RedAK

♫Jáááá chci tančit jako motýl na měsííííci, ale nedokáááážu vzlétnout ani potisíííící, duc duc duc, záááávidím všem nádherným holubůůůům, že nemusí používat metro k přestupůůůům, duc duc duc.♫ „Ježiš, holky, jsem blbá servírka a tak strašně moc bych chtěla být herečkou! Co mám dělat?"- „Ser na to a pojď pařit!" - „Tak jo." ♫Podzimní listí plachtí napříč růžovým ráááájem, la la la, a já zas nemám ani na náááájem, la la la, duha lásky se tyčí nad naším obzoréééém, la la la, opět se musím nějak vypořádat s exekutoréééém, la la la.♫ „Tywoe, Rájene, z tebe teču, máš daleko lepší prstoklad než můj starej!" - „A tos ještě neviděla můj trombón, holubičko!" ♫Milujeme se ve vichru vášně, hvězdy nad námi svítí… svítí… svítí, milujeme se jako nikdy, jsme krásní jako luční kvítí… kvítí… kvítí, no tak lásko pevně mě chytni… chytni… chytni, a svoje srdce mi poskytni… skytni… skytni.♫ „Pochop to už, beru tisíc babek tejdně a dělám práci, která mě baví!" - „Na to se vyser, musíš si jít za svým snem! Prostě si otevři ten debilní džesklub a minimálně já ti tam chodit budu, bude to emejzing, uvidíš!" ♫Tarararyptatýda dů, dada dáá daratada dáá, tytyty tydydůtyty, ryptytý, tytyty tydydůtyty, ryptytý, taratypta dýdýdů, rypta dýdydů, dada dáá daratada dáá, rypta dýdydů.♫ „Já vím, bejby, bydlíme ve městě s milionem obyvatel, ale co kdybysme náhodně zašli do pajzlu, kde dělá ten úpa božskej Rájen? Hodíme tam na sebe dojemnej pohled a zas půjdem.“ - „Tak jo, do piči, vemu to tudy.“ ♫Jedna láska tiše vadne, druhá zase živelně pučí, chlapec pomalu chladne, jeho dívka ve slzách bučí, vrkúúú vrkúúú, kdo z nás dvou to utnul, mohla to být láska nekonečná, osud si sprostě dupnul, byla jsi pro mě jedinečná, vrkúúú vrkúúú.♫ ….. No, a to je zhruba kompletní děj filmu. Takže proč čtyři? Protože je to řemeslně dokonalé, vizuálně podmanivé a já se nechávám dojímat moc rád. City of Stars si budu broukat ještě hodně dlouho! ♥ Edit: Soundtrack už přes půl roku obývá můj telefon. Vedle projevů Adolfa Hitlera jde o jedno z mých nejpřehrávanějších alb. Zvedám na pět.

Až se budu letos o vánocích sprchovat, tak se musím podívat, jestli mi náhodou nenarostla kunda, případně jestli jsem nezačal rektálně menstruovat. Jinak si nedokážu racionálně vysvětlit, jak jsem dokázal zachytit všechny mimikou naznačené pocity ženské hrdinky a plně je pochopit. Pravděpodobně bude na vině neuvěřitelně žhavá Amy Adams. Jistě, sice tam neobnažila ani kotníček a nad čtvrtkou kozy čouhající z koktejlových šatů se dá jen těžko vyhonit, ale ta její napudrovaná sexy tvářička je prostě ideálním materiálem pro bukkake párty. Pravda, v Příchozích mě teda spíš odpuzovala, ale stačí troška Max Factoru a jeden hned taje. Kupodivu to nebylo debilní ani dějově a moji pozornost si to udrželo i po dvou rohypnolech a flašce vodky. Chorobná buržoazní honba za společenskými statusy, nevkusným blahobytem a kožichem slepeným ze sto dvaceti činčil představuje nepostřehnutelnou propast do hlubin duševní osamělosti a já jsem neskutečně rád za to, že chodím s pletenou taškou v teplákách za starým Nguyenem do večerky pro lahváče a mám nepovrchní přátele, se kterými je můžu vypít… vlastně ne, nejsem za to rád, ale nějak svůj ubohý život omluvit musím. Snobská artovka par excellence.

