Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Akční
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Krátkometrážní

Recenze (293)

plakát

Odebrat z přátel (2014) 

Za běžných okolností bych to s pérem v ruce neváhal nekompromisně ocejchovat regulérním odpadem! a ještě na to provokativně vyzvracet slova jako "všichni", "jste" nebo "kokoti", abych tak fikaně vyselektoval běžné osazenstvo od pozérského buzeranstva, ale nakonec se do mého hodnocení promítne i špetka nostalgie a pochopení, poněvadž mně se tenkrát v šestadevadesátém stalo něco velice, velice podobného a to vám povím, nebyl to žádný med! Bylo mi čerstvých patnáct, s rodiči jsme okupovali starý bunkr po Himlhergotových a internet byl nadbytečným luxusem. Vlastně jediný, kdo k němu měl tehdy přístup, byl tamní kongresman a předseda hospodské rady Jožka, který ho ráno nastartoval, přes den si skočil s klukama z radnice do nádražního bufetu na pár panáků leteckého benzínu s limetkou a večer už měl načtené oba dva emaily. My, běžní smrtelníci, jsme se museli dorozumívat postaru a protože vypalování symbolů do obilí bylo příliš komplikované, zkoušeli jsme spolu mluvit. Prázdniny se rozjely naprosto parádně; já a kamarádi jsme se jako dospívající rebelové začali uvědoměle vzpírat systému, takže jsme jednou nepřišli na sraz dobrovolných hasičů, při přecházení silnice jsme se ohlíželi do stran jenom padesátkrát a u kulturáku jsme zahodili obal od tatranky. Byli jsme zkrátka postrachem celého hřbitova i polňačky za rybníkem. Jenže pak se to v jediný osudný okamžik celé zvrtlo, dorazila mi totiž textová zpráva. Podepsal jsem tedy doručenku, převzal si dopis a popřál devadesátileté pošťačce Blažkové šťastnou cestu zpět do osady. "Vím, kde schováváte svoji tajnou krabici s Playboyi a hroznovým vínem!" stálo v dokumentu úhledným fontem. Propadl jsem panice a ihned svolal skupinový chat v lese u studánky. Honza Piškot z devítky, který měl z poštovní informatiky samé jedničky, usoudil, že odesílatel nepůjde vypátrat, protože využil anonymního režimu a na dopis nenapsal zpáteční adresu. Byli jsme v pasti, podezřelý byl každý z nás. Tedy kromě spolužáka Abdula Džabbar Muta'aliho, ten po našem ještě neuměl. Kápo našeho konferenčního hovoru si stáhl z tváře poslední verzi komára a navrhl, že bychom z toho zkurveného lesa měli jít raději do prdele, nebo nás ty malý mrdky sežerou. Přesunuli jsme se tedy na dětské hřiště poblíž místní fary a tam si zaktualizovali sadu emotikonů, abychom jeden na druhého mohli házet falešné úsměvy a dělat, že je všechno v pořádku. Nebylo. Toník to nakonec nevydržel a Vítkovi zformátoval nosní přepážku, protože tu vyjebanou krabici prý zahesloval úplně na piču. V tu chvíli jsem cítil, jak se nám firewall brána kompletně rozpadá, do toho začala všude kolem lagovat grafika, protože se stmívalo a když po bramborovém poli proběhl trojský kůň, věděl jsem, že toto je konec naší Žraločí pětky. V následujících letech už jsme se příliš nevídali, přesto nám problém s erotickými časopisy a laciným šnapsem rezonoval v hlavách po celou dobu. Tedy alespoň do doby, kdy se náš hacker Honza naboural do pošty starou Liazkou svýho fotra a přední náprava mu roztrhala vnitřnosti na krvavou kaši. To nás rozrušilo trošku víc, takže jsme na toho pičuse s dopisem úplně zapomněli a žili šťastně až navěky. Byl to napínák, co? Tak podobně dramatický je i tento film. Dvě hvězdy dávám za neotřelou formu a víc ze sebe nevytlačím ani kdybych se posral. Poroučím se a děkuji za pozornost, zejména pak pozérskému buzeranstvu.

