Zásadní obsah, pokulhávající forma. Je jistě velmi chválihodné, že naše primární veřejnoprávní médium realizuje takovéhle projekty otevírající třinácté komnaty naší moderní historie, možná by ale neškodilo, byť jde o televizní film, ubrat na okaté televiznosti a naopak přidat nějaké naléhavější výrazové prostředky. Čihošťský zázrak na své důstojné filmové zpracování teprve čeká...
Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde...
Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu...
Hodně komentujících tu píše, že Tenká červená linie je nejlepší nebo jeden z nejlepších válečných filmů, dle mého názoru ale nepochopili smysl Malickova záměru, nejde o film válečný, nýbrž vyhraněně protiválečný, a možná ještě šířeji, tak příznačně pro Malickovu tvorbu, film o příběhu Člověka a toho, co ho přesahuje, tentokráte na pozadí traumatizujících válečných běsů. Zaujme typický Malickův úchvatný umělecký rukopis - příroda vnímaná jako chrám Boží kreativity, hrdinové v mezních situacích, kontakt s Bohem, meditativní rozměr díla, práce s teplotou barev a s dominantní i určující (zelenou) barvou, překrásná hudba, vlnící se lány trávy, dechberoucí kamerové jízdy a obecně nádherná kamera, komentář a vnitřní monology hlavních postav, nevídané herecké obsazení... Geniální je přizpůsobení se optice přikrčených vojáků zasunutím kamery na úroveň trávy a mezi ní, film má pak zvláštní stísněnou atmosféru... Koncept postavený na napětí mezi nádherou přírody a hrůzou válečného zvěrstva, mezi čistotou jednotlivosti člověka a úpadkem masy, mezi Životem a Smrtí funguje bezezbytku. ,,Viděl jsi hodně mrtvých lidí? Spoustu, neliší se od mrtvejch psů. Když si na to zvykneš, jsou to kusy masa..." Malick je opět neskonale duchovní a celý snímek má zvláštně rozjímavý a hloubavý charakter, jen málokterý film má takhle výrazný přesah. Katarze se ale nedostavuje, spíše hlodá její opak. Strhující, byť velmi bolestivý zážitek...
Spiklenci slasti Luise Buñuela. Jan Švankmajer je ale dokázal natočit líp... Zajímavé také je, jak se Buñuel snaží vystupovat proti společenským konvencím, ale dobový úzus mu nedovolí v takhle vyhraněně otevřeném snímku ukázat byť jediné ženské ňadro, vše končí u dámského spodního prádla či odhalených ženských zad...
Martin Šulík se zjevně snažil překonat mantinely národní kinematografie a natočit univerzálně evropský artový film, výsledkem je ale nešťastně unifikované cosi, co by se dalo nejspíše nazvat uměleckým pel-melem, jeho snímek totiž nefunguje ani jako artový film, ani jako sociální drama, tím méně v rovině spirituální a mysteriózní (motiv zjevování zemřelého otce byl vůbec tak nějak nevěrohodný a nadbytečný). Cigán jistě najde své místo na festivalech, širokému publiku ale zůstává nepřístupný, jelikož je v něm patrný zjevný kalkul, kterým nemyslím jenom toho v závěru běhajícího pštrosa... A i přes nezpochybnitelně realistickou mizanscénu ho trápí stejný neduh, jaký trápil třeba i žánrově zcela protichůdný Vejdělkův Roming, totiž velmi diskutabilní (ne)autentičnost...
Instantní antikapitalistická rebelie pro hollywoodským mainstreamem živené středostavovské rebely, kteří jsou schopni brojit proti systému jen v revoltě z celuloidového pásu. Povrchní, prvoplánové, klišovité, nelogické. Pseudosofistikovaný hollywoodský blábol. Trapný pokus o vědeckofantastickou verzi Bonnie a Clyde. Plýtvání časem...
Britští tvůrci Pop Idolu (předobrazu Česko Slovenské Superstar) by měli proplatit Miloši Formanovi a pánům kolem divadla Semafor autorské poplatky, ten koncept s prvky reality show totiž již na začátku 60. let vymysleli naprosto dokonale. Charisma Jiřího Suchého a krystalizující autorské metoda Miloše Formana daly tomuto polodokumentárnímu filmu ještě něco navíc...
David Duchovny ve své režijní prvotině jakoby chtěl natočit silné poselství, ale nevědomě postihl tu ryzí esenci filmového melodramatu, o kterou se pravděpodobně vůbec nesnažil. Jeho film neurazí, nenadchne, příjemně plyne k očekávané katarzi a šťastnému konci, je to snímek tak americky filmový, plakátový, prvoplánový, ale není špatný, spíše již stokrát omílaný a v jiných podobách stokrát viděný. Stejně jako škatulková role Robina Williamse, těch slaboduchých hrdinů už bylo vážně přespříliš, že to Robin pořád bere...