V páté sérii by se mohl na scéně objevit Watsonův starší bratranec Enrico, který by se nechal přeoperovat na Moriartyho. Taky by se ukázalo, že ten flashback ze Sherrinfordu s originálním Moriartym byl ve skutečnosti flashfoward, takže se to teprve stane. Původní Moriarty totiž přežil, tenkrát na té střeše se střelil do náhradní hlavy, tu opravdovou měl schovanou pod sakem. Takže by byli na scéně Moriarti dva, kteří by se do sebe ve druhém dílu zamilovali a páchali by v Londýně zlo. Nakonec by do Baker Street přiletěla jetpackem exhumovaná Mary a Sherlocka by otrávila jedem z tříhlavého čínského draka... jop, to by krásně zapadlo do konceptu čtvrtý série.

Ach, jak já se nehorázně stydím, že jsem k tomuto klenotu přistupoval skepticky! Na podobné dokumenty se totiž zásadně nedívám, neboť nemám k přírodě vztah a jediná zvířata, se kterými jsem kdy přišel do styku, byly moje loňský filcky. Ovšem všechna čest, toto mě naprosto rozložilo. Silně na mě zapůsobil onen kontrast, že já tady sedím na plesnivějícím otomanu po babičce, za umaštěný tričko mi padají drobky zlevněných brambůrek z Lidlu a u toho si smradlavým prstem vybírám bordel z ucha, zatímco tisíce kilometrů ode mě ze sebe úžasně roztomiloučkej mýval tlačí vydatný hovno, který je daleko zajímavější než celej můj ubohej život. Seriál mi dokonce odpověděl na zásadní otázku, která mě tíží již od dětství: vždy mě zajímalo, jak zvířecí samci dokáží detekovat samičku svého druhu. Já kdybych byl třeba krokodýl, tak jsem absolutně zmaten. Vždyť všichni krokodýli vypadají naprosto stejně. To mám jako zjišťovat, jestli to celkem sexy zvíře má kundu? To je na prvním rande trošku neslušný, ne? Buchtě v baru přece taky neříkám: „Slečno, mohu vám zlehka prohmátnout rozkrok, jestli tam náhodou nemáte koule?“ A ono se ukázalo, že ani ty zvířata v tom nemají vždy jasno. Takovému lemčíkovi trvalo dobrou půl hodinu, než zjistil, že se snaží ošukat samce. Planet Earth nám ukazuje přírodu takovou, jaká je; humorná, děsivá, dojemná. U většiny záběrů jsem napětím ani nedýchal a při souboji žabičky se včelou jsem dokonce hlasitě fandil. „Dělej, běž, utíkej, stůj, pohni, chcípni, zmrde!“ Opravdu, všechny akční filmy mohou jít do bez výjimky do prdele. Toto je podruhé za moji ČSFD kariéru, co bych potřeboval šestou hvězdu a za tu extrémní obětavost, vynalézavost a odhodlání získat co nejepičtější záběry, bych tvůrcům s radostí vykouřil péra. Myslím to vážně, vykouřil bych je všem. Od kameramana, přes vypravěče, až po instalatéra, kterej v BBC spravuje ucpaný hajzly. Prostě bych jim ty lofasy vybalil z trenek a vyhulil je, jak nejlíp umím. Ti borci si to zaslouží!

