První minuty filmu svými záběry na celkem milé a hezké věci vytváří dojem, že třeba takové skutečnosti jako country večer v herně a náhodné "vztahy" nejsou až tak hrozné, ale ony hrozné jsou, jak se pak ve filmu ukáže. Zoufalejší než by zpočátku člověka napadlo. Iluzivní (ne)veselé záběry hodnotím pozitivně, vadilo mi ale žvanění postav, hravá "moudrost" hrdinky. (Pokud to ale není součást zvyšování odpornosti skryté pod "barevnými" věcmi.)
Bezpochyby jedním z nejdůležitějších témat seriálu je tlak americky patriarchálních hodnot na muže. Ale ani po shlédnutí 4. série mi není jasné, zda se seriál těmto hodnotám (dovedeným do extrému) posmívá, nebo je glorifikuje. Nejednoznačnost plyne z toho, že postavy a jejich jednání jsou "tak různě" hodnoceny. Objektivně (jde-li to) vzato, jsou záporáci všichni (Walter, Jesse i Gus), ale jejich zobrazení je tu shovívavější, tu nesmlouvavější. Na konci 4. série (BACHA SPOILER!) dojde k souboji dvou zločinců, vrahů, a... otců, kteří to všechno vlastně dělají "pro rodinu", ale jeden z nich (později vlastně dva ze tří) si, vlastně dost nepochopitelně, uměl získat sympatie diváka (moje), za což tvůrcům tleskám. Pravděpodobně to je zobrazením jeho osobního příběhu, rodinných vztahů a psychických stavů. U Guse, domnívám se, krátké exkurzy do osobního života vyvolávají spíš onu nejistotu a ambivalenci. Zajímavé je, že rozhodne-li se žena dělat to, co je vnímáno pozitivně u muže, totiž postarat se o rodinu, dopadne to špatně a ona působí jako mrcha, což je i v seriálu reflektováno. Další možnosti interpretace snad otevře další série. (I když zmanipulovaný divák ve mně si říká, že takhle by příběh klidně mohl skončit...)
Film nabízí divákovi jedinečnou možnost: přistoupit trochu blíže k mechanickému betlému, než bývá v muzeích zvykem. Ne sice tak, že by odstranil sklo a dovolil hrát si s figurkami, ale aspoň umožňuje vidět zblízka jednotlivé řezy obličejů. A oproti klasickým betlémům je tento ozvučen: modlitby a gesta ale ztrácejí svůj původní význam, který by mohly mít, kdyby se opravdu týkaly lidí, a stávají se replikami v rámci mechanismu, který je naplňuje významem novým: jakousi pobožností, náboženskostí, věro-stí. Autorka ale navzdory všem pravidlům mechanického betlému vpustí mezi figurky živého člověka, byť paralyzovaného, přesto nejpohyblivějšího. Ženu, která narozdíl od ostatních figurek, nedává ničím najevo svou zbožnost, a do jejíhož nitra (stejně jako do nitra ostatních) nás autorka nepustí, tudíž si nemůžeme pěkně po-soudit její pravovíru (stejně jako u ostatních). Každopádně, což ostatní figurky, které ochotně jednají podle pravidel mechanismu, pobuřuje (taky podle pravidel mechanismu), zázrak (?) se stane právě jí. Vpravdě vratký zázrak. Diváci i ostatní poutníci sledují každý pohyb hrdinky a čekají "vysvětlení", ujasnění, ustabilnění: buď ať chodí pořádně, nebo ať si sedne! Nejednoznačnost je přece proti pravidlům strojku! Ale nikoli proti pravidlům filmu: celou dobu nám je přístupný pouze povrch, pouze z něj můžeme odhadovat podstatu. Povrch se zdá být řízen přísným vnitřním mechanismem, nebylo by tedy co řešit, kdyby se neobjevila nejasnost, odchylka, patologie. Co ta nám řekne o podstatě? Co nám řekne o podstatě, když CHYBOU je splnění toho, v co všichni ZJEVNĚ doufají?
Ne že by byl film extrémně špatný nebo dokonce nevtipný, ale téměř všechny prvky v něm, včetně štěňat s růžovým baretem, mi připomínaly stoku. Obzvlášť smrdutým bahnem (v pozitivním slova smyslu) byli Matt Lucas a jeho filmová sestra. __ Odpad udělený tomuto filmu je vlastně pochvala, aby nedošlo k mýlce.
Ač motivem byly teroristické útoky, multikulti prostředí, vztah majorita x minorita a další >citlivá< témata, film nedřel slzné váčky žádným z osvědčených způsobů kýče. I když v sobě tento příběh takový potenciál má, nejen že jej nenaplnil, ale ani se k němu nepřiblížil. Film je určen bílému divákovi ze západu s vlažně křesťanskými kořeny, jenž je ve filmu "zastoupen" ženskou hrdinkou, protože s jeho předsudky si nenásilně ale zřetelně pohrává. Na druhou stranu při popírání divákových očekávání pracuje s jistým repertoárem klišé, čímž se dostává na tenký led - buď ta klišé potvrzuje, a tím trochu legitimizuje, nebo je pouze přiznává, ale neomlouvá. Váhám, nevím. (Ale možná jsem jen zdeformovaná, protože mi přijde okatě pozitivní, že když se někdo sápe paní po telefonu, chce jí jen poradit, jak se s ním zachází, nebo když někomu spadne v tlačenici kabelka, tak se mu hned vrátí.)
Asi úplně nerozumím Coppolovým efektům, jako jsou objevující se růže, odrazy v zrcadlech či motiv dvojnictví, jejichž významová přetíženost mě zmátla natolik, že nevím, zda jsem viděla napínavý thriller, hluboký film s propracovanou symbolikou, prázdnou slámu s propracovanou symbolikou nebo od každého něco. Nevadí, důležitým poznatkem je, že i lingvisté mohou zažívat dobrodružství, oproti nimž jsou úprky Indiana Jonese hadr.
Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší.