plakát

Jurský svět (2015) 

Původně jsem přemýšlel, že bych sem také naverboval nesmyslnou armádu zbytečných vykřičníků s úmyslem se za každou cenu oduševněle vyjádřit, ale nakonec jsem si řekl mrdat, já jsem dítě mainstreamu!, takže se pěkně trapně postaru vyjádřím i k filmu, stejně jako zbytek ovcí. Ačkoliv trailery nepokrytě predikovaly blátivý etalon průměrnosti a fádní šedivosti, tak měly naprostou pravdu. Původně jsem si říkal, že Spielberg si z toho určitě atleticky zarotuje v hrobě, ale ten starý pamrd s výzorem ergonomicky svraštělých varlat prý ještě žije a dokonce to i produkoval! To jsou mi věci. Každopádně nečekejte žádnou revoluci, ani evoluci, ba ani poluci, spíš se smiřte s velmi chabou ucí a místo přerostlých ještěrek si tam mrdněte klidně Transformátory, Hobity, Evendžry, Mohameda, nebo jinou z těch fiktivních nesmyslných postaviček, protože to je jak prašť a vyhoď. Postavy mě sraly snad všechny, máme tu nabouchaného chlápka, co si v poloplesnivé chatrči leští svoji motorku a bicáky, říká jenom moudra a to ještě ke všemu pravdivá moudra, pak upocenou kozatou garáž na ptáky, která je tam jen jako protipól k Testosteron-manovi a dvě naprosto nesnesitelná děcka, jeden umaštěnej panic co vypadá jak maskot autistických ústavů a druhej ubulenej chodící květák. Člověk si nevybere. Ale jinak to odsejpá, pár nanosekund je i napínavých, takže proč ne. Docela je mi líto těch jednačtyřiceti lidí, kteří si dali film do top ten, protože se tím dobrovolně odsoudili k životu na hovno. Co když za dvacet let znova vstane Ježíš Nazaretský z mrtvých, očistí všechny lidské bytosti od hříchů a na nebi spustí holografickou projekci mapující jeho cestopisné toulky po Jeruzalému? Kam si zařadí tohle, když v žebříčku toho kurevsky nejlepšího, co kdy viděli, budou mít Jurský svět s Chrisem Prattem?! No dobře, vole, nezbývá mi, než to zakončit nějak epicky, chápej - !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Edit: Abych nebyl nařčen z demence, tak pan Blůdy Čtyřicetivykřičník svůj komentář smazal, protože si díky mně uvědomil, že i když je mu teprve třicet, tak takové komentáře na databázi nepatří, aneb příběh o tom, kterak RedAK udělal z ČSFD hezčí místo. HOME, pošli mi složenkou do Kokotova dvacet korun, dík!

plakát

San Andreas (2015) odpad!