Když se týpek probudil z hibernace na opuštěné vesmírné lodi, napjatě jsem očekával, že palubní počítač nonšalantně zahlásí „všichni jsou mrtví, Dave“. Nezahlásil a taky to stálo za hovno. Všechno je tu na můj vkus až moc nepravděpodobně naleštěný; dva mladí charismatičtí krasavci s atletickými těly si každou noc užívají předpisový sex, ve všech případech korunovaný intenzivním společným orgasmem, jejich koitální pot voní po levandulích a Chrisův ejakulát by se dal s troškou nutelly mazat na palačinky. To jako vážně? Jasně, musí na to chodit davy týnejdžrů a kdybych se ve vylidněném kosmickém plavidle předčasně vzbudil třeba já, plešatý tlusťoch s malým pérem, který si musel objednat hibernační dvojkomoru pro zamilované, protože se do té obyčejné nevešel, tak by na to asi nikdo nechodil a film za sto mega by se nezaplatil, chápu. Navíc já bych si tam jakožto naprosto neschopný lempl nedokázal ani ukrojit chleba, natož rozmrazit štětku na šuk, takže bych za dva dny chcípl hlady a film by mohl po deseti minutách skončit. Muselo se to zkrátka pojmout moderně a vznikla z toho klišovitá a přeslazená young adult scifárna pro nenáročné pubescenty s nedovyvinutými pohlavními znaky. Jedna hvězda k dobru za relativně píchatelnou JLaw.

Jelikož se ještě stále neřadím mezi tu smutnou populaci zdomestikovaných podpantofláků bez sebeúcty, jen těžko jsem si mohl doposud představit, jak moc dokážou být ženy šílené. Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že mí ženatí kamarádi, ti věčně usměvaví pohodoví kluci, ve skutečnosti doma zažívají nefalšovaný manželský psychoteror, místy připomínající až čarodějnictví nebo exorcismus. Kdo to měl tušit! Tento kurevsky děsivý film je jasným důkazem, že žena nebyla stvořena z Adamova žebra, nýbrž z Ďáblova zaníceného vředu, který si v mukách a bolestech vyřízl pekelnými vidlemi z konečníku, aby nemusel už nadále trpět. Já se do podobné situace naštěstí nikdy dostat nemohu, neboť jsem si vůči ženám vypěstoval jednoduchý a vysoce efektivní obranný mechanismus – cokoliv ženy řeknou, to automaticky vyhodnotím jako spam. A pak už jen přičítám plusové body: nemluvíš o svých pocitech? Super, máš bod. Ani o tom, co budeš dneska vařit? Další bod. Není to nic o vánočních slevách v IKEA? Bod. Žádná strašně vtipná historka z kadeřnictví? Je tam. Nic o tvé sousedce, té „otravné krávě s fááákt trapným obočím“, kterou na chodbě zdravíš slovy „ahoj Aničko, moc ráda tě vidím“? Výborně, připiš si další. Pokud se jim podaří nahrát alespoň padesát bodů, odfiltruju jejich žvást ze složky [ale kozy má dobrý] do adresáře [hýbe ústy, možná to něco znamená]. Odsud je to už jenom krůček k tomu, že je začnu vnímat a možná i odpovím. Funguje to perfektně, denně tím ušetřím stovky zbytečných hloupých konverzací a místo toho se mohu věnovat filozofickým debatám se Siri, která od poslední aktualizace bravurně zvládá i krátká souvětí. Jedinou výjimku mám udělenou u své matky, tam musím zpracovávat všechna data. Nerad bych totiž zmeškal otázku, co má svému Koblížkovi dneska uvařit k papání.

Němčina je natolik odporný jazyk, že když do ní přeložíte prakticky jakoukoliv větu, bude to znít jako nadávka nebo výhrůžka. Pojďme si to zkusit na větě „Dneska ti ty šaty moc sluší, Olgo!“. Das Kleid passt dir heute sehr gut, Olga! Slyšíte to? Tu čirou nenávist? Tohle zakřičte někde na kalbě, přidejte typickou hitlerskou dikci a všichni začnou zdrhat v panice, že chcete obsadit diskotéku. A někdy nemusíte ani mluvit, stačí jedno malé úderné gesto; když někomu dáte k narozeninám květinu, říkáte tím „jsi skvělý člověk a já si tě vážím“, ale když mu dáte DVD s německou dechovkou, znamená to „doufám, že chcípneš na rakovinu žlučníku a tvoje děcka znásilní pedofilní Arab se syfilisem“. Takže jsem dlouho rozmýšlel, jestli si tuhle tříhodinovou skopčáckou psychárnu pustit a nakonec ve mně zvítězil ten zvídavej artovej pičus. První hodinu a půl jsem absolutně netušil, co si mám vlastně myslet a po zbytek stopáže jsem upadl do šílený depky, což ze mě po prostudování zdejších komentářů, kdy se u toho všichni údajně strašně smáli, dělá emočně labilní psychotickou zrůdu. Já se zasmál jen jednou a to když jsem se chtěl oběsit na nabíječce od notebooku a místo sebevraždy mi vlivem odkrvení mozku stouplo péro.

