Kass
Martin Hakl
okres Břeclav
"..tears in rain"
homepage
email pozpátku: liamssak (a) seznam.cz
92 bodů
Na ČSFD.cz od: 29.5.2004 14:34
Uživatel je právě ONLINE
Uživatel je právě ONLINE
okres Břeclav
"..tears in rain"
homepage
email pozpátku: liamssak (a) seznam.cz
92 bodů
Moje komentáře
Temný rytíř (2008)
Těžkotonážní filmový kalibr. Učarovala mi ta směs klasicky zemité kriminálky s přepáleně nadsazeným komiksovým hledím. Stejně tak skvěle napsané postavy, naroubované do vyšinutě se valícího kolosu... chci říct příběhu, jež byl stále o krok napřed oproti diváckým očekáváním.
Art of Flight, The (2011)
Tenhle "dokument" se racionálně hodnotit ani nedá a lakonicky řečeno by se mohl srovnávat snad jen s profesionálně natočeným pornofilmem. Můžu tak vyzdvihnout jak je na přírodu (herečky) radost pohledět a že chlapíci podávají úctyhodné výkony a pobyt v přírodě (.)(.) si dovedou užít... Ale po nějakých dvaceti minutách se zájem pomalu vytratí a při sledování monotónní akce ho nahradí nuda míšená s apatií.
Depeche Mode: Tour of the Universe - Barcelona 20/21.11.09 (koncert) (2010)
Zvolená forma záznamu se dle reakcí fans ukázala být do jisté míry kontroverzní. Koncert byl nasnímán řadou digitálních kamer, jež v hale byly po různu roztroušeny. Dění tak sledujeme z rozličných perspektiv z jakoby pohledu řadových návštěvníků představení. V jeden moment tak máme pódium jako na dlani a hned v druhý zas jen načuhujeme přes hlavy lidí kdesi z konce sálu. Často to vyznívá nadmíru efektně. Horší je to ale se samotným střihem, kde se mi nezdá že režisér vždy dostatečně vnímavě a trefně reflektuje dění na scéně. Záznam tak částečně postrádá kýžený emoční náboj a místy může působit až odtažitě. K výkonu kapely není třeba co dodávat, jsou to profesionálové s letitými zkušenostmi ..a nebojí se je použít! :-) Na druhou stranu mě ale mírně mrzí, že když už skupina natočí tak výborné nové album, nevěnuje mu v setlistu žádoucí prostor a koncert fakticky koncipuje jako "The Greatest Hits" show. Ovšem potěší alespoň to, že nová aranžmá řady starých hitů, vyzdvihnu třeba blues-rockové "Personal Jesus", mi přišla jako vůbec ty nejlepší za poslední dlouhé roky. Jo, a stage je nádherná. "See you next time!"
Depeche Mode The Best of Videos Vol. 1 (video film) (2007)
Třetí video-kompilace Depeche Mode by dle názvu měla obsahovat ty nejlepší videoklipy co byly k singlům kapely k datu vydání natočeny . Abych pravdu řekl, podobné výběry se mi už v dnešní době, kdy jsme všichni "připojeni", zdají přežité. Každý si může sednout k YouTube a tam si kdykoliv pustit to své vlastní best of. Těžko v tomhle ohledu taky říct, do jaké míry měla na výsledné podobě výběru podíl kapela samotná. Když už, tak bych souhlasil s vydáním nějaké ultimátní kolekce kde by byla přítomna úplně všechna videa. Takhle je to jen tahání peněz z kapes nebohých fanoušků. Vtip na konec? Video-kompilaci mám samozřejmě doma! ;-)
Depeche Mode: Touring the Angel - Live in Milan (koncert) (2006)
Můj nejoblíbenější koncertní záznam Depeche Mode. Skupina je uvolněná, v pohodě a ve formě; jde jasně vidět že si show užívá společně s diváky. Páteř setlistu tvoří písně z energicky znějícího alba "Playing the Angel", které zde nejsou jen za neduživé bratříčky oslavovaných fláků, ale jsou jejich rovnocenými partnery, díky čemuž koncert skvěle šlape po celou svou stopáž. Je dynamicky nasnímán a sestřihán. Místy se jeví jak utržený ze řetězu, což sice může někomu přijít až otravné, ale já jsem zastáncem toho názoru, že přesně tohle bylo třeba k zachycení elektrizující atmosféry v hale. Přiznám se ovšem, že mi k té vší parádě i takhle po letech stále trošku chybí Alan Wilder. Né že by mi tam scházel po hudební stránce; jednoduše bych ho tam rád viděl :-). Jsou holt rány, které ani čas nezahojí.
