4/10 Až mi zase někdo z recenzentů bude o Hřebejkově filmu tvrdit, že má nečekaný závěr, že má pan režisér čuch na obsazování známých herců do rolí, které pro ně nejsou běžné, až mi zase někdo bude tvrdit, že Hřebejk udělal "hluboký" film, tak ho pošlu k šípku. A bodejť by se Hřebejk nesnažil dostat do filmu schopné herce, když ty scénáře s Jarchovským se ne a nedaří :(
Pro mne opět potvrzení toho, že Zlatý medvěd je zárukou kvality. Tenhle film pro mne byl, odpusťte to klišé, ponořením do svěží řeky, bez zbytečných řečí, beze spěchu, bez potřeby běžet hned někam dál a nepřemýšlet nad tím, co bylo, je a bude.
Namísto cesty mladé dělnice za štěstím v reálném socilaismu natočil Fenič cestu obyčejné holky do jednotvárného života u pásu v šedivé fabrice a na operační sál.
Téma dobré, herečky výborné, provedení neslané nemastné, výsledný dojem 50 %. "Konečné řešení", které mělo přimět hlavní hrdinku, aby si uvědomila, že je někde chyba, je bohužel jak opsané z časopisu Žena a život, sekce Pravdivé příběhy :( (Namátkou mě napadá několik podobných, ale lépe zpracovaných snímků, nepříklad Ahoj, Terezko, Všichni umřou, jen já ne)
Bad on so many levels! Taková nenápadná "metalová" agitka z Jižního města, která má nejen chatrný děj a poslabší herecké výkony, ale podává i dost poupravený obraz socialistického života koncem 80. let (čti: od začátku do konce vylhaný).
Jedna (rudá) hvězda patří Eriku Pardusovi, který jako jediný v tomhle filmu dokázal, že umí hrát. Jinak je to nehoráznost sprostá, zejména v momentu, kdy se za rozjuchanými interprety objevuje dekorace klubu SSM složená z portrétů Gottwalda, Castra, Che Guevary, Lenina, mezi to Ghándí, Einstein a v rohu dokonce Masaryk. Už jen ten Stalin tam scházel.
Bez přehánění nejlepší porevoluční český film: napsaný podle snu, režírovaný mimořádně nadaným, vzdělaným a citlivým člověkem, který našel nejen dokonalé herce, ale i lokace a zbytek štábu (Smutného kamera je prostě dechberoucí) a s minimem výrazových prostředků dokázal natočit film, který s dobou nezastarává (což se děje většině českých filmů), ale je čím dál tím lepší.
Pozn. - Inspirací k první akci (nemocniční) prý byla hudba Monkey Bussines, kterou pánové režiséři slyšeli na nějakém večírku, když byli ve Varech roku 2006 s předchozím filmem.
Taková pěkná, výtvarně vytříbená pohádka o tom, jak statečný muž k pochybnému štěstí přišel za mohutného přispění krásné dámy, zkaženého krále a několika vykutálených kamarádů.
Jediná zajímavá místa v Babičca jsou ta, kde se Archlebová nesnaží hrát. Bohužel jich není mnoho a dost kontrastují s jasně inscenovanými scénami, na které by ale bylo lepší najmout profesionální herce, když už ve filmu, který se tváří jako dokumentární, musí být. Navíc jsem ze slečny Piussi měla dojem, jako by ji některé dotazy obecenstva dost otravovaly, byť nebyly nijak hloupé (LFŠ 2009).
