Mistrně nadupaná akce a citlivě použité 3D. Naproti tomu Spielberg absolutně nepracuje s postavami – humoru je minimum a Tintin zůstává prázdnou postavou s redukovanými vlastnostmi na jednoznačnou definici dobro VS zlo a neochvějnému postupu při akci. Nejeví se to jako zásadní problém. Tempo filmu je nezdolné a celková dynamika při snímání posunuje děj neustále kupředu. Je to chytře natočené, svou formou i zábavné, ale na emoce již místo nezůstalo.
Solidní vývar prvního dílu. Celé je to hezky barevné a esteticky poutavé. Animátoři s dějem kapitují někde ve třicáté minutě a diváka očividně lákají na divokou exhibici bojových scén a řadu slušných hlášek. Zafungovalo.
Převést na filmové plátno román Michaela Ondaatje Anglický pacient je nelehký úkol. Anthony Minghella z románu nasává všechny potřebné atributy ke kostře melodramatu a nechává si čas na pozvolné vyprávění se stupňujícím tempem. Samotné filmařské řemeslo je na perfektní úrovni - jenom kamera a soundtrack mohou složit bez diskuze ukázkovým příkladem. Anthony Minghella dosáhl tímto snímkem dle mého názoru vrcholu své kariéry. Všechny ostatní snímky, které následovali, byli nadprůměrné, ale kvalit pacienta nedosáhli. Anglický pacient se brzy stal zcela mým osobním filmem a předpokládám, že mne nikdy nepřestane fascinovat… zprvu vláčné tempo, proseté řadou inteligentních dialogu nabírá na intenzitě a pomalu vás veze do finálních třiceti minut, které považuji za absolutní emotivní vrchol hraného celovečerního filmu.
Slibně vypadající kariéra Bohdana Slámy roste s každým jeho novým celovečerním počinem. Od nejistých Divokých včel přes mnohem výraznější Štěstí přichází Venkovský učitel jako komplexní film. Sláma tak grandiozně završuje svou avizovanou trilologii o osamělosti a hledání sebe sama.__Děj se dá na hrubo rozetnout na dva kusy. Jedním je intimní příběh osamělého homosexuálního učitele v podání Pavla Lišky - jeho ustálený projev a jemná mimika na diváka působí výborně a já tvrdím, že Liška tímto filmem ze sebe definitivně strhává nálepku „idiota“. Druhým dějovým kusem je farmářka Marie ve strhujícím podání Zuzany Bydžovské (zcela právem zasloužený Český lev). Bydžovská dokonale vystihla životem omlácenou ženskou, která již přestala věřit na zázraky a snaží se bojovat s osudem jak může.__ Práce s herci a jejich přesné vedení je zde posouváno ještě dál - a to díky dokonalé práci s kamerou. Ta proletuje prostorem v dlouhýh záběrech – nechybí vnitrozáběrová montáž a přeostřování herců. Sláma, tak dosahuje velká autenticity. Hudba je pouze diegetická - pokud to zapadá do konceptu scény.__Venkovský učitel je ve svých základech velice silným snímkem. Český film, na který se konečně dají klást pevná měřítka dokázal vystoupit na úrovneň evropského filmového artu.
Jeden ze zásadních filmů asijské kinematografie posledních let. Celý snímek nenápadně osciluje na hraně černého humoru a dramatického thrilleru. Psychologický přesah postav je záměrně směřován i na diváka, který je nucen vše vnímat z pohledu Dae-su Oh (vynikající Min-sik Choi) a pomalu rozkrývat otázku jeho uvěznění. Tah na velké finále je tu samozřejmě cítit, ale po dosledování a setřídění myšlenek je znát jeho dobré načasování – katarze má na diváka velmi hluboký dopad. Filmu dává velké množství energie jeho audiovizuální zpracování. Chan-wook Park skutečně velice precizně režíruje. Je to znát na každém pohybu kamery - zejména úhly, ze kterých se scéna snímá. Zásadní vliv zde má také střih a naprosto úchvatná hudební složka. Tento snímek je neuvěřitelně ucelený, kompaktní a přitom dává možnost pohlédnout na sebe jako na existenciální multižánr - klamat tělem. Strhující, hyperstylizované, nezapomenutelné. Jeden z nejlepších filmů co jsem za poslední roky viděl.