Depeche Mode One Night In Paris (The Exiciter Tour 2001) (koncert) (2002)
První koncertní záznam kde se vedle skupiny objevují i hostující hudebníci Ch. Eigner a P. Gordeno. Jejich přispěním získaly živé výstupy Depeche Mode novou tvář, pod níž se profilují dodnes. Koncept stage je hodně strohý; vystoupení dominuje excentrický projev Dave Gahana; kamery jsou zahleděné do pódia s minimem prostřihů do hlediště - to vše jen posiluje dojem jako bychom byli svědky nějakého klubového vystoupení a nikoliv akce masových rozměrů. Což podporuje i setlist, který v duchu prostoty vystoupení a "obnažené" prezentace skladeb činí mírný úkrok od stadionových hymen. Myslím, že "One Night in Paris" představuje zajímavou alternativu k ostatním koncertním záznamům kapely. "Let's have a black celebration..."
Depeche Mode: The Videos 86-98 (video film) (1999)
Druhá video-kompilace Depeche Mode mapuje rozsáhlé a fandy obecně asi nejoblíbenější období kapely. Hlavně ovšem představuje téměř úplný výčet klipů co pro skupinu natočil Anton Corbijn. Osobně mám asi nejraději videa k albu "Songs of Faith and Devotion".
Depeche Mode: Devotional (video film) (1993)
Mé nejoblíbenější dílo Antona Corbijna pro Depeche Mode. Turné "Devotional" mělo na kapelu, zmítanou vnitřními démony, sebezničující dopad. Tohle se díky sugestivně pojaté stage, tonoucí ve hře barev a obrazů, podařilo jaksi magicky zachytit a dalo tím vzniknout něčemu jedinečnému. Uhlazenost vystřídala špína. Můžete to milovat. Můžete to nenávidět. Ale těžko vás to zanechá netečným. Říká se tomu umění.
Strange Too (video film) (1990)
Depeche Mode v době své největší slávy. "Strange Too" sice netvoří až tak kompaktní celek, jako jeho starší bratříček, ale i z něj trvale sálá výpověď tvůrce s osobitou vizí. Líbí se mi jemně mysteriózní patina, která na dílu místy zlehka ulpěla.
101 (1989)
Z jedné strany skupina a nahodilé momentky ze zákulisí turné. Z druhé zase bezstarostná parta výstředních mladých lidí a jejich ztřeštěná cesta přes Spojené státy na 101 a finální koncert turné. To celé rámované živými vystoupeními kapely. Myslím, že nešlo o nejšťastněji zvolený koncept. Dokument často vyznívá bezradně, je vlečen odnikud nikam a při vybraném pojetí ho trápí zejména přepálená stopáž. Zase je ale fajn, že člověk může načichnout ryzí atmosféru dekadentních osmdesátek - ve vší jejich trapnosti, ale i rozverné hravosti. Nakonec je to ale vždy jen hudba, která obhajuje právo dokumentu na jeho holou existenci.
Strange (video film) (1988)
O Antonu Corbijnovi se říká, že Depeche Mode po stylově-vizuální stránce zachránil. Za to si také vysloužil nehynoucí obdiv a úctu černé masy. Na "Strange" se mi líbí přirozená symbióza obrazu a zvuku. Je nestrojeným a podmanivě atmosferickým dílem, kterému černobílá sluší. Stejně jako sluší Depeche Mode.