Katolická pohádka o tom, kterak Mel Gibson prolil hektolitry filmařské krve na odpuštění hříchů. Ale proč vlastně pohádka, když tam na konci stříká krev a Ježíš mění barvy skoro jak svatá Kateřina? Vizuálně v tom je trochu aviváž: na jednu stranu prostřihy na idylickou poslední večeři a tesařinu, namodralá mlha v Getsemanské zahradě, Voldemort - pokušitel, zpomalené záběry, oči upřené k nebi... oproti krvi, chechotu Římanů a židovské lůzy. To všecho není takový problém (vlastně to vůbec není špatné), jako přesné repliky z Bible. Věty, které v Písmu působí jako ozubená kolečka, součástky do sebe přesně pasující v krásně napsaných, promyšlených příbězích, doufejme, že inspirovaných aspoň vzdálenou vzpomínkou, vyslovované živými lidmi působí minimálně divně. Když už postavy ožily lidským tělem, mohlo by jim být dopřáno přesvědčivější vyjadřování. Evangelia jsou jako báseň: když Ježíš reprezentovaný člověkem říká: Amen, amen, pravím vám... působí skoro jako strašný lesů pán Stropnický. Dalším Gibsonovým počinem by mohlo být doplnění náboženských obrázků z 19. století komiksovými bublinami s výroky z Písma. Výsledek by byl podobně nepatřičný, ale možná mnohem zajímavější.
Už chápu dědečkovo spílání, že bysme (my, děti) zasloužily poznat válku. Má zřejmě terapeutické účinky: z těch pitomých smradů se milující sourozenci stali celkem rychle. Technicky vzato během chvíle mačkání ve skříni. A ještě za přítomnosti mluvících bobrů, dostatku jídla, ošacení. Neuvěřitelné.
Dopadla na mě existenciální tíha z morálně závažných otázek. Kde berou lidi právo vydávat špatné knihy proto, že autor je mrzák? (A než mě obviníte z cynismu, zamyslete se nad tím.) __ Naštěstí to je jediný problém, který autor snímku řeší bez diskuze. Naštěstí to je jediný problém, který autor autor řeší. U těch ostatních předkládá různá pro a proti a neprotežuje názor jedné postavy. Sice je pozornost zaměřena na hlavní postavu (to se ve filmech občas stává), ale snímek nás nenabádá, nenutí, abychom s ní souhlasili. Tohle myslím jednoznačně potvrzuje poslední scéna, kdy po pěkně pronesené řeči -- SPOILER ALERT! -- Ramón zcela neromanticky a neestetizovaně zemře, zatímco stále běží kamera, kterou neovládá lidská ruka, natož mysl.
"Viděl rudý nebe a díval se. Bral si z lidí, co mu dávali, a bylo v tý bolesti hodně strachu a špíny. Vrátil se k jámě a lelkoval u křižovatky. A nebe bylo rudý."
Nerealističnost vůbec nevadí. To, že se pár postavám dějí neuvěřitelné, obyčejné, ale hlavně velké věci v moc krátké době trvání filmu, rozhodně nijak nepřispívá k míře nesmyslnosti nebo povrchnosti nebo čehokoli negativního. Film je smyslem přesycen a svým "zrychlením", občasnou absurditou, místy i vyzněním připomíná Sto roků samoty. V tomto případě spíše Padesát roků soudržnosti, tvořivosti, plodnosti, nikoli však unylé idyly bez tónů pochybností, a i na tu samotu občas dojde.
Mnoho scén zdánlivě komentář nepotřebuje, manipulativní výkřiky vypovídají o svých původcích mnohé. Nejzřetelněší to je v dětském pásmu konference. Právě tyto momenty ale vyvolávají v divákovi přetlak, kdy má chuť si uplivnout, mlátit hlavou o zeď a až potom myslet a verbalizovat. Kdyby se nějaký slovní doprovod méně zúčastněných objevil už ve filmu, pootevřel by se ventilek a divák by si ušetřil mnoho boulí způsobených zuřivým ťukáním prstem do čela. Teď pár slov k zobrazenému. Nejděsivější je asi ta slepota a blbost: "Hippies znak je znak ďábla, protože se to píše ve směrnicích od CIA. Bůh stvořil svět přesně za 7 dní a evoluční teorie je nelogická, to, co je v Bibli je pravda, protože to je boží slovo a boží slovo nemůže být lež." Au! Pro myšlení, vysvětlování, pochyby a rozum zkrátka není místo, všechno pěkně berme doslova, milé děti. Jiný výkřik ale ze záhadných důvodů popírá zrovna ty biblické pasáže, které se doslova chápat dají: "Chudoba je vopruz, u nás se z bezdomovců stávají milionáři." Borec borců musí po pravici Otce vytrvale rotovat.
Ačkoli nemám podobná tázání ráda, po shlednutí Joea jsem uvažovala, jaký byl vlastně mesidž tohohle formálně vypiplaného snímku. Vznikl v době, kdy u nás nebyl žánr westernu příliš živý. (I když prý rozhodně živější než v 50. letech.) Neznalec a nepamětník (já) se dokonce ptá, jak je vůbec možné, že se takový film objevil. Vždyť to, co je parodováno, rozhodně není kapitalismus. To je pouze jedna z mnoha složek, kterou je ve filmu parodováno. (Co vlastně?) Navíc nejméně veselá, protože spíš odkazuje na pragmatickou dobu, kdy drsné pistolníky postupně nahradili drobní obchodníci. Zdá se mi trochu málo, aby film byl tak preziczní poctou žánru a promyšlenou komedií, aniž by si vněfilmově rýpnul. Ale to bych chtěla až příliš mnoho. Je dost možné, že v 60. letech působil neideologický film jako osvěžující závan. Co já vím? Ale nevydám se stejnou cestou jako americký uhmhm (co? kdo?) Peter Bischoff, který zřejmě neunesl představu, že by v zemích na východ od opony mohl vzniknout apolitický film, tak si do něj politiku a ideologii šikovně narouboval: "By converting Stetson City to temperance and thereby to Kolaloka, he brings wealth to the town and the same time breaks down barries of class, when the opposing parties make peace under auspices of the American way of life. Since at the film´s end the parodied values of American system celebrate a triumphant victory, it seems to me that the parodic mode was but a guise or camouflage to pass Communist censorship. In hindsight, the parody-cloaked message of this singular Czech Western has become a historical reality with the toppling of the Communist regime in 1989." [Journal of Popular Culture, Summer 1993; 27, 1] ___ Myslím, že komentáře netřeba. Děkuji panu kolegovi za podnětný příspěvek...
