Asi tak do půlky jsem neměl pocit, že sleduju něco výjimečnýho, ale pak se začaly dít věci a ještě teď po skončení filmu se mi v hlavě točej obrazy a scény a významy a vysvětlení. Pro lynchofily skoro povinnost, pro ostatní upozornění: extra hustá psychárna!
Za dávnejch časů, dávno před ČSFD, kdy i časopis Cinema byl u nás ještě v plenách, tehdy pokud jste šli do kina na nějakou novinku, neměli jste tušení, že třeba jdete na budoucí klasiku. Tak jsem v roce 93 nebo 4 vyrazil na Cliffhangera a když ho vidím dneska, tak už to vím - je to klasika. Hlášky, neprůstřelný frajeři, drsný hory, akce akce akce. Dejte si ho i po letech, bude vás bavit.
No nebylo to úplně špatný, taková uchrochtaná (v originále) Mata Hari. Nějak mi to připomnělo starší Shining Through, kterej byl ale slabší a hudba mě bůhvíproč vzala pár let zpátky, když jsem hrál jednu z prvních Medal of Honor. Takže resumé je, že originální mi to nepřišlo ani trochu, ale dobře koukatelný určitě. I díky šikézní Carice.
Tentokrát jsem se zaměřil hlavně na tolik vychvalovanou hudbu a je fakt povedená. K tomu ten krásnej pár, Day-Lewis coby metal headbanger a krásná Madeleine. Její pohled vyděšený laně s nožem na krku, to je prostě jeden z těch filmovejch okamžiků, co se nezapomíná. S tímhle vším je tohle pro mě ten nejlepší Vinetů všech dob.
Tak tohle mě bavilo. Sice to není žádný arcichytrý, intelektuálně nabíjející veledílo, ale když nespustím oko z displeje a při titulcích si uvědomím, že mám v ruce totálně studenej karbanátek, kterej jsem zapomněl jíst, tak to jsou minimálně čtyři hvězdy. Nebejt pitomýho začátku tak třeba i víc.
Control je film o zajimavym cloveku s talentem, kterej hral v zajimavy kapele, ktera hrala zajimavou muziku v zajimavy dobe. Jedinej problem je v tom, ze film neni dost zajimavej na pet hvezd. Nejde dost do hloubky, takze me vubec nebylo jasny, proc chce panacek bejt s jednou a ne s druhou a pak zas naopak. Vsechno zachranuje hudba Joy Division, o ktery se ale zase nedozvime skoro nic, vyjimecnej vykon Rileyho, konec sice ocekavanej, ale solidne podanej a hlavne fakt, ze se to opravdu stalo. Na ctyri svitidla tak akorat.
Tak tady čtu komentáře lidí, kterejm by neběhal mráz po zádech ani nahejm na severním pólu a zas jednou si říkám proč tyhle lidi koukaj na filmy, když je nemaj rádi. No nic. Kdo můžete duchařinu jako já, tak si to bezva užijete, protože tenhle panáček Bayona to umí. Atmosféra je mrazivá, hudba sedí a ta práce se zvukem, no to se musí vidět - slyšet. V tomhle oboru jsou pro mě Ty druhý nepřekonatelný, ale Sirotčinec se motá někde kolem pomyslnejch stupňů vítězů. Takže tak.
Takhle to mám rád. Důstojnej pokračovatel těch nejlepších psycho hororů, kde ani tak nejde o to, co je vidět, jako spíš o to, co není. Stačí sekvence s provazem ze dveří a vaše fantazie se točí jak kolečko v elektroměru na diskotéce a vidět vlastně není nic. Jediná výtka, kterou bych měl, a tady Darabont šeredně promáchnul, je Tomáš Jana. Moc jsem mu to nevěřil. Přesto po dlouhý době slavnostně uděluju plnej počet.
Netradiční pojetí tradičního tématu. Ze začátku je to jakoby trochu nechutný, ale časem do toho tak přijdete, že už vám to ani nepřijde. Měli bysme se, chlapi trochu krotit, teď když víme, jaký nebezpečí hrozí našim loktům...