Esence čisté provokace s vnitřním poselstvím. Pasolini jde až na dřeň a v tom je kouzlo tohoto snímku – sdělení o stavu společnosti. Není to bez chyb a může to být dvousečné z hlediska zmiňované provokace, kdy má tendence působit účelově. Pokud to však divák dokáže uchopit, jako podobenství o zneužití moci dostává Saló hned jasnější kontury.
Na první pohled sofistikovaná sci-fi nakonec vyúsťuje v pouhou změť úspěšných cyberpunkových filmů posledních deseti let. Vykrádá se zde žánr i motivy a hromada klišé žene děj kupředu. Pro Bruce Willise tentokrát šlápnutí vedle.
William Friedkin v tomto snímku bravurně zasáhl několik rovin. Pro diváka je nejhmatatelnější neustále se stupňující sugestivní atmosféra a pocit neviděného zla. Postavy svým jednáním nesou ve snímku prvky psychodramatu, a naturalismus scén při vymítání a střetem s posedlou Regan rámují film žánrovým základem hororu. Střet racionálna a iracionálna skrze dvanáctiletou pannu dohání účastníky k šílenství. Klasika světového hororu vystihuje Satana v jeho nejčistější podobě. 100%
Málo který dokument Vám tak osobitě přiblíží Michaela Jacksona. Na popovém pódiu tento chlapík prostě neměl konkurenci. Dokument věrně zobrazuje velkolepé přípravy na bombastický comeback a jsem přesvědčen, že tento návrat by se rovnal velkému stylu. Velkolepost, použití vynikajících audiovizuální technologií, dokonalá choreografie a Jackson v nečekaně dobré fyzické kondici! Na popové scéně jednoznačně koncert roku. Dokument samotný má však velké mínus - svou stopáž. Po třiceti minutách zjistíte, že dokument má jasnou monotónní a předem lehce definovanou strukturu. Kenny Ortega jako by netušil, že je třeba chvílemi vybočit z „normálu“ a film osvěžit/odlehčit nějakou zajímavou vsuvkou. Snímek je tak pouhým sledem příprav k jednotlivým písním, které měli zaznít na koncertech. Za maniakálního fandu Michaela Jacksona jsem se nikdy nepovažoval, ale v dětství jsem byl jeho hudbou ovlivněn a řada jeho písní jde spolu se mnou dodnes. Je to hodnotný dokument, pokud chcete zamáčknout poslední slzu za jeho předčasným odchodem. Co se týče filmového dokumentu samotného - nastávají pochyby. Zrazuje režisérská nevýraznost a zbytečně dlouhá stopáž. Celek sice působí jako sešitý horkou jehlou, ale přesto jsem za alespoň takové rozloučení rád. Michael Jackson byl velice zvláštní člověk. Na straně jedné exotická a pompézní postava, která vinou své celoživotní reality show ztrácela kontakt se skutečností. Na druhé stránce; ve studiu nadaný hudebník, vysoce progresivní tanečník a na pódiu neuvěřitelný showman a zpěvák. Svým významem je tento dokument určitým nekrologem. Věřím, že věrných fanoušků bude celá řada - ani mou maličkost tehdejší oznámení jarních koncertů nenechalo chladným…
Velký obdiv Solomonovi. Velkoryse tvářící se scénář dokázal i přes jeho plochost natočit svižně a vybudit místy velmi tíživou atmosféru. Krátkou stopáž považuji za nejrozumnější variantu, jelikož dal vyniknout koncentrátu toho nejzajímavějšího co American Haunting nabízí. Přiznám, že ve filmu je několik momentů, kdy pocit nefalšovaného napětí dokáže gradovat nevídaným způsobem. Co je tedy špatně? Zejména žánrovost – ta je zde napumpovaná nevídanou řadou klišé a samotná zápletka silně evokuje (vykrádá?!) legendárního The Exorcist. Za nejvíce tristní však považuji samotné vyvrcholení celé pointy, kdy zmatek a chaos nechal závěrečnou katarzi stát někde na půli cesty. 50%
Citové rozpoložení postav jako by se odráželo od pochmurných obrazů smutného podzimu, který je zde mimořádně silnou kulisou. Ki-duk Kim umí pracovat s obrazem. Bezradnost otce a stejně i samotný akt vykoupení jeho dcery na vás s plátna přímo dýchnou. Snímek je chvílemi možná až příliš uzavřen do sebe. Ale i přesto dokáže nabídnout poutaví náhled do nitra lidské bezradnosti a prázdnoty.