V mnohém předčilo Schumachera. (I když asi ne v přiléhavosti kostýmů. Pouze Hádankář se zdál být oděn stejně.) Ale co hodnotit na pr0n? Batgirl i Catwoman měly sympatická ňadra střední velikosti. Spíš drobná, ale zato pevná. Popysčí (Subjektiv promine vypůjčení neologismu) normální, chloupky upravené. Penisy byly hjůdž všechny, ale kladu si otázku, jestli se role přidělovaly podle velikosti. Kostýmy nebyly jen takové apartní rekvizity, aby se neřeklo, i když v tomhle momentu byl Batman XXX překonán Nolanem. Herci nevypadávali z nadstavbových rolí ani při stýkání. Nadto jsem zjistila, jaká je moje role snů v pornu: Když přijde Batman do klubu, tak jedna ze slušně oblečených dívek, která tančí se slušně oděným chlapcem, vykřikne: "Oh my gooood! That´s BATMAN!!!" (A pak se tam již neobjeví. Samozřejmě.) Ve všech ohledech dokonalé a tedy naprosto sterilní a nedráždivé porno.
Pročpak je titulním hrdinou páprda, který se filmem jen nenápadně míhá, a film se nejmenuje podle ženy, jíž ostatní postavy slouží přinejlepším jako rekvizity? Je to vůči Selině/Catwoman trochu nefér. Navrhuji Catwoman Arises, nebo lépe Catwoman Rules. Když se uvažuje o superhrdinkách, bývají označovány jako něco sekundárního, jako odvozeniny superhrdinů či jejich doplněk. Ještě nemám prostudované rané batmanovské komixy příliš důkladně, ale i z letmého prohlédnutí je patrné, že už v nich se Catwoman objevuje jako osudová soupeřka a nikoliv jako ozdůbka superhrdiny. V Batman Returns je postava Catwoman tím výraznější, čím je Batman fotrovitější. V prvním filmu mě potěšilo, že se v něm příliš nerozebíraly Batmanovy motivace, ale zde to jeho postavě náramně uškodilo, protože co je jeho hodňoučké, nepříliš komentované a nepříliš pokoušené dobro oproti sobecké zákeřnosti Catwoman, jíž jde o všechny ty hříšně sladké věci, jako je vzrušení mužů, závist žen a radost ze hry vůbec? Hear me roar. (Nebýt těch vánočních pičičand, bylo by to za pět.)
Komentář drobet komparativní. První dojmy: 1) Tohle je ten GOTHam, ve kterém chci žít! 2) Na fotkách Bat-Keaton příliš sexy nepůsobí, ale rozhýbaný šanci zaslouží. __ Zatím nejkomixovatější z Batmanů, co znám (Nolanovi pouze)-,:, včetně některých komixů. Možná je to jen můj dojem, Batmanovy trhané pohyby čtení komixu evokovaly. ;) Ale nebýt Burtonovy estetiky, mohl by sebou Keaton škubat, jak by chtěl. A nebýt Burtonovy estetiky, muselo by se psychologizovat. Ne, tady opravdu nebylo třeba vysvětlovat potřebu konat dobro pod maskou. V tomhle městě musí být každý magor, každý tak trochu žolík, takže stačí říct "because nobody else can" a Batman nemusí dvě hodiny "začínat". U Nolana se tak dít musí, protože jeho svět se jeví být mnohem víc realistický. Tzn: jeho časoprostor se příliš neliší od časoprostorů filmů, skrz které momentálně vnímáme svět. ;) Když Gotham připomíná normální město s normálními lidmi a pro-nás-realistickým-psychopatem, musí se divákům vysvětlit, proč superhrdina skáče po městě v krunýři a plášti. A ještě něco je v tomto filmu výrazně jinak než v Nolanově Batmanovi (a některých nových Burtonových snímcích), a to přítomnost (sebe)ironie. Kromě počítačem generovaných kulis, vysvětlování a opodstatňování je pro některé současné filmy příznačné [ať nekecám: je to vidět i u kolegy Bonda], že zábava se najednou bere děsně vážně. Nechci tím říct, že bych v Temném rytíři ocenila grotesku a Burtonova Batmana vnímala jako komedii. Líbí se mi oboje, Temný rytíř má jiné kvality. Ale za tu ironii má u mě Burton malé, leč významné plus přeměněné v pátou hvězdičku.
Bond špinavý, zpocený, neohrabaný a důvěřivě zamilovaný (téměř zškapěv ženú!)? Inu, stal se z něj hrdina počátku 21. století. V zajímavostech stojí, že je to první bondovka, v níž prší. Kromě toho Bond z potyček vychází zmlácený a špinavý, scéna v Ugandě je plná bláta a potu, čistota zbývá jen turistickým letoviskům a vydrží jen chvilku, neb dojde-li na boj, zamaže se Bondova čistá košile krví a elegance je v trapu. Co je to za bahno, které se na Bonda neustále lepí? Emoce, tuším. Neboť na začátku filmu M. Bondovi vyčítá, že jedná příliš emotivně a že to není příliš žádoucí. Praxe její slova potvrzuje. (Copak si Bond nikdy nezakládal e-mail a nebyl tedy varován, že heslo ani nejlepšímu příteli?) __ Ještě mi prosímváspěkně vysvětlete plážovou scénu, kdy se z moře vynoří sudovitý blonďák s opičím obličejem a spálenými rameny a snědá kráska seskočivší z koně se na něj usměje ~svůdně~!? __ Jistě, není to takový Bond, jaký býval, proto chápu rozhořčení některých fanoušků, ale protože bondovky byly vždycky nějak poplatné době vzniku,bylo by dobré ptát se „proč teď takhle“. (A já si odpovím, až náležitě prostuduju ty předchozí.)