Hugo je neuvěřitelně komplexní rodinný film a zároveň je také velmi osobním filmem Martina Scorseseho, neboť on sám je vlastně oním (dětským) hlavním hrdinou, on sám se vyznává ze své životní lásky ke kinematografii, k filmu coby osudovému médiu, k celoživotnímu okouzlení. Hugo není obyčejný dětský film, je to snímek ryze postmoderně koncipovaný, fungující v několika vrstvách, jednak dětský (spíše klučičí) a tak zvláštně posmutnělý (melancholický) dobrodružný film (s důrazem na Verneovské okouzlení světem mechaniky a všelikých, nejen hodinových, strojů a hejblátek...), zároveň ale fiktivní metafilm o vzniku legendárního snímku z ranku rané fantastiky (zdráhám se ještě napsat sci-fi) Cesta na Měsíc, fungující zčásti rovněž coby fiktivní biografický film týkající se umělecké dráhy pionýra světové kinematografie, kterým byl režisér Georges Méliès (Ben Kingsley mu je dokonce podoben věrně i fyzicky), Martin Scorsese prostě v duchu svého velkého předchůdce rozehrává fantaskní hru s divákem. Je to krásná, byť velmi melancholická filmová cesta, která nás dovede až na samý úsvit kinematografie, jíž především vzdává Marty poctu, ostatně to je leitmotivem většiny jeho posledních filmů (vzpomeňme Letce a život Howarda Hughese, kde se tak děje konkrétně biografickým rámováním skutečné legendy světového filmu, podobně jako v Hugovi). Postmoderně příznačný je i synkretismus jednotlivých vlivů, či důraz kladený na silný audio-vizuální požitek, formu, 3D obraz, efekty a smyslové potěšení. Hugo je krásný film, který docení především poučený divák, ale i bez znalostí kontextu tu pořád zůstane řemeslně dokonalý a skutečně mimořádně originální a kvalitní snímek, který jasně mluví o tom, že Martin Scorsese není jen tak nějaký obyčejný režisér, ale jedna z největších postav světové režie všech dob...
Neřekl bych, že The Guard je nějak přehnaně politicky nekorektní, spíš chce poukázat na jistý svéráz Irů a irského národního charakteru, stejně jako na stereotypy, které si v nahlížení na jednotlivé národy ponecháváme. Každopádně jsem se královsky bavil a to bylo jistě smyslel téhle originální komedie především, když navíc může s trochou dávky divácké imaginace fungovat i jako svého druhu zeměpisný dokument...
Subžánr justičních dramat je divácky velmi atraktivní a proto také hojně vyhledávaný a realizovaný, méně už je k vidění jeho propojení s melodramatem, tak jak to udělal režisér Tony Goldwyn. Zajímavý a vpravdě jedinečný námět dle mého dojmu zůstal trochu nevytěžen, upřednostnil bych přece jen více dramatické složky a trochu více napětí, takhle je v podstatě od začátku vše jasné, jen se čeká, jak to Betty Anne tentokrát zařídí, každopádně i tak je Goldwynův snímek nadprůměrnou filmovou zábavou. Dobré herecké výkony (hlavně Sam Rockwell si střihl svého floutka s chutí), celkem precizní režie a takový pozvolný spád, který diváka pomalu unáší řečištěm melodramatických peřejí, které ale spíše jen příjemně pohoupají, než že by hrozily utonutím ve víru děje...
Tak jednoduchý, ale přitom tak krásný příběh. Kouzelný malý film, který spojuje podmanivou romantiku s laskavým pohledem na svět, v němž ženy a muži jsou sice skutečně dva různé živočišné druhy, dva různorodé živly, dva různé pohledy na svět, ale opravdu nelze přestat a pořád dokola k sobě navzájem hledat a nalézat cestu. Naprosto odzbrojující snímek...
Lidé jsou opravdu zvláštní tvorové, ani v ráji na Zemi nedovedou být šťastní... Režisér Alexander Payne natočil už x-tou variaci Americké krásy. Je to dobrý film? Ano, jistě. Ale Oskara by si Děti moje zasloužily leda za Nejnesnesitelnější filmovou hudbu...
Celkem síla, zprvu sociální drama o vyprázdněnosti životů v postsocialistické společnosti (nejen) současného Polska se postupně zvrhne v ponurý thriller o těch nejtemnějších věcech týkajících se sexuální turistiky specializované na adolescentní chlapce, uff, tenhle film na člověka doslova padá a nedá se před ním moc uhnout, dětský představitel malého Tomka je opravdu skvělý dětský herec a z jeho hereckého projevu častokráte až zamrazí, zvláště při pohledu do jeho tváře a jeho zvláštního dětsky-nedětského výrazu a očí. Z celého příběhu pak plyne marnost a zmar, starší generace se ještě nestačila adaptovat na nový společenský řád (a otázkou je, stihne-li to někdy vůbec) a mladší se přizpůsobila nové době adaptujíc materialismus jako své primární náboženství. Zvlášť mladá děvčata byla ve filmu k nesnesení. Obdivuhodné pak je, že Němci vloží finanční prostředky do koprodukce, která je paušalizuje jen na národ sexuálních turistů a perverzáků. Příběh předčasně dospěvšího Tomka a jeho blízkého okolí skutečně bourá nejedno tabu...
Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film...