Tento kousek jsem pustil s očekáváním, co mi předvede můj oblíbenec Ivan Trojan a jakou průměrnou záležitost nám plátna ten Vejdělek zase přinesl. Obě očekávání se vyplnila. Trojan je výtečný a Vejdělek vymačkává z prapodivně stavěné story o nebezpečném idiotovi nemastnou/neslanou šťávu. Vyloženě špatné to není a oproti takovému ROMingu to má i něco do sebe… přesto tento snímek časem nenávratně zmizí z mé paměti.
Guillermo del Toro a jeho styl mám stále raději. Nebudu zastírat rozpačitost samotného příběhu a přehnanou variaci na Pána prstenu, ale i přesto je Torova režie jednoznačně výborná. Důvodem může být jeho fantastické vizuální oko, které má pro mne osobně určité kouzlo. Ohledně postav se dá říci, že v příběhu fungují, ale jejich osobní peripetie spíše kloužou po povrchu... Na výsledný dojem to vliv nemá, ten z mého pohledu při závěrečných titulkách jednoznačně vrněl potěšením.
Drama, které svou politickou explicitností muselo tehdejším funkcionářům řádně dráždit žaludky. Je jasné, že po šedesátém osmém neměla taková filmová koncepce žádnou šanci a okamžitě mířila do trezoru. Při zpětném pohledu je jistě pozoruhodná tvůrčí odvaha a politicky se jedná o nejzajímavější drama odrážející tehdejší režim před nástupem normalizace. Dějová kostra nabízí řadu zajímavých momentů, a Kachyňova režie dokonale navozuje depresivní až klaustrofobickou atmosféru. Proto zamrzí slabší katarze, jelikož nabývám dojmu, že scéna, kdy Ludvík již se sbaleným kufrem opouští domov a pomalu kráčí k brance patří k předčasnému vrcholu filmu.
Aronofsky zvolil komorní příběh včetně samotného vyprávění. Kameru nechává pouze nenápadně pozorovat necpe se do prostoru a veškerý obraz naleží Rourkovi. Celý snímek je nenápadně minimalistický, ale o to osobitější.
Poslední Boylův opus se stává čím dál více větším "hype". Selekce flashbacků dokázala vyvolat doslova davové šílenství a v čele s provařenou love story to na mou osobu působí jako dokonalý příklad kýčovitého mainstreamu. Na druhou stranu Dannymu hraje do rukou řada triumfů, které dokáží velmi obstojně držet balanc celého snímku. Jedním z nich je neotřelý a prakticky po prvním poslechu návykový soundtrack. Dále skvěle udělaný střih a úderné tempo. V neposlední řadě ansábl neokoukaných hereckých exotických tváří. Právě řada těchto složek dokáže přebít ono klišé a vzedmout pocit, kde se přistihnete, že Malikovi nakonec fandíte, aby dostál k vysněné částce tamních indických chechtáků. Danny Boyle vykročil
správným směrem - vybral látku, která má dostatečně silný potenciál dát dohromady četnou masu řadových diváků, kteří budou pět pouze chvalozpěvy, a to na základě neohrabaného příběhu lásky a poukázaní na tamní sociální problematiku. To že Boyle dokázal tímto filmem elegantně propojit Hollywood a Bollywood dohromady je faktem - dech mi to však jistě nevyrazí.
Film, o který si domácí kinematografie říkala již dlouhou dobu. Je to neuvěřitelné, ale v industriálních kulisách působí Dostojevského klasika naprosto odzbrojujícím způsobem. Hutné dialogy pronášejí všechny aktéři vynikajícím způsobem - tak trochu to působí jako nadčasová látka. Prolnutí reálného neštěstí a autorovi klasiky je plynulé, a nechybí ani Zelenkův sofistikovaný smysl pro humor. Karamazovi jsou maximálním kouskem s nádechem svěžího vánku v současné české průměrnosti.