A tak jsem po delší době svlékl svůj kostým nadčlověka a jako běžný smrtelník zamířil do běžného kina, kde jsem byl ku své nelibosti donucen podstoupit všechny ty běžné náležitosti, jako je mluvení s pokladní nebo placení lístku. S příslibem táhlých vizuálních orgasmů jsem nakonec zvolil San Andreas a byl jsem skálopevně přesvědčen, že mě navzdory předpokládanému klišovitému balastu pobaví. Že žijeme v revoluční technologické době mi totiž došlo už tehdy, kdy jsem si mohl do telefonu nainstalovat šikovnou aplikaci s nastavitelnými grafickými filtry, které mi v sekundě zvládly překopat fasádu tak radikálně, že jsem na fotce nevypadal jako nakažené prase ve fázi tepelného zpracování, ale jako úplně normální nechutný špekoun. Ovšem to, čeho jsem byl v kině následně svědkem, se dá slovy opsat jen stěží, na to by nestačily ani hadrové panenky a piksla Xanaxu. Pokud se chcete v televizi prosadit i vy, tak buďto začněte v ateliérech Novy zapékat kuřecí předkožky, nebo sepište scénář a držte se těchto klíčových bodů - rodina, disharmonie, rozvod; pravý táta neumí naslouchat pocitům, nový táta je bohatý podnikatel; pravý táta se s novým moc nemusí; přírodní katastrofa, zbořené domy, zničené silnice; pravý táta se ukáže jako hrdina, nový táta jako sráč; do děje zakomponujte typického blbečka kravaťáčka v kvádru, jenž si umí sám maximálně vyčistit zuby a nakoupit akcie, ovšem po vypuknutí apokalypsy se mění na záchranáře, hasiče, horníka, technika, elektroinženýra a Supermana; bla bla bla musíme držet pohromadě; bla bla bla rodina především; záchrana, procitnutí, láska; bla bla bla hodnoty; slzy, pláč, smutek, vzkříšení, radost, štěstí, západ slunce, americká vlajka, happy end - vážně, toto si někam zapište, naučte se to a skočte ze skály, jinak naše životy ztrácí smysl. Vlastně jediný moment, který nevypadal jako rozbředlá, smysl nedávající a vesmír popírající sračka, byl před filmem ten reklamní spot na ženský magazín Bydlení hrou a já naprosto vážně přemýšlím, že ho předobjednám celé rodině na nejmíň deset let, abych v sobě alespoň částečně zadusal ten provinilý pocit, že jsem dvoukilem podpořil takovou regulérní zmrdovinu. Chvílemi to působilo i fyzicky, až mě z toho průzračného výtoku esenciální trapnosti chytaly křeče v pátém podbradku. Ještě je důležité zmínit, že buď mám šedý zákal, nebo je 3D verze zkurveně tmavá, rozplizlá a nepřehledná, takže pokud váháte, jestli do tohoto filmu jít, tak běžte raději do plynové komory. A teď mě laskavě omluvte, jdu si zabodat hřebíky do očí, zabořit hlavu do hajzlu a slavnostně v obýváku zahájit premiérový TroškaFest 2015, abych si náležitě spravil chuť. Jo a děkuji uklízečkám z Cinema City Flora, že jsem si směl sednout na žvýkačku, kundy!

plakát

Soudkyně Barbara (2015) (pořad) 

Paní Jana je obyčejná osmasedmdesátiletá slečna žijící ve svém skromně zařízeném příbytku panelového domu v okrajové části města Žlaby nad Kundou, kde si společně se svými zdomácnělými akvarijními rybičkami Jájou a Pájou užívá první rok zaslouženého důchodu. Před několika týdny se na její patro nastěhovala hlučná (v rámci rasové korektnosti dejme tomu, že... ) chorvatská rodina, jejíž nejstarší z dvaatřiceti dětí, patnáctiletý Chorvat Dežo Lakatoš, paní Janu opakovaně obtěžoval, načež ta se rozhodla po několika sexuálně motivovaných útocích nezbedné ručky šmátralky předat případ autoritě nejvyšší; dravé, neoblomné, drsné, nekompromisní, neomylné, spravedlivé, nesmlouvavé státní zástupkyni Sluníčkové, která jej předala soudkyni Bramboře. Hlavní líčení se datuje na středu. Všichni účastníci jsou přítomni, Brambora soustředěně klepne kladívkem do dýhované překližky a úvodního slova se sebevědomě chopí právní zástupce poškozené paní Jany. "Já si myslím, že zde skutečně není co řešit. Postačí pouze letmo nahlédnout do bohatých spisů zde přítomného pana Lakatoše, který se v minulosti opakovaně zodpovídal z nejrůznějších sexuálních deliktů, namátkou zmiňme obnažování, masturbaci na veřejnosti, koitus s pouliční lampou a jednou se v opilosti pokoušel navázat milenecký vztah s asistenčním psem své nevidomé babičky." Soudní síní se žene hořký závěj nejistoty, obhajoba s obžalobou si vzájemně vyměňují ublížené pohledy. "No ale to je stchašná kchavina!" vyhekl Dežův právník, toho času vyučený párkař v rohlíku, který si kvůli své řečové vadě nemohl dovolit nadále obsluhovat pojízdný stánek s klobásami "bylo mi jasně chečeno, še paní Jana chodí do spolešných obytných pchostochů záměchně oděna jako kuchva, mého klienta neustále vábí obnašenými kchečovými šílami a je znám i pchípad, kdy si nechala úmyšlně vypadnout subní pchotésu, aby se pcho ni mohla následně sehnout a odhalit tak kchajkovanou plenku!" V přeplněné síni panuje bezbřehé napětí. Soudkyně se musí na základě přesvědčivých důkazů a výmluvných argumentů obou stran spravedlivě rozhodnout o případné vině a udělit adekvátní trest. Je to tady. Paní Janě bylo nejmocnější Bramborou za sexuální obtěžování, veřejné obnažování a hanobení chorvatské rasy uděleno nepodmínečné odsunutí důchodového věku na hranici sto dvaceti let, takže pachatelka je nucena si za přísné asistence probačního dozoru najít novou práci. V červenci je díky vysokým teplotám a srdeční arytmii zaměstnána v OBI jako přírodní hnojivo pro jahody. Pozůstalí Jája a Pája byli tamními úřady přeskupeni do formy pomazánky. Další napínavé příběhy z prostředí českého justičního systému sledujte každý všední den po páté hodině na Barrandově! Guilty pleasure.

