Komplikované universum vlastností, které ve slabších chvílích shledává otázku "Kdo jsem?" příliš záludnou.
O mně / Nejoblíbenější zářezy / Persony / Mementa / Papír a organizovaný hluk / Profil na Lidé.cz
"Obdivuji jeho ryzost. Přežívá, nezatížen svědomím, výčitkami, nebo falešnou morálkou."
(Alien, 1979)
Hospodský: Platíte dohromady, nebo zvlášť?
FateKEEPER: Jo.
Jsem prachobyčejný organismus FateKEEPERovitý, narozený devátého ledna roku 1986 (ano, ten samý rok, kdy se Černobyl podělil o radioaktivní spad a Halleyova kometa měla cestu kolem). Náležím aktuálně do sfér neambiciózně/permanentně se vzdělávajících jedinců, jejichž potíž tkví v dlouhodobém šťourání se v tématech občas exotických, místy excentrických, v horším případě klišovitých nebo zcela bezvýznamných. Můj život se sestává z chození do práce, sledování filmů, brouzdání internetem, permanentního poslechu hudby, čtení, psaní, občasných (nyní již decentních, haha) večerů s lahví, bezcílných toulek přírodní i městskou krajinou, vymýšlení si všemožných fiktivních příběhů a snění o jejich realizaci, dráždění strun baskytary, křižování naší země na kole, podpory vlčí krve a snahy nacházet sobě podobné entity.
K filmu jsem měl blízký vztah už od raného dětství. Zásadní zlom přišel roku 1993, kdy k nám dorazila světem otřásající propaganda Spielbergova blockbusteru Jurský park. Protože mě jako malého ohromně zajímali dinosauři a celý prehistorický svět, nemohlo být nic zajímavějšího, než obrázky skutečně vypadajících dávných zvířat, zabalené do strhujícího dobrodružného příběhu. Upřímně - nevím, kdy jsem poprvé viděl samotný film. Jako první se mi do rukou dostávaly všemožné komiksy, figurky, vystřihovánky a další předměty s logem Jurského parku. A k takovým věcem samozřejmě patřily i články a dokumenty z natáčení, což vzhledem k průkopnickým digitálním trikům není překvapivé, ale pro malého FateKEEPERa to byl první vážnější krok do filmařského světa. Začala mě zajímat tvorba filmu, jak se dělá tohle a jak tamto, jak se jmenuje tenhle herec a kdože to režíroval... prostě začala dodnes trvající filmová mánie. A snad vám to postačí jako vysvětlení, proč Jurský park navždy budu mít v okruhu nejmilovanějších filmů. Bylo to něco jako první láska.
Co se týká míry subjektivity - kaká pejsek. Jsou filmy, na něž jsem se snažil i přes nevelké zalíbení nahlížet ze všech stran a ke slušnějšímu hodnocení se doslova "propracovat", stejně jako filmy, které jsem okamžitě odstřelil pro přílišnou míru osobní nesympatie.
Nepatřím mezi jedince, co bez přemýšlení rozhazují přízeň na všechny strany, takže pokud patříte mezi trubky, co ve snaze nahnat co nejvíce bodů obepisují všechny uživatele ČSFD, ani se neobtěžujte mě kontaktovat.
Žádná póza, Internet Explorer se nás prostě jen rozhodl zobrazovat všelijak disproporciálně a asymetricky, ačkoliv v současné chvíli by neměly nastat závažnější chyby.
Kdo je FateKEEPER - poznámková verze:
- nadšený sběratel originálních DVD
- obdivovatel kvalitního vizuálna
- obyvatel jiných světů
- bezmezný fanda všeho mysteriózního a děsivého
- sci-fista fandící skutečným teoriím i absolutním empiriím
- příznivce epického kolosu
- člověk dojímaný silnými lidskými příběhy (kýč je svině)
- bůh apokalypsy a zkázy
- doživotní, zapřísáhlý uctívač Vetřelce
- fantasmagor
- ten, co hraje MDK za poslechu Chopina
- odpůrce muzikálů a Jamese Bonda
Moje.
Z top 200 CSFD viděno 123 filmů.
Oblíbené filmy:
K hodnocení:5 hvězdiček - elita. Broušené diamanty v říši betonové šedi. Duši postihující plameny filmové vášně, precizní ve svém celku, precizní v detailech. Ráj, nebo aspoň cesta k němu.
4 hvězdičky - výborný film, který mě ještě pořád může extaticky potěšit, ale už obsahuje něco, co ho v mých očích sráží.
