Klaus musí tenhle film milovat. Tajní agenti v něm dostávají jako odměnu za splněnou misi iPhone 4S, komunikační oddělení BMW dokáže svý cílovce vklínit, že se s jejich autem můžete klidně rozstřelit pádem z šestýho patra a finále vypadá jak 2D plošinkovka inspirovaná Epizodou III (ale to není moje myšlenka). Nevím, co mě na tom nudí víc, jestli ta absolutní ztráta něčeho skutečně fyzickýho (Abrams je bůh), nebo ta vycizelovaná bezradnost vytvořit něco, co bych si pamatoval i dvě hodiny po projekci a dal to k dobru v hospodě. PS: Epilogy by měly být trestné.
Eminem, robotí breakdance, rodinné střihy ("Podívej, hádají se") a kardinální otázka, zda se duše plecháčů dočkáme v sequelu, nebo režisérské verzi. S Riley Steele je větší zábava.
Rozjezd od Finchera, střed z Raimiho a Tarantina (kucky, kucky) a závěr jak od Korejců. V překladu více než uspokojivý mix (čti: hodně nadupaný žánrový bordel, který není pro každého) nikdy nekončící akce, zvířecí bestiality (holení, traktor, septik) a smart humoru (cameo pana Spocka, HR výběrka). Na brko osm z deseti. Americkýmu remaku zajistí pozornost Steve Buscemi a Aaron Eckhart.
Takhle se to má dělat. Během krize v rámci zvyšování cílů z jednoho filmu uděláte dva, najměte vopičáka, který za režírování nebude moc chtít a zamluvíte si finančně nenákladné lokace v pořadí: jeskyně, les, modré pozadí, pole. Pak už jenom nakukáte zhruba třístovce komparzistů, že tady všechno končí a přepisují se dějiny, pustíte jim Návrat krále („Takhle nějak musíte po tom poli zdrhat. Akorát vás bude míň.“) a vyrýžujete nejlepší víkend historie box office. Bez legrace, ta snaha ušetřit z toho bijáku čpí víc, než bych u takovýhle ságy čekal. Místo fatálních líbaček, ďábelsky rozlomených hůlek a stěžejních umrtí, ze kterých se vám zamlží brýle je tu jenom popcornová rutina zabalená do hořekujích postav proplétajících se mezi vodními tryskami, padajícími kameny a poletujícími ohni. Ale co na tom? Prostor k restartu tu přece jenom je a celá tahle série dá na chvíli účetním zapomenout, co to jsou červená čísla.
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jak jinak si vysvětlit, když prostoduchý partyzán Jandák padá ve smrtelné křeči přímo před očima svého východní frontou ostříleného a právě se navrátivšího bratra Krampola. Těžko si představit, jak lidé v roce ´74 (´75) museli při natáčení vnímat ta kvanta monstrózních kovových strojů v centru Prahy a početný sovětský „komparz“. Jako vypravěč Vávra pod taktovkou strany selhává naplno, a to jak vršením nezáživných mikropříběhů, tak lyrickou estetizací osvoboditelské jízdy Rudé armády do matičky Prahy. Pro notorické požírače propagandy by měl stačit pětiminutový Youtube remix nejhutnějších pasáží podbarvený Smetanou a Jízdou Valkýr. Vyrobte ho, prosím.
Skoro se mi chce parafrázovat esemesku Václava Klause. Jsme opravdu odsouzeni k tomu, aby nám současný genderový mainstream podstrkával tyhle ploché kameňákové vztahovky na úrovni odpolední sitcomové estetiky?