Some Great Videos (video film) (1986)
První video-kompilace Depeche Mode je zajímavá hlavně absencí písní z alba "A Broken Frame". Sakra, už v šestaosmdesátém jim tedy nepřišlo cool... :-) Netvrdím, že by v případě téhle trojice klipů (+ rovněž nezařazeného singlu "Get the Balance Right!") bylo vyloženě o co stát, ale narušuje to ucelenost a tedy i celkový význam této kolekce. Samotné videoklipy v ní uvedené splňují nenáročné a lehce zaměnitelné standarty doby v níž byly natočeny. Tohle je opravdu jen milá rarita pro sběratele z řad fanoušků.
World We Live In and Live In Hamburg, The (koncert) (1985)
Vynikající, dynamický koncert z doby těsně před přelomovým albem "Black Celebration". Přestože to pravé teprve mělo přijít, je zde téměř hmatatelně cítit, že Depeche Mode svou sílu měli i v době kdy byli bráni za popíkové holobrádky. Uhranující je především energie kterou do vystoupení vnáší Dave Gahan.
Ima, ai ni yukimasu (2004)
Čeho je moc, toho je příliš. Mám rád a užívám si, když sladkobolné emoce, i v sebe kýčovitějším podání, přestože pečlivě naplánovány z příběhu vyraší jaksi bezděky a mimovolně; nikoliv když jsou pasovány na alfu a omegu celého jeho bytí.
Příšerná chvíle (1927)
Nebývale výživná směs starosvětského strašení a lehkovážné komiky. Potěšila půvabná hravost a svižné tempo. Hlavně jsem byl ale stále napjatý z toho "co se bude dít dál". Výborný němý film, doporučuju!
Africká Královna (1951)
Když je co hrát, tak lze klidně téměř celý film postavit jen na dvou hercích. A když jsou to navíc herci formátu K. Hepburn a H. Bogarta, tak je pomalu zaděláno na klasiku. Nadto s přidanou hodnotou, jež tu tvoří na svou dobu nevídané exotické exteriéry. A to prosím v barvě ;-)
Star Wars: Epizoda I - Skrytá hrozba (1999)
"Skrytá hrozba" je poměrně nevyvážený film. Dětem se musí politické podhoubí příběhu zákonitě jevit jako místy nečitelné; a odrostlejší publikum zase v řadě scén nebude bavit až nepatřičně inscenovaná grotesknost. Na množství diváků taky nemusí nikterak kladně působit lehce lektorský způsob vyprávění. Na druhou stranu ale "Skryté hrozbě" nelze upřít jistou dávku starosvětské elegance. Každopádně, ve chvílích kdy příjde na řadu akce, si je film plně jistý v kramflecích a působí úchvatně. George Lucas má velký cit pro tempo a samotnou dynamiku obrazu, v čemž ho silně podporuje fantastický Williamsův soundtrack. I přes výše zmíněné nedostatky mám "Skrytou hrozbu" upřímně rád a jí načrtnuté universum mě baví. Vemte nebo nechte ležet.
Star Wars: Epizoda II - Klony útočí (2002)
Tuším, že po rozpačitě přijaté "Skryté hrozbě" měl G. Lucas touhu se hlavně zavděčit. Přidal tedy na svižnosti a spádu a "Klony útočí" pojal jako jednu velkou akční jízdu odehrávající se v rekordně různorodém počtu lokací. Vždy mi u tohoto filmu přišlo sympatické, že se vedle "Nové naděje" nejvíce obrací ke kořenům brakového umění. Čímž rozhodně nemám na mysli jen mileneckou zápletku, i když do toho konceptu zapadá, a kterou si na sebe Lucas upletl bič už před lety pro její nevyhnutelnost. Přes její strojenost mě ovšem neurážela a milostné tokání Anakina a Padmé v první polovině filmu mi přišlo v pohodě. Pomohlo tomu nejspíš i to, že H. Christensena jsem vždy považoval za dobrý casting a N. Portman si zde často vystačí jen s tím že vypadá krásně. No a stále je tady i druhá dějová linie se skvělým E. McGregorem. Obi-Wan v jeho podání snad ani nemohl dopadnout líp. Samotný závěr na Geonosis, kde se osudy všech protnou, je potom jako neřízená střela hromadného ničení co efektně smete všechno sebou :-) "Klony útočí" jsou prostě ohromná zábava.