Bylo by nefér, kdybych postavám vyčítala, že myslí téměř jen na sex, ale to filosofování v mezidobí si odpustit mohly. Nejhůře z nesexuálních témat dopadla nebesa. Vždycky, když na ně došlo, hranice kýče byla překročena daleko do odpadních sfér. (Zvláště poslední scéna byla tak "moc", že vygenerovala nechtíc hutnou dávku ironických strategií.) Usouvztažňování "univerzální rovnice", boha a podstaty vesmíru byla z mého, ve všech ohledech laického hlediska silná slova. Modelovým divákům určitého typu filmů se jistě nesluší servírovat složité myšlenkové konstrukce, ale než nechat postavy plkat banality, je lepší některé repliky vyškrtnout. Takhle se film plácá na pomezí vážnosti a zábavnosti, předstírá hloubku a ponaučení a výsledkem je málo soudržný rybopes. |___ Druhý zádrhel spočívá v tom, že se hrdinka zaplete náhodou do dvou zázračných, na sobě nezávislých událostí, které spolu posléze začnou souviset přímo fatálně. Film kvůli tomu smrdí násilnou konstruovaností. To se ale kupodivu nevztahuje na absurdní scénu, kdy dědeček hrdinky vzpomíná na své setkání se Slobodanem Miloševičem, která se ve filmu objeví (jakoby) omylem. Tato scéna plní především dvě funkce: a) je vtipná, b) dokresluje fikční svět. Na příběhu se nepodílí vůbec nijak a to je dobře. Tak jako jsou příběh a filosofické (vý)trusy největší slabinou díla, nejsilnější stránkou je jeho svět, který umožňuje příjemné kyberpunkové rochňání a poskytuje prostor mnoha vtípkům a nápadům. Tím víc mrzí, že vyprávěcí možnosti, které tento svět nabízel, byly takhle nepěkně promrhány. |___ Ale za to, že ukazuje „život, skutečnou špínu a oprýskané zdi a nikoli jen ten stylizovaný punk“, jak píše Artran, si Technotise zaslouží mírně nadhodnotit.
"Já se bojím. Co budeme dělat?" "Chovej se přirozeně. Mluvení nech na mně." (Víš co, Jamie...?) Je to specifikem tohoto dílu a Honim Rajdy, nebo být Bond girl znamená mít IQ 10, být mimořádně submisivní a splňovat velké množství dalších (vyjma půvabu nelichotivých) ženských stereotypů?
Tímhle mě Trier emočně rozdrtil. A že si dělá srandu z citově vyděračských filmů (a jejich oddaných diváků)? No tím hůř. Dojímat se a zároveň si nadávat, že mu to baštím, je vyčerpávající. Nejvíc lupla facka v podobě muzikálové vložky po vraždě, kdy Trier přiznal "zvrácenou" koncepci svého snímku, a pak už to byl jeden úder za druhým.
Tematizace procesu tvorby, vyprávění o něm a prolínání vyprávěcích rovin není v umění nic nového. Ve výtvarném umění vzpomeňme na Eschera, v literatuře například na Součkovou. Z filmů mě napadá jen ve stejném roce natočená hrůza Horší už to nebude, která se s tématem vypořádala ještě hůře a ke všemu americky. Takže za (ne)tradiční formu body navíc dát nemohu. A příběh? Gradace absurdit a nepříjemností a narůstající svévole „scénaristy“ spějí plynule k nevyhnutelnému konci. Po prvním (a nejspíš i posledním) zhlédnutí: prázdná /místy vtipná/ hříčka, slabé 3*. (Povedené scény už zmínil duddek.)
Příspěvek k jedné diskuzi na téma Die Welle: Nemám problém s reáliemi ze studentského života. Naopak - myslím, že pro předvedení toho, jak se ideologie dere do mimoškolního života, jsou podstatné. Kromě toho se v těchto scénách dostala ke slovu hudební složka, která svým výrazným rytmem podkresluje prudký vzestup ideologie, kumulaci energie, čímž i filmu dodala tvar sílící vlny. Problematické je, že některé postavy připomínají více než lidi chodící stereotypy. Bylo právě proto tak snadné pro ně přistoupit na hru či jí odmítnout? Jednoduše proto, že tím 100% naplňovaly svou roli? Právě ta lehkost s jakou postavy a hru přistoupily, nebo ta samozřejmost, s jakou se jí odmítly účastnit, je ve filmu nejvíc neodůvodněná (jediným důvodem je naplnění stereotypu) a vnímám ji jako největší slabinu díla.
Historických filmů, které by se pokusily ukázat nějakou zajímavou představu o mentalitě, nazírání na svět člověka z jiného období či si nějak s těmi historickými fakty a mýty originálně pohrát, není mnoho a Agora jejich řadu nerozšiřuje. Opravdu mě unavují filmy, v nichž pobíhají pořád ty stejné postavy postpostmoderního (nebo jakého) typu ve vystajlovaných kostýmech a řídí se pořád stejnými postpostmoderními vzorci. „I believe in philosophy.“ Blah.
Moje komentáře
Děvčátko (2002)
První minuty filmu svými záběry na celkem milé a hezké věci vytváří dojem, že třeba takové skutečnosti jako country večer v herně a náhodné "vztahy" nejsou až tak hrozné, ale ony hrozné jsou, jak se pak ve filmu ukáže. Zoufalejší než by zpočátku člověka napadlo. Iluzivní (ne)veselé záběry hodnotím pozitivně, vadilo mi ale žvanění postav, hravá "moudrost" hrdinky. (Pokud to ale není součást zvyšování odpornosti skryté pod "barevnými" věcmi.)