Unikát. Je to jako když jste na začátku devadesátek házeli mince do herního automatu a neustále si přidávali nové a nové jednotky, zatímco teď se opájíte gyroskopem v iPhonu a v autobuse smažíte emzáky podle toho, jak moc vám to výmoly na cestě dovolí. Zážitek je stejný. Nonstop akce prokládaná občasnými animacemi, ve kterých chronologicky odkrýváte střípky příběhu, který je jen - mnohdy neodkliknutelným - zdržením za vysněnou likvidací nepřátel a postupu k většímu bossovi. V tomhle případě je jedno, kolik vody se z našich oceánů odpařilo během pár hodin, nebo proč se tak rychle střídá noc a den, důležité je, že vaše jednotka běhá, doplňuje ammo, health, staminu a získává experience. Nemusíte znát Johna Wayna abyste věděli, že patos k náborovkám patří stejně jako Pizza Hut do vojenské základny v Afghánistánu. Kdyby mi tohle pustili u odvodu, koupím si první letenku do Libye a ukážu tomu velbloudímu sodomitovi zač je toho ropa.
Jeden z těch oscarových fláků, které budou za pár let v kolonce "překvapení" a ve filmových encyklopediích u nich bude zmínka, že Tom Hooper byl jeden z nejpřekvapivějších vítězů v historii. A víc informací se do toho odstavce asi nedostane. Ani o Hooperovi, ani o filmu.
Ta scéna s Jirkou Schelingerem, hořkým přemítáním a smutné pravdě o hloupých spolužácích a velkých vilách je jednou z nejpravdivějších v historii normalizační československé kinematografie.
Zatímco v devadesátých letech jsme měli všechno a museli jsme o to přijít (Fight Club), v nultých letech máme skoro všechno a navíc to sdílíme. Kromě příšerné slepice a dost lame vtipu s Billem Gatesem převálcováno. iGeneration vrstvy můžete odlupovat podle uvážení.
Záleží na tom, jak to čtete. Na jednu stranu můžete Aju velebit za částečnou nekompromisnost, nepřiposranost, kvanta koz a krvavý finále, na druhou tohle všechno můžete stejně rychle zamést pod koberec. Co na tom, že někdo umí pracovat se stereotypy, nacpe si do svý žánrový omalovánky kvanta chicksen a ještě se navíc všem rozhodne vytřít zrak kulervoucím gore festem. Na vše ostatní, jako je budování napětí, špetka mytologie a zábavná postava, které nepřejte krutou smrt v bolestech, se tady rezignuje pod taktovkou blití do kamery a dalších zbytečných 3D eskapád. Aja musí pod nuceným nánosem technologií trpět ještě více, než jeho filmové oběti.
Stallone, Lundgren a pak dlouho nic. I přes všechnu tu snahu sidekicků být na sílu cool a dávat jednu vycizelovanou hlášku za druhou, chvílemi totálně hovadskou kameru a několik scén, u nichž byste se nejraději propadli i za samotné tvůrce (slzy Mickeyho Rourka, hlášky a výjezd na hřiště Jasona Stathama), si u toho člověk může říct, že se bez výčitek baví. I když si tuhle dobu pamatuje jen z VHS.
A filmoví teoretici budou mít co žrát! Škoda, že pod vším tím hoch narativním okouzlením najdeme tak akorát tuctovou storku o osudové ženské a jedné velké loupeži, při které to na konci hodně zbytečně vybuchuje. Nějak jsem si nedokázal dát dohromady, co přesně mě má pod tím epickým nánosem bavit. Jestli ta učebnicová mytologie, při které nám u každé nově se objevivší záležitosti naběhne shrnující trivia, nebo Nolanovo neustálé vedení za mrtvou bývalkou, ze kterého má člověk až upocenou ruku. A když v samém závěru přijde ono veledůležité zpochybnění reality , bylo mi to už všechno šuma fuk. Nakonec z toho mám akorát pocit, že se při práci se sny člověk nemusí ničím omezovat, pěkně si cyklí a dotazy do FAQ se pak kupí samy. // Poznámka mimo: Druhý film DiCapria v tomhle roce, ve kterém jsou scény s mrtvou manželkou a dětmi. Tohle zvládat, klobouk dolů spokojení diváci.
Vizuální finesy a nadpozemsky humorné repliky odnesl čas, retro generace hipsterů a hlubší znalosti české kinematografie. Zůstala poklopce trhající Olga Schoberová, barevné spektrum z říše snů, vzpomínka na dětství a pocit smutného, těžkého a dlouze nastupujícího normalizačního prázdna.