Většinou jsou to nudné pasáže, zbytečné dějové odbočky, přetaženost v nějakém ohledu, ale může to být i slabší technické zpracování... Jednoduše film, který je sice celkově skvělý, ale postrádá cokoliv, co by ho vynášelo mezi TheFateKEEPERovu elitu.
3 hvězdičky - vesměs filmové jednohubky. Tedy filmy, jejichž sledování je celkem zábavné, ale už netoužím vidět je znovu a zážitek rychle vyprchá. Nebo film, kde se špičkové momenty střídají s vyloženě debilními. Pohodovky na jeden večer. Prostě průměr.
2 hvězdičky - u dvou hvězd končí "kvalitnější sračky", zoufale promrhané velké ambice, občas relativně slušné, ale stokrát ohrané kýčovité snímky, nezvládnuté bláboly, nudné srágory. Bída.
1 hvězdička - shity, které ještě ze žumpy čestně vystrkují vršek hlavy. Mizernosti s lehce svítajícími místy. Esence zbytečnosti, zmařený čas.
odpad - Příšernost. Extrém. Dno, kam už paprsky filmařského slunce nedosáhnou. Filmový masochismus. Špína.
Odpad.
Moje top 50:(Pro méně bystré - jednotlivé obrázky jsou klikatelné, obsahujíc odkaz na profil filmu.)
Pro doplnění padesátky uvedu ještě následující dva černé koně: Neuvěřitelně hřejivou ódu na pohodu Hřiště snů s oblíbencem Kevinem Costnerem a dinosauří blockbuster, který mě v dětství definitivně obrátil na filmovou víru - Jurský park.
A ještě pár mimosoutěžních koní - v následující šestici zleva doprava dva top kraťasy + dva kulty raného dětství, dnes už budící pobavený nostalgický úsměv + dvě oddechové komedie, které mě ve své potřeštěnosti baví i potisící a často slouží jako kulisa k různým činnostem.
Oblíbené české filmy:
Intermezzo - IN LOVE no. 1
- shungmánitu thánka -
Stal se obětí tisíců mýtů, umíral v čelistech přemrštěné lidské nenávisti a dodnes málokdo věří, že strach právem patří druhé straně. Není dochován téměř žádný potvrzený případ, že by zabil člověka; pověst krvelačné bestie přesto trvá. Tančíte s vlky?
(obrázek z knihy Jaké to je být vlkem od Anne Ménatory)
Oblíbení tvůrci:
+ z časů černobílých - Alfred Hitchcock
+ ten, jehož filmy mě i přes slabá hodnocení často baví - Stephen Hopkins
+ bedlivě sledován - Andrew Niccol
Oblíbení herci:
Herec si mě nemusí získat jen svým výkonem - leckdy svou práci odvede i charisma. A samozřejmě, někdy je člověk typově natolik dobře rostlý pro danou roli, že mu nálepku s jejím jménem hned tak někdo neodpáře. Znáte snad terminátorovější horu masa, než je Arnold Schwarzenegger, nebo MadMaxovějšího Maxe, než je Mel Gibson?
Oblíbené herečky:
Podobně jako u pánských protějšků - nerozhodují jen výkony, ale i charisma, štěstí na role a samozřejmě... femme fatale. ;-)
Oblíbené scény:
Mohyla neznáma
Film: Vetřelec
Kane, Dallas a Cartwrightová se po přistání na neprozkoumané planetě z důvodu zachycení neznámého signálu vydávají po silně nehostinném povrchu k cíli. Objevují záhadný vrak kosmické lodi a ztrácejí signál se zbytkem posádky. Při průzkumu vraku objevují zkamenělinu neznámé bytosti. Ztvárnění téhle scény má prakticky komplet na svědomí H. R. Giger, a zatímco kamera postupně odhaluje temné a rozlehlé skulptury, pan Jerry Goldsmith dodává jeden z nejmrazivějších hudebních štěků. Dříve, než divák stihne přijmout audiovizuální náklad tohoto momentu, Kane nachází gigantické prostory plné podivných vajec. Zbytek historie už znáte...
O pozornost si říká i tento působivě sestříhaný trailer:
William Blake na scéně
Film: Mrtvý muž
Těžko vybrat tu nejoblíbenější z takové sbírky delikates. Psanec proti své vůli se stává tím, kým není, v další z mimořádně absurdních scén - "Znáte moje básně?"
