Přepadla mě nostalgická akční nálada. Jenže akce "dva v jednom" tentokrát nebyla dobrou volbou a Van Damme mě z akční nostalgie zase na čas vyléčil. Prostinká story plná nesmyslů, navíc špatně natočená i zahraná. Ani ty akční scény to nějak neměly čím zachránit, a to i když dvojitého JCVD dovybavily tak těžkým kalibrem jako je Bolo Yeung.
Solidní soudní thriller s několika napínavými momenty a překvapivým odhalením. Přes místy poněkud okatě hrané emoce a poněkud křečovité momenty večer nezkazí, ale zase to není nic, co by člověk nutně musel doma mít nebo vidět.
Stevu Rogersovi chybí batmanovská temnost, efektní supermanovské schopnosti, ironmanova ležérnost i spidermanovský humor. Je to jen takový dušínovský patriot a suchar bez osvěžujících slabostí, který kromě nadprůměrné atletické zdatnosti nemá žádné výrazné schopnosti a pokud jde o výbavu, má vlastně jen tu pomalovanou poklici. Je jasné, že v konkurenci současných superhrdinů to musí mít zatraceně těžké. Možná už proto mu držím palce, přistoupil jsem na hru a tak trochu přivírám oči nad slabinami filmové adaptace. Každopádně Captain America zůstal věrný své tradiční stylizaci i comicsové poetice a dokázal tento hendikep v mých očích ustát víceméně se ctí. A to nejen v úvodní části. Možná díky retro stylizaci, která v sobě měla mnohé z klasických dobových filmů, možná proto, že jsem se na chvíli opět stal tím malým nadšeným klukem a celé to až příliš tradiční a uhlazené dobrodružství nahlížel jeho očima.
Dokonale lahodný hořkosladký mok namíchaný z tradičních burtonovských ingrediencí. Vše perfektně vyvážené a vybroušené k dokonalosti tak, že všechny další pokusy už budou jen snahou vyrovnat se „nevěstě“. Není to tak hyperkativní a nespoutané jako Ukradené vánoce, ale je to vyváženější, vážnější, mnohem temnější a ponuřejší, a svým způsobem také dospělejší. Humorné se dokonale doplňuje s morbidním, divné je vyváženo tradičním, písničky nejsou tak výrazné, takže nikde neruší navozenou atmosféru. Originální už třeba jen prohozením tradičního pojetí života a smrti, kdy je život šedivý ponurý a podlý, zatímco záhrobí veselé, nespoutané a plné barev. Celé to v sobě má něco z tragiky Střihorukého Edvarda i bláznivé nespoutanosti Beetlejuice a obojí se skvěle mísí a doplňuje. A co je hlavní, má to kouzelný, smutný příběh s tolika silnými a fungujícími emocemi, že by mohl leckterý hraný film závidět. Stejně jako nádhernou tragickou postavu Emily, která dělá z filmu nezapomenutelný zážitek.
Skvělé! Nebylo to sice tak moc temné a bizarní jak jsem podvědomě čekal, bylo to však svižné, zábavné, napínavé a v závěru i hororové, plné nápadů. Vlastně mám pocit, že díky několika změnám a novým prvkům (nemluvící Wybie, akrobatický Bobinsky), možná i lepší než literární předloha, a to i přesto, že tu pár drobností z knihy chybělo. Atmosférou se dokonale prolíná pohádkové fantastično se strašidelností, dětské a hororové je v dokonalé rovnováze a jedno výtečně doplňuje druhé aniž to někde skřípe. Nikde v dohledu není nic co by rušilo (třeba otravné písničky), zato jsou tu na každém kroku drobné nápady, které mě bavily stejně jako nové pojetí některých postav, dokonale zapadající do zvoleného stylu.
Princezny tančí a tančí, bez ohledu na intriky travičky, která trpělivě svým dryákem odbourává krále a pracuje na vlastní korunovaci. A když už je nejhůř, protančí se princezny k hayppendu zatímco travička se roztančí k peklu. Scénáristicky prostinká pohádka, která se rutinně brouzdá v typicky bárbínovském kýči. Není nejlepší z bárbínovských pohádek, ale pokud máte po boku tu svou malou cácorku, dá se to přežít. A pak v rámci zachování rovnováhy ve výchově vložit do přehrávače třeba Koralinu. Pokud budou mít knoflíkové oči větší úspěch, víte, že je vše jak má být.
Skvělý a originální příběh i pojetí, vtipné, svižně odsýpající, plné vymazlených detailů, i když napoprvé se ono, na základě pověsti filmu očekávané, absolutní nadšení nedostavilo. Možná těch muzikálových výstupů bylo příliš, takže chvílemi až rušily a nabourávaly tempo, možná to všechno bylo až příliš hyperaktivní na to abych si celek i jednotlivosti dokázal opravdu vychutnat na sto procent. Což však nemění nic na tom, že rutinou otrávený Jack, který touží po něčem novém a nadchne se pro Vánoce, je skvělá postavička, možná jedna z nejlepších v animovaném universu, a jeho marná snaha o změnu, smutná i zábavná současně, je nezapomenutelná, stejně jako některé ze scén či vedlejších postav. Takže nakonec, i přes jisté výhrady, jsem byl po repríze víc než spokojen a šupem zařadil Ukradené Vánoce mezi oblíbené animáky.
Včera konečně nasněžilo a tak to chtělo oslavit nějakou stylovou podívanou. Přítel po stromečkem je tradiční vánoční televizní zábava se Santou, nesplněným/splněným přáním, láskou, milostnými komplikacemi, nedorozuněním a happyendem. Jak to skončí je jasné už když to začíná, takže sice nic překvapivého, nic originálního, přesto, když za okny sněží, snesitelné a místy i milé.