Pochyby a nejistota mne provázeli před zhlédnutím Brokeback Mountain. Téma jsem nepovažoval za natolik zajímavé, abych mu vkládal jakoukoliv podstatnější důvěru, a nevěřil jsem ani sám sobě, že najdu dostatečné pochopení pro tuto látku. O to příjemnější tedy bylo zjištění, že snímek je skutečně o emocích a dopadu na mezilidské vztahy při zakázané lásce.
V plodné době posledních let, kdy česká produkce tlačí na plátna jednu pseudo-dramatickou průměrnost za druhou, jsou Mistři tak trochu pomyslným zrnem mezi plevami. Od samotného průměru je odráží Najbrtova přesná režie a především herecký kolektiv, kterému náramně vévodí Jiří Ornest. Jeho role velice autenticky vystihuje náturu typického člověka žijícího v České republice - bohužel…
Rafinovaná struktura vyprávění dokáže tento "dialogový film" od začátku do konce poskládat jako puzzle. V podstatě se dá říct, že nemám žádnou výtku - Fincher trefil do černého.
Perfektně zachycená atmosféra, která zároveň lemuje Accattoneho zbídačený charakter. Pseudo-pompéznost podtrhují nádherné úryvky Johanna Sebastiana Bacha a odrbané chatrče mezi panelovými domy nabourávají tehdejší politickou korektnost. Samotná smyčka závěru nakonec poukazuje, že ani samotné hladovění nedokáže přetavit chuligánský charakter na civilizovaný způsob života.
Slušné konverzační drama. Dva cizince spojí kokainová lajna, aby jeden druhému otevřel svou třináctou komnatu. Svým způsobem osobité, avšak celé to jede na moc malém písečku, což mi potvrdili i flashbacky, které jsou spíše do počtu (Batemanuv sado-maso salon je však určitým způsobem delikátní). Celkově vše vyvažuje rozumná stopáž, kdy při tom nekonečném šňupání a postupném odhalování pravd vše moc příjemně odsípá.
Tato inteligentní satira jako by se urodila ve stejné kuchyni co legendární Monty Python. Dost možná, ale Italové neváhají tu a tam někoho znásilnit či mu useknout končetinu a nechat to celé v tom bryskním a parodickém těstu, pro které mám tolik rád třeba takového Daria Argenta.
Po Faunově labyrintu má zvědavost jak se Guillermo del Toro poradí s Hobití adaptací prudce stoupla. Podobná nálada jakou má Labyrint je tedy rozhodně vítána. On zde ten fantaskní svět malé Ofélie má jistě něco do sebe. Je jak alternativou kruté reality, tak zároveň i její paralelou. Výborný kousek, který je příjemně snový, ale i chladně krutý zároveň.
Nečekaně příjemný bonus na DVD Ratatouille. Pixar nic neodflákne a i tahle drobotina nese kvality v podobě hutného informačního obsahu a skvělé plošné animace.
Hank Moody řeší svůj spisovatelský blok a závažné rodinné problémy asi tím nejméně vhodným způsobem. Ztráta základních hodnot a špatné nasměrování dělají svým způsobem z Hankyho loosera číslo jedna, ale kdo by mu nefandil, když je tak kurevsky moc ironickej a padá z něho jedna hláška za druhou.
Srágora, ze které jsem měl pocit, že se pouze vozí na Jihokorejské nové vlně. Film bez špetky talentu, za to náramně prvoplánový doják. Od absolutního debaklu ho zachránilo několik vcelku slušně natočených bojových scén.
Moje komentáře
Tintinova dobrodružství (2011)
Mistrně nadupaná akce a citlivě použité 3D. Naproti tomu Spielberg absolutně nepracuje s postavami – humoru je minimum a Tintin zůstává prázdnou postavou s redukovanými vlastnostmi na jednoznačnou definici dobro VS zlo a neochvějnému postupu při akci. Nejeví se to jako zásadní problém. Tempo filmu je nezdolné a celková dynamika při snímání posunuje děj neustále kupředu. Je to chytře natočené, svou formou i zábavné, ale na emoce již místo nezůstalo.