Milá věcička. Takovej rodinnej filmik, šmrncnutej romantickou komedií, nebo naopak, jak chcete. Nebejt tam několik prvoplánových a omšelých situací, šel bych určitě s hvězdama vejš.
Tenhle filmik má hlavního hrdinu proti kterýmu je Napoleon Dynamite ministr inteligence. Bylo mi všech postav líto od začátku do konce a dost se mi to líbilo tou svojí ujetostí, vpravdě originální dílko.
Vůbec poprvé nedávám Fincherovu filmu pět hvězd. Když budu dumat proč, tak asi dojdu k závěru, že knížka mě kdysi dostala do kolen a bál jsem se jít sám na záchod, což je u (skoro) literatury faktu výkon, a tuhle atmosféru se ne úplně povedlo přenést do filmu. Srovnání s knihou není tak docela fér, protože film dělá co může a je veskrze výbornej, takže nutně dojdu k výsledku, že moje představivost byla prostě ještě mnohem kreativnější než tahle filmová. Těším se na příští kousek, pane Fincher.
Silně děsný a děsně silný téma hodně sráží do průměru evidentní snaha vyvolat v divákovi ty správný emoce. Podle mě tenhle příběh nepotřeboval tolik tlačit na pilu, pro mě by to víc fungovalo v trochu civilnější podobě, takhle melodramaticky a polopatě to paradoxně trochu ztrácí sílu a hudba tomu škodí úplně nejvíc. Tak špatně použitou muziku aby pohledal, teda až na úvodní song, kterej je naopak skvělej. No za tři, ale jen díky silnýmu tématu.
Jsem Jackův studený pot. Jeden z vrcholů, film, kterej je těhotnej myšlenkou, obrazová a scénáristická dokonalost, film brutální i zamyšlenej, dva excelentní hráči na scéně a jedna hráčka k tomu sekundující, totální jízda od začátku do konce. Jsem Mírovo spokojený oko.
Přátelé, ukončete sledování Prison Breaku po první sérii! Toto je důrazná výzva! Zvědavost se vám krutě nevyplatí, protože podle mě scénáristi stávkovali už během psaní druhý série, to mi nikdo nevymluví. Takže zatímco první série, a to hlavně její první půlka, je DOKONALÁ a pětihvězdičková, pak už to jde z kopce a posledních pár dílů druhý série, to už je skoro utrpení.
První série 5*...druhá série 3* a to zavírám obě oka...
Normálně bych dal čtyři, ale když mám pocit, že film trval šest nebo sedm hodin, tak to nejde. Tohle je fakt pomalý tempo, něco jako kapela Cathedral, jestli znáte. Čtyřminutová písnička, která jako by trvala půl hodiny. Ale kdyby jen pro tu minutu před přepadením vlaku to stojí za vidění. A nejlepším hráčem pro mě byl Rockwell. Jen za tři, bohužel.
Příjemná romantika s jednou nesmrtelnou scénou. Viděl jsem to po hromadě let, ale Meg Ryan předstírající orgasmus v restauraci jsem si pamatoval do detailu:)
Palma v osmdesátých letech a ve vrcholný formě. Mám tenhle film rád, ty dvojexpozice a detailní záběry a hra světel jsou bezvadný. Palmova decentní pocta Zvětšenině mě dokonce baví víc než Zvětšenina sama, protože je přímočařejší a akčnější a taky vizuálně zajímavější. A jestli tohle nebyl nejlepší Travoltův film před Pulp Fiction...
Chris Cooper táhne celej tenhle film na zádech jak Obelix obelisk, zatímco Ryan Phillippe je sice snaživej, ale dost nezajímavej týpek. Vcelku podařenej zástupce žánru je podle skutečný události a sleduje historii z jinýho úhlu než starší filmik s Williamem Hurtem. Udrželo to moji pozornost, takže bez problému za tři.