Hollywoodští scénáristé mají občas slibně zábavné nápady. Jenže mají také neobyčejnou schopnost takové nápady zlikvidovat rozepsáním do scénářů, v nichž ten nápad pohřbí pod závalem klišé, trapností a laciných scenáristických prefabrikátů. A přesně to je případ Vánoc, které jsem sice přežil, ale nejspíš jen díky skvělému Gandolfinimu, který o třídu přehrál všechny kolem sebe a občas se mu v té šedi podařilo z některé scény vykřesat záblesk humoru. Škoda, tohle byl nápad, který sliboval hodně povedenou a netradiční komedii.
Klasicky animovaná pohádka se všemi atributy tradiční disneyovky, ovšem plná netradičních inovací. Ať už je to zasazení do New Orleans poloviny dvacátých let minulého století, motivace princezny, mimochodem první černošky mezi disneyovskými princeznami, nebo zřejmě první případ, kdy v klasické disneyovce nechají tvůrci zemřít jednoho z hlavních zvířecích hrdinů. Animace je příjemně prostá, chytlavý jazz osvěžující změnou, i když je těch hudebních čísel možná až příliš a často působí, jako by měly zaplácnout chatrný příběh. Proměna prince-spratka v prince zamilovaného klaďase je navíc poněkud náhlá a nečekaná, protože nic v tom co předcházelo nebyl ani náznak nějakých sympatií nebo sbližování. Nicméně, přes všechny výtky, je to příjemná pohodovka na jedno použití, která potěší nejen osvěžujcím návratem ke klasické animaci.
Stejně jako dvojka se závěr filmové trilogie kvalitě románové předlohy nepřiblížil ani na dohled a opět doplatil především na nepříliš zvládnuté krácení a razantní zjednodušení téměř na hranici nepochopitelnosti (zajímalo by mě, jestli někdo z těch, kdo nečetli knihu, pochopil třeba proč se Lisbeth k soudu vystrojila tak jak se vystrojila nebo proč dostala od doktora tu knihu). Také jsem nepochopil důvod zcela nesmyslně připsaného konfliktu uvnitř redakce Milénia, který zcela odporuje tomu, co se dělo v knize. Režisér nestíhá, atmosféru knihy se nedaří přivést k životu, všechno je to takové odbyté, herecké výkony většinou nijak neoslní, z energické sympatické Eriky se navíc ve filmu stala zbytečná protivná bába. Nicméně přes všechny výtky je trojka lepší než nezvládnutá dvojka, přes brutální krácení jako film jakž takž funguje a divák neznalý knižní předlohy by teoreticky mohl být spokojen. Pro mě osobně jsou druhý a třetí díl trilogie, filmové i literární, zklamáním především proto, že ačkoli jsou oba o Lisbeth, ona sama moc prostoru nedostává, takže je to takové o ní bez ní. Což je škoda, protože je jednou z nejzajímavějších postav, které se v posledních letech objevily. Pokud se tedy k Milléniu někdy vrátím, pak jen a pouze k první části a to platí o knize i filmu.
Slušně obsazená vztahová koláž, místy slabší, jindy velmi silná, takže v průměru taková… průměrná. Byť lehce drnkající o příčku lehkého nadprůměru. Vítězem hvězdného obsazení je bezpochyby Ginnifer Goodwin jako okouzlující naivka Gigi zatímco Drew Barrymore byla spíš do počtu a v příběhu se moc neohřála. Mělo to skvělé entrée, příjemně to mísilo úsměvnou romantiku s hořkým dramatem, nikde to nebylo přeslazené natolik, aby to kazilo chuť, a vždy, když jsem začal mít pocit, že to slábne a začíná nudit, zachránila to nějaká podařená scéna, nebo nečekaný (byť očekávaný) zvrat, který zahustil drama nebo odlehčil romantickou nadsázkou.
Buttlerovi se jako romantickému komediantovi moc nevede a Jennifer Aniston taky působí jako by nebyla tak úplně jistá jak se s rolí Nicole popasovat. Na pomoc jim bohužel nepřišel ani scénárista ani režisér, a tak je výsledkem zdlouhavá bezradná nuda bez humoru, bez svižných dialogů, bez zajímavé zápletky i zábavných zvratů.
Nápad obrátit klasickou béčkovou pádesátkovou sci-fi sliboval pořádnou porci zábavy. Výsledek je však přes hustou kadenci vtipů spíše mile úsměvný a pohodový než třeskutě zábavný a to i díky mnoha hláškám a odkazům na klasická díla žánru (od Vesmírné Odysey 2001 přes E.T. a Vetřelce po Hvězdné války) i jiné filmové klasiky (Zpívání v děšti). Sám se sice nestane žádnou nesmrtelnou a citovanou klasikou, rozhodně však jako příjmená filmová jednohubka nezklamal.
Poté, co mi Jennifer Aniston zachránila zážitek ze Zkus mě rozesmát, kde zastínila Stillera, Kidmanovou i ostatní, sáhl jsem po další její romantické komedii. Tentokrát nemusela nic zachraňovat, protože Záměna byla příjemná jednohubka s originální zápletkou uvádějící postavy do tradičních milostných peripetií. Milá pohodovka s několika výbornými vtípky a obvyklými zvraty ve vztahu sympatické dvojice, kde ovšem tentokrát Jennifer zcela zastínil stoprocentní sympaťák Jason Bateman. Jeho Wally má navíc mě velmi blízký smysl pro humor. Všechno to svižně odsýpalo, nikde nečíhala zákeřná nuda, nikde nic, co by v rámci žánrové škatule kazilo zábavu. P.S.: Zkusil jsem přepnout na dabing. Českou jazykovou verzi však zprznil Trávníček tak, že ji učinil neposlouchatelnou. Za tohle by ho snad měli zažalovat.