Perníkový táta (TV seriál) (2008)
Bezpochyby jedním z nejdůležitějších témat seriálu je tlak americky patriarchálních hodnot na muže. Ale ani po shlédnutí 4. série mi není jasné, zda se seriál těmto hodnotám (dovedeným do extrému) posmívá, nebo je glorifikuje. Nejednoznačnost plyne z toho, že postavy a jejich jednání jsou "tak různě" hodnoceny. Objektivně (jde-li to) vzato, jsou záporáci všichni (Walter, Jesse i Gus), ale jejich zobrazení je tu shovívavější, tu nesmlouvavější. Na konci 4. série (BACHA SPOILER!) dojde k souboji dvou zločinců, vrahů, a... otců, kteří to všechno vlastně dělají "pro rodinu", ale jeden z nich (později vlastně dva ze tří) si, vlastně dost nepochopitelně, uměl získat sympatie diváka (moje), za což tvůrcům tleskám. Pravděpodobně to je zobrazením jeho osobního příběhu, rodinných vztahů a psychických stavů. U Guse, domnívám se, krátké exkurzy do osobního života vyvolávají spíš onu nejistotu a ambivalenci. Zajímavé je, že rozhodne-li se žena dělat to, co je vnímáno pozitivně u muže, totiž postarat se o rodinu, dopadne to špatně a ona působí jako mrcha, což je i v seriálu reflektováno. Další možnosti interpretace snad otevře další série. (I když zmanipulovaný divák ve mně si říká, že takhle by příběh klidně mohl skončit...)
Pancéřové auto (1929)
Člověku se nechce věřit, že ... hrdina skáče tak vysoko.
Lurdy (2009)
Film nabízí divákovi jedinečnou možnost: přistoupit trochu blíže k mechanickému betlému, než bývá v muzeích zvykem. Ne sice tak, že by odstranil sklo a dovolil hrát si s figurkami, ale aspoň umožňuje vidět zblízka jednotlivé řezy obličejů. A oproti klasickým betlémům je tento ozvučen: modlitby a gesta ale ztrácejí svůj původní význam, který by mohly mít, kdyby se opravdu týkaly lidí, a stávají se replikami v rámci mechanismu, který je naplňuje významem novým: jakousi pobožností, náboženskostí, věro-stí. Autorka ale navzdory všem pravidlům mechanického betlému vpustí mezi figurky živého člověka, byť paralyzovaného, přesto nejpohyblivějšího. Ženu, která narozdíl od ostatních figurek, nedává ničím najevo svou zbožnost, a do jejíhož nitra (stejně jako do nitra ostatních) nás autorka nepustí, tudíž si nemůžeme pěkně po-soudit její pravovíru (stejně jako u ostatních). Každopádně, což ostatní figurky, které ochotně jednají podle pravidel mechanismu, pobuřuje (taky podle pravidel mechanismu), zázrak (?) se stane právě jí. Vpravdě vratký zázrak. Diváci i ostatní poutníci sledují každý pohyb hrdinky a čekají "vysvětlení", ujasnění, ustabilnění: buď ať chodí pořádně, nebo ať si sedne! Nejednoznačnost je přece proti pravidlům strojku! Ale nikoli proti pravidlům filmu: celou dobu nám je přístupný pouze povrch, pouze z něj můžeme odhadovat podstatu. Povrch se zdá být řízen přísným vnitřním mechanismem, nebylo by tedy co řešit, kdyby se neobjevila nejasnost, odchylka, patologie. Co ta nám řekne o podstatě? Co nám řekne o podstatě, když CHYBOU je splnění toho, v co všichni ZJEVNĚ doufají?
Ženy sobě (2011)
odpad!Ne že by byl film extrémně špatný nebo dokonce nevtipný, ale téměř všechny prvky v něm, včetně štěňat s růžovým baretem, mi připomínaly stoku. Obzvlášť smrdutým bahnem (v pozitivním slova smyslu) byli Matt Lucas a jeho filmová sestra. __ Odpad udělený tomuto filmu je vlastně pochvala, aby nedošlo k mýlce.
Intimní tajemství (2007)
Milý indikátor kastračních obav.
London River (2009)
Ač motivem byly teroristické útoky, multikulti prostředí, vztah majorita x minorita a další >citlivá< témata, film nedřel slzné váčky žádným z osvědčených způsobů kýče. I když v sobě tento příběh takový potenciál má, nejen že jej nenaplnil, ale ani se k němu nepřiblížil. Film je určen bílému divákovi ze západu s vlažně křesťanskými kořeny, jenž je ve filmu "zastoupen" ženskou hrdinkou, protože s jeho předsudky si nenásilně ale zřetelně pohrává. Na druhou stranu při popírání divákových očekávání pracuje s jistým repertoárem klišé, čímž se dostává na tenký led - buď ta klišé potvrzuje, a tím trochu legitimizuje, nebo je pouze přiznává, ale neomlouvá. Váhám, nevím. (Ale možná jsem jen zdeformovaná, protože mi přijde okatě pozitivní, že když se někdo sápe paní po telefonu, chce jí jen poradit, jak se s ním zachází, nebo když někomu spadne v tlačenici kabelka, tak se mu hned vrátí.)
Youth Without Youth (2007)
Asi úplně nerozumím Coppolovým efektům, jako jsou objevující se růže, odrazy v zrcadlech či motiv dvojnictví, jejichž významová přetíženost mě zmátla natolik, že nevím, zda jsem viděla napínavý thriller, hluboký film s propracovanou symbolikou, prázdnou slámu s propracovanou symbolikou nebo od každého něco. Nevadí, důležitým poznatkem je, že i lingvisté mohou zažívat dobrodružství, oproti nimž jsou úprky Indiana Jonese hadr.
Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979)
Dojem z celého filmu vystihuje scéna, v níž se maminka s kočárkem snaží projít bahnem. Všichni zapadají do bláta, které jakžtakž přebrodí, ale za cenu znečištění nejen sebe, ale i dětí, které nejsou vedeny ani drženy, nýbrž vlečeny. Tahle těžkopádnost, nedokonalost a hlavně ulepenost je příznačná po celý film: ať už je způsobená oním blátem na zemi, rozlitým mlékem, kypící kaší, nánosy očních stínů, nebo plácavou tělesností a pronikavým hlukem. Můžeme se radovat, že ženy jsou ve filmu natolik "emancipované", že postrádají punc "jiného", alternativního a umlčovaného. Co se týče zrůdnosti jsou si dospělí zcela rovni. To "jiné umlčované", tedy starost a zájem, je reprezentováno dítětem, staříkem a černochem. Mladý pár patří také mezi několik málo neopatlaných postav, ale scény vyvolávající závrať, kdy se dívka rozhlíží po balkonech s plínkami a matkách ověšených dětmi, dávají tušit, že "čistota" nebude trvat dlouho. Lepkavou izolaci rodin ve společnosti a jednotlivců v rodinách, podobnou přepážkám mezi byty, automatická pračka nevyřeší.