Film, kterej se prakticky obejde bez hudby, je dneska už asi nemožný natočit. A pokud jo, tak ne v týhle kvalitě. Zvětšenina je pořád prima pokoukáníčko, ale furt mi tam některý scény přebejvaj anebo mi prostě jen nedávaj smysl. Hemmings je chlapík s charisma a Antonioni chlapík s talentem.
Musím říct, že jsem čekal něco mnohem horšího a proto jsem potěšenej a veskrze pozitivně naladěnej. Jasně, že je to spíš pro holky, ale není to tak nezajímavý ani pro chlapy, koneckonců hraje tu Maria Bello...V životě jsem nečet Jane Austen a chvílema to vadilo, ale bavilo mě to i tak. Takže kdo máte rád hodně příběhů v jednom filmu, nenechte se zblbnout tradičně kreténským českým názvem a s chutí do toho.
Osobně jsem nikdy na Dylanovi neviděl nic zajímavýho, ani jako na zpěvákovi, ani textaři, ani muzikantovi a jako kulturní osobnost? Americká kulturní osobnost je oxymoron. Zbejvá teda něco jako generační symbol a tady uznávám, že tohle Dylan může bejt. Pro spoustu lidí, ale pro mě ne. To všechno tady plácám jen proto, aby bylo jasný, že nechápu, proč o někom takovým vůbec film vznikne. Říkám na rovinu, nepochopil jsem z toho filmu ani zbla. Je to zmatený, do sebe zahleděný a prázdný jak eunuchův sexuální deníček. Přesto jsem chvíli dumal i nad třema hvězdama a to jen kvůli Blanchett, která je ohromující. Ale zůstanu na dvou. Nic pro mě.
Magickej filmik. Čekal jsem nějakej brutal útok na city a v postatě taky byl, ale trochu jinak. Anne Bancroft je bombastická a vůbec: jaktože to vidělo tak málo lidí? Napravte to co nejdřív.
Hodně zajímavý, takovej nenápadnej filmik a jakou vichřici přemejšlení umí rozpoutat. A zatímco jsem si namáhal škebli jak šílenej, všechno to krásně samo zapadlo do sebe. Tohle se mi líbilo.
Ta hvězda je za Johna Goodmana, kterej si tu jako jedinej neuříz vostudu jak barák. Je jasný, že Saw byla náhoda, a že pan Wan má ve filmovým pekle společnou palandu s Uwe Bollem, i když to vlastně ne, Boll je sračkotočič upřímnej, tohle se tváří vážně, a tím hůř.
Pravda pravdoucí, Dogville to není. Ale i tak je to mrazivý dílko, který by měli povinně vidět všichni pseudohumanisti, co by rádi světu vnutili svoje jistě moderní představy o fungování věcí. Nikdo nenapáchá tolik zla jako dobrej člověk s naivní myšlenkou. Dobrý, Larsi, už ne vynikající, ale pořád dobrý.
V podstatě docela staromódní krimi, servírovaná nám tak trochu chladným stylem. Musím říct, že po Crash jsem čekal od Haggise něco víc než tohle. Herci jsou skvělí a půlminutová exhibice Susan Sarandon mi zůstane v paměti, ale přesto mě to tak trochu nudilo a bylo mi úplně jedno, jak se to nakonec vyvine. Obávám se, že tohle bude zapomenutelnej filmik...
Moje komentáře
Hranice života (2005)
Asi tak do půlky jsem neměl pocit, že sleduju něco výjimečnýho, ale pak se začaly dít věci a ještě teď po skončení filmu se mi v hlavě točej obrazy a scény a významy a vysvětlení. Pro lynchofily skoro povinnost, pro ostatní upozornění: extra hustá psychárna!
Soumrak nad Jižní Afrikou (2005)
Tuctovka. Takový kratší Tajemství proutěnýho košíku.