Produkce HBO je neuvěřitelně našlápnutá a Boardwalk Empire je jen dalším důkazem tohoto nepopiratelného faktu. Začíná to u toho, že jejich seriály mají jednoznačně nejlepší úvodní znělky (Nucky Thompson na břehu oceánu alkoholu je opravdu stylový) napříč seriálovým spektrem, je v tom zahrnuta neskutečně precizní a sofistikovaná výprava (20. léta minulého století skutečně se vším všudy, navíc soustředíme-li se na detaily, máme tu další, dosud nepoznanou rovinu), naprosto autentická mizanscéna, skvělé herecké obsazení (Steve Buscemi ztvárňuje svého charismatického ,,loutkáře" skutečně bravurně...), výborně napsané charaktery a atraktivní prostředí, hloubka i děj... A jako třešnička na dortu sám velký Marty Scorsese... Série 1: 90%, série 2: ?%
Juraj Herz proslul svými až hororově laděnými filmy, které si v sobě ovšem nesou punc velkého umění a vnitřně hlubokého sdělení (za všechny samozřejmě Spalovač mrtvol), stejně jako svými, silně stylizovanými, psychologickými dramaty, ať už s vysokou mírou manýry (Morgiana), či manýristicky přece jen uměřenější (Petrolejové lampy). Trochu se ale pozapomíná na to, že dovedl mistrně natočit i čistě reálný psychologický příběh, tedy neexperimentální projekt bez silné výtvarné stylizace a manýristických tendencí. Den pro mou lásku je čistý komorní snímek, nadčasové drama o přítomnosti smrti v lidském životě a těžko překonatelné bolesti ze ztráty těch nejbližších. Herz sází především na civilní vyznění filmu, tomu se podřizují veškeré výrazové prostředky (neobjeví se tu žádná patetická monumentální hudba atd.) a samozřejmě i civilní herecký projev všech aktérů. Je to film především o ženských hrdinkách (jak postava Marty Vančurové, tak i Jiřiny Šejbalové), jejich zraněném nitru a vyrovnávání se s bolestnou ztrátou, osobně jsem jako hendikep cítil fakt, že hlavní mužská postava, kterou ztvárnil Vlastimil Harapes, byla trochu plochá, ale možná to byl záměr vzešlý již ze scénáře známé české scénáristky Markéty Zinnerové, nebo je to dáno jeho nevýrazným hereckým projevem. Nutné je také pochválit kameru a práci se světlem, stejně jako celkový motiv uzavření se do ulity svého soukromí a své rodiny (symbolicky zdůrazněný navíc lokalizací půdního bytu), který mezi řádky odkazuje k dobové atmosféře ve společnosti v době vrcholné normalizace.
Rowan Atkinson samozřejmě komický potenciál má a mírně stoupající tendence se v sérii filmů o britském superšpionu dá vysledovat taktéž (zdůrazňuji ovšem slovo mírně), argumenty k natáčení (mimo finančního, který bude jasně dominantní) dalších pokračování by se tedy také asi našly, otázkou je, jestli je důvod začít plesat... Johnny English je zatím stále jen průměrná, byť neurážející filmová zábava, od umělce, který kdysi vdechl život geniální postavičce pana Beana bych ale čekal přece jenom maličko víc... PS: Za ten políček všudypronikajícímu product placementu (Toshiba British Intelligence :-D) a přehnanému feminismu ovšem dík, Mr. English...
Neuvěřitelné, Bennett Miller při svém druhém filmovém odpalu a hned tak úžasný homerun! Při bližší analýze ale jeho fantastická statistika zase tak překvapivá není, v poli má neobyčejně silný hráčský kádr, na první metě stojí velezkušený matador Brad Pitt (Post: herec, Status: aktivní, Narozen:18.12.1963 (Shawnee, Oklahoma, USA), College: University of Missouri, Draft: 1987 - 1th round by Hollywood, Californie), na druhé trochu podceňovaný a spíše přehlížený hráč Jonah Hill (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 20.12.1983, College: New School University, Draft: 2004 - 3th round by Hollywood, Californie), který však dokáže překvapit, v poli pak Philip Seymour Hoffman (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 23.7.1967, College: Tisch School of the Arts, Draft: 1991 - 1th round by Hollywood, Californie), kterého si Bennett Miller bere sebou na každou svou štaci. Jeho tým se jakoby zázrakem vyhnul obvyklé vlně zranění a nekvalitních výkonů a zaslouženě se kvalifikoval do playoff, kde zastával roli naprostého outsidera. Nakonec se však probojoval až do Světové série a má velkou naději dojít až do samotného finále a celou sérii vyhrát... Uvidíme, co na to akademici... :-)
Hloubková kritika nerovnoprávného sociálního systému, uvnitř něj nelze překračovat hranice jednotlivých kast. Psychologicky zajímavá studie predestinovaných citů...
Opravdu hodně tmavý syrový chléb. Svět dětskýma očima, ale tentokráte trochu jinak. Obyčejně totiž tvůrce sáhne k této formě vyprávění, když se chce na určitý, obvykle traumatizující dějinný úsek podívat smířlivěji či když chce podat divácky snesitelnější zprávu o velmi drsné době. Příběh vypravovaný z perspektivy dítěte je vlastně umělecký eufemismus, tentokráte je to ovšem jinak. Španělský režisér Agustí Villaronga naservíroval divákům až naturalisticky laděný příběh a svého diváka opravdu nešetří, byť je ona nesmírná míra násilí a podprahového zla explicitně obsažena většinou ne ve vrstvě obrazu, ale pouze ve vrstvě verbální, rozpuštěna do pásma postav. Silně rurální ukotvení a nezvyklý dějinný pesimismus staví tak Tmavý chléb po bok takovým legendárním filmům, jako je třeba Plechový bubínek. I tam je svět nazíraný nedospělýma očima vcelku nehostinné místo pro nerušený dětský život. Agustí Villaronga ale narozdíl od Volkera Schlöndorffa nepoužívá téměř žádnou míru stylizace a poetizace svého vypravování, naopak se snaží otevírat všechny bolestivé rány španělské minulosti a misí přitom hned několik rovin - politickou (fašistický režim, popravy coby justiční vraždy, role starosty, angažování otce hlavního dětského hrdiny...), katolickou (kněz odmítne udělat mši čerstvě popravenému), systémovou (učitel pohlavně zneužívá své žačky), sociologickou (zdegenerovaná vesnická společnost, obecně zdroj pozitivních hodnot národa, mírou explicitního násilí sama v sobě nosí fašismus, což může opisovat premisu, že každý člověk si v sobě nosí svého malého fašistu, záleží jen na okolnostech, dostane-li příležitost...) a nakonec osobní (odmítnutí hodnotového vzorce rodičů coby výsostné volní jednání hlavního hrdiny, motiv útěku...). Vzdáleně mi tenhle film připomněl Henekeho podprahovou Bílou stuhu, to postupné rozkrývání přítomnosti zla a generační revolta, vesnický život z perspektivy dětí... Silný film... ,,Tmavý chléb a červený cukr... Chléb bez duše a cti. Mrtvý..."
