Entream

SPOILERY. Je s podivem, kolik zahraničních publicistů se pozastavuje nad mírou násilí přítomnou v seriálu. Ten přitom nejenže nedosahuje intenzity románu a řadu scén buď zcela vypouští nebo zjemňuje a uhýbá pohledem, ale nepotkává se ani se standardy toho, co lze vidět ve skutečně násilných filmech. Právě zjemnění a obrušování hran se stává určujícím principem seriálu. Nejzřetelněji se tato tendence projevuje ve zpracování jedné z klíčových pasáží románu, která je jakousi kyberpunkovou variací exploatačního „rape and revenge“ schématu, kdy hrdinovu mučení předchází přehrání jeho vědomí do ženského těla v období menstruace. Upustilo se rovněž od stěžejního projevu quellistické politické filosofie, jímž je uvozena následná pomsta, a v němž jako by se skloubil koncept emancipačního násilí a morální étos „drsné školy“. Morganův antiklerikalismus, formulovaný hned zkraje románu postavou poručíka Ortegové („Kovacsi, já tyhle zatracený cvoky nenávidím. Skoro dva a půl tisíce let nás utiskovali. Mají na svědomí víc utrpení než jakákoli jiná organizace v dějinách. Proboha, svým přívržencům dokonce ani nedovolí používat antikoncepci a během posledních pěti set let bojkotovali všechny významnější objevy v oblasti medicíny.“), se tu mění v pouhou rodinnou rozepři smrsknutou na otázku oprávněnosti přenosu digitalizovaného vědomí zemřelého člověka do nového těla. Markantní je i posun v celkovém vyznění obou děl. Román zachovává jistou odevzdanost a skepsi vlastní detektivkám „drsné školy“: „‚Kristin, nikdy se nic nemění.' Ukázal jsem palcem dozadu na venkovní dav.‚Vždycky budou existovat takoví pitomci, který něčemu slepě věří jen proto, aby nemuseli sami myslet. Vždycky budou existovat lidi jako Kawaharová a Bancroftovi, který budou mačkat tlačítka a zneužívat toho. Lidi jako ty, aby zajistili hladkej průběh hry a to, aby se její pravidla neporušovaly moc často. A když ty pravidla chtějí porušit sami Metové, pošlou lidi, jako jsem já a Treppová, aby to udělali za ně. Taková je pravda, Kristin. Je to pravda od chvíle, co jsem se před sto padesáti lety narodil, a podle toho, co jsem se dočetl v historických knížkách, to takhle bylo vždycky. Je lepší si na to zvyknout.'“ Seriáloví tvůrci oproti tomu nechávají Bancroftovi zatknout a hrdina uzavírá vyšetřování slovy „The world changed. For all of us.“ a příběh opouští s nadějí, že se mu podaří najít ženu, kterou miloval, a o níž si myslel, že je nenávratně mrtvá. Přestože citované vyjádření odkazuje převážně ke změnám, k nimž během případu došlo v životě jednotlivých postav, jeho spojení se závěrečným zatčením Bancroftových a poznáním, že nápravy lze dosáhnout i v rámci oficiálních institucí, je to, co dodává seriálu mnohem optimističtější výhled do budoucnosti. S ním souvisí i skutečnost, že zatímco Morgan ukazuje korupci, organizovaný zločin, nerovnost, vykořisťování a strukturální násilí jako odvěké a hluboce zakořeněné, v seriálovém světě je to technologie, která až s magickou mocí svádí lidi na scestí a kazí je. Stačí ji jen zničit. Stvrzením této skutečnosti se stává proměna laskavého děvčátka Reileen v bezskrupulózní kapitánku sexuálního průmyslu, která teprve ve chvíli, kdy je zbavena své nesmrtelnosti, procitá z vlivu technologie jako ze zlomeného zakletí. Člověka pak během sledování napadá kacířská myšlenka, jestli osoba, která v zásadě jen nesnesla, že si brácha našel holku a měl s ní sex, nebyla tak trochu vyšinutá odjakživa. Celková bezradnost seriálu ovšem nesouvisí jen s významovými posuny, ale i neschopností tvůrců řešit subjektivní prožitky postav byť jen s náznakem nějaké invence. Jak divákům zprostředkovat následující pocit, představuje jistou filmařskou výzvu: „Když jsem se ten večer oblékal před zrcadlem, dospěl jsem k nemilosrdnému závěru, že v mém pouzdře je někdo jiný a já byl degradován do role pasažéra ve vyhlídkovém voze za očima. (…) Dlouhé okamžiky jsem měl doslova hrůzu něco si myslet, aby si muž v zrcadle nevšiml mé přítomnosti. (…) Stísněně jsem se za jeho očima zavrtěl.“ Tím nejjednodušším možným způsobem, jakým to udělat, je nechat hrdinu, aby na sebe prostě jen civěl do zrcadla. Nelze si proto nepředstavovat, jak by mohl projekt dopadnout za jiných podmínek – třeba jako 8 MM v kombinaci s transgresivní estetikou filmů Gaspara Noého. Jenže na konci patnáctiletého úsilí zůstala jen nenápaditá, netečná a mátoživá procházka futuristickými kulisami, která se nezřídka ocitá na hranici sebeparodie.