Cliffhanger (1993)
Za dávnejch časů, dávno před ČSFD, kdy i časopis Cinema byl u nás ještě v plenách, tehdy pokud jste šli do kina na nějakou novinku, neměli jste tušení, že třeba jdete na budoucí klasiku. Tak jsem v roce 93 nebo 4 vyrazil na Cliffhangera a když ho vidím dneska, tak už to vím - je to klasika. Hlášky, neprůstřelný frajeři, drsný hory, akce akce akce. Dejte si ho i po letech, bude vás bavit.
Černá kniha (2006)
No nebylo to úplně špatný, taková uchrochtaná (v originále) Mata Hari. Nějak mi to připomnělo starší Shining Through, kterej byl ale slabší a hudba mě bůhvíproč vzala pár let zpátky, když jsem hrál jednu z prvních Medal of Honor. Takže resumé je, že originální mi to nepřišlo ani trochu, ale dobře koukatelný určitě. I díky šikézní Carice.
Poslední Mohykán (1992)
Tentokrát jsem se zaměřil hlavně na tolik vychvalovanou hudbu a je fakt povedená. K tomu ten krásnej pár, Day-Lewis coby metal headbanger a krásná Madeleine. Její pohled vyděšený laně s nožem na krku, to je prostě jeden z těch filmovejch okamžiků, co se nezapomíná. S tímhle vším je tohle pro mě ten nejlepší Vinetů všech dob.
Monstrum (2008)
Tak tohle mě bavilo. Sice to není žádný arcichytrý, intelektuálně nabíjející veledílo, ale když nespustím oko z displeje a při titulcích si uvědomím, že mám v ruce totálně studenej karbanátek, kterej jsem zapomněl jíst, tak to jsou minimálně čtyři hvězdy. Nebejt pitomýho začátku tak třeba i víc.
Control (2007)
Control je film o zajimavym cloveku s talentem, kterej hral v zajimavy kapele, ktera hrala zajimavou muziku v zajimavy dobe. Jedinej problem je v tom, ze film neni dost zajimavej na pet hvezd. Nejde dost do hloubky, takze me vubec nebylo jasny, proc chce panacek bejt s jednou a ne s druhou a pak zas naopak. Vsechno zachranuje hudba Joy Division, o ktery se ale zase nedozvime skoro nic, vyjimecnej vykon Rileyho, konec sice ocekavanej, ale solidne podanej a hlavne fakt, ze se to opravdu stalo. Na ctyri svitidla tak akorat.
Sirotčinec (2007)
Tak tady čtu komentáře lidí, kterejm by neběhal mráz po zádech ani nahejm na severním pólu a zas jednou si říkám proč tyhle lidi koukaj na filmy, když je nemaj rádi. No nic. Kdo můžete duchařinu jako já, tak si to bezva užijete, protože tenhle panáček Bayona to umí. Atmosféra je mrazivá, hudba sedí a ta práce se zvukem, no to se musí vidět - slyšet. V tomhle oboru jsou pro mě Ty druhý nepřekonatelný, ale Sirotčinec se motá někde kolem pomyslnejch stupňů vítězů. Takže tak.
Pozemšťan (2007)
Spousta zajímavejch myšlenek mi kolotá mozkovnou po zkouknutí tohohle nenápadnýho filmiku. Originální náměty vždycky oceňuju. Panejo, co kdyby...?
Mlha (2007)
Takhle to mám rád. Důstojnej pokračovatel těch nejlepších psycho hororů, kde ani tak nejde o to, co je vidět, jako spíš o to, co není. Stačí sekvence s provazem ze dveří a vaše fantazie se točí jak kolečko v elektroměru na diskotéce a vidět vlastně není nic. Jediná výtka, kterou bych měl, a tady Darabont šeredně promáchnul, je Tomáš Jana. Moc jsem mu to nevěřil. Přesto po dlouhý době slavnostně uděluju plnej počet.
Irina Palm (2007)
Netradiční pojetí tradičního tématu. Ze začátku je to jakoby trochu nechutný, ale časem do toho tak přijdete, že už vám to ani nepřijde. Měli bysme se, chlapi trochu krotit, teď když víme, jaký nebezpečí hrozí našim loktům...
