nash.

Falk se teprve rozjíždí, ale už má vše co Columba dělá Columbem. I když s tím vším zatím ještě trochu šetří, včetně svých pověstných „odcházecích“ otázek. Přesto první díl nasazuje laťku těm dalším poměrně vysoko. Má promyšlený zločin, dokonale slizkého padoucha, skvěle rozehranou hru nervů, která ty špatné zábavným způsobem vytáčí. A to vše v nepříliš tradičně pojaté sérii, kde nehledám stopy, které by vedly k odhalení zločince, ale drobné chyby, které vrah ve svém zdánlivě dokonalém zločinu udělal. No, a jako třešnička je tu možnost podívat se na Spielbergovy začátky. Co víc si od televizní detektivky přát.

Bylo by to perfektní, nebýt poněkud přeslazeného závěru a nadkritického množství zpěvu, který svou délkou a četností každou chvíli rozbíjel příběh i pečlivě budovanou tísnivou atmosféru plnou tajemna, tušené dávné tragédie i gradujícího napětí při postupném vrstvení náznaků minulosti a ran, které postupně dopadaly na Kypra bojujícího s osudem i tragickou minulostí. Občas poněkud patetické, přesto působivé a v některých momentech nezapomenutelné. Vynikající Otomar Korbelář a Slavínský vážnější než je zvykem společně vytváří příběh, který v paměti jen tak nezapadne. Spolu s Kouzelným domem patří k mým nejoblíbenějším dramatům 40. let.

Zábavnost jedné z mých nejoblíbenějších belmondovek s počtem repríz neklesá. Odlehčená krimikomedie, kde policajtský rošťák kulometnou palbou sarkastických hlášek šikanuje podsvětí v Nice a dusí zkorumpované poldy, aby je všechny bez výjimky, bez námahy, bez milosti a bez výčitek postupně všechny smetl jako vichr z hor, mě baví stejně jako před lety, kdy jsem to jako kluk viděl poprvé. Film, který se ladně balancuje mezi krimi a komedií, vrší mrtvoly i gagy v řadě nezapomenutelných scén (komentovaný řidičák), kterým dodávají jiskru i skvělé hlášky. A taky výborný dabing Miroslava Moravce. „Časy jsou zlé, Kamile.“

Z mého pohledu velmi vyrovnaný film. Poměr kladů a nedostatků je totiž zcela vyvážený. Na jednu stranu třeba výborná hudba plná hitovek, které fungují i poletech, a ve své jednoduchosti skvělý námět, na druhou stranu místy až příliš afektované. Přes všechny nedostatky to však fungovalo i po letech a dýchlo na mě nejen dobovou atmosférou, ve které mísili Beatles a soudruzi, džíny a budovatelský elán, ale také osobní vzpomínky na letní brigády, u mě ne chmelové, ale okurkovo–tabákovo–broskvové, které byly v některých ohledech filmu i jeho ději až nečekaně podobné.

Rozhodně ne tak silné, jak jsem čekal díky pověsti, která film obklopuje. Lehce nadprůměrné drama, které nijak nezměnilo můj názor na trest smrti. Poncelet byl hajzl, který dostal, co zasloužil. Mnohem víc jsem chápal a dokázal prožít pocity rodičů zavražděných studentů, zejména postava zlomeného Walterova otce byla hodně silná. Susan Sarandon zdařile zachytila situaci poněkud bezradné ženy, která se snaží zachovat správně a udělat to nejlepší co jí umožňuje její vidění světa. Když už na to přijde, mnohem lepší a také mnohem silnější film na dané téma je jihokorejský Urideului haenbokhan sigan.

Jeden z mála Mijazakiho filmů, po jehož skončení jsem byl spokojen, ale ne okouzlen. Je tu vše, co mám na jeho filmech rád. Milý příběh, sympatické postavy, nádherně zobrazený svět, vynikající animace, obrovská porce fantazie bez hranic, spousta hravých detailů, humoru, napětí i dojemných okamžiků. A přece jsem pocit, že to tentokrát tak nějak příliš tlačí na pilu a v některých momentech se to zrátcí samo v sobě, postrádá obvyklou mijazakiovskou harmonii a nedrží pohromadě. Kdyby vše zůstalo v rovině přátelství Sosukeho a Ponyo, bylo by to úžasné milé a okouzlující. To ostatní, velkolepé a dynamické, co tomu asi mělo dát grády, bylo navíc, moc se to cpalo dopředu a nabourávalo celkový dojem. Za všechny jako příklad třeba role Fujimota, který se neustále měnil ze superpadoucha v milujícího otce a zase zpátky. Občas byla některá scéna délkou přetažená, občas některá nedávala smysl, jako by jí něco důležitého chybělo, aby zapadla do celku. Což se týká i reakcí a konání některých postav, například Sosukeho matky. Pořád to bylo nadprůměrné, pořád to bylo milé, pořád se na dobře dívalo, ale tentokrát jsem měl pocit, že to neladí tak dokonale jako jindy.