Nádherný poetický film, plný syrovosti života na ruském venkově a jinakosti osudů ruského člověka, zároveň ale zjemněný lyrickými pasážemi s nádhernou kamerou a procítěnou minimalistickou hudbou. Komorní příběh pohnutého osudu, křehké až éterické, leč neobyčejně silné ženy. Tenhle snímek je podprahově plný empatie, je doslova prostoupený ženou, režisérkou, ústřední herečkou, a ač plynutí příběhu ho stále táhne dolů, má překvapivě stále nakročeno k optimismu. Filmové vyprávění o energii uvnitř ženského nitra... Silný je motiv cesty (podpořený cyklicky projíždějícími vlaky, náklaďákem, stejně jako člunem významově předznamenávající cestu po řece...), motiv nového začátku, neotřelé jsou až bizarní obrazy (drezína s krávou, poté s kozou a pejskem...) a silné scény reflektující hrdinčino podvědomí (vydávání se za pasažérku vlaku, který náhodou neplánovaně zastavil před drážním domkem...), skutečně nádherná závěrečná scéna s chlapcem ve člunu, intimní nahlížení do osamělé ženské duše, krásná je poezie světa železnice, odkazující k archetypu... Silný film...
Úžasný filmový organismus bez páteře. Naprosto originální forma coby odraz roztříštěnosti vnímání. Cyklické vrstvení skečů ve víru těch nejbazálnějších otázek lidského bytí. Crazy filosofie.
Sentimentální kýč, tohle rozverně pojaté vyprávění o smutných věcech života. Škoda tak přehnaně naivní optiky, jakou zvolili tvůrci tohoto nevýrazného, leč velmi smířlivého snímku...
V kontextu malých českých poměrů bláznivá komedie nestora české kinematografie Martina Friče, který se v poslední etapě své tvorby (komedie s krimi zápletkou) utápěl v nadsázce a levných satirických přesazích. Ať už je herecké umění všech dobových hvězd jakékoliv, nelze přehlédnout fakt, že film je natočen na špatném filmovém materiálu a námětově vystavěn na špatných premisách - v rámci poukazování na českou provinčnost a malost se po formální i obsahové stránce sám staví coby provinční a malý... Herecké obsazení je ale úžasné...
Moje komentáře
In nomine patris (TV film) (2004)
Zásadní obsah, pokulhávající forma. Je jistě velmi chválihodné, že naše primární veřejnoprávní médium realizuje takovéhle projekty otevírající třinácté komnaty naší moderní historie, možná by ale neškodilo, byť jde o televizní film, ubrat na okaté televiznosti a naopak přidat nějaké naléhavější výrazové prostředky. Čihošťský zázrak na své důstojné filmové zpracování teprve čeká...
Coco Chanel (2009)
Coco Nuda Chanel
Nenápadný půvab buržoazie (1972)
Vzdor namířený proti autoritám symbolizovaným smokingy, uniformami a klerikami může mít i úsměvně absurdní podobu. Když si mám ovšem vybrat mezi filipikou s církví a buržoazií satirickým šlehem Luise Buñuela a třeba Monty Pythonova létajícího cirkusu, volím za všech okolností vždy ty druhé, jelikož britský sextet při použití obdobné formy a výrazových prostředků, byť ze zcela jiných uměleckých výchozích pozic, dokáže svou kritiku společnosti zalít tak chutnou omáčkou humoru a zábavy, že si při servírování Buñuelova menu připadám jak hrdinové jeho filmu - na konzumaci chutného pokrmu vůbec nedojde...
Rozchod Nadera a Simin (2011)
Film, který bolel. Strhující íránské drama o nemocné společnosti, znásilňované spravedlnosti a rozpadu jednoho manželství. Skvostný scénář a příběh, který se ani v náznaku nepokouší přímo kritizovat režim, přesto o situaci v dané zemi vypovídá mnohé. I tak jsem ale překvapen tím, že takovýhle snímek mohl právě v Íránu spatřit světlo světa, ba dokonce být distribuován v zahraničí. Film, kde se explicitně mluví o emigraci jakožto jediné smysluplné budoucnosti hrdinů (analogií je třeba neméně skvostný Vláčilův Dým bramborové natě, v němž doktor Meluzín roku 1976 podléhá stejnému dilematu) a scény u íránského soudu jsou naprostým popřením primárních zásad právního státu...