Život podle Dana (2007)
Milá věcička. Takovej rodinnej filmik, šmrncnutej romantickou komedií, nebo naopak, jak chcete. Nebejt tam několik prvoplánových a omšelých situací, šel bych určitě s hvězdama vejš.
Orel kontra žralok (2007)
Tenhle filmik má hlavního hrdinu proti kterýmu je Napoleon Dynamite ministr inteligence. Bylo mi všech postav líto od začátku do konce a dost se mi to líbilo tou svojí ujetostí, vpravdě originální dílko.
Zodiac (2007)
Vůbec poprvé nedávám Fincherovu filmu pět hvězd. Když budu dumat proč, tak asi dojdu k závěru, že knížka mě kdysi dostala do kolen a bál jsem se jít sám na záchod, což je u (skoro) literatury faktu výkon, a tuhle atmosféru se ne úplně povedlo přenést do filmu. Srovnání s knihou není tak docela fér, protože film dělá co může a je veskrze výbornej, takže nutně dojdu k výsledku, že moje představivost byla prostě ještě mnohem kreativnější než tahle filmová. Těším se na příští kousek, pane Fincher.
Most do země Terabithia (2007)
Kdyby mi bylo dvanáct, tak bych asi učůrával blahem a ještě navíc se zamiloval. Už mi není dvanáct.
Trade (2007)
Silně děsný a děsně silný téma hodně sráží do průměru evidentní snaha vyvolat v divákovi ty správný emoce. Podle mě tenhle příběh nepotřeboval tolik tlačit na pilu, pro mě by to víc fungovalo v trochu civilnější podobě, takhle melodramaticky a polopatě to paradoxně trochu ztrácí sílu a hudba tomu škodí úplně nejvíc. Tak špatně použitou muziku aby pohledal, teda až na úvodní song, kterej je naopak skvělej. No za tři, ale jen díky silnýmu tématu.
Klub rváčů (1999)
Jsem Jackův studený pot. Jeden z vrcholů, film, kterej je těhotnej myšlenkou, obrazová a scénáristická dokonalost, film brutální i zamyšlenej, dva excelentní hráči na scéně a jedna hráčka k tomu sekundující, totální jízda od začátku do konce. Jsem Mírovo spokojený oko.
Útěk z vězení (TV seriál) (2005)
Přátelé, ukončete sledování Prison Breaku po první sérii! Toto je důrazná výzva! Zvědavost se vám krutě nevyplatí, protože podle mě scénáristi stávkovali už během psaní druhý série, to mi nikdo nevymluví. Takže zatímco první série, a to hlavně její první půlka, je DOKONALÁ a pětihvězdičková, pak už to jde z kopce a posledních pár dílů druhý série, to už je skoro utrpení. První série 5*...druhá série 3* a to zavírám obě oka...
Zabití Jesseho Jamese zbabělcem Robertem Fordem (2007)
Normálně bych dal čtyři, ale když mám pocit, že film trval šest nebo sedm hodin, tak to nejde. Tohle je fakt pomalý tempo, něco jako kapela Cathedral, jestli znáte. Čtyřminutová písnička, která jako by trvala půl hodiny. Ale kdyby jen pro tu minutu před přepadením vlaku to stojí za vidění. A nejlepším hráčem pro mě byl Rockwell. Jen za tři, bohužel.
Když Harry potkal Sally (1989)
Příjemná romantika s jednou nesmrtelnou scénou. Viděl jsem to po hromadě let, ale Meg Ryan předstírající orgasmus v restauraci jsem si pamatoval do detailu:)
Výstřel (1981)
Palma v osmdesátých letech a ve vrcholný formě. Mám tenhle film rád, ty dvojexpozice a detailní záběry a hra světel jsou bezvadný. Palmova decentní pocta Zvětšenině mě dokonce baví víc než Zvětšenina sama, protože je přímočařejší a akčnější a taky vizuálně zajímavější. A jestli tohle nebyl nejlepší Travoltův film před Pulp Fiction...