Pro mě letos už druhý vynikající film o jídle, kuchyni a vaření. Ve všech ohledech zcela jiný než Shiawase no kaori ovšem stejně okouzlující, nutící mě vyrazit do kuchyně a vytvořit nebo ochutnat nějaký kulinářský div. Originální příběh, který využívá řadu tradičních prvků zcela novým, nebo netypickým způsobem, svižný, zábavný, plný drobných vtípků, které spíše výtečně doplňují celek než by se snažily strhnout na sebe pozornost či zakrýt nějaké slabiny. Kladem je precizní animace, propracovaná do nejmenšího detailu a okouzlující vizuál, ve kterém se dokonale doplňují magická atmosféra téměř reálné Paříže s nepodlézavě přesto klasicky stylizovanými „zvířátky“. A navíc řada skvělých scén ať už je to rozhovor Colette se spícím Linguinim, honička Remyho s šéfkuchařem nebo scéna, ve které Anton Ego ochutná ratatouille. A přesně tak jak se cítil on při prvním soustu, cítil jsem se já při závěrečných titulcích.
Ono ani románové pokračování Mužů, kteří nenávidí ženy nebylo v porovnání s prvním dílem nijak extra výjimečné, ale jeho filmová verze je katastrofální. Jako by se parta fandů rozhodla natočit amatérskou adaptaci aniž by tušila jak na to. Vinou nezvládnutého krácení musí pro diváka neznalého předlohy být příběh zcela nepřehledný, kodrcat kupředu naprosto nepochopitelnými zákrutami a postavy konat zcela nesmyslně. Navíc chybí atmosféra, chybí napětí, chybí plynulá gradace, chybí silné momenty, Lisbeth má sice pár působivých chvilek, ale celkově ztratila charisma, většina z nových a v knize výrazných postav byla odsouzena do role nepodstatných a nezajímavých štěků, a navíc mám pocit, že nečtenář vůbec nemůže pochopit o čem ten film vlastně je a proč se to či ono vlastně děje.
Výborný nápad naroubovat Sedm samurajů do klasického animákova se bohužel "neujal". Výsledkem roubu je totiž až příliš ukřičený průměr, plný samoúčelně hyperaktivních postaviček a tolika klasických ingrediencí, že chutnají spíš jako klišé než cokoli jiného, a tak trochu se v nich topí všechny ty nápady a vtípky, které tvůrci do filmu nahrnuli. Pro mě je tak "brouk" nejslabší pixarovkou, a pro mé děti jedinou, kterou netouží mít doma ani ji znovu vidět.
Průměrná, místy trapná komedie, plná zcela zbytečného fekálního "humoru". Neměla příliš čím pobavit a její jedinou světlou stránkou byla okouzlující, zábavná a sympatická Jennifer Aniston. Ta si pro sebe ukradla ty nejlepší scény, ani jednu z nich nepromarnila a film vlastně v mých očích zachránila a dotáhla k té třetí hvězdě, protože Sandlerovi se tentokrát bohužel příliš nepodařilo mě rozesmát. A na rozdíl od 50x a stále poprvé ani romanticky pobavit.
Čekal jsem klasickou hollywoodskou romantiku, místo toho jsem dostal hořký, přesto milý příběh o tom, že každá mizérie může mít i nečekanou světlou stránku. Jednoduchý příběh a nenucený styl vyprávění, který jako by v sobě měl nádech mé oblíbené asijské filmařiny, sympatická dvojice, kterou si člověk nemůže neoblíbit, obklopená lehce ujetými figurkami, dodávajícími humorný odstup od téměř depresivní mizérie, kterou Larry a vlastně i Mercedes procházejí. Úvodní scéna, kde Larry dostává padáka doslova svírá žaludek, bizarní kurs, který vede Mercedes dává filmu téměř nádech absurdity a ekonomie Eda Matsutaniho přidává do nečekaně pohodové směsi svérázný humor. Tom Hanks je v každém okamžiku výborný, Julia Roberts nezůstává pozadu a občas povedený vtípek, nebo ujetá situace přimíchaná do neveselého základu příjemně odlehčí náladu. Zkrátka, pro mě byl Larry Crowne nečekaně příjemným překvapenín.
Vydařená konverzační detektivka se spoustou podezřelých, oblíbenou "mordpartou" v akci (dojde dokonce i na monokl) a situací, která se s každým odhalením komplikuje. Napětí přitom šponuje také neskutečně vlezlá písnička, takže když se naposledy ozvalo "Zavři očka zavří" měl jsem už taky chuť vzít někoho po hlavě lahví od koňaku. Sequens vytvořil příjemně dobovou náladu, scénárista vybudoval napětí aniž by se potřeboval uchylovat k velkým akcím, a herecká elita vytvořila "pánům ze čtyřky" parádní partičku oplývající snad všemi myslitelnými nectnostmi a to nejen těmi charakterovými.
Jackie se snaží spíš pobavit než předvést na stará kolena převratné bojové parádičky, a veškerá akce, i když je fajn (a občas je i nějakou tou parádičkou vyzdobená), je tak jen odleskem toho co předváděl před lety. Tak nějak jsem s tím smířen a nehroutím se při pohledu na zábavu, která už má do akční daleko a nejenže si vypomáhá romantikou, ale navíc se skrývá v kategorii rodinného filmu. Z této pozice je Chůva pohodová jednohubka, která se dá s dětmi po boku pro jeden večer přežít bez újmy na duševním zdraví. A to přesto, že scénář, režie ani herci nepředvádí nic nového, nic co by vystoupalo nad rámec instantní rutiny.
Musker s Clementsem vzali ponurou, téměř depresivní předlohu a přetavili ji v milou, zábavnou a příjemně odsýpající pohádku, kterou i po letech považuji za jednu z nejkouzelnějších mezi klasickými disneyovkami. A nejsem sám, protože moje holky ji milovaly a i teď se k ní občas nostalgicky vrací. Není divu. Je mile dětská a přitom nenudí ani dospělý doprovod a to aniž by si musela vypomáhat dnes obvyklými popkulturními odkazy. Má okouzlující zrzku jako princeznu, dokonalou zlou potvoru v podobě vychytralé chapadlovité herdekbaby a spoustu zábavných vedlejších postav mezi nimiž bezpečně kraluje francouzský kuchař. Písničky neruší, animace je výborná a nikde, kam oko dohlédne, žádná chyba.
