Soft-postmoderní vězeňské drama, které mísí paradokumentární syrovost s poetickými (dialogy se zavražděným spoluvězněm) a zcizovacími prvky (nesystematicky užívané nadtitulky). Alibistické nezaujímání postoje a nejasnost charakteru hlavního hrdiny (byť herci Taharu Rahimovi nelze upřít charisma) film dost degradují.
Po zhlédnutí tohoto filmu (a několika dalších, které vyšly loni i letos na DVD v edici SME) začínám mít pocit, že slovenský film stál v 60. letech ještě výš než český.
Nejlepší film z vězeňského prostředí, jaký jsem kdy viděl. Žádné krvavé zápletky ani schematický boj dobra se zlem, maximálně autentické herecké výkony (je zážitek vidět mladého Štěpánka, Ornesta nebo Kňažka nepznamenané pozdější rutinou) a nádherná černobílá kamera, která nepřetržitě kouzlí nenápadné, ale dokonalé kompozice. Opravdový utajený klenot slovenské kinematografie!
Vrchol režisérovy tvorby. O třídu výš než Tenkrát na západě. Film, který pod pláštěm westernu odhaluje pravou tvář Ameriky a místy se jí i pěkně jízlivě vysmívá.
Další z trapných opusů úchylného pseudorežiséra. Že ten chudák pořád točí své násilnické bláboly plné sadismu? Ať si je točí. Ale že mu to ještě někdo spolkne a dokonce se tváří, že jde o umění, nad tím mi zůstává rozum stát.
V kontextu současné kinematografie je Almodóvar stále mistr, ale vypadá to, že jeho posledním skvělým filmem zůstane na dlouhou dobu úchvatná Špatná výchova. Rozervaná objetí nejsou sice takové zklamání jako Mluv s ní nebo naprosto nudný Volver, ale opět jim chybí nejsilnější režisérovy zbraně, a sice jemný absurdní humor, vypravěčská lehkost, zdravá míra provokace. Hodnocení mezi tři a čtyři.
Jedno z největších zklamání českého filmu 60. let! Při vší úctě ke scenáristovi Mahlerovi i režiséru Schormovi je tento snímek úplně k ničemu. Vychozí situace, totiž pocit ohrožení, nikam nespěje, pořád se vytvářejí další variace na stejné téma, modelové situace bez nosné dějové linie začnou po chvíli nudit. (Ta jedna hvězdička patří ikoně 60. let Janu Kačerovi, ale i on vytvořil řadu zajímavějších rolí.)
Je s podivem, s jakým vtipem a filmařskou bravurou dokázal začínající Hynek Bočan převést na filmové plátno Kunderovu povídku, o skvělém Kačerovi v hlavní roli nemluvě!
O to víc mrzí, k jakým konecům to režisér Bočan dopracoval dnes, kdy véze na konjukturální vlně a propůjčuje se ke schematizovanému zobrazování minulosti (viz nevýslovně trapná Zdivočelá země), nebo sterilnímu lakování přítomnosti (Nemocnice po 20 letech)...
Povzbuzující pohled na americkou gay komunitu a vůbec na svět, kde pojem solidarity, boje proti nesvobodě a tuposti není předem diskreditován fanatickými vyznavači jediné pravé cesty...
Špičkové dílo současné kinematografie, obraz francouzského venkova bez falše a příkras, zato s humorem a fantazií, o zachycení neturistické krásy Benátek. nemluvě.
Tati byl vizionář! Přesně to, o čem vyprávěl v roce 1958, se u nás děje právě dnes. Budování sterilních domečků s laboratorními kuchyněmi a umělými předzahrádkami, závislost na přístrojích a technických hejblátkách, toť obraz současnosti. Směšné a smutné zároveň.
Absolutně nedoceněný film! Má úžasnou dobovou atmosféru, nekýčovitě zachycené prostředí Krkonoš, a to je na něm to nejcennější. Jako detektivka taky obstojí a o skvělých hercích v čele s Dášou V. ani nemluvě! Kvality Herzova filmu zvlášť ostře vystoupí, pokud ho srovnáte se současnými filmovými produkty domácí provenience.
Nepochopitelné, proč tyhle krásné Broučky, výtvarně půvabné a namluvené mnoha velkými českými herci, uzamkli v TV do trezoru a místo nich pouští ty ošklivé a nudné nové?
Výtečný film, Kurosawovi zjevně prospěla změna prostředí a odpoutání se od japonských reálií. Pro mě je první část filmu o poznání silnější (zvlášť ta větrná bouře!). Druhá se místy nese v konvenčnějším duchu a postrádá obrazovou intenzitu první poloviny.