Star Wars: Epizoda III - Pomsta Sithů (2005)
Největší síla Star Wars nikdy nespočívala ve velkolepých akčních scénách, ale byla ve vypjatých dialozích a plíživém vábení temné strany Síly. Tahle síla se s "Pomstou Sithů" vrátila. Celý film je prostoupen vnitřní naléhavostí a napětím v brzkém očekávání neodvratných událostí. Zatímco v předešlých dvou částech emoce jen občas probleskly, zde plně vyplynou na povrch až s nečekanou razancí. Ta tam je jistá zkoprnělost; vše působí přirozeně a nenuceně. Ostatně "Pomsta Sithů" se může chlubit těmi vůbec nejlepšími hereckými výkony napříč celou ságou. Anakinův přechod na temnou stranu Síly je podán výborně... on byl nalomený a duševně rozervaný už hodně dlouho. A k tomu poslednímu, již nevratnému kroku, obvykle dochází ve spěchu a zcela náhle. A poté zbudou jen oči pro pláč, nikoliv cesta zpět. Závěrečné desítky minut jsou protkány sledem doslova ikonických obrazů. S nástupem Impéria se Star Wars vrátily tam, kde jim to vždy slušelo nejvíc. K boji hrstky statečných proti všemocné diktatuře. Ať je provází Síla.
Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977)
Krystalicky čistá pohádka v archetypálním příběhu o souboji dobra a zla. Aneb jak kdysi dávno jeden obyčejný chlapec ze zapadlého koutu prožil velké dobrodružství. A pro svou odvahu a šlechetné srdce, nejen že zachránil princeznu před temným pánem, ale dal novou naději i všem dobrým lidem v předaleké Galaxii.
Star Wars: Epizoda V - Impérium vrací úder (1980)
"Nové naději" se svého času podařilo vystavět svébytnou kostru Star Wars universa, ovšem až "Impérium vrací úder" ho naplnilo hlubší mytologií, rozdalo karty a stalo se duchovním pilířem celé ságy. Nemělo by se ale také zapomínat na jeho pozoruhodný přínos světové kinematografii. Od jeho premiéry totiž mezi filmaři i diváky panuje nutkavá představa, že pro dobro věci by každé další pokračování úspěšného filmu mělo být o něco temnější a drsnější podívanou...
Star Wars: Epizoda VI - Návrat Jediho (1983)
Odvážím se tvrdit, že hlavní důvod, proč bude mít mezi lidmi "stará" trilogie vždy navrch nad tou "novou", je v postavách. Ve "staré" trilogii si je lidé zamilovali, protože nešlo o elitní bojovníky bez bázně a hany, ale jim blízké, sympatické postavy z masa a kostí. Postavy, jež své trable s Impériem řeší s nadhledem, nebojí se poslat toho druhého někam, spontánně to mezi nimi jiskří. A diváci pak filmům dokáží snáze prominout i když občas přestřelí; zdravím Ewoky. "Stará" trilogie také obohatila popkulturu o řadu ikonických postav. Od robotů, přes Yodu, Dartha Vadera, Císaře či Chewbaccu. "Nová" oproti tomu dokázala v lepším případě jen recyklovat to staré. Ve vlastním přínosu buď zcela zklamala (Jar Jar), nebo ho trestuhodně nevyužila (Darth Maul). Potom se George může v "Pomstě Sithů" i přetrhnout a stejně mu řada lidí řekne, že se raději projde s Leiou a Hanem po Endorském lese.
Čelisti (1975)
V podstatě banální příběh dokázal Steven Spielberg přetavit v jedno osudové střetnutí v odvěkém souboji lovce a krvelačné bestie.
Poslední traper (2004)
Hezké na pohled. Nicméně ta kašírovaná "hra na pravdu", a to v podání neherců, mě v průběhu skromného vyprávění spíše otravovala... nechci ten film ale přímo ztrhat, zdá se že řadu lidí zase bavila. Nedovedu si ovšem představit, že někoho bavilo ono okatě recyklované mentorovaní o všeobecné úctě k přírodě - tu v sobě má snad každý kdo si film podobného ražení pustí.