LFŠ 2009: režisér Vorlíček před projekcí tvrdí, že z původně těžce ideologicky zatíženého Kozákova románu zůstalo ve scénáři, který musel spolu s Macourkem napsat z existenčních důvodů (nařízení shora), pouze jméno hlavního hrdiny, zbytek byl vlastní fabulací. Po projekci už se na román odvolává jako na hlavní kostru příběhu, který, opět připomíná, musel být zpracován z existenčních důvodů - tedy kvůli možnosti další tvorby. Režisér vzpomíná, jak se během natáčení měli všichni dobře, pili a kupovali víno ve velkém a všechno to vlastně bylo fajn. Nereflektuje na výtky schematičnosti charakterů - zlý emigrant živořící v Rakousku, který pro peníze udělá cokoliv, poťouchlý farář tahající děti za uši a umožňující hrát v kostele kapele místní omladiny, charakterní předseda bezmála se slzou v oku, když se hovoří o rodné Moravě, floutkovský komunista nové doby, hrabiví zemědělci bažící po soukromém obchodu s cizinou, v minulosti zřejmě politicky perzekvovný soudruh, navrátivší se opět do náruče strany (která ho sice už jednou nechala v base, ale...) atd. - nereflektuje ani na výtku k zasazení do léta 1968 a jasnému rozdělení skupin na zlí hrabiví individualisté=reformní komunisté vs. hodní charakterní poctivci=normalizační komunisté, kteří nepodlehli šálení západních kontrarevolucionářů (a jejich valut). Jediným Vorlíčkovým argumentem je konstatování, že pokud někdo v té době nežil, neví, o čem je řeč. Navrch přihazuje pár veselých historek o emigrantech (ne všichni byli dobří, některé sem vraceli v okovech !!!), o novodobých podvodnících a hlavně o tom, jak se všichni ti herci na natáčení těšili, protože ten kraj je krásný, víno chutné a parta dobrá. Zamáčkla jsem slzu. Nad Vorlíčkem.
Řemeslně po všech stránkách dobrý, námětově už poněkud sporný snímek, který sice poukazuje na bezpráví v padesátých letech, ale pouze na příkladu dvou pravověrných a charakerních komunistů. Tím pádem jednak zůstali stranou političtí vězni, kteří byli komunistickému režimu nepohodlní - od kulaků po duchovní - druhak to vypadá, že stranické čistky v 50. letech postihly právě jen ty komunisty charakterní. Bohužel jsou oba dva postižení vysocí funkcionáři vylíčeni bezmála jako socialističtí světci (dělnický původ, práce ve straně už od 30. let, odbojová činnost, nasazování vlastního života za soudruhy v ilegalitě), byť je z dnešního pohledu jasné, že do pozic, které zastávali, se nemohli dostat za ryzí charakter, ale spíš po hlavách těch, se kteými se mohli o něco později sami sejít v cele.
Vodka, sex, bití, zdevastované domy a tak dál - to vše ve filmu je. Není v něm ale nic dalšího, kvůli čemu by se na tenhle film dalo koukat. Psychologicky naprosto ploché postavy, místy až divadelně karikující (policistka), kulisy okoukané ze sociálních dramat, ke kterým zřejmě režisérka tíhne, žánrová nevyhraněnost. Tady už ani ten alkohol nepomohl.
Mistrovský kousek muzikálových romancí, ve kterém je kromě bezchybných pěveckých a tanečních čísel i spousta velmi vtipných skečů. Navíc překrásná Rita Hayworth, okouzlující Gene Kelly, ironizující Eve Arden a nezapomenutelné řeči Edwarda Brophyho.
Po čtvrtstoletí už dost vyčichlý film, ve kterém se výrazně projevuje Jakubiskova záliba v italské kinematografii, zejména v oddychových žánrech, oblíbených v 70.letech.
Propagandistická čtvrthodinka na téma Jak bránit svou zem. Pohraničníci představeni jako parta dobře sehraných pohotových borců, kteří bez stínu pochybnosti střeží hranice proti západním diversantům. O tom, že jejich pozornost se soustředila mnohem častěji na ty, co se pokoušeli dostat ven, nepadne ani slovo.
V úvodu před filmem bylo řečeno, že se Juraj Jakubisko při natáčení sblížil s Olgou Schoberovou, což je pravděpodobně klíčová informace. Celý snímek je v podstatě poctou její tělesné kráse, kocháním se jejím smíchem, neustálým pozorováním její kouzelné nahoty - z té přeshodinky mi utkvěly toliko její pověstné prsy, pohupující se nad hladinou vody ve vaně. K režisérově cti budiž řečeno, že s tímhle filmem prostě neměl kliku, odmítl jej v prvoplánově hrubé verzi sestříhané bez jeho asistence v Itálii, a že se k němu jen nerad vrací, a to i k dotáčkám v 90.letech (kdy už Olinku naštěstí nesvlékal).
