Rozpor mezi myšlenkovou špínou a obrazovou čistotou mi poněkud stíral vyznění. Vždy čistá a jen v odrazech odhalená Sabina Spielrein je přeci jen příliš hollywoodským zjevem.
Šlape to jak hodinky. Akce skrytá ve slově. Snad jako jediné negativum bych našel fakt, že posatava Smileyho je na špióna až příliš čistá a neprůstřelná, tudíž divák nemusí pochybovat.
Ten slastný pocit, vidět Mélièsovy filmy na plátně, byl u mne bohužel vykoupen utrpením, jež plynulo z naprosto neživotných dětských charakterů. Pokud má být Hugo filmem pro děti, měl by krom precizní vizuální stránky nábídnout i cosi z toho světa fantazie, který k dětskému světu patří.
Dopředu je třeba říci, že F jako fotři nemají ambice šokovat publikum hlubinnými sondami, překvapovat svou neotřelostí či provokovat voleným námětem. Přesto jistá neotřelost, jistá provokativnost a určitý sestup do duší se koná. Možná proto ta symbióza kravaťáků a inťoušů. Při klouzání po povrchu se pobavíte, při hlubším vhledu je co analyzovat. Více ZDE.
Nádherný důkaz, že kvalitní režijní vedení dokáže i z pitomoučkého a ohraného scénáře udělat akční zážitek roku. Nicolas Winding Refn je pro mne velkým příslibem, protože to, co předvedl, je svěží, napínavé, hluboké - dá-li se to o takovém filmu říct. Inu, klobouk dolů. Důkaz, že herec může být i v akčním filmu živoucí.
Chápu, že je to ve své podstatě krásně podvratně geniální, ale dosti jsem se u toho nebavil a že bych u Idiotů nějak zásadně přemýšlel, to se taky říct nedá. Spíš mne přepadla jakási ospalá nuda. Nějak mi poslední dobou Trier nechutná.
Zatím poslední snímek Petra Marka – spíše než jako režisér se prosadil jako hudebník s formací MIDI LIDI – opět čerpá z jeho oblíbené neumětelské estetiky. Film natočený v netradičním formáty 4:3 – typický pro televizní obrazovky – byl nasnímán na obyčejnou videokameru, jako hudební doprovod posloužilo CD zakoupené na benzínce, v celém filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, které hraní baví ovšem neživí, a snímek byl financován z vlastních zdrojů autorského kolektivu, nikoli formou klasických filmových investic a grantů. Přesto je česká komedie Nic proti ničemu v oficiální kinodistribuci právem a přináší čerstvý vítr do tohoto žánru s pošramocenou pověstí. Počítám, že Paul McCarthy, kterému je film věnován, snímek nikdy neuvidí, a že Mirka Spáčilová, které autorský kolektiv vetkl film také, z něj nadšená nebude. Ale to nic neznamená. Je to dobrý biják.
Kaurismäki není jen Aki. Mikka, ač již delší dobu pobývá ve slunném Riu, na výheň finské sauny nezapomněl. A tak natočil ryze finský film s finským humorem, s finskými kulisami a především s perfektně hrajícími finskými herci. Již průvodní dynamicky natočená a sestříhaná scéna ukazuje, že ne vše, co se ve filmu odehraje, lze brát vážné. V tomto duchu se vlastně nese celý příběh o mafiánech, jedné smrti, obchodu s bílým masem a o rozpadu manželství. Dům košaté lásky je ztřeštěná vztahová komedie, kde si oškliví lidé dělají ošklivé věci a je to finská sranda.
Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Vávra inspirovaný a fascinovaný nákladnou americkou produkcí vytvořil naprosto neoriginální, nesoudržnou a především nezvládnutou frašku, která musela přes řadu studiově odporných scén stát solidní balík. Skoro se mi nechce věřit, že na tom dělal Ondříček.
Může to být neskutečně propracovaná a promyšlená metafora konce světa, stejně to může být nebetyčná manýra. Stačí si vybrat. Osobně se spíše kloním k té manýře. To nic nemění na faktu, že Trier zase vymáčkl z herců neuvěřitelné výkony.
Příjemně podvratná oslava svobody, kterou mi však kazí herecká stylizace a nesoudržnost logiky vyprávění. V mnohých momentech fantastické, mnohdy až nesnesitelně trapné.
Reklamní agentura na krásu, lásku, dobrodružství a štěstí, kterou prezentují sladká princezna Audrey Hepburn a cynický novinář Gregory Peck. Nebýt závěrečné scény, která elegantně a nemilosrdně rozmetá cukrlátka do všech stran, mohl jsem to brát jako nejromantičtější reklamu na to, jak dostat Američany do Itálie.
První dvě třetiny filmu zajímavě stylisticky pojaté. Příjemně budovaná atmosféra, fungující logika, neotravné herectví. Konec však poněkud bezzubě tápe a hledá dostatečně šokantní pointu, která se nedostavuje.Prospěla by kratší stopáž.
