Moje oblíbené filmy

• Rocky Horror Picture Show (1975) "Lovely Party" Kdybych měl zbytek života strávit monotónním sledováním jediného filmu... kdyby mě nějací blázni chtěli mučit tím, že mi po stopadesátéšesté pustí v kuse za sebou jeden a týž film. Být to "Rocky Horror", tak se jim vysměju do ksichtu a po stopadesátéšesté je poprosím o "Play" :-)

• Star Wars: Epizoda IV - Nová naděje (1977) Krystalicky čistá pohádka v archetypálním příběhu o souboji dobra a zla. Aneb jak kdysi dávno jeden obyčejný chlapec ze zapadlého koutu prožil velké dobrodružství. A pro svou odvahu a šlechetné srdce, nejen že zachránil princeznu před temným pánem, ale dal novou naději i všem dobrým lidem v předaleké Galaxii.

• Apokalypsa (1979) Dost možná nejlepší film, jaký se mi kdy poštěstilo zhlédnout. Alespoň do míry myšlenkového poselství, jež jsem byl schopný vstřebat. Přesto ale "Apokalypsu" nemůžu při nejlepší vůli označit za svůj nejoblíbenější film. Svůj nejoblíbenější film by měl člověk nejspíš nepokrytě milovat, což lze v případě tohoto filosofického díla jen stěží. Při něm totiž divák může "maximálně" nevěřícně zírat a nechat se hypnotizovat hrůzou z neskutečna. Celá Odyssea kapitána Willarda proti proudu tropické řeky sestává z uceleného pohledu na různorodé tváře válečného běsnění. V postupujícím čase je lemována (se vzrůstajícím šílenstvím posádky lodi, jež sestupuje do stále hlubších úrovní pekla na zemi a skrytých démonů ve své mysli) stále bizardnějšími setkáními, až v závěru dospěje k vrcholnému střetu se samozvaným Bohem. Režie F. F. Coppoly, využívající přízračných prolínání obrazů, je fenomenální. Za geniální lze rovněž považovat um s nímž sloučil psychedelickou hudbu prostupující celým filmem s klasikem Wagnerem a The Doors. Zaráží i formální dokonalost filmu (vzhledem k jeho stáří a především kvůli katastrofálním podmínkám v nichž se natáčel). "Apokalypsa" je jedno z nejzásadnějších děl světové kinematografie a považuju ji za finální a nekompromisní slovo v oblasti protiválečného filmu.

• Blade Runner (1982) Co napsat o skvostu, jehož "The Director's Cut" si cením natolik, že mi byl kdysi vlastně tou jedinou a skutečně zásadní motivací k zakoupení DVD přehrávače; raritního zboží v ceně přes 20 tisíc? Že ho sleduji vždy se zatajeným dechem? Že mi např. při pasáži kde R. Batty parafrázuje Williema Blakea..."Fiery the angels fell. Deep thunder rode around their shores.. burning with the fires of Orc." ...a mnoha dalších mrazí v zádech? A/nebo třeba, že scény mezi Deckardem a Rachael považuji za ty vůbec nejintimnější a nejkrásnější, jež mi kdy filmové plátno nabídlo? Ridleyho hra se světly, Vangelisova éterická hudba, dekorace, filosofie, fotografie, jednorožec, piáno, Rachael, déšť, holubice... Přestože je pro mně s ohledem na několik nezapomenutelných filmových zážitků mimořádně těžké říct, jaký že to film je pro mou osobu tím opravdu Nej, v hloubi srdce naprosto jistě vím, že jím je právě Blade Runner. Rachael: "Have you ever retired a human by mistake?" - Deckard: "No" - Rachael: "But in your position, that is a risk."

