Moje oblíbené filmy

• Kdo je tady ředitel? (2006) Ultimátní komedie. – 100 %

• Čtyři lvi (2010) Čtyři lvi jsou až morbidně cynickou komedií. A to se mi líbí. Jediná vada na kráse je tak posedlost autorů nacpat do každého záběru nějaký vtip, ať už je sebedementnější. – 85 %

• Happy-Go-Lucky (2008) To je také umění, vytvořit něco veskrze pozitivního, co dokáže nasrat tolik lidí. Mně kupodivu postava Poppy naopak bavila, což je paradox, protože podobné lidské charaktery v životě nesnesu. Možná, že to změnilo jeden malý, nepatrný dílek mého pohledu na svět, a to není málo. Koho tato podívaná zklamala jako komedie, ten by si neměl propříště vytvářet nepodložená očekávání. Barevné oblečení a smích jsou zde prostředky dramatické; je to určitě spíš studie lidské konfrontace než bezduchá zábava. A samozřejmě ovace pro Sally Hawkins. – 85 %

• Poppy Shakespeare (TV film) (2008) Poppy Shakespeare je kritikou britského systému ústavů pro mentálně choré, provedenou ovšem v tak poutavé naraci, že si tohoto sociálního podtextu divák ani nemusí všimnout. Za tento úspěch může pak kombinace autentické autobiografické literární předlohy a výkonu hlavních představitelek. Především Anna Maxwell Martin ztvárnila postavu psychiatrické pacientky N s přesvědčivostí, která by donutila Dustina Hoffmana zopakovat si herecké kurzy. Celý příběh pak podkresluje vynikající hudba, která ve spojení s fragmenty života v léčebně z první půle filmu nutí člověka k zamyšlení, na které že straně zdi je lépe žít. Pak se dere na mysl poučka Marka Twaina o tom, že by bylo jednodušší nahnat do blázinců všechny příčetné, protože ti nepříčetní se tam zkrátka nevlezou. – 85 %

• Nauka o snech (2006)