Tanečnice aneb co dělat, když se zamilujete do někoho společensky méně přijatelného. Komorní snímek bez ambicí poskytovat nějaké ponaučení, bez nutnosti moralizovat a vynášet soudy, přesto hluboký.
Vynikající malý film, napsaný i režírovaný s lehkostí ve Flandrech (a nejen vlastně tam) nevídanou. Zaslouží si vysoké hodnocení i díky Barbaře Sarafian, představitelce Matty - dokázala jí dát výraz sice zoufalé, ale stále bojující ženy, která má na krku tři děti a manžela, jevícího se ve srovnání s ní jako nesnesitelný slaboch. Místo tíživého sociálního dramatu, jemuž by zajisté dala přednost velká část evropských tvůrců, je příběh ženy mezi dvěma muži zpracován komediálně, ale nikoliv hloupě nebo přehnaně klišovitě.
Konec jednoho strašlivého režimu spojený s koncem několika lidí, kteří mu různým způsobem podléhali. Velmi silné osobní příběhy, vynikající gradace, ohromující závěr. Ovšem pro ty, kdo nejsou zvyklí v kině vnímat cokoliv jiného, než hlášky, a pojem stylizace si spojují nejspíš s kadeřnickým salonem, je tento film absolutně nepochopitelný.
Po bezmála 40 letech film stále živý, aktuální, zejména v momentě, kdy člověk otevře nějaký ten lepší časopis pro dámy či pro pány, ve kterých se radí s kým, kdy, kde, jak, proč a jak si to co nejlíp užít, případně jak to podložit nějakou trendy duchovní naukou.
Během projekce na karlovarském festivalu bylo zajímavé sledovat reakce jednotlivých genderově odlišných skupin - pánové měli za krávu blondýnu, dámy jejího partnera za nemožného idiota - a tomu všemu se nezřízeně řehtal přítomný Paul Mazursky.
Vezměte jednoho smrtelně nemocného, jednu dobrou místní herečku, známou i za hranicemi země, jedno město, z jehož historie a proslulosti zejména mezi romantiky se dá vymlátit maximum, přidejte trochu té unylejší emotivní hudby, jednoho zamilovaného muže za zenitem, hezkou studentku, další mrtvolu, pro změnu dámskou, a střihněte to všechno dohromady s několika dalšími osudy, které se jakoby náhodně prolínají, ovšem bez výraznějšího psychologického vystižení postav. Dostanete průměrný film, který má sice půvabnou formu, ale obsah žádný. Pro mě obrovské zklamání, nuda, otázky proč se režisér pustil do něčeho, co už bylo natočeno stokrát a líp a nakonec vztek nad tím, že tvůrci jednoznačně zneužívají tolikrát opěvovanou Paříž ve spojení s bilancujícím umírajícím. Každého citlivého diváka přeci zabolí srdíčko, když vidí na plátně umírat takového milého mladého člověka, a obzvlášť v Paříži, kde je tak krásné žít, jak dokazují ostatní postavy, obyčejní lidé jako ty, milý dojatý diváku.
Troufám si tvrdit, že Sbohem, Brasílie je pro dnešního diváka filmem prudce neaktuálním, nicméně pro člověka, který se do kina nechodí jen bavit může být překvapivým vhlédnutím do života komediantů jiných, než na jaké je zvyklí z evropských filmů. Putování principála faustovského vzezření a na první pohled femme fatale naivních mladíků po zemi, v níž se někdejší publikum změnilo v televizní diváky bez zájmu o živá vystoupení. Hledání rybích kostí - antén nad střechami domů jako předurčení k neustálému kočování po místech, kde ještě neznají pokrok.
Po loňském prachbídném roce konečně zase český film, u kterého jsem se nekoukala na hodinky, nesmála se nechtěným vtipům a režisérským neobratnostem. Oceňuji zejména propracovanost charakteru hlavních postav (Tkáč jako skvělý kamarád, bavič atd. mimo domov, s manželkou jako unuděný stařík, strativší veškerou \"venkovní\" vitalitu, zoufalá žena, která si uvědomuje, že už nic není jako dřív) a Svěrákovu dovednost vést herce, kteří jsou jinak známí svým nezaměnitelným projevem (Landovský, Macháček).