Umučení Krista (2004)
Katolická pohádka o tom, kterak Mel Gibson prolil hektolitry filmařské krve na odpuštění hříchů. Ale proč vlastně pohádka, když tam na konci stříká krev a Ježíš mění barvy skoro jak svatá Kateřina? Vizuálně v tom je trochu aviváž: na jednu stranu prostřihy na idylickou poslední večeři a tesařinu, namodralá mlha v Getsemanské zahradě, Voldemort - pokušitel, zpomalené záběry, oči upřené k nebi... oproti krvi, chechotu Římanů a židovské lůzy. To všecho není takový problém (vlastně to vůbec není špatné), jako přesné repliky z Bible. Věty, které v Písmu působí jako ozubená kolečka, součástky do sebe přesně pasující v krásně napsaných, promyšlených příbězích, doufejme, že inspirovaných aspoň vzdálenou vzpomínkou, vyslovované živými lidmi působí minimálně divně. Když už postavy ožily lidským tělem, mohlo by jim být dopřáno přesvědčivější vyjadřování. Evangelia jsou jako báseň: když Ježíš reprezentovaný člověkem říká: Amen, amen, pravím vám... působí skoro jako strašný lesů pán Stropnický. Dalším Gibsonovým počinem by mohlo být doplnění náboženských obrázků z 19. století komiksovými bublinami s výroky z Písma. Výsledek by byl podobně nepatřičný, ale možná mnohem zajímavější.
Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň (2005)
Už chápu dědečkovo spílání, že bysme (my, děti) zasloužily poznat válku. Má zřejmě terapeutické účinky: z těch pitomých smradů se milující sourozenci stali celkem rychle. Technicky vzato během chvíle mačkání ve skříni. A ještě za přítomnosti mluvících bobrů, dostatku jídla, ošacení. Neuvěřitelné.
Hlas moře (2004)
Dopadla na mě existenciální tíha z morálně závažných otázek. Kde berou lidi právo vydávat špatné knihy proto, že autor je mrzák? (A než mě obviníte z cynismu, zamyslete se nad tím.) __ Naštěstí to je jediný problém, který autor snímku řeší bez diskuze. Naštěstí to je jediný problém, který autor autor řeší. U těch ostatních předkládá různá pro a proti a neprotežuje názor jedné postavy. Sice je pozornost zaměřena na hlavní postavu (to se ve filmech občas stává), ale snímek nás nenabádá, nenutí, abychom s ní souhlasili. Tohle myslím jednoznačně potvrzuje poslední scéna, kdy po pěkně pronesené řeči -- SPOILER ALERT! -- Ramón zcela neromanticky a neestetizovaně zemře, zatímco stále běží kamera, kterou neovládá lidská ruka, natož mysl.
Anděl Exit (2000)
"Viděl rudý nebe a díval se. Bral si z lidí, co mu dávali, a bylo v tý bolesti hodně strachu a špíny. Vrátil se k jámě a lelkoval u křižovatky. A nebe bylo rudý."
Antonia (1995)
Nerealističnost vůbec nevadí. To, že se pár postavám dějí neuvěřitelné, obyčejné, ale hlavně velké věci v moc krátké době trvání filmu, rozhodně nijak nepřispívá k míře nesmyslnosti nebo povrchnosti nebo čehokoli negativního. Film je smyslem přesycen a svým "zrychlením", občasnou absurditou, místy i vyzněním připomíná Sto roků samoty. V tomto případě spíše Padesát roků soudržnosti, tvořivosti, plodnosti, nikoli však unylé idyly bez tónů pochybností, a i na tu samotu občas dojde.
Ježíš je normální! (2008)
Mnoho scén zdánlivě komentář nepotřebuje, manipulativní výkřiky vypovídají o svých původcích mnohé. Nejzřetelněší to je v dětském pásmu konference. Právě tyto momenty ale vyvolávají v divákovi přetlak, kdy má chuť si uplivnout, mlátit hlavou o zeď a až potom myslet a verbalizovat. Kdyby se nějaký slovní doprovod méně zúčastněných objevil už ve filmu, pootevřel by se ventilek a divák by si ušetřil mnoho boulí způsobených zuřivým ťukáním prstem do čela. Teď pár slov k zobrazenému. Nejděsivější je asi ta slepota a blbost: "Hippies znak je znak ďábla, protože se to píše ve směrnicích od CIA. Bůh stvořil svět přesně za 7 dní a evoluční teorie je nelogická, to, co je v Bibli je pravda, protože to je boží slovo a boží slovo nemůže být lež." Au! Pro myšlení, vysvětlování, pochyby a rozum zkrátka není místo, všechno pěkně berme doslova, milé děti. Jiný výkřik ale ze záhadných důvodů popírá zrovna ty biblické pasáže, které se doslova chápat dají: "Chudoba je vopruz, u nás se z bezdomovců stávají milionáři." Borec borců musí po pravici Otce vytrvale rotovat.
Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964)
Ačkoli nemám podobná tázání ráda, po shlednutí Joea jsem uvažovala, jaký byl vlastně mesidž tohohle formálně vypiplaného snímku. Vznikl v době, kdy u nás nebyl žánr westernu příliš živý. (I když prý rozhodně živější než v 50. letech.) Neznalec a nepamětník (já) se dokonce ptá, jak je vůbec možné, že se takový film objevil. Vždyť to, co je parodováno, rozhodně není kapitalismus. To je pouze jedna z mnoha složek, kterou je ve filmu parodováno. (Co vlastně?) Navíc nejméně veselá, protože spíš odkazuje na pragmatickou dobu, kdy drsné pistolníky postupně nahradili drobní obchodníci. Zdá se mi trochu málo, aby film byl tak preziczní poctou žánru a promyšlenou komedií, aniž by si vněfilmově rýpnul. Ale to bych chtěla až příliš mnoho. Je dost možné, že v 60. letech působil neideologický film jako osvěžující závan. Co já vím? Ale nevydám se stejnou cestou jako americký uhmhm (co? kdo?) Peter Bischoff, který zřejmě neunesl představu, že by v zemích na východ od opony mohl vzniknout apolitický film, tak si do něj politiku a ideologii šikovně narouboval: "By converting Stetson City to temperance and thereby to Kolaloka, he brings wealth to the town and the same time breaks down barries of class, when the opposing parties make peace under auspices of the American way of life. Since at the film´s end the parodied values of American system celebrate a triumphant victory, it seems to me that the parodic mode was but a guise or camouflage to pass Communist censorship. In hindsight, the parody-cloaked message of this singular Czech Western has become a historical reality with the toppling of the Communist regime in 1989." [Journal of Popular Culture, Summer 1993; 27, 1] ___ Myslím, že komentáře netřeba. Děkuji panu kolegovi za podnětný příspěvek...