Tenká červená linie (1998)
Hodně komentujících tu píše, že Tenká červená linie je nejlepší nebo jeden z nejlepších válečných filmů, dle mého názoru ale nepochopili smysl Malickova záměru, nejde o film válečný, nýbrž vyhraněně protiválečný, a možná ještě šířeji, tak příznačně pro Malickovu tvorbu, film o příběhu Člověka a toho, co ho přesahuje, tentokráte na pozadí traumatizujících válečných běsů. Zaujme typický Malickův úchvatný umělecký rukopis - příroda vnímaná jako chrám Boží kreativity, hrdinové v mezních situacích, kontakt s Bohem, meditativní rozměr díla, práce s teplotou barev a s dominantní i určující (zelenou) barvou, překrásná hudba, vlnící se lány trávy, dechberoucí kamerové jízdy a obecně nádherná kamera, komentář a vnitřní monology hlavních postav, nevídané herecké obsazení... Geniální je přizpůsobení se optice přikrčených vojáků zasunutím kamery na úroveň trávy a mezi ní, film má pak zvláštní stísněnou atmosféru... Koncept postavený na napětí mezi nádherou přírody a hrůzou válečného zvěrstva, mezi čistotou jednotlivosti člověka a úpadkem masy, mezi Životem a Smrtí funguje bezezbytku. ,,Viděl jsi hodně mrtvých lidí? Spoustu, neliší se od mrtvejch psů. Když si na to zvykneš, jsou to kusy masa..." Malick je opět neskonale duchovní a celý snímek má zvláštně rozjímavý a hloubavý charakter, jen málokterý film má takhle výrazný přesah. Katarze se ale nedostavuje, spíše hlodá její opak. Strhující, byť velmi bolestivý zážitek...
Kráska dne (1967)
Spiklenci slasti Luise Buñuela. Jan Švankmajer je ale dokázal natočit líp... Zajímavé také je, jak se Buñuel snaží vystupovat proti společenským konvencím, ale dobový úzus mu nedovolí v takhle vyhraněně otevřeném snímku ukázat byť jediné ženské ňadro, vše končí u dámského spodního prádla či odhalených ženských zad...
Cigán (2011)
Martin Šulík se zjevně snažil překonat mantinely národní kinematografie a natočit univerzálně evropský artový film, výsledkem je ale nešťastně unifikované cosi, co by se dalo nejspíše nazvat uměleckým pel-melem, jeho snímek totiž nefunguje ani jako artový film, ani jako sociální drama, tím méně v rovině spirituální a mysteriózní (motiv zjevování zemřelého otce byl vůbec tak nějak nevěrohodný a nadbytečný). Cigán jistě najde své místo na festivalech, širokému publiku ale zůstává nepřístupný, jelikož je v něm patrný zjevný kalkul, kterým nemyslím jenom toho v závěru běhajícího pštrosa... A i přes nezpochybnitelně realistickou mizanscénu ho trápí stejný neduh, jaký trápil třeba i žánrově zcela protichůdný Vejdělkův Roming, totiž velmi diskutabilní (ne)autentičnost...
Vyměřený čas (2011)
Instantní antikapitalistická rebelie pro hollywoodským mainstreamem živené středostavovské rebely, kteří jsou schopni brojit proti systému jen v revoltě z celuloidového pásu. Povrchní, prvoplánové, klišovité, nelogické. Pseudosofistikovaný hollywoodský blábol. Trapný pokus o vědeckofantastickou verzi Bonnie a Clyde. Plýtvání časem...
Konkurs (1963)
Britští tvůrci Pop Idolu (předobrazu Česko Slovenské Superstar) by měli proplatit Miloši Formanovi a pánům kolem divadla Semafor autorské poplatky, ten koncept s prvky reality show totiž již na začátku 60. let vymysleli naprosto dokonale. Charisma Jiřího Suchého a krystalizující autorské metoda Miloše Formana daly tomuto polodokumentárnímu filmu ještě něco navíc...
Nezapomenutelné dětství (2004)
David Duchovny ve své režijní prvotině jakoby chtěl natočit silné poselství, ale nevědomě postihl tu ryzí esenci filmového melodramatu, o kterou se pravděpodobně vůbec nesnažil. Jeho film neurazí, nenadchne, příjemně plyne k očekávané katarzi a šťastnému konci, je to snímek tak americky filmový, plakátový, prvoplánový, ale není špatný, spíše již stokrát omílaný a v jiných podobách stokrát viděný. Stejně jako škatulková role Robina Williamse, těch slaboduchých hrdinů už bylo vážně přespříliš, že to Robin pořád bere...
