Dr.film

Harmony Korine se od svého debutu Gummo výrazně posouvá. Spring breakers evokuji mainstream dle Korineho měřítek. Nezávislá duše tohoto výjimečného autora se promítá v námětu, ale slupka filmu si inteligentně pohrává s dnešní popkulturou. Jarní prázdniny jako myšlenkové rozpoložení, jasně odráží, jak současná mládež chápe slova „pobavit se“. Podřídit vše popření času, euforie uvolnění, která se proměňuje do nekonečného transu. Zcela výborně ve snímku fungují asociace na Britney Spears, kdy dívčí herecké kvarteto vystavuje diváka dvoustrannému pohledu – sladká středoškolačka versus "žena, jakož to mrcha“. Korinemu se opět podařilo natočit nadprůměrné dílo, možná trochu ulétává na doslovnosti a repetici, ale přesto potvrzuje, jak výtečný mezi nezávislými filmaři Harmony Korine je.

Trier je jako vždy znepokojující a nemilosrdný. Struktura nejprve přináší dramatickou rodinou fresku z honosné svatby a v druhé půli již Trier přesedlává na sugestivní drama o zániku civilizace. Fascinující snímek zejména svou narací, zvukem a vizuálními sekvencemi, které extrémním zpomalením a sazkou na důkladnou kompozici s hudebním doprovodem Wagnerovi opery Tristan a Isolda vytvářejí rámec celého snímku. Lars Von Trier mě nezklamal. Melancholia je alegorické dílo, které díky bohu nenese žádné poselství, ale skrze důkladnou psychologii postav ukazuje zcela jiný pohled na ukončení civilizace.

Krásná sbírka, příjemně zachycená Edem Emshwillerem. Každá věc má svou story a Ed toto poetické vetešnictví natočil velmi lehce s pocitem příjemné nostalgie. Povedený je záběr na starcovi ruce, který v sobě nese korespondenci se stářím nastřádaných předmětů.

Svatopluk je bídné dílo zejména svým konceptem. Tvůrčí tým, v čele s Františkem Filipem, lišácky servírují divákům latentní propagandu „laskavé normalizace“. Pokud postava dojde do fáze neřešitelné situace, obraz zastavuje a následný střih do studia nabídne pohled, kde diváci drží škatule s tlačítky ANO/NE . Tato zdánlivá divácká spoluúčast má evokovat pocit svobodného rozhodnutí. Paradoxem celého konceptu je právě výše zmiňovaná volba, která vlastně neexistuje, jelikož děj samotný je již předem definována a ačkoliv se tvůrci snažili na strategii „volby“ seriál postavit a vzbudit pocit svobodného rozhodnutí, nic to nemění na faktu, že celý tým vyprodukoval pouze další normalizační propagandu. Svobodné rozhodnutí totiž ve skutečnosti nebylo možné.

Pestrobarevná filmografie Martina Scorseseho dosud postrádala ryze srdcovou záležitost. Svou lásku ke kinematografii, tak zhmotňuje prostřednictvím adaptace knihy Briana Selznicka The Invention of Hugo Cabret. K prvotnímu pocitu udivení, který v raných dobách kinematografie v lidech vzbuzovala, se tak paradoxně dostáváme skrze nejmodernější filmařské postupy. Stereoskopické nasnímáni (údajně až organického rázu), neuvěřitelná dynamika obrazu, až po „oživení“ samotného automatona – Scorsese, tak servíruje jednu vizuální nádheru za druhou. I samotné nádraží vyřazuje půvab vánočního melodramatu. První polovina snímku má industriální nádech a je celkově odtažitá. Scorsese jede až s akademickou přesností (plejáda figurek z nádraží má divadelní rétoriku), ale postavy postrádají hloubku. Po odkrytí identity jedné z postav se druhá polovina filmu přehoupne do takřka edukativního vyprávění o kinematografickém zázraku na začátku dvacátého století. Scorseseho exkurze, kdy dříve kouzelník, ale později filmař Georges Méliès natáčí Cestu na měsíc nebo pohled do Mélièsova studia při natáčení zmiňovaného snímku se Scorsesemu povedl na jedničku. Má to půvab, kouzlo, všechno … jednoznačně vrchol filmu. Hugo není životopisným filmem o Mélièsovi, ale o radosti z vytváření fiktivních světů a pohledu do stříbrného plátna.