plakát

Kung Fury (2015) 

Ačkoliv dle infantilního písemného projevu některých zdejších studovaných horníků usuzuji, že věkový průměr osazenstva této databáze se pohybuje někde kolem plus minus osmi let, tak jsem relativně překvapen, kolik uživatelů dokázalo lingvisticko-informačně-metaanalytickými komentáři typu "úlet jak sviň :D" vytříbeně docenit specifikum zašlých časů. Já bych měl samozřejmě držet hubu a šoupat kozama, poněvadž v osmdesátkách jsem ještě brázdil lagunu ve fotrových koulích a společně s potenciálními právníky, lékaři a kandidáty věd jsem sveřepě krauloval ke světlu na konci močové trubice, abych to nakonec vyhrál a mohl ze mě vyrůst takový genetický výmrdek s podezřelými záhyby v oblasti třetí brady. Takže jsem tak úplně nezažil ta klasická akční béčka typická právě pro osmdesátá léta, na druhou stranu toho opravdu nelituji, mně bohatě stačily devadesátky, které byly stejně prakticky za rohem a i když možná opustily od laser-raptorů a nacistických Vikingů, stále jsem musel na naší dvoutunové CRT Thomsonce tolerovat všechny ty nepřemožitelné badass borečky jako Herkulese, Xenu, Buffy, Strážce vesmíru, Pokémony, Digimony, Málomoney, Semira Gerkhana, Honzu Rosáka, nebo Inspektora Papámkočku, kterého jsem si teď vymyslel, ale zní to natolik debilně, že by se to tenkrát určitě uchytilo. Level bizarnosti se posunul možná trošku do strany, ale šablona zůstala takřka identická, nesmrtelní hrdinové stále sázeli hlášky vystřižené jak z leporela pro mentálně postižené a náznak logiky by v příběhu nenašel ani pošťák Ondra, jenže my to stejně zapáleně žrali a nenechali si ujít ani dvousetpatnáctou reprízu osmapadesátého dílu Wolker, Texas Ranger, a ještě jsme si večer stihli podle rad ptáka Loskutáka uplést z pár PET láhví nějaký ten hezký svetr. Sandberg se s tím popral moc hezky a v rámci fanouškovského projektu se docela vytáhl, přesto tam tu pátou nedám. S ní počkám ještě čtyřicet let, až se vynoří nějaký zapálený fanda do dob za kruté Škromachojc nadvlády, na Kickstarteru vyžebrá dostatečné množství rublů a pak natočí svěží retroparodii na časy, kdy jsme v kinematografii používali takové bizarní nesmysly, jako je třeba Zdeněk Troška. Bude legrace!

plakát

Kmeny - Hipsteři (2015) (epizoda) odpad!