Ačkoliv jsem nešla na fil s bůhvíjakým očekáváním, přeci jen mě šokovala nekvalita viděného. Dvě hodiny rozhlasové hry, doprovozené obrázky typu \"přestávka se štěňaty\", špatné postsynchrony, nešťastné obsazení některých postav (vedle samotného Dítěte v mladém věku například profesor francouzštiny), nezvládnutí davových scén a celková výrazová plochost. Pokud se scénáristé hlásí k jakéstakés inspiraci Hrabalovou novelou, rozhodně by neměli Dítěte pojmout jako nablble se usmívajícího prosťáčka. Zároveň také, zřejmě nechtěně, považují za stejného pitomce i diváka, kterému jasně ukazují, kde se má smát, kde má být dojatý a kde má plakat. Za obzvlášť nešťastnou považuji nerozhodnost, která se projevila v Líziných promluvách (v němčině a následně v kostrbaté češtině). Dávám hvězdičku a půl za zvuk, Oldřicha Keisera a Julii Jentsch.
Moje komentáře
Rozchod Nadera a Simin (2011)
Tak takhle se, pane Hřebejku, dělá dechberoucí film o rozpadu rodiny, který má šanci a taky boduje na dobrých mezinárodních festivalech.
Nevinnost (2011)
4/10 Až mi zase někdo z recenzentů bude o Hřebejkově filmu tvrdit, že má nečekaný závěr, že má pan režisér čuch na obsazování známých herců do rolí, které pro ně nejsou běžné, až mi zase někdo bude tvrdit, že Hřebejk udělal "hluboký" film, tak ho pošlu k šípku. A bodejť by se Hřebejk nesnažil dostat do filmu schopné herce, když ty scénáře s Jarchovským se ne a nedaří :(
Med (2010)
Pro mne opět potvrzení toho, že Zlatý medvěd je zárukou kvality. Tenhle film pro mne byl, odpusťte to klišé, ponořením do svěží řeky, bez zbytečných řečí, beze spěchu, bez potřeby běžet hned někam dál a nepřemýšlet nad tím, co bylo, je a bude.
Džusový román (1984)
Namísto cesty mladé dělnice za štěstím v reálném socilaismu natočil Fenič cestu obyčejné holky do jednotvárného života u pásu v šedivé fabrice a na operační sál.
Kočičky (2009)
Téma dobré, herečky výborné, provedení neslané nemastné, výsledný dojem 50 %. "Konečné řešení", které mělo přimět hlavní hrdinku, aby si uvědomila, že je někde chyba, je bohužel jak opsané z časopisu Žena a život, sekce Pravdivé příběhy :( (Namátkou mě napadá několik podobných, ale lépe zpracovaných snímků, nepříklad Ahoj, Terezko, Všichni umřou, jen já ne)
Horká kaše (1988)
Bad on so many levels! Taková nenápadná "metalová" agitka z Jižního města, která má nejen chatrný děj a poslabší herecké výkony, ale podává i dost poupravený obraz socialistického života koncem 80. let (čti: od začátku do konce vylhaný).
Romance za korunu (1975)
Jedna (rudá) hvězda patří Eriku Pardusovi, který jako jediný v tomhle filmu dokázal, že umí hrát. Jinak je to nehoráznost sprostá, zejména v momentu, kdy se za rozjuchanými interprety objevuje dekorace klubu SSM složená z portrétů Gottwalda, Castra, Che Guevary, Lenina, mezi to Ghándí, Einstein a v rohu dokonce Masaryk. Už jen ten Stalin tam scházel.
Lea (1996)
Bez přehánění nejlepší porevoluční český film: napsaný podle snu, režírovaný mimořádně nadaným, vzdělaným a citlivým člověkem, který našel nejen dokonalé herce, ale i lokace a zbytek štábu (Smutného kamera je prostě dechberoucí) a s minimem výrazových prostředků dokázal natočit film, který s dobou nezastarává (což se děje většině českých filmů), ale je čím dál tím lepší.