Klasika českého rodinného filmu sedmdesátých let. Objektivně a s odstupem vzato nejde o žádné veledílo, je to jen sympatická, místy úsměvná a dobře obsazená totální pohodovka, kde Tomáš Holý s Gustávem Valachem vytvořili dobře se doplňující dvojici protikladů, na níž nakonec z velké části film stojí. V porovnání se současnou tuzemskou tvorbou se však Jezevčí skála jeví jako malý nenápadný klenot. Navíc v žánru, který u nás dnes patří mezi ohrožené druhy. Pokud už tedy nevyhynul.
Druhý lok byl mnohem lepší než ten první. Když jsem Dobrý ročník ochutnal poprvé, vadil mi nejen Crowe v hlavní roli, ale především změny v příběhu, které zásadně změnily Maxovu postavu a zcela zmrzačily důležitou zápletku s bandou podvodníků a čachry kolem vína. Teď, podruhé, smířen se změnami, jsem si mohl v klidu nalít sklenku červeného a vychutnat hřejivou pohodu slunečními paprsky a vínem prodchnuté Provence plné vinic a krásných žen i přerod bezohledného makléře v pohodového vinaře. K tomu všemu spousta nádherných záběrů, občas vtípek nebo hláška, a obvyklá žánrová klišé použitá tak příjemným způsobem, že ani nevadí.
Jack Ryan měl jako filmová postava skvělý nástup, o který se postarala dobrá volba románové předlohy, John McTiernan, nacházející se po Smrtonosnou pastí a před Šamanem ve vrcholné formě, Poledourisova dokonale padnoucí hudba a neuvěřitelný Sean Connery jako Ramius. Baldvin sice dělal co mohl, ale v Conneryho charismatu se ztrácel, nedokázal na sebe strhnout pozornost a nakonec ho přehrál dokonce i Sam Neill jako Borodin. To však nic nemění na faktu, že Hon na Rudý říjen zůstává nejlepší filmovou Raynovkou, strhující atmosférou a především výtečně šponovaným napětím, které fungovalo i teď, po téměř čtvrt století.
Křesťanská agitka, která biblické citace používá v jiných souvislostech než je zvykem a vnucuje otázku, zda to od Aslana byla opravdu oběť když věděl jak to s tím zákonem prastaré magie funguje. Přes lákavý devítiminutový trailer, který jsem kdysi viděl, se mi do Narnie moc nechtělo a mé tušení se bohužel naplnilo stejně jako proroctví. Je to jen barevná pouťová atrakce pro děti, maskující prázdnotu okázalou papundeklovou pompézností. Napětí se nedostavilo, ohromení nad velikostí taky ne, místy nesnesitelná hlavní čtverka mi zůstala lhostejná stejně jako politické třenice Aslana s Ledovkou, a zasmál jsem jen když Santa, který vypadal jako zchátralý Děd Mrazík, otevřel pytel a začal rozdávat zbraně jako dárky. A že nejsem jen starý páprda, který už vypadl z cílové skupiny, jsem si ověřil na dětech, které z první Narnie taky nebyly zrovna dvakrát odvázané.
Nádhera. Občas se objeví nenápadný film, od kterého člověk nic nečeká a on se z něj vyklube klenot, který ho spolehlivě dostane do kolen svou dokonalostí a podmanivou krásou. Tak jako Flipped. Laskavý, křehký, úsměvný i dojemný příběh, plný úchvatně kouzelných momentů, nenápadně moudrých myšlenek, ale také drobných vtípků a skvěle vystavěných dialogů. Vtáhne svou místy až magickou atmosférou, pobaví zábavným dvojím pohledem na tutéž situaci, okouzlí výtečně napsanými i zahranými postavami.
Pohodová jednohubka, která se sice nevytasila s žádnou nadupanou zápletkou ani velkým humorem, přesto příjemně pobavila a občas i rozesmála. Dobře naladila skvělými vtípky (fronta, přechod) v úvodní seznamovací desetiminutovce, a přes všechny vady na kráse mi udržela dobrou náladu až do závěrečných titulků. Pokud jde o herecké obsazení, Robin Williams předvedl sympatický standart, ten jeho protivný poskok byl na facku v každém záběru a Mandy Moore celý film kolísala mezi sympatická a protivná, mezi líbí a nelíbí, takže to celé nakonec táhl především sympaťák John Krasinski. A nutno říci, že i přes pár obtížných momentů, spolehlivě utáhl do spokojeného konce.
Povedená animace, nepříliš originální příběh, přesto s potenciálem dobře pobavit. Výsledkem je však přesto hodně slabá zábava. Boog s Elliotem byli totiž jen špatnými klony Shreka s oslíkem, kterým k překonání tohoto hendikepu chybělo to podstatné, totiž humor. Navíc neměli oporu ani v příběhu, který zůstal křečovitý a nezáživný tak, že to těch pár vedlejších postav, co občas zaperlily, nebo scén, které pobavily, nevytrhlo a celé mě to, přes občasné pousmání, těžce nebavilo. Závěrečná bitva sice byla svižnější a občas pobavila nějakou citací či filmovým odkazem, zachránit celkový dojem už však nedokázala.
Moje komentáře
Dvojitý zásah (1991)
Přepadla mě nostalgická akční nálada. Jenže akce "dva v jednom" tentokrát nebyla dobrou volbou a Van Damme mě z akční nostalgie zase na čas vyléčil. Prostinká story plná nesmyslů, navíc špatně natočená i zahraná. Ani ty akční scény to nějak neměly čím zachránit, a to i když dvojitého JCVD dovybavily tak těžkým kalibrem jako je Bolo Yeung.