Batman XXX: A Porn Parody (2010)
V mnohém předčilo Schumachera. (I když asi ne v přiléhavosti kostýmů. Pouze Hádankář se zdál být oděn stejně.) Ale co hodnotit na pr0n? Batgirl i Catwoman měly sympatická ňadra střední velikosti. Spíš drobná, ale zato pevná. Popysčí (Subjektiv promine vypůjčení neologismu) normální, chloupky upravené. Penisy byly hjůdž všechny, ale kladu si otázku, jestli se role přidělovaly podle velikosti. Kostýmy nebyly jen takové apartní rekvizity, aby se neřeklo, i když v tomhle momentu byl Batman XXX překonán Nolanem. Herci nevypadávali z nadstavbových rolí ani při stýkání. Nadto jsem zjistila, jaká je moje role snů v pornu: Když přijde Batman do klubu, tak jedna ze slušně oblečených dívek, která tančí se slušně oděným chlapcem, vykřikne: "Oh my gooood! That´s BATMAN!!!" (A pak se tam již neobjeví. Samozřejmě.) Ve všech ohledech dokonalé a tedy naprosto sterilní a nedráždivé porno.
Batman se vrací (1992)
Pročpak je titulním hrdinou páprda, který se filmem jen nenápadně míhá, a film se nejmenuje podle ženy, jíž ostatní postavy slouží přinejlepším jako rekvizity? Je to vůči Selině/Catwoman trochu nefér. Navrhuji Catwoman Arises, nebo lépe Catwoman Rules. Když se uvažuje o superhrdinkách, bývají označovány jako něco sekundárního, jako odvozeniny superhrdinů či jejich doplněk. Ještě nemám prostudované rané batmanovské komixy příliš důkladně, ale i z letmého prohlédnutí je patrné, že už v nich se Catwoman objevuje jako osudová soupeřka a nikoliv jako ozdůbka superhrdiny. V Batman Returns je postava Catwoman tím výraznější, čím je Batman fotrovitější. V prvním filmu mě potěšilo, že se v něm příliš nerozebíraly Batmanovy motivace, ale zde to jeho postavě náramně uškodilo, protože co je jeho hodňoučké, nepříliš komentované a nepříliš pokoušené dobro oproti sobecké zákeřnosti Catwoman, jíž jde o všechny ty hříšně sladké věci, jako je vzrušení mužů, závist žen a radost ze hry vůbec? Hear me roar. (Nebýt těch vánočních pičičand, bylo by to za pět.)
Batman (1989)
Komentář drobet komparativní. První dojmy: 1) Tohle je ten GOTHam, ve kterém chci žít! 2) Na fotkách Bat-Keaton příliš sexy nepůsobí, ale rozhýbaný šanci zaslouží. __ Zatím nejkomixovatější z Batmanů, co znám (Nolanovi pouze)-,:, včetně některých komixů. Možná je to jen můj dojem, Batmanovy trhané pohyby čtení komixu evokovaly. ;) Ale nebýt Burtonovy estetiky, mohl by sebou Keaton škubat, jak by chtěl. A nebýt Burtonovy estetiky, muselo by se psychologizovat. Ne, tady opravdu nebylo třeba vysvětlovat potřebu konat dobro pod maskou. V tomhle městě musí být každý magor, každý tak trochu žolík, takže stačí říct "because nobody else can" a Batman nemusí dvě hodiny "začínat". U Nolana se tak dít musí, protože jeho svět se jeví být mnohem víc realistický. Tzn: jeho časoprostor se příliš neliší od časoprostorů filmů, skrz které momentálně vnímáme svět. ;) Když Gotham připomíná normální město s normálními lidmi a pro-nás-realistickým-psychopatem, musí se divákům vysvětlit, proč superhrdina skáče po městě v krunýři a plášti. A ještě něco je v tomto filmu výrazně jinak než v Nolanově Batmanovi (a některých nových Burtonových snímcích), a to přítomnost (sebe)ironie. Kromě počítačem generovaných kulis, vysvětlování a opodstatňování je pro některé současné filmy příznačné [ať nekecám: je to vidět i u kolegy Bonda], že zábava se najednou bere děsně vážně. Nechci tím říct, že bych v Temném rytíři ocenila grotesku a Burtonova Batmana vnímala jako komedii. Líbí se mi oboje, Temný rytíř má jiné kvality. Ale za tu ironii má u mě Burton malé, leč významné plus přeměněné v pátou hvězdičku.
Casino Royale (2006)
Bond špinavý, zpocený, neohrabaný a důvěřivě zamilovaný (téměř zškapěv ženú!)? Inu, stal se z něj hrdina počátku 21. století. V zajímavostech stojí, že je to první bondovka, v níž prší. Kromě toho Bond z potyček vychází zmlácený a špinavý, scéna v Ugandě je plná bláta a potu, čistota zbývá jen turistickým letoviskům a vydrží jen chvilku, neb dojde-li na boj, zamaže se Bondova čistá košile krví a elegance je v trapu. Co je to za bahno, které se na Bonda neustále lepí? Emoce, tuším. Neboť na začátku filmu M. Bondovi vyčítá, že jedná příliš emotivně a že to není příliš žádoucí. Praxe její slova potvrzuje. (Copak si Bond nikdy nezakládal e-mail a nebyl tedy varován, že heslo ani nejlepšímu příteli?) __ Ještě mi prosímváspěkně vysvětlete plážovou scénu, kdy se z moře vynoří sudovitý blonďák s opičím obličejem a spálenými rameny a snědá kráska seskočivší z koně se na něj usměje ~svůdně~!? __ Jistě, není to takový Bond, jaký býval, proto chápu rozhořčení některých fanoušků, ale protože bondovky byly vždycky nějak poplatné době vzniku,bylo by dobré ptát se „proč teď takhle“. (A já si odpovím, až náležitě prostuduju ty předchozí.)