Hugo a jeho velký objev (2011)
Hugo je neuvěřitelně komplexní rodinný film a zároveň je také velmi osobním filmem Martina Scorseseho, neboť on sám je vlastně oním (dětským) hlavním hrdinou, on sám se vyznává ze své životní lásky ke kinematografii, k filmu coby osudovému médiu, k celoživotnímu okouzlení. Hugo není obyčejný dětský film, je to snímek ryze postmoderně koncipovaný, fungující v několika vrstvách, jednak dětský (spíše klučičí) a tak zvláštně posmutnělý (melancholický) dobrodružný film (s důrazem na Verneovské okouzlení světem mechaniky a všelikých, nejen hodinových, strojů a hejblátek...), zároveň ale fiktivní metafilm o vzniku legendárního snímku z ranku rané fantastiky (zdráhám se ještě napsat sci-fi) Cesta na Měsíc, fungující zčásti rovněž coby fiktivní biografický film týkající se umělecké dráhy pionýra světové kinematografie, kterým byl režisér Georges Méliès (Ben Kingsley mu je dokonce podoben věrně i fyzicky), Martin Scorsese prostě v duchu svého velkého předchůdce rozehrává fantaskní hru s divákem. Je to krásná, byť velmi melancholická filmová cesta, která nás dovede až na samý úsvit kinematografie, jíž především vzdává Marty poctu, ostatně to je leitmotivem většiny jeho posledních filmů (vzpomeňme Letce a život Howarda Hughese, kde se tak děje konkrétně biografickým rámováním skutečné legendy světového filmu, podobně jako v Hugovi). Postmoderně příznačný je i synkretismus jednotlivých vlivů, či důraz kladený na silný audio-vizuální požitek, formu, 3D obraz, efekty a smyslové potěšení. Hugo je krásný film, který docení především poučený divák, ale i bez znalostí kontextu tu pořád zůstane řemeslně dokonalý a skutečně mimořádně originální a kvalitní snímek, který jasně mluví o tom, že Martin Scorsese není jen tak nějaký obyčejný režisér, ale jedna z největších postav světové režie všech dob...
Pomáhat a chránit (2011)
Neřekl bych, že The Guard je nějak přehnaně politicky nekorektní, spíš chce poukázat na jistý svéráz Irů a irského národního charakteru, stejně jako na stereotypy, které si v nahlížení na jednotlivé národy ponecháváme. Každopádně jsem se královsky bavil a to bylo jistě smyslel téhle originální komedie především, když navíc může s trochou dávky divácké imaginace fungovat i jako svého druhu zeměpisný dokument...
Conviction (2010)
Subžánr justičních dramat je divácky velmi atraktivní a proto také hojně vyhledávaný a realizovaný, méně už je k vidění jeho propojení s melodramatem, tak jak to udělal režisér Tony Goldwyn. Zajímavý a vpravdě jedinečný námět dle mého dojmu zůstal trochu nevytěžen, upřednostnil bych přece jen více dramatické složky a trochu více napětí, takhle je v podstatě od začátku vše jasné, jen se čeká, jak to Betty Anne tentokrát zařídí, každopádně i tak je Goldwynův snímek nadprůměrnou filmovou zábavou. Dobré herecké výkony (hlavně Sam Rockwell si střihl svého floutka s chutí), celkem precizní režie a takový pozvolný spád, který diváka pomalu unáší řečištěm melodramatických peřejí, které ale spíše jen příjemně pohoupají, než že by hrozily utonutím ve víru děje...
Má mě rád, nemá mě rád (2010)
Tak jednoduchý, ale přitom tak krásný příběh. Kouzelný malý film, který spojuje podmanivou romantiku s laskavým pohledem na svět, v němž ženy a muži jsou sice skutečně dva různé živočišné druhy, dva různorodé živly, dva různé pohledy na svět, ale opravdu nelze přestat a pořád dokola k sobě navzájem hledat a nalézat cestu. Naprosto odzbrojující snímek...
Neodcházení (TV film) (2011)
Televizní dokument za pár kaček, lidská a profesní kvalita obou portrétovaných k nezaplacení...
The Artist (2011)
Krásné. Roztomilá pocta němé éře kinematografie.
Děti moje (2011)
Lidé jsou opravdu zvláštní tvorové, ani v ráji na Zemi nedovedou být šťastní... Režisér Alexander Payne natočil už x-tou variaci Americké krásy. Je to dobrý film? Ano, jistě. Ale Oskara by si Děti moje zasloužily leda za Nejnesnesitelnější filmovou hudbu...
Alphaville (1965)
Při vší úctě k Jean-Luc Godardovi, tohle je experimentální nuda...
Sviňky (2009)
Celkem síla, zprvu sociální drama o vyprázdněnosti životů v postsocialistické společnosti (nejen) současného Polska se postupně zvrhne v ponurý thriller o těch nejtemnějších věcech týkajících se sexuální turistiky specializované na adolescentní chlapce, uff, tenhle film na člověka doslova padá a nedá se před ním moc uhnout, dětský představitel malého Tomka je opravdu skvělý dětský herec a z jeho hereckého projevu častokráte až zamrazí, zvláště při pohledu do jeho tváře a jeho zvláštního dětsky-nedětského výrazu a očí. Z celého příběhu pak plyne marnost a zmar, starší generace se ještě nestačila adaptovat na nový společenský řád (a otázkou je, stihne-li to někdy vůbec) a mladší se přizpůsobila nové době adaptujíc materialismus jako své primární náboženství. Zvlášť mladá děvčata byla ve filmu k nesnesení. Obdivuhodné pak je, že Němci vloží finanční prostředky do koprodukce, která je paušalizuje jen na národ sexuálních turistů a perverzáků. Příběh předčasně dospěvšího Tomka a jeho blízkého okolí skutečně bourá nejedno tabu...