Zvuk hluku (2010)
Pozn. - Inspirací k první akci (nemocniční) prý byla hudba Monkey Bussines, kterou pánové režiséři slyšeli na nějakém večírku, když byli ve Varech roku 2006 s předchozím filmem.
Nebeské dny (1978)
MFF Karlovy Vary, obrovské plátno, šumící obilí, skřípání nákladního vlaku, vítr a kobylky. Čirý požitek!
Robin Hood (2010)
Taková pěkná, výtvarně vytříbená pohádka o tom, jak statečný muž k pochybnému štěstí přišel za mohutného přispění krásné dámy, zkaženého krále a několika vykutálených kamarádů.
Babička (2008)
Jediná zajímavá místa v Babičca jsou ta, kde se Archlebová nesnaží hrát. Bohužel jich není mnoho a dost kontrastují s jasně inscenovanými scénami, na které by ale bylo lepší najmout profesionální herce, když už ve filmu, který se tváří jako dokumentární, musí být. Navíc jsem ze slečny Piussi měla dojem, jako by ji některé dotazy obecenstva dost otravovaly, byť nebyly nijak hloupé (LFŠ 2009).
Bouřlivé víno (1976)
odpad!LFŠ 2009: režisér Vorlíček před projekcí tvrdí, že z původně těžce ideologicky zatíženého Kozákova románu zůstalo ve scénáři, který musel spolu s Macourkem napsat z existenčních důvodů (nařízení shora), pouze jméno hlavního hrdiny, zbytek byl vlastní fabulací. Po projekci už se na román odvolává jako na hlavní kostru příběhu, který, opět připomíná, musel být zpracován z existenčních důvodů - tedy kvůli možnosti další tvorby. Režisér vzpomíná, jak se během natáčení měli všichni dobře, pili a kupovali víno ve velkém a všechno to vlastně bylo fajn. Nereflektuje na výtky schematičnosti charakterů - zlý emigrant živořící v Rakousku, který pro peníze udělá cokoliv, poťouchlý farář tahající děti za uši a umožňující hrát v kostele kapele místní omladiny, charakterní předseda bezmála se slzou v oku, když se hovoří o rodné Moravě, floutkovský komunista nové doby, hrabiví zemědělci bažící po soukromém obchodu s cizinou, v minulosti zřejmě politicky perzekvovný soudruh, navrátivší se opět do náruče strany (která ho sice už jednou nechala v base, ale...) atd. - nereflektuje ani na výtku k zasazení do léta 1968 a jasnému rozdělení skupin na zlí hrabiví individualisté=reformní komunisté vs. hodní charakterní poctivci=normalizační komunisté, kteří nepodlehli šálení západních kontrarevolucionářů (a jejich valut). Jediným Vorlíčkovým argumentem je konstatování, že pokud někdo v té době nežil, neví, o čem je řeč. Navrch přihazuje pár veselých historek o emigrantech (ne všichni byli dobří, některé sem vraceli v okovech !!!), o novodobých podvodnících a hlavně o tom, jak se všichni ti herci na natáčení těšili, protože ten kraj je krásný, víno chutné a parta dobrá. Zamáčkla jsem slzu. Nad Vorlíčkem.
Jen o rodinných záležitostech (1990)
Řemeslně po všech stránkách dobrý, námětově už poněkud sporný snímek, který sice poukazuje na bezpráví v padesátých letech, ale pouze na příkladu dvou pravověrných a charakerních komunistů. Tím pádem jednak zůstali stranou političtí vězni, kteří byli komunistickému režimu nepohodlní - od kulaků po duchovní - druhak to vypadá, že stranické čistky v 50. letech postihly právě jen ty komunisty charakterní. Bohužel jsou oba dva postižení vysocí funkcionáři vylíčeni bezmála jako socialističtí světci (dělnický původ, práce ve straně už od 30. let, odbojová činnost, nasazování vlastního života za soudruhy v ilegalitě), byť je z dnešního pohledu jasné, že do pozic, které zastávali, se nemohli dostat za ryzí charakter, ale spíš po hlavách těch, se kteými se mohli o něco později sami sejít v cele.