Podezřelý (1987)
Solidní soudní thriller s několika napínavými momenty a překvapivým odhalením. Přes místy poněkud okatě hrané emoce a poněkud křečovité momenty večer nezkazí, ale zase to není nic, co by člověk nutně musel doma mít nebo vidět.
Captain America: První Avenger (2011)
Stevu Rogersovi chybí batmanovská temnost, efektní supermanovské schopnosti, ironmanova ležérnost i spidermanovský humor. Je to jen takový dušínovský patriot a suchar bez osvěžujících slabostí, který kromě nadprůměrné atletické zdatnosti nemá žádné výrazné schopnosti a pokud jde o výbavu, má vlastně jen tu pomalovanou poklici. Je jasné, že v konkurenci současných superhrdinů to musí mít zatraceně těžké. Možná už proto mu držím palce, přistoupil jsem na hru a tak trochu přivírám oči nad slabinami filmové adaptace. Každopádně Captain America zůstal věrný své tradiční stylizaci i comicsové poetice a dokázal tento hendikep v mých očích ustát víceméně se ctí. A to nejen v úvodní části. Možná díky retro stylizaci, která v sobě měla mnohé z klasických dobových filmů, možná proto, že jsem se na chvíli opět stal tím malým nadšeným klukem a celé to až příliš tradiční a uhlazené dobrodružství nahlížel jeho očima.
Mrtvá nevěsta Tima Burtona (2005)
Dokonale lahodný hořkosladký mok namíchaný z tradičních burtonovských ingrediencí. Vše perfektně vyvážené a vybroušené k dokonalosti tak, že všechny další pokusy už budou jen snahou vyrovnat se „nevěstě“. Není to tak hyperkativní a nespoutané jako Ukradené vánoce, ale je to vyváženější, vážnější, mnohem temnější a ponuřejší, a svým způsobem také dospělejší. Humorné se dokonale doplňuje s morbidním, divné je vyváženo tradičním, písničky nejsou tak výrazné, takže nikde neruší navozenou atmosféru. Originální už třeba jen prohozením tradičního pojetí života a smrti, kdy je život šedivý ponurý a podlý, zatímco záhrobí veselé, nespoutané a plné barev. Celé to v sobě má něco z tragiky Střihorukého Edvarda i bláznivé nespoutanosti Beetlejuice a obojí se skvěle mísí a doplňuje. A co je hlavní, má to kouzelný, smutný příběh s tolika silnými a fungujícími emocemi, že by mohl leckterý hraný film závidět. Stejně jako nádhernou tragickou postavu Emily, která dělá z filmu nezapomenutelný zážitek.
Koralína a svět za tajnými dveřmi (2009)
Skvělé! Nebylo to sice tak moc temné a bizarní jak jsem podvědomě čekal, bylo to však svižné, zábavné, napínavé a v závěru i hororové, plné nápadů. Vlastně mám pocit, že díky několika změnám a novým prvkům (nemluvící Wybie, akrobatický Bobinsky), možná i lepší než literární předloha, a to i přesto, že tu pár drobností z knihy chybělo. Atmosférou se dokonale prolíná pohádkové fantastično se strašidelností, dětské a hororové je v dokonalé rovnováze a jedno výtečně doplňuje druhé aniž to někde skřípe. Nikde v dohledu není nic co by rušilo (třeba otravné písničky), zato jsou tu na každém kroku drobné nápady, které mě bavily stejně jako nové pojetí některých postav, dokonale zapadající do zvoleného stylu.
Barbie a 12 tančících princezen (video film) (2006)
Princezny tančí a tančí, bez ohledu na intriky travičky, která trpělivě svým dryákem odbourává krále a pracuje na vlastní korunovaci. A když už je nejhůř, protančí se princezny k hayppendu zatímco travička se roztančí k peklu. Scénáristicky prostinká pohádka, která se rutinně brouzdá v typicky bárbínovském kýči. Není nejlepší z bárbínovských pohádek, ale pokud máte po boku tu svou malou cácorku, dá se to přežít. A pak v rámci zachování rovnováhy ve výchově vložit do přehrávače třeba Koralinu. Pokud budou mít knoflíkové oči větší úspěch, víte, že je vše jak má být.
Ukradené Vánoce (1993)
Skvělý a originální příběh i pojetí, vtipné, svižně odsýpající, plné vymazlených detailů, i když napoprvé se ono, na základě pověsti filmu očekávané, absolutní nadšení nedostavilo. Možná těch muzikálových výstupů bylo příliš, takže chvílemi až rušily a nabourávaly tempo, možná to všechno bylo až příliš hyperaktivní na to abych si celek i jednotlivosti dokázal opravdu vychutnat na sto procent. Což však nemění nic na tom, že rutinou otrávený Jack, který touží po něčem novém a nadchne se pro Vánoce, je skvělá postavička, možná jedna z nejlepších v animovaném universu, a jeho marná snaha o změnu, smutná i zábavná současně, je nezapomenutelná, stejně jako některé ze scén či vedlejších postav. Takže nakonec, i přes jisté výhrady, jsem byl po repríze víc než spokojen a šupem zařadil Ukradené Vánoce mezi oblíbené animáky.
Přítel pod stromečkem (TV film) (2004)
Včera konečně nasněžilo a tak to chtělo oslavit nějakou stylovou podívanou. Přítel po stromečkem je tradiční vánoční televizní zábava se Santou, nesplněným/splněným přáním, láskou, milostnými komplikacemi, nedorozuněním a happyendem. Jak to skončí je jasné už když to začíná, takže sice nic překvapivého, nic originálního, přesto, když za okny sněží, snesitelné a místy i milé.
Přežít Vánoce (2004)
Hollywoodští scénáristé mají občas slibně zábavné nápady. Jenže mají také neobyčejnou schopnost takové nápady zlikvidovat rozepsáním do scénářů, v nichž ten nápad pohřbí pod závalem klišé, trapností a laciných scenáristických prefabrikátů. A přesně to je případ Vánoc, které jsem sice přežil, ale nejspíš jen díky skvělému Gandolfinimu, který o třídu přehrál všechny kolem sebe a občas se mu v té šedi podařilo z některé scény vykřesat záblesk humoru. Škoda, tohle byl nápad, který sliboval hodně povedenou a netradiční komedii.