Slovo hipster je převzato z ištvánského no swagos, což znamená člověk bez vkusu. A přesně o tomto nás celý díl Kmenů vytrvale přesvědčuje. Nejvíc mě v dokumentu dojala slečna vypadající jak bývalý člen Kelly Family přeoperovaný na koně, která v sekáči dravě sjížděla novou jarní kolekci značkových Bucci šusťákovek a vyblitých větrovek, kterou by s nosem vztyčeným k pilíři mostu silně zapohrdal i každý slušný bezdomovec a se slovy jebu na to, mám nějakou soudnost by se raději oblékl do odpadkového koše z dámských toalet. Ale naše hipsterka ne, ta teda ne ne ne, ta na sebe hodí kdejakou prochcanou deku a borec místo toho, aby ji umlátil lopatou a zametl někam do škarpy, aby ji auta zbytečně nerozmazávaly po silnici, tak jí ten moderní vzhled průměrného narkomana z osmdesátek ještě pochválí, hodí na sebe vytahanou pláštěnku a jdou spolu hipsteřit do ulic. Hipsteři nedokáží definovat sami sebe, což já zvládnu - retročuráci -, ale zase umějí naprosto s přehledem definovat proměnlivé, mnohotvárné a silně nekonzistentní označení mainstream, kterému se chtějí mermomocí vyhnout, protože kdo ne, že. Vyhneme se ovčímu syndromu tím, že založíme vlastní skupinu ovcí. Proto taky hipsteři rádi objevují umění tam, kde po umění není ani stopy. Skvělým příkladem toho budiž ta transparentně obrýlená kravka, která bude užasle obdivovat uměleckou instalaci květníků pohozených na zemi, přičemž bude paralelně koketovat s myšlenkou, že ty květináče tam někdo možná odsunul jen proto, že potřeboval zamést chodbu. Není tedy divu, že žijeme v době, kdy je možno vydražit červené plátno s hovnem uprostřed za několik milionů, protože to je umění, vole, říkají to hipsteři, idioti a hipsteři idioti. To pak stačí, abyste se v noci vrátili namrdaní z knajpy a omylem si vysypali na podlahu odpadkový koš. To by hned přiletěl první retročurák a okamžitě viděl ten náhlý příval uměleckého cítění. Nalevo mozaikové aranžmá z kombinace vylitého jogurtu a kečupu, které by značilo svobodu a nezávislost, uprostřed pitoreskní kompozice čtyř plesnivých párků, to je jasná důvěra, vpravo zmačkaný obal od instantních těstovin z Tesca, to máme silnou osobnost a celé zátiší by perfektně doladila nedojedená Majka v pozadí. Dejme tomu honosnou nálepku Le Houmeles ze Strahovských kopců a on si to nějakej retard za deset litrů zamete. Fakt mi to celý chvílemi přišlo jak promyšlený virál na Bohnice. A kdyby chtěl někdo zas pindat, že opět hodnotím svůj vztah k dané subkultuře a nikoliv pojetí dokumentu, tak musím podotknout, že tentokrát se forma nesla ruku v ruce s obsahem, protože než sledovat zpomalený záběry nějakýho blbečka, jak žere čínskou polívku, tak si radši pustím v nekonečné smyčce slow motion Haliny, jak mi na monitor eroticky natřásá svojí vitální zmutovanou celulitidou.

plakát

Maggie (2015) 