Tenkrát v provincii (2008)
Vodka, sex, bití, zdevastované domy a tak dál - to vše ve filmu je. Není v něm ale nic dalšího, kvůli čemu by se na tenhle film dalo koukat. Psychologicky naprosto ploché postavy, místy až divadelně karikující (policistka), kulisy okoukané ze sociálních dramat, ke kterým zřejmě režisérka tíhne, žánrová nevyhraněnost. Tady už ani ten alkohol nepomohl.
Modelka (1944)
Mistrovský kousek muzikálových romancí, ve kterém je kromě bezchybných pěveckých a tanečních čísel i spousta velmi vtipných skečů. Navíc překrásná Rita Hayworth, okouzlující Gene Kelly, ironizující Eve Arden a nezapomenutelné řeči Edwarda Brophyho.
Sestra (2008)
Snové sekvence ze Sestry čte Filip Topol, hudbu obstarávají (jak jinak) Psí vojáci, dílem z alba Sestra, dílem z Topolovy současné tvorby.
Nevera po slovensky (1980)
Po čtvrtstoletí už dost vyčichlý film, ve kterém se výrazně projevuje Jakubiskova záliba v italské kinematografii, zejména v oddychových žánrech, oblíbených v 70.letech.
Neprojdou (1952)
Propagandistická čtvrthodinka na téma Jak bránit svou zem. Pohraničníci představeni jako parta dobře sehraných pohotových borců, kteří bez stínu pochybnosti střeží hranice proti západním diversantům. O tom, že jejich pozornost se soustředila mnohem častěji na ty, co se pokoušeli dostat ven, nepadne ani slovo.
Ztracená duše národa (TV seriál) (2002)
Plný počet za obsah.
Dovidenia v pekle, priatelia (1970)
V úvodu před filmem bylo řečeno, že se Juraj Jakubisko při natáčení sblížil s Olgou Schoberovou, což je pravděpodobně klíčová informace. Celý snímek je v podstatě poctou její tělesné kráse, kocháním se jejím smíchem, neustálým pozorováním její kouzelné nahoty - z té přeshodinky mi utkvěly toliko její pověstné prsy, pohupující se nad hladinou vody ve vaně. K režisérově cti budiž řečeno, že s tímhle filmem prostě neměl kliku, odmítl jej v prvoplánově hrubé verzi sestříhané bez jeho asistence v Itálii, a že se k němu jen nerad vrací, a to i k dotáčkám v 90.letech (kdy už Olinku naštěstí nesvlékal).
Tanečnice (2008)
Tanečnice aneb co dělat, když se zamilujete do někoho společensky méně přijatelného. Komorní snímek bez ambicí poskytovat nějaké ponaučení, bez nutnosti moralizovat a vynášet soudy, přesto hluboký.
Moskva, Belgie (2008)
Vynikající malý film, napsaný i režírovaný s lehkostí ve Flandrech (a nejen vlastně tam) nevídanou. Zaslouží si vysoké hodnocení i díky Barbaře Sarafian, představitelce Matty - dokázala jí dát výraz sice zoufalé, ale stále bojující ženy, která má na krku tři děti a manžela, jevícího se ve srovnání s ní jako nesnesitelný slaboch. Místo tíživého sociálního dramatu, jemuž by zajisté dala přednost velká část evropských tvůrců, je příběh ženy mezi dvěma muži zpracován komediálně, ale nikoliv hloupě nebo přehnaně klišovitě.
Dvě smrti (1995)
Konec jednoho strašlivého režimu spojený s koncem několika lidí, kteří mu různým způsobem podléhali. Velmi silné osobní příběhy, vynikající gradace, ohromující závěr. Ovšem pro ty, kdo nejsou zvyklí v kině vnímat cokoliv jiného, než hlášky, a pojem stylizace si spojují nejspíš s kadeřnickým salonem, je tento film absolutně nepochopitelný.