Kung Fu Panda 2 (2011)
Solidní vývar prvního dílu. Celé je to hezky barevné a esteticky poutavé. Animátoři s dějem kapitují někde ve třicáté minutě a diváka očividně lákají na divokou exhibici bojových scén a řadu slušných hlášek. Zafungovalo.
Anglický pacient (1996)
Převést na filmové plátno román Michaela Ondaatje Anglický pacient je nelehký úkol. Anthony Minghella z románu nasává všechny potřebné atributy ke kostře melodramatu a nechává si čas na pozvolné vyprávění se stupňujícím tempem. Samotné filmařské řemeslo je na perfektní úrovni - jenom kamera a soundtrack mohou složit bez diskuze ukázkovým příkladem. Anthony Minghella dosáhl tímto snímkem dle mého názoru vrcholu své kariéry. Všechny ostatní snímky, které následovali, byli nadprůměrné, ale kvalit pacienta nedosáhli. Anglický pacient se brzy stal zcela mým osobním filmem a předpokládám, že mne nikdy nepřestane fascinovat… zprvu vláčné tempo, proseté řadou inteligentních dialogu nabírá na intenzitě a pomalu vás veze do finálních třiceti minut, které považuji za absolutní emotivní vrchol hraného celovečerního filmu.
Venkovský učitel (2007)
Slibně vypadající kariéra Bohdana Slámy roste s každým jeho novým celovečerním počinem. Od nejistých Divokých včel přes mnohem výraznější Štěstí přichází Venkovský učitel jako komplexní film. Sláma tak grandiozně završuje svou avizovanou trilologii o osamělosti a hledání sebe sama.__Děj se dá na hrubo rozetnout na dva kusy. Jedním je intimní příběh osamělého homosexuálního učitele v podání Pavla Lišky - jeho ustálený projev a jemná mimika na diváka působí výborně a já tvrdím, že Liška tímto filmem ze sebe definitivně strhává nálepku „idiota“. Druhým dějovým kusem je farmářka Marie ve strhujícím podání Zuzany Bydžovské (zcela právem zasloužený Český lev). Bydžovská dokonale vystihla životem omlácenou ženskou, která již přestala věřit na zázraky a snaží se bojovat s osudem jak může.__ Práce s herci a jejich přesné vedení je zde posouváno ještě dál - a to díky dokonalé práci s kamerou. Ta proletuje prostorem v dlouhýh záběrech – nechybí vnitrozáběrová montáž a přeostřování herců. Sláma, tak dosahuje velká autenticity. Hudba je pouze diegetická - pokud to zapadá do konceptu scény.__Venkovský učitel je ve svých základech velice silným snímkem. Český film, na který se konečně dají klást pevná měřítka dokázal vystoupit na úrovneň evropského filmového artu.
Old Boy (2003)
Jeden ze zásadních filmů asijské kinematografie posledních let. Celý snímek nenápadně osciluje na hraně černého humoru a dramatického thrilleru. Psychologický přesah postav je záměrně směřován i na diváka, který je nucen vše vnímat z pohledu Dae-su Oh (vynikající Min-sik Choi) a pomalu rozkrývat otázku jeho uvěznění. Tah na velké finále je tu samozřejmě cítit, ale po dosledování a setřídění myšlenek je znát jeho dobré načasování – katarze má na diváka velmi hluboký dopad. Filmu dává velké množství energie jeho audiovizuální zpracování. Chan-wook Park skutečně velice precizně režíruje. Je to znát na každém pohybu kamery - zejména úhly, ze kterých se scéna snímá. Zásadní vliv zde má také střih a naprosto úchvatná hudební složka. Tento snímek je neuvěřitelně ucelený, kompaktní a přitom dává možnost pohlédnout na sebe jako na existenciální multižánr - klamat tělem. Strhující, hyperstylizované, nezapomenutelné. Jeden z nejlepších filmů co jsem za poslední roky viděl.
Saló aneb 120 dnů sodomy (1975)
Esence čisté provokace s vnitřním poselstvím. Pasolini jde až na dřeň a v tom je kouzlo tohoto snímku – sdělení o stavu společnosti. Není to bez chyb a může to být dvousečné z hlediska zmiňované provokace, kdy má tendence působit účelově. Pokud to však divák dokáže uchopit, jako podobenství o zneužití moci dostává Saló hned jasnější kontury.