Páni dehtaři
Film: Vykoupení z věznice Shawshank
Andy vyslechne během dehtování střechy kapitána Hadleyho hovořícího o svém podílu, který mu odkázal skonavší příbuzný,
a po menším "nedorozumění" mu nabízí možnost získat celou zděděnou částku nezdaněnou, výměnou za pár piv pro své
kolegy. Tím si definitivně získává respekt svých kamarádů a zároveň rozjíždí dlouhodobou finanční mašinérii v Shawshanku. Nejpohodovější scéna z pohodového filmu.
Lesterovo suverénní vítězství
Film: Americká krása
Carolyn přistihne Lestera při masturbaci. Ten ji následně dokáže svým ohromně sebejistým proslovem uzemnit ve všech otázkách od sexuální frustrace až po rozvod a se slovy "Zhasni, než si lehneš!" se s dětskou radostí ve tváři otáčí na bok. Je
fajn si něco dokázat. :)
Masakr na chodbě
Film: OldBoy
Dae-su stojí v chodbě. V zádech má nůž, v ruce kladivo. Proti němu stojí dav chlapů. Následuje neskutečná, čtyřminutová
scéna bez jediného střihu, zabíraná kamerou z boku, ve které se Dae-su nádherně promlátí až k výtahu... z něhož se vysype
další banda nepřátel. Tolik neuvěřitelný, surový (syrový) a naturalisticky dýchající moment, že ho nejde nemilovat...
Rohanská jízda útočí
Film: Pán prstenů: Návrat krále
Skřeti jsou v plném tlaku při dobývání Minas Tirith, když se na kýčovitě malebném obzoru objevují postavy. Několik tisíc Rohanských jezdců si v několika mála minutách vyslechne patetický proslov svého krále, Théodena, a následně štve svoje koně přes Pelennorská pole, střemhlav do nekonečných skřetích řad. Do toho hymnicky burácí nejlepší flák, který si Shore
pro svůj soundtrack šetřil, kamera krouží nad gigantickým bitevním polem a Rohané se i přes smrště šípů v plné rychlosti
noří do nepřátelských šiků, drtíc je na prach pod svými kopyty. Kýč jako prase? Samozřejmě, ale taky nejepičtější scéna, kterou kdy plátno vidělo.
Konec a počátek
Film: Vetřelec 3
Atmosféricky nasnímaný "pohřeb" Newt a Hickse v tavící peci se za působivého Dillonova proslovu nádherně prolíná
se zrodem nového monstra. Těla padají do ohně, Ripleové kanou slzy a krev z nosu, netvor nezpozorován prchá kamsi
do hlubin nekonečných chodeb komplexu.
Óda na hrdinství
Film: Poslední Mohykán
Během osmiminutového finále, kde má před zvukovými ruchy a slovy přednost fantastický hudební motiv, se rozhoduje o osudech všech titulních postav a Mann pere do diváka koňské dávky poctivého adrenalinu. Moment, kdy Chingachgook stojí tváří v tvář Maguovi, patří k nejsilnějším scénám dobrodružného žánru všech dob.
Závod čtyřspřeží
Film: Ben Hur
Tady asi není co dodávat. Čtvrthodinová scéna se natáčela pěkných pár týdnů a dodnes si se svým velmi realistickým, adrenalinovým nasnímáním může dovolit posmívat se podstatně novějším akčním sekvencím. Žádná triková faleš,
nádherně živá záležitost.
"To je ten důvod, proč jsem na tomto zápraží"
Film: Vesnice
Tady vítězí čistě subjektivní pocity... Lucius se na zápraží vyznává ze svých citů k Ivy.
Intermezzo - IN LOVE no.2
RENDEZVOUS WITH... Arthur C. Clarke
(16. 12. 1917 - 19. 3. 2008)
Fenomén sci-fi literatury a trenér mojí obrazotvornosti. Setkání s Rámou mě poprvé uhranulo tuším ve čtrnácti letech a rozpoutalo v mojí hlavě dlouhodobě neodbytný vír iluzí, vlastních doplňků k ději a touhy čelit kosmickému záhadnu. Můj hrad obrazů, vybudovaných na této knize, byl tak moc nezdolný, že ve mně vyvolal dodnes trvající strach číst další díly. Jímala se mě panika, že by pokračování poničila mé vlastní představy. Ráma byl prostě můj. Jinak jsem tíhnul (a tíhnu stále) zejména k povídkové tvorbě mistra. Jeho schopnost budovat napětí a široká pole tajemna, aniž by se vydával do anonymních končin kosmu jako jiní sci-fi autoři, je přinejmenším podivuhodná; často si vystačil s Měsícem, Marsem či jinými planetami naší soustavy. Dokázal psát filozofující vesmírné úvahy, dokázal tvořit mocné pointy, dokázal budovat silné záležitosti ze zdánlivě zcela banálních nápadů. Nebál se rozvinout jednu jedinou myšlenku a ještě nechat čtenáře prát se s možným vyzněním po svém. Své knihy doplňoval odbornými znalostmi vesmíru, přestože nejednou koketoval s vodami totální empirie. Arthur C. Clarke zkrátka navždy bude tvůrcem mnoha děl, jež se pro mě stala synonymem samotného pojmu science fiction.