Bob a Carol a Ted a Alice (1969)
Po bezmála 40 letech film stále živý, aktuální, zejména v momentě, kdy člověk otevře nějaký ten lepší časopis pro dámy či pro pány, ve kterých se radí s kým, kdy, kde, jak, proč a jak si to co nejlíp užít, případně jak to podložit nějakou trendy duchovní naukou. Během projekce na karlovarském festivalu bylo zajímavé sledovat reakce jednotlivých genderově odlišných skupin - pánové měli za krávu blondýnu, dámy jejího partnera za nemožného idiota - a tomu všemu se nezřízeně řehtal přítomný Paul Mazursky.
Děti noci (2008)
Další zbytečný film. Za zmínku stojí jen skvělá Martha Issová, která dokázala film udržet jakž takž při životě.
Paříž (2008)
Vezměte jednoho smrtelně nemocného, jednu dobrou místní herečku, známou i za hranicemi země, jedno město, z jehož historie a proslulosti zejména mezi romantiky se dá vymlátit maximum, přidejte trochu té unylejší emotivní hudby, jednoho zamilovaného muže za zenitem, hezkou studentku, další mrtvolu, pro změnu dámskou, a střihněte to všechno dohromady s několika dalšími osudy, které se jakoby náhodně prolínají, ovšem bez výraznějšího psychologického vystižení postav. Dostanete průměrný film, který má sice půvabnou formu, ale obsah žádný. Pro mě obrovské zklamání, nuda, otázky proč se režisér pustil do něčeho, co už bylo natočeno stokrát a líp a nakonec vztek nad tím, že tvůrci jednoznačně zneužívají tolikrát opěvovanou Paříž ve spojení s bilancujícím umírajícím. Každého citlivého diváka přeci zabolí srdíčko, když vidí na plátně umírat takového milého mladého člověka, a obzvlášť v Paříži, kde je tak krásné žít, jak dokazují ostatní postavy, obyčejní lidé jako ty, milý dojatý diváku.
Sbohem, Brazílie! (1979)
Troufám si tvrdit, že Sbohem, Brasílie je pro dnešního diváka filmem prudce neaktuálním, nicméně pro člověka, který se do kina nechodí jen bavit může být překvapivým vhlédnutím do života komediantů jiných, než na jaké je zvyklí z evropských filmů. Putování principála faustovského vzezření a na první pohled femme fatale naivních mladíků po zemi, v níž se někdejší publikum změnilo v televizní diváky bez zájmu o živá vystoupení. Hledání rybích kostí - antén nad střechami domů jako předurčení k neustálému kočování po místech, kde ještě neznají pokrok.
Vratné lahve (2006)
Po loňském prachbídném roce konečně zase český film, u kterého jsem se nekoukala na hodinky, nesmála se nechtěným vtipům a režisérským neobratnostem. Oceňuji zejména propracovanost charakteru hlavních postav (Tkáč jako skvělý kamarád, bavič atd. mimo domov, s manželkou jako unuděný stařík, strativší veškerou \"venkovní\" vitalitu, zoufalá žena, která si uvědomuje, že už nic není jako dřív) a Svěrákovu dovednost vést herce, kteří jsou jinak známí svým nezaměnitelným projevem (Landovský, Macháček).
Obsluhoval jsem anglického krále (2006)
Ačkoliv jsem nešla na fil s bůhvíjakým očekáváním, přeci jen mě šokovala nekvalita viděného. Dvě hodiny rozhlasové hry, doprovozené obrázky typu \"přestávka se štěňaty\", špatné postsynchrony, nešťastné obsazení některých postav (vedle samotného Dítěte v mladém věku například profesor francouzštiny), nezvládnutí davových scén a celková výrazová plochost. Pokud se scénáristé hlásí k jakéstakés inspiraci Hrabalovou novelou, rozhodně by neměli Dítěte pojmout jako nablble se usmívajícího prosťáčka. Zároveň také, zřejmě nechtěně, považují za stejného pitomce i diváka, kterému jasně ukazují, kde se má smát, kde má být dojatý a kde má plakat. Za obzvlášť nešťastnou považuji nerozhodnost, která se projevila v Líziných promluvách (v němčině a následně v kostrbaté češtině). Dávám hvězdičku a půl za zvuk, Oldřicha Keisera a Julii Jentsch.