Stepfordské paničky (1975)
Filmu vévodí atraktivní, ale herecky příjemně nenucená Katharine Ross. Vláčné a přitom neustále zneklidňující tempo uzavírá nemilosrdné finále. ***1/2
Náhradníci (2009)
Na první pohled sofistikovaná sci-fi nakonec vyúsťuje v pouhou změť úspěšných cyberpunkových filmů posledních deseti let. Vykrádá se zde žánr i motivy a hromada klišé žene děj kupředu. Pro Bruce Willise tentokrát šlápnutí vedle.
Vymítač ďábla (1973)
William Friedkin v tomto snímku bravurně zasáhl několik rovin. Pro diváka je nejhmatatelnější neustále se stupňující sugestivní atmosféra a pocit neviděného zla. Postavy svým jednáním nesou ve snímku prvky psychodramatu, a naturalismus scén při vymítání a střetem s posedlou Regan rámují film žánrovým základem hororu. Střet racionálna a iracionálna skrze dvanáctiletou pannu dohání účastníky k šílenství. Klasika světového hororu vystihuje Satana v jeho nejčistější podobě. 100%
Michael Jackson's This Is It (2009)
Málo který dokument Vám tak osobitě přiblíží Michaela Jacksona. Na popovém pódiu tento chlapík prostě neměl konkurenci. Dokument věrně zobrazuje velkolepé přípravy na bombastický comeback a jsem přesvědčen, že tento návrat by se rovnal velkému stylu. Velkolepost, použití vynikajících audiovizuální technologií, dokonalá choreografie a Jackson v nečekaně dobré fyzické kondici! Na popové scéně jednoznačně koncert roku. Dokument samotný má však velké mínus - svou stopáž. Po třiceti minutách zjistíte, že dokument má jasnou monotónní a předem lehce definovanou strukturu. Kenny Ortega jako by netušil, že je třeba chvílemi vybočit z „normálu“ a film osvěžit/odlehčit nějakou zajímavou vsuvkou. Snímek je tak pouhým sledem příprav k jednotlivým písním, které měli zaznít na koncertech. Za maniakálního fandu Michaela Jacksona jsem se nikdy nepovažoval, ale v dětství jsem byl jeho hudbou ovlivněn a řada jeho písní jde spolu se mnou dodnes. Je to hodnotný dokument, pokud chcete zamáčknout poslední slzu za jeho předčasným odchodem. Co se týče filmového dokumentu samotného - nastávají pochyby. Zrazuje režisérská nevýraznost a zbytečně dlouhá stopáž. Celek sice působí jako sešitý horkou jehlou, ale přesto jsem za alespoň takové rozloučení rád. Michael Jackson byl velice zvláštní člověk. Na straně jedné exotická a pompézní postava, která vinou své celoživotní reality show ztrácela kontakt se skutečností. Na druhé stránce; ve studiu nadaný hudebník, vysoce progresivní tanečník a na pódiu neuvěřitelný showman a zpěvák. Svým významem je tento dokument určitým nekrologem. Věřím, že věrných fanoušků bude celá řada - ani mou maličkost tehdejší oznámení jarních koncertů nenechalo chladným…
Americká kletba (2005)
Velký obdiv Solomonovi. Velkoryse tvářící se scénář dokázal i přes jeho plochost natočit svižně a vybudit místy velmi tíživou atmosféru. Krátkou stopáž považuji za nejrozumnější variantu, jelikož dal vyniknout koncentrátu toho nejzajímavějšího co American Haunting nabízí. Přiznám, že ve filmu je několik momentů, kdy pocit nefalšovaného napětí dokáže gradovat nevídaným způsobem. Co je tedy špatně? Zejména žánrovost – ta je zde napumpovaná nevídanou řadou klišé a samotná zápletka silně evokuje (vykrádá?!) legendárního The Exorcist. Za nejvíce tristní však považuji samotné vyvrcholení celé pointy, kdy zmatek a chaos nechal závěrečnou katarzi stát někde na půli cesty. 50%
Příběh Alvina Straighta (1999)
Taková delší reklama na John Deere.