Princezna a žabák (2009)
Klasicky animovaná pohádka se všemi atributy tradiční disneyovky, ovšem plná netradičních inovací. Ať už je to zasazení do New Orleans poloviny dvacátých let minulého století, motivace princezny, mimochodem první černošky mezi disneyovskými princeznami, nebo zřejmě první případ, kdy v klasické disneyovce nechají tvůrci zemřít jednoho z hlavních zvířecích hrdinů. Animace je příjemně prostá, chytlavý jazz osvěžující změnou, i když je těch hudebních čísel možná až příliš a často působí, jako by měly zaplácnout chatrný příběh. Proměna prince-spratka v prince zamilovaného klaďase je navíc poněkud náhlá a nečekaná, protože nic v tom co předcházelo nebyl ani náznak nějakých sympatií nebo sbližování. Nicméně, přes všechny výtky, je to příjemná pohodovka na jedno použití, která potěší nejen osvěžujcím návratem ke klasické animaci.
Dívka, která kopla do vosího hnízda (2009)
Stejně jako dvojka se závěr filmové trilogie kvalitě románové předlohy nepřiblížil ani na dohled a opět doplatil především na nepříliš zvládnuté krácení a razantní zjednodušení téměř na hranici nepochopitelnosti (zajímalo by mě, jestli někdo z těch, kdo nečetli knihu, pochopil třeba proč se Lisbeth k soudu vystrojila tak jak se vystrojila nebo proč dostala od doktora tu knihu). Také jsem nepochopil důvod zcela nesmyslně připsaného konfliktu uvnitř redakce Milénia, který zcela odporuje tomu, co se dělo v knize. Režisér nestíhá, atmosféru knihy se nedaří přivést k životu, všechno je to takové odbyté, herecké výkony většinou nijak neoslní, z energické sympatické Eriky se navíc ve filmu stala zbytečná protivná bába. Nicméně přes všechny výtky je trojka lepší než nezvládnutá dvojka, přes brutální krácení jako film jakž takž funguje a divák neznalý knižní předlohy by teoreticky mohl být spokojen. Pro mě osobně jsou druhý a třetí díl trilogie, filmové i literární, zklamáním především proto, že ačkoli jsou oba o Lisbeth, ona sama moc prostoru nedostává, takže je to takové o ní bez ní. Což je škoda, protože je jednou z nejzajímavějších postav, které se v posledních letech objevily. Pokud se tedy k Milléniu někdy vrátím, pak jen a pouze k první části a to platí o knize i filmu.
Až tak moc tě nežere (2009)
Slušně obsazená vztahová koláž, místy slabší, jindy velmi silná, takže v průměru taková… průměrná. Byť lehce drnkající o příčku lehkého nadprůměru. Vítězem hvězdného obsazení je bezpochyby Ginnifer Goodwin jako okouzlující naivka Gigi zatímco Drew Barrymore byla spíš do počtu a v příběhu se moc neohřála. Mělo to skvělé entrée, příjemně to mísilo úsměvnou romantiku s hořkým dramatem, nikde to nebylo přeslazené natolik, aby to kazilo chuť, a vždy, když jsem začal mít pocit, že to slábne a začíná nudit, zachránila to nějaká podařená scéna, nebo nečekaný (byť očekávaný) zvrat, který zahustil drama nebo odlehčil romantickou nadsázkou.
Exmanželka za odměnu (2010)
Buttlerovi se jako romantickému komediantovi moc nevede a Jennifer Aniston taky působí jako by nebyla tak úplně jistá jak se s rolí Nicole popasovat. Na pomoc jim bohužel nepřišel ani scénárista ani režisér, a tak je výsledkem zdlouhavá bezradná nuda bez humoru, bez svižných dialogů, bez zajímavé zápletky i zábavných zvratů.
Planeta 51 (2009)
Nápad obrátit klasickou béčkovou pádesátkovou sci-fi sliboval pořádnou porci zábavy. Výsledek je však přes hustou kadenci vtipů spíše mile úsměvný a pohodový než třeskutě zábavný a to i díky mnoha hláškám a odkazům na klasická díla žánru (od Vesmírné Odysey 2001 přes E.T. a Vetřelce po Hvězdné války) i jiné filmové klasiky (Zpívání v děšti). Sám se sice nestane žádnou nesmrtelnou a citovanou klasikou, rozhodně však jako příjmená filmová jednohubka nezklamal.
Záměna (2010)
Poté, co mi Jennifer Aniston zachránila zážitek ze Zkus mě rozesmát, kde zastínila Stillera, Kidmanovou i ostatní, sáhl jsem po další její romantické komedii. Tentokrát nemusela nic zachraňovat, protože Záměna byla příjemná jednohubka s originální zápletkou uvádějící postavy do tradičních milostných peripetií. Milá pohodovka s několika výbornými vtípky a obvyklými zvraty ve vztahu sympatické dvojice, kde ovšem tentokrát Jennifer zcela zastínil stoprocentní sympaťák Jason Bateman. Jeho Wally má navíc mě velmi blízký smysl pro humor. Všechno to svižně odsýpalo, nikde nečíhala zákeřná nuda, nikde nic, co by v rámci žánrové škatule kazilo zábavu. P.S.: Zkusil jsem přepnout na dabing. Českou jazykovou verzi však zprznil Trávníček tak, že ji učinil neposlouchatelnou. Za tohle by ho snad měli zažalovat.