Poupata (2011)
Velmi, ale opravdu velmi realistické sociální drama, kterému uškodila jen, hlavně v druhé půli, scenáristická překombinovanost a pocit, že toho zmaru bylo možná už ale příliš. Jinak se tahle sonda ze dna tuzemské společnosti mimo velké metropole jeví jako přesný obraz sociálně vyloučené části populace. Klobouk dolů před režisérem Zdeňkem Jiráským, neboť jeho hraný celovečerní debut je dospělý a vyzrálý film... Napadá mne plno paralel, třeba s filmy Bohdana Slámy, který jde ovšem hlouběji a filmařsky je také trochu někde jinde, nebo třeba s polským filmem Sviňky, který je sice tematicky trochu o něčem jiném, ale vyzněním a atmosférou se oba snímky ani trochu neliší a jelikož vypráví o podobných společenských jevech ze sociálního dna celospolečenského systému, možná tu máme definován popis nějaké šířeji reflektované nálady a stavu společnosti v postkomunistických státech. Jakoby se v cyklech vracely fáze civilizačního vývoje, po vlně nadějí a optimismu (zvláště začátku) devadesátých let opět stagnace, deziluze, existenční problémy, nezaměstnanost, a zvláště u mladých opět pocit popsaný punkovým heslem ,,No future"... Silná je symbolika spartakiádních ,,poupat", tedy tehdejších cvičenek - dorostenek, které jsou dnes ve zralém věku a samy jsou již matkami dnešních ,,poupat", pro které ale není úniku a v predestinaci rodinou, prostředím a sociálním vyloučením skončí jednou stejně (neslavně) jako jejich matky...cyklus se uzavře... Naprosto depresivní (a ve své podstatě čistě naturalistický, myšleno v literární rovině toho pojmu) sociálně kritický film...
Impérium - Mafie v Atlantic City (TV seriál) (2010)
Produkce HBO je neuvěřitelně našlápnutá a Boardwalk Empire je jen dalším důkazem tohoto nepopiratelného faktu. Začíná to u toho, že jejich seriály mají jednoznačně nejlepší úvodní znělky (Nucky Thompson na břehu oceánu alkoholu je opravdu stylový) napříč seriálovým spektrem, je v tom zahrnuta neskutečně precizní a sofistikovaná výprava (20. léta minulého století skutečně se vším všudy, navíc soustředíme-li se na detaily, máme tu další, dosud nepoznanou rovinu), naprosto autentická mizanscéna, skvělé herecké obsazení (Steve Buscemi ztvárňuje svého charismatického ,,loutkáře" skutečně bravurně...), výborně napsané charaktery a atraktivní prostředí, hloubka i děj... A jako třešnička na dortu sám velký Marty Scorsese... Série 1: 90%, série 2: ?%
Den pro mou lásku (1976)
Juraj Herz proslul svými až hororově laděnými filmy, které si v sobě ovšem nesou punc velkého umění a vnitřně hlubokého sdělení (za všechny samozřejmě Spalovač mrtvol), stejně jako svými, silně stylizovanými, psychologickými dramaty, ať už s vysokou mírou manýry (Morgiana), či manýristicky přece jen uměřenější (Petrolejové lampy). Trochu se ale pozapomíná na to, že dovedl mistrně natočit i čistě reálný psychologický příběh, tedy neexperimentální projekt bez silné výtvarné stylizace a manýristických tendencí. Den pro mou lásku je čistý komorní snímek, nadčasové drama o přítomnosti smrti v lidském životě a těžko překonatelné bolesti ze ztráty těch nejbližších. Herz sází především na civilní vyznění filmu, tomu se podřizují veškeré výrazové prostředky (neobjeví se tu žádná patetická monumentální hudba atd.) a samozřejmě i civilní herecký projev všech aktérů. Je to film především o ženských hrdinkách (jak postava Marty Vančurové, tak i Jiřiny Šejbalové), jejich zraněném nitru a vyrovnávání se s bolestnou ztrátou, osobně jsem jako hendikep cítil fakt, že hlavní mužská postava, kterou ztvárnil Vlastimil Harapes, byla trochu plochá, ale možná to byl záměr vzešlý již ze scénáře známé české scénáristky Markéty Zinnerové, nebo je to dáno jeho nevýrazným hereckým projevem. Nutné je také pochválit kameru a práci se světlem, stejně jako celkový motiv uzavření se do ulity svého soukromí a své rodiny (symbolicky zdůrazněný navíc lokalizací půdního bytu), který mezi řádky odkazuje k dobové atmosféře ve společnosti v době vrcholné normalizace.
Johnny English se vrací (2011)
Rowan Atkinson samozřejmě komický potenciál má a mírně stoupající tendence se v sérii filmů o britském superšpionu dá vysledovat taktéž (zdůrazňuji ovšem slovo mírně), argumenty k natáčení (mimo finančního, který bude jasně dominantní) dalších pokračování by se tedy také asi našly, otázkou je, jestli je důvod začít plesat... Johnny English je zatím stále jen průměrná, byť neurážející filmová zábava, od umělce, který kdysi vdechl život geniální postavičce pana Beana bych ale čekal přece jenom maličko víc... PS: Za ten políček všudypronikajícímu product placementu (Toshiba British Intelligence :-D) a přehnanému feminismu ovšem dík, Mr. English...
Moneyball (2011)
Neuvěřitelné, Bennett Miller při svém druhém filmovém odpalu a hned tak úžasný homerun! Při bližší analýze ale jeho fantastická statistika zase tak překvapivá není, v poli má neobyčejně silný hráčský kádr, na první metě stojí velezkušený matador Brad Pitt (Post: herec, Status: aktivní, Narozen:18.12.1963 (Shawnee, Oklahoma, USA), College: University of Missouri, Draft: 1987 - 1th round by Hollywood, Californie), na druhé trochu podceňovaný a spíše přehlížený hráč Jonah Hill (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 20.12.1983, College: New School University, Draft: 2004 - 3th round by Hollywood, Californie), který však dokáže překvapit, v poli pak Philip Seymour Hoffman (Post: herec, Status: aktivní, Narozen: 23.7.1967, College: Tisch School of the Arts, Draft: 1991 - 1th round by Hollywood, Californie), kterého si Bennett Miller bere sebou na každou svou štaci. Jeho tým se jakoby zázrakem vyhnul obvyklé vlně zranění a nekvalitních výkonů a zaslouženě se kvalifikoval do playoff, kde zastával roli naprostého outsidera. Nakonec se však probojoval až do Světové série a má velkou naději dojít až do samotného finále a celou sérii vyhrát... Uvidíme, co na to akademici... :-)
Námezdní síla (1973)
Hloubková kritika nerovnoprávného sociálního systému, uvnitř něj nelze překračovat hranice jednotlivých kast. Psychologicky zajímavá studie predestinovaných citů...