V nemocném světě musí být člověk nemocný, aby se uplatnil. A nebo závislý. Eddie Morra (Bradley Cooper) se díky droze NZT vydává za svým americkým snem, který je stejně pokřivený jako vizuální kejkle režiséra Burgera. Droga, která nebere, ale dává, a jejímž užíváním se člověk neničí ale zdokonaluje? Jeden z nejvíc kontroverzních Hollywoodských blockbusterů, v němž jde tradičně logika stranou, může být příjemným kinorelaxem, nebo nepříjemně pravdivou společenskou sondou. Chceme vše, bereme vše a nedáváme zhola nic. A riziko? Dokud nepřestaneš, neexistuje. Jeden z nejsobečtějších filmů poslední doby.
Koncert Williama Holdena. Jen jeho postava příliš trčí ze struktury filmu. Snad tím, že je jediná alespoň trochu životná. Karikatury hrdinů i zločinců jsou sice zábavné a ve filmu fungují, ale to, že je film rozkročen mezi, komedií, dramatem a fraškou, jej tak nějak rozbíjí.
Možná se to příliš otáčí po emerických vzorech, ale na druhou stranu je to konzistentní, zábavné a poučené. Hádek mne po dlouhé době neštval a ostatní mi též seděli. Snad ty postsynchrony si mohl někdo poslechnout, ale nemůžu chtít vše... Nesdílím ani místní nadšení, ani pohoršení. Prostě příjemný a povedený film.
Moje komentáře
Nebezpečná metoda (2011)
Rozpor mezi myšlenkovou špínou a obrazovou čistotou mi poněkud stíral vyznění. Vždy čistá a jen v odrazech odhalená Sabina Spielrein je přeci jen příliš hollywoodským zjevem.
Jeden musí z kola ven (2011)
Šlape to jak hodinky. Akce skrytá ve slově. Snad jako jediné negativum bych našel fakt, že posatava Smileyho je na špióna až příliš čistá a neprůstřelná, tudíž divák nemusí pochybovat.
Hugo a jeho velký objev (2011)
Ten slastný pocit, vidět Mélièsovy filmy na plátně, byl u mne bohužel vykoupen utrpením, jež plynulo z naprosto neživotných dětských charakterů. Pokud má být Hugo filmem pro děti, měl by krom precizní vizuální stránky nábídnout i cosi z toho světa fantazie, který k dětskému světu patří.
Warrior (2011)
Kýč který šlape jako hodinky. Se sáčkem popcornu a kolou v klíně neurážející zábava.
Dům k pověšení (1988)
Reklmním sloganem řečeno: O světě takovém jaký je.
F jako fotři (2010)
Dopředu je třeba říci, že F jako fotři nemají ambice šokovat publikum hlubinnými sondami, překvapovat svou neotřelostí či provokovat voleným námětem. Přesto jistá neotřelost, jistá provokativnost a určitý sestup do duší se koná. Možná proto ta symbióza kravaťáků a inťoušů. Při klouzání po povrchu se pobavíte, při hlubším vhledu je co analyzovat. Více ZDE.
Drive (2011)
Nádherný důkaz, že kvalitní režijní vedení dokáže i z pitomoučkého a ohraného scénáře udělat akční zážitek roku. Nicolas Winding Refn je pro mne velkým příslibem, protože to, co předvedl, je svěží, napínavé, hluboké - dá-li se to o takovém filmu říct. Inu, klobouk dolů. Důkaz, že herec může být i v akčním filmu živoucí.
Lovci hlav (2011)
Morbidně vtipné. Někdy to stačí.
Idioti (1998)
Chápu, že je to ve své podstatě krásně podvratně geniální, ale dosti jsem se u toho nebavil a že bych u Idiotů nějak zásadně přemýšlel, to se taky říct nedá. Spíš mne přepadla jakási ospalá nuda. Nějak mi poslední dobou Trier nechutná.
Nic proti ničemu (2011)
Zatím poslední snímek Petra Marka – spíše než jako režisér se prosadil jako hudebník s formací MIDI LIDI – opět čerpá z jeho oblíbené neumětelské estetiky. Film natočený v netradičním formáty 4:3 – typický pro televizní obrazovky – byl nasnímán na obyčejnou videokameru, jako hudební doprovod posloužilo CD zakoupené na benzínce, v celém filmu nehrají profesionální herci, ale lidé, které hraní baví ovšem neživí, a snímek byl financován z vlastních zdrojů autorského kolektivu, nikoli formou klasických filmových investic a grantů. Přesto je česká komedie Nic proti ničemu v oficiální kinodistribuci právem a přináší čerstvý vítr do tohoto žánru s pošramocenou pověstí. Počítám, že Paul McCarthy, kterému je film věnován, snímek nikdy neuvidí, a že Mirka Spáčilová, které autorský kolektiv vetkl film také, z něj nadšená nebude. Ale to nic neznamená. Je to dobrý biják.
Con Air (1997)
Tady jsme se minuli...