Literární koutek
Aneb co rád čtu. S výběrem je to podobné, jako u filmu, jen tu snad ještě více dávám přednost sci-fi žánru a všemu, co zavání mysteriózní náplní. Jinak rád kolektuju naučné a odborné knihy všeho druhu, nejlépe s historickým nebo vesmírným zaměřením. Už od dětství mám také silně pozitivní vztah ke kartografii a veškerým cestopisným/místopisným tiskovinám. Nemůžu říct, zda se více věnuju knihám, filmům nebo čemukoliv jinému, protože se to mění s náladou i ročním obdobím.
Oblíbených knih mám poměrně dost; posléze jsem si však uvědomil, že můj život nejvíce ovlivnila níže zobrazená čtveřice. Pro úplnost bych zmínil několik oblíbených povídek: Sloni z Neptunu (Mike Resnick), Kam oči nedohlédnou (John Herbert Varley), Světlo dávných dní (Bob Shaw), Nona (Stephen King), Jeffinovi je pět (Harlan Jay Ellison), Bezpečnostní opatření, Devět miliard božích jmen (Arthur C. Clarke)
Hudba
Můj hudební vývoj se v dobách puberty začal obracet vstříc rockovým vodám, abych se postupně dostával přes české bigbítové období, pohlcení americkou formací System of a Down, nadšení pro deathmetal až k dnešní širokospektrální poloze. Těžko vyberu krajní žánry v rozsahu svých oblíbenců. Poslouchám skoro vše od elektroambientně založených projektů, přes alternativní pop a rock, psychedelii, metal, HC až někam k extrémním fázím black a death metalu. Rád mám samozřejmě i symfonii, ať už v podobě soundtracků, nebo dávných velikánů Vivaldiho, Mozartova či Dvořákova kalibru. Zde 16 hudebních alb, která nejvíce ovlivnila muj hudební vkus od doby, kdy jsem se o hudbu začal výrazněji zajímat:
Oblíbené soundtracky
Písničkové nevyhledávám, ačkoliv jsem na základě objevu ve filmu už našel několik později oblíbených kapel (nejpamátnější je má udivená cesta k The Doors přes legendární skladbu The End, znějící ve filmu Apokalypsa). Jerry Goldsmith, James Newton Howard a Hans Zimmer většinou těší mé uši nejvíce.
+ menší hitparáda filmových skladeb:
1. Promentory - The Last of the Mohicans, Trevor Jones a Randy Edelman
2. Scorponok - Transformers, Steve Jablonsky
3. Those We Don't Speak Of - The Village, James Newton Howard
4. The Hand of Fate - Signs, James Newton Howard
5. Riddle of Steel/Riders of Doom - Conan the Barbarian, Basil Poledouris
6. Barbarian Horde - Gladiator, Hans Zimmer
7. Lento - Alien3, Elliot Goldenthal
8. Main Title - Alien, Jerry Goldsmith
9. Duel of the Fates - Star Wars Episode I: The Phantom Menace, John Williams
10. Finale - Dragonheart, Randy Edelman
Intermezzo - IN LOVE no.3
Železobetonový ráj...
...kolejí a pražců. Atmosféra železničního prostředí zasáhla mnoho lidí a pro mě není těžké pochopit proč. Zdánlivá nekonečnost kovových linií v kombinaci s jejich většinovou opuštěností a klidem dávají vzniknout neopakovatelnému kouzlu. Možná je za tím kontrast přírody a něčeho, co tolik ukazuje na činnost a přítomnost člověka, možná je to právě ona opuštěnost, která koleje i přes jejich monumentálnost většinu života provází. Dodnes se rád zastavím především za maloměstským nádražím, kde se delta kolejnic sbíhá v jedinou cestu a mizí neznámo kde. Navíc jsou podobná místa obvykle silně fotogenická...