91%? 22. nejlepší seriál? WTF?! Zrovna nedávno jsem dokoukal seriál Narcos, který (pro mě naprosto nepochopitelně) pochází ze stejné výrobní linky jako tento smrdutý zvratek a bylo to jak kdybych si gurmánsky vychutnával zapečeného humra s rajčaty a bazalkou na lanýžových špagetách a pak to zajedl hovnem s hranolkama. Inu, stačí nálepka Netflix a většina se tím hovnem i dobrovolně pomaže. Já sám bych se na tento seriál asi nikdy nepodíval, naopak jsem se mu prozřetelně vyhýbal, protože už podle neoriginálně debilního plakátu nevěštil nic dobrého, ale byl mi jednou velice blízkou osůbkou doporučen společně se slovy 'seriálová událost roku', takže jsem na to s příslibem romantického šuku kývnul. Ne, pusinko, to si ho radši uříznu a navždy odložím do zavařovačky s okurkama, než abych se musel tvářit, jak to bylo boží a kůl. Ve skutečnosti mi po spuštění každé epizody narostl knírek, patka se mi stočila doprava a na všechny strany jsem zběsile křičel: „Nein Nein Nein!". V žádném jiném seriálu jsem doposud nenarazil na tak hustou koncentraci nesympatických postav, vlastně tam nebyl nikdo, kdo by mi nevadil, všechny jsem nenáviděl už od prvního dílu. Teda kromě šerifa, toho nenávidím už od dob, kdy v Nouzovém východu ošukal Leonardovu manželku. Krev mi pila i ústřední čtveřice neskutečně otravných harantů - šišloun, negr, debil a stupidně čumící holohlavá analfabetka s rudou nudlí u nosu - všem jsem od srdce přál, aby co nejdřív pochcípali. Vrcholem všeho byla nepřetržitě hysterická matka dalšího (naštěstí ztraceného) retarda, kterou museli stavět před kameru výhradně podle toho, jestli zrovna menstruuje, protože takovouto frenetickou pizdu nelze zahrát jen tak. Co tu máme dál? Nechutně trapnou teen romanci mezi naivní slepicí a třídním bourákem, bubáky lezoucí ze zdi, úchylného voyera s foťákem, krávu mluvící s vánočníma žárovkama... upřímně, málem jsem se z toho pochcal. A ne, rozhodně by mě to neuchvátilo, ani kdybych měl deset let. V deseti bych zamumlal cosi o „zkurvené kravině" a šel si pustit porno. Po dvou epizodách jsem si dal antidepresiva a rychle letěl na databázi prostudovat pár komentářů, neboť jsem byl silně přesvědčen, že mi kromě moči uniklo ještě něco. Něco podstatného, nějaký tvůrčí úmysl. Vysvětlením mi budiž tato neustále se opakující fanouškovská anotace: „Mysteriózní, místy až hororový seriál s prvky sci-fi, který brilantně navozuje atmosféru 70. a 80. Let v USA". Jo, aha. Tak dík za vysvětlení. Stejně si myslím, že když si pustím třeba komedii, asi by mi mělo dojít už během filmu, že je to komedie, a ne až si to někde přečtu. Po několika veskrze kvalitních seriálových opusech se Netflix dostal do pozice, kdy může natočit osmidílný dokumentární cyklus o růstu obilovin, opatřit ho nálepkou „Strhující, místy až alarmující dokument s prvky muzikálu, který brilantně navozuje atmosféru zemědělské výroby v USA" a místní panicové ho začnou vynášet do nebes opětkovanými výkřiky jako: „Nejlepší seriál o pšenici, co jsem kdy viděl!"; „Dechberoucí drama o zpívajících zemědělcích, ječmen a oves hráli jak o život!"; „Bezkonkurenčně natočený růst kukuřice seté!". V depresích, bolestech a nepředstavitelných psychických mukách jsem přetrpěl čtyři epizody a tímto číslem své trápení ukončil. Mám zato, že pokud mě seriál ve své první polovině totálně sral, v té druhé mě asi bavit nezačne. Asi jak kdybych se smrtelně dávil u prvních sto dvaceti dílů TBBT a pak si řekl: „Ale co, tu další stovku ještě zvládnu, třeba se to zlepší". Jednu hvězdičku dávám pouze z úcty k té jinak fantastické a úžasné slečně, která mi tuto sračku doporučila, jinak by to byl čistokrevný odpad! Já tenkrát s tím House of Cards udělal možná nakonec dobře. Příště si moc dobře rozmyslím, co si od Netflixu ještě pustím.