Samaritánka (2004)
Citové rozpoložení postav jako by se odráželo od pochmurných obrazů smutného podzimu, který je zde mimořádně silnou kulisou. Ki-duk Kim umí pracovat s obrazem. Bezradnost otce a stejně i samotný akt vykoupení jeho dcery na vás s plátna přímo dýchnou. Snímek je chvílemi možná až příliš uzavřen do sebe. Ale i přesto dokáže nabídnout poutaví náhled do nitra lidské bezradnosti a prázdnoty.
Václav (2007)
Tento kousek jsem pustil s očekáváním, co mi předvede můj oblíbenec Ivan Trojan a jakou průměrnou záležitost nám plátna ten Vejdělek zase přinesl. Obě očekávání se vyplnila. Trojan je výtečný a Vejdělek vymačkává z prapodivně stavěné story o nebezpečném idiotovi nemastnou/neslanou šťávu. Vyloženě špatné to není a oproti takovému ROMingu to má i něco do sebe… přesto tento snímek časem nenávratně zmizí z mé paměti.
Hellboy 2: Zlatá armáda (2008)
Guillermo del Toro a jeho styl mám stále raději. Nebudu zastírat rozpačitost samotného příběhu a přehnanou variaci na Pána prstenu, ale i přesto je Torova režie jednoznačně výborná. Důvodem může být jeho fantastické vizuální oko, které má pro mne osobně určité kouzlo. Ohledně postav se dá říci, že v příběhu fungují, ale jejich osobní peripetie spíše kloužou po povrchu... Na výsledný dojem to vliv nemá, ten z mého pohledu při závěrečných titulkách jednoznačně vrněl potěšením.
Ucho (1970)
Drama, které svou politickou explicitností muselo tehdejším funkcionářům řádně dráždit žaludky. Je jasné, že po šedesátém osmém neměla taková filmová koncepce žádnou šanci a okamžitě mířila do trezoru. Při zpětném pohledu je jistě pozoruhodná tvůrčí odvaha a politicky se jedná o nejzajímavější drama odrážející tehdejší režim před nástupem normalizace. Dějová kostra nabízí řadu zajímavých momentů, a Kachyňova režie dokonale navozuje depresivní až klaustrofobickou atmosféru. Proto zamrzí slabší katarze, jelikož nabývám dojmu, že scéna, kdy Ludvík již se sbaleným kufrem opouští domov a pomalu kráčí k brance patří k předčasnému vrcholu filmu.
Wrestler (2008)
Aronofsky zvolil komorní příběh včetně samotného vyprávění. Kameru nechává pouze nenápadně pozorovat necpe se do prostoru a veškerý obraz naleží Rourkovi. Celý snímek je nenápadně minimalistický, ale o to osobitější.
Milionář z chatrče (2008)
Poslední Boylův opus se stává čím dál více větším "hype". Selekce flashbacků dokázala vyvolat doslova davové šílenství a v čele s provařenou love story to na mou osobu působí jako dokonalý příklad kýčovitého mainstreamu. Na druhou stranu Dannymu hraje do rukou řada triumfů, které dokáží velmi obstojně držet balanc celého snímku. Jedním z nich je neotřelý a prakticky po prvním poslechu návykový soundtrack. Dále skvěle udělaný střih a úderné tempo. V neposlední řadě ansábl neokoukaných hereckých exotických tváří. Právě řada těchto složek dokáže přebít ono klišé a vzedmout pocit, kde se přistihnete, že Malikovi nakonec fandíte, aby dostál k vysněné částce tamních indických chechtáků. Danny Boyle vykročil správným směrem - vybral látku, která má dostatečně silný potenciál dát dohromady četnou masu řadových diváků, kteří budou pět pouze chvalozpěvy, a to na základě neohrabaného příběhu lásky a poukázaní na tamní sociální problematiku. To že Boyle dokázal tímto filmem elegantně propojit Hollywood a Bollywood dohromady je faktem - dech mi to však jistě nevyrazí.
Květ mého tajemství (1995)
Nejnudnější a nejméně zajímavý kousek v Almodóvarově režijní filmografii.