Když už nic jiného, tak je tahle epika choromyslných bratrů alespoň neuvěřitelně překvapivá. Dnes už se těžko dostanete k filmům, ve kterých zlotřilá komanda žoldáků likvidují rodiny u vánočních večeří a na školní autobusy připevňují časované bomby. Škoda, že se ve tří čtvrtinách na všechny tyhle překvapivé estrádní momenty zapomeneme a jdeme do tvrdé akce, při které se skoro nikdo nepohybuje, zato ale všichni neustále střílí. Na druhou stranu vám ten film alespoň nelže, Chuck Norris řekne za celou dobu stopáže asi deset vět a nikdy se nedozvíte, co se stalo s jeho domácím mazlíčkem, populárním pásovcem. Jak dějovou situaci komentoval filmovědec Zdeněk Blaha: kam jsme klikl, tam něco bylo. Nekecal!
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu někdy rád, když uslyším Lucii Bílou. Tahle stupňující se brutalita plná kurviček ze základní školy, krutých sídlištních dětí a reálií pražského Jižáku má vážně něco do sebe. Bohužel jsem si poznámky začal dělat až v posledních 17 minutách, protože jsem měl za to, že se nacházíme teprve někde v půlce a ten film se skutečně začne naplno věnovat metalu, jak říká jeho anotace, místo toho, aby si hrál na jakousi upřímnou sociální sondu do života dobou a nekonzumem zkažené mládeže. Tohle krimi z Jižáku má díky pokroucené divácké optice vážně drajv a nosnou ideologii a když už nic, alespoň tam na konci všichni souloží a brečí. Pulse metal Brno a džiskový svět.
Statické peklo. Na tři přestřelky, ve kterých to do sebe solí asi padesát nepohyblivých statistů, tu připadá jedna nechtěně zábavná konverzační scéna. Imperalisté se sice snaží co můžou, ale přes Sováka a Deyla mladšího prostě Banderovci neprojdou ani za pomoci všech církví světa. Trochu ubrat na zbytečně oslavné střelbě, zapracovat na konspiračních teoriích, hýbat s kamerou při snímání skvostných exteriérů a dalo by se na to agitačně koukat. Takhle je to jen totální propagandistický zmar, který mohl lidi v té době bavit jen díky ožehavému a stále doutnajícímu tématu. A navíc po jeho zhlédnutí ani nevíte, čím byste chtěli být. Jestli esenbákem nebo zelenou gumou.
Oslavná pohádka o klucích, kteří bojují za dobrou věc a mají chápavé velitele. Díky tomu, že Kachyňa nebyl bezpohlavní straník, ale filmový režisér, a to v téhle době nebylo běžné, se na to dá dívat. Jen je potřeba přistoupit na hru, že jsme všechny tyhle záležitosti už nejednou viděli. Ale hýbe se to, je to barevné a chvílemi se vám skoro zdá, že byste toho rozvratníka chtěli dostat i vy.
Moje komentáře
Mission Impossible - Ghost Protocol (2011)
Klaus musí tenhle film milovat. Tajní agenti v něm dostávají jako odměnu za splněnou misi iPhone 4S, komunikační oddělení BMW dokáže svý cílovce vklínit, že se s jejich autem můžete klidně rozstřelit pádem z šestýho patra a finále vypadá jak 2D plošinkovka inspirovaná Epizodou III (ale to není moje myšlenka). Nevím, co mě na tom nudí víc, jestli ta absolutní ztráta něčeho skutečně fyzickýho (Abrams je bůh), nebo ta vycizelovaná bezradnost vytvořit něco, co bych si pamatoval i dvě hodiny po projekci a dal to k dobru v hospodě. PS: Epilogy by měly být trestné.
Bastardi 2 (2011)
Jedna hvězda za každých deset kilo, které Tomáš Magnusek nabral mezi prvním a druhým dílem.