Žádný Antonioniho film před ani po (včetně Zvětšeniny) nepovažuji za tak silný, nadčasový, a po všech stránkách dokonalý jako Červenou pustinu. Téma odcizení a traumat z moderní společnosti neuvěřitelně rezonuje s dneškem. Nemluvě o výtvarné struktuře filmu, co záběr, to strhující obraz!
Neokázalý film, který pohnuté okamžiky naší historie nahlíží bez předpojatosti. Víc než o politiku jde režisérovi o problémy obyčejných lidí. Možná, že Anglické jahody nejsou zcela dokonalé, ale v kontextu ostatní domácí tvorby, která se pachtí za napodobováním hollywoodské sterility, působí velmi sympaticky.
Almodóvar je originál každým coulem. Nic jiného než pět bodů dostat nemůže. Navíc právě v tomto filmu nabízí svou poetiku v takřka krystalicky ryzí podobě.
Víc než dva body nedám. Jistě, na svou dobu průkopnické, co se formálních postupů a práce kamery týče. Ale jinak nabubřele rozmáchlé, chladné, odtažité a nudné, bez kouska ryzí emoce.
Moje komentáře
Prorok (2009)
Soft-postmoderní vězeňské drama, které mísí paradokumentární syrovost s poetickými (dialogy se zavražděným spoluvězněm) a zcizovacími prvky (nesystematicky užívané nadtitulky). Alibistické nezaujímání postoje a nejasnost charakteru hlavního hrdiny (byť herci Taharu Rahimovi nelze upřít charisma) film dost degradují.
Kým sa skončí táto noc (1965)
Po zhlédnutí tohoto filmu (a několika dalších, které vyšly loni i letos na DVD v edici SME) začínám mít pocit, že slovenský film stál v 60. letech ještě výš než český.
Šerif za mrežami (1965)
Nejlepší film z vězeňského prostředí, jaký jsem kdy viděl. Žádné krvavé zápletky ani schematický boj dobra se zlem, maximálně autentické herecké výkony (je zážitek vidět mladého Štěpánka, Ornesta nebo Kňažka nepznamenané pozdější rutinou) a nádherná černobílá kamera, která nepřetržitě kouzlí nenápadné, ale dokonalé kompozice. Opravdový utajený klenot slovenské kinematografie!
Hodný, zlý a ošklivý (1966)
Vrchol režisérovy tvorby. O třídu výš než Tenkrát na západě. Film, který pod pláštěm westernu odhaluje pravou tvář Ameriky a místy se jí i pěkně jízlivě vysmívá.
Hanebný pancharti (2009)
odpad!Další z trapných opusů úchylného pseudorežiséra. Že ten chudák pořád točí své násilnické bláboly plné sadismu? Ať si je točí. Ale že mu to ještě někdo spolkne a dokonce se tváří, že jde o umění, nad tím mi zůstává rozum stát.
Rozervaná objetí (2009)
V kontextu současné kinematografie je Almodóvar stále mistr, ale vypadá to, že jeho posledním skvělým filmem zůstane na dlouhou dobu úchvatná Špatná výchova. Rozervaná objetí nejsou sice takové zklamání jako Mluv s ní nebo naprosto nudný Volver, ale opět jim chybí nejsilnější režisérovy zbraně, a sice jemný absurdní humor, vypravěčská lehkost, zdravá míra provokace. Hodnocení mezi tři a čtyři.
Slunce, seno, erotika (1991)
Poslední a nejlepší část hoštické trilogie.
Slunce, seno a pár facek (1989)
Možná je to víc kouzlo nechtěného než režijní záměr, ale to je jedno.
Řek Zorba (1964)
Kakojanisův filmový přepis Kazantzakisova románu nestárne! Vrcholné dílo světové kinematografie.
Neuvěřitelný život Ethana Greena (2005)
Vtipná oddechová komedie o milostných šarádách jednoho sympatického kluka!
Den sedmý, osmá noc (1969)
Jedno z největších zklamání českého filmu 60. let! Při vší úctě ke scenáristovi Mahlerovi i režiséru Schormovi je tento snímek úplně k ničemu. Vychozí situace, totiž pocit ohrožení, nikam nespěje, pořád se vytvářejí další variace na stejné téma, modelové situace bez nosné dějové linie začnou po chvíli nudit. (Ta jedna hvězdička patří ikoně 60. let Janu Kačerovi, ale i on vytvořil řadu zajímavějších rolí.)
Surfaři (2007)
Velmi citlivě, nevtíravě natočný film, který je vhodný nejen pro kluky na kluky, ale pro každého vnímavého diváka.