Pod vlivem lásky (2008)
Po delší době film, který mě opravdu překvapil a skrz svou epickou stopáž výstředně nabourával zažité filmové schémata a postupy. Ultimátní "Love Story", která jde v duchu japonské tradice až na hranici okázalého sebeobětování.
Hrdina (2002)
Obdivovatelům pohyblivých obrázků, kteří považují film ve své primární čistotě za výsostně vizuální umění, předkládá "Hrdina" přímo rajskou pastvinu v barvami hýřících poetických výjevech. Ústřední myšlenka historického eposu - Celé podnebesí - v sobě sice ukrývá vzácně povznášející ideu se silným morálním přesahem, příběh samotný je zde ovšem složkou významově až druhořadou - vždyť je také v průběhu filmu opakovaně popřen a zpětně odlišně vyložen. Mohlo by se zdát, že forma bude neřízeně válcovat obsah, ale není tomu tak. Vizuální podoba snímku, jakkoliv omračující a dominantní, nepůsobí přeplácaně a účelově, ale svou prostotou a jednolitou barevnou střídmostí, která určuje charakter každé jednotlivé dějové části, překvapuje výslednou jednoduchostí a stylovou čistotou, v níž je ponechán i dostatečný prostor pro hrdinsky oduševnělé dialogy. "Hrdina" se musí chápat jako filmová báseň o pěti slokách, jež je vedle slov vyprávěna především oživlými malbami, zahalenými hudbou tradičního, mýticky starodávného hávu. Skutečným vojevůdcem a sjednotitelem filmu je režisér Z. Yimou. Není mu zatěžko v zájmu efektu "divákova padající čelist" poručit větru a dešti; on řídí každý záchvěv vlasu vlajícího ve větru či pohyb kostýmů při bojových (baletních) exhibicích; pod jeho upřeným dohledem se v dokonalé synchronizaci šikují statisícové armády, aby hned v následujícím okamžiku své vůdčí postavení na plátně nenásilně, zcela přirozeně, propůjčily jediné kapce vody dopadnuvší na studenou tvář milované ženy. Přese všechny klady by "Hrdina" nebyl úplným dílem, nebýt obydlen skvělými, výrazově silnými postavami. Především Bezejmenný s kamennou tváří Jet Liho, Zlomený meč s vědoucíma očima Tony Leung Chiu Waie a Sněhová vločka s mrazivě krásnými rysy Maggie Cheung, nejpůvabnější ženy, která kdy v přítmí kinosálu uchopila rukojeť meče...
Welkeom tu Dongmakgol (2005)
Asi jsem viděl už příliš mnoho filmů. A nejspíš i proto se spořádaně nedojímám podle toho, jak pan režisér zrovna píská. Může sice zaujmout pro středoevropana stále exotickým jihokorejským kabátkem, ale ani tím nemůže dostatečně zahalit instantní a prvoplánovaně průhledné představení. Nuda v barvách duhy.
Černá kočka, bílý kocour (1998)
Měl jsem co do činění s pár filmy temperamentního Emira Kusturici, ovšem tohle... nemám slov. Gejzír gagů a nápadů v energií tak nabité a živočišně nespoutané komedii, že... nemám slov :-)
Vrabčí cvrlikání (2008)
Dokonalý příklad, proč podobné sociálně-kritické "festivalové" filmy o hovnu, čti o těžkém životním údělu obyvatel zemí třetího světa, řada lidí v lepším případě od nudy nemůže vystát, a v tom horším si z nich pro jímavě pojaté házení klacků pod nohy přímo utahuje. Ale nevzdávat to. Tak jako všude se i mezi jim podobnými najdou klenoty, jen je třeba se občas přebrodit bahnem...
Forrest Gump (1994)
Univerzálně krásný film pro všechny. Stačilo by ovšem přihodit uvozovky a předešlá věta by mohla snadno znít ironicky až shazovačně. Já je ale nepoužiju, protože "Forrest Gump" je tím svým sentimentálně krásným pohledem na život takřka dokonalý. I když, osobně ho mám rád především jako efektně odlehčenou retrospektivní procházku čtyřmi desetiletími americké historie se skvělým soundtrackem. No a taky... a zase jsme u té dojemnosti... kvůli osudově krásné a osudem zkoušené Jenny.