Poklad na Sierra Madre (1948)
Řiká se, kdo chce moc, nemá nic.
Dům košaté lásky (2009)
Kaurismäki není jen Aki. Mikka, ač již delší dobu pobývá ve slunném Riu, na výheň finské sauny nezapomněl. A tak natočil ryze finský film s finským humorem, s finskými kulisami a především s perfektně hrajícími finskými herci. Již průvodní dynamicky natočená a sestříhaná scéna ukazuje, že ne vše, co se ve filmu odehraje, lze brát vážné. V tomto duchu se vlastně nese celý příběh o mafiánech, jedné smrti, obchodu s bílým masem a o rozpadu manželství. Dům košaté lásky je ztřeštěná vztahová komedie, kde si oškliví lidé dělají ošklivé věci a je to finská sranda.
Temné slunce (1980)
odpad!Dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Vávra inspirovaný a fascinovaný nákladnou americkou produkcí vytvořil naprosto neoriginální, nesoudržnou a především nezvládnutou frašku, která musela přes řadu studiově odporných scén stát solidní balík. Skoro se mi nechce věřit, že na tom dělal Ondříček.
Hirošima, má láska (1959)
Překrásný film o konci světa, tedy jednoho města.
Čínská čtvrť (1974)
Čínská čtvrť jako mystický prostor, kde se vše zlé ze slov zhmotňuje do činů.
Melancholia (2011)
Může to být neskutečně propracovaná a promyšlená metafora konce světa, stejně to může být nebetyčná manýra. Stačí si vybrat. Osobně se spíše kloním k té manýře. To nic nemění na faktu, že Trier zase vymáčkl z herců neuvěřitelné výkony.
Bonnie a Clyde (1967)
Příjemně podvratná oslava svobody, kterou mi však kazí herecká stylizace a nesoudržnost logiky vyprávění. V mnohých momentech fantastické, mnohdy až nesnesitelně trapné.
Prázdniny v Římě (1953)
Reklamní agentura na krásu, lásku, dobrodružství a štěstí, kterou prezentují sladká princezna Audrey Hepburn a cynický novinář Gregory Peck. Nebýt závěrečné scény, která elegantně a nemilosrdně rozmetá cukrlátka do všech stran, mohl jsem to brát jako nejromantičtější reklamu na to, jak dostat Američany do Itálie.
Dvojí život Veroniky (1991)
Bolestně krásné...
Najal jsem si vraha (1990)
Neuvěřitelná akční jízda - by to byla - kdyby se o tempo nestaral Fin, co místo dialogů nechává hlavní hrdiny kouřit cigarety.
Nebožtíci přejí lásce (1972)
Provokativní a zábavné. Jaká láska je nejkrásnější? No přeci ta zakázaná.
Ojos de Julia, Los (2010)
První dvě třetiny filmu zajímavě stylisticky pojaté. Příjemně budovaná atmosféra, fungující logika, neotravné herectví. Konec však poněkud bezzubě tápe a hledá dostatečně šokantní pointu, která se nedostavuje.Prospěla by kratší stopáž.
Všemocný (2011)
V nemocném světě musí být člověk nemocný, aby se uplatnil. A nebo závislý. Eddie Morra (Bradley Cooper) se díky droze NZT vydává za svým americkým snem, který je stejně pokřivený jako vizuální kejkle režiséra Burgera. Droga, která nebere, ale dává, a jejímž užíváním se člověk neničí ale zdokonaluje? Jeden z nejvíc kontroverzních Hollywoodských blockbusterů, v němž jde tradičně logika stranou, může být příjemným kinorelaxem, nebo nepříjemně pravdivou společenskou sondou. Chceme vše, bereme vše a nedáváme zhola nic. A riziko? Dokud nepřestaneš, neexistuje. Jeden z nejsobečtějších filmů poslední doby.
Stalag 17 (1953)
Koncert Williama Holdena. Jen jeho postava příliš trčí ze struktury filmu. Snad tím, že je jediná alespoň trochu životná. Karikatury hrdinů i zločinců jsou sice zábavné a ve filmu fungují, ale to, že je film rozkročen mezi, komedií, dramatem a fraškou, jej tak nějak rozbíjí.
Horská kočka (1921)
Němá opera? Inu, vše je možné...
Ústřicová princezna (1919)
Nepřestane mne překvapovat, co skýtá filmová historie...
Raz, dva, tři (1961)
Raz, dva, tři a z proletáře je rázem uhlobaron. Tedy pardon, prodejce limonády.
Turínský kůň (2011)
Pocta kráse pomalosti. Toto je nádherný film o konci světa.
3 sezóny v pekle (2009)
Možná se to příliš otáčí po emerických vzorech, ale na druhou stranu je to konzistentní, zábavné a poučené. Hádek mne po dlouhé době neštval a ostatní mi též seděli. Snad ty postsynchrony si mohl někdo poslechnout, ale nemůžu chtít vše... Nesdílím ani místní nadšení, ani pohoršení. Prostě příjemný a povedený film.