Ocelová pěst (2011)
Eminem, robotí breakdance, rodinné střihy ("Podívej, hádají se") a kardinální otázka, zda se duše plecháčů dočkáme v sequelu, nebo režisérské verzi. S Riley Steele je větší zábava.
Lovci hlav (2011)
Rozjezd od Finchera, střed z Raimiho a Tarantina (kucky, kucky) a závěr jak od Korejců. V překladu více než uspokojivý mix (čti: hodně nadupaný žánrový bordel, který není pro každého) nikdy nekončící akce, zvířecí bestiality (holení, traktor, septik) a smart humoru (cameo pana Spocka, HR výběrka). Na brko osm z deseti. Americkýmu remaku zajistí pozornost Steve Buscemi a Aaron Eckhart.
Vyměřený čas (2011)
Occupy In Time.
Zajatí vesmírem (1969)
Vždycky je tam hurikán, manželky astronautů málokdy. Ze šroubovanýho sovětskýho finále museli během "Summer of Love" stříkat blahem.
Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (2011)
Takhle se to má dělat. Během krize v rámci zvyšování cílů z jednoho filmu uděláte dva, najměte vopičáka, který za režírování nebude moc chtít a zamluvíte si finančně nenákladné lokace v pořadí: jeskyně, les, modré pozadí, pole. Pak už jenom nakukáte zhruba třístovce komparzistů, že tady všechno končí a přepisují se dějiny, pustíte jim Návrat krále („Takhle nějak musíte po tom poli zdrhat. Akorát vás bude míň.“) a vyrýžujete nejlepší víkend historie box office. Bez legrace, ta snaha ušetřit z toho bijáku čpí víc, než bych u takovýhle ságy čekal. Místo fatálních líbaček, ďábelsky rozlomených hůlek a stěžejních umrtí, ze kterých se vám zamlží brýle je tu jenom popcornová rutina zabalená do hořekujích postav proplétajících se mezi vodními tryskami, padajícími kameny a poletujícími ohni. Ale co na tom? Prostor k restartu tu přece jenom je a celá tahle série dá na chvíli účetním zapomenout, co to jsou červená čísla.
Osvobození Prahy (1975)
Cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Jak jinak si vysvětlit, když prostoduchý partyzán Jandák padá ve smrtelné křeči přímo před očima svého východní frontou ostříleného a právě se navrátivšího bratra Krampola. Těžko si představit, jak lidé v roce ´74 (´75) museli při natáčení vnímat ta kvanta monstrózních kovových strojů v centru Prahy a početný sovětský „komparz“. Jako vypravěč Vávra pod taktovkou strany selhává naplno, a to jak vršením nezáživných mikropříběhů, tak lyrickou estetizací osvoboditelské jízdy Rudé armády do matičky Prahy. Pro notorické požírače propagandy by měl stačit pětiminutový Youtube remix nejhutnějších pasáží podbarvený Smetanou a Jízdou Valkýr. Vyrobte ho, prosím.
Ženy v pokušení (2010)
odpad!Skoro se mi chce parafrázovat esemesku Václava Klause. Jsme opravdu odsouzeni k tomu, aby nám současný genderový mainstream podstrkával tyhle ploché kameňákové vztahovky na úrovni odpolední sitcomové estetiky?
Okres na severu (TV seriál) (1980)
odpad!Public Affairs and External Communication Director Josef Pláteník je sen, který končí potleskem.
Woodstroke (amatérský film) (2011)
Musím se pochlubit, Tomáše Zabilanského mám mezi přáteli na Facebooku.
Sucker Punch (2011)
Vypusťte Snydera!