Technotise - Edit a já (2009)
Bylo by nefér, kdybych postavám vyčítala, že myslí téměř jen na sex, ale to filosofování v mezidobí si odpustit mohly. Nejhůře z nesexuálních témat dopadla nebesa. Vždycky, když na ně došlo, hranice kýče byla překročena daleko do odpadních sfér. (Zvláště poslední scéna byla tak "moc", že vygenerovala nechtíc hutnou dávku ironických strategií.) Usouvztažňování "univerzální rovnice", boha a podstaty vesmíru byla z mého, ve všech ohledech laického hlediska silná slova. Modelovým divákům určitého typu filmů se jistě nesluší servírovat složité myšlenkové konstrukce, ale než nechat postavy plkat banality, je lepší některé repliky vyškrtnout. Takhle se film plácá na pomezí vážnosti a zábavnosti, předstírá hloubku a ponaučení a výsledkem je málo soudržný rybopes. |___ Druhý zádrhel spočívá v tom, že se hrdinka zaplete náhodou do dvou zázračných, na sobě nezávislých událostí, které spolu posléze začnou souviset přímo fatálně. Film kvůli tomu smrdí násilnou konstruovaností. To se ale kupodivu nevztahuje na absurdní scénu, kdy dědeček hrdinky vzpomíná na své setkání se Slobodanem Miloševičem, která se ve filmu objeví (jakoby) omylem. Tato scéna plní především dvě funkce: a) je vtipná, b) dokresluje fikční svět. Na příběhu se nepodílí vůbec nijak a to je dobře. Tak jako jsou příběh a filosofické (vý)trusy největší slabinou díla, nejsilnější stránkou je jeho svět, který umožňuje příjemné kyberpunkové rochňání a poskytuje prostor mnoha vtípkům a nápadům. Tím víc mrzí, že vyprávěcí možnosti, které tento svět nabízel, byly takhle nepěkně promrhány. |___ Ale za to, že ukazuje „život, skutečnou špínu a oprýskané zdi a nikoli jen ten stylizovaný punk“, jak píše Artran, si Technotise zaslouží mírně nadhodnotit.
Dr. No (1962)
"Já se bojím. Co budeme dělat?" "Chovej se přirozeně. Mluvení nech na mně." (Víš co, Jamie...?) Je to specifikem tohoto dílu a Honim Rajdy, nebo být Bond girl znamená mít IQ 10, být mimořádně submisivní a splňovat velké množství dalších (vyjma půvabu nelichotivých) ženských stereotypů?
Medea (TV film) (1988)
Jedna z možností, jak vést válku mezi pohlavími.
Tanec v temnotách (2000)
Tímhle mě Trier emočně rozdrtil. A že si dělá srandu z citově vyděračských filmů (a jejich oddaných diváků)? No tím hůř. Dojímat se a zároveň si nadávat, že mu to baštím, je vyčerpávající. Nejvíc lupla facka v podobě muzikálové vložky po vraždě, kdy Trier přiznal "zvrácenou" koncepci svého snímku, a pak už to byl jeden úder za druhým.
Dexter (TV seriál) (2006)
Masuka je můj sexuální idol.
Ober (2006)
Tematizace procesu tvorby, vyprávění o něm a prolínání vyprávěcích rovin není v umění nic nového. Ve výtvarném umění vzpomeňme na Eschera, v literatuře například na Součkovou. Z filmů mě napadá jen ve stejném roce natočená hrůza Horší už to nebude, která se s tématem vypořádala ještě hůře a ke všemu americky. Takže za (ne)tradiční formu body navíc dát nemohu. A příběh? Gradace absurdit a nepříjemností a narůstající svévole „scénaristy“ spějí plynule k nevyhnutelnému konci. Po prvním (a nejspíš i posledním) zhlédnutí: prázdná /místy vtipná/ hříčka, slabé 3*. (Povedené scény už zmínil duddek.)
Černá labuť (2010)
V každé z nás to je. Schopnost rozepnout černá křídla a svádět i za cenu sebezničení.
Metropie (2009)
Těším se, až někdo vymyslí dystopii, která nebude příliš smrdět Orwellem.
Náš vůdce (2008)
Příspěvek k jedné diskuzi na téma Die Welle: Nemám problém s reáliemi ze studentského života. Naopak - myslím, že pro předvedení toho, jak se ideologie dere do mimoškolního života, jsou podstatné. Kromě toho se v těchto scénách dostala ke slovu hudební složka, která svým výrazným rytmem podkresluje prudký vzestup ideologie, kumulaci energie, čímž i filmu dodala tvar sílící vlny. Problematické je, že některé postavy připomínají více než lidi chodící stereotypy. Bylo právě proto tak snadné pro ně přistoupit na hru či jí odmítnout? Jednoduše proto, že tím 100% naplňovaly svou roli? Právě ta lehkost s jakou postavy a hru přistoupily, nebo ta samozřejmost, s jakou se jí odmítly účastnit, je ve filmu nejvíc neodůvodněná (jediným důvodem je naplnění stereotypu) a vnímám ji jako největší slabinu díla.
Agora (2009)
Historických filmů, které by se pokusily ukázat nějakou zajímavou představu o mentalitě, nazírání na svět člověka z jiného období či si nějak s těmi historickými fakty a mýty originálně pohrát, není mnoho a Agora jejich řadu nerozšiřuje. Opravdu mě unavují filmy, v nichž pobíhají pořád ty stejné postavy postpostmoderního (nebo jakého) typu ve vystajlovaných kostýmech a řídí se pořád stejnými postpostmoderními vzorci. „I believe in philosophy.“ Blah.