak si nedokážu vysvětlit všechny ty dramatické texty ve fontu Comic Sans, kreativně vložené do černočerného pozadí. Ale jak už jsem naznačil, formu s obsahem zde plnohodnotně zastiňuje totální bizár. Jako třeba ten přemoudřelý olysalý geront, který apriori odsoudí celou databázi, její uživatele nepřímo označí za unifikované stádo filmových diletantů, a přitom neví ani takovou základní informaci, jako že je tu možnost registrace (ta hromádka písmenek se tady asi zjevuje kouzlem, blbečku). A což teprve pan Vachek, který ráno nejprve provětrá seschlého lofasa, pak se jde poprvé v životě podívat na ČSFD, přičemž dopoledne už fundovaně polemizuje s Pomothym na nějakém stupidním semináři a celou jeho HOMObázi brilantně shrne slovy: „Prostě to je, no. Nic to vlastně nemůže udělat ničemu, ale protože to může bejt, tak to je.“ A podobných kokotů, pro které není film primárně zábava, nýbrž obyčejná zdechlina, kterou můžou až do bezvědomí pitvat a hledat v ní neexistující hloubky a přesahy, je tam celá neúnosně početná řada. Slyšet je třeba takový Shyamalan, tak si jen nechápavě zaťuká na čelo a řekne cosi jako: „Ježiši, já si chtěl prostě jen natočit biják o chlápkovi, kterej je duch, s těma žvástama o narativní exploataci běžte do piče!“ Vzhledem k tomu, že je tady docela málo hodnocení, naservíruju vám jednoklikací dárkové balení rovnou sem, protože to opravdu stojí za to, aneb humorná půlhodinka o tom, jak jedni kokoti blábolí o druhých kokotech a ten největší kokot to celé natáčí.

Nerad bych jakkoliv zpochybňoval pětihvězdičková hodnocení mých velectěných kolegů a bezkonkrurenčích filmových kritiků směrem k této brilantní špici filmové tvorby a uznávám, že nejspíše bude chyba ve mně, přesto si, samozřejmě v rámci tolerance a bezvýhradné loajality, neodpustím jemné přátelské pošťouchnutí: ty pičo, ste se posrali, ne?! No, a hned se tu dá lépe dýchat. Děkuji za pozornost.

"Ťuk ťuk, smrdí ti z držky!". "Ježiši, buď trochu v klidu, tady nejsme na dětským hřišti". "Tvoje matka šlapala za šroubky!". "Do prdele, Ištváne, nechovej se laskavě jak prase". "Ať mi vykouří imbusák!". "A stačí! Co tady chceš?". "Ááále, výživně jsem zřezal starou a růže, to by ses uchechtal, čéče, kolik hnojivky musím dát na jeden záhonek. Tak si asi jen naseru na zálivku a zase půjdu". "Nechtěl bys mi vykouřit péro?". "Chtěl". "Ok, to vyřešíme potom". "Ale počkej, trochu by sis to u mě vyžehlit přeci jen mohl". "Tak jo, povídej". "Nějaká ženská. Vskutku natolik otravná, že po mně chce sex. Mohl by sis ji hned odnést a zadarmo nabízet všem soudným heterosexuálům, nebo já se z ní fakt pobliju. Zaručuji ti, že od teď budu píchat jenom chlapečky a nezapomenu to kdekoliv zmínit, fakt! Když už budeš v tom, přiber s sebou i mě, než mi z ní definitivně mrdne. Díky."

Začínám dobrovolně zvyšovat frekvenci dávek veselvitinu, poněvadž se po něm cítím být tak nějak nadstandardně inteligentní, ale to se během projekce Jaroměřických manuálů na sebevraždu cítí být i pytlík mouky. Pokoušet se v tomto obskurním panoptiku režijní kinematografie nalézt regulérně ten nejhorší možný výtvor, jednoduše nelze. Každý je něčím výjimečný a každý vyniká v odlišném aspektu nepřekonatelné debility. Osobně zastávám názor, že na porodním sále, ještě předtím, než Jeníka protáhli ven kundou jeho mámy, měl být přítomen nějaký zkušený, životem protřelý deratizátor, jenž by infikovanou dělohu preventivně zamořil Raidem. Teď už je však pozdě a na youtube existuje hned 983 lidí, kteří podstoupili nedobrovolnou lobotomii.