Světová invaze (2011)
Unikát. Je to jako když jste na začátku devadesátek házeli mince do herního automatu a neustále si přidávali nové a nové jednotky, zatímco teď se opájíte gyroskopem v iPhonu a v autobuse smažíte emzáky podle toho, jak moc vám to výmoly na cestě dovolí. Zážitek je stejný. Nonstop akce prokládaná občasnými animacemi, ve kterých chronologicky odkrýváte střípky příběhu, který je jen - mnohdy neodkliknutelným - zdržením za vysněnou likvidací nepřátel a postupu k většímu bossovi. V tomhle případě je jedno, kolik vody se z našich oceánů odpařilo během pár hodin, nebo proč se tak rychle střídá noc a den, důležité je, že vaše jednotka běhá, doplňuje ammo, health, staminu a získává experience. Nemusíte znát Johna Wayna abyste věděli, že patos k náborovkám patří stejně jako Pizza Hut do vojenské základny v Afghánistánu. Kdyby mi tohle pustili u odvodu, koupím si první letenku do Libye a ukážu tomu velbloudímu sodomitovi zač je toho ropa.
Králova řeč (2010)
Jeden z těch oscarových fláků, které budou za pár let v kolonce "překvapení" a ve filmových encyklopediích u nich bude zmínka, že Tom Hooper byl jeden z nejpřekvapivějších vítězů v historii. A víc informací se do toho odstavce asi nedostane. Ani o Hooperovi, ani o filmu.
Malý pitaval z velkého města (TV seriál) (1982)
Dietlovinka.
Vrchní, prchni! (1980)
Ta scéna s Jirkou Schelingerem, hořkým přemítáním a smutné pravdě o hloupých spolužácích a velkých vilách je jednou z nejpravdivějších v historii normalizační československé kinematografie.
Město (2010)
Lítostný souboj.
Scott Pilgrim proti zbytku světa (2010)
Hipsters who hate other hipsters for being hipsters.
Deal, The (2010)
Dobře zapamatovatelná projekce v OKU.
The Social Network (2010)
Zatímco v devadesátých letech jsme měli všechno a museli jsme o to přijít (Fight Club), v nultých letech máme skoro všechno a navíc to sdílíme. Kromě příšerné slepice a dost lame vtipu s Billem Gatesem převálcováno. iGeneration vrstvy můžete odlupovat podle uvážení.
Piraňa 3D (2010)
Záleží na tom, jak to čtete. Na jednu stranu můžete Aju velebit za částečnou nekompromisnost, nepřiposranost, kvanta koz a krvavý finále, na druhou tohle všechno můžete stejně rychle zamést pod koberec. Co na tom, že někdo umí pracovat se stereotypy, nacpe si do svý žánrový omalovánky kvanta chicksen a ještě se navíc všem rozhodne vytřít zrak kulervoucím gore festem. Na vše ostatní, jako je budování napětí, špetka mytologie a zábavná postava, které nepřejte krutou smrt v bolestech, se tady rezignuje pod taktovkou blití do kamery a dalších zbytečných 3D eskapád. Aja musí pod nuceným nánosem technologií trpět ještě více, než jeho filmové oběti.
Chlapci a chlapi (TV seriál) (1988)
Evžen Sokolovský je bůh. Vždycky si u toho otevřeme láhev sektu.
Lovci myšlenek (2004)
Pekelná sračka.
Expendables: Postradatelní (2010)
Stallone, Lundgren a pak dlouho nic. I přes všechnu tu snahu sidekicků být na sílu cool a dávat jednu vycizelovanou hlášku za druhou, chvílemi totálně hovadskou kameru a několik scén, u nichž byste se nejraději propadli i za samotné tvůrce (slzy Mickeyho Rourka, hlášky a výjezd na hřiště Jasona Stathama), si u toho člověk může říct, že se bez výčitek baví. I když si tuhle dobu pamatuje jen z VHS.