Tmavý chléb (2010)
Opravdu hodně tmavý syrový chléb. Svět dětskýma očima, ale tentokráte trochu jinak. Obyčejně totiž tvůrce sáhne k této formě vyprávění, když se chce na určitý, obvykle traumatizující dějinný úsek podívat smířlivěji či když chce podat divácky snesitelnější zprávu o velmi drsné době. Příběh vypravovaný z perspektivy dítěte je vlastně umělecký eufemismus, tentokráte je to ovšem jinak. Španělský režisér Agustí Villaronga naservíroval divákům až naturalisticky laděný příběh a svého diváka opravdu nešetří, byť je ona nesmírná míra násilí a podprahového zla explicitně obsažena většinou ne ve vrstvě obrazu, ale pouze ve vrstvě verbální, rozpuštěna do pásma postav. Silně rurální ukotvení a nezvyklý dějinný pesimismus staví tak Tmavý chléb po bok takovým legendárním filmům, jako je třeba Plechový bubínek. I tam je svět nazíraný nedospělýma očima vcelku nehostinné místo pro nerušený dětský život. Agustí Villaronga ale narozdíl od Volkera Schlöndorffa nepoužívá téměř žádnou míru stylizace a poetizace svého vypravování, naopak se snaží otevírat všechny bolestivé rány španělské minulosti a misí přitom hned několik rovin - politickou (fašistický režim, popravy coby justiční vraždy, role starosty, angažování otce hlavního dětského hrdiny...), katolickou (kněz odmítne udělat mši čerstvě popravenému), systémovou (učitel pohlavně zneužívá své žačky), sociologickou (zdegenerovaná vesnická společnost, obecně zdroj pozitivních hodnot národa, mírou explicitního násilí sama v sobě nosí fašismus, což může opisovat premisu, že každý člověk si v sobě nosí svého malého fašistu, záleží jen na okolnostech, dostane-li příležitost...) a nakonec osobní (odmítnutí hodnotového vzorce rodičů coby výsostné volní jednání hlavního hrdiny, motiv útěku...). Vzdáleně mi tenhle film připomněl Henekeho podprahovou Bílou stuhu, to postupné rozkrývání přítomnosti zla a generační revolta, vesnický život z perspektivy dětí... Silný film... ,,Tmavý chléb a červený cukr... Chléb bez duše a cti. Mrtvý..."
Putování s domácími zvířaty (2007)
Nádherný poetický film, plný syrovosti života na ruském venkově a jinakosti osudů ruského člověka, zároveň ale zjemněný lyrickými pasážemi s nádhernou kamerou a procítěnou minimalistickou hudbou. Komorní příběh pohnutého osudu, křehké až éterické, leč neobyčejně silné ženy. Tenhle snímek je podprahově plný empatie, je doslova prostoupený ženou, režisérkou, ústřední herečkou, a ač plynutí příběhu ho stále táhne dolů, má překvapivě stále nakročeno k optimismu. Filmové vyprávění o energii uvnitř ženského nitra... Silný je motiv cesty (podpořený cyklicky projíždějícími vlaky, náklaďákem, stejně jako člunem významově předznamenávající cestu po řece...), motiv nového začátku, neotřelé jsou až bizarní obrazy (drezína s krávou, poté s kozou a pejskem...) a silné scény reflektující hrdinčino podvědomí (vydávání se za pasažérku vlaku, který náhodou neplánovaně zastavil před drážním domkem...), skutečně nádherná závěrečná scéna s chlapcem ve člunu, intimní nahlížení do osamělé ženské duše, krásná je poezie světa železnice, odkazující k archetypu... Silný film...
Monty Pythonův smysl života (1983)
Úžasný filmový organismus bez páteře. Naprosto originální forma coby odraz roztříštěnosti vnímání. Cyklické vrstvení skečů ve víru těch nejbazálnějších otázek lidského bytí. Crazy filosofie.
Otrok (1998)
Sentimentální kýč, tohle rozverně pojaté vyprávění o smutných věcech života. Škoda tak přehnaně naivní optiky, jakou zvolili tvůrci tohoto nevýrazného, leč velmi smířlivého snímku...
Přísně tajné premiéry (1967)
V kontextu malých českých poměrů bláznivá komedie nestora české kinematografie Martina Friče, který se v poslední etapě své tvorby (komedie s krimi zápletkou) utápěl v nadsázce a levných satirických přesazích. Ať už je herecké umění všech dobových hvězd jakékoliv, nelze přehlédnout fakt, že film je natočen na špatném filmovém materiálu a námětově vystavěn na špatných premisách - v rámci poukazování na českou provinčnost a malost se po formální i obsahové stránce sám staví coby provinční a malý... Herecké obsazení je ale úžasné...