Znáte tu situaci, když jdete večer sami do baru, protože vaši přátelé mají důležitější věci na práci, jako třeba vás ignorovat, vy zaplatíte tři kila vstup, poněvadž dneska tam má být DJ Kruťas, největší mixovací star ze Smíchovského nádraží, o jehož existenci doposud nevěděla ani jeho matka, která ho tenkrát omylem porodila při sraní, pak se snažíte prodrat skrz hromadu vožralých prasat k baru, ale zastaví vás nějaký vymaštěný fitkomagor non plus ultra, že dýcháte v jiném tempu, než by se mu líbilo, přitom se chce jen frustrovaně na někom vymlátit, protože si nezašukal už měsíc a semeno mu cáká i z očí, naštěstí přiběhne další holá dutá lebka a odtáhne ho, čili se konečně domrdáte k tomu přijebanýmu baru, tam budete půl hodiny mávat dvoukilem na přiteplenýho barmana s mejkapem na držce, jenž bude obsluhovat výhradně nezletilé šestnáctníky, po pochválení očních stínů vám konečně donese to teplý banánový daiquiri za stopade, které budete smutně usrkávat u hajzlů a sledovat veškerou tu bavící se omladinu, která neví co jsou to povinnosti, zodpovědnost, nebo vyrážka na koulích, takže to má všechno v patě, pak konečně spatříte krásnou ženskou, přesně váš typ, živá a plně při vědomí, takže na ni upřete zrak a budete si plánovat, čím byste ji mohli oslovit, jenže se k ní v okamžiku přisere kripl v růžovým tričku se symetricky nagelovaným přelivem, perfektně tvarovanou peněženkou a přezkou s diamantama a začne jí tvrdit, že napsal scénář k několika dílům Comebacku, což je strašná sračka, pomyslíte si, přitom jste tomu dali čtyři hvězdy, a pak jen ve výrazovém koktejlu zlosti, nenávisti a zmatení sledujete, jak s ní konejšivě odchází, takže odložíte to odporný pití, půjdete ven a nakonec si ho s pláčem vyhoníte na parkovišti? Znáte to? No, tak já ano, proto jsem včera místo Ištvova tradičně debilního večera zvolil moudřejší možnost, tedy podívat se na tento film, která, jak se záhy ukázalo, byla vlastně spíš totálně na piču, takže měla k moudrosti stejně daleko asi jako Mojmír k druhému IQ bodu, protože sledovat hodinu a půl, jak svraštělý Árný žvatlá pičoviny a jeho cérenda pomalu plesniví, opravdu není nic pro mě. To bych pro příště raději dvě hodiny poslouchal, jak osmdesátiletý koktavý slepec s alzheimerem předčítá licenční podmínky k Windowsům.

plakát

Šílený Max: Zběsilá cesta (2015) 

Šílený Max vlastně příliš šílený není, spíš je povětšinou šikanován komparzem nebo ženskýma, bůhví co je horší, a po celou dobu si vystačí se dvěma až třemi mimickými výrazy a ještě méně slovy, z nichž přinejmenším polovina jsou pazvuky věrohodně připomínající našeho psa Ťapinu při páření s moji nohou. Ovšem film šílený je. Šílenější, drsnější a bláznivější než kdybyste do jedné místnosti zavřeli čtyřicet členů Texaského kartelu a jednoho Chucka Norrise na kokainu. Dlužno podotknout, že jsem do teď absolutně netušil, že vůbec existuje nějaký Mad Max ztvárněný květákovou kšticí Melem, takže jsem nestačil žasnout nad nápaditostí každého záběru a masky předpokládám dělali tak, že každému herci obtiskli ksicht v prasečích vnitřnostech, poněvadž taková vizuální kreace se jen tak nevidí. Charlize jakoby taťkovi z okna vypadla, tudíž vypadá jak rakovina s ušima, každopádně ji hravě dorovnávají polonahé těhule a zejména pak stylově zářící redheadka, do níž se zamiluje jeden z těch špatně opálených plešounů z druhé strany barikády, takže altruistka bude soustavně přemýšlet, ve které díře by jí jeho povadlý plesnivý vrásčitý hnijící páchnoucí čurák vadil nejméně. Je pravdou, že já se snadno nadchnu takřka pro všechno, ostatně posledně jsem si jako jediný z naší party sedmi vožralých hovad a jednoho debila myslel, že bude dobrý nápad pochcat policajtům psa, ačkoliv se později v cele předběžného zadržení ukázalo, že to nepatřilo zrovna mezi ty best of best myšlenky, nicméně u Maxe jsem nadšen fakt byl, blahem jsem se při projekci roztekl jak toi toika v poslední den festivalu a v hospodě jsem zběsile máchal rukama jak Jirka Krytinář když se snaží dosáhnout na kliku, abych přátelům barvitě vylíčil, co všechno se tam dělo. Takže za mě hodně dobrý a pálím mnohem silnějších pět pizd, než jaké jsem dal třeba Příběhu žraloka, za což se dodnes stydím, protože je naprosto bez debaty jasné, že Hledá se Nemo byl řádově lepší!