Ratatouille (2007)
Pro mě letos už druhý vynikající film o jídle, kuchyni a vaření. Ve všech ohledech zcela jiný než Shiawase no kaori ovšem stejně okouzlující, nutící mě vyrazit do kuchyně a vytvořit nebo ochutnat nějaký kulinářský div. Originální příběh, který využívá řadu tradičních prvků zcela novým, nebo netypickým způsobem, svižný, zábavný, plný drobných vtípků, které spíše výtečně doplňují celek než by se snažily strhnout na sebe pozornost či zakrýt nějaké slabiny. Kladem je precizní animace, propracovaná do nejmenšího detailu a okouzlující vizuál, ve kterém se dokonale doplňují magická atmosféra téměř reálné Paříže s nepodlézavě přesto klasicky stylizovanými „zvířátky“. A navíc řada skvělých scén ať už je to rozhovor Colette se spícím Linguinim, honička Remyho s šéfkuchařem nebo scéna, ve které Anton Ego ochutná ratatouille. A přesně tak jak se cítil on při prvním soustu, cítil jsem se já při závěrečných titulcích.
Dívka, která si hrála s ohněm (2009)
Ono ani románové pokračování Mužů, kteří nenávidí ženy nebylo v porovnání s prvním dílem nijak extra výjimečné, ale jeho filmová verze je katastrofální. Jako by se parta fandů rozhodla natočit amatérskou adaptaci aniž by tušila jak na to. Vinou nezvládnutého krácení musí pro diváka neznalého předlohy být příběh zcela nepřehledný, kodrcat kupředu naprosto nepochopitelnými zákrutami a postavy konat zcela nesmyslně. Navíc chybí atmosféra, chybí napětí, chybí plynulá gradace, chybí silné momenty, Lisbeth má sice pár působivých chvilek, ale celkově ztratila charisma, většina z nových a v knize výrazných postav byla odsouzena do role nepodstatných a nezajímavých štěků, a navíc mám pocit, že nečtenář vůbec nemůže pochopit o čem ten film vlastně je a proč se to či ono vlastně děje.
Život brouka (1998)
Výborný nápad naroubovat Sedm samurajů do klasického animákova se bohužel "neujal". Výsledkem roubu je totiž až příliš ukřičený průměr, plný samoúčelně hyperaktivních postaviček a tolika klasických ingrediencí, že chutnají spíš jako klišé než cokoli jiného, a tak trochu se v nich topí všechny ty nápady a vtípky, které tvůrci do filmu nahrnuli. Pro mě je tak "brouk" nejslabší pixarovkou, a pro mé děti jedinou, kterou netouží mít doma ani ji znovu vidět.
Zkus mě rozesmát (2011)
Průměrná, místy trapná komedie, plná zcela zbytečného fekálního "humoru". Neměla příliš čím pobavit a její jedinou světlou stránkou byla okouzlující, zábavná a sympatická Jennifer Aniston. Ta si pro sebe ukradla ty nejlepší scény, ani jednu z nich nepromarnila a film vlastně v mých očích zachránila a dotáhla k té třetí hvězdě, protože Sandlerovi se tentokrát bohužel příliš nepodařilo mě rozesmát. A na rozdíl od 50x a stále poprvé ani romanticky pobavit.
Moje krásná učitelka (2011)
Čekal jsem klasickou hollywoodskou romantiku, místo toho jsem dostal hořký, přesto milý příběh o tom, že každá mizérie může mít i nečekanou světlou stránku. Jednoduchý příběh a nenucený styl vyprávění, který jako by v sobě měl nádech mé oblíbené asijské filmařiny, sympatická dvojice, kterou si člověk nemůže neoblíbit, obklopená lehce ujetými figurkami, dodávajícími humorný odstup od téměř depresivní mizérie, kterou Larry a vlastně i Mercedes procházejí. Úvodní scéna, kde Larry dostává padáka doslova svírá žaludek, bizarní kurs, který vede Mercedes dává filmu téměř nádech absurdity a ekonomie Eda Matsutaniho přidává do nečekaně pohodové směsi svérázný humor. Tom Hanks je v každém okamžiku výborný, Julia Roberts nezůstává pozadu a občas povedený vtípek, nebo ujetá situace přimíchaná do neveselého základu příjemně odlehčí náladu. Zkrátka, pro mě byl Larry Crowne nečekaně příjemným překvapenín.
Vražda v hotelu Excelsior (1971)
Vydařená konverzační detektivka se spoustou podezřelých, oblíbenou "mordpartou" v akci (dojde dokonce i na monokl) a situací, která se s každým odhalením komplikuje. Napětí přitom šponuje také neskutečně vlezlá písnička, takže když se naposledy ozvalo "Zavři očka zavří" měl jsem už taky chuť vzít někoho po hlavě lahví od koňaku. Sequens vytvořil příjemně dobovou náladu, scénárista vybudoval napětí aniž by se potřeboval uchylovat k velkým akcím, a herecká elita vytvořila "pánům ze čtyřky" parádní partičku oplývající snad všemi myslitelnými nectnostmi a to nejen těmi charakterovými.
Chůva v akci (2010)
Jackie se snaží spíš pobavit než předvést na stará kolena převratné bojové parádičky, a veškerá akce, i když je fajn (a občas je i nějakou tou parádičkou vyzdobená), je tak jen odleskem toho co předváděl před lety. Tak nějak jsem s tím smířen a nehroutím se při pohledu na zábavu, která už má do akční daleko a nejenže si vypomáhá romantikou, ale navíc se skrývá v kategorii rodinného filmu. Z této pozice je Chůva pohodová jednohubka, která se dá s dětmi po boku pro jeden večer přežít bez újmy na duševním zdraví. A to přesto, že scénář, režie ani herci nepředvádí nic nového, nic co by vystoupalo nad rámec instantní rutiny.