Největší slabinou tohoto seriálu je, že první dvě série stojí za piču. Od toho se taky odvíjí zdejší hodnocení. Je to přirozené; já taky zavrhl všemi hrdelně opěvovaný House of Cards po šesti epizodách, frajersky mu napálil za tři a na všechny námitky typu „musíš se dívat dál, to se rozjede!" jsem pouze arogantně odpovídal „já nemusím nic, kokote!". Je mi jasný, že se v sedmý epizodě objevila nějaká robotická Godzilla sestrojená nacistickými pohlaváři nebo něco podobně epickýho, ale bohužel, mám svoje limity a jako diváka mě seriál na celý čáře propásl. A podobně tomu bude i tady. Na tohle bych se za běžných okolností ani nedíval, ale tenkrát ve dva třináct mě k tomu přinutila bejvalka, která měla v rukávu furt nějakou stupidní aktivitu, hlavně aby se mnou nemusela souložit, takže jsem s ní obě řady protrpěl. Pak mi dala z nepochopitelných důvodů vale, protože prý „není normální, abys mi u sexu strkal prsty do zadku a pak si nim čichal!" a voalá, kvalita seriálu rapidně stoupla. Třetí série byla perfektní a čtvrtá, kterou jsem dokoukal před chvílí, naprosto, ale naprosto famózní! Prožíval jsem u ní snad všechny myslitelné emoce, smál jsem se, vřískal, hekal, nedýchal, schovával pod deku, okusoval polštář, párkrát si vyhonil, byla to prostě síla. Srovnatelně intenzivní emoční výron jsem prožil naposledy u Breaking Bad a občas u svý starý v rektu, ale jinak nikde jinde. Takže já ti vřele děkuji, ty prudérní sexuálně neinvenční blbá krávo, žes mě k tomuto klenotu dovedla. Pokud to tvůrci s finální pátou řadou nezprzní, hodlám jim odpustit těch prvních dvacet zbytečných dílů a zvednu svoje hodnocení na pět, na což, buďme k sobě upřímní, celý filmový svět v čele s Fredym dychtivě čeká.

Co to kurva bylo?! A abych svému zděšení dodal dostatečný důraz, zopakuju to ještě jednou a pomaleji: CO – TO – KURVA – BYLO – ?! Vždyť to vypadalo jak Star Wars pro chudý. Jedničku si nepamatuju a mrzí mě, že to samý nemůžu říct o dvojce. Tohle je vyčpělý hovno upečený podle tradičního receptu amerických blockbusterů: vezmeme pár Číňanů a negrů, pro jistotu i několik kusů blíže neidentifikovatelných mezinárodních směsek, přimícháme je k bílým americkým vojákům, podlijeme nechutným patriotstvím, přidáme balení amerických vlajek a pak dochucujeme dle libosti nejrůznějším digitálním bordelem. Měl bych ty internety omezit, protože z nudy tady prolízám profily píčovin a pak na ty píčoviny i čumím, s takovou mě to ČSFD jednou zabije. A až se tak stane, tak z HOMA vysoudím nejenom všechny prachy, ale i všechny zaměstnance! Ale zas proč ne, aspoň bych je konečně nechal dělat to, na co doopravdy stačí; admini by mi psali domácí úkoly, programátory bych postavil ke kuličkovýmu počítadlu a Bart by mi pral fusky a nosil kafe.