Zatmění (1962)
Výtečný film už kvůli skvělému Delonovi, který tady přesvědčivě dokázal, že má navíc než na věčné role policajtů a gangsterů.
Nikdo se nebude smát (1965)
Je s podivem, s jakým vtipem a filmařskou bravurou dokázal začínající Hynek Bočan převést na filmové plátno Kunderovu povídku, o skvělém Kačerovi v hlavní roli nemluvě! O to víc mrzí, k jakým konecům to režisér Bočan dopracoval dnes, kdy véze na konjukturální vlně a propůjčuje se ke schematizovanému zobrazování minulosti (viz nevýslovně trapná Zdivočelá země), nebo sterilnímu lakování přítomnosti (Nemocnice po 20 letech)...
Milk (2008)
Povzbuzující pohled na americkou gay komunitu a vůbec na svět, kde pojem solidarity, boje proti nesvobodě a tuposti není předem diskreditován fanatickými vyznavači jediné pravé cesty...
Němá barikáda (1949)
Jeden z nejlepších domácích filmů s tematikou pražského povstání května 1945. Jeho náboj ani po letech nevyprchal.
Mrtvý muž (1995)
Koncentrovaná nuda. Pseudoumění ala USA...
Ráno v Benátkách (2002)
Špičkové dílo současné kinematografie, obraz francouzského venkova bez falše a příkras, zato s humorem a fantazií, o zachycení neturistické krásy Benátek. nemluvě.
Můj strýček (1958)
Tati byl vizionář! Přesně to, o čem vyprávěl v roce 1958, se u nás děje právě dnes. Budování sterilních domečků s laboratorními kuchyněmi a umělými předzahrádkami, závislost na přístrojích a technických hejblátkách, toť obraz současnosti. Směšné a smutné zároveň.
Holka na zabití (1975)
Absolutně nedoceněný film! Má úžasnou dobovou atmosféru, nekýčovitě zachycené prostředí Krkonoš, a to je na něm to nejcennější. Jako detektivka taky obstojí a o skvělých hercích v čele s Dášou V. ani nemluvě! Kvality Herzova filmu zvlášť ostře vystoupí, pokud ho srovnáte se současnými filmovými produkty domácí provenience.
Broučci (TV seriál) (1967)
Nepochopitelné, proč tyhle krásné Broučky, výtvarně půvabné a namluvené mnoha velkými českými herci, uzamkli v TV do trezoru a místo nich pouští ty ošklivé a nudné nové?
O loupežníku Rumcajsovi (TV seriál) (1967)
Málo platné, je to klasika. Ale dodatečné kolorování původně černobílého seriálu je šeredné!
Slnko v sieti (1962)
Nádherné svědectví o době, v níž film vznikal. Škoda té neorganicky vložené venkovské epizody hlavního hrdiny, bez ní by byl film dokonalý.
Fahrenheit 9/11 (2004)
Film, který by měli vidět všichni zaslepení, aby prohlédli!
Děrsu Uzala (1975)
Výtečný film, Kurosawovi zjevně prospěla změna prostředí a odpoutání se od japonských reálií. Pro mě je první část filmu o poznání silnější (zvlášť ta větrná bouře!). Druhá se místy nese v konvenčnějším duchu a postrádá obrazovou intenzitu první poloviny.
Červená pustina (1964)
Žádný Antonioniho film před ani po (včetně Zvětšeniny) nepovažuji za tak silný, nadčasový, a po všech stránkách dokonalý jako Červenou pustinu. Téma odcizení a traumat z moderní společnosti neuvěřitelně rezonuje s dneškem. Nemluvě o výtvarné struktuře filmu, co záběr, to strhující obraz!
Anglické jahody (2008)
Neokázalý film, který pohnuté okamžiky naší historie nahlíží bez předpojatosti. Víc než o politiku jde režisérovi o problémy obyčejných lidí. Možná, že Anglické jahody nejsou zcela dokonalé, ale v kontextu ostatní domácí tvorby, která se pachtí za napodobováním hollywoodské sterility, působí velmi sympaticky.
Zákon touhy (1987)
Almodóvar je originál každým coulem. Nic jiného než pět bodů dostat nemůže. Navíc právě v tomto filmu nabízí svou poetiku v takřka krystalicky ryzí podobě.
Občan Kane (1941)
Víc než dva body nedám. Jistě, na svou dobu průkopnické, co se formálních postupů a práce kamery týče. Ale jinak nabubřele rozmáchlé, chladné, odtažité a nudné, bez kouska ryzí emoce.
Nevěsta byla v černém (1968)
Velké, nafouklé prázdné nic. Nadherná truffautovská forma bez obsahu, stylistické cvičení o ničem.