Není to dobrodružné ani akční, i když se to tak občas pokouší tvářit vložením většinou zbytečně dlouhých akčních pasáží. Být všechny ty bitvy kratší, chválil bych je za způsob jakým mění tempo vyprávění a dodávají mu energii (tady u mě vede bitva kamenných obrů). Takhle jsem měl občas pocit že zdržují. Jinak mě ovšem návrat do Středozemě potěšil. Nejsem totiž ani zarytý fanda knihy, ani zarytý fanda Pána prstenů. Takže to, jestli byl nebo nebyl příliš věrný nebo naopak málo věrný ať už knižní předloze nebo Jacksonově předchozí trilogii, mě netrápilo. Stejně tak mi nevadila občasná snaha o příliš doslovné vysvětlování či pohádkově jednorozměrné charakterizace. Líbilo se mi vybalancování dětské pohádkovosti Hobita a "dospělé" temnosti Pána prstenů. Užíval jsem si návrat do známých míst, rád jsem se znovu podíval do Hobitína i do Roklinky, vychutnal si dokonale fungující atmosféru ochucenou humorem i setkání s některými známými postavami. Zejména ve scénách, kde se nebojovalo a neutíkalo, ale spíš povídalo nebo se jen tak turisticky putovalo. A stejně jako kdysi Společenstvo, bral jsem i prvního Hobita jako počátek velké cesty, kdy jde o to podlehnout pokušení a rozhodnout se jít, pečlivě se připravit, zabalit si vše potřebné, vyrazit a užít si potěšení prvních kilometrů, že jsem znovu na cestě.

Na povrchu nablýskaný nádherný svět jemných mravů. A pod ním peklo. Drtička, která jemně a s úsměvem semele všechno a všechny. V tom je hlavní klad filmu. V dokonalém odhalení a vykreslení společnosti, děsivé hlavně tím, jak spoutává a znásilňuje veškeré emoce i rozum. Působivá v tom, jakým se každá z hlavních postav stane obětí nepsaných společenských pravidel i svých vlastních citů. Scorsese bezchybně inscenuje každý obraz, každou scénu, herci dávají svým rolím maximum. Dokonalé kulisy a kostýmy, zdánlivě prostá přesto zajímavá a netuctově podaná zápletka. A přece to nestačilo k zahnání pocitu, že je to všechno poněkud zdlouhavé a občas protahované až na hranici nudy. Samozřejmě, že jsem držel palce Ellen, A samozřejmě věděl jak to dopadne.

Navzdory všem vynikajícím scénám, dějovým vychytávkám, vymazleným kamerovým fíglům a všemu dalšímu, co mě jako diváka těšilo, měl tenhle film podivný efekt, že místo aby gradoval, tak spíš pomalu vychládal. Po vynikajícím úvodu, razantní moskevské části, které nechybí ani humor (budka), a opravdu napínavé a svižné akci v Dubaji, to začalo být stále víc podivné, zdlouhavé, překombinované a ve finále už dokonce nudné. Což ovšem neznamená, že se už teď netěším na pátou misi.

Takový klasický eintopf z učitelských témat, který vezme libového frajírka, trochu ho podusí, pak k němu do hrnce nahází všechna klišé, která se nastřádala za ta léta, kdy neortodoxní učitelé napravují nenapravitelné třídy těmi nejpodivnějším a nejméně pravděpodobnými metodami. Všechno to důkladně promíchá, povaří, ochutí několika lokálními hvězdami, opepří lžící vulgarit a pro jistotu zvýrazní chuť dvěma lžícemi kýče. Přes řadu typicky německých trapáren je to však kupodivu jedlé. Zejména díky cynickým vtípkům, občas vydařené scéně nebo hlášce a svižnému tempu, které nedá nudě moc šancí. Prostě taková nenáročná zábavná blbina, která si na nic nehraje, s logikou si hlavu neláme, hladového nasytí a žaludek nezkazí.