• Thelma a Louise (1991) Nerozumím, z jakého důvodu je některými lidmi "Thelma & Louise" zvána feministickým filmem. Protože se v něm dvě ženy v krizové situaci vykašlou na šminky a posléze najdou samy sebe? Feministky jsou ženy, které bojují o práva žen. Thelma a Louise bojují o právo na vlastní svobodnou existenci v životě, který si neuváženým krokem totálně podělaly. Režisér R. Scott (feminista?) záměrně, aby těmto případným a nepodloženým názorům předešel, vložil do filmu dvě veskrze pozitivní postavy správňáckých chlapů, ve skvostném podání H. Keitela a M. Madsena. I despotický manžel Thelmy svým výrazem v očích, ve chvíli kdy mu konečně opravdu dojde co se stalo a o co přišel , povýší svou postavu nad pouhou karikaturu "pána domácnosti". Samozřejmě, je tu nechutný řidič náklaďáku, ale přiznejme si to - kdo nezná ve svém okolí někoho podobného? Nehledě na to, že zde především plní funkci spouštěče finálních událostí. Obě hlavní představitelky předvádí své životní herecké výkony, a je velká škoda, že se nakonec vzájemně (a ne/paradoxně) vyšachovaly ze hry o Oscara. Nebeská hudba H. Zimmera, společně s úchvatnými scenériemi amerického středozápadu, dotvářejí podobu mého dávného snu o rozlehlých dálavách, nadpozemském klidu, volnosti a cestách, jež vedou daleko za obzor... Nádherný film o uvědomnění si vnitřní síly v sobě a odvaze zvolit si svou vlastní cestu. S nejkrásnějším představitelným závěrem...

• Terminátor 2: Den zúčtování (1991) Bylo mi třináct a ten film a Arnold v něm bylo to úplně nejvíc... ;-)

• Klub rváčů (1999) "I felt like destroying something beautiful." "Fight Club" patří k těm filmům, které si nikdy žádné vavříny z prestižních festivalů či naleštěných pódií výročních cen neodnesou. Není to z toho důvodu, že by snad nebyl dostatečně kvalitně a šmrncově natočen (i když, i tohle hodnocení je poněkud relativní, že?), ale je prostě příliš provokativní, depresivní, vulgární, násilnický a k uzoufání politicky nekorektní. Ale co, pryč s cenami ověnčenými mrtvolami, jež konfekčně zavání hlubokými lidskými příběhy, na které si stejně za pět let v drtivé většině případů nikdo ani nevzpomene. Na existenciální šílenosti typu "Fight Club", které si doma na poličkách leští zarytí filmoví fandové, na ty prach padat nebude (kdo by např. na začátku 30 let řekl, že se v souvislosti s rokem 1931 bude za 80 let vzpomínat hlavně na "Frankensteina"?). "Fight Club" je svou komplikovanou dějovou stavbou a hrou s "materiálem" dosud nejambicióznějším dílem D. Finchera. Má excelentně vystavěný scénář, který s každým dalším "levelem" - 1,Frustrace 2,Násilí 3,Chaos 4,Osvícení - nabývá na zajímavosti a nápaditosti. Pochmurný thriller je stylově prosycený temnými filtry, skvělým zvukem, destruktivně působícím mixem spotřebitelsko-anarchistické hudby, výtečnou výpravou a dekoracemi, místy neodolatelně labilní kamerou a přehršlem vizuálních parádiček a triků. Vůdčí herecká trojice tu zosobňuje nezapomenutelné vyděděnce konzumní společnosti. Dobrovolné ztroskotance s nepotlačitelnými sadomasochistickými choutkami. "Fight Club" mě ve své době odpálkoval s plnou polní do odporně morbidního fekalsvěta jistého génia... His name is DAVID FINCHER! His name is DAVID FINCHER!

• Tygr a drak (2000) Filmová báseň. Anebo také oduševnělý "sen o Číně co nikdy neexistovala". První doušek to za Vás, dost možná jako u mě, až příznačně nemusí rozhodnout. Příběh je spletitý a zvolna se vinoucí. Ale po tom druhém.. třetím.. příjde katarze a čiré opojení.

• Moulin Rouge (2001) "The greatest thing.. You'll ever learn.. Is just to love.. And be loved.. In return." V mých očích nebyla láska, ve vší své tragice a omračující síle, zachycena filmem nikdy lépe než v genialitě zvané "Moulin Rouge!"

• Pán prstenů: Návrat krále (2003) "Z popela oheň znovu vzplane, ze stínů světlo vzejde náhle; až zkují ostří polámané, nekorunovaný zase bude králem." Prověřeno léty = "Návrat krále" je pro mně vrcholem mé milované trilogie, a to zdaleka né jen kvůli jeho zjevné velkoleposti. Nic na tom nemění fakt, že paradoxně právě k němu mám nejvíc připomínek z pohledu velkého příznivce románové předlohy... nejsem ale popletený dogmatista a chápu filmové zákonitosti, jež se nikdy nemůžou dokonale protnout s vlastním vybájeným ideálem. Má hluboká úcta a vděk patří všem tvůrcům, jímž se podařilo převést do filmové podoby tuhle srdeční záležitost. "Et Eärello Endorenna utúlien. Sinome maruvan ar Hildinyar tenn' Ambar-metta!"