Mistrně nadupaná akce a citlivě použité 3D. Naproti tomu Spielberg absolutně nepracuje s postavami – humoru je minimum a Tintin zůstává prázdnou postavou s redukovanými vlastnostmi na jednoznačnou definici dobro VS zlo a neochvějnému postupu při akci. Nejeví se to jako zásadní problém. Tempo filmu je nezdolné a celková dynamika při snímání posunuje děj neustále kupředu. Je to chytře natočené, svou formou i zábavné, ale na emoce již místo nezůstalo.

Solidní vývar prvního dílu. Celé je to hezky barevné a esteticky poutavé. Animátoři s dějem kapitují někde ve třicáté minutě a diváka očividně lákají na divokou exhibici bojových scén a řadu slušných hlášek. Zafungovalo.

Převést na filmové plátno román Michaela Ondaatje Anglický pacient je nelehký úkol. Anthony Minghella z románu nasává všechny potřebné atributy ke kostře melodramatu a nechává si čas na pozvolné vyprávění se stupňujícím tempem. Samotné filmařské řemeslo je na perfektní úrovni - jenom kamera a soundtrack mohou složit bez diskuze ukázkovým příkladem. Anthony Minghella dosáhl tímto snímkem dle mého názoru vrcholu své kariéry. Všechny ostatní snímky, které následovali, byli nadprůměrné, ale kvalit pacienta nedosáhli. Anglický pacient se brzy stal zcela mým osobním filmem a předpokládám, že mne nikdy nepřestane fascinovat… zprvu vláčné tempo, proseté řadou inteligentních dialogu nabírá na intenzitě a pomalu vás veze do finálních třiceti minut, které považuji za absolutní emotivní vrchol hraného celovečerního filmu.

Slibně vypadající kariéra Bohdana Slámy roste s každým jeho novým celovečerním počinem. Od nejistých Divokých včel přes mnohem výraznější Štěstí přichází Venkovský učitel jako komplexní film. Sláma tak grandiozně završuje svou avizovanou trilologii o osamělosti a hledání sebe sama.__Děj se dá na hrubo rozetnout na dva kusy. Jedním je intimní příběh osamělého homosexuálního učitele v podání Pavla Lišky - jeho ustálený projev a jemná mimika na diváka působí výborně a já tvrdím, že Liška tímto filmem ze sebe definitivně strhává nálepku „idiota“. Druhým dějovým kusem je farmářka Marie ve strhujícím podání Zuzany Bydžovské (zcela právem zasloužený Český lev). Bydžovská dokonale vystihla životem omlácenou ženskou, která již přestala věřit na zázraky a snaží se bojovat s osudem jak může.__ Práce s herci a jejich přesné vedení je zde posouváno ještě dál - a to díky dokonalé práci s kamerou. Ta proletuje prostorem v dlouhýh záběrech – nechybí vnitrozáběrová montáž a přeostřování herců. Sláma, tak dosahuje velká autenticity. Hudba je pouze diegetická - pokud to zapadá do konceptu scény.__Venkovský učitel je ve svých základech velice silným snímkem. Český film, na který se konečně dají klást pevná měřítka dokázal vystoupit na úrovneň evropského filmového artu.

Jeden ze zásadních filmů asijské kinematografie posledních let. Celý snímek nenápadně osciluje na hraně černého humoru a dramatického thrilleru. Psychologický přesah postav je záměrně směřován i na diváka, který je nucen vše vnímat z pohledu Dae-su Oh (vynikající Min-sik Choi) a pomalu rozkrývat otázku jeho uvěznění. Tah na velké finále je tu samozřejmě cítit, ale po dosledování a setřídění myšlenek je znát jeho dobré načasování – katarze má na diváka velmi hluboký dopad. Filmu dává velké množství energie také jeho audiovizuální zpracování. Chan-wook Park skutečně velice precizně režíruje. Je to znát na každém pohybu kamery - zejména úhly, ze kterých se scéna snímá. Zásadní vliv zde má také střih a naprosto úchvatná hudební složka. Tento snímek je neuvěřitelně ucelený, kompaktní a přitom dává možnost pohlédnout na sebe jako na existenciální multižánr - klamat tělem. Strhující, hyperstylizované, nezapomenutelné. Jeden z nejlepších filmů co jsem za poslední roky viděl.