plakát

Kontrafakt: Život je film (2015) (hudební videoklip) 

Když jsem býval ještě mladý genetický výpar a s pětikilovým magneťákem a dvěma až třema retardovanýma spolužákama z třetí cé jsme brázdili obě ulice naší dvacetihlavé obce Jebákov, tak jsem míval Kontrafakty, ty vyjebané cigoše z ulice, celkem i rád a docela jsem je poslouchal. Jenže čas utíkal a stárl jsem nejen já, ale i oni. Nejhustější slovenský cirkusák Paťo Humus se odpojil od svých gangsta příušnic, naučil se skloňovat slovo piča v prvním a pátém pádě a zarobil také love, ty kokos, že i Versace z toho na protest zkrachoval. A tak začal repovat výhradně o tom, že i když jste připečený čávo kterému dávala máti místo mlíka cucat ředidlo a gádžové na veřejně prospěšných pracích vaší holou lebkou každej den přibouchávali obrubníky k chodníkům, stále se můžete, pyčo more, vypracovat do absolutního King of Cock mistra a nosit lujvitón šusťáky a Gucci násady na vaše třímetrové péro, abyste si náhodou neodřeli diamantovýho žaluda. A on to fakt dokázal, kluk jeden vymaštěná! Teďka je to nejkrutější borec v celé sluneční soustavě, sere smaragdový hovna který prodává za pätsto tisíc eury do muzeí napříč všemi slovenskými polepšovnami a umí prdelí vysrat ježka, aniž by se přitom rozplakal. Je tedy jasné, že návrat kdysi legendární sestavy nemohl dopadnout nejlépe, i když eR Y Té eM Ó by samozřejmě nesouhlasil, lebo on hip hop vynalezl, ty chudák drbnutý, ale bohužel si nemohu pomoct. Rozhodně ho respektuju, páč umí už půlku abecedy a při tleskání se dokáže dotknout rukama hned napoprvý, ale jinak už to není ono, Paťo, už ne. Fňuk.

plakát

Ovečka Shaun ve filmu (2015) 

Mno, už jsem nevěřil, že by mě od té doby, co jsem přišel o panictví, mohla zase někdy tak skvěle pobavit gumová ovce. Nicméně rok se s rokem sešel a já se zase kajícně chichotal tomu, jak mně ta vlnitá koule dělá dobře. Seriálem jsem bohužel nepolíben a upřímně se stydím, že jsem jakožto nejuznávanější český recenzent, za kterým si lidé chodí pro rady, který že lubrikant nejlépe zchladí jejich opruzený anál, neměl o této vtipné, vymazlené parádičce ani potuchy. Z části mě však může omluvit fakt, že mé perverzní apetence odjakživa tíhly především k čivavám a jiným drobným, veskrze štěkajícím předmětům. Nakonec však ani mně, stejně jako dýdžejovi komárovi, zvědavost nedala, nedala mi ani stará, protože není doma a neexistuje, piča jedna, a v samém závěru mi nedal ani pošťák socnu, takže jsem místo ladného vyžahnutí jakostního krabičáku a poblití se v nádražní putyce záporné cenové kategorie strávil dopoledne s ovečkou Shaun a mocinky se mi to líbilo. Dokonce jsem měl na konci o ty roztomile vymodelované mobilní vagíny i strach a přál tomu zkurvenému deratizátorovi, aby mu konečně někdo nachcal do huby! Mno, a to bude asi všechno. Doufám, že to tady nebudou číst žádné děti, protože samotného mě po zpětném zhodnocení udivuje, jak jsem do komentáře k animované pohádce dokázal nacpat opruzené prdele, zprzněné psy a pissing. Jak?!