Karamazovi (2008)
Film, o který si domácí kinematografie říkala již dlouhou dobu. Je to neuvěřitelné, ale v industriálních kulisách působí Dostojevského klasika naprosto odzbrojujícím způsobem. Hutné dialogy pronášejí všechny aktéři vynikajícím způsobem - tak trochu to působí jako nadčasová látka. Prolnutí reálného neštěstí a autorovi klasiky je plynulé, a nechybí ani Zelenkův sofistikovaný smysl pro humor. Karamazovi jsou maximálním kouskem s nádechem svěžího vánku v současné české průměrnosti.
Zkrocená hora (2005)
Pochyby a nejistota mne provázeli před zhlédnutím Brokeback Mountain. Téma jsem nepovažoval za natolik zajímavé, abych mu vkládal jakoukoliv podstatnější důvěru, a nevěřil jsem ani sám sobě, že najdu dostatečné pochopení pro tuto látku. O to příjemnější tedy bylo zjištění, že snímek je skutečně o emocích a dopadu na mezilidské vztahy při zakázané lásce.
Mistři (2004)
V plodné době posledních let, kdy česká produkce tlačí na plátna jednu pseudo-dramatickou průměrnost za druhou, jsou Mistři tak trochu pomyslným zrnem mezi plevami. Od samotného průměru je odráží Najbrtova přesná režie a především herecký kolektiv, kterému náramně vévodí Jiří Ornest. Jeho role velice autenticky vystihuje náturu typického člověka žijícího v České republice - bohužel…
Zodiac (2007)
Rafinovaná struktura vyprávění dokáže tento "dialogový film" od začátku do konce poskládat jako puzzle. V podstatě se dá říct, že nemám žádnou výtku - Fincher trefil do černého.
Accattone (1961)
Perfektně zachycená atmosféra, která zároveň lemuje Accattoneho zbídačený charakter. Pseudo-pompéznost podtrhují nádherné úryvky Johanna Sebastiana Bacha a odrbané chatrče mezi panelovými domy nabourávají tehdejší politickou korektnost. Samotná smyčka závěru nakonec poukazuje, že ani samotné hladovění nedokáže přetavit chuligánský charakter na civilizovaný způsob života.
London (2005)
Slušné konverzační drama. Dva cizince spojí kokainová lajna, aby jeden druhému otevřel svou třináctou komnatu. Svým způsobem osobité, avšak celé to jede na moc malém písečku, což mi potvrdili i flashbacky, které jsou spíše do počtu (Batemanuv sado-maso salon je však určitým způsobem delikátní). Celkově vše vyvažuje rozumná stopáž, kdy při tom nekonečném šňupání a postupném odhalování pravd vše moc příjemně odsípá.
Brancaleonova armáda (1966)
Tato inteligentní satira jako by se urodila ve stejné kuchyni co legendární Monty Python. Dost možná, ale Italové neváhají tu a tam někoho znásilnit či mu useknout končetinu a nechat to celé v tom bryskním a parodickém těstu, pro které mám tolik rád třeba takového Daria Argenta.
Faunův labyrint (2006)
Po Faunově labyrintu má zvědavost jak se Guillermo del Toro poradí s Hobití adaptací prudce stoupla. Podobná nálada jakou má Labyrint je tedy rozhodně vítána. On zde ten fantaskní svět malé Ofélie má jistě něco do sebe. Je jak alternativou kruté reality, tak zároveň i její paralelou. Výborný kousek, který je příjemně snový, ale i chladně krutý zároveň.
Vaši kamarádi hlodavci (video film) (2007)
Nečekaně příjemný bonus na DVD Ratatouille. Pixar nic neodflákne a i tahle drobotina nese kvality v podobě hutného informačního obsahu a skvělé plošné animace.
Californication (TV seriál) (2007)
Hank Moody řeší svůj spisovatelský blok a závažné rodinné problémy asi tím nejméně vhodným způsobem. Ztráta základních hodnot a špatné nasměrování dělají svým způsobem z Hankyho loosera číslo jedna, ale kdo by mu nefandil, když je tak kurevsky moc ironickej a padá z něho jedna hláška za druhou.
Clementine (2004)
Srágora, ze které jsem měl pocit, že se pouze vozí na Jihokorejské nové vlně. Film bez špetky talentu, za to náramně prvoplánový doják. Od absolutního debaklu ho zachránilo několik vcelku slušně natočených bojových scén.