Malá mořská víla (1989)
Musker s Clementsem vzali ponurou, téměř depresivní předlohu a přetavili ji v milou, zábavnou a příjemně odsýpající pohádku, kterou i po letech považuji za jednu z nejkouzelnějších mezi klasickými disneyovkami. A nejsem sám, protože moje holky ji milovaly a i teď se k ní občas nostalgicky vrací. Není divu. Je mile dětská a přitom nenudí ani dospělý doprovod a to aniž by si musela vypomáhat dnes obvyklými popkulturními odkazy. Má okouzlující zrzku jako princeznu, dokonalou zlou potvoru v podobě vychytralé chapadlovité herdekbaby a spoustu zábavných vedlejších postav mezi nimiž bezpečně kraluje francouzský kuchař. Písničky neruší, animace je výborná a nikde, kam oko dohlédne, žádná chyba.
Pod Jezevčí skálou (1978)
Klasika českého rodinného filmu sedmdesátých let. Objektivně a s odstupem vzato nejde o žádné veledílo, je to jen sympatická, místy úsměvná a dobře obsazená totální pohodovka, kde Tomáš Holý s Gustávem Valachem vytvořili dobře se doplňující dvojici protikladů, na níž nakonec z velké části film stojí. V porovnání se současnou tuzemskou tvorbou se však Jezevčí skála jeví jako malý nenápadný klenot. Navíc v žánru, který u nás dnes patří mezi ohrožené druhy. Pokud už tedy nevyhynul.
Dobrý ročník (2006)
Druhý lok byl mnohem lepší než ten první. Když jsem Dobrý ročník ochutnal poprvé, vadil mi nejen Crowe v hlavní roli, ale především změny v příběhu, které zásadně změnily Maxovu postavu a zcela zmrzačily důležitou zápletku s bandou podvodníků a čachry kolem vína. Teď, podruhé, smířen se změnami, jsem si mohl v klidu nalít sklenku červeného a vychutnat hřejivou pohodu slunečními paprsky a vínem prodchnuté Provence plné vinic a krásných žen i přerod bezohledného makléře v pohodového vinaře. K tomu všemu spousta nádherných záběrů, občas vtípek nebo hláška, a obvyklá žánrová klišé použitá tak příjemným způsobem, že ani nevadí.
Hon na ponorku (1990)
Jack Ryan měl jako filmová postava skvělý nástup, o který se postarala dobrá volba románové předlohy, John McTiernan, nacházející se po Smrtonosnou pastí a před Šamanem ve vrcholné formě, Poledourisova dokonale padnoucí hudba a neuvěřitelný Sean Connery jako Ramius. Baldvin sice dělal co mohl, ale v Conneryho charismatu se ztrácel, nedokázal na sebe strhnout pozornost a nakonec ho přehrál dokonce i Sam Neill jako Borodin. To však nic nemění na faktu, že Hon na Rudý říjen zůstává nejlepší filmovou Raynovkou, strhující atmosférou a především výtečně šponovaným napětím, které fungovalo i teď, po téměř čtvrt století.
Letopisy Narnie: Lev, čarodějnice a skříň (2005)
Křesťanská agitka, která biblické citace používá v jiných souvislostech než je zvykem a vnucuje otázku, zda to od Aslana byla opravdu oběť když věděl jak to s tím zákonem prastaré magie funguje. Přes lákavý devítiminutový trailer, který jsem kdysi viděl, se mi do Narnie moc nechtělo a mé tušení se bohužel naplnilo stejně jako proroctví. Je to jen barevná pouťová atrakce pro děti, maskující prázdnotu okázalou papundeklovou pompézností. Napětí se nedostavilo, ohromení nad velikostí taky ne, místy nesnesitelná hlavní čtverka mi zůstala lhostejná stejně jako politické třenice Aslana s Ledovkou, a zasmál jsem jen když Santa, který vypadal jako zchátralý Děd Mrazík, otevřel pytel a začal rozdávat zbraně jako dárky. A že nejsem jen starý páprda, který už vypadl z cílové skupiny, jsem si ověřil na dětech, které z první Narnie taky nebyly zrovna dvakrát odvázané.
Má mě rád, nemá mě rád (2010)
Nádhera. Občas se objeví nenápadný film, od kterého člověk nic nečeká a on se z něj vyklube klenot, který ho spolehlivě dostane do kolen svou dokonalostí a podmanivou krásou. Tak jako Flipped. Laskavý, křehký, úsměvný i dojemný příběh, plný úchvatně kouzelných momentů, nenápadně moudrých myšlenek, ale také drobných vtípků a skvěle vystavěných dialogů. Vtáhne svou místy až magickou atmosférou, pobaví zábavným dvojím pohledem na tutéž situaci, okouzlí výtečně napsanými i zahranými postavami.
Kněz je poděs (2007)
Pohodová jednohubka, která se sice nevytasila s žádnou nadupanou zápletkou ani velkým humorem, přesto příjemně pobavila a občas i rozesmála. Dobře naladila skvělými vtípky (fronta, přechod) v úvodní seznamovací desetiminutovce, a přes všechny vady na kráse mi udržela dobrou náladu až do závěrečných titulků. Pokud jde o herecké obsazení, Robin Williams předvedl sympatický standart, ten jeho protivný poskok byl na facku v každém záběru a Mandy Moore celý film kolísala mezi sympatická a protivná, mezi líbí a nelíbí, takže to celé nakonec táhl především sympaťák John Krasinski. A nutno říci, že i přes pár obtížných momentů, spolehlivě utáhl do spokojeného konce.
Lovecká sezóna (2006)
Povedená animace, nepříliš originální příběh, přesto s potenciálem dobře pobavit. Výsledkem je však přesto hodně slabá zábava. Boog s Elliotem byli totiž jen špatnými klony Shreka s oslíkem, kterým k překonání tohoto hendikepu chybělo to podstatné, totiž humor. Navíc neměli oporu ani v příběhu, který zůstal křečovitý a nezáživný tak, že to těch pár vedlejších postav, co občas zaperlily, nebo scén, které pobavily, nevytrhlo a celé mě to, přes občasné pousmání, těžce nebavilo. Závěrečná bitva sice byla svižnější a občas pobavila nějakou citací či filmovým odkazem, zachránit celkový dojem už však nedokázala.