Počátek (2010)
A filmoví teoretici budou mít co žrát! Škoda, že pod vším tím hoch narativním okouzlením najdeme tak akorát tuctovou storku o osudové ženské a jedné velké loupeži, při které to na konci hodně zbytečně vybuchuje. Nějak jsem si nedokázal dát dohromady, co přesně mě má pod tím epickým nánosem bavit. Jestli ta učebnicová mytologie, při které nám u každé nově se objevivší záležitosti naběhne shrnující trivia, nebo Nolanovo neustálé vedení za mrtvou bývalkou, ze kterého má člověk až upocenou ruku. A když v samém závěru přijde ono veledůležité zpochybnění reality , bylo mi to už všechno šuma fuk. Nakonec z toho mám akorát pocit, že se při práci se sny člověk nemusí ničím omezovat, pěkně si cyklí a dotazy do FAQ se pak kupí samy. // Poznámka mimo: Druhý film DiCapria v tomhle roce, ve kterém jsou scény s mrtvou manželkou a dětmi. Tohle zvládat, klobouk dolů spokojení diváci.
„Pane, vy jste vdova!“ (1970)
Vizuální finesy a nadpozemsky humorné repliky odnesl čas, retro generace hipsterů a hlubší znalosti české kinematografie. Zůstala poklopce trhající Olga Schoberová, barevné spektrum z říše snů, vzpomínka na dětství a pocit smutného, těžkého a dlouze nastupujícího normalizačního prázdna.
Invaze U. S. A. (1985)
Když už nic jiného, tak je tahle epika choromyslných bratrů alespoň neuvěřitelně překvapivá. Dnes už se těžko dostanete k filmům, ve kterých zlotřilá komanda žoldáků likvidují rodiny u vánočních večeří a na školní autobusy připevňují časované bomby. Škoda, že se ve tří čtvrtinách na všechny tyhle překvapivé estrádní momenty zapomeneme a jdeme do tvrdé akce, při které se skoro nikdo nepohybuje, zato ale všichni neustále střílí. Na druhou stranu vám ten film alespoň nelže, Chuck Norris řekne za celou dobu stopáže asi deset vět a nikdy se nedozvíte, co se stalo s jeho domácím mazlíčkem, populárním pásovcem. Jak dějovou situaci komentoval filmovědec Zdeněk Blaha: kam jsme klikl, tam něco bylo. Nekecal!
Horká kaše (1988)
Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu někdy rád, když uslyším Lucii Bílou. Tahle stupňující se brutalita plná kurviček ze základní školy, krutých sídlištních dětí a reálií pražského Jižáku má vážně něco do sebe. Bohužel jsem si poznámky začal dělat až v posledních 17 minutách, protože jsem měl za to, že se nacházíme teprve někde v půlce a ten film se skutečně začne naplno věnovat metalu, jak říká jeho anotace, místo toho, aby si hrál na jakousi upřímnou sociální sondu do života dobou a nekonzumem zkažené mládeže. Tohle krimi z Jižáku má díky pokroucené divácké optice vážně drajv a nosnou ideologii a když už nic, alespoň tam na konci všichni souloží a brečí. Pulse metal Brno a džiskový svět.
Akce B (1951)
Statické peklo. Na tři přestřelky, ve kterých to do sebe solí asi padesát nepohyblivých statistů, tu připadá jedna nechtěně zábavná konverzační scéna. Imperalisté se sice snaží co můžou, ale přes Sováka a Deyla mladšího prostě Banderovci neprojdou ani za pomoci všech církví světa. Trochu ubrat na zbytečně oslavné střelbě, zapracovat na konspiračních teoriích, hýbat s kamerou při snímání skvostných exteriérů a dalo by se na to agitačně koukat. Takhle je to jen totální propagandistický zmar, který mohl lidi v té době bavit jen díky ožehavému a stále doutnajícímu tématu. A navíc po jeho zhlédnutí ani nevíte, čím byste chtěli být. Jestli esenbákem nebo zelenou gumou.
Ztracená stopa (1955)
Oslavná pohádka o klucích, kteří bojují za dobrou věc a mají chápavé velitele. Díky tomu, že Kachyňa nebyl bezpohlavní straník, ale filmový režisér, a to v téhle době nebylo běžné, se na to dá dívat. Jen je potřeba přistoupit na hru, že jsme všechny tyhle záležitosti už nejednou viděli. Ale hýbe se to, je to barevné a chvílemi se vám skoro zdá, že byste toho rozvratníka chtěli dostat i vy.