Osudové selhání (2007)
Chris Cooper táhne celej tenhle film na zádech jak Obelix obelisk, zatímco Ryan Phillippe je sice snaživej, ale dost nezajímavej týpek. Vcelku podařenej zástupce žánru je podle skutečný události a sleduje historii z jinýho úhlu než starší filmik s Williamem Hurtem. Udrželo to moji pozornost, takže bez problému za tři.
Zvětšenina (1966)
Film, kterej se prakticky obejde bez hudby, je dneska už asi nemožný natočit. A pokud jo, tak ne v týhle kvalitě. Zvětšenina je pořád prima pokoukáníčko, ale furt mi tam některý scény přebejvaj anebo mi prostě jen nedávaj smysl. Hemmings je chlapík s charisma a Antonioni chlapík s talentem.
Láska podle předlohy (2007)
Musím říct, že jsem čekal něco mnohem horšího a proto jsem potěšenej a veskrze pozitivně naladěnej. Jasně, že je to spíš pro holky, ale není to tak nezajímavý ani pro chlapy, koneckonců hraje tu Maria Bello...V životě jsem nečet Jane Austen a chvílema to vadilo, ale bavilo mě to i tak. Takže kdo máte rád hodně příběhů v jednom filmu, nenechte se zblbnout tradičně kreténským českým názvem a s chutí do toho.
Beze mě: Šest tváří Boba Dylana (2007)
Osobně jsem nikdy na Dylanovi neviděl nic zajímavýho, ani jako na zpěvákovi, ani textaři, ani muzikantovi a jako kulturní osobnost? Americká kulturní osobnost je oxymoron. Zbejvá teda něco jako generační symbol a tady uznávám, že tohle Dylan může bejt. Pro spoustu lidí, ale pro mě ne. To všechno tady plácám jen proto, aby bylo jasný, že nechápu, proč o někom takovým vůbec film vznikne. Říkám na rovinu, nepochopil jsem z toho filmu ani zbla. Je to zmatený, do sebe zahleděný a prázdný jak eunuchův sexuální deníček. Přesto jsem chvíli dumal i nad třema hvězdama a to jen kvůli Blanchett, která je ohromující. Ale zůstanu na dvou. Nic pro mě.
Divotvůrkyně (1962)
Magickej filmik. Čekal jsem nějakej brutal útok na city a v postatě taky byl, ale trochu jinak. Anne Bancroft je bombastická a vůbec: jaktože to vidělo tak málo lidí? Napravte to co nejdřív.
Devítky (2007)
Hodně zajímavý, takovej nenápadnej filmik a jakou vichřici přemejšlení umí rozpoutat. A zatímco jsem si namáhal škebli jak šílenej, všechno to krásně samo zapadlo do sebe. Tohle se mi líbilo.
Rozsudek smrti (2007)
Ta hvězda je za Johna Goodmana, kterej si tu jako jedinej neuříz vostudu jak barák. Je jasný, že Saw byla náhoda, a že pan Wan má ve filmovým pekle společnou palandu s Uwe Bollem, i když to vlastně ne, Boll je sračkotočič upřímnej, tohle se tváří vážně, a tím hůř.
Manderlay (2005)
Pravda pravdoucí, Dogville to není. Ale i tak je to mrazivý dílko, který by měli povinně vidět všichni pseudohumanisti, co by rádi světu vnutili svoje jistě moderní představy o fungování věcí. Nikdo nenapáchá tolik zla jako dobrej člověk s naivní myšlenkou. Dobrý, Larsi, už ne vynikající, ale pořád dobrý.
V údolí Elah (2007)
V podstatě docela staromódní krimi, servírovaná nám tak trochu chladným stylem. Musím říct, že po Crash jsem čekal od Haggise něco víc než tohle. Herci jsou skvělí a půlminutová exhibice Susan Sarandon mi zůstane v paměti, ale přesto mě to tak trochu nudilo a bylo mi úplně jedno, jak se to nakonec vyvine. Obávám se, že tohle bude zapomenutelnej filmik...